Příspěvky uživatele

< návrat zpět

8 (predátoři 5)
Teď jsem pro změnu já nepochopil, co provedl ten šedý. "Hele, ne, teď jsme měli odejít!" Nechala by nás jít, když obhájila svou čest. Šelmy nejsou hloupé a vlci nejsou ostatním nadřazení, jen proto, že ovládají magie, nebo proto, že jsou větší. A to, co jsem jí nevědomky provedl bylo opravdu ponižující, bylo více než pochopitelné, že mi chtěla dát jako drzému spratkovi za vyučenou. A už jsem to skoro měl vyžehlené, mohli jsme zvednout kotvy. Tohle škrábnutí nám nedaruje, určitě. Odběhla opodál, abych si olízala rány. Tohle byla dobrá chvíle té řádně rychlé mršce utéct. "Pojďme, rychle," řekl jsem a dal se útěk. Otázkou je, jak moc vlkovo zacházení lišku nakrklo a jestli nás bude pronásledovat, anebo vyhodnotí situaci za zbytečné riziko a nechá nás utéct a moje značky si přeznačkuje. Když jsem se ohlédl, zahlédl jsem ji, jak mizí mezi houštím. Ale kdoví, možná obnoví síly, obejde nás a překvapí, kdy to budeme nejméně čekat. Každopádně jsem už neutíkal a šel klidným tempem. "Em... Cos myslel tím pohledem, když jsem řekl, že je začarovaná?" Teď byl prostor vysvětlovat.

7 (predátoři 4)
Tázavý pohled šedého jsem zachytil jen periferně a nevěnoval jsem tomu nyní pozornost. Měl jsem jiné věci, na které bylo třeba se soustředit. Na volání jsem mu ale odpověděl. "Ne, nech mě něco zkusit," odpověděl jsem mu. Neměl jsem s ostatními šelmami velké zkušenosti, ale ve Zlatém lese se šelmy vyskytovaly a ne málo, jen se mi ještě žádnou nepovedlo takhle naštvat. Stáhl jsem uši a omluvně zakňučel. Opatrně jsem se pokusil otočit a odejít, ale sotva jsem se pohnul, liška znovu vystartovala. Nečekal jsem to. Elegantně mi skočila na bok, já zavrávoral a překulil se na záda. Instinktivně jsem se hned překulil zpátky na břicho a vyskočil na nohy. Liška mě očividně nechtěla zranit, jinak bych už dávno měl její tesáky v kožichu a teď si chtěla jen obhájit dominanci, musela tušit, že jsem ještě mladý. To se mi nelíbilo, ale zlým duchům není radno vzdorovat. Moje ego bylo raněno a liška tak získala svou pomstu. Musel jsem přiznat, že vyhrála, s remízou se nespokojí, tak jsem stáhl ocas i uši a skrčil se. Liška se vítězně narovnala, jako by říkala "no proto" a ještě na mě párkrát štěkla. Cítil jsem se hrozně, ale nejspíš jsem si to zasloužil.

6 (predátoři 3)
Takhle mrška nebyla jen rychlá a obratná, ale měla zatracenou páru, když se dokázala vymanit ze sevření šedého. "Musí být začarovaná," vyvodil jsem. Určitě za to mohla magie. A tenhle les. Kdo to taky viděl, modré stromy! To, že ji vlk chytil za ocas se jí vůbec nelíbilo, zůstala stát opodál a vražedně nás na střídačku probodávala pohledem. Nejspíš nás soudila a v duchu nás proklínala. Jako bych ty nadávky dokázal vyčíst v jejím výrazu. Jen tam prostě stála. Možná nabyla dojmu, že ji její pýcha nestojí tolik, aby ji šedý znovu chytil za ocas a tak tam jen stála. Začal jsem couvat, ale nespouštěl jsem ji z očí. Kdybych začal utíkat, rozeběhla by se za mnou. Instinktivně jsem to věděl. Udělal bych totiž totéž, prchá pouze kořist a kořist musí být dohoněna a stržena. Liška zůstala stát. Možná bychom byli schopní uzavřít příměří. Ale jak se to dělá? Zastavil jsem, spustil ocas a nechal jej volně viset. Možná to byl můj postoj dominance, který ji nutil hájit svou čest. Chvíli jsem čekal vyhýbaje se pohledu do jejích očí. Byl tohle způsob, jak vyváznout bez více šrámů?

