Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hned jsem byl zavalen komplimenty, až bych byl celý zčervenal, kdyby to bylo u vlků fyzicky možné. "Děkuju." Moc rád bych ji to naučil, ale nebyl jsem si jistý, jestli to jde. Třeba bude stačit, když jí popíšu, jak se to dělá a třeba to pochytí a půjde jí to... Pak byla možnost, že to buďto nebude schopná zopakovat, nebo jí to nepůjde tak jako mě. Měl jsem podezření, že v tom bude i nějaká magie, přece jenom loutna hrála, aniž bych ji držel v tlapách a tak jsem mohl jít a hrát zároveň, protože byla řízená myslí. "První se zhluboka nadechneš, pak si představíš tón a když vydechneš, tak ho uděláš, jako když vyješ, ale ne tak docela." Nevěděl jsem, jak to popsat, tak jse. to předvedl - nadechl jsem se a vyloudil ze sebe dlouhé "áá". "Takhle. A pak když umíš písničky, tak je to to samé, ale nepředstavíš si jeden tón, ale postupně celou písničku." Dobře, přiznávám, tohle nebyl zrovna dobrý návod. "S loutnou to bylo lepší. Bohatší. Můžu ti zazpívat ještě něco, jestli tedy chceš." Taky jsem si chtěl jeskyni pořádně prohlédnout. Ještě jsem takovou neviděl a zdálo se, že v ledu byly červené krystaly, nebo něco takového. Chtěl jsem to prozkoumat. "Ale asi iž jen nějakou kratší, vidíš ty barevné fleky v ledu?"

Nevysvětloval jsem jí, jak rozhodují o věcech, ani jsem neměl moc pochopení pro kapitalismus a proč se tam za věci a práci platí; jak struktura vznikla a jak se udržuje v chodu. Stejně tak jsem se pak už nevracel ke Gwynovi, když Šalvěj neměla další otázky. Jen jsem zpíval. Občas jsem se podíval po vlčici, abych viděl, jestli se jí to líbí a jestli přihodit další sloku. Tak jsem písničku odezpíval celou, a přestal. Jakmile dozněla poslední ozvěna mého hlasu, nastalo ticho. Ještě jsem tam tak chvíli seděl, přemýšlel, vzpomínal. Teď zpátky do reality. Taky a teď. Věnoval jsem Šalvěji úsměv. "Tak, jak se ti to líbilo?" prolomil jsem ticho. Viděl jsem předtím, jak se pohupuje do rytmu, tak jsem si byl jistý, že se jí to líbilo. I Gwynovi se moje zpívání líbilo...

<< Tundra
"Nejsou. Nemají alfu, nemají hierarchii, nemají funkce. Za svou práci si nechávají platit a bydlí po rodinách. Ne všichni obyvatelé města jsou mezi sebou přátelé, a ne všichni se znají." Tohle se těžko vysvětlovalo a já sám vlastně pořádně nerozuměl tomu, jak přesně to funguje a proč to tam tak mají. "To nevím. Potřeboval bych struny a správně tvarované dřevo. Sám bych to určitě vyrobit nedokázal, ale můžu ti zazpívat, jestli chceš." Rozhlédl jsem se po jeskyni. Jo, to by šlo, tady to určitě bude znít hezky. "On není moc příjemný společník. Ale snad ne. My... No, já čaruju myslí. Zaměřím se na něco, co chci, aby se stalo, dám tomu svou pozornost, energii a ono se to udělá. A upřímně netuším, kde je Gwyn. Hledal jsem ho, ale nenašel." Bylo možné, že tam zůstal. To se mi nelíbilo... Nebude tam chudáček ztracený? Osamělý? Nebudu mu chybět? Co Deinell? Ta tam zůstala také?
Posadil jsem se nějak do prostoru, abych byl zhruba ve středu místnosti a začal zpívat písničku, kterou jsem si z Noramu pamatoval. Zvuk se krásně nesl a celkově to znělo moc hezky. "Míříš na trh do Scarborough? Petržel, šalvěj, rozmarýn, tymián. Vzpomeň mne té, která tam žije. Byla kdys pravou láskou mou..."

