Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ze tmy se vynořil jakýsi vlk s mečem a vyřítil na mé přátele, které jsem měl za úkol krýt… Než jsem se stačil vzpamatovat, cizinec zasáhl mého přítele a způsobil mu hlubokou ránu. “Ne!“ zavolal jsem a vystartoval ze své pozice vzadu, ale nestihl jsem s tím už nic udělat, protože se objevil bílý paprsek a já… Zmizel? Alespoň jsem měl takový pocit, že minimálně na okamžik nikde nejsem, protože mě obklopovala bílá záře. Byl jsem snad mrtvý? A tohle bylo nebe? Když jsem se rozkoukal, došlo mi, že to bílé podloží, na kterém stojím, je písek. On je v ráji písek? podivil jsem se. Neměl jsem vůči tomu pražádnou důvěru a tak jsem začal zmateně kmitat pohledem okolo sebe. Přátelé byli pryč, les byl pryč, vlk s mečem, co jsem si ho ani pořádně neprohlédl, byl pryč – namísto toho se v krajině tyčil jeden hloupý kopeček porostlý trávou. U všech bohů a bardských múz, co si jen počnu? Co když se z toho Deinell a Gwyn nedokážou dostat živý? Snad poprvé po dlouhé době se mě zmocnil opravdový strach, ten typ strachu při kterém se svírá celé nitro a tlapky se podlamují a nechtějí stát. A ke všemu to byla moje vina, moje neschopnost, protože jsem měl jeden úkol – a ten jsem nedokázal splnit. Teď kvůli sobě a své neschopnosti ztratím nejbližšího přítele a jeho učednici. A dost, seber se! Nemůžeš tady jenom tak stát. Musíš něco udělat. Cokoli! Otočil jsem se ke kopečku a pelášil za ním. Byl to jediný záchytný bod v krajině, tak co jiného jsem měl dělat. Třeba je na jeho opačné straně něco zajímavého. Anebo se skrývá něco za ním…

Nechtěně jsem svého přítele vyděsil, ale aby mi to nebylo líto, lekl jsem se vzápětí také. Vyloudil jsem ze sebe tlumené zahýknutí. Bledý vlk mě totiž objal- čekal jsem to? Rozhodně ne. Bylo ne nepříjemné? Ani v nejmenším. Až mi bylo líto, že mě pustil a odtáhl se. Kdyby albín nezačal pochodovat tam a zpátky, pokusil bych se ho obejmout zpátky a dát se ho uklidňovat. Dokonce i jeho hubování znělo spíš jako láskyplné vyjádření obav, než svalování viny. Necítil jsem potřebu se hájit. Přesto jsem odpověděl: "Spletl jsem si strany, promiň." Trochu jsem sklopil pohled, vědom si toho, jak trapná tahle záležitost je. Vlk jako buk, pamatuje si na desítky písní, ale nerozpozná pravou od levé. Měl bych se stydět, ale stud poněkud nepřicházel.
Čáry! A světelná koule. No, to už je jiná, to už se můžeme o nějakém zachraňování bavit. Rozhlédl jsem po korunách stromů, abych se přesvědčil o slovech Deinell. Neviděl jsem ale vůbec nic. Zdálo se, že ale Gwyn chce vydat za tím zvukem, nikoli za hlasem z hůry. Přikývl jsem. "Kupředu," zopakoval jsem po Gwynovi a obešel ho, abych vedl, přičemž jsem se o něj otřel bokem těla.
"Běžte napřed. Budu vás krýt odsud, kdyby se náhodou něco semlelo," řekl jsem, když jsme se dobrali poblíž k místu, kde by potenciálně mělo něco být a zůstal stát, přičemž jsem mžoural před sebe do dálky, kam až stačilo Gwynovo světlo dosáhnout, ve snaze něco z toho šera vykoukat.

