Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Modrák (přes Začarovaný les)

Vlčice kývla, že je v pořádku. Země teď patrně byla vlivem deště rozměklá, takže nijak zvlášť nehrozilo, že by si ublížila. Dobře, čas jít. Potřebovala jsem do hor. Jenže jsem se daleko nedostala, protože to už byla vedle mě. Chtěla snad jít se mnou? Ne, jen něco... proč nemluvila? Nejdřív Sillarei, teď tahle vlčice, kolik takových tu ještě bylo? Ale její sdělení bylo jasné. Jdu špatně. No výborně. Povzdechla jsem si. Já věděla, že se v tomhle zatraceném lese ztratím. "Když to vezmeme vrchem, možná se můžeme lesu vyhnout úplně. Připadá mi nepřehledný. Nevyznám se v něm." navrhla jsem. Ne tedy, že by se mi podařilo udělat jinak, protože jsem do nevidět došla tam, kde stromy opět řídly a kde se rozkládala voda a... žbluňk. Pokoušela jsme se přeběhnout jednu kaluž, jenže jsem neodhadla hloubku a vzápětí jsem se vykoupala celá. Moje hlava zajela pod vodu a já se nalokala. Hned jsem začala kopat nohama, abych se dostala na břeh a prskala jsem vodu.

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat

Chtěla jsem vyrazit k horám. byly blízko a byly by jistě bezpečné. Jenže jak jsem o tom přemýšlela, přehodnotila jsme to rozhodnutí. Ne, potřebovala jsem se vrátit za smečkou, a to dřív, než voda stoupne i sem a já tu zůstanu uvězněná. Musela jsem vyrazit co nejdřív, pokud možno hned. A jak jsem tak přemýšlela a postávala okolo, k stromu doběhla drobná světlá vlčice. Zprvu jsem si jí nevšímala, jak pobíhala a sbírala co se jí dostalo pod tlapky. A pak si mě všimla a vzápětí mi přistála u nohou. "V pořádku? Dívej se, kam šlapeš. V tomhle počasí se můžeš někde probořit, ne jenom zakopnout." Mrskla jsem ocasem. "A také by bylo rozumné zůstat teď někde v horách." Ale možná, že byla vyslaná nasbírat zásoby rostlin. Do toho mi nic nebylo. Takže jsem se otočila a zamířila zpět do toho začarovaného lesa, Snad když půjdu pořád rovně, narazím na hory, které jsme hledala. "...Sněžné tesáky jsou tím směrem, že?"

---> Průliv (přes Začarovaný les)

---> Začarovaný les

Jedno bylo jisté, ať už jsem se dostala kamkoli, tohle hory nebyly. Hory byly ale dál směrem na západ a i když jsem si byla docela jistá, že to nebyly ty, které jsem potřebovala, mělo by tam být bezpečno. Za pokus to stojí. Nyní jsem však vyšla z lesa a pokračovala dál k podivně modrému a značně velkému stromu. Stála u něj nějaká vlčice. Možná bych se mohla zeptat, jestli neviděla někoho ze Zlaté nebo jestli neví, kudy dál.
"Dobrý den, nevěděla byste-" začala jsem. byla to podivná vlčice. Co jí to sedělo na hřbetě? Záložní svačina? Že se jí ta sova vůbec nebála. Ovšem co to tu sbírala? Nějaké zvláštní houby. "Hlucina?" Do čaje, Podle toho, co říkala, to do čaje moc nevypadalo, ale pokud to považovala za jedlé... budiž. uždibla jsem si malý kousíček, požvýkala ho a spolkla. Pokud to pomůže v tomhle počasí... ne, moment, nic takového vlčice přece neříkala. "Já už radši půjdu dál, těžko říct, jak dlouho to tu bude bezpečné," řekla jsem a vzdálila se. Voda se sem patrně může dostat brzy.

---> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Sigma. Takže jsem měla vyšší postavení než tenhle vlk. Ne o moc, ale měla. "Myslím, že bude zatopená, ano," potvrdila jsem. "Pomalu nám teklo i do úkrytu a zátoka je hned u moře. Takhle vytrvalý déšť mohl snadno zvednout hladinu." Ale to neuvidíme, dokud tam nedojdeme a neověříme se to. Bohužel se brzy ukázalo, že to byla pravda, zátoka byla zatopená. No, to nebylo dobré. "Ano, můžeme vyrazit zpátky," souhlasila jsem. Nemělo smysl tu zůstávat a koukat na moře. jenže než jsme mohli zamířit do hor, Minkar už zas běžel někam jinak. Zatraceně, to tenhle vlk nebyl schopný sledovat jednu myšlenku? Následovala jsme ho do lesa, kde už se vybavoval s cizím vlkem, který se představil jako Valori. "Dobrý den, moje jméno je Iona. Oba pocházíme ze Zlaté smečky. Omluvte mého společníka, pokud se chová nepatřičně." Vlk ale vykládal něco o stromech, které rostly tady v okolí a tak jsem poslouchala. Proč se něčemu nepřiučit, že? Pohybující se stromy? Nebylo divu, že byl ten les tak nepřehledný. "Dobré vědět," řekla jsem. "Pojďme, Minkare, máme ještě dlouhou cestu." A učit se o stromech nebylo teď to, co smečka potřebovala. vyrazili jsme tedy dál. jenže ten vlk patrně nelhal, když říkal, že se ty stromy pohybují, protože se mi tmavý vlk v přítmí lesa zanedlouho ztratil. "Minkare?" Zastavila jsem a rozhlédla se. kam jen mohl zmizet? Ale... snad pokračoval k horám, že? Takže jsem vyrazila směrem, kterým jsem si myslela, že hory budou - a vylezla z lesa na úplně opačné straně.

---> Modrák

---> úkryt (přes území Zlaté smečky)

Dohnala jsem ho poměrně rychle. Co ho to vůbec napadlo prostě takhle vyrazit pryč? Copak Alyannu vůbec neslyšel? Copak neslyšel, že máme chodit po dvojicích? Jestli se chtěl někde utopit, asi to byl jeho problém, ale bylo to od něj hloupé. "Já jsem Iona, kappa a Hraničář Zlaté smečky," představila jsem se. Chtěl jít k zátoce? To asi znělo rozumně. Tam dobře uvidíme, jestli voda stoupla a jestli ohrožuje smečku, ale zároveň budeme snad dost vysoko, abychom zůstali v bezpečí. "Můžeme se podívat k zátoce, ale není nemyslím, že je rozumné chodit dolů. Podíváme se jen svrchu a pak bychom měli zamířit zpět do hor, najít ostatní a říct jim, co jsme našli," odpověděla jsem. Co se týkalo mých předchozích úvah, ty jsem nyní odsunula do pozadí. Nechtěla jsem se o tom bavit s tímhle vlkem, ne po tom co řekl Rhaaxin ve smečce. Einar... pořád mi to připadalo jako nějaké špatné znamení. A přesto... s někým jsem mluvit potřebovala. S někým ze smečky. Pokud mi řeknou, že i u nich je nepřípustné partnerství dvou vlčic, budu mít alespoň jasno. Nebudu se muset dál ptát.

---> Začarovaný les (přes Tichou zátoku)