"Města jsou místa, kde je spousta obydlí a spousta vlků, ale nejsou smečka. A nebydlí v normálních úkrytech, ale mají domy, velké dřevěné konstrukce, často na několik pater. Oblečení je něco co máš na sobě. Je to z látky, většinou. Nebo z kůže. Zakrývá tě to. Já měl třeba takovou vestu zelenou. Loutna je hudební nástroj. Brnkáš na struny a ty vyluzují zvuky. Ty zvuky mají různý tón a tóny poskládáš do melodie. Tak vzniká hudba." Takhle to muselo znít jako úplná alchymie. "Díky. No... Nevím, nenapadá mě jiné místo, odkud bych si ho mohl přinést. Možná tam byl doposud zticha, ale zjistil, že tu magii ukrást nemůže, tak se ozval. Zdá se, že je tam zaseknutý... Asi se mu to nelíbí o moc víc než mě." Tohle byla zajímavá úvaha. "Svým způsobem asi jo, ale mág ovládá spíš zaklínadla. Řekne nějaká slůvka, udělá divný pohyb holí nebo tlapou, nebo něco namaluje na zem a tak manifestuje to kouzlo. My taky čarujeme, ale jiným způsobem." Věnoval jsem jí jemný úsměv, když přišla řeč na Gwyna. "To je v pořádku. Byl to bílý vlk, kterého jsem v tom světě měl rád, ale od té doby jsem ho už neviděl."
Když zavolala, abych si ji zkusil chytit, musel jsem se zasmát. "Si piš, že si tě chytím!" zavolal jsem a rozeběhl jsem se za ní. Neběžel jsem na plnou rychlost, ale tak, abych ji taky byl schopný dohnat. Jenže v tom se otočila kamsi do jakési jeskyně a já do ní málem vrazil. Pro jistotu jsem se jí dotkl tlapkou, aby věděla, že je chycená a vešel jsem za ní do úkrytu.
>> Mrazivá jeskyně

"Já- já nevím? Před časem jsem byl v Noramu. To je jiný svět, kde jsou města a vlci nosí oblečení. Já tam hrál na loutnu a zpíval. Mám odtamtud svůj klobouček. Je možné, že jsem si s sebou přinesl i tenhle... Hlas." Nevěděl jsem, jak entitu nazývat. Nevěděl jsem, jestli je to vůbec vlk. "Čaroděj je někdo, kdo kouzlí. Umí různá zaklínadla a celkově je hodně dobrý v magii. V Noramu jich bylo dost. Třeba Gwyn byl mág..." Podíval jsem se trochu smutně do země, když jsem zmínil Gwyna. Pořád mi chyběl. Zvedl jsem se, přiťapkal jsem si to k Šalvěji a přitulil se k ní. Prakticky jsem si z ní udělal velkého plyšáka a tiskl ji k sobě, abych se uklidnil. Zabíralo to. "Víš co? Pojďme dál. Nebo něco dělat. Ať na to nemusím myslet. Nemyslím si, že se ho jenom tak zbavím. Možná bozi by věděli, co mám dělat. Ale ty najít bude hodně těžké. Rozhodně těžší než najít Renbli." Po těch slovech jsem se zase odtáhl. "A jo vlastně. Já mám přece babu!"

"Asi nikoho." Nemohl jsem jí říct o hlase, který jsem očividně slyšel jen já. Nebo mohl? "To ne," zasmál jsem se, "ale aspoň víš, jak se to dělá." "Matlové. K čemu jí to bude? Aby se pohřbila pod tunou sněhu?" Zamračil jsem se a znovu se ohlédl okolo sebe. "A dost." Rychle jsem se ze sněhu vyhrabal a oklepal jsem se. "Kdo jsi a kde jsi?" "Jsem v tvojí hlavě, hlupáku. Tvoje malá kamarádka mě neslyší. Jsem Mótsognir, pocházím z jiného světa. Chtěl jsem se dostat na ty vaše ostrůvky a vzít si jejich magii pro sebe. Místo toho jsem uvízl s tebou!" Stáhl jsem uši k hlavě a podíval jsem se na Šalvěj. V mém pohledu mohla číst strach a zmatení. Hlas už se znovu neozval. Alespoň prozatím. Nemělo cenu utíkat před nějakou obří hrozbou, když byla uvězněná uvnitř mé mysli. Posadil jsem se do sněhu. "Buďto jsem se zbláznil," začal jsem opatrně, "a nebo mám v hlavě jakéhosi zlého čaroděje, co se mi směje a údajně nám chce ukrást všechnu magii." Tohle byl přesný opak zábavy.

"Díky," usmál jsem se a zavrtěl ocasem, když jsem dostal kompliment. Opravdu jsem dobrý učitel? "Nejsi, máš chaotické instrukce. A nezajímavý předmět." Huh? Tentokrát to bylo, jako bych hlas skutečně slyšel. Zmateně jsem se ohlédl okolo sebe, ale nikdo jiný než já a Šalvěj tady nebyl. Nechal jsem to tedy plavat a dál to neřešil.
Chvíli jsem ji pozoroval, jak pomáhá. "Dobře ti to jde, jsi šikovná," pochválil jsem svou novou žačku a pak pokračoval ve stavbě. Jak se stěny začaly zvyšovat, šlo to trochu hůř, ale brzy byl úkryt skoro hotový. Ještě to chtělo zadělat díru ve střeše a tím kupuly spojit. Na to jsem si vzal sníh dovnitř, nahrnul jsem si ho na čumák, kde jsem ho uplácal a pak natáhl krk se stropu, abych tam sníh při plácl. To jsem ale nevěděl, že konstrukce není dokonale pevná a v momentě, kdy jsem tohle provedl, se na mě iglů zřítilo a mě zavalil sníh. Rychle jsem se vyhrabával ven. "Tak tohle se mi nepovedlo."

