Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mlžné pláně
Poslouchal jsem sestru. Asi jsem chápal. Byl jsem smutný, ale o něco míň, když objasnila, že tím nemyslí mě a mámu. A kdy byla Alyanna, když Renbli unášeli? Zamračil jsem se a vrhl mírně nechápavý pohled na sestru. "Kdo tě unášel? Já... Hledal jsem tě, mysleli jsme si, že ses někam zaběhla. Kdo ti chtěl ublížit? Pokousal bych je." Pak jsem zase pohled sklopil. Přemítal jsem, co všechno o svojí sestřičce nevím. Jak ji tohle muselo poznamenat; ale brzy mě zahalila mlha, a když jsem zvedl hlavu, abych něco řekl, Renbli byla pryč. Otáčel jsem hlavu kolem dokola, ale po bílé flekaté vlčici nebylo ani vidu, ani slechu. "Renbli!" zavolal jsem a pokračoval dál, ale cesta mě zavedla do Začarovaného lesa. Zakňučel jsem. S tímhle lesem jsem neměl dobré zkušenosti. Jen doufám, že mi sestru neodnesl nějaký strom... Nebo bubák. Nebo ji nepřepadla liška. Setkání s liškou, to... Byl trapný zážitek.
>> Tajga

<< Zubří pláň
Na tom něco bude. Musel jsem se ohlédnout. Měl jsem před očima šedého vlka, hnědou vlčici bez ucha, i jiné vlky, o kterých jsem nevěděl, jak se jmenují a předpokládal tedy, že jsou ve smečce nový. Nemohl jsem vědět, co je do smečky přivedlo. Dobře, Ásleif asi přivedla Renbli, to by dávalo smysl, ale zbytek? Museli mít nějakou motivaci, ať už jen pocit bezpečí, přísun potravy, úkryt před deštěm a zimou. Jiní snad proto, že si našli přátele a chtěli s nimi být nastálo. Znamenalo to snad, že sestřička si teď našla nové, lepší kamarády, kteří byli lepší než já? Lepší než Barnatt? To zamrzí, ale nemohl jsem jí v tom bránit. Neodpověděl jsem, jen jsem sklopil hlavu. "Smečka v horách, na severu," odpověděl jsem. Alyanna... Je kapitola sama o sobě. "Přijde mi namyšlená, nesympatická a po tomhle ji nemám rád, ale neopustil bych kvůli ní smečku." Nějak jsem doufal, že se dokáže změnit. Přiznat chybu, omluvit se a začít znovu.
A pak to přišlo. Stáhl jsem uši k hlavě. Byli jsme pro ni jako cizí...? K bratrům jsem moc blízko neměl, ale s rodiči jsem strávil spoustu času a měl k nim silné pouto. "Hele, jestli se někde cítíš být víc doma, než tady... Já tě držet nebudu. Jen mě to mrzí."
>> Začarovaný les

<< Zlatý les
"Já se nešoural mlhou. Já tady sedím a to, že se tu ta mlha objevila není moje chyba," hájil jsem se. A vůbec to nebylo fér. Poslouchal jsem trochu zaraženě, co mi sestra povídala. Zvedl jsem jsem a rozešel jsem se pryč s ní, když tak učinila, ale stále jsem měl spoustu otázek... A možná i trochu výčitek. "Co tu děláš? Narodila ses tu." Pak mi došlo, že k území nemá takové pouto, protože byla dlouho jako vlče ztracená, kdoví kde s tou Ásleif. "Nevím kdo jsou Leotie a Ség. Oni jsou z Alatey?" Tohle byla docela logická úvaha, pokud mířila do hor. "Alyanna je panovačná, a Rhax se zachoval velmi impulzivně, a asi jsme jako smečka v komunikačním odhledu zaškobrtli," selhali, "ale není to problém, od kterého bych chtěl utéct jinam. Spíš... Se mu postavit a vyřešit ho." Nebyl jsem si úplně jistý, jak to chci udělat. Sednou si do kolečka a posílat si šišku, a kdo by ji měl, ten by mluvil? Tak bychom se mohli lépe poznat, lépe si porozumět. Brzy jsme minuli poslední strom se zlatou korunou a ocitli se na pláni. "Takže se chystáš se mi někde zašantročit? Jakože... Na furt?"
>> Mlžné pláně