Oh, takže... Sillarei byla němá? Alespoň tak jsme to pochopila. Dobře, to znamenalo, že bude patrně sigma smečky, ne-li omega. Vlci s postižením si nezasluhovali nic lepšího a nikdo nepotřeboval, aby snad své problémy přenesli na další generace. Zdála se však být odvažnou vlčicí plnou života, která si ze svých problémů nic nedělala a naučila se je obcházet. Dobře pro ni. Větsinou bylo pro taková vlčata lepší, když někdo ukončil jejich trápení, ale asi se našel způsob, jak mohla být smečce užitečná i tak. Usmála jsem se na ni a pak se vratila k poslouchání. Dělo se toho tu tolik. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak se někteří chovali. Modrý promluvil když se ho jikdo neptal, a dostal pouze napomenutí? Žlutý křičel a osočoval ostatní? Vlci něco namítali proti nové alfě?
Já radši seděla, poslouchala a mlčela. Peisiina slova mi otevřela oči a já si teď všímala, jak moc byla Zlatá smečka jiná, než můj starý domov, ještě víc, než předtím.
Netušila jsem, co s tím mám dělat.
Pak promluvil ten pruhovaný žlutý vlk a měl toho hodně co říct. Poslouchala jsem s neutrální výrazem. Alespoň po většinu času, než padlo ono jméno. To prokleté jméno, které přimělo mé srdce vynechat údef. Zrzavý vlk jménem Einar. Byl mrtvý. Měl být mrtvý, takže tohle nemohl být on. Můj bratr neměl křídla a nevedl žádnou smečku, nýbrž se stal již dávno polární září a jeho tělo se vrátilo zemi. Přesto mě přišel i po své smrti strašit. Byl to snad trest za mé činy? Byl to vesmír sám, který mi říkal, že jsem na špatné cestě a pokud z ní nesejdu, nečeká mě nic dobrého? Věděla jsem to. Věděla jsem, že mé pocity vůči Peisie jsou špatné a proti přírodě, a přesto...
Otřásla jsem se, abych se toho nepříjemného pocitu zbavila. Soustřeď se, Iono. Nikdo tady neví, co jsi dělala.
Smečka byla ale v nebezpečí kvůli velké vodě a já přistoupila k vlkům, kteří už rozpoutali debatu. "Rozhodně je potřeba, abychom se udřeli v suchu a teple. Kolik vlků zde ovládá oheň? Ten dokáže vždy spolehlivě zahnat zimu." proto byl také v mé domovině tak ceněný. "Kořist je nejlepší schovat ve zmrzlé zemi, tam vydrží i měsíce, ale hlavně musíme najít nějaká místa, která nebudou vyplavená."
Stříbrošedá vlčice začala nabízet nějaký lektvar na zahřátí. Voněl... Povědomně. Usmála jsme se na ni a trosku si vzala, abych vyhnala z kožichu tu lezavou vlhkost. "Děkuji, Sillarei." podívejme se, tak proto byla smečce užitečná. Půjdu se podívat, jak to vypadá na pobřeží. Nepřekvapilo by mě, pokud se už moře začalo přelévat na souš." Oznámila jsem. A to jsem zahlédla vlka, který si to sám štrádoval pryč. Copak neslyšel, co nová alfa řekla? "Počkej! Půjdu s tebou. Máme chodit po dvou." Zavolala jsem za Minkarem a doběhla ho.

× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

---> Zlatý les (přes území)

---> Území Zlaté smečky

Reakce Alyanna

Vůbec mi nevadilo přesunout se z toho nečasu venku. Vyrazila jsme za Aetasem do úkrytu a pak zaujmula místo stranou, dál od něj, jak mi jakožto kappě (alespoň podle mého uvážení), náleželo. K nikomu dalšímu jsem se nijak zvlášť nehrnula, protože jediná, koho jsem znala trošku lépe, tu snad byl Atray, a teď stejně nebyl čas se s ostatními vybavovat. Moje pozornost se v tuhle chvíli upřela na alfu. na soukromé rozhovory bude jistě čas později.
A alfa promluvil. Na začátek nezačal ničím triviálním, právě naopak. Nová alfa smečky. Mírně jsem se na Alyannu zamračila. Ne snad proto, že bych jí nevěřila (na to jsem ji neznala dost, ale první dojem udělala dobrý), ale proto, že... no, byla vlčice. Podle všeho vlčice bez druha. Jistě, nedostala rovnou smečku pod tlapky, Aetas stále zůstal na svém místě, ale... vlčice a alfa? Vlčice byly od toho, aby rodily vlčata a byly smečce užitečné, ne aby samy vládly. A přesto...
věděla jsme toho o místních ostrovech málo. Tak málo. Ale pokud tohle bylo co alfa chtěl, kdo jsme byla, abych to zpochybňovala? Když se na mě Alyanna podívala, neoplatila jsme jí úsměv, na to jsme byla až příliš rozčarovaná další nečekanou událostí, přesto jsme sklopila hlavu na znamení respektu a podřízenosti. Budiž tedy nová alfa.

