Příspěvky uživatele

< návrat zpět

53
<< Zlaťák (přes Baštu)
Šel jsem naschvál opačným směrem, než šli oni. Přišlo mi trapný se takhle rozloučit a pak je pronásledovat ještě půl cesty. Opravdu jsem mířil ke Zlatému lesu, ale když jsem se k němu blížil, stočil jsem směr na planinu severně od lesa. Byl jsem nějaký smutný a nechtěl jsem, aby mě moje rodina viděla takto. Potřeboval jsem se z toho všeho vzpamatovat, vydechnout si, přestat se litovat, už se nezlobit na jelenici... Jak jsem tak šel, došel jsem ke známé řece. Voda mě uklidňovala, i když mě nefascinovala tak, jako oheň. Hleděl jsem do ní a šel proti proudu, hlouběji do středu plání, když v tom jsem ve vodě uviděl jakéhosi světle hnědého vlka. To je mi ale zvláštní ryba. Porozhlédl jsem se okolo a s vlkem byla i světlá vlčice. "Ahoj," pozdravil jsem, už jen ze slušnosti. Nějak se mi nechtělo dělat si dalšího kamaráda, když jsem věděl, že by mě mohl zase opustit a zanechat v srdci stejnou prázdnotu, jako teď Favori. A za všechno může vlčice s parožím.

52
Nejdřív mi hlavou vrtaly šroubky, co že má být ta Milost a jak tady mohl ještě před chvílí být. "Nikdo tu nebyl," řekl jsem jistě, to bych přece věděl, kdyby se tady producírovalo nějaké ztělesnění milosti, ne? Vlčice prohlásila, že je vlk, jako já. Zatvářil jsem se trochu uraženě, trochu překvapeně. "Odkdy mají vlci paroží?" Vlk jako já, pche, ne já jsem pořádný vlk, 100%! Ona je... Kdoví co! Já žádný paroží nemám. Ale kdo má paroží? Žrádlo. Tu Favori z čista jasna oznámil, že mě rád poznal a že s parožnatou odchází. A tak se milý kamarád zvedl a odkráčel si to kamsi do pryč."Tak se měj," stačil jsem ještě říct. Kurážné jsme na rozloučení kývnul. Smutně jsem se za ním díval, jak odchází a ptal se sám sebe, co tak najednou. Co jsem mu udělal? Unudil jsem ho? Nemá mě už rád, protože jsem se ho předtím dotknul, nebo za všechno může ta divná vlčice s parožím? Ať byl důvod jakýkoli, doufal jsem, že ho ještě někdy potkám. Bez půlvlčice. Zvedl jsem se. Třeba bych se měl vrátit na území smečky... Třeba tam už bude sestra, nebo bráškové. Musím Rhaaxovi říct, že jsem našel pomoc.
>> Zubří pláň (přes Baštu)

51

Parožnatá tvrdila, že Silvera, tedy teď už Favoriho, zná už docela dlouho. Věřil jsem její výpovědi a tak nějak staronové jméno svého kamaráda vzal jako fakt. Kurážná? To mi nezní moc jako reálné jméno. Spíš jako přízvisko. Ale co já vím. Možná se tak jmenuje, protože má kuráž chodit mezi čistokrevné vlky s parožím na hlavě. "Jistě, klidně si ji nechej, já půljeleny nežeru," opáčil jsem. Sice mi nepřišlo, že by ji chtěl sníst, ale upřímně na přátelení jsem měl větší zájem o šedého, než o tuhletu Kurážnou. Začínal jsem mít trochu strach o naše přátelství, protože se mi nelíbil ten způsob, jakým ke mně promluvil. Mohla to zachránit jen jediná informace, ale tatáž informace to mohla celé pokazit. "Z které je smečky? riskl jsem to a zeptal se. Ta jelenovlčice mi ukradne kamaráda... Ale asi jen takhle získá svou paměť zpátky, když akce Mireldis selhala. "Jestli se znáte tak dlouho, tak mu povyprávěj, co jste spolu zažili."