5 (Predátoři 2)
<< Začarovaný les
Ohlédl jsem se za sebe, abych zjistil, co se děje. Vlk, kterého jsem předběhl, se lišce postavil. To se mě znovu zmocnilo ego, vynadal jsem si v duchu za to, že jsem utíkal. Vždyť ta liška byla tak malá! A nepřijala mou omluvu. Pche, dobře jí tak. Obrátil jsem směr a s vrčením se přidal k šedému vlkovi. Pro dvěma nemohla mít jedna liška šanci, ne? To nevěděla ani liška, ale byla velmi mrštná a rychlá. Proto výpadu šedého bez větších problémů utekla. Věděla, že dva vlci by mohli být hrozbou a nemuselo by se jí vyplatit neopatrnost, ale její pýcha byla raněna, tak se nehodlala jen tak vzdát. Chvíli stála opodál a pak se rozeběhla zpět, okolo nás, s úmyslem zakousnout se do stehna. Sledoval jsem ji a otočil se, když se ohnala zuby po mojí oháňce, a ona zase mrštně odběhla, když jsem po ní cvakl zuby. To se opakovalo ještě několikrát. Vždy odběhla a pak se objevila někde ze strany jako kulový blesk, udělala rychlý výpad na jednoho z nás a zase zdrhla. Po chvíli ji to přestalo bavit, zůstala stát opodál a sledovala nás. Využil jsem volnou chvilku a řekl k šedému vlkovi: "Díky." Sotva jsem dokončil slovo, liška se dala na obcházení. Nejspíš hledala slabé místo. Dal jsem se do opačného směru, s oháňkou výstražně vztyčenou. Bylo to jako souboj v italském šermu - tedy, kdybych někdy něco takového viděl. Tahle liška byla silný protivník, to jsem už pochopil, ale nedokázal jsem si přiznat, že by mi něco tak malého dokázalo nakopat zadek.

4 (predátoři 1 - ZAČÁTEK)
<< Mlžné pláně

I ty pachy, které jsem dříve sledoval se zdály vést sem. Tenhle les byl ale zvláštní. Listy na stromech nebyly zlaté! Co je tohle to za les? Jakože modrý les? To existuje? Byl jsem překvapený. A celé to tu bylo jakési zvláštní. Očichával jsem si to tady. Bylo to pro mě něco nového a neznámého a to mě vzrušovalo a fascinovalo. Možná jsem měl i trošku strach, ale to jsem si nepřiznal. Jak jsem procházel lesem, měl jsem pocit, že mě někdo sleduje. Možná, když si to tady přivlastním, budu se pak cítit líp. A tak jsem tady jeden strom označil za vlastní, jako správný sebevědomý mladý vlk. Jo, to bylo lepší. Teď jsem si to mohl spokojeně s ocáskem vzhůru mašírovat přes les naprosto bez obav. Vtom jsem si všiml něčeho rezavého s bílým koncem, jak trčí zpoza stromu. Pod vlivem egoismu jsem si myslel, že je to nějaký hodně velký list. A protože byl děsivý, označil jsem si i ten. A to jsem neměl. Ozvalo se vrčení a ukázalo se, že to nebyl list, ale liščí ocas a že ji to šeredně naštvalo. Veškerá nebojácnost byla ta tam. "Omlouvááám se!" křičel jsem, co mi dech stačil, zatímco jsem zdrhal před ostrými tesáky.
Před sebou jsem zahlédl nějakého šedého vlka, jak jde pomalu směrem, kam já chtěl utíkat. "Pozor! Utíkej!" Předběhl jsem ho, stále s liškou v patách.
>> Tajga