Cuknul jsem s sebou, když mě něco chňaplo za ocas, a asi bych se dal na útěk, kdybych si v poslední chvíli neuvědomil, že to je Renbli. "Co to vyvádíš?" zeptal jsem se jí, protože jsem nerozuměl, proč by mě sestra přepadávala, když ji hledám. A ještě mi vyčítá, že vypadám jako duch? "Jak podle tebe prosímtě duch vypadá?" zatvářil jsem se z části zmateně, z části uraženě. Dle mých nejlepších znalostí duchové nevypadají nijak, nejsou vidět. Přišel jsem jí snad být neviditelný? "Kam jsi to měla v plánu jít?" zeptal jsem se. Říkala Aetasovi přeci, že bude cestovat po ostrovech a sbírat znalosti. Ty pak bude předávat ostatním vlkům, zejména vlčatům, jako učitelka. "Chci jít s tebou. Máma teď má dle všeho taky svou práci," řekl jsem a upřel pohled tím směrem, kam mířily pachy.
>> Zubří pláň

<< Zlatý les
Když jsem se rozloučil se smečkou, odběhl jsem k úkrytu své rodiny. Doufal jsem, že mámu najdu tam, ale když jsem nahlédl dovnitř, nikdo tam nebyl. Ale zdálo se, že tu někdo nedávno byl. Sehl jsem čenich k zemi a začal čmuchat. Ano, byl. A ne někdo, máma tu musela ještě pár hodin zpátky být. Tak jsem se vydal po její stopě. Brzy jsem došel k místu dál od hranic smečky, kde jsem se zastavil. Podle listí jsem usoudil, že tu seděla, to by nebylo nic zvláštního, kdyby se k jejímu pachu nepřidal pach další. Cizí. Svraštil jsem obočí. Je máma snad s tím vetřelcem, co na nás poštval medvěda? Když jsem pořádně očuchal stopu cizince, usoudil jsem, že to bude někdo jiný. A i kdyby, máma si s ním poradí. V případě, že by to byl někdo jiný, třeba nový vlk do smečky, jsem nechtěl vyrušovat. Musel jsem ji nechat odvádět její práci. Tak jsem si tu sedl a díval se směrem, kam stopa zmizela. Kde je ta moje sestra? Měl bych ji jít chytit. Dohnat.

Posadil jsem se nějak opodál a jen sledoval dění okolo. Nelíbilo se mi, že je Rhaaxinovi ten pach povědomý. Nebyl jsem si jistý koho tím nepřítelem myslí, ale nějak podvědomě jsem tušil, kdo tito vlci odjinud jsou. Aetas se medvěda zbavil, jak bylo plánováno. Nyní byla jedna katastrofa vyřešena; nastal čas řešit můj původní problém. Když bylo po všem, přiťapal jsem k té Ásleif, hnědé vlčici bez ucha, která dřív tvrdila, že neprasknu. "Jak víš, že neprasknu? Co se tedy stane, když budu poblíž vlčice?" Znamenalo to snad, že jsem se spletl a žádní malí vlci tam uvnitř mě nebyli? Upřímně jsem v to doufal. Nechtěl jsem je, rozhodně ne ve svém břiše.
Počkal jsem si na odpověď. Pak jsem se zvedl a odešel za Renbli. Nechtěl jsem teď svoji sestru jenom tak nechat odejít. A kde vůbec byla máma? Bylo třeba ji najít.
>> Zlatý les

Jméno: Ingrid
Preference: Samci, ale může být obojí
já vím, já vím, Slunovraty jsem vymetla oba se Stray, but-

