Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pruhovaná vlčice mě pozdravila velmi stroze, ale okamžitě mi pochválila kloubouk. Polk jsem těžkou slinu. Doufal jsem, že jsem nepřišel nevhod, ale měl jsem pocit, že mě vlčice nevidí ráda. "D-děkuju," odpověděl jsem s mírnou prodlevou. "Omlouvám se, jestli vás ruším," dodal jsem rychle. Hned na to se ale vlčice zeptala, odkud ho mám. Uklidnil jsem se. Notak, Ingride, seber se, to jsi vlk, obránce? Hezky jsem se narovnal, srovnal si tlapky, odkašlal si a odpověděl: "Ne, nikomu jsem ho neukradl," musel jsem se tomu pousmát, jsem přeci slušně vychovaný vlk a cizí věci nekradu. "Mám ho z Noramu. To je jiný svět, kde vlci nosí oblečení, mají města a spí v domech. Přenesli jsme se tam s ostatními od vodopádů. Když jsem tam byl, měl jsem ještě vestičku a loutnu. Byl jsem bard, pak se ale něco stalo a vrátil jsem se na Mois gris. Když jsem procházel znovu okolo vodopádů, můj klobouk plaval na hladině jezera. Museli mi ho poslat bohové. Jestli chceš nějakou ozdobu, budeš muset za nimi. Ale ten obchodník možná taky nějaké má, to nevím, ještě jsem si od něj nic takového nekupoval."

<< Mokřady
Po projítí zbytkem jehličnatého lesa jsem se ocitl mezi fialovými stromy. Měl jsem pocit, že se na mě jejich kmeny zlomyslně kření. Už jsem se zmínil, že tohle mîsto nemám rád. Nemít špatné zkušenosti s liškou, jejíž ocas jsem si spletl s divně zbarveným listem, pokusil bych se asertovat dominanci značkováním. Se svou zkušeností jsem však tenhle nápad rychle zahnal. Budu to muset nějak projít. Nebude to bolet. Už jsem tudy šel několikrát. Při nejhorším narazím na další nakrklou lišku, co se může pokazit?
Tak jsem šel začarovaným lesem, paranoidně tikal pohledem ze strany na stranu a krčil se podvědomě k zemi. Po chvíli jsem zaznamenal v mlze pohyb. Copak to bylo? Stáhl jsem uši k hlavě a opatrně postupoval k místu, kde jsem tušil něco živého. Pach tvrdil, že to byl vlk, trochu jsem doufal v někoho známého, ale to jsem si nebyl jist. Strach zatemňoval mou mysl a hlas Motsognira nepomáhal.
Vynořil jsem se z mlhy, jen abych objevil zvláštně zbarvenou vlčici, jak se protahuje. "Dobrý den," pozdravil jsem slušně. Nestál jsem o žádné trable.

<< Ledové pláně (přes Mokřady)
Měl jsem pravdu. Brzy se v bílé tmě za horizontem začaly rýsovat šedivé obrysy stromů. Jen pocit úspěchu mě zastavil před hněvem, který bych obrátil proti zlému tvorovi, se kterým jsem byl odsouzen sdílet mysl; nevědíce, že by čaroděj obrátil můj hněv proti mě. Přidal jsem do kroku, nerozmýšlel jsem víc, zda je můj kurz správný. Vklusal jsem mezi jehličnany a bez změny rychlosti se vyhýbal stromům, klestíc si tak cestu vstříc nebezpečí. Brzy jsem však zastavil. Ucítil jsem totiž, že se šlapu v bahně. Vytřeštil jsem oči na terén před sebou v nové panice. Hlas, který se znovu ozval, mne instruoval o tom, jak naivní ňouma jsem a jak se nevyznám v prostředí, ve kterém žiju. Jak jsem měl o mokřadech vĕdět? Nikdy jsem tady nebyl... To pro Motsognira nebyla validní omluva. Narodil jsem se tady a neznal to tu. Patetické. Tiše jsem vrčel, ale opatrně jsem před došlápnutím pruboval hlínu a pomalu postupoval okolo zavodněné oblasti. Ve svém smyslu tohle místo bylo hezké, což mi pomáhalo zklidnit horkou hlavu a postupovat opatrně, systematicky. S tímto přístupem jsem bezpečně mokřady překonal, jen s urousanýma tlapkama.
>> Začarovaný les