"Samozřejmě!" usmál jsem se a posbíral se zase na všechny čtyři. Nahrabal jsem sníh na jednu hromadu, pak jsem z boku do hromady udělal díru a nahradil jsem svým tělem objem sněhu, který z hromady ubyl. Pak jsem vystrčil hlavu. "Tohle je jednodušší," řekl jsem a vstal, čímž jse. svůj úkryt rozbil, "ale je to jen na jedno použití." Pak jsem ze sebe sníh shodil a oklepal se. "Větší je složitější. První potřebuješ vyhloubit jamku, do které se vlezeš." S tím jsem začal hrabat ve sněhu. "Pak to udusáš," a prošel jsem se parkrát dokolečka po vyhloubené ploše, abych ji urovnal. "Teď budeme potřebovat sníh dostat na okraj a postupně ho udusávat a svažovat ho, a v teorii by měla vzniknout kopule." Začal jsem nahrňovat sníh a udusávat ho, abych demonstroval, jak to myslím.

Musel jsem si ji přeměřit pohledem. Nojo, byli si na sebe podobní. "To je ale náhoda!" Jak jsou ty ostrovy malé. Zajímavé. "Určitě budeš," věnoval jsem jí povzbudivý úsměv.
Pak, to už jsem však utíkal sněhem, stíhán Šalvějí. Vrtěl jsem ocáskem, občas jsem vzpomalil, aby měla vlčice šanci mě dohnat a hned pak zase zrychlil, jindy jsem zabočil, abych změnil směr a tak se jí vyhl. Jednou jsem se ji pokusil oběhnout a zase po ní hodit sníh, ale místo toho jsem uklouzl a zahučel ve sněhu sám, takže Šalvěji stačilo udělat ze dva kroky a babu mi předat. Musel jsem vypadat jako děsné nemehlo. Ale to bych nebyl já, abych to neproměnil v záměr. Hned jsem se překulil na záda a válel se ve sněhu. "Umíš dělat pelech ze sněhu? V podstatě se jenom zahrabeš a potom ti je teplo, protože na tebe nefouká, ale dá se to udělat i větší, jako úkryt... Jen potřebuješ hodně sněhu."

Chvíli jsem přemýšlel, to jméno mi bylo povědomé, ale už to bylo dávno... "Jo, to bude asi on," odpověděl jsem nakonec. Určitě se představil jako nějaký kov nebo tak něco. A mluvil o Chaosu a cizácích, pokud mě paměť neklame. Už tehdá jsem je neměl rád. "Jo, určitě," zahlásil jsem hrdě. Teoreticky byl každý vlk ve smečce důležitý, takže jsem prakticky nelhal, i když jsem vzadu v hlavě měl o své důležitosti pochybnosti, jako by mi tichý hlásek říkal pravý opak toho, co jsem tvrdil já.
Přikývl jsem, bylo to logické, nakonec, proč chodit pryč, když to první můžeme prohledat tu. "Renbli." Tak jsme chodili po tundře. Volal jsem jméno své sestry, ale sestra nikde. Brzy mě to přestalo tímhle stylem bavit, tak jsem po šalvěji hodil spršku sněhu a pak do ní strčil tlapou: "Máš babu! Chyť si mě!" A s tím jsem se rozeběhl někam pryč.

Cítil jsem se, slabě, ale přece. "No, jo, jenom mi to nevoní," vysvětlil jsem. Ale tak, třeba jí se to líbilo, každý má jiné preference, to je jak každému chutná jiné jídlo. "Jojo, znám. Přišel k nám šedý vlk... Jak se to jmenoval... A oznámil nám spoustu věcí, včetně existence Alatey," vysvětlil jsem. Netušil jsem že tenhle vlk byl otcem vlčice přede mnou. "Nene," zasmál jsem se, "moje máma, Barnatt, je betou Zlaté. Byli jsme tady na diplomatické výpravě, navázat přátelství mezi smečkami!" Chlubil jsem se. Znělo to všechno tak důležitě, a přitom si jenom popovídali a potom šli lovit. "Můžeme ji zkusit najít. Ale upřímně nevím, kde začít." Třeba byla tady někde po okolí, nebo jsem ji minul, nebo opravdu šla plavat. Tak jsem vstal. Chvíli jsem stál nad Šalvějí a pak se rozešel někam pryč. "Jdeš? Když ji nenajdeme, tak si aspoň můžeme hrát ve sněhu. Postavit něco nebo tak."

