Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Irisin ráj (přes Severní hory)
Řešit tu Ásleif a smečku, co tu byla, ale asi už není, jsem vzdal. Nebyl jsem si jistý, co to má všechno společného se mnou a s momentální situací, už jsem se v tom nějak ztrácel. "Ség? Leotie? A to je zase kdo? Jaký amulet?" nějak jsem mentálně nestíhal, ale aspoň jsem se snažil držet krok fyzicky. Měl jsem pocit, že prostě jdeme na opačnou stranu od lesa, ale teď jsem s tím nemohl nic moc dělat, Renbli vypadala sebejistě, tak jsem ji nechal vést. "Takže tam je sraz, nebo sis to jenom odvodila z počtu vlků?" Nabíral jsem dojmu, že mě tam vlastně ani nepostrádají, a že by se vůbec nic nestalo, kdybych šel první hledat bílého vlka... No, to je nápad. "Renbli? Když znáš tolik vlků a šla jsi až za mnou, nepotkala jsi někde takového velmi světlého vlka s bledýma očima, růžovýma tlapkama a čumákem?"
>> Most

Moc ne mi nezamlouvalo, že Barnatt neví, že mě šla sestra hledat. "Hele," chtěl jsem jí to vyčíst, ale to už na mě vychrlila, že jsem věděl, že táta nebyl modrý. Zamračil jsem se. "Co?" odpověděl jsem zmateně. "Ne, nevěděl. Jen jsem našel nějakého vlka, co umí měnit barvy kožíšků." Nějak jsem si z toho nevydedukoval, že by to znamenalo, že byl táta kdysi jiný než modrý, i když když to teď Renbli zmínila, bylo to možné, že nebyl vždycky modrý. "Jo, to vím, jsem tě chtěl hledat a tebe nebylo... Aha? Dobře. Jo, to je logické. Asi nevíš kam ta smečka zmizela, co?" Když mi sestra začala směřovat zase kamsi do háje, nezbývalo mi nic jiného, než ji následovat, i když šla podle mých teorií špatným směrem. "Co se děje ve smečce? Proč se svolal sraz? Jde se na společný lov, nebo se vynořila zase nějaká hrozba?" Napadlo mě, že Zlatou napadl ten... Chaos. Tak nějak to bylo. Ti zlí vlci, co napadli smečku šedého vlka.
>> Vyhlídka

"Jak jako vypadám?" zarazil jsem se, ale neměl jsem moc na výběr, už jsem měl sestru obmotanou kolem krku a byla k nezastavení. "Z Noramu," odpovídal jsem pohotově, "to je jiný svět plný magie, kde vlci nosí oblečení, mají kouzelné hole a hrají na hudební nástroje. Mají budovy a města." Teď jsem si už byl 100% jistý, že to místo existuje a že jsem si nic z toho nevymyslel. "Ty mě hledáš? To jsem byl pryč tak dlouho?" vyvalil jsem oči. A asi jo. Něco na tom bylo. "Máma musí mít strach. Ví že jsi tady?" Ale to už se konverzace, nebo spíš Renblina pozornost, stočila zpátky ke kožíšku. "Jojo, byl jsem u toho obchodníka, Wu se jmenoval... Tě vymódil. Ale mohl ti dát modrý přeliv." Počkat, co? "Sraz? Teď? Jaké bahno? Jaká Ásleif? Jací cizí vlci? Počkej, tady je smečka?"

Zastavil jsem se. Co to bylo? Někdo volal? Nebo to byl jenom vítr, myšlenky v mojí hlavě, které se zesílily na slyšitelnou hlasitost? Otočil jsem se. Ne, nezdálo se, že ten zvuk byl vítr, ani že to byl jenom výplod mojí mysli. V dálce běžel takový bílo černý flek... Nebo to spíš byl tmavý flek na vysokých nohách. Renbli? napadlo mě, ale to je přece nesmysl, co by tady dělala? Možná jsem se přece jenom přepočítal. Rozhodl jsem se změnit směr a klusal tomu naproti. Potřeboval jsem si potvrdit, že se mi to jenom nezdá. "Renbliii!" volali jsme na sebe přes pláž jako idioti. A opět, jako idiot, jsem se málem přizabil o kámen se symboly. "Do háje, to ten šutr nemohli dát o kousek vedle?" No, statečně jsem se posbíral a běžel dál, a čím blíž jsem byl, tím víc jsem si byl jistý, že mě smysly nešálily. Byla to Renbli, musela být. Jak vypadala... Trochu jinak. Ale to je u vlčat normální, já se taky změnil. A teď jsem měl ještě k tomu klobouček a modrozelené znaky. "Renbli!" zavolal jsem o něco tišeji, protože jsme už byli blízko. "Kde se tu bereš?"