3
Přišlo mi, že čím dál pokračuji, tím víc se okolo mne hromadí mraky. Ale ne, to nejsou přeci mraky. Mraky jsou na obloze. Tohle je jako když se po dešti paří les. Tomhle se říká... Mlha? Ano, mlha. Tahle byla výjimečně rozsáhlá a houstla každým krokem. Na chvíli jsem se zastavil, abych si ji očichal, ale hned na to jsem si odfrkl. Nebyl to dobrý nápad, asi jako když jsem se kdysi napil mořské vody. Odměřeně jsem se podíval na šedé šmouhy před sebou, pokud je to vůbec technicky možné, spíš to mělo za následek, že se mi obraz mírně rozostřil a musel jsem zamrkat, aby se vrátil do normálu. V tomhle jsem měla jakože hledat jak? Kdo ví. Ale já byl odhodlaný a vytrvalý. Strávil jsem hodiny chozením sem a tam, podle toho, jaký pach jsem zrovna zachytil. Ale našel jsem dva pachy, které dle všeho mířily stejným směrem. Nakonec, když se slunce vyhouplo výš na oblohu, mlha ustoupila. Pořád byla, ale byla potrhaná. To se šlo líp, akorát se začínalo nepříjemně oteplovat. A hlavně kvůli tomu jsem byl docela rád, když se přede mnou vynořil les.
>> Začarovaný les

2
>> Zlatý les
Tuhle pláň jsem si pamatoval. Byli jsme tady kdysi ještě s tátou. Tady by se měla Renbli, nebo jakákoli pomoc, hledat docela snadno. Kromě drobných kopečků a trávy bylo nic, co by mi mohlo překážet ve výhledu. Strategická výhoda. Tak jsem šel pořád rovně, tak jsem nemohl chodit v kruzích a bylo to snazší se tudy protlouct. Ve zlatém lese jsem se musel dívat pomalu za každý strom. Tady stromy nebyly, ani kameny, který bych musel převrátit. I když mi už koncept toho, že bych Renbli našel pod kamenem přišel absurdní. Daleko víc, než když jsem na něj myslel předtím. Že bych dospěl? Rozhodně se něco změnilo. Za tu dobu, co jsem byl sám... Od doby, co jsem přišel o tátu, jsem měl pocit, že se ve mě něco změnilo.
Tady Renbli nebyla. Necítil jsem ji. Cítil jsem jen jiné vlky. Už ani pach Barnatt jsem nezachytil. Musel jsem tedy hledat už dlouho. Ale co si budeme, chuť dobrodružství se mi zalíbila. Pach svobody byl lákavý. Jen kdyby se do toho nepřipletla zátěž povinností.
>> Mlžné pláně

1.
Mamka odešla a nechala mě tady s alfou a jeho potomky. Chvíli jsem je ještě pozoroval, pak jsem se omluvil a rozloučil se. Měl jsem pocit, že překážím rodinným vztahům. A ještě ke všemu jsem ztrácel čas, který jsem mohl využít hledáním někoho na pomoc bráchovi, nebo jsem mohl už dávno najít sestru. Pochodoval jsem sem a tam po zlatém lese, kdoví, jak dlouho a kolikrát jsem ho prošel. Byl nepřehledný, ale nějak jsem se dokázal zorientovat. Musel jsem v tom být opravdu dobrý! Ale s dlouhým hledáním přišla i únava a hlad. Zachytil jsem pachy vlků, ale žádný mi nepřišel, jako Renbli. Bylo na čase ji přestat hledat a najít první něco k jídlu. Od rodičů jsem se dozvěděl základy. V teorii jsem to uměl. Teď to převést do praxe. Několik mých prvních pokusů bylo neúspěšných, ale nakonec jsem se zmohl na hlodavce. Pochopil jsem, jak fungují jejich nory. Bavilo mě na ně číhat a vždy jsem po nich energicky skočil, jen co se v otvoru objevil růžový čumáček s fousky. Velkou roli hrála náhoda, ale bylo to snazší než hodit zajíce. Přišlo mi to jako hra.
Nakonec jsem hledání zde vzdal a šel hledat dál.
>> Zubří pláň

Pokud rozumím dobře, pak mám 147 kšm (všechno a všechno správně), tedy plný počet bodů a k tomu 30% poprosím jako slevu do PO a 1 tlapku do země. (Vše na Ingrida ofc.) Děkuju :3