50
Protože se mi ho nepodařilo probudit, jen jsem položil hlavu na tlapky a tiše jej pozoroval, tedy až do chvíle, kdy se odněkud vynořila vlčice s parožím. Vytřeštil jsem na to oči, ty kráso, to není možný, ona je z půlky jelen! Znamená to snad, že ji můžu sníst? Z toho, že promluvila, jsem si vyvodil, že asi nemůžu. Mluvící věci se nežerou, ale mluvila nějak divně. "Favori? Kdo je Favori? Tohle je Silver a já jsem Ingrid, žádnýho Favoriho tu nemáme."
Byl jsem zmatený, ale tahle vlčice dost pravděpodobně mého kamaráda musela znát ještě předtím, než přišel o paměť. "Ehm, už jsem se o to pokoušel," odpověděl jsem, ale to už byl Silver vzhůru. A byl snad ještě víc zmatený než já. "Já tu celou dobu ležím, přišla sama!" začal jsem se obhajovat. "Ehm, my máme posily?" dodal jsem, což jsem asi neměl. A možná tu byla celou dobu, protože se objevila jen tak z čista jasna. Vůbec jsem ji neviděl přicházet z dálky. Když jsem se uklidnil, pokračoval jsem: "Asi jsme to nezačali dobře, tak jinak - ty ho znáš? On totiž přišel o paměť, neví kým byl, neznal ani svý jméno a nejspíš i proto si nepamatuje ani tebe... A dobrý večer." Trochu ve špatném pořadí, ale přece.

49
Spal jsem docela tvrdě. Zdálo se mi o sestře, ale nic velmi konkrétního, jen vím, že tam byla a že bych ji měl někdy najít. Chyběla mi a tento sen mi to připomněl. Ten sen ani netrval nějak dlouho. O neklidném spaní Silvera jsem tentokrát nic nevěděl. Byl jsme příliš daleko na to, abych cítil jakýkoli z jeho pohybů a teď ani nemluvil ze spaní nic, co by mě mohlo probudit. Tak jsem si tak spokojeně, nerušeně spal, teď už opět beze snů a nevěděl o světě. To mohlo trvat několik hodin, ale když jsem se probudil, byla stále hluboká noc. Ani jsem pořádně nevěděl, co mě to probudilo. Možná to byl měsíc, který zářil na obloze. Teprve teď jsem mohl vidět, jak s sebou Silver ve spaní šije. Měl bych ho probudit? ptal jsem se v duchu sám sebe. Nebyl jsem si jistý, jestli to je po tom večerním skandálu dobrý nápad. "Pst, probuď se, je to jenom zlý sen," řekl jsem téměř šeptem a doufal, že ho to uklidní.

48
Zavrčení jsem se lekl. Ucouvl jsem, tam se posadil a chvíli hleděl do země. Vrhly se na mě bez milosti výčitky, chvíli jsem s nimi bojoval, dokud jsem je konečně nezahnal. Určitě je jenom unavený, říkal jsem si, potřebuje odpočívat, musí se cítit zranitelně, prostě příště budu opatrnější. Není na mě naštvaný... Ne tak moc, aby se se mnou přestal kamarádit. Zítra ráno už po tom nebude ani památky, pomine to, vyšumí. Každý přece dělá chyby, i ti nejlepší. Nakonec jsem se ještě jednou podíval na Silvera, kterého už odkolébal spánek, a sám jsem si lehl na zem. Už byla řádná tma, ale ještě jsem oči nezavřel. Navzdory mému dřívějšímu vyčerpání, jsem nemohl usnout. Sledoval jsem nebe. Už abychom tu Mireldis našli... Nebo někoho jiného, kdo ho zná. Trvalo mi dobrou chvíli, než na mě přišla dřímota a konečně usnul.

