Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dante, Mercer

<< Úkryt
Zdálo se, že většina mít praktických dovedností v tomto případě mi budou k ničemu. Nu což. Budu se muset o to víc spoléhat na svou sílu a zkušenosti obou vlků. I proto jsem nějaké ty instrukce očekával a Mercer k mému štěstí slovy nešetřil. Za chůze jsem přikyvoval, že rozumím. Po nohách, zezadu, oslabit... Jistě, opakoval jsem si v duchu, abych se pak neztrapnil, až by přišlo na lámání chleba. Jen se mi moc nelíbila ta část s úrazem. Myslel jsem si, že to my jdeme zmrzačit kořist, ne že se kořist pokusí zmrzačit nás. Takový naivní pohled na lov jsem si vytvořil nejspíš proto, že největší lovnou zvěří, kterou jsem za svůj život viděl, byl jelen. Nemohl jsem mít ani tušení, proti jaké krávě se to chystáme jít. Sladká nevědomost byla zdrojem mého sebevědomí, alespoň v tomto případě. Prostě jsem nad tím v duchu mávl tlapkou. To přece není zase tak nebezpečné, maximálně na modřinu, kdyby mě to koplo, ne? Haha, kdybych tak věděl..."Rozkaz, pane! Je ještě něco, co bych měl vědět? Tak organizačně?" Úplně jsem si nedokázal představit, jak to bude probíhat. Vlčice naženou stádo naším směrem a my se vřítíme mezi ně z druhé strany, abychom je rozdělili a pak je budeme doštvávat a srážet, nebo nám vlčice přivedou už oddělenou část stáda, kde se budeme soustředit na jednoho jedince a co nestrhneme, to necháme ostatním skupinám?
Ale šlapal jsem poslušně k pláním a stále si u toho vesele vrtěl oháňkou. Ať to bude probíhat jakkoli, prostě to zvládnu. Improvizace, uvidí se na místě samém.

Mercer, Dante

Chvíli jsme tam tak postávali, až jsem z toho čekání začínal být neklidný. Nikdo se k nám nepřidával a to už se všichni v místnosti rozdělili a dokonce jedna skupina už vyrazila. A my pořád byli jen dvojice, což mi nevadilo, nějak bychom to zvládli, že jo, ale chtěl jsem už jít. Děsně jsem se těšil, tak jsem nemohl v klidu posedět. Už jsem se chtěl vyřítit ven, když jsem si všiml, že se dal Mercer do pohybu, ale zastavil nás šedivý vlk, který mě dříve přivedl do úkrytu. Vesele jsem se na něj usmál a zamával na něj ocasem. Takže teď jsme měli v týmu tři členy, to je pokrok. Sice se na nás moc netvářil, jako na zrovna dvakrát schopnou sebranku, ale nenechal jsem si kazit radost. "Je super, že půjdeš s náma!" řekl jsem namísto toho. Jinak jsem jejich rozhovor nerušil, jen jsem netrpělivě čekal, až už konečně půjdeme. Jo, ve třech to bude mnohem snazší.
Dal jsem se na cestu chodbou ven následujíc tak Mercera těsně za oháňkou. "Ještě jsem nic velkého nelovil, ale myslím si, že jsem docela silný a docela zvládám stopování." Jinak jsem znal teoretické základy lovu, které mne naučila Barnatt, ale teorie a praxe jsou nebe a dudy. Ne, že by mi to ubíralo na sebejistotě.
>> Území Alatey

Mercer

Vlci se postupně rozdělovali do skupinek. Mezi nimi jsem zaslechl povědomý hlas. Zpozorněl jsem a když jsem natáhl krk nad hlavy vlků, konečně jsem spatřil tu černou vlčici, kterou jsem ve změti ostatních vlků hledal. Ale vybrala si jinou skupinu a nezdálo se, že by si teď se mnou chtěla povídat. O čem taky, vždyť před námi byl velký lov s cizí smečkou, do které jsem se vlastně infiltroval docela omylem. Shodou šťastných náhod, mohl bych říct. Dokonce i Amatheos si vybral jinou skupinu, než já. A jak jsem to tak sledoval, vlků ubývalo, ale žádný se ke mně a k Mercerovi nechtěl přidat. Byli jsme vážně tak děsiví? Těžko, ale připadal jsem si děsně cool, že jsem si vybral zrovna vlka s jizvou přes oko. Spokojeně jsem přišel blíž k němu, aby bylo jasné, že odteď patříme k sobě. ”Také mě těší, děkuju,” odpověděl jsem na jeho přivítání. Byl jsem na sebe do jisté míry hrdý. Teď ještě otázkou, kam půjdeme lovit a jak nám to půjde. Osobně bych preferoval tajgu, protože jsem byl na les zvyklý a v tomhle jsem už několikrát byl, tudíž bych nebyl tolik dezorientovaný jako při lovu v horách, kterými jsem včera procházel poprvé.