<< Dračí průsmyk
S písní jsem dorazil na pláž. Za ní nebylo nic víc než voda. Spousta vody. Žádná pevnina v dáli. Jo, moje teorie zatím vycházela jako pravdivá. Tady je pláž, na druhou stranu je most, za mořem nic není, takže zbytek pevniny musí být na opačnou stranu. Šel jsem pískem dál, přemítal, občas popěvoval. Naráz jsem málem do něčeho vrazil, protože jsem se nedíval na cestu a místo toho hleděl za horizont. Byl to kámen. Jediný kámen široko daleko v poli písku. Prohlédl jsem ji ho. Byl pokreslený nečitelnými symboly. Pohlédl jsem zpět na moře a z ničeho nic mě zasáhl pocit smutku a ztráty. Vzpomněl jsem si na tátu. Zůstal jsem stát a hledět za obzor, zatímco se mi do očí vlily slzy. Sklopil jsem hlavu. Věděl jsem, že se táta nevrací. Nikdy se nevrátí. Věci mohly být jinak, kdyby tu s námi pořád byl. Možná je v jiném světě, někde kde je mu líp, a chtěl by nás vidět, jenže se už odtamtud nedokáže dostat zpátky. V duchu jsem chtěl, aby to tak bylo.
Po chvilce ticha jsem se od moře odvrátil a pokračoval dál, tentokrát s méně veselou notou.

<<Severní hory
Zvedl jsem se a sešel zase do údolí. Přece nepolezu přes celé hory, viděl jsem, co jsem vidět potřeboval... Nebo vlastně ne, ale pochyboval jsem, že bych ještě něco viděl. Spoléhal jsem, že je moje hypotéza správná, a pokud není, tak se hold projdu. Aspoň uvidím kus světa a možná i někoho potkám. Někoho zajímavého. Bílého vlka... Sakra prober se. Proč se mi pořád vtíral do myšlenek? Mám rodinu, na kterou musím myslet a ke které se musím vrátit. Nemůžu být zahleděný do nějakého vlka, kterého jsem poznal v cizím světě. Ve světě, kde jsem hrál na loutnu a zpíval... Tu jsem dostal strašnou chuť si zazpívat. Průsmyk poskytoval parádní akustiku, nikdo tu nebyl. Parádní prostor na zpěv. Ale, jak jsem to mohl vědět, když jsem to v tomto světě nikdy nedělal? Umím to vůbec? Otevřel jsem tlamičku a vydal ze sebe pár tónů a hned překvapení zmlkl. To... To nebylo vůbec zlé. A tak jsem šel a bezstarostně si pozpěvoval a náramně si to užíval, jak hezky to zní.
>> Irisin ráj

<< Křišťálové jezero
Ještě jsem se podíval na svůj odraz v jezeře. No nejsem já fešný? S nově nabytými dovednostmi, klouboučkem a parádními znaky jsem se vydal do hor, odtamtud budu mít rozhled po krajině a třeba se zorientuju, kde je vlastně Zlatý les. Lezl jsem co možno nejsnazší trasou, ale nakonec jsem se do těch kopců vyškrábal. Posadil jsem se a vydýchal. Výhled byl sice hezký, ale Zlatý les jsem odsud neviděl. Nějak jsem tušil, že bych měl jít pořád rovně dál a tam bude i les. Jen jsem měl obavu, že by mezi lesem a touto pevninou bylo moře. Pokud jsem si dobře pamatoval procházky k pobřeží s rodinou, na druhém konci se rýsovala pevnina. Nejspíš jsem byl na ní. Ale třeba to bylo propojené na druhém konci? No, rozhodně jsem v to doufal. A třeba po cestě najdu toho svého Gwyna. Nebo, vlastně ne svého. Tady byl zcela cizí.
>> Dračí průsmyk

