Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zrovna v tu nejméně vhodnou chvíli si to k nám přiřítil šedý vlk. Nevypadal nebezpečně, ale v mých očích byl vetřelec, který narušuje naše soukromí a ke všemu mě zastihne v tomto stavu. Připadal jsem si zranitelný. Tiše jsem na něj vycenil zuby. Ať se ke mně pokusí jen přiblížit, pomyslel jsem si směrem k němu. Mamka věnovala svou pozornost jemu a ne mě, byl pro ni ten cizí vlk důležitější než já? Nemluvil zle, naopak přinesl užitečné informace, ale já k němu v srdci cítil zášť. Jednoduše řečeno jsem byl raněný a potřeboval jsem to dostat ven, na někom si to vybít a šedý vlk byl první, kdo mi přišel do rány. Když se otáčel k odchodu, vyskočil jsem proti němu a cvakl zuby po jeho zadní noze. Vlk byl ale rychlejší a mému kousnutí se vyhnul. I přesto to svůj účel splnilo, zchladil jsem si žáhu, alespoň trochu. A mohl jsem si říct, že jsem ho vyděsil a zahnal ho, ha! Nikdo na mě nemá a pak, že jsem holka! Odmítal jsem přiznat si fakt, že by vlk odešel sám tak či tak. Jsem silný a jde ze mě strach, přesně tak. Vrátil jsem se na své původní místo a posadil se.
Cizáci, zopakoval jsem si. Už teď jsem je neměl rád a to jsem je ani nikdy nepotkal. Asi jsem měl být šedému vděčný za to, že jejich portál zavřel. Zastyděl jsem se, ale už to bylo pryč, už se to stalo.
Postupně se věci začaly uklidňovat. Pozornost se vrátila ke mně, konečně jsem dostal odpovědi. V duchu jsem si to musel celé zrekapitulovat, ale byl jsem o poznání klidnější. Nebylo to hezké, ale nezbývá nic jiného, než se s tím smířit. "Takže jste se spletli... Chápu." A táta mylnou informaci šířil dál, aniž by si uvědomoval, že to není pravda. To pak ani není lež, ne? Jak se to vlastně dá poznat, které vlče je kluk a které holka? A jak vlastně vlčata přicházejí na svět? Objevují se z jiných světů? A co moje jméno? Na tyhle otázky nebyla dobrá chvíle, ale hlodaly mě, chtěl jsem znát odpovědi. "Mami? No... Jména se dávají podle toho, jestli je vlče kluk nebo holka...?" Nevěděl jsem jak formulovat otázku, aby to neznělo trapně. Měl jsem strach, že jestli mám skutečně holčicí jméno, budou se mi ostatní vlci smát.

Tiše jsem seděl a mlčel. Jak jsem se tak díval na brášku, došel jsem k znepokojivému zjištění. On... On nevidí? Je mu něco? Když jsem si ho přejel pohledem pořádně, bylo mi jasné, že nebude úplně v pořádku. Až teď jsem si to spojil. Když jsem naposledy viděl tátu a Renbli, sestřička říkala, že umře. Tohle byl ten bráška, který byl zraněný. Ale neumřel, žije, je tady s námi. Ale nevypadal dobře. "Mami, nepotřebuje bráška pomoc?" šeptnul jsem k černé vlčici, nechtěl jsem se brášky dotknout.
Druhý bráška prý viděl Renbli - když jsem to slyšel, pookřál jsem. Tak dlouho jsem ji neviděl. Kdoví, kde teď je a jestli je v pořádku. Zdálo se, že být v pořádku je exkluzivní výsada těch šťastnějších vlků. Možná to brá--- Cože?! Zmateně jsem pozoroval Atroxe, jak si mě očichává. V běžných okolnostech bych se možná zachoval jinak, ale teď, když jsem se měl vyrovnávat se ztrátou otce, jsem zpanikařil. "Já-já byl holka?!" Nebo jsem ještě pořád holka? Nebo... Co jsem?" Na tu část života jsem musel zapomenout. Stáhl jsem ocas mezi nohy. Propadl jsem existenční krizi. Moji bráškové si celou dobu mysleli, že jsem vlčice? Byl jsem snad špatný vlk? Nebyl jsem snad dost silný, nebo...? A řekl mu to táta, táta mě považoval za holku? Jak dlouho? Proč? Kdo jsem? Co to znamená? Budou mě mít bratři rádi? Panika se změnila v hněv a ten se smísil s bolestí ze ztráty. Připadal jsem si teď tak nějak vzdálený, cizí svojí rodině. Došlo mi, že i když jsem s bratry vždycky tak nějak počítal a hodně jsem o nich slyšel, vlastně jsem je neznal. A oni mně taky ne. Možná mě ani neměli rádi.

