Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"To ani já ne," přiznala jsem. "Nepamatuju si, že bych se sem dostala portálem, prostě jsem tu jednoho dne... byla." A zbytek už byla historie, ne zas tak dlouhá, ale plná kulturního šoku a pochybností. Doteď jsem neměla pocit, že bych sem patřila, ale to neměnilo nic na tom, že jsem tu teď žila a neměla jsme způsob, jak se dostat jinak, ať už by to 'jinam' bylo kdekoli.
"Rozumím vám. Musíte mít s Peisiou dobrý vztah." Byla bych já ochotná žít v poušti? Pro Peisiu možná, i když by se to s mým kožichem mohlo rovnat hotovému utrpení. Byla jsme stavěná pro život na severu nebo pro život v chladných horách, ne pro písek. "Nedokážu si představit, jak na poušti dokážete ulovit dostatek kořisti. Ale ne, pokračujte, pokud chcete, nevadí mi to." Na okamžik jsem se odmlčela a zahleděla se směrem k obrovské mase písku na jih od nás. "Až se vrátíte, mohla byste..." V půli věty jsem se zarazila. Ne, stále jsem neměla odpovědi na její otázky. Zavrtěla jsem hlavou. "Na tom nesejde."

Komplimenty rozhodně nešetřila. Byli snad všichni v Peisiině domovině takoví? Nerys ale tak výmluvná nebyla, co jsem si pamatovala. Možná, že to jen měla Peisiina rodina v krvi. "Pocházím ze severu. Stále je mi záhadou, jak jsem se dostala sem na ostrovy. Moje domovina byla od tohoto místa velmi... odlišná." jak přírodou, tak vlky a místními zvyky. Pořád jsem si tu připadala jako cizinec, ačkoli jsem tu už strávila pěkných pár měsíců. Do Zlaté smečky jsem se přidala shodou náhod, ne proto, že jsem si myslela, že pro mě bude ideální.
Na to, co mi řekla o smečce, jsem kývla. "Máte... docela hezké místo, kde žít. Pro mě by to nebylo, samozřejmě, ale naprosto rozumím, proč jste si ho vybraly." Nebyla jsem si úplně jistá, jak bych s touhle vlčicí měla konverzovat. Čekala jsem, že tu možná narazím na Peisiu, ale že narazím na její sestru, to mě skutečně nenapadlo. "A... vy? Také jste na procházce?" Nebo se snad šla podívat, jaký vetřelec se to pohybuje u jejich hranic?

Sestra. Jistě. To mě mohlo napadnout, že? Takové prosté vysvětlení pro její podobu. Tohle nebyl žádný přelud, o jehož reálnosti bych musela pochybovat, jako předtím Einar. Tohle byla opravdová vlčice, která byla Peisie podobná čistě proto, že byly příbuzné. "Ah, jistě, znám Peisiu." O žádné sestře se sice předtím nezmínila, ale já o své rodině také nemluvila, takže to nebylo nic překvapivého. "Mé jméno je Iona ze Zlaté smečky. Vy také patříte do Namarey?" Ovšem pokud ano, jak pravděpodobné bylo, že se Peisie o mé přítomnosti zmíní? Co když jí řekne, že jsem se tu zastavila? Bez odpovědí na její otázky a bez toho, abych snad sama věděla, co chci?
Ovšem takové úvahy byly nepatřičné, že? Nebyla tu Peisia, byla tu Tundra, která si zasluhovala mou pozornost. Přesto, jak mluvila a jak jsem si ji prohlížela, nacházela jsme další podobnosti s její sestrou. "Jen... aby bylo jasno, jsme tu pouze sama za sebe. Nemířím do Namarey za žádnými oficiálními záležitostmi, jen jsem si vyrazila trochu provětrat hlavu," dodala jsem rychle.