<< Ovocný lesík (přes Luka)
Ještě než jsem opustil sad, utrhl jsem si poslední načervenalý plod coby snídani a pak vyrazil přes louku. Netrvalo dlouho a v dálce se začala rýsovat hladina jezera a za ní skály. Po další chvíli chůze jsem už mohl slyšet padající vodu. Obešel jsem okolo jezera, nahlédl pod vodopády, zase se vrátil zpět. Nebylo tu nic zajímavého. Sedl jsem si s povzdechem na okraj a zíral na hladinu. Ale co to. Našpicoval jsem uši. Mezi lekníny se něco pohnulo. Zvedl jsem se a popošel o pár kroků, abych se podíval co to je. Další, mírná vlna způsobená padající vodou vodopádu s tím zeleným čímsi pohnula. Zamžoural jsem. Ne, to nebylo "cosi", byl to klobouk. Hrklo ve mě. Vždyť to byl ten samý klobouk jako jsem měl v tom podivném světě! Rychle jsem se ohlédl okolo sebe a popadl do tlamy nejdelší klacek, který byl k dispozici. Doběhl jsem blíž a jeho pomocí jsem klobouk postrčil blíž k sobě. Ještě jednou, podruhé, a už byl na dosah tlapky. Zahodil jsem klacek a sehl se k čapce a vzal ji z hladiny na břeh. Byl to on. I pírko měl. I kytičky. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Byl jsem tu sám, pokud se nepočítají neznámí vlci daleko na druhé straně jezera. Nevěřil jsem vlastním očím. Očuchal jsem si to. Bylo to moje. Dobře, jak si to mám nasadit na hlavu. Vzal jsem ho zase do zubů, pověsil na větvičku blízkého keře a se šikovně postavil na zadní, tak aby uši prošly otvory v látce a dalším pohybem nahoru jej vyvlekl z větvičky.
Jestli tohle je tady a Noram je skutečný a my nedokončili pro co jsme přišli... Co to znamená? A kde je Gwyn? Pamatuje si mě?
Nechtěl jsem se tu zdržovat, tak jsem se chtěl otočit a jít zpět. Jenže tam, kde předtím byli cizí vlci byl... Stánek? Že by ten měl něco společného s tím světem? No, vypadal, že by tam zapadal líp než sem. Vydal jsem se k němu a vešel dovnitř. "Dobrý den, nevíte něco o magickém světě?" Ne, o magickém světě ne, povídá cizinec, ale o magii toho ví hodně. No, to bych nebyl já, kdybych z toho nebyl naprosto nadšený. Dal mi tlapkový lektvar, zíral jsem na to jak puk, ale statečně jsem to vypil. Nějak jsem vytrpěl i všechny ostatní procedury. Dál šedý vlk nabízel spoustu harampádí a žeprý vylepšení vzhledu. Tak odsud se berou barevné znaky na srst? Samozřejmě, že jsem s tím souhlasil. Když byl se mnou hotov, vzal si ode mě kamínky, a to jsem sebral kde?, a propustil mě.
>> Severní hory

NÁKUP
- Znaky ... 50 kšm
- Sloty na magie (4. a 5.) ... 250 kšm
- Magie - Iluze, vzduch, pavučina 270 + 180 + 210 ... 660
- Tlapky oheň na 5lv 60 + 70 + 80 ... 220 kšm
Celkem 1170 kšm
Po slevě (30 %) = 819 kšm
Má 1041 kšm
Zbyde 222 kšm

Schváleno

<< Luka
Plody byly sladké, na můj vkus možná až příliš, ale bylo to rozhodně lepší než hladovět. Vyhnul jsem se těm, co byly na zemi. Nelíbil se mi jejich zápach. Jo, ožralý Ingrid, to by nedopadlo dobře. Místo toho jsem se uchýlil k tmavým bobulím s trním. Chtělo to trochu šikovnosti, ale podařilo se mi se nezranit, to je důležité. Když jsem byl dostatečně nažraný, svalil jsem se pod jeden ze stromů a zaspal. Zdálo se mi o bílém vlkovi, o rodině. Probudil jsem se s otázkami, které ve mě resonovaly už dlouho. Ne, musím znát odpovědi. Ty vodopády. Byly někde tady. Musely být. Když tam zajdu a podívám se okolo, třeba dostanu odpověď, jestli se to opravdu stalo. A pak rovnou za rodinou. Kdoví jak dlouho jsem byl pryč. Kdoví kdy jsem naposledy viděl svou sestru. A pokud ten podivný svět nebyl jenom sen, pak musím najít Gwyna.
>> Křišťálové jezero

Temnilo se a vlčí dáma mi neodpovídala. Asi jsem ji urazil? Nevěděl jsem čím. "Umm, tak tedy nashledanou..." rozloučil jsem se a odešel, protože mi kručelo v břiše snad čím dál víc. A vlastně jsem její pomoc ani nepotřeboval. Vítr se uklidnil a tak jsem mohl v klidu větřit pachy. Do čumáku mě praštila vůně zralého ovoce. Klusem jsem přeběhl přes louku a ocitl se v hájku, nebo spíše sadu, plného ovocných stromů a keřů, některé jsem viděl úplně prvně. Byl jsem velmi zvědavý, co to je a jak to chutná, tak jsem si utrhl cosi načervenalého kulatého a zakousl se do toho.
>> Ovocný lesík

Můj zajíc? Oh! Jistě. Tak tudy mi utekl, potvora. S trpělivostí jsem si vyslechl přednášku vlčice, byť jsem se cítil mírně uraženě. Už mi došlo, že dneska nic neulovím. Vidí tě poprvé v životě, nezná tě, neví, že už nejsi vlče a že nejsi hloupý ani neschopný, pofoukal jsem si ublížené ego. "Tak to myslím. Neviděla jste cestou dobře přístupné a zralé bobule, třeba?" asi jsem zněl, že mluvím z hladu, no a nebylo by to daleko od pravdy. Kdybych nebyl býval bloumal po Spáleništi tak dlouho, kdyby mě nesežral divný svět... A kdyby nezasel divný pocit do mého srdce. Gwyn, to jméno mi viselo v hlavě a ne a ne odejít. Možná bych se měl pokusit bledého vlka najít. A nebo raději ne? Byl jsem v tom dilema zaseknutý příliš dlouho. Vždyť jsem ho předtím vůbec neznal a nebyl jsem si úplně jistý, jestli se Noram stal, nebo to bylo celé přelud.