<< Tundra
A tak jsem vyšel směrem, odkud jsem tušil, že jsem přišel. Hezky zpátky do toho nehezkého, nebezpečného fialového lesa. Nu, co bych pro sestřičku neudělal. Ovšem, musel jsem se nêkde utnout v určování směru, protože sněhu a ledu jaksi neubývalo. Naopak se zdálo, že bělostná zima přebírá nadvládu nad vším okolo mne a já jsem ztracen. Cítil jsem, jak vnitřně panikařím, ale svým typickým způsobem jsem ten pocit popřel. Byl bych byl efektivní ve svém "houby jsem se ztratil, jsem příliš dobrý na to, abych se ztratil", kdyby se z hlouby mé mysli neozbal znovu ten cizí hlas, který tvrdil pravý opak. Zavrčel jsem na něj, aby byl zticha. Určitě brzy znovu naberu správný kurz.
>> Mokřady

<< Mrazivá jeskyně
"Ásleif je taková hnědá tulačka bez ucha. Našla sestru, když se ztratila jako malá. Chtěla se přidat ke Zlaté, ale nevím, jestli si to nerozmyslela." Já bych si to na jejím místě asi po incidentu s medvědem rozmyslel. "Já nevím," odpověděl jsem na její následující otázku. Měl jsem pár teorií, ale nebyl jsem si vůbec jistý, jak to funguje v praxi. "Podle mě se jim prostě o to vlče nechce starat." Bylo to mimo můj rámec pochopení. Nikdy jsem sám vlče neměl, abych věděl, co se takové nové matce honí hlavou, aby nechala své dítě jen tak. "Nebo nedostatek potravy. Zachráníš sebe tím, že nekrmíš další hladové krky," to mi přišlo jako docela rozumný důvod. "Jo, můžeš hledat. Já potřebuju najít tu Renbli... Víš co, ono asi není dobrý nápad jít do hor. Jestli je se svými kamarády ze 'smečky z hor', budou asi na území a tam bych lézt neměl. Ale ty tam jít můžeš. Udělejme to tak, že ty se vrátíš domů, poptáš se po ní a já se vrátím na mlžné pláně, protože jsem ji naposledy viděl tam. Když ji nenajdu, doženu tě. Jo?" Takhle pokryjeme víc území naráz, úžasné. "Tak děkuju, měj se!" s tím jsem se otočil a pelášil zpátky. To by bylo, aby ji ani jeden z nás nenašel.
>> Ledové pláně

"Já nevím," pokrčil jsem rameny. Nebylo to zrovna běžné konverzační téma, takže tuhle slovní zásobu jsem nenabral, ani v Noramu, ani na ostrovech. "Si myslím, že všichni pochopí, o čem mluvíš, když to specifikuješ jako samčí špunt. Ásleif pochopila, o čem Renbli mluví." A kde adoptovat vlčata? Zamyslel jsem se. "Tak ta vlčata musí první někdo vyrobit," začal jsem, pohled odvrátil někam do prostoru a tvářil se zadumaně, "třeba když jim zemřou rodiče, nebo když je rodiče nechtějí, nebo když se ztratí. Renbli byla ztracená chvíli a starala se o ni Ásleif, prý. Technicky si ji dočasně adoptovala. A asi je musíš najít. Rozhodně nepřijdou sama k tobě, ani nevím o tom, že by pro ně existoval útulek, kde by se schromažďovaly." Pohled mi zklouzl na červený rubín. Představoval jsem si, co by se mohlo stát, kdybych po něm hodil velký šutr. Na mysl mi přešel obraz padajících krápníků a rychlého úprku pryč. Tohle nebyl dobrý nápad. "Asi ho tu necháme," poznamenal jsem jen tak mimochodem. Pak jsem se otočil a směřoval k východu. Bylo tu hezky, ale pěkná kosa, a žádná ztracená sestra. "Ukážeš mi cestu do hor?"
>> Tundra