Samota nebyla nic špatného, že? Nebyla jsem ztracená, přestože jsem po louce poněkud nepřítomně bloumala a pohybovala se bez cíle. stranou od ostatních jsem si mohla trochu srovnat své vlastní myšlenky, a pokusit se udělat si v nich pořádek. neměla jsem odpovědi, co si myslí smečka, ale co jsem si myslela já? Na jednu stranu mi má stará výchova tvrdila, že to, co jsem chtěla, bylo špatně. bylo to zakázané a nepřípustné a proti přírodě. Na druhou stranu mě mé srdce táhlo jinam. Možná, že jsem příliš dlouho poslouchala, co se ode mě očekává a jak se mám jakožto vlčice chovat. Pokud stará pravidla neplatila, co jsem měla dělat? Co bylo správně a špatně? A přes to všechno jsem v hloubi duše chtěla najít Peisiu. Chtěla jsem... zbořit čenich do její srsti a přestat uvažovat nad tím, co je dobře a co je špatně. Chtěla jsem... prostě konat a necítit ten zatracený pocit viny a nepatřičnosti.
A pak na mě někdo promluvil. Zvedla jsem hlavu a spatřila ji. Hnědý kožíšek s bílými flíčky. srdce mi poskočilo v hrudi. Peisi- ne. Ne, tohle nebyla ona. Byla jí podobná. Měla podobnou barvu a stejný krátký kožíšek, ale byla kratší a její oči byly modré jako ty moje, ne živě zelené, jako čerstvá jarní tráva. Přesto ten způsob, jakým mluvila... skoro, jako bych slyšela Peisiu. Dokázala bych si představit, jak by i ona vyslovila to samé, ale zatímco od Peisii bych to slyšela ráda, kompliment od téhle vlčice, která vypadala tak moc jako ona, byl... nevěděla jsem, co si o tom myslím. Možná... možná jak se vlčice opovažovala, že nebyla Peisia? Jak se opovažovala dávat mi falešné naděje, že ji tu potkávám, když byla jen... někdo jiný. Někdo cizí. To ovšem nebyla její vina, že? "Uhm, také zdravím. Děkuji. Vy..." naklonila jsem hlavu na stranu. "Někoho mi velmi připomínáte."

---> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Pokračovala jsem dál zátokou a směrem na louku. tam někde byla Namarey a možná, že tam někde bude i Peisia. A možná také ne. Možná se jen projdu a pak se vrátím zpátky, abych čelila všemu, co pro mě Zlatá smečka nyní představovala. Pořád jsem neměla odpověď na otázky, které mi Peisia položila. Bude mě vůbec chtít vidět? Nebyla jsme si jistá. nebyla jsme si jistá ničím a možná proto jsem na poušť nezamířila, ale zůstala jsme v povzdálí. Posadila jsem se do trávy, která ještě stále nesla známky velké vody, a zahleděla jsem se směrem, kterým se rozkládala velká, písečná masa. Povzdechla jsem si. Kdy se život stal tak složitým a plným pochyb? Nebylo by mi nakonec lépe, kdybych tehdy zůstala na severu s Flókim, dala mu vlčata a akceptovala smečku takovou, jaká byla, místo abych odtamtud utekla jako zpráskaný pes? Ale už jsme se nemohla vrátit, ani kdybych věděla jak, a já... já nechtěla tohle místo opustit.

---> úkryt (přes území)

Vyrazila jsem zpět na území, ale tam jsem se nezastavila. Pokračovala jsem dál. nebylo tu v tuhle chvíli nic, co by mě tu drželo, a neznámá síla mě poháněla jinam, k horám. Nebo možná na louku. K Namarey. Kamkoli, jen pryč z území Zlaté smečky. Nebyl tu nikdo a nic a venku bylo všechno, co mě v tuhle chvíli zajímalo. V jiné době by mě patrně znepokojovalo, jak málo mě ve Zlaté smečce vlastně drží. Měla bych se s místními seznámit a stát se víc součástí smečky, a přesto jsem si vždy připadala jen jako cizinec. jako někdo, kdo se do smečky přidal z nutnosti, ale pro koho to nebyla konečná destinace. Co se to vůbec s mým životem stalo? Dřív jsem nepochybovala, dřív jsem na severu měla svoje místo, které se mi možná nezamlouvalo, ale nemohla jsem s tím moc dělat, takže jsem našla útěchu v tom, že nemám jinou možnost, než to přijmout. A tady? Tady nebylo jisté nic a já najednou nevěděla.

---> Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

---> Zlatý les

Povodeň se prohnala lesem jako... jako velká voda. jinak se to popsat nedalo. Objevila jsem hranice a zjistila, že jsou vlastně... v podstatě neexistující, takže jsem se rovnou pustila do značkování a jejich obnovy tam, kde jsem věděla, že mají značky být. Někdo to udělat musel, že, a já byla hraničář, takže tohle byla v podstatě moje práce. Jakmile jsme s tím byla v rámci mezí hotová, pokračovala jsem dál hlouběji do území a kontrolovala, jestli se nám sem zatím nenastěhovali nějací predátoři nebo podobná havěť. Nakonec jsem dorazila k úkrytu. Zdálo se, že jsem tu byla první, že tu přede mnou ještě nikdo nebyl, ale byl tu také slušný nepořádek. Uklidila jsme si kousek místa a nějakou chvíli tu zůstala, abych si zdřímla a také aby tu alespoň chvíli zůstal můj pach. Když jsem se pak probudila, vyrazila jsme opět ven. Trápilo mě, že tu nebyl nikdo další ze smečky. kde byl všem ostatním konec? Stejně tak mě ovšem trápilo to, co jsem během povodní zažila. Byla jsem neklidná a srdce mě pohánělo vyrazit ven. podívat se po Einarovi a těch dvou vlčicích a... a po Peisie. Přežila povodně ve zdraví? Byla v pořádku?

---> Zlatý les (přes území)

---> Sněžné tesáky (přes Zubří louku)

Okolí vypadalo strašně. Zem byla rozmočená a v podstatě jedna velká bahnitá louže, která ztěžovala pohyb, ačkoli tedy polámané větve a zanesená vegetace všude kolem také zrovna nepomáhala. Co víc, jak jsme pokračovala přes les, objevila jsme něco dalšího. Lépe řečeno někoho. Neznala jsem toho vlka a byl mi lhostejný, ale mrtvá těla znamenala problémy, takže jsme se ho pokusila, bez větších úspěchů zapálit, abych ho odklidila. Nu, to se nedařilo, protože bylo všechno rozmoklé, tak jsme mrtvolu alespoň odtáhla stranou a zakryla ji větvemi a listím, abych usnadnila práci přírodě, která se těla nakonec zbaví sama. A jen co jsme to dokončila, pokračovala jsme ve své cestě promoklou krajinou směrem zpět na území smečky. Doufala jsem, že když už ne po cestě, že alespoň narazím na vlky ze smečky tady. Nakonec se všichni snad vrátí domů, ne?

---> úkryt (přes území)

× Odhal následky potop
× Jakkoliv se zbav nalezeného, vyplaveného těla

Bylo víc než zjevné, že jsem ji probudila, ale nevypadala, že by ji to příliš trápilo. Na její odpověď jsme kývla. "Setkala jsem se s hladovým medvědem," přiznala jsem. "Tedy... ne sama... myslím. Nevyšla jsem z toho ještě tak špatně, ale pak jsem spadla do té špinavé vody a... no, v léčitelství se příliš nevyznám. Bojím se, aby se to nezanítilo." Ano, správně odhadla, že to byla rána od drápů.
Vlčice se pustila do hledání a do práce a já... já jsem ji prostě nechala, ať dělá, co umí, protože jsem tomu stejně nerozuměla. Jakékoli ošetření bylo dobré. vychrlila na mě jména nějakých rostlin, které mi nic neříkaly, tak jsem jen souhlasně přikyvovala. Dobře, dobře, zněla, že ví, co dělá, mohla to klidně dělat dál. A jak měla hotovo, vděčně jsem se na ni usmála. "Děkuji. nemám v plánu se v nejbližší době opět koupat." A vlčice zamířila pryč. No, čas pro mě také jít. vyrazila jsem skrz hory a pak dolů na louku. Zem byla stále velmi promočená, ale to jsem teď nehodlala řešit.

× Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění
× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami

---> Zlatý les (přes Zubří pláň)

---> Mlžné pláně

Byla jsem zpět v horach a byla jsem v bezpečí. Zraněná a potlučená, ale v bezpečí. Byl Einar jen přelud? Možná. Nicméně já potřebovala najít svou smečku nebo... Kohokoli. Pomocí magie jsem si vysušila kožich a pak jsem se jala belhat kupředu a... Někam. Těžko říct kam. Alespoň přestávalo pršet. Zadívala jsem se na oblohu a na... Duhu? Nebyla to polární záře, vyprávějící o smrti, byla to duha. Zvěstovala snad naději? Bylo po potopě? Jestlipak vůbec Minkar přežil, potom, co se mi ztratil v lese? Jestlipak ostatní přežili? Bude po potopě následovat pohřeb, nebo snad těla některých ani nikdy nenajdeme?
Pokračovala jsem dál a pak jsem ucítila pach cizího vlka. Nebyla jsem tu sama. Pach mi nic neříkal, ale přesto jsem se vydala za ním a... A našla jsem vlčici ležící na zemi. První, co mé přirozeně napadlo, bylo, že je mrtvá. Čekala jsem, že teď, jak voda začne opadávat, narazím na mrtvá těla, ale... Tahle jen spala? Tahle jen spala. "Dobrý den," pozdravila jsem a zastavila se kousek stranou, abych ji nepolekala. Byla tak.. maličká? "Jste v pořádku?" ne tedy, že bych měla mnoho možností, jak jí pomoct, ale připadalo mi jako slušnost se zeptat. I když to znamenalo, že ji patrně probudím. "...neumíte náhodou ošetřovat rány?" Šrámy od drápů na mém rameni mluvily samy za sebe, vlčice se nemusela ptát, proč se ptám.

