Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Koukala jsem na ni, jako kdyby jí narostly rohy. Koneckonců, to nebylo o mnoho divnější, než co mi tady povídala. "Kouzelná jeskyně s bludičkami? A teď vlk s vozíčkem? T ti to celé nepřijde přitažené za chlupy?" Ale zjevně to nějak fungovalo. zavrtěla jsme hlavou. "Nevím, jestli mám úplně pochopení pro vaši kulturu, vždyť tohle není normální. Magie se nezískává tak, že něco vypiješ, narodíš se s ní a pak ji vypiluješ tréninkem a tvrdou prací, ne takhle." Vířily se ve mně emoce. Možná jsme si tím připadala i poněkud zrazeně. celý život jsem se dřela a snažila se udržet nad vodou a tady si vlci prostě během pár minut vypili pitíčko a měli to, co mně trvalo získat roky, To prostě nebylo fér. Možná bychom se ještě měly vrátit, abych mohla tomu šedému vlkovi vyříkat, co si o tomhle všem myslím. Ale naštěstí pro něj jsem nechtěla zůstávat na dešti a už jsem se dostaly docela daleko, než aby se mi chtělo se otočit a běžet za ním zpátky.
Rain už mezitím našla úkryt, takže jsem se k ní přidala a zadívala se do deště. Nic dalšího jsem už neříkala. Život nebyl fér, to nebylo nic nového, měla bych se s tím smířit a nemělo by mě tak žrát, že jsem o tom našla další důkaz, a přesto... "Hmm, to je fajn." zamumlala jsme prostě na její poznámku o severu.

S jídlem jsem se nehodlala nějak patlat a postávat tu v dešti déle, než bylo nutné. O to víc se mi líbil Rainin návrh. Tak tedy zpátky do jeskyně! "Snad tentokrát zase neusneme až do podzimu," řekla jsem napůl v žertu, napůl vážně, "najít nějaký úkryt zní dobře, nejsem zrovna nadšená z toho, jak nám to tady práská nad hlavou." Zvedla jsem pohled k zamračené obloze. Ano, alespoň jsme se nepekli, ale neměla jsme z toho dobrý pocit a ty hromy vyloženě rvaly uši.
Vyrazila jsme tedy opět za ní. Už se z toho začínal pomalu stávat zvyk, že ona vedla a já následovala v naději, že ví, co dělá a dojdeme kam potřebujeme. A vlastně jsme i došli, ovšem pokud jsme čekala jeskyni... Tohle jeskyně nebyla, stručně řečeno. "Co je zas tohle? To tu podobné věci máte běžně?" zeptala jsem se Rain a pokývla šedému vlkovi na pozdrav. To, co jsme teď viděli, vypadalo... dřevěně? Ale žádný strom nerostl v takhle divném tvaru a to ani nemluvě o kolečkách. Muselo to být dílo magie. Docela jsme koukala, co to Rain s tím vlkem vyvádějí. Znala ho snad? Já bych si takhle žádné podezřelé jídlo od cizího tedy rozhodně nevzala. A že j to prý magie? Copak magie se dala takhle sníst a vlk ji měl? Tomu se mi nechtělo věřit. Na druhou stranu, pokud mě skutečně mohl udělat silnější? Nemohla jsme popřít, že v mé hlavě začal šeptat hlásek, který tvrdil, že by to stálo za prozkoumání. Chtěla jsme být silnější. Chtěla jsme něco dokázat. Rain byla silná a schopná vlčice a vrhla se do tohohle naprosto bezhlavě. Musela vědět co dělá, jinak by ve svém věku s takovýmhle pošetilým rozhodováním už nebyla naživu. Navíc když jsme ji po vypití lektvaru pozorovala, nevypadala, že by jí z toho bylo špatně. Vzato kolem a kolem, rozhodla jsem se to tedy taky risknout. Co by tím tenhle vlk získal, kdyby nám ublížil. Takže jsem také poprosila o něco na posilnění, byla vlkem ujištěna, že má něco přesně pro mě, a dostala vypít podivný lektvar. neměla jsem zrovna pocit, že by to něco udělalo... možná trošku. A pak jsme už stály zpět na dešti. "Tohle je u vás běžná praktika? Kupovat magii?" Zeptala jsem se.