V té tmě jsem skoro nic neviděl, rozhodně nic zajímavého, jenom blízké stromy a zem pod tlapkami. Proto jsem neběžel nějak extra rychle. Nerad bych v rychlosti přehlédl nějakou nastraženou větev a přizabil se o ni. Pozorně jsem naslouchal, jestli neuslyším své přátele, nebo ten divný beztělý hlas. Nečekal jsem dlouho, než jsem uslyšel volání Deinell. Zamířil jsem za jejím hlasem. Zanedlouho jsem už i zahlédl Gwynův světlý kožíšek, který naštěstí s okolní tmou kontrastoval. Čekali na mě, muselo jim dojít, že jim jeden člen grupy chybí. Vynořil jsem se ze stínů přímo zpoza nich. "Už jsem tu," prohlásil jsem polohlasně. Snad jim tímhle nezpůsobím infarkt. "Co chcete dělat? Ta věc je někde v oblacích, takže jí asi neutečeme? Ten hlas... Chce pomoct. Chcete ji jít zachraňovat? A... Jak?" Upřímně jsem netušil jak se takové hlasy zachraňují, zvláště, když vycházejí ze shora, kam se za něma má jít? Vylézt na strom? Vykouzlí snad Gwyn a Deinell nějaké schody do nebe? Nebo půjdeme tam, kde praskla větvička? Ne, že by se mi chtělo vracet se tam.

Šlapali jsme dál a já zvesela vyhrával. Nechal jsem se trochu unést a dovolil jsem si hrát i rozverné hospodské odrhovačky, jen aby řeč znovu nesklouzla k nějakým pochmurným tématům. "V hospodě když sedáváme, i ze smrti špundus máme, hra je naše potěšení, bez ní život šťastný není... Poslyš, Gwyne, co ty máš vlastně proti těm hospodám. Je tam jídlo, pití, hazard, hudba a veselí. Dokud někdo nevyprovokuje rvačku... V hostinci můžeš přespat a nebo se taky opíjet celou noc." Jak jsem mluvil, loutna brnkala tóny dál, a protože se tahle písnička neustále opakovala, mohl jsem na ni spokojeně navázat s další repeticí.
Písnička utichla, až když se atmosféra znenadání změnila a ozvalo se zapraskání. Ze začátku jsem protáhlé stíny ignoroval, s tím, že přece nejsem ani paranoidní ani pověrčivý a bez bázně jsem si vesele hulákal dál, ale pohyb byl už dostatečný signál pro zbystření i pro mě. Je dost pravděpodobné, že můj poslední tón zněl falešně, přestože jsem byl v duchu přesvědčený, že mě přece nemůže nějaké zapraskání větvičky rozhodit. Na Gwynovu otázku jsem přikývl, ano, slyšel jsem to, slyšeli jsme to všichni, ale stejně jako zbytek skupiny jsem nic neviděl. Moc jsem nevěřil tomu, že by se ve tmě mohla ukrývat nějaká zlověstná síla. Mohla to taky být třeba hloupá veverka, nebo srnka, ale všiml jsem si, jak to mého drahého přítele znepokojilo. Nemohl jsem dopustit, aby měl strach... Bez odmlouvání jsem kývl na souhlas s plánem na úprk. "Dva," navázal jsem na Deinell. Ještě si teď v rychlosti nesplést strany... A jak jsem přemýšlel nad tím, která ta strana je teda pravá, stačil mi zbytek skupiny frnknout a já zůstal opuštěný. Někde vzadu v hlavě mi tenký hlásek našeptával, abych je nechat utíkat a sám se šel podívat za tím zvukem a prozkoumal, o co opravdu jde. A to se ozval ten hlas... A moje odvaha byla zahnána do kouta. "Hele, počkejte na mě!" zavolal jsem za ztracenou dvojicí vlků a poklusem jsem se je vydal hledat. Snad do toho správného prava.