Nevím jestli jsem pochopil správně, že je to v pořádku. Možná maminka nechtěla, abych se cítil hůř za sdílený zármutek. Ale já chtěl pomoc. Chtěl jsem být ten silný. Ale černá vlčice mi připadala, že to tak nevnímá. Že bere veškerou zodpovědnost a tíhu na sebe. Ale co bych s tím mohl udělat? Mohla jsem být jenom vděčný. To už jsem také zachytil povědomý pach, byl silnější než dříve. Nebyl jsem si jistý, přišlo mi to jako už dlouhá doba, co jsem je viděl naposled, naštěstí tady byla mamka, aby mi potvrdila, že to jsou opravdu moji bratři, ti žlutí - jak jsem si je pamatoval. Šli jsme k nim. Zvedlo mi to o trochu náladu, chtěl jsem je vidět. "Bráškové," pozdravil jsem hned po Barnatt ve stejném duchu. Vypadali smutně. Jistě, taky to věděli. Jeden, který nám pověděl, že mu to ukázal pták a že má jeho peří, mi přišel nějaký jiný, nějaký málo žlutý. Trochu mě to mátlo, ale určitě to byl bráška. To byl nápad, nechat si pírka... Určitě jsou užitečná, když táta měl taky pírka. Možná bych si měl nějaké taky opatřit. Rozhodně. Budu jako táta. Ale na to být jako táta budu potřebovat ještě nějaké hezké barevné znaky, modré nebo takové nějaké. Chvíli jsem tam jenom tak postával, nevěděl jsem, co říct. Tak jsem se posadil a zabloudil pohledem na Rhaaxinův náhrdelník. Něco takového taky potřebuju... Nebo ne, to už má brácha. Já budu mít něco lepšího. Budu ten nejlepší vlk široko daleko. Aby na mě táta mohl být z té daleké dálky hrdý.

Teď s tou špetkou naděje, kterou jsem čerpal z víry, že táta není v podstatě mrtvý, jenom hodně, hodně daleko. Už jsem se nemohl prostě schoulit do klubíčka a nic nedělat, předtím tam ta možnost byla - nedělat nic. Teď už jaksi nebyla. Nemohl jsem být slepý k tomu, že svět jde dál. A že maminka trpí, stejně jako já. Nemohl jsem se sobecky sbalit a trucovat. I když to nebylo spravedlivé. Měl jsem právo být naštvaný. Ale musel jsem být silný. Nemohl jsem být slepý k bolesti svých blízkých. "Maminko..." Přišel jsem blíž k ní, až na dosah a otřel jsem se jí hlavou o bok. "J-já..." Nevěděl jsem co říct. Co bych tak měl říct? Že všechno bude dobré? Že ji mám rád? Že musíme držet při sobě? Jak to mám vědět? Jsem pořád ještě vlče... Možná táta odešel, protože nás měl dost, prolétlo mi hlavou, ale okamžitě jsem se to pokusil zahnat. Ne, to by neudělat přeci. Byli jsme skvělá rodina. Já byl přeci skvělý. A sestřička taky byla skvělá. Byli jsme nejlepší ze všech... Chtěl jsem znát důvod proč tátu odnesla voda do jiných světů, ale zároveň jsem se odpovědi děsil.