Nákup:
- 2.-5. lvl do vody - 260 kšm
- magie ohně - 180 kšm
celkem: 440 kšm
Změnit dva rubíny na kšm
na účtě zbyde:
2|| 6|| 7

Schváleno

Čekala jsme skrytá v trávě. Neodvažovala jsem se pohnout, abych se podívala, kde Rain je, abych na sebe náhodou neupoutala pozornost. pouze jsem tiše naslouchala, zda neuslyším dusot kopyt. A opravdu. Sice pršelo, což trochu znemožňovalo jasně odlišit zvuky, ale brzy jsem to uslyšela - stádo srn, které běželo mým směrem. Výborně. Ještě okamžik jsme počkala a pak se vrhla srnám do cesty. Příliš brzy, jak jsem zjistila, když jsem je uviděla, ale ještě nebylo nic ztracené. Dala jsem se tedy do pronásledování a Rain se ke mně brzy připojila. Pomohla jsme jí odehnat dvě srny od stáda, i když většinu práce odvedla ona. Celkově jsem se s ní prostě snažila držet krok a beze slova souhlasila, že tady velí ona, protože tahle vlčice věděla, co dělá, a rozhodně nebyla žádné ořezávátko. Pak jedna ze srn dostala zásah kamením a tedy jsem se do toho pořádně vložila, přidala do kroku a rychle ji dohnala. Strhnout ji na zem mi dalo docela zabrat, ale když nic jiného, alespoň jsme ji Rain podržela, aby ta mohla ukončit její trápení. Když pak bylo dílo dokonáno, pustila jsme se do jídla. Myslím, že naprosto zaslouženě. "Tak. nějaké plány, co teď dál?" zeptala jsem se mezi sousty a olízla si zakrvácený čenich.

---> Hraniční pohoří

"Nevypadáš, že bys byla zrovna na smrtelném pelechu," řekla jsem. Vždyť vypadala, že se v horách pohybuje s mnohem větší lehkostí, než já. Ani jsem neměla pocit, že by ji pohyb nějak bolel. Po dlouhém spánku jsem měla ztuhlé svaly i já, to se nepočítalo. Ovšem možná za to i mohl fakt, že jsem se po dlouhém putování a zimě necítila zrovna fit. Často jsem hladověla, bez smečky v zádech a na neznámém území se nelovilo snadno, obzvlášť když jsem musela být neustále ve střehu a hlídat si, že jsem nevlezla na cizí území.
"Co bylo bylo," řekla jsem nenuceně, aby ji snad nenapadlo tohle téma ještě dál probírat. "Nehodlám se tím zabývat. Teď jsem tady a teď." Nesla jsem si s sebou svou minulost, ale nehodlala jsme nad ní fňukat. To dělali slabí vlci, a ti, o které bylo postaráno, takže si mohli takový luxus dovolit. Já nebyla ani jedno z toho.
Sotva jsme opustili hory, po jejím vzoru jsem se schovala v trávě. Nebyla jsem v lovu žádný začátečník, ale přesto jsem doufala, že nic nepokazím. Už to bylo dlouho, co jsem lovila s někým a něco většího, než hlodavce nebo občasného králíka. "Vidím je. Dobře." informovala jsem Rain a pak se pomalu a opatrně, abych na sebe nepřilákala pozornost, vydala na opačnou stranu, než ona, ale nešla jsme nikam daleko, aby mě pak našla. Vítr zatím vál v náš prospěch, to ovšem nemusí trvat věčně.