Bojovala jsme s vodou a snažila se nad ní udržet i Einara. Nesměl se tu utopit. nesměl... Jenže pak jím škubnula voda (respektive sebou škubnul sám, ale to já v tu chvíli nedokázala posoudit a ani mě to nezajímalo) a vyklouzl mi ze sevření. "Eina..." chtěla jsem na něj zoufale zavolat, když tu do mě udeřila vlna a efektivně umlčela veškeré mé protesty. zavřela jsme před ní oči a snažila se zadržet dech, abych nevdechla vodu a...
BŘEH!
najednou se pode mnou objevil břeh. Zabrala jsem a vytáhla se na štěrk. Pevnina. Záchrana. Třásla jsem se, kašlala vodu a sotva popadala dech. Jenže... Jenže kde byl Einar? Kde byly dvě vlčice? Nemohly...
nemohly přece en tak zmizet?
Jenže jak jsem se ohlédla, voda se opět uklidňovala. A po třech vlcích nebylo nikde ani památky. Nikdo se nezmítal na hladině, nikdo neklesal ke dnu, byla jsme tu jen já. Jen já a voda.
byl to snad jen sen? Spadla jsem do vody a celé si to vymyslela? Praštila jsem se do hlavy? Tři vlci přece nemohli jen tak zmizet... nebo ano?
Nebo... nikdy neexistovali. Einar byl mrtvý. Einar byl mrtvý, nevedl tu smečku a neměl křídla. Ráda ba pleci od medvědích drápů mě stále pálila a... a byla skutečně od drápů? Nerozsekla jsme si kůži o ostré kamení, když mnou zmítala voda?
Netušila jsem. jedno jsem však věděla jistě. byla jsme tu sama.

× Nech se strhnout proudem 3/3

---> Sněžné tesáky

Že do vody zahučela i dvojbarevná, to jen tak nějak nepostřehla. Možná, že mi to bylo i jedno. Já se soustředila na tři věci - držet tlamu, držet Einara, držet nás nad hladinou. Byl by holý nerozum snažit se z vody vytáhnout ještě další dvě vlčice, když už jsem i tak měla plný tlapky práce s jedním vlkem. A pevnina... se nepřibližovala. Vůbec. naopak jsme měla pocit, že se ještě vzdaluje a že jsem s každým máchutím tlapek čím dál vyčerpanější. I tentokrát jsme se pokusila sáhnout po magii a vytvořit proud, který nás dostane blíž ke břehu, ale sotva to pomohlo, jen mě to vyčerpalo ještě víc. Už jsem se topila jednou a od té doby jsem neměla chvíli si odpočinout. Začínalo se to na mně výrazně podepisovat. Musela jsme ale vydržet. Einar byl zraněný, byl na tom mnohem hůř, než já. Musela jsem nás dostat odsud. Zpět na břeh. Do bezpečí. pak bude čas na odpočinek.