"Jídlo? Hm. To je málo akční," odvětil jsem, ale chápal jsem, že se mě jen snaží chránit. "Možná by společná procházka nočními ulicemi mohla být podobně dobrou inspirací jako hospodský rvačka," prohlásil jsem trochu zasněně. A byl jsem si docela jist, že by byla dokonce i lepší inspirací. Jen by z toho vznikaly zajisté takové písničky, které bych nesměl zpívat před ostatními vlky... A hlavně ne před tím, jehož bych v ní adresoval. Toho popichování jsem již zanechal. Cítil jsem, že by to mohlo přerůst v něco, co bylo lepší nechat nevyřčené. Už takhle jsem měl co dělat, abych se nečervenal. Takhle po sobě střílet komplimenty, měli bychom na to mít zbrojní pas. Oba.
"Netuším," kývl jsem na Deinell, ale taky jsem už začínal být zvědavý
Nebyl jsem si jist, jestli správně rozumím Gwynovu vyjádření. Mluvil o zlu a o dobru, ale přišlo mi to příliš abstraktní. A k tomu mi ještě přišlo, že není úplně upřímný. Určitě se nás jen snažil chránit. Jen jsem mírně přivřel oči a nechal to vyšumět. Přeci se tím teď nebudu trápit. Je mi dobře, jsem s přáteli na cestě za dobrodružstvím a zatím dýchám. Pozvedl jsem tedy svou loutnu a znovu spustil nějakou veselou písničku, abych uvolnil atmosféru a přerazil všechny ty temné teorie o zlých věcech.

Zkušební figurínu? To neznělo jako moc vážná výhružka. Rozhodně ne z úst světlého vlčka. Věnoval jsem mu zářivý úsměv: "Nemusíš mít strach!" Sám jsem se bitek neúčastnil, za to jsem je rád vyvolával, poštval mezi sebe ostatní a pak sledoval, jak lítají židle. Nikdo by mi neublížil, protože byl zaneprázdněn mydlením toho druhého. "Ale, že jsi to ty, vyhnu se jim. Ale neslibuju, že si nechám ujít jiné dobrodružství. Kde se má vlk trochu odvázat, když ne ve velkém městě! Život by byl tak nudný bez trochy vzrušení, nemyslíš?" S Gwynem jsme na toto téma měli rozdílné názory, já si ale za svým stál a považoval ho za platný. Nebyl jsem už přece vlče, byl jsem samostatný a nic mě nemohlo svazovat k běžnému přízemnímu životu. Takový život se k mému povolání nehodí. Přikývl jsem na slova hnědavé vlčice. "No vidíš."
S Gwynovým výrokem jsem moc nesouhlasil: "Nebuď tak skromný." "Co tě nemá, příteli," jal jsem se oponoval čaroději, "já už ze studií vyrostl. Neudržel bych pozornost. Pořád mi na mysl chodí nějaké písně, to už je prokletí bardů, byl bych špatný učeň." Vlastně jsem moc nechápal, proč bych měl být také kouzelník, když jsem obklopen hned dvěma. Ale soudě podle toho, jak si Deinell zpívala, jsem soudil, že by se měla stát bardem. Chtělo by to vypilovat výraz, naučit se teorii a správně dýchat, ale s trochou snahy by z ní nebyl vůbec špatný muzikant. "Ještě můžu já tebe naučit zpívat," hodil jsem očkem po svém příteli, "s tvým hlasem by to byla pastva pro duši~" Na chvíli jsem se zasnil, jak by to asi vypadalo nechat se uspávat jeho ukolébavkou, ideálně v jeho náručí, jak milé by bylo spočinout hlavou na jeho hrudi- Rychle jsem se z té představy probral. Tohle není správně. Takhle kamarádi o sobě neuvažují. Ne, tohle se v přátelství nedělá... Nebo snad ano? Poznámka naší dcerky Deinell mi hrála do karet a já se měl čeho chytit, abych zakryl, nad čím jsem to právě uvažoval. "Ne ne, to je nefér obchod. Dvakrát tolik námahy." A navíc námaha se sháněním další kouzelné loutny. Takový nástroj je nesmírně drahý a osobní. Loutna je jako milenka, prostě se nepůjčuje.
Na jeho pobídnutí jsem přidal do kroku a složil loutnu, abych se mohl soustředit na pochod. Ta malá ale měla moc dobrou otázku. "Je něco, co bychom měli vědět?" Ochrana od svatých... Byl jsem přesvědčený, že se na jejich ochranu moc spoléhat nemůžu, rozhodně ne tolik jako na své vlastní dovednosti. Chtěl jsem vědět, co tak strašného by nás mohlo čekat, aby nás museli chránit zrovna nějaké posvěcené mrtvoly.