Tak takhle... Ale to nevadí. Mohl bych být dobrý obránce, no ne?
Pomalu se z toho tady začala stávat velká sešlost. Ne, že by mi přítomnost vlků vadila, spíš mi překáželi v mých plánech. Nepotřeboval jsem se tady s nikým vybavovat, chtěl jsem hledat. Ale na druhou stranu jsem byl rád, že jsme alfu našli a tedy, že jsem vybral ten nejlepší možný směr, který jsem mohl, protože jsem samozřejmě naprosto skvělý, že ano. Vlčice očividně přišla odevzdat vlče, které muselo být podobně staré jako béžový vlček. Další adept na kousání, ale situace jasně říkala "teď ne". Možná bych se mohl alfy zeptat, jestli mi ze mě obránce udělal... Ale tak to asi nefunguje. Musím nějak dokázat, že jsem toho hoden. A to dokážu tak, že najdu léčitele a pomůžu bráchovi. Tak se dá taky bránit smečka, no ne? Příchozí vlčice měla dlouhou promluvu a pak odešla. Hm, houby? Na stromech? A kytky s modrým kořenem, co se dá jíst? Všiml jsem si také toho, jak reagoval mladý vlk na to, jak se příchozí vlče mazlilo s jeho tátou. A pak odešel. Kývl jsem mu na rozloučenou. Moje první reakce byla přehnaná a teď jsem toho litoval, bylo mi ho líto... Možná jsem mohl jít za ním a popovídat si, ale co bych mu tak řekl? Leda nějakou milosrdnou lež.

Vše na Ingrida, 89b využiju takhle:
3 tlapky (- 70b) do země (bude mít 4)
3 % (- 10b) do síly (bude mít 6 %)
9 kšm (- 9b)
Děkuju :>

Obránce? To znělo zajímavě. "Co takový obránce dělá?" zeptal jsem se pro jistotu. Určitě bylo vlky ze smečky před čím chránit, třeba před těmi cizáky nebo před tou divnou smečkou, co napadla smečku toho šedého vlka, nebo někým podobným. Bitvu naživo jsem ale ještě nikdy neviděl a tak jsem si úplně nebyl jistý, co si pod tím představit. Každopádně to zní důstojně. A jestli jsem si mohl vybrat, proč nejít ve šlépějích rodičů? "Táta byl taky obránce?" Kdyby mi alfy dovolili 'převzít rodinnou tradici', mohla by mi předat všechny důležité informace a naučit mě, jak být v bránění smečky nejlepší. Tak nějak jsem přirozeně předpokládal, že maminka je nejlepší obránce pod sluncem, když se Zlatá nemusí potýkat s nepřáteli. Jistě se jí všichni zlí vlci bojí a nedovolí si jen tak přijít. Moji rozvahu o tom, čím budu, přerušil hnědý vlk. Musel jsem ho už někde vidět, určitě. Znal mamku a očividně i mě, ale nejspíš z dob, když jsem byl ještě dost malý. "Zdravím," odpověděl jsem, i když pozdrav patřil spíš mamce, než mě. Chvíli mi to trvalo než mě to napadlo - není tohle naše alfa? Rozhodl jsem se krotit a chovat se slušně, pro případ, že by byl.
Plány mi trochu zkomplikoval mladý vlček, snad mladší než já, když se objevil za zády hnědého vlka. Něco se mi na něm nelíbilo, možná to, jak se na mě díval. Cítil jsem v něm rivala, cítil jak se vevnitř mě bouří bojovný zápal. Chtěl jsem se s ním porvat, ale udržel jsem se. Očividně patřil ke smečce a co víc - k tomu hnědému vlkovi. Mohl být jeho syn. Říkali přece, že alfy teď mají vlčata. Tak jsem jen nervózně přešlápl z tlapky na tlapku a zpět, jako bych se chtěl přikotvit k zemi. Žádný kousání, Ingride, ne, teď ne.