Reakce Aetas, Aileen, Sillarei

Ať se na hranicích dělo cokoli, zdálo se, že to tam nějak vyřešili. Brzy se začali vlci vracet a spolu s nimi dorazili i další. Trochu jsem se zamračila, když jsme viděla tu vlčici s divným chvostem a dlouhýma ušima, ale... nebyl jeden z vlků ze smečky modrý? Ten maličký samec? A ta černá vlčice, co seděla vedle mě, měla modré znaky a na hřbetě plášť. Místní kraje byly prostě... zvláštní.
Černá se u mě nezdržela dlouho, vzápětí už se šla bavit s jinými. Byla beta, samozřejmě, že se seznamovala.
Aetas mi odpověděl na mé informace o Namarey a já pouze přikývla. Dobře. Až bude chtít, abych mu je - a patrně ostatním - sdělila, jistě mi řekne. Zpět k ostatním. Vlčice s pruhy se mi představila a jak jsme očekávala, byla na velmi vysokém postavení. Dobře. To je další člen, kterého znám alespoň zběžně, ale i ona měla i další věci na práci.
Ovšem co se stříbrné vlčice týkalo, té, která mě ofoukla větrem, ta se k mluvení nějak... neměla. patrně proto, že jí velmi drze do řeči skočila ta hnědá, která neviděla, že se baví s někým jiným. Na to, že byla pouhá kappa, a měla tedy stejné postavení jako já, se chovala pěkně nevychovaně. Zamračila jsem se na ni. "To je sice pěkné, ale pokud vidíte, bavím se v tuto chvíli s někým jiným a od vás je velmi nezdvořilé skákat jí do řeči," odpověděla jsem pevně, ale s jasným náznakem výtky. Měla by vědět líp. "Vaše sestra jistě umí mluvit sama za sebe." Nemusela ji přece představovat ona. Otočila jsem se zpět k černobílé a promluvila znova, ovšem poněkud mírněji. "Ráda vás tedy poznávám. Sillarei, že?"
další vlci se mezitím vrátili, a i když jeden z nich, ten s černými znaky, vytvořil štít, Aetas zavelel, abychom se přesunuli, a já se tedy zvedla a vyrazila do úkrytu.

---> úkryt

Barnatt, Aetas, Alyanna, Sillarei

Na to, zda se pořádá sraz, jsem tak docela odpověď nedostala, alespoň ne zpočátku. připadalo mi ale jako zvláštní náhoda, že se tu všichni takhle sešli. Muselo v tom být něco víc. Brzy si ke mně ovšem přisedla černá vlčice, která pozdravila a představila se. "Já jsem Iona, kappa a lovkyně smečky. Ráda vás poznávám," představila jsem se také. Beta. hm. Té bych se mohla zeptat na otázku, která mě trápila? Ne, patrně ne. Ne když jsou tu tihle všichni okolo. Bude lepší, když budu zticha. Teď, když byla Peisia pryč, a všechno, co bylo kolem mě, byl jen obyčejný smečkový život, jsem najednou ztratila odvahu hledat něco jiného, než co jsem znala předtím. bylo by mnohem jednodušší nechat všechno při starém.
Mnohem jednodušší...
Spousta vlků vyrazila k něčemu, co se dělo na hranicích - já však zůstala na místě. Patrně jich tam bude dost už teď a abych pravdu řekla, pořád jsem se necítila, že jsem dost silná, abych se tak aktivně podílela na něčem potenciálně nebezpečném. přidala jsme se do smečky, aby mě ochránila, než zesílím a naučím se dost o ostrovech, abych já mohla ochraňovat ji, jak tomu mělo být.
pak se ale objevil Aetas a potvrdil, že se sraz bude konat. Tázavě jsem se na něj podívala. On se na hranice nehrnul, ale pokud by mi řekl, ať jdu, šla bych. Nic takového se ovšem nestalo. "Byla jsem na cestách po ostrovech. Mám nějaké informace o jiných smečkách, tedy konkrétně o Namarey."
Ovšem to už přišla jiná vlčice, která se představila. Ah, jistě, měla bych se lépe seznámit se členy. Vždyť jsem se chtěla sama o smečce dozvědět víc, tak co tu sedím v rožku a nezapojuju se? "Také zdravím, mé jméno je Iona. Vy jste-" Ne, tykala mi, že? takže jsem jí já měla platit stejnou? Nebo měla vyšší postavení? "Promiňte, jaké že je vaše postavení ve smečce?" zastyděla jsem se, že jsem se musela ptát, ale nebyla jsem si jistá. byla delta? Nebo gamma? Určitě měla vysoké postavení, protože se minule vrhala přímo do boje.
Ucítila jsem poryv větru a ohlédla se tím směrem, jen abych se ocitla tváří v tvář černostříbrné vlčici. Nic neřekla? Byl tohle nějaký zvláštní pozdrav? "Zdravím. Vás myslím také ještě neznám. Mé jméno je Iona, jsem kappa a lovkyně smečky." Také se mohla představit první. Přišlo mi to od ní poněkud drzé, ale možná to byla gamma nebo delta a mohla si to dovolit, takže jsem radši držela tlamu a krok.