Posedával jsem tam pod stromem, sledoval šramot vlků okolo. Mezitím se ke mně uložil Amatheos a cosi si povzdechl. "Věřím, že to nebude tak zlé," povzbudil jsem ho. Po černém kožíšku ani vidu, ani slechu. Ale věděl jsem, že nemže být daleko. Sice jsem tady cítil přehršel pachů, ale měl jsem pocit, že v té změti cítím i ten jeden důvěrně známý. Ale jak jsem si mohl být jistý, že si to nepletu s jiným, nebo si to nepředstavuju? Nijak. Mou pozornost od dění v místnosti strhla až podivná levitující koule. Fascinovaně jsem se na ni zadíval. Oheň! Když se po jeskyni rozlehl jasný hlas vlka, přesměroval jsem svou pozornost na něj. Mluvil o lovu. V duchu jsem se zaradoval, protože to znělo jako vzrůšo. Lovit s cizí smečkou, komu se to velice pošťastní? Neměl jsem sice v plánu se přidat, i když to znělo tak, že lov je jen pro zájemce pro přijetí do smečky. Třeba, když nebudu příliš hlasitý, tak pak budu moct v klidu a míru odejít... A nebo bych se jednoduše mohl zeptat, jestli můžu na lov taky. Přejel jsem pohledem, mezi kterými vlky si to mám tedy vybrat. Nejvíc mě zaujal ten s jizvou přes oko, vypadal totiž drsně. "Zdravím, jsem Ingrid a přidal bych se ke skupině Mercera! Jestli se tedy mohu zúčastnit také."

<< Území Alateyské smečky
Šli jsme chladnou chodbou kamsi dovnitř. Ohlédl jsem se, jestli jde Amatheos za námi a jak se tady na to tváří. Sám jsem stáhl ocas, abych při příchodu do cizího úklidu nepůsobil provokativně. Neměl jsem v úmyslu tady vyvolávat konflikty. Chodbu dláždila mlha, ale nakonec jsme se nějak dostali do hlavní, velké místnosti. Hned na první pohled mě zaujala čtveřice stromů. Celé to tady bylo nějaké zvláštní. Tohle rozhodně nemohlo vzniknout samo od sebe, ale není to tu v žádném případě krátce, na rozdíl od smečky. Vzbudilo to ve mně mnoho otázek. Třeba by to mohla vědět máma... Kde vlastně je?" To mě přinutilo se blíže podívat na vlky okolo v úkrytu. Poodstoupil jsem a vyřídil jsem, co mi šedý vlk řekl, že mám vyřídit: "Prý jsme poslední." Řekl jsem to tak, aby to všichni slyšeli, ale pochyboval jsem, že to někoho bude vůbec zajímat. Zdálo se, že každý vlk má tady plné tlapky práce. Tak jsem se posadil někam pod jeden ze stromů a civěl na vlky okolo, doufaje, že se v nich někde mihne černý kožíšek s modrými znaky.

Vlk s šedým kožíškem o Barnatt nic nevěděl, ale neměl nic proti tomu, že bych se nacpal do úkrytu jejich smečky. Naopak, popohnal nás, ať sebou pohneme. "Díky."Neváhal jsem a pelášil za ním, byť to znamenalo jít přes to úmorné počasí. Asi bych měl taky vymyslet, co řeknu zdejší alfě jako omluvu za to, že jsem se takhle přifařil na jeho území a vecpal se mu do úkrytu. Na pokyny u vchodu jsem pouze přikývl. Těžko říct, jak věděl, že tohle je už všechno a my jsme poslední, ale neváhal jsem splnit svůj úkol a všem to říct, i kdybych měl osobně obejít každého vlka zvlášť. Dával jsem pozor i na ostatní instrukce, i když mi to přišlo docela jasné. Prostě následovat pachy hodně vlků, to je logické a jednoduché, no ne? Bez váhání jsem se vřítil do chodby a šel podle pachů dovnitř. Třeba tam mám mámu, napadlo mě.
>> Úkryt Alateyské smečky