"Jo, to tam dole, co tak trčí. Nevím, jestli se tak tomu oficiálně říká... Asi ne, ale Renbli to tak označila." A Renbli dostala přednášku od mámy přece a máma tomu musela rozumět, když vytvořila nás dva. Jen otázkou je, jak dobře to Renbli přebrala a co všechno si z toho pamatovala správně. Možná tuhle část taky nepochopila zrovna nejlíp, podobně jako tu část o dvou vlcích a o vlčatech, rostoucích uvnitř dospělých vlků. "Jo... To mám jako kompenzaci za to trauma z praskání." Ta představa byla hrozná, a obraz přerostlých vlčat, sápajících se ven z mých útrob, už navždy zůstane vyryt do mého podvědomí. Příkývl jsem, když se znímila o adopci a když domluvila, dal jsem jí zapravdu i slovně: "Ano, ano, to zní jako daleko lepší způsob získávání vlčat, pokud už nějaká chceš. A to opuštěné vlče tak získá rodiče, kteří by mu jinak chyběli, neměl by se o něj kdo starat, a pak by bylo smutné, protože by nemělo rodinné zázemí, a bylo by hladové, protože takové vlče si toho samo moc neuloví." Až se nám konverzace o rozmnožování zvrtla ve filosofickou, až existenciální debatu.

"Jo tak na to je ten špunt!" zvolal jsem, téměř jsem jí skočil do řeči, až se po jeskyni rozlehla ozvěna. Teď to dávalo smysl. Už jsem si domyslel, že se s ním nemají zašpuntovávat vlci, aby z nich neutekla vlčata, nýbrž vlčice. Proč, to už bylo komplikovanější, na to jsem nepřišel. Ať už to bylo jakkoli, výsledek byl stejný. "Mě to celý přijde jako utrpení," přiznal jsem se, "i bez praskání. První tohle musíš prorvat tam do toho, což mi samo o sobě přijde děsně složitý; a potom v tobě kdoví jak dlouho ta vlčata rostou. No, to znamená, že to musíš krmit. A potom se to tím stejným otvorem musí procpat ven. To musí děsně bolet. A pak se o ty mrňata musíš starat. To zní jako šílený utrpení, to přece vůbec nemůže stát za to. Já si raději najdu někoho, s kým se spájet nebudu muset, tak to bude nejlepší."

Aby se mohl zjevit a popovídat si, zopakoval jsem v duchu. Věnoval jsem vlčici smutný úsměv. Neměl jsem to srdce jí vysvětlit, že teď je její bráška pryč. Nejspíš hodně daleko pryč, a že se s největší pravděpodobností už nevrátí. Žádné zjevování, žádné povídání si, pokud se nestane něco velmi významného, co by jeho duši dovolilo se vrátit.
Zíral jsem na Šalvěj, když pokračovala v předávání informací, které jí sdělil její táta. Vzhledem k tomu, že on, Zinek, vlčata už měl, musel vědět jak se vyrábí a jak to s nimi funguje. Podporovalo by to, co říkala Ásleif. Zamrkal jsem, když jsem se to snažil zpracovat. "Takže takhle je to s tím, že je zapotřebí samce a samici, aby vznikla vlčata. Musí se... Spojit. Ať už to znamená cokoli. A pak to vyroste uvnitř vlčice... Ale na co je potom v tom všem potřeba vlk? Copak na to spájení nestačí jiná samice?" Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem v bezpečí, ale pořád jsem tomu moc nevěřil. Prostě se pro jistotu nebudu spojovat s žádnou vlčicí, partnerkou. Tak neprasknu. A abych nebyl osamělý, pořídím si partnera. Tak nepraskneme ani jeden, žádní malí vlci z toho nebudou. Zní jako ultimátní výhra!