---> Zlatý les

Už když jsem se blížila ke smečce, ucítila jsem směsici pachů. většina z nich mi nebyla známá, ale už to samo o sobě bylo nezvyklé. Že bych přišla právě v čas? Chystalo se něco nového? Scházela se smečka? Neslyšela jsem alfovo vytí. Přesto jsme přidala do kroku, abych si pospíšila a zjistila, co se to tedy děje. neměla jsem z toho pocit, že by se zde snad odehrálo něco špatného - všechny ty pachy byly cítit smečkou a zlatým lesem - ale to neznamenalo, že se mě to netýkalo.
Brzy jsme narazila na větší skupinku vlků, mezi kterými byl i náš alfa. Poznávala jsem z nich i další, i když spíš matně. To mě jen utvrzovalo v tom, jak málo vlastně vím. Skoro nic. Jednu z těch vlčic bych podle vzhledu ani nepoznala, jen po pachu, a zbylé jsem snad v životě neviděla. "Zdravím. nevadí, když se k vám přidám?" Zeptala jsem se. "Pořádá se zde sraz? Doufám, že jsem nedorazila pozdě." Možná jsem se měla na hranicích vyválet v listí, abych ze sebe dostala Peisiin pach. Bylo víc než dobře poznat, že jsem trávila čas s někým, kdo do smečky nepatřil, ale snad to tady nikomu vadit nebude. Snad.

---> Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

Zorientovat v mlze mi chvíli trvalo, ale jakmile jsem se dostala na zubří pláně, Zlatý les byl už téměř nadosah tlapky. Ani jsem nevěděla, jak cesta tak rychle utekla. Moje mysl se toulala jinde. Bylo s podivem, co s mým praktickým a racionálním přístupem udělala jedna vlčice. Peisia přišla a převrátila můj svět vzhůru nohama a já stále nedokázala říct, zda jsem jí za to vděčná či nikoli. Měla jsem z toho celého obavy. Odvažovala jsem se vůbec zkoumat možnosti, které mi představila? Co když se ve smečce zeptám, co si myslí o tom všem, a setkám se akorát s odmítnutím a výsměchem, že je nesmysl, aby tak nějací vlci žili? Co pak? Zůstanu, nebo se seberu a uteču za Peisiou, abychom byly samy dvě proti zbytku světa? To sotva. Pořád mě k téhle smečce vázala loajalita a smysl pro povinnost a to nebylo něco, co se dalo jen tak zahodit, kdykoli mě napadlo. Pro jednou byla budoucnost velmi nejistá.
nebo bych mohla na Peisiu prostě zapomenout. Tvářit se, že se nic, co jsem prožila, nestalo. Že je život pořád stejný. Bylo by to tak jednoduché, bylo by- bylo by?
Ani teď jsme nedokázala z hlavy dostat ten její hloubavý pohled zelených očí a její pach stále ulpíval na mé srsti. Chtěla bych na ni vůbec zapomenout? I kdybych nakrásně předstírala, že jsem ji nikdy nepotkala, to setkání mě změnilo. Přimělo mě otevřít oči a přemýšlet o věcech, které bych dříve se smíchem odmítla jako něco absurdního.
Teď už však ne.
Teď už ne.