Občas jsem zvedl hlavu, abych se rozhlédl, kam to vlastně jdu. Něco se mi hnulo v zorném poli, otočil jsem na tím hlavu. Byl to vlk... I když vlastně spíš vlčice. Třeba bude hodná a ochotná a pomůže mi něco ulovit; nebo když ne ulovit, tak sehnat něco jiného k jídlu. Zamířil jsem přímo k ní. Měla zajímavý kožíšek. "Dobrý den," pozdravil jsem proti větru, který mi hučel v uších a cuchal srst. Zamračil jsem se na oblohu, jako bych chtěl nadat dnešnímu počasí, co si to zas vymyslelo. K větru se přidala mračna, jako by toho nebylo málo. Měl jsem hlad, bouřka bylo to poslední, co jsem potřeboval. "Jsem Ingrid a nějak se mi dneska nedaří v lovu," no, nebylo to jenom dneska, ale to vlčice vědět nepotřebovala, ještě by si o mně pomyslela, že jsem neschopný, "nevíte kde by se tady dalo sehnat něco k jídlu?" Bylo mi docela jedno, co by to mělo být. Maso, bobule... Když jsem nad tím tak uvažoval, mohl jsem taky začít chroupat trávu.

<< Most (přes Les u mostu)
Podařilo se mi vystopovat zajíce, který se z neznámého důvodu krčil u stromu, ale všiml si mě a dal se na útěk. Bez zaváhání jsem vyrazil za ním, kličkoval mezi stromy a zahnal jsem ho až na louku. Tak, tady tě doženu. Byl bych ho pronásledoval dál a snad bych ho i chytil, kdyby nebylo silného větru, který mě nepříjemně zpomaloval. Zavřel jsem na chvíli oči, aby mi do nich vichr nenafoukal nepořádek, a když jsem je otevřel, zajíc byl v čudu. A mám po snídani. Na druhou stranu, tady bylo vysvětlení, proč se zajíc předtím schovával v lese za stromem. Otázkou je, jestli to nebylo nebezpečnější v takovém větřisku v lese víc než na louce. Bylo to nepříjemné, to ano, ale představa padajících větví, nebo celých stromů, mi byla nepříjemnější. Skrčil jsem se a pokračoval v cestě pomalou chůzí. Třeba najdu k jídlu něco jiného.

<< Spáleniště (přes Temný les)
Most byl vratký, držel jakoby zázrakem, zlověstně se houpal ve větru a moc se mi přes něj přecházet nechtělo. Ale přece se neleknu mostu, nezastaví mě kus dřeva, pff. Zapřel jsem svůj strach a přešel most téměř celý se zatajeným dechem a raději se nedíval dolů. Ne, že by tam bylo co vidět, takže jsem ani o nic nepřišel.
Na druhé straně jsem si hlasitě vydechl, takové traumatické zážitky těsně po sobě, to by se mělo zakázat. A aby toho nebylo málo, zakručelo mi v břiše. Přede mnou byl les, který mě, jakoby pohltil. Byl tu stín a chládek... A nebo mi to tak jenom přišlo po odpadnutí stresu. Každopádně jsem si potřeboval ulovit něco k jídlu. Začal jsem tedy čmuchat okolo a doufal, že něco najdu.
>> Luka (přes Les u Mostu)

<< Noram
Kdoví, co se pokazilo. Zničeho nic byl kouzelný svět pryč, Gwyn byl pryč, a já dopadl zpátky, do kruté, studené reality. Byl jsem zmatený a nebyl s to si vzpomenout, pro co jsem to vlastně šel, kam jsem měl namířeno a proč. A nejméně smysl dával hřejivý pocit u srdíčka, obraz bledého vlka, který byl vlastně kdoví kdo a kdoví kde.
---
Stejně tak neurčitě jsem přečkal až léta. Nevěděl jsem co dělat, hledat lék pro bratra, Lissandu, Gwyna, Renbli... Vrátit se domů? Ale jak?
Jednou jsem při bloudění našel most, lávku. Byla mi povědomá. Musel jsem tudy už někdy projít... No jasně! Půjdu tak, jak jsem šel předtím a třeba zjistím, kam jsem to vlastně šel! Geniální řešení, a napadlo zrovna mě!
>> Most (přes Temný les)