Její teorie zněla zajímavě. Když jsem se nad tím tak zamyslel, něco na tom mohlo být. "Jsou to bozi, můžou si dělat, co chtějí, hádám," odpověděl jsem jí. Určitě na sebe mohli brát víc než jednu podobu, dávalo by to smysl. Když mohli jednoduše zmizet, tak proč ne tohle? I normální vlk s iluzí mohl udělat něco podobného, kdo by zastavil bohy? Nebo, spíš co by je zastavilo. Nikdo mocnější, než oni tady nebyl, ne? Takže její bráška umřel. "To je mi líto. Co se mi stalo?" zakňučel jsem. Ale zdálo se, že to Šalvěj nese dobře. Rozhodně líp, než já ztrátu otce. "Duch? To je něco jako přízrak. Duše, co nějak narušuje hmotný svět. Třeba straší, hýbe s věcma, zjevuje se a tak." Pak jsem se zarazil. "No... Ne, nemám." V mysli mi proběhlo pár vzpomínek na Gwyna, ale rychle jsem je zahnal. Musím se někdy smířit s tím, že se mi ztratil, že ho už asi nikdy nenajdu. Z toho mě vytrhla následující věta. "Vlčata- Panebože." Vzpomněl jsem si na to, co mi vysvětlovala Renbli. Na špunt, na praskání. "Spojení? Ona Ásleif říkala, že neprasknu, ale tohle je něco úplně nového... Ne, víš, sestra přišla s teorií, že ve velkých vlcích rostou malí vlci, kteří pak z vlčic vylezou ven, ale z vlků ne. A já z toho vyvodil, že když ze mě ti malí vlci nevylezou, budou růst dál, a já prasknu, protože nemají kudy ven."

"Křídla asi úplně ne, ale mám pocit, že se jakoby vznášejí... A vypadat by měli jako vlci, ale velcí? Ale to asi záleží kteří." Nebyl jsem si úplně jistý, jestli hnědý vlk byl přelud, sen, nebo tam opravdu byl a všechno z toho se stalo, tak jsem nechtěl vydávat definitivní soudy. Hned na to jsem však byl zavalen informacemi o jejích sourozencích. A... Duších? A schránkách? Byl jsem z toho mírně zmatený. "Duše, schránky? Jak to myslíš? Jakože je tvůj sourozenec teď duch?" podíval jsem se pro jistotu okolo, jestli nás náhodou nějaký duch nešpehuje. Určitě to znamenalo, že se z něj ten duch musel stát. Nemohl být duch celý život, ne? "On... Jak dlouho už je duše bez schránky?" To znělo docela zvláštně. "Víš... Můj táta žil kdysi s námi ve Zlaté smečce. Ale zemřel." Dost možná prasknul. Ne, Ásleif přece říkala, že to se neděje. "Ale jo, povídej. Co ti řekl?" Lámání krystalu jsem prozatím nechal být. Šalvěj odpověď nepotřebovala, no, zjistila sama, proč je to těžké.

"Tak, nemůžu to vědět jistě. Jen mi to přijde pravděpodobné, ale co víš... Třeba máš pravdu ty, nebo ji nemáme ani jeden a třeba sem přiletěl nějaký bůh a vytvořil to, prostě, protože si řekl, že to bude hezké," pokrčil jsem nad tím rameny. Přehled o tom, jak svět funguje, získá zkušenostmi, nebo výpověďmi jiných vlků, neměl jsem pochybnosti, že tohle pochopení dříve či později také získá. "Určitě." Už to tak nějak k životu venku patří. "Jo? To je zajímavé. Kolik vás je? Moje sestra má podobné oči jako ty. Takže musíte mít obě vrozený vzduch. Kromě ní mám ještě tři starší bratry, ti mají všichni žluté oči. Tuším že to mají něco... Světlo? Blesky? Už nevím. Prostě něco žlutého." Když se začala podílet o informacích, proč jí neříct něco o sobě nazpátek?
Nyní byl led roztátý okolo rudého krystalu až na kamenné podloží, že kterého vyrůstal. "Můžu ho zkusit vylomit, ale pochybuju, že se mi to povede." Vypadal velmi pevně. Chtělo by to něco tvrdšího než jsou vlčí tlapky, třeba kus šutru a i to by vyžadovalo velkou sílu, tak jsem na to jenom hleděl a zvažoval, jestli nám to za to vůbec stojí.