A tak jsme byli tady, na území smečky. Byl to domov, i když mi teď připadal nějak prázdný. Od mamky se mi dostala docela neurčitá odpověď. Bylo tolik možností, co mohlo následovat po smrti. Mohla být správná jedna z nich, anebo žádná. Ale v této situaci jsem potřeboval nějakou útěchu. Tak jsem se jako tonoucí v moři emocí chytil stébla naivní víry, že po smrti život pokračuje a že je dokonce lepší, než ten tady. Že tatínek někde je a je mu dobře, jen tam za ním zatím nemůžeme. Máme tady přece spoustu věcí, co vyzkoušet, poznat a naučit se. A taky ještě další vlky, které máme rádi a kterým bychom chyběli, kdybychom se rozhodli jít za tátou. Pokud taky nezmizeli. Proto jsme je museli najít. Hned teď. Zvedl jsem čumák a zavětřil. Hledal jsem pach sestřičky, nebo některého z brášků, ale bylo tady tolik pachů, které si byly navzájem podobné, že jsem nevěděl, jestli to jsou opravdu oni. Ale měl jsem pocit, že tady jsou... Nebo alespoň tady někde nedávno byli. Musel jsem si přiznat, že na tohle ještě nestačím. "Jsou tady bráškové a Renbli?"

Mamka rozhodla, že se musíme vrátit zpátky za smečkou. Ale jaký to mělo význam? Říct ostatním, co se stalo? Brácha jim to už nejspíš pověděl. Najít Renbli a bratry? Ale co když na území smečky nejsou? Co když... Co když jsou pryč stejně jako táta? Pomyšlení, že by sestřička byla pryč, bylo bolestivé a rozhodně mi v této situaci nepomohlo. Pokusil jsem se ty myšlenky zahnat, ale nebyly k zastavení. Řítili se jako lokomotiva přímo k tomu, co jednou musí napadnout každého, kdo přemýšlí. A co když skončím já? Co se stane, až umřu? Bude potom něco? Následoval jsem mlčky maminku Zlatým lesem až na území smečky. Ale tohle mi vrtalo hlavou. Přerušil jsem tedy ticho: "Mami? Co je po smrti?
>> Zlatá smečka

Postávali jsme tam. Ta pírka patřila tátovi? Civěl jsem na ně. Když mamka řekla, že bychom je měli odnést zpátky, pocítil jsem v sobě tlak zpět, zdráhal jsem se odejít, něco mě drželo na místě. Nechtěl jsem jít zpátky do lesa. Táta mohl přece být kdekoli jinde, než v lese. V tom vnitřní tlak pominul, jako by nikdy neexistoval a nahradil jej hřejivý pocit bezpečí a klidu. Bylo to zvláštní. Pohledem jsem přejel po okolí. Zastavil jsem se u nějakého modrého vlka. Šel k nám, ale jako by nás neviděl. "Tati?" zeptal jsem se. Bylo to jako ve snu. Jako sledovat z dálky život někoho jiného, přesto se to dělo nám, úzce se nás to týkalo a dělo se to přímo před námi. Navin odešel do moře, spláchla ho vlna, byl pryč. Ale i když jsem si uvědomoval, že jsem přišel o otce, byl jsem ve stavu poklidného uvědomění, že s tím už nic nedovedu udělat. Voda vyplavila pírka, přišel jeden z brášků, chvíli postával a pak odešel. Iluzorní peří splynulo s fyzickým. Výjev se rozplynul a já dopadl zpátky do tvrdé reality. Cítil jsem bolest a zlost. Proč to udělal, proč? Co budeme teď dělat? Kde jsou všichni? Chvíli jsem mlčel, utápěl se ve svých pocitech. "C-co teď?" řekl jsem nakonec.