47
Ze začátku jsem byl příliš unešený vodou, ovšem teď, když už jsem přišel na kloub záhadě, proč je celé zlaté, jsem svou pozornost opět směřoval k Silverovi. Chvíli jsem si ho jen prohlížel, tlapkama stále ve vodě, pak jsem se ale otočil a vyběhl z jezera. Obešel jsem ho, snad abych si ho mohl pořádně prohlédnout ze všech stran z blízka, jako bych něco podobného nedělal už předtím a rozhodně prohlásil: "Máš pravdu, zlaté jsou." Ale o tom, že by to mělo definitivně znamenat, že je součástí mojí smečky, jsem pochyboval. Musel bych si ho alespoň od vidění pamatovat. A určitě by měl jiný pach - leda by se toulal hodně dlouho mimo území smečky. Všiml jsem si, že mně na tlapkách trocha toho zlatého prachu zůstalo. "Jsi si jistý, že ses třeba jenom někdy dávno nekoupal v tomhle jezeře? Nebo něco takového?" Začínal jsem si myslet, že na něm rostou taky takové drobné zlaté řasy. Musel jsem to zkusit. Sehnul jsem se a projel mu čumákem zlatou srst a... Jal se mě zvláštní pocit. Možná jsem to dělat neměl, zastyděl jsem se, měl jsem se třeba první zeptat. Snad jsem ho neurazil. Rychle jsem se zase vzdálil. "Promiň... Určitě to není tím jezerem. Promiň, že mě vůbec něco takového napadlo... A-asi možná budeš ze Zlaté, jen voníš jinak." Taky mohl být ve smečce jen krátce, proto jsi ho ještě předtím neviděl, pako.

46
<< Bašta
"Jistě," odpověděl jsem Silverovi na to, jestli bychom si u jezera nemohli na chvíli lehnout. To už jsem vesele cupital k jezeru a čím blíž jsem byl, tím zlatější mi přišlo. Možná to bylo tím, že se stmívalo, ale jezero svůj zlatý odstín neztrácel. To je mi zvláštní jezero... Proč si ho Zlatá smečka taky nepřivlastnila? Mohli jsme mít kolonii. Možná bych se měl taky nechat nabarvit i trochu na zlato, aby bylo vidět, že jsem ze Zlaté, když už je tady zlaté všechno. "Bylo by to super!" zavrtěl jsem ocáskem. "Byl bych moc rád, kdyby ses k nám přidal. Ale nevím, jestli jsi nepatřil do nějaké jiné smečky už předtím a někdo by si to pamatoval, jak by to vzaly alfy. Jestli by tě nechtěly tvé předchozí alfy do své smečky zpátky, aby z toho nebyl malér." Představa cizí naštvané smečky útočící na Zlatou se mi moc nelíbila. To jsme už dorazili k jezeru a opravdu, bylo zlaté, z jakéhokoli úhlu. Nezdálo se mi to, tak jsem do vody ponořil přední tlapky. Ty pod vodou nezezlátly, takže voda sama o sobě byla průhledná, ale když jsem se polštářky dotkl dna, zvířilo se okolo mračno drobných zlatých částeček. "To dno je zlaté!" A stejný pigment měly i všechny ostatní vodní rostliny uvnitř jezera; podobně jako listí ve zlatém lese.

45
<< Zlatý les
Silver to vzal doslova. "To byl vtip, bráško," zasmál jsem se. A navíc, volal jsem do díry v listí, takže čistě teoreticky by mě mohla slyšet, kdyby tam někde dole byla zahrabaná. Problém spíš spočíval v tom, že by nebyla úplně živá, kdyby byla zahrabaná pod hlínou. Brzy stromy ustoupili a my se ocitli na další louce. Byla taky moc hezká. Ne tak moc travnatá, jako ta pláň, ze které jsem přišli do Zlatého lesa. Mezi barevnými bylinkami se šlo líp než mezi zelenou až žlutou trávou. Výhled taky zpestřovalo na pohled zlaté jezero."Vypadá tak," odpověděl jsem, "ale to bude jenom odraz, nebo tak něco." Se Svýlkem a kalužemi jsem měl dostatečné zkušenosti, ale je fakt, že když se smráká, už by obraz neměl být tak zlatý a výrazný. "Ale jestli chceš, můžeme se na to podívat z blízka." Sám jsem teď byl zvědavý a chtěl jsem to prozkoumat. Zamířil jsem tedy k němu.
>> Zlaťák