× Nech se strhnout proudem 2/3

Držela jsem se u dvoubarevné, zatímco šedá už zmizela kamsi za Einarem. A Einar? No, ten plápolal někde v dáli. Tohle byl holý nerozum. celé to byl holý nerozum. měli jsme zůstat v jeskyni, ošetřit si zranění a pokusit se tohle přečkat, ne vyrážet ven. Byli bychom tam v bezpečí, medvěd už byl pryč. Jenže co jsme měla dělat? Vlčice mě neposlouchaly, místo toho se hnaly za svým alfou a já je nemohla jen tak opustit. Hlavně Einara jsem nemohla opustit. Dorazila jsme za nimi zrovna ve chvíli, abych viděla, jak šedé podklouzly tlapky a sjela do vody. K čertu s tím. Opatrně jsme vyrazila směrem dolů. Kde byl Einar? Předtím jsem ho viděla, ale teď někam zmizel. Ale šedá... šedá se kutálela vstříc vodě. A já se snažila nemotorně dostat za ní. Párkrát mi taky málem podjela tlapka, ale nějak se mi podařilo dostat až k vodě. A... a támhle byl Einar, ve vodě, hned kousek vedle. Bez rozmyslu jsme do ní skočila taky a pokusila se plavat, Dostala jsem se až k němu a drapla ho za zátylek ve snaze dostat ho nad vodu, aby se neutopil. Pokoušela jsem se plavat zpátky ke břehu, ale... ale proud mě začal táhnout pryč. Musela jsme zabrat. A držet ho nad hladinou. Držet nás oba nad hladinou...

× Nech se strhnout proudem 1/3

Konečně. Konečně tu pitomou šelmu napadlo se dát na útěk. Nechala jsme z něj vodu spadnout jakmile se rozběhl pryč. Jen bych se zbytečně vyčerpávala a v tuhle chvíli jsem energii potřebovala na jiné věci.
Einar.
Einar byl patrně vážně zraněný a... a jak medvěd utekl, už se škrábal na nohy. A pak... pak se proměnil v oheň a zmizel. Huh? Co... co se právě stalo? On vyrazil za tím medvědem? To tu chtěl zdechnout jako prašivý pes? A co udělala šedá? Rozběhla se za ním. Zatracená práce. Copak neslyšely, že chce, aby utekly a byly v bezpečí? A ona tu teď nechala dvoubarevnou, která byla zraněná, s cizincem, aby bezhlavě pronásledovala Einara a medvěda. vyrazila jsme k dvoubarevné. "Dokážeš chodit? Bude lepší, když se budeme držet pohromadě a jestli Einar toho medvěda dohoní, bude potřebovat naši pomoc." Jeden vlk neměl proti medvědovi šanci. Vždyť ani ve čtyřech jsme ho nezvládli zabít. Vlčice se zvedla a vyrazila... viditelně kulhala. Vyrazila jsem za ní a dávala na ni pozor. Pokud by se tu pohybovaly jiné šelmy, byla by teď snadná kořist, kdybych ji nechala samotnou a i když i já sama jsme utržila ránu, byla jsme na tom lépe, než ona.

---> Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

Bojovali jsme statečně, ale možná jsme si ukousli až moc velké sousto. Medvěd se po mně ohnal a já se pokusila uskočit, tentokrát jsme však byla příliš pomalá. Drápy se mi zařízly do boku a zanechaly za sebou několik krvavých šrámů. Vyjekla jsme bolestí a překvapením a rychle se klidila z dosahu. Rána krvácela, ale nebyla až tak hluboká, aby mě vyřadila z boje. Nemohla jsem si dovolit nechat se vyřadit z boje.
Einar se stále držel na hřbetě, ale medvěd si toho přerostlého komára nenechal líbit. Smýknul s ním o stěnu. Zvuk praskajících kostí zněl mým uším možná až příliš hlasitě. A Einar? Einar vydal rozkaz.
Nepřemýšlela jsme nad tím. Když jeden z vysoko postavených samců zavelel, vlčice poslouchaly. Einar byl vysoko postavený samec. I když nebyl můj alfa, roky výchovy na severu se v tenhle okamžik projevily. Odveď je odsud. "VY DVĚ, PRYČ! Ústup, musíme-" ale co jsem to jen dělala?
To už se medvěd vrhl po dvoubarevné a tak tak ji nezasáhl. A pak? Pak vyrazil znova pro Einarovi. ten zvuk, který můj bratr vydal, se mi vryl do paměti jako horké železo.
Ne.
Nenechám ho znova zemřít.
Ne tady. Ne takhle. Rozběhla jsme se v podstatě bez přemýšlení. Vyrazila jsem svému bratrovi na pomoc a uvolnila tím medvědovi únikovou cestu. Už jsem mu nebránila v cestě, pokud se otočí a z jeskyně vycouvá. A s tím jsem se natáhla po okolní vodě a všechnu ji směřovala kolem medvědovy hlavy, pomalu jako velkou vodní kouli. Jen ať se utopí na suché zemi. jen ať se utopí... tím jsme však neskončila. Jak jeho hlava skončila obalená vodou, pokusila jsem se ji přivést k varu a medvěda uvařit.

x Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (3/3)