Vydala jsem se za ní, protože co jiného jsem taky měla dělat. Ona tu byla ta, kdo věděl, kam se potřebujeme dostat a kde najdeme stáda, ne já, i když jsem postřehla, že se vracíme víceméně směrem, kterým jsme předtím, ještě kdysi v zimě, přišly.
Její poznámka o prameni věčného mládí přišla z čistajasna a přiměla mě hodit po ní zmateným pohledem. Pak mi to došlo. Ah, jistě, vlči e byla rozhodně starší, než já, a místní terén byl... No, složitý. Navíc jsme sotva vstali po tom, co jsme tu ležely kdo ví jak dlouho. I já měla ztuhlé svaly, natožpak ona. "To rozhýbene," řekla jsem, "ale máš pravdu, nebylo by to hezké, být věčně mladé?" Na stáří nebylo podle mého nic hezkého. Jasně, jen ať se vlci utěšují, že s věkem přichází moudrost, jenže dovolte mi připomenout, že s ní je v balíčku artritida, ochabnutí svalů, šedý zákal, senilita a podobné legrácky. Ne, děkuji.
"Z daleka," odpověděla jsem. "Ze severu. V naší smečce panovaly poněkud... Napjaté vztahy, tak jsem se rozhodla hledat štěstí jinde." Nehodlala jsem zacházet do přílišných podrobností, neznaly jsme se tak dobře, abych jí brečela na rameni o smrti mého bratra, o partnerovi, který mi byl vnucen, aniž by s tím alespoň jeden z nás souhlasil, a o dalších příkořích. Bxla jsem teď možná sama, ale bylo mi bez těch věčných dramat líp. Alespoň to jsem si namlouvala.

---> Nížina hojnosti

Pokud jsem mohla soudit, vyhrála jsme v loterii, když jsem narazila na Rain. nejen, že mě vyvedla z té sněhové bouře a pak našla ideální úkryt, ale zjevně se tu vyznala a věděla, kam pro jídlo. Rozhodně jsem se jí hodlala ještě chvíli držet, minimálně než ulovíme jídlo. Ve dvou se vždy lovilo lépe, i když jsme se moc neznaly a rozhodně jsme v tom nebyly sehrané. Po jejím vzoru jsme také zavětřila. "Odsud nic necítím, co ty?" zeptala jsem se. Hory většinou nebývaly dobré loviště, a to ani teď, když už byl sníh pryč. pořád tu byla spousta zrádných míst, navíc jsme my vlci nebyly zrovna stavění na pohyb ve skalách, jako třeba horské kozy nebo kamzíci, kteří tu tak proti nám měli jasnou výhodu. "Pokud to není daleko, myslím, že nebude špatný nápad sejít do nížiny rovnou." Pravděpodobně bychom tu něco našly, kdybychom opravdu chtěly, ovšem pokud byla v nížině stáda, znělo to jako něco, co stojí za tu chvíli chůze navíc.

---> Nížina hojnosti

Měla jsem ráda všechny své nohy hezky vcelku a Rain se zdála se mnou souhlasit. Pokračovaly jsme tedy dál v chůzi a hledání něčeho příhodnějšího, což se nám nakonec poštěstilo. Nepotřebovala jsme pobízet dvakrát, držela jsem se šedé vlčici hezky za ocasem a následovala ji do úkrytu, který nás spolehlivě ochrání před sněhem a zimou. A tak jsme také zůstaly. tedy alespoň... nějakou dobu. Kdo ví, jak dlouho to doopravdy bylo. Dost možná zbytek zimy. probudil mě pohyb vedle mě a když jsem otevřela jedno oko, abych to prověřila, zjistila jsem, že má společnice právě vstala a zamířila si to k východu. protáhla jsem se a dlouze zívla, než jsem ji následovala ven a rozhlédla se. Po sněhu nebylo nikde ani památky, nahradila ho zelená tráva a jaro v plném proudu. A já měla hlad. "Myslíš, že tu najdeme nějakou kořist?" Rozhlédla jsem se kolem. Jaro bývalo plné nemotorných mláďat, která snadno poskytla vítanou svačinku. Teď jen nějaké takové najít. Pokud si moje kolegyně během spánku neodskočila na nějakou tu svačinu, byla jsme si jistá, že je hladová stejně jako já.