>> Zlatá smečka
Můj směr mohl připadat správný mě, když jsem chtěl jít hledat léčitele a Renbli, možná ale naprosto nesprávný pro mamku, když potřebovala mluvit s alfami a rozhodla se, že mě kousek doprovodí. Už ale bylo příliš pozdě na to, abych se otočil zpátky. Moje vlčí hrdost by se přes to nepřenesla. Když už jsem se dopustil omylu, nepřiznám si to a budu dělat, že přesně vím co dělám a možná, když budu problém ignorovat dostatečně dlouho, snad se nakonec celý svět otočí tak, aby mi záměr vyšel, pokud tomu budu dostatečně věřit. Vlk, který se bojí udělat špatný krok daleko nedojde a poslední, co bych teď potřeboval je postávat na místě nebo chodit v kruzích. "Půjdu tak daleko, jak budu muset. První obejdu les a budu hledat stopu. Pokud ji nenajdu, půjdu dál. Převrátím každý kámen, když to bude nutné." Nevěděl jsem, jestli je to to nejmoudřejší, co jsem mohl udělat. Vlastně jsem vůbec neměl ponětí, co dělám. Měl jsem jenom svoji víru v to, že jsem přece dostatečně dobrý na to, abych našel jak léčitele, tak sestru. Rozhlížel jsem se tedy okolo sebe, hledal ve vzduchu a na zemi známý pach, ale celý les byl zamořený spoustou jiných pachů a bylo pro mně obtížné v té spleti rozeznat jeden konkrétní. A tak jsme se vzdalovali dál a dál od území smečky. Při tom se mi do hlavy vkradla jedna otázka. "Ta šedá vlčice co si vzala brášku na lov říkala, že je průzkumník, že jo mami?" zvedl jsem hlavu od jednoho kmene stromu, který jsem zrovna očmuchával. "No áá... Jestli je ona průzkumník, co jsem já?"

"Budu opatrný." Měl jsem pocit, že bych to měl slíbit, i když jsem si nebyl úplně jistý, jak se taková opatrnost zařizuje a tudíž, zda dovedu slib splnit. Pak tady byla ta věc s alfami. Jestliže zrovna měli vlčata, co jsem tak pochopil, nemohou být daleko. Leda by si udělali nějaký diplomatický výlet a vlčata přenechali někomu na hlídání. Nějak jsem si nedokázal představit, že by vlče bylo mimo území smečky v bezpečí. Proto naše společná cesta pravděpodobně nebude dlouhá, přesto jsem přikývl. Renbli i léčitel mohli být kdekoli. Vlastně jsem nevěděl, kde začít hledat a kam jít. Bylo by to poprvé, co bych se nějak významně vzdálil od Zlatého lesa. Ta představa náhlé svobody byla nesmírně vzrušující, ale zároveň děsivá. Svoboda přináší zodpovědnost a nová místa zase nejistotu. Byl jsem připravený tomu čelit? To asi není nikdo a já cítil, že musím jít, udělat něco pro rodinu, zvláště když tu teď není táta.
Přikývl jsem, pojďme chvíli spolu, najděme pomoc, samo se to nezhojí. "Drž se, bráško," bylo jediné, co jsem dokázal slepému Rhaaxinovi říct na rozloučenou. Rozešel jsem se prvním směrem, který mi připadl jako ten správný...
>> Zlatý les (kdyžtak upravím, idk)

Krize identity pomalu odezněla. I strach z posměchu ustoupil, když mi Barnatt vysvětlila, že moje jméno funguje oboustranně. Mrkl jsem na Atroxe, který podotkl, že si budeme podobní. Opravdu by tohle udělal taky? Měl jsem za to, že je to moje specialita udělat výpad na každého cizince, který se k nám přiblíží. Když jsem se nad tím zamyslel, vlastně jsem nevěděl, kde se to ve mě vzalo. Vždycky jsem měl tendence se rvát, je to má přirozenost.
Rhaaxin to musel mít daleko horší. Ze slov jsem pochopil, že ho jeho magie může zabít, kvůli těm proklatým cizákům. Nemohl jsem chudáčkovat. Nechtěl jsem přijít o dalšího člena rodiny. Bylo na čase se vzchopit a jednat. "Mami," obrátil jsem se k ní, "mohl bych jít hledat pomoc nebo lék. Když nic, možná najdu Renbli a oznámím jí, co se stalo... Mohu?"
Pak k nám přišla ale nějaká vlčice, která se představila jako Tiara. Dost možná jsem ji už někdy viděl, ale nebyl jsem si tím jistý. Hledala někoho na lov. Zpozorněl jsem, to mohlo být tak vzrušující, lovit pro smečku. Ale já už měl v plánu něco jiného. "Zdravím." Nelíbilo se mi, jak si nás prohlížela. Nakonec se nabídl Atrox a odešli spolu. Jen jsem naklonil hlavu na stranu a díval se za nimi. Když mi zmizeli z dohledu, otočil jsem se na maminku. "Možná by bylo dobré, kdyby si bráška odpočinul v úkrytu... Nechci o něj přijít," řekl jsem potichu.