>> Zlatá smečka

Kam to vlastně jdeme? Tímto směrem jsem ještě nešel, nevěděl jsem, kam to vede. Bloudili jsme lesem, nebo mamka věděla kam jde? Já osobně nezaznamenal sebemenší náznak toho, že by tudy taťka skutečně šel, ale mohl jsem to jednoduše přehlédnout. To se stává i těm nejlepším, no ne? Na konci všech těch stromů byla plocha pokrytá sněhem. A pod ním bylo něco světlého a sypkého. Bylo to jako spousta malinkých kamínků. A za ní byla voda, která šla až kamsi donekonečna. I když, když jsem se podíval o něco líp, zdálo se mi, že na druhé straně se cosi rýsuje. Mohla to být pevnina? A nebo to byly jen hrátky světla a ve skutečnosti tam ten stín nebyl? Kdoví. Postrádaná rodina tu ovšem nebyla. I přesto jsem byl objevem zaujat. Když už jsem tady byl, považoval jsem za svou povinnost to tu prozkoumat, převrátit každý kámen a vyválet se v té světlé odrůdě hlíny. Přikývl jsem, bylo tu opravdu hezky. Vyrazil jsem plnit své povinnosti, ale mamka to chtěla otočit zpátky k domovu. "Ne, ještě chvíli, mami, prosím! Musím to tu prozkoumat." Rychle jsem pelášil blíž k vodě, smočil v ní jednu tlapku. Brr, to studí. Dá se to pít? Naklonil jsem se k hladině, nabral trochu vody na jazyk a okamžitě to vyplivl. "Blé, ta voda je slaná!" Zlá voda! Třeba písek na mě bude hodnější, s čímž jsem se v něm začal přehrabovat. Ale raději jsem ho neolizoval, můj jazyk si pro dnešek zažil dost.
"Hele!" zahlédl jsem v písku něco, co se zdálo, že to do něj nepatří. Mohlo by to být třeba něco k jídlu! Rychle jsem se k tomu přiřítil. K mému zklamání to nic k jídlu nebylo. Zvedl jsem to z písku, oklepal a položil zpátky. "Pírka," oznámil jsem. Nějak mi nedocházelo, čí jsou, ani co to znamená.

Když mamka řekla, že je náš táta s našimi staršími sourozenci, jenom jsem na to přikývl. Trochu mě mrzelo, že nejsme spolu. Mohl si s nimi povídat tady, mohli jsme si všichni povídat spolu. Jeden z nich byl předtím raněný, ale teď už musí být přeci v pořádku, ne? Přišlo mi to jako celá věčnost. Následující oznámení mi však zvedlo náladu. "Ano," štěkl jsem vesele. Až najdeme bratry, mohli bychom se spolu porvat, no nebylo by to skvělé! A ty triky, které by mě mohli naučit. Určitě by to chtělo procvičit se v boji, lovu a jiných velkolepých činnostech a co víc, vidět nová místa. Ne, že by mi les vadil, ale tam venku je velký širý svět, který čeká jen na to, až ho objevím, očmuchám a prohlásím za svůj. A tak jsem následoval mamku lesem, zatímco se nám Renbli ztratila z dohledu... Ještě aby se ségra znovu ztratila, napadlo mne. Ale ne, to byla hloupost. Stejně, zvládla to sama dřív, teď se jí tuplem nic nestane. Jen se nesmí zatoulat natolik daleko, abych ji už nikdy neviděl. Co bych bez ní dělal? Do koho bych kousal, kdo by mi dával pocit, že ho můžu ochraňovat, kdo by mi potvrzoval, že jsem úžasný a důležitý?

>> Zlatý les

Všechno bylo na mě příliš rychlé. Byl tady ten žlutý a byl tady shon a pak ta teta všechno dohromady. Nevěděl jsem, do čeho se zakousnout jako první, tak jsem si lehnul a zavřel oči. V polospánku jsem si ještě stačil všimnout, že za námi přišla mamka, co se dělo dál, to už nevím, usnul jsem.
Když jsem se probudil, byla tam už jenom mamka s Renbli. Když jsme byli spolu, naučili jsme se spoustu věcí, které táta nezvládal. Šlo to líp, hlavně asi proto, že jsme už byli vyspělejší. Maminka byla prostě naprosto vzorná a tak jsme se my vlčata naučila mluvit. Tedy, relativně. //time skip, yey
Jednoho dne jsem se tak zase válel ve zlatém listí, které bylo pokryto nevelikou vrstvou sněhu. To se projevovalo přibližující se jaro, slunce sníh snědlo - tak jsem si to alespoň vysvětloval. Když jsem se zvedl, měl jsem kožíšek ušpiněný nejen tou bílou studivou hmotou, ale i vlhkým listím. Ale to ne... Snažil jsem se to setřepat, ale moc to nešlo. Snad mi to nepřimrzlo k srsti... Otočil jsem hlavu co nejvíc dozadu to šlo, abych se podíval na záda a jak jsem v periferním vidění zahlédl bílou na svých zádech, zarazil jsem se. Na něco jsem si vzpomněl. "Táta? Kde... Kam šel?" Jak dlouho už byl pryč?