Ať už jsme se teď dostaly kamkoli, skutečně se zdálo, že je tu lepší počasí a i schůdnější terén. Své udělalo i světlo, kterého už nějakou dobu přibývalo. Bylo klidně možné, že jsme se pohybovaly poblíž výrazných orientačních bodů, ale já je prostě neviděla kvůli zhoršené viditelnosti kvůli tmě a sněhu. I když jsme prostě jen slepě sledovala Rain, rozhlížela jsem se kolem a snažila se sama trochu zorientovat. Hory, ke kterým jsme mířily, mohly být snad ty, které už jsme v dálce zahlédla předtím, než jsem se z lesa dostala na pláň a ztratila přehled o tom, kde se nacházím. Pokud ano, podařilo se mi obkroužit pěkné kolečko, aniž bych si to uvědomila. Pokusila jsem se postavit si v hlavě nějakou mapu okolí, když jsem vzala v potaz různé orientační body, ale brzy jsme toho zase nechala. Šly jsme přece do hor, odtamtud bude rozhled - pokud se počasí trochu zlepší - a budu si moct utvořit přesnější obrázek.
Dorazily jsme ke skalám a já se podívala na místo, kam ukazovala. Jistě, patrně bych tam dokázala vyšplhat, neměla jsem pochybnosti o svých schopnostech, jenže jsme také byla po dlouhém putování docela unavená a ten terén nevypadal příliš bezpečně. Hory byly v zimě zrádné, obzvlášť pokud je vlk neznal. "Patrně ano, ale nevypadá to příliš bezpečně. Myslím, že by bylo lepší najít něco schůdnějšího, tady bychom akorát riskovaly zlomenou nohu." Netušila jsem samozřejmě, že ona uměla létat. Ani mě nenapadlo, že by toho mohl být nějaký vlk schopný, natož abych potkala jednoho z mála, kteří to dokázali.

---> Hraniční pohoří

---> Tundra

Nejistě jsem se usmála, když zmínila magické potvory. Asi to byl nějaký pokud o žert nebo co, i když mi to v tuhle chvíli příliš vtipné nepřipadalo, protože i to počasí samo o sobě bylo dost hrozné. Naštěstí nehrozilo, že se tu nějaká potvora objeví, protože neexistovaly, že. "Ano, věřím, že to by bylo horší." Takže počasí bylo tedy to nejhorší, co tu potkám, a to bylo většinu času přijatelné. To neznělo špatně. Možná bych se na tomhle místě mohla nějaký čas zdržet a třeba tu objevím i nějakou smečku ochotnou přijímat cizince. Dokázala jsem si představit nazývat tohle místo svým novým domovem. Zdálo se, že i kořisti by tu mohlo být dost, obzvlášť pokud se to s příchodem jara ještě zlepší, jak bývalo zvykem.
Když řekla, že neřekla nic důležitého, dál jsem se nevyptávala. nepotřebovala jsem slyšet, o čem tu uvažuje nahlas. Dokud vypadala, že ví kam jde, byla jsem spokojená. byla jsem v jádru duše docela nenáročná vlčice, když na to přišlo. A zjevně to opravdu věděla, protože ať už jsme došly kamkoli (a mně krajina připadala pořád stejná), brzy se v dohledu na obzoru objevily hory. S jejím návrhem na změnu kurzu jsem tiše souhlasila; pokud někde bude jeskyně, tak právě tam. Sice už přestalo fučet, ale pořád byla pěkná zima a sníh také neustával. těšila jsem se, až si budu moct odpočinout na nějakém přívětivějším místě. "Já jsem Iona, ráda tě poznávám." Rodové jméno jsem při představování protentokrát vynechala, a to vůbec ne proto, že ho můj líný majitel ještě stále nevymyslel, vůbec.

---> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Naštěstí jsem nevěděla, že vlčice sama netuší, kam jdeme. Stačilo, že šla dostatečně sebevědomě a vypadala, že ví, co dělá, a já ji docela spokojeně následovala. Jedno bylo jisté, jistě věděla co dělá víc, než já. "Jen to ne!" zhrozila jsem se, když zmínila hurikán, "tady bývají hurikány?" jako by sněhová pohroma nestačila, kam jsem se to dostala? Ovšem bylo potřeba myslet pozitivně - jak vlčice řekla, mohlo být klidně ještě hůř. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc jsem si uvědomovala, že má pravdu. Tohle nebyla ani ta nejhorší bouře, jakou jsem kdy zažila, to ani zdaleka. Pamatovala jsem si, jak jsem jako malá sledovala sněhovou bouři z doupěte a bála se vylézt, abych se v ní neztratila. Padající sníh dokázal skrýt stopy a schovat pachy líp, než cokoli jiného, co jsem znala, snad s výjimkou tekoucí vody. Pokračovaly jsme skrz bílou tmu a já dál obdivovala orientační smysl téhle vlčice, aniž bych měla ponětí o tom, že je to jen lež. Víceméně. "Promiň, říkala jsi něco?" zeptala jsem se, když zamumlala něco, co jsem přes vítr tak docela neslyšela. Snad to nebylo nic důležitého.

---> Nížina hojnosti

Jak vyrazila, rozešla jsem se za ní. Nestály jsme tu zas tak dlouho, ale zima se mezitím stačila prokousat mým kožichem a já byla ráda, že jsem zase v pohybu. Jak se tu vlčice dokázala orientovat, to mi zůstávalo záhadou, ale pokud byla místní, jak jsem odhadovala, nejspíš to tu znala natolik dobře, že poznala, kam jde, i když mně připadalo celé okolí prostě jednolitě bílé a prosté jakýchkoli orientačních bodů. Musela jsem prostě věřit, že ví, kam jde. Na druhou stranu jsem se stejně už víc ztratit nemohla. "Ah tak, to je... zajímavé," řekla jsem, i když mi její logika skutečně příliš smysl nedávala, ovšem mám dost slušného vychování, abych nekritizovala někoho, kdo mi pomáhá. Možná v tom byla nějaká logika, kterou jsem neviděla podobně jako jsem neviděla kam to vlastně jdeme, a které bych porozuměla, pokud by ji vysvětlila, ale popravdě řečeno mě to momentálně ani příliš nezajímalo. "Tak to ti přeju hodně štěstí," popřála jsem jí. Dost možná ho bude potřebovat, obzvlášť pokud čekala, že když nebude svou sestru hledat, že ji naopak najde ona, kdo ví...
"Přesto si myslím, že je tohle počasí snad to nejhorší, pokud chce jeden vyrazit ven," odpověděla jsem. Být někde jinde než tady uprostřed ničeho, nejspíš bych sama nějaký úkryt vyhledala. Alespoň dočasný pod kořeny stromů nebo kdekoli, kde tak nefoukalo.

---> Tundra (přes Ledové pláně)

Takže vlčice věděla nejen, kde jsme, ale i kde se tu můžeme před nepřízní počasí někam schovat. Nedokázala jsem uvěřit svému štěstí. "Cokoli, kam nebude sněžit, bude dobré," odpověděla jsem rychle a otřepala z kožichu sněhové vločky, které se tam stačily za tu chvíli nashromáždit. To byl nápad vyrazit v tomhle počasí doprostřed sněhové pláně, ovšem na mou obranu, když jsem sem vyrazila, bylo ještě docela hezky. bylo mi docela jedno, jestli se rozhodne vyrazit hledat tu jeskyni, nebo co to bylo, nebo jestli půjdeme do lesa, hlavní bylo dostat se odsud. "Co vůbec přimělo tebe vyrazit ven v takovém nečase? Pokud tomu dobře rozumím, tak se tady vyznáš..." jak mě ta myšlenka napadla, začalo mi to docela vrtat hlavou. Já bych tu tedy dobrovolně rozhodně čas netrávila a to jsem měla zimu ráda. Vlčice se tu rozhodně neztratila tak jako já, takže tu musela být dobrovolně. nevěřila jsem však, že se rozhodla se jít v tomhle počasí projít jen tak pro zábavu. Pokud ano, tak musela být šílenec. Šílenec, kterého jsem moc ráda potkala, ale nicméně pořád šílenec.