P5 (konec)
První část Rhax a Aly; pak Aetas a spol

Společně jsme k ničemu kloudnému nepřišli. Na jejich další slova jsem jen kývl, že je slyším, ale neměl jsem energii Alyanně vysvětlovat, že takové jednání je nepřirozené, a žádná šelma by se takhle nezachovala, a že pumy jsou samotáři a mají obří teritoria, takže by na nás spíš zasyčela, ukázala nám řečnický prostředníček a zmizela někde na druhém konci svého revíru, pokud bychom jí první tedy něco vyloženě neudělali. Ublížil ten medvěd snad někomu? Takzvaně jsem nad ní zlomil hůl. Bylo to jako hádat se s malým dítětem, co si jede svoje tunelové vidění a odmítá věci vnímat v souvislostech. Třeba tu někde běhalo větší nebezpečí, než ten medvěd. Taky se mi to nelíbilo; otázkou je, jestli ve stejném smyslu, jako bráška.
Dorazili jsme na nějakou mýtinu. Vypadalo to, že se tu něco stalo, ale těžko odhadovat co. Rhaaxin se chtěl otočit a jít zpět, že to nemá cenu. Já s tím nesouhlasil. "Ne, nemůžu," odpověděl jsem. Zarputile jsem chtěl najít aspoň nějaké vodítko. "Běžte nazpět. Já to tu ještě projdu a doženu vás." Po těch slovech jsem se rozešel rychlejší chůzí pryč, s čumákem u země a hledat jsem cokoli, co mi mohlo pomoci vyřešit, co se tu stalo. Když jsem došel na hranice chvíli jsem šel podél nich, pak to otočil a jinou trasou šel nazpět. To by bylo, abych nenašel aspoň něco. V tom jsem zahlédl v hlíně něco, co úplně barevně nezapadalo do zlaté krajiny. Přiběhl jsem k tomu. Byl to trs šedivých chlupů. Okolo bylo pár cákanců krve, a srst samotná se válela v krvi, jen byla částečně vsáklá do hlíny, kdežto okolo na listí byla lépe rozlišitelná. Očuchal jsem to. Byly to zcela jistě vlčí chlupy, ale nebyl to nikdo ze smečky. Smrdělo to... Cize. Popadl jsem to do zubů a pelášil nazpět.
Když jsem dorazil nazpět, položil jsem chumáč srsti před Aetase. "Byl tu nějaký cizí vlk. Měli bychom medvěda vyprovodit pryč a nechat ho utéct. Byl vyděšený. Byla tam krev..."

P4

Alyanna, Rhaaxin, letmo Renbli

Věnoval jsem bratrovi mírně zoufalý pohled. Chovat se k medvědovi jako by byl vlk? Jaký je mezi námi rozdíl, kromě toho, že mluvíme každý jinou řečí a oni nemají magii? To, že jsme privilegovaní nám dává jaké právo prolívat krev, když je jiná možnost? "My jsme také zvířata a predátoři." Asi bylo na čase jít do sebe a uvědomit si to. Kdoví proč hranice překročil. Mohl mít i diplomatické úmysly, když by na to přišlo. To, že si nerozumíme, nemusí nutně znamenat, že jsou primitivní a hloupí. Mohl se vyděsit, zpanikařit a proto být agresivní, u začátku boje jsem nebyl. Věděl jsem o čem mluví ohledně Naxina, ale taky jsem u toho tehdá nebyl. Kdybychom se všichni na potkání vraždili a mrzačili, na ostrovech by už žádné velké šelmy nebyly, vládla by tady spárkatá, která by se přemnožila a začala ničit vegetaci. Všichni jsme stejně důležití a máme své místo na ostrovech, je to hluboko zarytý instinkt. "Pokud překročil hranice, musel pro to mít moc dobrý důvod. Vždyť musel vědět, že by ho smečka magických vlků mohla bez problémů zabít, kdyby sem přišel rozsévat chaos a paniku. Nepřijde vám to absurdní?" podíval jsem se na Alyannu a Rhaaxina.
Nicméně jsem byl odvelen jít s bratrem a tou rozkazující vlčici prohledat druhou část území. Nebyl jsem moc nadšený, že sestra zůstává u medvěda, ale neprotivil jsem se rozhodnutí Aetase. Pokud dovedl medvěda uvěznit v díře v zemi jednou, svede to v případě nutnosti znovu. Věnoval jsem ještě jeden letmý, ustaraný pohled Renbli a pak šel hledat. Poslední poznámku svého bratra jsem raději ignoroval. Kdyby tu tak byl táta... Nebo aspoň máma, někdo, kdo by nás lépe vedl, jako svoje děti, ne jako svoji smečku. Celá tahle situace můj strach, že prasknu, zahnala úplně na okraj vědomí. Byl jsem rozrušený, že si jako smečka nerozumíme a nejsme schopní normální diskuze, bez nadávek a zbytečných sporů. To s tím mechem v hlavě bylo možná trochu moc... Budeme si potom muset sednout, jet kolečko a vzájemně se omluvit.

