Příspěvky uživatele

< návrat zpět

38
Fialová vlčice přestala vrčet. To bylo dobré znamení, i když mi neodpověděla na pozdrav. Možná nemůže mluvit, napadlo mě. "Já jsem Ingrid," představil jsem se krátce, tu druhou část jsem tentokrát vynechal. Pak jsem se podíval na svého přítele. Ten se zdál být nepřítomný, tak jsem se vrátil pohledem k fialové vlčici. "Mohu vědět, kdo jsi ty?" Na první pohled jsem si toho nevšiml, ale nevypadala úplně v pořádku. Zrovna jsem se chtěl zeptat, co se jí stalo, když se ozval Silver. "Huh? Mireldis?" zeptal jsem se zmateně. To jméno mi něco říkalo. Možná jsem ho slyšel na smečkovém setkání, ale nebyl jsem si tím jistý. "Mireldis tu nebyla, Silvere," ujistil jsem ho, "a jak by za to mohla moct ona, prosím tě? Nevypadá nebezpečně, spíš vyděšeně. A vůbec. Vysvětlí mi někdo, co se tady děje? Jak to, že Mireldis znáš? Vzpomněl sis na něco?"

37
<< Zubří pláň
Silver si to nepamatoval. "Aha... To nevadí," uzavřel jsem minulé téma o snech a nechal jsem celou tu záležitost být. Když přišlo na hry, musel jsem se zasmát. "Nebudeš slepý, jen na chvíli zavřeš oči! Nemusíš se bát," chtěl jsem ho uklidnit. Bude lepší mu celý princip hry vysvětlit: "Jeden zavře oči, zatočí se a druhý se mu snaží jakoby utéct, ale na toho, co má zavřené oči volá a ten se ho snaží chytit. Když ho chytí, střídají se. Takže je to jako hra na babu, ale jeden nic nevidí. Proto slepá bába." Než jsem se ale stačil nadechnout, abych se ho zeptal, jestli to i přesto nechce hrát, už jsem dostal babu. "Hele!" zavolal jsem a rozeběhl se za ním. Snad tentokrát to neskončí jako předtím šlofíkem. Nestihl jsem ho ale chytit před lesem a stihl jsem ho mezi stromy ztratit. Když jsem ho konečně dohnal, málem jsem do něj vrazil. "Co...?!" Co se děje? Proč na mě křičíš? Teprve pak jsem si všiml, že se rozhodl povídat si s nějak fialovou vlčicí. Byl jsem trochu zmatený. Nevypadalo to na příliš přátelskou konverzaci. "Ahoj," pozdravil jsem trochu nejistě.

36
”To je dobře, že ti je líp,” věnoval jsem vlkovi široký úsměv. To s nevracející se pamětí nebyla sice úplně veselá novina, ale nenechal jsem se tím nijak zarmoutit. ”No, když než jsem úplně usnul, ptal jsem se tě, jestli jsi něco neříkal. Měl jsem totiž pocit, že jsi někoho volal. Ale to se mi asi jen zdálo, protože jsi spal jak zabitý... Zdálo se ti něco?” Byla možnost, že Silver mluvil ze spaní, ale mně přišlo reálnější, že si se mnou hrály sny. ”Vedu!” odpověděl jsem tery nakonec a rozešel se přes travnatou pláň. Tady se šlo líp než v mlze, ale bylo to tady takové pořád stejné, až mě to začalo nudit. ”Zahrajeme si hru? Třeba na slepou bábu. Nebo znáš nějakou lepší hru?” Naštěstí jsme se blížili k lesu, tak bych to ještě chvíli vydržel. V lese bude stín a celkově lepší podmínky na hraní.
>> Zlatý les