<< Nerovy vodopády

Kochal jsem se krásnou krajinou, která se rozprostírala před námi. Za svitu měsíce bylo vše tak jemné. Až se mi z toho pohledu chtělo zpívat. Zvedl jsem loutnu a začal vybrnkávat známou melodii. "Míříte na trh do Scarborough?" začal jsem zpívat. Do Scarborough jsme nejspíš nemířili. Přesto jsem doufal, že město, které jsme plánovali navštívit nějaký ten trh mít bude. A hlavně krčmu. "Petržel, šalvěj, rozmarýn a tymián," to bylo k rostlinám, které svítily okolo nás. "Připomeňte mne té, co tam žije..." Sklouzl jsem pohledem na svého kamaráda, který káral naše nezbedné dítko. Byl tak něžný. Vyzařovala z něj klidná moudrost a vřelá vlídnost. Svíralo mne při tom pohledu u srdce. "Neboť kdysi byla mou skutečnou láskou." Byl jsem ze svých pocitů zmatený. Zpíval jsem o skutečné lásce, ale nevyznal se v tom, co ji definuje. Pak nezbývalo nic jiného, než rozpouštět emoce v alkoholu. Přestal jsem hrát, když mne světlý vlček oslovil. Vždycky, když na mne mluvil tímto tónem, měl jsem zvláštní pocit v břiše, jako bych na moment padal, nebo naopak letěl. "Dobrodružství, vzrušení, všechno je možné v takovém městě. Přes hospodskou rvačku až po velkou událost... Už se těším až o tom městě napíšu píseň." Opravdu jsem chtěl ve městě hledat inspiraci pro nějakou tu písničku, ovšem jen těžko se zapírá, že mnou největší múzou byl právě můj přítel, který šel vedle mne. "Pochybuji, že je v tomto kraji lepšího mága, než jsi ty. Všechny je strčíš do kapsy." Oplatil jsem drahému Gwynovi úsměv. Jak to krásně umí s dětmi.
Ještě že si nás takhle zkorigoval už na cestě. Určitě bych se pustil do hru v kostky s prvním místním ožralou, jen proto, abych nasbíral co nejvíc místních drbů, které bych mohl použít do svých příběhů. "Neměj obavy, bratříčku. Kdo by se chtěl vzdalovat od svého domova?" Loutna samovolně začala brnkat rozložený akord A mol a já v duchu rozmýšlel slova. "Za svitu měsíce tři přátelé jdou, kam až, kam asi je tlapky zavedou?" Krásné máš oči, hebkou srst a plášť. Pozor, ať neslyší, můj tichý v noci pláč.

Přidal se k nám ještě světlý vlček, dle všeho dosti vystrašený, a hnědý vlk nás přivítal a pokračoval přednáškou o nějakém dobrodružství a jiném světě. S nadšením jsem odpověděl: "Se mnou můžeš počítat!" Byl jsem zaujat myšlenkou nových zážitků natolik, že jsem úplně zapomněl na to, že jsem si chtěl dělat kamarády a ponechal jsem vlky jejich vlastním interakcím. Jinak bych se nejspíš do jejich rozhovorů pokusil vetřít a ke všemu bych měl potřebu se vyjádřit, jak jinak. Takhle můj pohled jen krátce sklouzl na černou vlčici s barevnými znaky, když řekla, že čeká vlčata. Vyvolalo to ve mě hned několik otázek, ale nijak jsem se nevyjadřoval. A zavrtěl jsem oháňkou na hnědočerné vlče, které se mi na rozdíl od zbytku skvadry představilo. "Těší mě, Deinell." Dále mne zaujaly květiny, které jí vyrostly u nohou; tak jsem přišel k nim a očichal to. Dá se to jíst? Chvíli jsem na to zíral, ale vyrušil mne hnědý vlk, který popředával další informace a zmizel. Jako poslední jsem se vrhnul do portálu.
>> Noram