Sotva jsme se usnesli na nějakém dalším postupu, přišel za námi takový šedý vlk, dle všeho zdejší. "Zdravím!" přehlušil jsem hučení deště. Upozornil nás, že jsme na území smečky. Přikývl jsem, jakože o tom vím. "Já se do smečky přidávat nechci, jen jsem přivedl tady tyhle dva tuláky, kteří smečku shání." A do té mojí ze záhadného důvodu nechtějí, hmf. Předtím mi to přišlo jenom divné, ale teď mi to upřímně i přišlo líto. Znamenalo to, že se budu muset rozloučit s Amatheovou krásnou hebkou srstí. To se mi upřímně nechtělo, ale chápal jsem, že mu nemůžu upírat svobodu. Stejně tak jsem chápal, že tohle je území cizí smečky a že tady nemám co dělat, ale šedý vlk zněl docela mile. Dokonce se zajímal o naše bezpečí. "Moc rád bych se ale také před tímto nečasem schoval, pokud vás to nebude obtěžovat. Někde bych tady na území měl mít mámu, je beta Zlaté smečky, taková černá s modrými znaky, před časem sem odešla vyřizovat politické záležitosti." Ne, že bych tomu rozuměl, ale určitě jsem se snažil tvářit, že úplně vím, jak tyhle věci fungují. "Viděl jsi ji?" Přinejmenším jsem ji tady cítil, když už nic. Doufal jsem, že bude v tom jejich úkrytu, ale smířil bych se s tím, kdyby mě do něj nevzal.

<< Hraniční pohoří
Byl jsem překvapený, jak klidně na ten můj úlet Amatheos zareagoval. Dokonce jsem dostal povolení se dotknout! Moje štěněcí já bylo radostí bez sebe, ale kvůli úprku před kroupy si muselo nechat uskutečňování až do úkrytu. Zde, pod skalním převisem, jsem mírně poodešel, abych se mohl oklepat od dešťové vody a pak se zase vrátil zpátky. Šedá vlčice neříkala nic. Celkově byla taková nemluvná. Třeba mě tiše soudí, napadlo mě, ale hned jsem to přehodnotil na to, že je jenom prostě plachá. Kvůli špatné minulosti samozřejmě a vůbec za to nemůže a vlastně si taky zaslouží pohladit a obejmout. Teď byl ale na řadě Am, takže si musí vystát frontu. První jsem mu věnoval takový “tak já to teda zkusím” pohled, aby nebyl úplně překvapený, a následně mu zavrtal čumák do srsti z boku na krku. To mělo za následek, že jsem začal vrtět oháňkou jak cvok, protože se mi to líbilo. Ale dodržel jsem podmínku a hned se zase odtáhl na rozumnou vzdálenost. Pak jsem se podíval někam do dálky. ”No, můžeme to zkusit nějak přeběhnout. Když najdeme alfu, třeba nás nechá tenhle nečas přečkat ve smečkovém úkrytu. Anebo tu můžeme počkat, dokud se to počasí neumoudří. Jak chcete.”