35
Když jsem se probudil, Silver už byl vzhůru a díval se na mě. Kdoví jak dlouho mě už takhle hypnotizoval, až jsem se zastyděl, že takhle zdržuju. Vyskočil jsem na nohy... Tedy, vstal jsem, jak nejrychleji jsem svedl, protože jsem měl svaly na nohou řádně ztruhlé. ”Už jsem vzhůru, jsem vzhůru,” řekl jsem omluvně. ”Jak dlouho jsi na mě čekal? Jak se cítíš? Vyspal ses dobře?” začal jsem ho zahrňovat otázkami. ”A... Nevzbudil jsem tě jak jsem se ptal, jestli jsi něco neříkal? přidal jsem ještě jednu otázku do hrnce. Chvíli mintrvalo, než jsem se zorientoval v prostoru. Mlha je tam, takže míříme na opačnou stranu. ”Můžeme pokračovat do Zlatého lesa, jestli chceš.”

34
Chvíli jsem byl ve svých představách, chvíli v polospánku a tak nějak jsem přecházel z jednoho stavu do druhého. Vnější vjemy se mi mísily s těmi smyšlenými. Tedy, když jsem zaslechl Silvera, že něco říká, nevěděl jsem, jestli je to reálné nebo ne. Pohyb mě z toho stavu mírně probral. Zvedl jsem jedno ucho a pootevřel oči. "Říkal jsi něco?" zeptal jsem se polohlasně. Viděl jsem, že spí a nechtěl jsem ho budit. Asi se mi jen něco zdálo, řekl jsem si a znovu zavřel oči. Tentokrát jsem už usnul vydatným, tvrdým spánkem, téměř hned, jak se přede mnou zavřel obraz okolí. Byl to bezesný spánek, ale kdyby se mi něco zdálo, určitě by to nebylo nic radostného. Vsadím se, že by mě pronásledoval výjev mrtvého vlka s šedou srstí, jak se na něm hostí krkavci, nebo zlá vzpomínka na tátu, jak odchází do moře a mizí mezi vlnami a moře nechává na břehu pouze pár modrých pírek.

33
<< Mlžné pláně

Sotva jsem se vynořil z mlhy, Silver si zase lehl. Nebyl na něj hezký pohled. "Kamaráde," začal jsem větu, ale nedokončil. Copak ti je? Co by mu bylo, pořád totéž. Akorát to běhání jeho stavu neprospělo. Ohlédl jsem se směrem ke Zlatému lesu, tedy tam, kde jsem si myslel, že je. Už nebyl daleko. Pak jsem se podíval zpátky na Silvera. V tomhle stavu by se ale mohl les zdát daleko vzdálenějším, než skutečně je. Nehledě na to, že tentokrát vlk nevypadal, že by měl zase tak rychle vstát. Lehl jsem si tedy vedle něj a tiše zakňučel. Chvíli jsem ho sledoval, ale nakonec jsem taky zavřel oči. Nevěděl jsem, co lepšího dělat. Horko neustupovalo a tohle bylo jediné řešení na únavu a bolest, které jsem znal - vyspat se z toho. "Třeba potkáme ještě nějakého léčitele," zašeptal jsem. Nebo alespoň někoho, kdo bude líp vědět, co dělat, než my.

32
"Babu!" zavolal jsem z mlhy. Jak jsem ale odběhl dál a tam zastavil, došlo mi, že svého kamaráda přes mlhu nevidím. A co víc, že ani neběží mým směrem, nejspíš jsem ho ztratil. Chvíli jsem hleděl do prázdna před sebe. Kde jsi?" zeptal jsem se doufaje, že mě uslyší. Když delší dobu odpověď nepřicházela, šel jsem hledat v bílé tmě. Šel jsem a šel, až jsem málem zahučel do vody. Když nevíš, kde jsi, jdi podél řeky a ta tě někam zavede, řekl jsem si v duchu poučku pro orientaci v prostoru a vydal se proti proudu. Měl jsem štěstí, že jsem nešel na opačnou stranu, protože tam bych Silvera nenašel.
Po chvíli jsem se vynořil z mlhy na pláních, kousek za šedým vlkem. "Tak tady jsi! Tu babu jsi mi měl vrátit, víš?"
>> Zubří pláně