Byl jsem rád, že jsem se sestrou, i táta byl očividně rád. A ten žlutý vlk, ten patřil k nám. Matně jsem si dokázal vybavit nějakého žlutého vlka ze smečkového srazu. To jsem byl ještě ale malý a nepamatoval jsem si to přesně. Podle pachu jsem chápal, že je jaksi náš. Oslovil mě. Ahoj, to jsem už někde slyšel. Nebo ne? Říkala to mamka, když hora přišla do nory. "Ahoj," zkusil jsem odpovědět. Mohlo to znít inteligentně, ale jen jsem to prostě zopakoval. Brzy jsem ale pochopil, že se děje něco závažného a veselost mě přešla. O kom byla řeč? Očividně to bylo moc zlé, když se táta i ten žlutý vlk tvářili takhle. I Renbli vypadala zesmutněle. Zastavil jsem pohyb ocásku a s tichou otázkou se podíval na sestřičku. Co znamenalo, že ten někdo "umže"? Vypije ho světlo? "Spousta krve a umže...?" Znělo to nepříjemně. Ale "pojď" jsem znal. Byla to výzva k pohybu, kterou rodiče používali docela často. A tohle bylo zcela jistě urgentní. Ale kam máme jít?

Z těch slov, která se opakovali, jsem si nějak z kontextu vyvodil, co se mi snaží říct, ty pojmy, které byly nové jsem potřeboval zpracovat a vstřebat. "Bobků?" zopakoval jsem s poněkud lepší náladou. Jistým zvrhlým způsobem se mi zvuk toho slova líbil. Pokračoval jsem tedy v hledání. Nasával jsem pach zajíce a následoval ho, tak jak to dělal taťka. Musel jsem přece prokázat, že ho dokážu najít. Už jsem ho skoro měl, viděl jsem cosi hnědého sedět mezi žlutým listím, chtěl jsem po tom ušatém hrbolku skočit a polapit ho, ale on, se podíval stranou a utekl. Podíval jsem se zklamaně na tátu. To mělo přece skončit v mém břichu. Ale už jsem věděl, jak takový zajíc vypadá. Něco uviděl, před čím utekl. Hned vzápětí se ukázalo, že se lekl příchozích vlků. Byl to zlatý vlk a vedle něj stál někdo velmi povědomý. Hned jsem zapomněl na hlad, zajíce, na bobky, na únavu - tohle přece byla sestřička! Jen byla nějaká větší. A to mi došlo, že já vlastně taky už nejsem ta malý. Oháňka se mi hned začala vrtět ze strany na stranu. "Etiťka!" Ne, tak to slovo nebylo správně. Rodiče ho vyslovovali jinak... "Sesťička!" Radostně jsem jí vystartoval vstříc a začal ji přátelsky očuchávat. Byl čas na vítací vlčí rituál, hluboce zakořeněný v našich genech. Ten žlutý vlk mě zatím nějak moc nezajímal. Začne mě zajímat, až se přivítám se sestřičkou.

Nešlo o to, že bych nevěděl, co ta činnost je, šlo o to, že to slovo mi nic neříkalo. Sníst... Zvířata... A to je zase co. Smířil jsem se s tím, že rozluštit slova mi nikdo nepomůže. Zajíčka... "Hm." Jediná odpověď, u které jsem si byl jistý, že jí nic nepokazím. Proč ukazuje na svoje otisky tlap? A pak jsem to asi pochopil, chtěl stopovat. Ale koho? O sestřičce nemluvil, šlo tedy o něco jiného. Na tu už stejně stopu nechytíme. Když jsem ji měl, nikdo to nebral vážně. Jak zraňující. Že by šlo jídlo, o hračku nebo tak něco? Šli jsme lesem, dokud se taťka nezastavil u nějakých drobných stop. Sklonil jsem se k nim a začal je očichávat. To slovo se zají-cosi se opakovalo. "Zají...ci? čka?" Skloňovat mě opravdu nikdo nenaučil. Ale instinktivně jsem věděl, co dělat. Vyčenichal jsem už sestru s mamkou, tohle nebude o moc těžší. Jak by mohlo? Jsem přece skvělý, to jen oni tomu nerozumí. S čumákem u země jsem šel po stopách. Nespouštěl jsem z otisků oči. Určitě najdu to, co chce taťka najít a ukážu mu, že nejsem hloupý.
Ale pak hlínu překrylo listí a bylo dosledováno. Musel jsem se rozhlédnout okolo, nic, jen samé zlaté stromy. Neztratit stopu... To bylo teď hlavní.