Zdálo se, že vlci nemají nic proti tomu, abych je doprovodil na území smečky, ideálně přímo k alfě, jak jsem si v duchu říkal, měl jsem totiž v plánu pak najít mamku. Nabíral jsem trochu dojmu, že vlci nejsou úplně samostatní. A dost pravděpodobně dost traumatizovaní, vzhledem k asociálnosti jedné a strachu ze zabití alfami cizí smečky druhého. Znělo mi to jako nesmysl. Proč by se alfa měl obtěžovat zabíjet půl štěně, když má na území matku. A proč by měl vůbec někoho zabíjet, příliš moc námahy. Vyhrožovat, vynadat, zahnat, cokoli z toho je snazší, než kohokoli vraždit. Tam odkud pocházeli byli asi nějací divní vlci. Tyranští, diktátorští. Tohle myšlení docela změnilo můj pohled na oba vlky. Asi jsem jim křivdil. O to víc jsem si začal vážit přátelského chování Amathea. "Dobře. Nebojte se, zdejší vlci povětšinou nejsou vrazi." Mimo Chaos. S tím jsem se rozešel na území smečky, ale už jsem se nesnažil být vždy ten vepředu. Vlastně jsem se trochu ztrácel ve svých úvahách o tom, kým tihle vlci jsou. Bolest z rozchodu s Favorim mě přešla. Namísto toho jsem sledoval srst světle hnědého vlka. Přišel mi vlastně docela roztomilý. Zvláštní způsob jak o někom uvažovat. "Moc se mi líbí tvůj kožíšek, chtěl bych se ho dotknout," řekl jsem bezmyšlenkovitě a hned na to mírně zpanikařil. Proč jsem to řekl nahlas? Nemít kebuli pokrytou srstí jsem rudší než rajče, a nemít skálu pod nohama, propadnu se studem. Naštěstí, nebo na potvoru, se spustil šílený slejvák, který mě schladil. Ale s ním přišlo i něco daleko nepříjemnějšího. "Au!" rozeběhl jsem se k jemně převislé skále. "Kroupy!" Jak v tomhle nečase teď budeme tu zatracenou alfu hledat?
>> Alatey

<< Začarovaný les (přes Tajgu)
"Nemuselo by nás nic sežrat... Ale z vlastní zkušenosti vím, že není vhodné být tady poněkud... Asertivní." Nepotřeboval jsem vyprávět o tom, jak jsem omylem označkoval ultra silnou lišku. Les se postupně měnil z listnatého podivně zbarveného v les listnatý, temně zelený. Šikovně jsem se vyhnul mokřadům, do kterých jsme předtím s Favorim omylem vešli. Chybami se člověk učí, není-li pravda, byl bych hlupák, kdybych si to tak vmašíroval znova. Šedá vlčice nebyla vůbec výmluvná, občas jsem se na oba podíval za sebe stylem "ještě pořád žijete?" a pokračoval dál. Netrvalo dlouho a terén se začal svažovat. Zde jsem čumák snížil k zemi a hledal jakékoli znaky výskytu smečky, ideálně smečkové hranice. A jak jsme postoupily do hor a pak dále na sever, něco jsem zachytil. Byla to taková změť pachů, že i vlk s omezeným čichem by si vyvodil, že tady bude mnoho vlků. Já ale žádný omezený vlk přece nebyl a tak jsem se s tímto nespokojil, chtěl jsem vědět, kdo tam je, ideálně kolik. Ale na to jsem byl příliš nezkušený, a jen jsem hádal. 6? 7? Ale jeden pach jsem přece jen rozpoznal, důvěrně známý. Mami? ...Ona je tam pořád? "Tam najdete smečku, kterou hledáte. Mám chodit s vámi?"

<< Zubří pláň (přes Mlžné)
Protože jsem přes Mlzné pláně ťapkal už po několikáté, nebylo pro mě zase tak obtížné trefit do lesa a nezapotat se v tom. Orientační bod v krajině byl docela jasně daný, řeka se přece nemůže jen tak přemístnit, že ano. Amatheos měl řadu otázek. ”Nevím jestli tam trefím, ale měla by být někde za lesy na severu,” odpověděl jsem. Byl jsem ochotný vést i když jsem byl sám schopný zabloudit. ”Nevím, jak se ty hory jmenují,” obrátil jsem se k vlčici, ”ale uvidíte je, myslím, že hory se nemají moc kam schovat.” Další odpověď patřila opět Amovi, který mi obecně přišel otevřenější než Tissa. ”Tohle je Začarovaný les. Je nebezpečný a zrádný, protože je prosáklý magií.” A žijou tady ultra silné lišky... Ale už jsem jím prošel, musel jsem jím zvládnou projít i teď. Jednoduše jsem se na nemotornou šedoi vlčici nemohl dívat. Postavil jsem se tedy do čela a ukazoval směr, protože jsem byl příliš sebevědomý, než abych selhal.
>> Hraniční pohoří (přes Tajgu)

Stray: 18 postů > 10b - tlapka k ledu (zbyde 8b)
Rain: 7 postů > nic (zbyde 7b)
Ingrid: 54 postů > 50b - speciální magie (zbydou 4 body)