31
<< Začarovaný les
Tahle otázka byla mírně ošemetná v tom, že jsem měl na posouzení jen jeden rok, i když to byl tou dobou celý můj život, ale co jsem si tak pamatoval, byl Zlatý les zlatý tak nějak vždycky. "Je tam pořád," prohlásil jsem docela sebevědomě. Úsměv jsem mu oplatil podobně přihlouplým úsměvem. Bral jsem to jako nějaký druh hry. A jak jsem byl překvapený, když se rozeběhl na pláně! Vždyť ještě před chvílí vypadal na umření. Asi jsem si to jen v hlavě zveličoval. Tohle je taky nějaká hra? Naklonil jsem hlavu na stranu. Vypadá to tak, odpověděl jsem sám sobě a rozeběhl se za ním, co mi ještě síly stačily. Když jsem ho dohonil, jemně jsem do něj vrazil hlavou a provokativně odběhl stranou. "Máš babu!" zavolal jsem hravě jako malé vlče - což vlastně nebylo tak daleko od pravdy. Po chvíli jsem ale musel zastavit a vydýchat se. Začínal jsem cítit, že toho mám za sebou poměrně dost, rozhodně víc, než na co jsem byl zvyklý. Cítil jsem potřebu s tím něco udělat, nemohl jsem přece být unavený z chůze, trochy běhu a jedné lišky, když jsem chtěl být obránce nebo bojovník.

<< Kvetoucí louka
30
"Jo, zní to drsně. Asi to taky začnu používat... Takže jsem debžot, když za pomoc nic nechci nazpátek, pokud tomu dobře rozumím." Z kontextu to tak vyznělo, achjo, kdybych tak věděl, že to není drsný výraz pro altruistu! Z jeho reakce jsem měl radost. Asi bych neměl vést cizího vlka na území smečky, ale Silver přece nebyl cizí. Navíc, nemusí jít až na území smečky. Zlatý les je velký dost a alfu jsem naposledy viděl tam. Sám jsem neměl úplně přehled, kdo všechno do naší smečky patří, tak by mohl být dobrý nápad se Aetase zeptat, jestli ho čirou náhodou nezná. A když ho nebude u nás nikdo znát, může si klidně odpočinout, protože u nás mu nikdo neublíží. Mě to prostě přišlo jako docela dobrý nápad. "Že jo! Je to moc hezké, ale nemyslím si, že jsou z pravého zlata. Ony by potom asi nemohly růst a nebyly by tak měkké na dotek. Možná ale mají částečky zlata v sobě," zamyslel jsem se, "když je správně nakloníš, třpytí se." Nevěděl jsem, jak listy fungují, ale tenhle výklad se mi líbil - proto byly zlaté pořád, a listy tady v tomhle lese zase mají v sobě něco jinak zbarveného a proto jsou modré a fialové. Třeba v sobě mají barevné krystaly! Hned mi byly o něco sympatičtější. "Mimochodem, tohle je ten začarovaný les... Mě přijde zvláštní. Co si o něm myslíš ty?" Zajímaly mě i jeho teorie. Určitě si nebude myslet, že je opravdu začarovaný.
Když jsem nás teď tedy vedl do Zlatého lesa, musel jsem najít cestu, po které jsem dřív šel do tajgy. Hledání vlastního pachu se ukázalo být složitějším, než jsem si to představoval, hlavně kvůli lišce, která mé značky spláchla svými, ale nakonec jsem přece jen našel cestu ven.
>> Mlžné pláně