44
Byl jsem na sebe hrdý, jaký vtipný kousek se mi povedlo vyvést. Věnoval jsem svému společníkovi další zubatý úsměv. Bylo to přinejmenším oživující. ”Já přece vím, ale co kdyby náhodou. Mohla se propadnout pod zem,” odpověděl jsem mu, ale nemyslel jsem to vážně, byl to jenom vtip. Se stmívající se oblohou přišel osvěžující chládek. Byla to úleva, tak jsem si to chtěl užít. Pořádně jsem se nadechl a na chvíli zavřel oči. To je fajn. Možná bych tam byl i usnul, kdyby si Silver lehl také. Zadíval jsem se na něj, čekal jsem, kdy se složí do listí vedle mě. Když se ale rozešel někam pryč, rychle jsem se překulil a vyskočil na nohy. Ani jsem nebyl zklamaný, že další šlofík nebude. Můj přítel se rozhodl najít svou minulost, tak ji jdu hledat s ním, bez debaty.
>> Bašta

43
"Živelný magie jsou častý, to má každý. Ale jsou i jiný, různě vzácný." Bohužel jsem neoplýval žádnou speciální schopností, na které bych mohl demonstrovat, že si s tím nevymýšlím. Vlky, které jsme našli, k mojí úlevě Silver neznal. Nechtěl jsem chodit blíž. Bez komentáře, aby si nás nevšimli, tedy hlavně aby si nás nevšiml ten medvěd, jsem odběhl pryč. Ještě zbýval kousek lesa na prozkoumání, ale čím dál víc jsem ztrácel naději, že bychom ji mohli najít. Podíval jsem se na temnící se oblohu. Sice jsme teprve spali, ale musel jsem si zívnou. Už jen to, kolik jsme toho nachodili bylo pro mě dostatečně unavující, ale jak to bylo pořád stejný, tak mě to šíleně nudilo. Mou pozornost si získala trošku větší vrstva spadaného listí. Skočil jsem do toho, vyhrabal v tom díru a do té strčil hlavu. "Míréldíís!" zavolal jsem do listí a hned ji znovu vytáhl a podíval se na Silvera, "ani tady není." Převalil jsem se na záda a hleděl na stromy a prosvítající nebe.

42
Byl jsem z jeho reakce nadšený, ale mírně mě zchladila jeho následující hypotéza. "To by byl vopruz, ale já si myslím, že jestli na to je nějaký kouzlo, tak si budeme moct vymýšlet. Když někdo umí čarovat dobře, může vyčarovat cokoli, co si představí. Kdyby na to ale nebylo kouzlo, ale něco jiného, pak nevím." Zkusil jsem si představit, jakým způsobem se dala obarvit srst. Nějaké rostliny barví, ale to se smyje, leda by existoval způsob, jak zařídit, aby to drželo napořád. To pak nabarvit celého vlka na fialovo musí být děsná dřina... Zasmál jsem se, když řekl, že se ničeho nebojí. Trochu jsem v tom slyšel sám sebe. Možná si jsme daleko podobnější, než jsem si myslel. "Myslím si to," odpověděl jsem. Nebyl jsem si stoprocentně jistý, ale jestli to jméno znám ze smečkového setkání, nemůže být z žádné jiné smečky, než z té naší. "Vzhůru!"
Hledal jsem podobně důkladně, jako když jsem předtím hledal Renbli, až na to, že jsem se tentokrát nedíval pod každý šutr. Chvíli jsme tak chodili sem a tam, když jsem v dálce za stromy uviděl nějaké tmavé vlky, s čímsi... S medvědem!? Po zkušenosti s liškou jsem se rozhodl je obejít širokým obloukem. Přesto jsem se ještě zeptal: "Ti dva ti nejsou povědomí, že ne?"