P3
Nesledoval jsem dění okolo sebe, spíš jsem se soustředil na udržení kořenů.Jejich sevření ovšem povolilo v okamžiku, kdy se pod medvědem objevila díra. Nečekal jsem to a vylekaně jsem ucouvl. Rozhlédl jsem se okolo, co se to děje, a byl tam Aetas. Měl pravdu. Chtělo to plán. Hledat příčinu, proč je tady, to se mi taky líbilo, to měla zase Renbli pravdu. Ne, že bych s medvědy měl zkušenost, ale přišlo mi to jako plýtvání silami jít lovit smečku vlků, když mohl jít skolit cokoli jiného k jídlu a na "zábavu" si mohl sehnat jiného medvěda. Mírně jsem přehodnotil svůj prvotní nápad, který mi přišel logický, no teď mi tak už nepřipadal. "Med?" podíval jsem se nechápavě na bílou pruhovanou vlčici. Z mého tónu bylo zřetelné, že to není otázka "co je to med", ale spíš "čeho tím chceš sakra docílit". Černý vlk na to měl stejný názor. "P- pohřbít?!" To co bylo za nápad. Byl to medvěd, jo, vnikl nám na území, jo, ale byl to pořád živý tvor. Nemohli jsme ho jen tak zabít, chtěli jsme ho zahnat, zabránit mu ublížit smečce; ne ho zabít. "Ubližovat se mu nebude. Napadlo mě... Pokud umíte udělat díru v zemi, šlo by udělat chodbu z té díry někam mimo území a nechat to tama vylézt?" Nešlo zaručit, že se nevrátí, ale pokud se sem zatoulal náhodou, nemusel by se vracet. Pokud tu něco nebo někoho ztratil, bylo třeba to najít. "O medvíděti nic nevím, ale můžeme prohledat území. Rozdělit se, každý jít jedním směrem. Někdo by mohl hlídat... Když nic nenajdeme, tak ho vyvést pryč a doufat, že se sem nevrátí. Pokud najdeme, odvést ho za malým medvědem. To by ho mohlo uklidnit."

P2
Ásleif, (Renbli). Podtržené tak všeobecně.

Prý nesprasknu. Podíval jsem se na tu hnědou vlčici, kterou sestra označovala jako Ásleif, docela zmateně. Nezněla moc přesvědčivě, ale prozatím jsem to byl schopný ignorovat. Ještě se na prasknutí necítím, a jak to tedy vlastně je, když takhle ne, určitě počká, než se nám podaří odehnat tu velkou chlupatou bestii. Navíc jsem nechápal, proč se tak ochraně staví mezi nás a medvěda. Už jsme velcí! "Dobře," kývl jsem na Ásleif, jako by o nic nešlo, ale bylo slyšet, že jí úplně nevěřím a budu potřebovat víc vysvětlování, než jenom "vídíš, nepraskneš". Mezitím se vytvořil útočný půlkruh. Nebudu žabař, nenechám je bojovat samotné. Našel jsem si své místo v půlkruhu. Chtěl jsem být obránce jako rodiče, bylo na čase se o to zasloužit. Zavrčel jsem. Museli jsme vypadat dost výhružně na to, aby se medvěd stáhl. Dostal jsem nápad - začal jsem se pekelně soustředit na prostor pod medvědovými tlapami, div mě z toho tlaku nerozbolela hlava. Po chvíli, se ze země vyhnal pár kořenů a začal se obmotávat medvědovi okolo tlap. Měl jsem víc cvičit, teď by to bylo snazší, nadával jsem si v duchu.

Predátoři začátek
<< Zlatý les
Renbli pochopila moje zděšení a svorně se přidala. "Jak to chceš vytáhnout, je to přirostlý!" zakňučel jsem. Jestli jsme byli pořád vedle sebe, oh... Ano, měla pravdu, už jsme byli vedle sebe dokonce hodně dlouho, malí vlci v nás už museli začít růst. A proto jsme rostli s nima, ale teď už nerosteme. Znamená to, že až narostou víc, z Renbli postupně odejdou a bude v pořádku, zatímco já... Já byl odsouzen k záhubě. "MUSÍ!" souhlasil jsem, i když jsem si nebyl jistý, jak se to dá provést. "Určitě je to to co se stalo tátovi! PRASKNUL!" Pak se Renbli rozeběhla a já sprintoval za ní, sotva jsem ji stíhal. Ale jako z louže pod okap! Medvěd! Medvěd napadl Zlatou smečku? Ale proč? Třeba mě zabije a já tak nebudu muset prasknout... Jako táta? Těžko říct, co je bolestivější, ale vážně bych teď preferoval medvěda než malé velké vlky. "Dobře, později," přikývl jsem zoufale.