<< Území Alatey (přes portál)
Můj výkřik "co" se během pádu změnil v táhlé "ááá," které se ještě chvíli ozývalo ozvěnou od stěn jeskyně za vodopádem, kam jsem dopadl. Byl jsem zmatený a dezorientovaný a rozhodně naštvaný, protože jsem ještě před chvíli měl rozhovor až se třemi novými kamarády, měl jsem parádní úlovek, za který jsem chtěl být pochválený a hlavně jsem věděl, kde jsem. Posbíral jsem se z vlhké země a zamžoural okolo sebe. Především na hnědého vlka, který prohlásil, že nás zná. Mě tedy vůbec povědomý nebyl. "Opravdu?" zeptal jsem se, "já mám pocit, že tohle musí být nějaký omyl." Ale když jsem se porozhlédl po ostatních vlcích, museli být stejně dezorientovaní a zmatení, jako já. Taky bych moc rád věděl, proč tu jsme a co tu děláme. "Jo," podíval jsem se na hnědočerné vlče, které zmínilo průlet svítící vodou. Uklidnil jsem se, mohl jsem si udělat kamarády z těchhle vlků a třeba je tohle začátek nějakého dalšího dobrodružství, možná ještě lepšího než byl lov s cizí smečkou. "Já jsem Ingrid," představil jsem se přítomným, bez ohledu na to, jestli se bavit chtěli, nebo ne. Tak nějak jsem automaticky počítal s tím, že chtějí, kdo by taky nechtěl.

Xander, Cinder, Mercer

Přidal se k nám i ten vlk s dlouhou hřívou na krku a představil se coby Xander. Pokývl jsem mu hlavou na pozdrav a představil se, kdyby mu náhodou moje jméno uniklo: "Ingrid." To už mám tři nové kamarády, zavrtěl jsem oháňkou. "Moc!" odpověděl jsem s nadšením Mercerovi. Lov byl sice vyčerpávající, ale vzrušující a odměňující. Cítil jsem se být užitečný. Schopný. Na to, že kořist odvlečeme, ale musíme počkat na slovo alfy, jsem jen přikývl. Takže teď budeme čekat... Odpočívat a čekat.
Seděl jsem tam a očekával, až tedy přijde Einar a řekne nám, co máme s úlovkem dělat. Když z ničeho nic jsem si povšiml poletujících světýlek. Chtěl jsem se po tom ohnat, polapit to, ale to se objevila z čista jasna další. Rozhlédl jsem se po svých společnících. "Vidíte to taky?" zeptal jsem se, protože mi přišlo nereálné, aby se svýlka zhmotňovala v noci tímhle způsobem. Musí v tom být nějaká magie, pomyslel jsem si, ale než jsem se stačil vzpamatovat, co se to vlastně děje, začal se přede mnou tvořit portál. Nikdy jsem se s portálem ještě nesetkal, byl jsem zvědavý. Zvedl jsem se a udělal půlrok k němu. V tom se zcela otevřel a pohltil mě. "Co?!" zvolal jsem, jak jsem se vtažení dovnitř lekl.
>> Nerovy vodopády