Nebyla to vidina. Byla to skutečná vlčice z masa a kostí, jak jsem se ujistila, když jsem došla až k ní a zastavila v uctivé vzdálenosti ovšem přirozeně dost blízko, abychom nemusely překřikovat hučící vítr a vánici. Na okamžik mě zaujala ta svítící věc, kterou měla na krku, ale připomněla jsem si své vychování a nezírala jsem. Slušnost měla vždy přednost před zvědavostí. "Dobrý večer i vám- tobě." opravila jsem se. Zdálo se, že místní vlci dávají přednost méně formálnímu oslovení, než jaké bylo zvykem používat v mé rodné smečce. Co mě sem přivádělo? Touha poznávat krásy zimní krajiny to skutečně nebyla. "Abych pravdu řekla, nejspíš jsem zabloudila, jste... jsi první vlk, na kterého jsem narazila od chvíle, co jsem vyšla z lesa," přiznala jsem na rovinu a přešlápla. Když jsem se nehýbala, zima se začala pomalu ale jistě prokousávat mým kožichem. K čertu s takovým počasím. Lepší jsem si na bloudění sněžnou plání vážně vybrat nemohla. "Nevíš náhodou, jak se odsud dostat někam... vlastně kamkoli, kde nebude taková zima? Není tu poblíž nějaká jeskyně?"

Kdo ví, jak dlouho jsem tu byla. nejspíš jsem ledovými pláněmi bloudila déle, než jsem zamýšlela, ale nedokázala jsem říct, jestli se nemotám v kruzích. Všechno tu vypadalo stejně bíle. Teď však přišla noc a s ní pěkná průtrž mračen. přitiskla jsme uši ke krku a pokračovala v cestě, přivírajíc oči před větrem a vločkami. Snažila jsem se najít nějaký úkryt, který by mě alespoň částečně ochránil před nepřízní počasí. V tomhle nečase se zatoulám akorát ještě hlouběji a už se nedokážu vrátit. někde ta pláň musela mít konce...
Pak jsem před sebou uviděla něco, co do okolí tak docela nezapadalo. Světlo. Vzápětí po něm jsem spatřila tmavou vlčí siluetu. Měla jsem radost, že konečně vidím něco jiného, než led a sníh, že jsem se dvakrát nerozmýšlela a vyrazila rovnou za vlkem. Doufala jsem, že se nejedná o vidiny, že se mi to celé jen nezdá. Ani mě v tu chvíli nenapadlo, že by i tenhle vlk mohl být podobný idiot, jako ten předchozí, kterého jsem tu potkala. Ovšem kdo má takovou smůlu dvakrát za sebou, že? I na mě se mohlo pro jednou usmát štěstí.

---> Tajga (přes ledové pláně)

Nikde v dohledu ani jeden zajíc, jen tu foukalo ještě víc, než v lese. Ne že bych byla překvapená, když tu nebyly žádné stromy, které by to tu chránily. Vítr vířil drobné krystalky sněhu a proháněl se nad plání jako hravé štěně. Připadala jsem si tu... jako doma. Tak či tak jsem od domova nemohla být příliš daleko. Nebylo tomu dlouho, co jsem opustila svou starou smečku, i když bylo na cestě snadné ztratit pojem o čase. Dny se měnily v týdny rychleji, než se jeden nadál. Celý můj život se v poslední době smrskl na cestování, lov, hledání vody a úkrytu, nic jiného pro mě neexistovalo. Neměla jsem smečku a ani žádný smysl života, jen naději, že někde přede mnou leží místo, které hledám, a že až jej naleznu, mé srdce ho pozná. Naději, která s každým dnem slábla.
I ledová pláň se brzy změnila, ne však tak pozvolně, jako předtím les. prostě jsem šla a najednou mi tlapka po něčem uklouzla, div že se mi podařilo udržet na nohou. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že to, na co se dívám, je hladina rozlehlého jezera, dočista zamrzlá a pokrytá tenkým popraškem sněhu, který sem navál vítr. Bylo snadné přehlédnout, kde led končí a začíná, ale když jsem se dívala pozorně, byla jsem schopná odlišit drobnou změnu odstínu sněhu, která prozrazovala, že se pod ním nachází něco jiného, než... no, další sníh. Zkusila jsem led tlapkou. Musel být zmrzlý už pěkně dlouho, kdo ví, jak byl tlustý. To znamenalo, že rybaření je ze hry.