29
Silver se znovu někam rozešel. Následoval jsem ho, ale po chvíli jsem nebyl dojmu, že se vracíme zpět. Možná se tedy rozhodl navštívit smečku v horách, ale chce obejít hory, řekl jsem si. "Depžot? Co to znamená?" Nadávky mě ještě nenaučili. Ale namísto toho, abychom zamířili k jehličnatému lesu, jsme se přibližovali k tomu začarovanému lesu. V duchu jsem zadoufal, že se vyhneme se setkáním s liškou. Další podobný souboj bychom už nemuseli přežít. Možná chce vidět odkud jsem přišel, napadlo mě, možná se chce přidat k mojí smečce! Ta myšlenka se mi líbila. Proto jsem se s novou dávnou pozitivní energie zeptal: "Kam máš namířeno?" Chtěl jsem se ujistit. "Chceš vidět Zlatý les? Je to tam moc fajn, všude samé zlaté listí."
>> Začarovaný les

28
Přikývl jsem. Dávalo to smysl, ale z osobní zkušenosti jsem nesledoval, že by umírali slabí jedinci. Naopak, táta byl skvělý vlk, silný a zkušený, a stejně si ho vzalo moře, protože nejspíš chtěl umřít. A Rhaax mi taky slabý nepřipadal. Musel se dopustit nějakého hrdinství, nebo tak něco. Určitě ta teorie mohla fungovat, ale nedala se použít na všechny případy. Co kdyby někdo slabý byl šíleně vychytralý a přežíval dlouho proto, že by třeba parazitoval na všech okolo sebe, vytušil, kdy se blíží rvačka a zmizel dřív, než by přišel k úhoně. Přežití pak nebylo čistě o síle. Pak přežije ten s lepší strategií. "To neříkej. Kdybych tě nepotkal, tak mě doteď honí liška. A představ si, že by si to řekl každý, to by pak byly ostrovy prázdné." Já si o sobě třeba myslel, že jsem jedinečný a neopakovatelný - ale to snad každý mladý vlk, dokud mu někdo nesebere iluze.

27
Když jsem ho konečně doběhl, věnoval jsem mu mírně vyčítavý pohled, ale hned jak začal mluvit, ten pohled zmizel. Přesněji řečeno utekl někam do trávy. "Dobře, dobře... Ale co když ti pomoct mohla?" Mluvila tak, že tomu rozumí a vydedukoval jsem si, že umí léčit. Mohla mu alespoň zmírnit bolesti, když už nic. Takhle bude muset trajdat po ostrovech s nimi a snášet je, jestli si nemíní někde na chvíli lehnout, vyspat se a doufat, že to přejde. Ale to byla koneckonců jeho volba. Nakonec jsem zastavil taky. "Nevím, kam teď. Můžeme začít u smečky v horách, nebo u té v oáze. Záleží, jak se cítíš." Nechtěl jsem mu přímo radit, co má dělat, ale možná nebyl nejlepší nápad chodit k cizím smečkám v tomto stavu. Co když budou agresivní? Mě by se taky nelíbilo, kdyby mi někdo vlezl na území bez pozvání.

26
Vlčice sice neřekla, že které smečky je, ale řekla nám, kde máme hledat. To bylo v závěru užitečnější. "Děkuju." Zrovna jsem si v duchu opakoval rady, abych později nic nepopletl, když se šedý vlk zvedl a dal se na odchod. "Počkej, kam jdeš?" zavolal jsem za ním. Omluvně jsem se podíval na hnědou vlčici. Zrovna jsme našli někoho, kdo podle všeho umí léčit, a on si takhle odpochoduje. Ale musím být upřímný, že jsem taky nebyl nadšený z toho, že se s tím možná nebude dát nic udělat, ale to přece nebyla její vina. "Aha... Omlouvám se, že jsme zdržovali. Jestli tam bude a zkusíš mu pomoct... Já nic nemám, ale moje rodina se ti nějak odvděčí. Nikdo nechceme ztratit dalšího člena rodiny." Podíval jsem se za mizejícím Silverem. Trochu jsem bojoval s tím, jestli být ještě chvíli s naší potenciální záchranou a nebo pelášit za přítelem. Nakonec, podle všeho měla i vlčice jiné věci na řešení, než nás dva. Argh, proč to musí být vždycky tak složité. "Asi bych měl jít... Na shledanou." Rozeběhl jsem se za vlkem. "Počkej!"