Mamka neměla ani sestřičku, ani jídlo. Seděl jsem tam, už jsem vzdal vnímat jejich rozhovor a začal dřímat. Postupně jsem se začal mírně naklánět na stranu a asi bych byl usnul, kdyby mě táta neoslovil. Věnoval jsem mu zmatený a překvapený pohled. Co to zase vyluzuje za zvuky? V duchu jsem si pokusil přehrát, co tak asi říkal. "Lovu? Hm..." Opakoval jsem, co používal on, ale alespoň intonací jsem do toho mohl vnést vlastní myšlenku. Ptal jsem se ho, co je to ten lov. A to hm? Tím jsem se snažil shrnout svoje pocity z celého dění. Stejně to podle všeho mělo velmi univerzální význam. V duchu jsem křičel, aby mi to vysvětlili. Ale věděl jsem, že je to marné. Marnost nad marnost! ...Ale stejně jsem byl zvědavý, co to je, ten lov. Dá se to jíst? A nebo se s tím dá rvát? Dost možná to obsahuje obojí. Naklonil jsem hlavu na opačnou stranu. Tak co?

<< Bull Maedow přes Zlatý les
Na své otázky jsem nedostal odpověď. Ostatně jako předtím. Snažil jsem se chápat, ale mezi námi vznikla neznámá bariéra neporozumění. Já nechápal, co se mi snaží sdělit rodiče, a oni zase nerozuměli, co jsem chtěl říct já jim. Začal jsem se cítil osamělý. Když teď byla sestřička pryč, chyběl mi parťák, někdo blízký, někdo, kdo hluboce chápe. Na mém dětinském slunném nebi se začala stahovat mračna smutku. Kdyby mě poslechli, určitě bychom ji našli. Kdybychom šli po té stopě, co jsem našel, když nás došli otravovat ti cizí vlci, jistě bychom už byli zase všichni spolu. Měl jsem vztek. Chtěl jsem se zastavit, seknout s sebou do trávy a všechno vzdát, ale neudělal jsem to.
Konečně nás sevřel známý zlatě zabarvený les. Byl plný padlého listí ve kterém jsem se mohl brodit a válet se v něm. Mohlo se tady skrývat Svýlko. A kdoví, možná tu byla někde i zahrabaná sestřička. Pokud ji Svýlko nevypilo... Začal jsem hrabat, navalil se na stěnu listí a hrnul ji před sebou. Jen občas jsem vystrčil hlavu, abych se podíval, kam jdu a nenarazil do stromu nebo se neztratil.
Dlouho mi to nevydrželo, bylo to příliš namáhavé. Nechal jsem to být a se sklopenou hlavou jsem následoval tátu. Zdálo se, že ani pod listím sestra není... Koho jsme ale našli, byla mamka a doupě. Do doupěte jsem už jít nechtěl, i přes hlad a únavu. Nechtěl jsem to jen tak vzdát. Jinak bych musel být i nadále osamělý. "Máma. Nebyl," zopakoval jsem po taťkovi vždy poslední slovo ve větě. "Teď?" Naklonil jsem hlavu na stranu. Mohl by mi někdo vysvětlit co to slovo znamená? Kdo je máma jsem už pochopil, tohle slovo se hodně opakovalo. A byl, nebyl se taky opakovalo často. Muselo to tedy popisovat něco důležitého. Zakňučel jsem. Bylo toho moc, dokonce i na někoho tak úžasného jako jsem já.