<< Duny

"Cože?!" by jsem z toho naprosto zmatený, ještě zmatenější než předtím. Vylezl jsem z vody a nechal jsem si odpřednášet, co o tom věděla, se zaraženým výrazem jsem si dřepl na zadek a stočil čumák dolů, abych se podíval o čem to do háje mluví a pro jistotu zkontroloval, že jí to tam opravdu chybí. S viditelnými otazníčky nad hlavou jsem se zase zvedl. "Chceš mi říct, že podle toho se rozlišuje, jestli je vlk samec nebo samice a ne podle jména, hlasu a tak?" Takže jsem nebyl holka, když jsem byl malý a pak se to změnilo? Až jsem z toho začínal mít krizi identity. "Počkej, ale jak se můžou z vlčic koulet malí vlci? Jak se tam vezmou? Malí vlci se přece nejí... Uzávěr, chceš snad říct, že uvnitř mě jsou malí vlci?!" Podíval jsem se zděšeně na svoje břicho. Jestli tam jsou malí vlci a jsou tam zavření, znamená to, že budou růst a pak... Prasknu?! Jako červíci z mrtvolky. Potřeboval jsem zastavit a rozdýchat šok. "Renbli, řekni mi, že si děláš legraci a není to pravda... Já nechci umřít."

>> Zlatá smečka

<< Most
Moje vymlouvání nevyšlo. Renbli se nenechala tak snadno ošálit. Místo toho mě otevřela jako knihu a vytáhla ze mě rozuzlení zápletky, jako bych byl obrázková knížka pro děti o pěti stranách. Na jednu stranu mě to dopalovalo, že jí je všechno tak očividně jasné, ale na druhou stranu jsem byl do jisté míry rád, že se mi za to neposmívá. Zároveň mě nechala zmateného a vyvolala ve mně víc otázek, ale tentokrát v jiném duchu než předtím. "Odkud... To všechno víš?" znělo to, jako by měla osobní zkušenost. Taky se zamilovala? "Proč bychom spolu měli mít malé vlky? Nebo spíš neměli?" Nepociťoval jsem žádnou potřebu někde vzít nic netušící malé vlky a vychovat z nich velké vlky, jako to udělali máma s tátou. Kožíšek čumáčkem... neznámo proč, chtělo se mi z toho brečet, protože přesně to se nestane, protože je milý bledý vlk kdoví kde, a kdoví jestli o mě vůbec stojí. No, na pláč teď nebyl prostor. Po vzoru sestry jsem žbluňkl do vody a plaval, i když jsem z jejího počínání byl zmatený, nechtěl jsem ji teď znovu ztratit.
>> Zlatý les

<< Vyhlídka
"Dobře," tak si to odvodila, ale když tam bylo tolik vlků, tak se tam asi něco důležitého dělo. Ne nutně něco, u čeho nesmím chybět, ale stejně jsem chtěl nakonec domů jít. "Hm? Ty mě taky." Přišlo mi to docela náhodné. Hlavně pokud to uvedeme do kontextu, že byla v čudu i když já dřepěl doma. Na druhou stranu, asi jsem byl pryč hodně dlouho. První návštěva smečky v horách, pak její lov, pak Noram, a potom jsem zůstal ztracený... Jo, měla právo zhlédnout, že mezi tolika vlky ze smečky chybím, bez oznámení zdrhnout a lézt kdoví jakou dálku jenom proto, aby mě přivedla zpátky. No. Nebo jsme mohli zůstat chvilku sami. Jít na vlastní dobrodružství? Na druhou stranu, když budeme pryč zase příliš dlouho, bude mít máma strach. Musíme jí říct, kam jdeme, ať nás nehledá. "Aha, nevadí. Díky-" Pak jsem se zarazil a mírně vnitřně zpanikařil. "Není můj manžel!" Nemít srst, byl bych rudý jak rajče. "Jen-" Co pro mě vlastně je? "Přítel- kamarád. Známý. Vlastně ho vůbec neznám."
>> Duny