---> Zlatá smečka

To byla dobrá otázka a já na ni neznala odpověď. Vyžadovala to po mně moje smečka? Tehdy jsem prostě předpokládala, že se některé věci nezměnily oproti tomu, jak jsem byla zvyklá, a neměla jsme jediný důvod se ptát. Sotva jsem něco o té smečce věděla, kromě toho, že je její alfa úplně jiný, než můj starý alfa a že mi smečka poskytne ochranu a bezpečí a místo, kam se vrátit. Povzdechla jsem si. "Nevím." Partnera se mi rozhodně nikdo nepokusil přidělit, ale jinak? Věděla jsem toho tak málo. jak jsme pak mohla vědět, co chci, když jsem sotva znala možnosti?
A i přesto, že jsme jí nedokázala dát odpověď, Peisia neprojevila netrpělivost. Naopak neslíbila nic, než čas a pochopení. Netušila jsme proč, ale přimělo mě to cítit věci, o kterých jsem ani nevěděla, že jsem jich schopná. Nasucho jsem polkla a zadívala se do jejích zelenavých očí. Nechala jsme ji mluvit bez přerušení, nechala jsem ji, aby řekla všechno, co měla na srdci. Měla pravdu. Tohle nebylo něco, co se dalo rozhodnout během jedné konverzace. na jedné straně stál můj starý život - tvrdý, ale známý. Na druhé straně děsivé neznámo, které se příčilo všemu, v čem jsem byla vychovávaná, a přesto mě lákalo. na jedné straně stály Severní smečky a celá moje minulost a na druhé straně stála Peisia a sliby něčeho zakázaného, po čem jsem toužila celou svou bytostí. přikývla jsem. "Dobře." najdu ji v Poušti. nikam mi nezmizí. Vrátím se do smečky a najdu sama sebe. A pak najdu ji. A nebo se rozhodnu, že to, co mi nabízí, není pro mě.
Ale nyní byl čas jít, protože tohle nebylo rozhodnutí, které jsem mohla udělat tváří v tvář jí, kdy pouhá její přítomnost obracela moji mysl v chaos. "Přijdu za tebou. Zatím se měj dobře a dávej na sebe pozor, ano?" Zaváhala jsem, ale pak jsem ještě naposledy zabořila čenich do jejího měkkého kožíšku a nasála její pach. Bude v Poušti. najdu ji v Poušti, až ji budu potřebovat. Nikam nezmizí. odstoupila jsem od ní, naposledy jí pokývla na rozloučenou a pak už se jen beze slova otočila a rozběhla se ke Zlatému lesu.

---> Zlatý les (přes Zubří pláň)

Poprosím pro Ionu:
2x tlapička do vody (30b)
2 mince (10b)
1 rubín (3b)

děkuju za akci :>

Zapsáno

"Beauty is lost in translation."

Proč ne? Protože to bylo nepatřičné, protože se to nehodilo, protože jsme byly dvě vlčice... protože mě to přimělo cítit věci, které bych v přítomnosti druhé vlčice cítit neměla. Jenže to jsem přece nemohla přiznat, že? Nechtěla jsem si to přiznat sama sobě, bránila jsem se tomu zuby drápy, nemohla jsem to vyslovit nahlas. Neměla jsem, co bych jí odpověděla, tak jsem mlčela.
"Moje smečka. Tak to u nás chodí. Partnera dostaneš přiděleného a pokud máš štěstí a máš dost vysoké postavení, můžeš mít vlčata. Důležité jsou dobré geny, a životaschopnost tvých potomků, ne to, jestli svého partnera miluješ." Usmívala se na mě, ale já se na její úsměv nemohla dívat a tak jsem sklopila zrak na vlastní tlapky. Měla pravdu a já to věděla. Tohle nebyla Severní smečka, vlci tu žili... jinak. Jenže znamenalo to, že jsem měla prostě zahodit všechno, co jsem znala a jak jsem žila dřív? "Já... si nejsem jistá, kým chci být," přiznala jsem potichu. A přesto... jaké by to bylo nechat stará pravidla za sebou a udělat krok vpřed? Vpřed k tomu, co mě lákalo a přesto jsme se cítila tak neskutečně provinile, když jsem na to jen pomyslela. V mé tváři se zračila nejistota, když jsem k ní opět zvedla zrak. Možná... Nebyl tu přece nikdo, kdo by mě viděl. Možná bych to měla alespoň... zkusit. Nikdo se nic nedozví. Nikdo kromě mě a Peisii nebude o nic moudřejší. "Možná bych ráda zkusila být... jiná." Pomalu, s jistými obavami, jako bych se o ni mohla popálit, jsem se k ní natáhla a pak jsem ji zlehka olízla na čumáčku.
Nezáleželo na tom, že se nikdo nedíval, i tak mnou projel pocit hanby. Rychle jsem se odvrátila a nebýt vlk, patrně bych se v tuhle chvíli červenala. Vířilo mnou spoustu zmatených pocitů. Jak mi mohlo něco připadat tak špatně a zároveň tak správně?