25
Už jsem se pomalu začal loučit s tím, že by se mu paměť vrátila. "Třeba má pravdu," začal jsem ho uklidňovat, ať už to potřeboval nebo ne, "klidně půjdu s tebou. Určitě potkáme někoho, kdo tě bude znát. A jestli ne, můžeš prostě začít od znova, jestli se ti časem paměť nevrátí sama." Trochu jsem doufal, že byl tulákem, abych si ho mohl vzít s sebou do Zlaté. Jo, bylo mi ukradené, že to takhle nefunguje. Počítal jsem s tím, že bychom to mohli podniknout, až se mu udělá líp, samozřejmě, nehnal bych ho přes hory doly v tomhle stavu. Navíc nebylo třeba spěchat. Jak říkala hnědá vlčice, dvě smečky ze seznamu jsme mohli vyškrtnout... "Ze které smečky vlastně jsi? Ať víme, kde už neotravovat. Když jsem slyšel o tom, že by bráškův problém mohl být neřešitelný, stáhl jsem uši. Asi bych to neunesl, kdybych ztratil dalšího člena rodiny, neodpustil bych si, že jsem tomu nedokázal zabránit. Ale měl jsem naději. Možná za to mohli ti cizáci, nebo někdo takový, a bylo to ještě léčitelné. A vlastně jsem byl i docela překvapený tím, že "by se na něj podívala" - takhle jsem si setkání s léčitelem nepředstavoval. "Opravdu? Alfy se starají o vlčata, takže by měli být na území nebo alespoň poblíž. Můžu tě tam pak zavést... Chápu, že to třeba nepůjde vyléčit, ale budu moc vděčný, když se na něj podíváš." Jen ještě vědět, kde je brácha teď. Snad se slepý vlk nezatoulal nikam daleko.

24
Hodil jsem na Silvera zmatený pohled. Tak co si teda pamatuješ? Asi jsem nerozuměl jak to myslel. Jestli si nepamatuje život na ostrovech, nebo život před ostrovy. Nezeptal jsem se nahlas, ale můj výraz vyžadující odpovědi vypovídal za vše. Pak jsem věnoval pozornost vlčici. Zdálo se, že jí ztráta paměti nepřijde jako něco závažného. Já tomu nerozuměl, samozřejmě, stejně jako tomu, proč by to tady mělo být vězení. Vždyť je tady dost místa, ne?
Asi jsem hnědé vlčici dlužil celý příběh. "No, já pomoc pro sebe nehledám... Odešel jsem z území svojí smečky, protože můj bratr přišel o zrak. Úplně nerozumím tomu, co se mu stalo, ale bylo to něco s magií. Nevím, jak je na tom teď, zdržel jsem se po cestě s naší alfou, protože za mojí mámou přišel takový šedý vlk ze smečky, kterou napadl Chaos, a řešili nějakou novou smečku v horách a pak jsem hledal sestru, no to je jedno, prostě jsem se zdržel, ale když jsem ho viděl naposledy, říkal, že ho jeho vlastní magie zabíjí. Asi nevíš o někom, nebo o něčem, co by ho mohlo... Opravit?" Pak jsem se znovu podíval na svého nového přítele. Nějak jsem měl pocit, že mu něco dlužím za to, že se postavil mezi mě a tu lišku. "Silvera jsem našel cestou. Měl zaschlé rány ještě před potyčkou s liškou, musel se s někým porvat ještě předtím s někým, kdo mu něco udělal s hlavou." Má porouchaná kolečka, pomíchané myšlenky, rozsypané vzpomínky, tak bych to popsal, protože něco jako otřesk mozku pro měl byl neznámý pojem. I význam slova 'amnézie' jsem pouze odhadoval z kontextu.