Dříve se k lovu přidal i ten vlk s hřívou, ale všiml jsem si to až když bylo po všem. Předtím jsem se věnoval lovu a neohlížel se za sebe.
Vlčice, ke které jsem přiběhl, byla milá, hned se mě ptala, jestli jsem v pořádku, což mě na jednu stranu těšilo, že se stará, na druhou jsem přeci nemohl přiznat slabost. "Jo, jsem," řekl jsem docela sebejistě. Teď už jo... V tu chvíli šoku po kopnutí jsem si tak upřímně nepřipadal a když se mě jalo vyčerpání, tak jsem si taky moc v pořádku nepřipadal. Teď už to ale nebyla zas taková lež. "To je zajímavé," řekl jsem, když jsem doposlechl, odkud že má ty znaky, "díky." Pak se představila, ah, málem bych zapomněl, kam jsem dal vychování. Za to určitě mohla únava. "Jsem Ingrid," odpověděl jsem, "těší mě." To, že jsem ze Zlaté smečky jsem pro jistotu vypustil, abych nevzbouzel pohoršení mezi vlky, kteří ještě nevěděli, že s nimi loví cizinec bez zájmu přidat se do smečky.
Pak se k nám znovu připojil Mercer, který dřív skolil vlastní úlovek. Přikývl jsem. Všechno bylo v pořádku. A nejspíš bych kýval na souhlas, i kdybych byl nějak víc raněný, jen abych to nemusel přiznat. "Jakým způsobem to odvlečeme do úkrytu?"

Periferním vidění jsem si všiml, že se do hry přidala jakási hnědá vlčice. Moc jsem si nevšímal, kam běží, protože jsem se soustředil na svůj úkol, abych neminul signál, a hlavně jsem přemáhal své končetiny, aby vydržely ještě chvíli běžet. Mou pozornost si získala, až když jsem si všiml, že se sob zachovat nějak divně. Nejspíš se vlčice lekl a proto se pokusil změnit směr. Teď. Teď byla dobrá chvíle napnout poslední síly a narvat to do soba. Odrazil jsem se a bokem vrazil do soba, jak jen to šlo. S těží jsem se pak sbíral ze země, protože jsem přistání moc dobře nevypočítal.
Každopádně teď byla moje práce u konce. Dante soba dorazil a já se mohl z této akce vzpamatovávat. Začal jsem tím, že jsem udělal pár kroků od úlovku a svalil se na zem jako mrtvola. Vydal jsem ze sebe zvuk umírajícího medvěda, vydechl a nechal svoje tělo jenom tak ležet. Cítil jsem, jak mi pulzuje krev tělem, do hlavy, do tlap, do každého svalu, a každý sval jsem také cítil, tak jsou vyčerpané. Tímhle způsobem se trénuje, abych byl silnější vlk? zeptal jsem se sám sebe. Jestli ano... Tak takhle se budu cítit asi hodně často... Tak ať, ať to stojí co to stojí! Budu velký silný obránce smečky a všichni zlí vlci se mě budou bát! Za to ta bolest stojí.
Postupně ze mě vyprchalo napětí, bylo nahrazeno pocitem úspěchu a stejně tak se začalo vzpamatovávat i tělo. Během pár dalších chvil jsem už zase stál na nohou. Neviděl jsem to na další takovou honičku, ale mohl jsem si dojít popovídat s tou hnědou vlčicí s oranžovými znaky. Protože jsem chtěl. "Dík, žes nám pomohla," řekl jsem v podstatě namísto pozdravu. "Mohl bych se zeptat, odkud máš ty oranžové znaky? Jsou moc hezké," nadhodil jsem konverzačním tónem. Chtěl jsem si povídat, ale tahle informace by mohla být užitečná.

Dante, Xander

Danteho slova dolehla do mých slechů a hned spustila řetězovou reakci myšlenek. Jde mi to? Jo, jasně, že mi to jde, teď to nesmím vzdát, musím se přemoct a pokračovat, jsem příliš dobrý na to, aby mě přemohl hloupý starý přerostlý jelen! V mém vnitřním monologu ke mne přišel hnědý vlk s hřívou. Vypadal starostlivé, jestli jsem v pořádku. ”Jo, dobrý,” trochu jsem zalhal. Nemohl jsem přece přiznat porážku. Zároveň vlk nevypadal, že by neměl nic lepšího na práci. ”Ale můžeš nám s tím sobem pomoct.” Vydýchal jsem se a vyrazil znovu za sobem. Dante se k němu dostal přede mnou, mě to ještě chvilku trvalo, protože jsem se dřív zpamatovával ze zásahu, ale dohnal jsem je. Běžel jsem tedy vedle soba z druhé strany, než Dante. Pokyn pro mne zněl zcela jasně, ale netušil jsem, jak to uskutečnit. Zkusil jsem znovu kousat do sobovy tuhé kůže na břichu, protože jsem doufal, že ho to donutí zpomalit. Pak by bylo snažší do něj efektivně strčit.