Neptal jsem se, jak mohla vědět, že všechno v mém podání je hezké, když ode mě slyšela jednu písničku a potkala mě poprvé dneska. Vzal jsem to prostě jako kompliment jako každý jiný a poděkoval. Nad jejími teoriemi jsem se musel zamyslet. No, jestli chtěl, aby se na to ostatní vlci chodili dívat, ale nesměli brát, tak si vybral špatný materiál. "Já si myslím, že to tu vytvořila příroda. Byla to jeskyně, do které natekla voda a pak se něco pohlo, dovnitř se dostal chlad zvenčí a voda zmrzla a krápníky vnikly postupným odtáváním a znovu zamrzáním vody. A krystaly rostly prostě ze skály, jako normální krystaly, akorát tu skálu nevidíme, protože je ten led tak silný, nebo tak něco." Šalvěj nejspíš spletla moje barva očí. Oheň, nebyl můj vrozený a ne že bych ho nějak extra cvičil, ale vlastnil jsem ho. Zaměřil jsem se na prostor okolo krystalu. Nechtěl jsem zažehnout oheň, jen zahřát vzduch okolo. A zdálo se, že to funguje. Led pomalu odtával a odhaloval tak krásný červený rubín.

"Noo, v podstatě ano." Nebylo to úplně přesné, ale svým způsobem. Osobně bych to raději vysvětloval na vytí, to je v podstatě zpěv, ale velmi hlasitý, no a beze slov. "Jo, určitě," věnoval jsem jí další úsměv, bude ze mě učitel, to znamená, že budu mít o stálou kamarádku navíc, a to se vždycky hodí. "Jako, možný to je, ale kdo by se dřel s něčím takovým?" Nějak mi nedávalo smysl, proč se vytvářet s tolika krápníky, když si ten vlk mohl všechny ty rubíny, a kdoví co bylo tohle šedé, dát na nějakou obří hromadu, třeba do jedné jámy a pak zapečetit jen tu jednu jámu a pak ji schovat, takhle sem mohl kdykoli kdokoli přijít, roztopit led a vzít si krystalků, kolik jen chtěl. Zkusil jsem ten krystal silou vylomit, ale nedařilo se mi o moc líp, než dříve. "Můžu to zkusit zahřát... Pak by to mohlo jít vytáhnout jestli chceš. Otázkou je, jestli to takhle zamrzlé není hezčí."

"Um..." Byl jsem mírně vykolejený z této otázky, protože jsem ji upřímně neočekával a nebyl jsem si jistý, jak jí to vysvětlit. "On nijak nevypadá, prakticky," zkusil jsem, "on spíš zní. Je to zvuk o nějaké konkrétní výšce nebo hloubce." Rozhodl jsem se jí předvést stupnici a doufal jsem, že to z toho nějak pochopí. "Nene, žádné speciální místo. Naučíš se to od někoho, kdo ty písničky už umí. Nebo si složíš vlastní, ale to je o něco složitější. A ano, jakože, víc tónů zaráz, tvořilo to souzvuky, bylo to moc hezké." Opravdu jsem si nebyl jistý, jak jí vysvětlit hudbu, když se s ní dneska setkala poprvé, proto mě kvalita jejího prvního pokusu vůbec nepřekvapila. "Asi je to moc složité. Můžeme to nechat na jindy." S tím jsem se přesunul k jednomu krápníku, který v sobě měl rudé flíčky. "Vypadá to jako barevné minerály," odpověděl jsem, "ale nemám tucha, jak se pod led dostaly." Měl jsem za to, že tady byl pouze a jenom led, ale na ledu nic neroste, ne? Krystaly rostou na skalách, ne v ledu. Vrazil jsem do krápníku tlapkou, ale ten se ani nehnul. Zkusil jsem to znovu oběma, ale byl přimrzlý příliš pevně, takže bezvýsledně. Rozhlédl jsem se okolo a rozešel se hlouběji do jeskyně. "Hele, tady vystupuje z ledu." Zdálo se, že pod rudým krystalem je něco šedého... Že by jeskyně nebyly celé z ledu?