41
Na kamarádův návrh jsem vesele zavrtěl ocáskem. "To zní jako skvělý nápad. Můžeme si pořídit identický symbol, třeba někam na tlapku nebo tak..." Osobně bych chtěl asi podobné znaky, jako mají rodiče, abych mohl tvrdit, že jsem to podědil. Navíc se mi i líbily, byly důvěrně známé a hlavně bych asi sám nic lepšího nevymyslel. Pak jsem si pořádně prohlédl Silverův kožíšek. "Ale na tobě by modrá zanikala. Tobě by šla k očím nějaká červená. Temně červená, ideálně." Všiml jsem si toho, jak se zatvářil, když jsem zmínil Mireldis. "Děje se něco?" zeptal jsem se, i když na to nakonec kývl. "Máš strach z Mireldis nebo ze své minulosti? Hele, až- Jestli se ti nebude líbit, co ti řekne, můžeš se rozhodnout jí nevěřit. A možná ji ani nenajdeme. Já její pach asi úplně nepoznám a tady to smečkou páchne všude, takže ji spíš nevystopuju." Leda by sis vzpomněl na její pach ty. Nahlas jsem to raději neřekl, věděl jsem, že je to hloupost. Každopádně byla malá šance, že je zrovna ve Zlatém lese, nebo na území smečky. "...Ale zkusme to." Tak jsem zvedl kotvy a pomalu se rozešel lesem.

40
"To já nevím, on byl modrý vždycky. I moje mamka má modré znaky, ale jenom malé. Taky bych takové chtěl, taky modré. Slušely by mi?" řekl jsem a zamyslel se nad tím, jak bych mohl vypadat s modrými znaky, ale nějak jsem si to nedokázal vizualizovat. Vlastně jsem si pořádně nedokázal představit, jak vlastně vypadám teď, to se pak těžko představuje, jaký by to bylo mít něco navíc. "Třeba se dají přičarovat nějakým kouzlem. Když ji uvidím, zeptám se jí." Pak nastala chvíle ticha, kdy se naše pozornost přenesla na koruny stromů. "To jo, hlesl jsem. Ale asi jsme to každý mysleli jinak. Pro mě to byl domov, pro něj hromada zlatého listí. Když jsem tak nad tím uvažoval, něco mě napadlo. "Jestli znáš tu Mireldis, tak ta je myslím od nás ze smečky. Mohli bychom ji najít a ona by ti mohla říct, kdo jsi."

39
Z fialové vlčice vylezlo jen jediné slovo. Přimhouřil jsem oči. Eev? To je její jméno? Jako třeba Eva, nebo tak něco? Moc mi to jako jméno nepřišlo, spíš jako nějaké citoslovce, ale nechtěl jsem soudit. "Všechny nejsou divné," prohlásil jsem. Hnědá vlčice byla chladná a racionální, takhle fialová byla vyděšená - kdoví, kdo jí co provedl. A moje máma byla skvělá, stejně tak sestra. Ještě že ta tě neslyší. Měl jsem spoustu otázek, ale odpovědi nepřicházeli. Naopak, v nepozorovaném okamžiku fialová vlčice jednoduše zmizela. Museli jsme na ni být moc hrr. A nebo se vylekala toho, jak se na ni Silver obořil. Neměl jsem v úmyslu ji na rozdíl od svého společníka pronásledovat a nahánět přes celý les. Přineslo by jí to jen víc stresu a nám by to jen vzalo čas, bylo lepší ji nechat jít. Daleko víc mě zaujala rostlina, která po fialové zůstala. Sledoval jsem ji, i když se vrátil, tak jsem od ní neodtrhl pohled. "To je tady normální, můj táta byl skoro celý modrý," odpověděl jsem mu. Spíš jsem přemýšlel nad tou květinou, jestli zde byla už předtím a ona ji schovávala, nebo ji vyčarovala ona, a jestli ano, proč.