Mercer, Dante

Vypadalo to, že si se starým sobem budu muset chvíli poradit sám, protože oba ostatní členové mojí družiny měli plné tlapky práce se sobicí. Jo, to by samo o sobě nebyl zas takový problém, kdybych nebyl nezkušený roček a neznal lov pouze teoreticky. Možná kdyby mě někdo cvičil ve fyzické zdatnosti... Takhle jsem byl rád, že jsem jakž takž držel soba dál od stáda, které mi v tom pomáhalo tím, že se na svého starého druha vykašlalo. Kdyby se mi tam plantal ještě jiný kopytník, už bych to nedokázal. Jednou se sob pokusil obrátit směr, oběhnout mě a přiběhnout ke stádu z druhé strany, ale naštěstí jsem si jeho zaječích úmyslů stačil všimnout a následoval jsem ho. V jednu chvíli mě předběhl a já se octl za ním. Co že jsem to měl teď dělat? Kousat! V čem jsem lepší, než v okusování čehokoli? Tak jsem párkrát chňapl po sobovém břiše, ale jeho kůže byla příliš tuhá a vůbec ho to nepoznamenalo. Naopak se dostal víc přede mně, než jsem chtěl. Zkusil jsem štěstí a chňapl po jeho končetinách. Možná jsem ho škrábl. Těžko říct, ale co jsem byl schopen určit docela s přesností bylo, že mě to běžící jídlo u toho koplo. Naštěstí ne do hlavy a ne plnou parou, ale koplo. Musel jsem zastavit a popadnout dech, protože jsem se lekl. Bolelo to... A asi to ještě nějakou dobu bolet bude. Konečně jsem pochopil, co je na tom tak nebezpečné. S kňučením jsem tam zůstal stát a smutně se díval za sobem a v duchu doufal, že jsem ho alespoň dostatečně zdržel, jestli nic jiného.

Mercer a Dante

Stříbrnému vlkovi se očividně nelíbilo, že jsem nešel lovit s mámou. A nebo ho to jednoduše zajímalo. Nedokázal jsem to přesně určit. "Já si Mercera vybral první, to mamka nešla se mnou, ne naopak," řekl jsem, abych uvedl věci na pravou míru. Vůbec jsem byl první, co se ozval. To ostatní se pak báli přidat se k nám. "Myslíš Amathea?" zeptal jsem se na další otázku šedého vlka. Mě osobně nepřišlo, že by měl být nějak úzkostlivý. To spíš Tissa byla taková. "...Nebo Tissu? No, každopádně oba tuláci, nový na ostrovech, z divných míst, kde se vlci chovají hodně násilně." Nebo jsem to tak alespoň pochopil. "V podstatě je neznám." Na ostatní jeho slova jsem neměl důvod odpovídat. Jen jsem tedy poslouchal a přikyvoval. To už jsme čekali na svém stanovišti nějakou tu chvilku a já začínal být opět netrpělivý a napjatý. Bodejť, první velký lov v životě, to je něco i ve společnosti vlastní smečky, natož tak se smečkou úplně cizí.
K mé radosti se v dálce začaly rýsovat siluety stáda. A teprve teď mi došlo, jak velkou kořist jdeme lovit. Zprvu ve mě mírně hrklo, ale přece se nezaleknu pár pelášících kopytníků, nejsem žádná máčka.
Podle pokynů jsme se rozeběhl za tím starším samcem, kterého označil Mercer. Nebyl jsem příliš rychlý, ani vytrvalý, tak jsem spíš klusal jeho směrem tak, abych se postavil mezi něj a zbytek stáda. Čím víc osamocený bude, tím snazší bude ho pak sejmout. Toho si byl vědom jak já, tak i on. Zde by se hodila pomoc z druhé strany soba...