Podíval jsem se na vlčici překvapeně. Hezky vodím? Očuchal jsem se. Nepřišlo mi to jako něco extra voňavého. "Asi díky," odpověděl jsem mírně zmateně. Takže to opravdu nebyla žádná Leotie, nýbrž Šalvěj. Bylo logické, že zrovna z Alatey, ta byla poblíž. Přikývl jsem. "Alatey. To je tady v horách. Byl jsem tam s mámou a zúčastnil jsem se smečkového lovu, ale tebe jsem tam neviděl. Asi jsi byla ještě maličká."To bylo docela zvláštní uvědomění. Zničeho nic jsem si začal připadat starý. Druhou možností bylo, že ve smečce ještě nebyla, ale nějak jsem počítal s tím, že se do ní narodila, stejně jako já do té své. "Tady na ostrově. Půjdeš tam," podíval jsem se směrem, odkud jsem přišel, "přes strašidelný, fialový les. Pak před mlžné pláně, a pak dolů, doprava, až dokud neuvidíš Zlatý les. Tak tam je Zlatá smečka." Potom jsem vstal a přišel jsem blíž k ní, očuchal jsem ji, jestli náhodou nevoní po šalvěji a pak se posadil těsně vedle ní. "Takže tě sem přivedl můj pach? Já jsem tady, protože hledám sestru. Ztratil jsem ji na Mlžné pláni a doufal jsem, že ji najdu, když půjdu dál. Ale možná jsem se spletl. Asi jsi ji neviděla, že ne? Je taková bílá, flekatá."

Z mého zamyšlení mě vytrhl hlásek. Co to? otočil jsem hlavu za tím zvukem. Nebyla to ani Renbli, a nejspíš ani ti dva vlci, co jsem volal. Byla to mladá vlčice, nemohla být o moc mladší než já, ale rok jí rozhodně ještě nebyl. "Zdravím-" chtěl jsem jí odpovědět, ale vstal jsem a zděšeně ucouvl, když okolo mě začala kroužit. Stala se ze mě snad kořist? Už jsem se chtěl pro jistotu vzdálit, když se vlčice usadila. Asi nějaké zvláštní místní zvyky, pomyslel jsem si. Přece jen - jiný kraj, jiný mrav. Tak jsem se dal dokupy, hezky se uklidnil a jako spořádaný vlk se znovu posadil na své původní místo. "Ehm, potřebuješ něco?" zeptal jsem se, protože mi nelezlo do hlavy, proč si to takhle přiřítila přímo za mnou. Třeba se ztratila. A nebo se jen chtěla spřátelit, to je vždy možnost. "Já jsem Ingrid ze Zlaté smečky. Kdo jsi ty?"

<< Tajga
Tlapky mě zanesly až kamsi, kde nebyly už žádné stromy. Nebyla tady poblíž ta severská smečka? Ta se kterou jsem byl na lovu? Čím dál jsem postupoval, tím chladněji bylo, až jsem kráčel po sněhu. Rozhlédl jsem se okolo. "Renbli!" zavolal jsem naposledy. Tohle nefunguje... Za kým že to šla? "Ségu! Leotie!" zkusil jsem svou poslední naději. Doufal jsem, že bude s nimi... Ale zdálo se, že sestra je už zase ztracená. Povzdechl jsem si, proč pořád někoho hledám? Sestru, Gwyna, sestru... Gwyn... Posadil jsem se a svěsil hlavu. Takhle budu navždy osamělý. Zahleděl jsem se někam za horizont a zanořil se do svých myšlenek a pocitů.

<< Začarovaný les
Přešel jsem děsivý les celý napříč, nejednou zakopl o kořen, který jakoby mi někdo nastrčil pod nohy. Bylo to, jako by se mi stromy vysmívaly. Ukázal bych jim zoubky, ale na to neď nebyla vhodná chvíle, rvát se se stromy. Hledal jsem Renbli, ovšem po té jako by se země slehla. Napadlo mě, že musela buďto jít do hor, zpátky by se nevracela, nebo zahnula k moři; pokud ji ovšem les nesežral. Pokud je u moře, nejspíš plave na opačný břeh. Nejlepší tedy bude jít stále rovně za nosem. Jenže místou pouště se přede mnou objevil jehličnatý les, a teploty se měnily špatným směrem. Musel jsem jít špatně...
>> Tundra