Zapsala jsem ti to, mé minulé já

Přikývl jsem a uklidnil se. Tihle vlci mi přišli být tacoví zvláštní. Oba chtěli najít z ničeho nic nějakou smečku, jen tak, a asi úplně zazdili, že jsem ji před chvílí ukázal směr, kde je moje. Vždyť jestli chtěli tak urputně do smečky, mohl jsem je přivést do Zlatého lesa a najít Aetase. Nebo se mohli zeptat nějakého z těch dvou vlků, co potkali, jestli by je nezavedli ke svým alfám. Jiný kraj, jiné mravy, ale tohle postrádá logiku... Možná nebyli úplně v pořádku, možná bych je měl raději doprovodit, aby si neublížili. ”A co moje smečka?” zeptal jsem se, ale to už se sbírali kamsi směrem k Mlžným pláním. ”Ehm... Tím směrem je jedna nová smečka v horách,” řekl jsem jim. Přišlo mi lepší je rovnou navést, než je nechat takhle trajdat po ostrovech. ”Moje mamka tam šla na diplomtickou návštěvu. Možná ji potkáme.” Upřímně jsem v to doufal. Chyběla mi. A třeba bychom si mohli víc popovídat o mé budoucí kariéře.
>> Začatovaný les (přes Mlžné pláně)

Byl jsem trochu zklamaný, že se přišli do vody jenom schladit. A to už jsem doufal, že jsem natrefil na někoho, kdo by mi mohl prozradit, jak se stát silným. Nejsilnějším ze všech jsem samozřejmě myslel. Vlk i vlčice se představili coby tuláci, Amatheos a Tissa. V duchu jsem si jména zopakoval, abych je nezapomněl. Za posledních pár dnů jsem pochytil mnoho nových jmen, bylo by špatné, kdybych je popřehazoval nebo nedejbože zapomněl. "Těší mě." Hnědý vlk se zeptal, proč že nejsem se smečkou. Hodil jsem po něm trochu zmatený pohled. To je nějaký problém, že nejsem se smečkou? Mamka šla vyjednávat taky kamsi na cizí území a spousta vlků si chodila, kam zrovna potřebovala. Přece to není nic nelegálního, ne? I sestra byla s bráškama dlouho pryč. A táta taky chodíval za hranice smečky. "Hledal jsem léčitele pro svého bratra," odpověděl jsem, "a po cestě jsem našel nového kamaráda, který odešel za nějakou vlčicí s parožím." Neodpustil jsem si rozmrzelé zabručení. Pořád jsem se na ni zlobil. Nakonec mi to nedalo a zeptal jsem se: "Co je tak zlého na tom, že nejsem se smečkou?" Byl jsem mladý a neznal jiné manýry, než ty z vlastní smečky. A Aetas se zdál být velmi benevolentním vůdcem. Kdybych neuvažoval nad smečkovými pravidly, přemítal bych nad tím, jestli bych neměl odejít. Přišlo mi, že Tissa o mou přítomnot nestojí, ale moc jsem se tím nezaobíral. Místo toho jsem se stoupajícím sluncem spíš zvažoval, že se k jejich ochlazovacímu koupání přidám.

54
Mírně mě podivovalo, proč vlci plavou tak časně z rána. Třeba kondiční cvičení, napadlo mě, třeba bych se k nim taky mohl přidat. Cosi budeme, nějaký trénink jsem potřeboval jak sůl, hlavně se svými ambicemi. Nebýt toho, nejspíš bych odešel pryč, ale tyhle nové myšlenky téměř přebily ty staré. ”Jsem Ingrid, představil jsem se. Chvíli jsem váhal, jestli specifikovat, odkud pocházím a tak, ale vlčice mi přišla, že mi úplně nedůvěřuje, narozdíl od vlka, který okolo sebe cákal vodu ocasem. Přišlo mi to docela vtipné. ”Jsem ze Zlaté smečky, ze Zlatého lesa,” dodal jsem a otočil hlavu směrem k lesu, jako bych na něj ukazoval, že myslím právě ten. ”A vy jste?” zeptal jsem se a posadil se na břehu. ”Zajímalo by mě, má vaše plavání nějaký hlubší důvod? Je to součástí nějakého cvičení? Rád bych se stal obráncem smečky, ale nevím jak začít.”