Příspěvky uživatele

Naštěstí ten nezdvořák pochopil, že má dát pokoj, když už neměl dost mozkových buněk na to, aby uznal, že když do někoho vrazí, tak je to jeho chyba. Fajt jsem netušila, co měl za problém, ale zjevně jich měl víc, když podle všech důkazů nedokázal sledovat obyčejnou, jednoduchou logiku věci. Doufala jsem, že tu takových nepotkám víc, nedělalo to dobře krevnímu tlaku.
Brzy však vlk zmizel z dohledu a doslechu a já byla v lese zase dočista sama. Chůze mi pomohla uklidnit se a nechat to nepříjemné setkání za sebou, Všechno bylo zas jako dřív, já sama, ztracená v lese, bez cíle a bez domova. Skutečně jedno lepší než druhé a aby toho nebylo málo, nepříjemně foukalo. Přes koruny stromů jsem neviděla moc dobře na oblohu, ovšem podle okolního světla jsem hádala, že bylo ráno, protože tu nebyla tma jak v pytli. Alespoň se ještě nepřerazím na nějakém kořeni. Pokračovala jsem v chůzi a čím déle jsem šla, tím víc se krajina začala měnit, až nakonec les ustoupil rozlehlé ledové pustině. Třeba tam najdu nějaké sněžné zajíce, když už nic jiného.

---> Ledovcové jezero (přes Ledové pláně)

Nevěřícně jsem se tomu zasmála. Tak on měl ten skrček ještě tu drzost si takhle dál otevírat tlamu? A obracet má vlastní slova proti mně? Mně?! Zjevně si neviděl na špičku čenichu, když ani neuměl říct nic chytrého, nebo přiznat svou chybu a jako správný gentleman se omluvit. "To teda říká ten pravý. S tebou zjevně jednali jako s nějakým princátkem, kterému všichni uskakují z cesty a hned ho utěšují , když začne fňukat, co?" Protože to jediné byl, a zjevně byl pěkně zamindrákovaný. Kdyby alespoň mohl svá slova podložit tělesnou konstrukcí nebo magií ohně, tak prosím, ale tohle nic vypadalo skoro až směšně, jak si to otevíralo tlamu.
"Mluvíš, ale činy nikde. Bojíš se, že tě zašlápnu, nebo něco takového?" odfrkla jsem si a pak ho prostě obešla a jen ho pleskla čenichem po tlamě. "Zaplatila bych za to, abych viděla, jak ti tu tvou tlamu někdo zavře, mně za námahu nestojíš." ještě bych se mohla ušpinit. Pokud ovšem hodlal plácat nesmysly, možná ukončím jeho trápení a zakousnu ho, bylo by to pro něj zjevně to nejlepší, co jsem mohla udělat. Bez toho, abych se na něj znova podívala, jsem pokračovala dál lesem, doufajíc, že další vlk v sobě bude mít alespoň trošku slušnosti a víc, než dvě mozkové buňky, které spolu zjevně nemluvily.

Tenhle les byl snad nekonečný, ale alespoň počasí konečně dostalo rozum. Kožich mi stihl uschnout a byl opět hezky načechraný a sametový, ne ošklivě mokrý a splihlý. To situaci trochu zlepšilo, nic to však neměnilo na skutečnosti, že jsem potřebovala najít nějaký obstojný úkryt, kde bych mohla přečkat noc. Tím hezkým večerem si to u mě den vylepšil, možná že bude i jasná noc a budou vidět hvězdy. Už jsem mu pomalu připisovala malé, bezvýznamné plus... když v tom do mě něco narazil a málem mi vyrazil dech z plic. Jen tak tak jsem to ustála, co jsem ovšem neustála bylo, když se do mě ten neurvalec hned pustil, že mám koukat na cestu. Prosím? "Já?" Ohradila jsem se, "Pokud jste si nevšiml, drahý pane, to vy jste narazil do mě, a teď ještě nemáte dost slušného vychování, abyste dokázal přiznat vlastní chybu?" Přeměřila jsem si ho tvrdým pohledem, který jsem obvykle používala na nevychovaná vlčata. Byl to samec, to ano, ale necítila jsem z něj žádnou smečku. Takový tulácký skrček to byl, a jak si otevíral tlamu! Měl jediné štěstí, že ani já jsem tu nebyla na území naší smečky. "Ty a ulovit mne? To bych tedy opravdu chtěla vidět." U nás jsme s takovými jako byl on udělali krátký proces. Rozhodně by ho někdo měl naučit, jak se chovat k dámě.

---> Příchod

Ani jsem nepostřehla změnu ve vzduchu. Stromy tu byly stejné jako v kraji, kde jsem vyrůstala (pokud tam tedy zrovna nějaké stromy byly), a tohle místo mi velmi připomínalo domov, i když jsem věděla, že jsem od domova odešla už slušně daleko. V mém starém domově mě už nic nedrželo, čekala tam jen potupa a minulost, kterou bych radši chtěla zapomenout. Hledala jsem místo, kde bych mohla začít znova, daleko od své staré smečky, daleko od sporů o vůdcovství, ve kterém vyhrála strana, s kterou jsem nesouhlasila a kterou jsem odsuzovala.
A možná někdo mé volání po novém začátku vyslyšel, i když já sama jsem o tom ještě nevěděla, protože jsem se objevila tady, v lese podobnému mé domovině a přesto docela jinému, protože tenhle les neobklopovaly nekonečné ledové pláně, ani nebyl sám rozlehlý a nekonečný, vlastně byl jeho konec docela blízko. To jsem ale zatím nevěděla, zatím jsem netušila vůbec nic o tom, co mě tu čeká. Vzato kolem a kolem, tohle zatím vypadalo jako den jako kterýkoli jiný - pokud by jeden pominul to příšerné počasí. Nutno dodat, právě kvůli němu jsme měla náladu pod psa. Můj stříbřitý kožíšek byl vší tou vodou dočista zničený. Nejvyšší čas najít nějaký úkryt, ale že bych se chtěla schovávat pod kořeny stromů jako nějaký podvraťák, to ne, děkuji pěkně. A tak jsem si to hrdě kráčela dál, hlavu zdviženou a pohled nenávistně propalující každou kapku vody, která padala z nebe.