Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Iona:
Základ 15
Tajný ship 5
Oni dva 15 a rubín
Celkem: 35 kšm a 1 rubín

Taiclara
Základ 15
Malá chyba 20 a 1 rubín
Hlasování 5 kšm
Celkem: 25 kšm a 1 rubín

A tak jsme se o ušáka podělily. tak to bylo správně. Vlci, kteří spolu loví, spolu i jí. Užívala jsme si toho příjemného rána a teplého sousta v žaludku, jenže... jenže pak se Peisia zahihňala a já k ní zmateně zvedla hlavu Proč se dívala na mě. "Co se děje?" Oh, šmouha? Měla jsem krev někde kde být neměla. Dobře, pak to vyřeším, pak se... Jenže v tu chvíli se stalo blíz a já na místě ztuhla. Být člověk, asi bych byla červená až po uši. Huh? Co... co se to právě stalo? Peisio, to nemůžeš! Nemůžeš takhle olizovat druhé a už vůbec ne rovnou na tlamu! To ti to maminka nevysvětlila? "Uhm... Peisio, já... tohle bys asi dělat neměla... je to nepatřičné..." Vykoktala jsme ze sebe, mezi vší tou gay panic. nebyla jsme si jistá, co si o tom myslet. bylo to nepatřičné, že? Tohle dvě vlčice nedělaly. Takovéhle olizování náleželo jen partnerům nebo blízké rodině... ale mě se to vlastně docela líbilo? Styděla jsme se něco takového přiznat. ne, tohle nebylo správně. takhle svět prostě nefungoval. ne ten můj. Ale Peisin... Peisin svět byl, zdálo se, jiný. Ta si dělala, co chtěla. Bylo to svým způsobem frustrující... a nefér. Proč jí to nikdo nezakázal? Proč jí to nikdo nevysvětlil? Takhle věci nefungovaly... nebo ano? A tak zatímco ona žrala, já ji sledovala a v hlavě jsme měla zmatek. Proč ona mohla a já ne? Proč... kdo to byl, aby mi to zakázal? A tak chudák Peisia byla vyrušena od snídaně. patrně pokěkud nepříjemně, protože jsem se k ní natáhla a pokusila se ji olízkout. A trefila jsme se za ucho. Jenom tak trošku. patrně to bylo dost neohrabané a divné, ale hej, já nevěděla, co dělám.

Nakonec, králík taky nebyl nijaká složitá kořist. Zvládla by to i jedna vlčice, ve dvou to byla docela hračka. Ušák byl mladý, nezkušený a nepozorný. V mlze patrně neviděl o moc lépe než vlčice, nebo si možná Peisiu spletl se skutečnou srnkou. To byla poslední chyba, kterou v životě udělal.
Doběhla jsme k Peisie zrovna ve chvíli, kdy byla snídaně připravená. No podívejme se, jaká to úžasná žena, dokonce umí vařit! "Dobrá práce!" ohodnotila jsme to s úsměvem. "Mohly bychom spolu lovit častěji, docela nám to spolu klape.... lov, myslím." Jenže to už mi nabízela první soustu. Oh? Ale... ale ona ho ulovila, nemělo by náležet jí? Přesto... přesto mě zahřálo u srdce, že mi nabídla takovou poctu. "Oh, uhm, dobře, pokud na tom trváš," střelila jsme po ní poněkud nejistým úsměvem, ale zakousla jsem se do zajíce. Po prvním soustu jsme ho přistrčila opět k ní. Teď byla řada na ní. "Dobrou chuť."

Ano, to nebylo něco, na co by se dalo zapomenout. Já na to rozhodně jen tak nezapomenu. Wu prodával věci zajímavé, ale nebezpečné, a bylo třeba mít se před jeho podivnými lektvary na pozoru. Měly jsme na práci lepší věci, než se nechat žrát zemí. obloha se už rozjasnila a byl čas dát si nějakou pěknou snídani, než společně vyrazíme na další výpravu. Společně, že? Peisia se na louku nevrátila jen aby mi vzápětí dala zase sbohem.
A proč mi na tom vlastně záleželo? Možná... možná jsem jen doufala, že jsem si našla nějakou přítelkyni? Někoho, koho bych alespoň trošku znala? Ano, samozřejmě. Střelila jsme po ní pohledem, než jsem se opět začala věnovat stopám. nejdřív snídaně, pak spekulace. A brzy jsme také ucítila pach. podívala jsme se po peisie, jestli si i ona všimla, a pak jsme pokývla beze slova směrem po stopě. Jdeme za ním. Ve dvou jistě nebude problém králíka ulovit a i když to bude spíš skromná snídaně, lepší něco než nic. Neměla jsme zas takový hlad. vyrazila jsem po stopě a brzy králíka už i uviděla. zalehla jsme do trávy v naději, že mlha snad alespoň částečně skryje můj pohyb, a začala se plížit blíž. měla jsme v plánu se dostat tak blízko, jak to jen půjde, a pak se pokusit ušáka nahnat Peisie přímo do tlamy. A tak jsem taky učinila.

---> Červená louka (přes Sněžné tesáky)

Ano, zpátky skutečně byla. A já ji moc ráda opět viděla. "Pana Wu znám, potkala jsem ho krátce po svém příchodu na ostrovy. A vlastně jsme u něj byly i spolu, ne? " Pokud jsem si dobře pamatovala, při prvním setkání byla po mém boku Rain. Kdo ví, kde byl té teď konec. Ale měla jsem Peisiu, takže jsme si ani v nejmenším nestěžovala.
Peisia ještě v rychlosti vysvětlila Nerys, kde najde její smečku, a pak už jsme byly opět samy... pokud se teda na louce nevyskytovali ještě nějací čumilové. Přikývla jsem a ušklíbla se. "Přesně tu. tentokrát nebudeme pít žádné pochybné lektvary, ano?" Protože jsme obě moc dobře věděly, že by nás zem nežrala, nebýt toho od pana Wu, co vypila. Eh, stane se. Tentokrát tam ale žádné hlouposti vyvádět nebudeme, jen si ulovíme něco k jídlu a užijeme si pěkného rána. To znělo jako mnohem lepší plán, než masožravá zem.
A tak jsme vyrazily. Cesta portálem byla stejně příjemná jako obvykle. Počkala jsme na ní na druhé straně, jen co jsem ze sebe oklepala prach a špínu. "To je dobrá otázka. Ony se hvězdy po obloze pohybují. Víš, takové to, že v létě vidíš jiné hvězdy než v zimě a když cestuješ daleko na sever nebo na jich, najednou obloha taky vypadá jinak." Pokračovaly jsme přes hory na louku, která naštěstí nebyla daleko, a já se už rovnou dala do stopování. Najít nějakého ušáka nebude těžké. Bylo jaro a ostrovy byly plné mladých, nezkušených zvířat, která byla snadná kořist.

Jo, jak se rozhodne, to už mě nezajímalo. Nabídka padla. Pokud by chtěla být radši ve smečce s Peisiou, byla to její věc. A my o vlku...
"Peisio!" zvolala jsme nadšeně, když ta nohatá hrouda vypadla z portálu, a už jsem si to štrádovala za ní. Ani jsme nad tím nepřemýšlela a natáhla se, abych z ní sundala pár lístků, které se jí při výstupu z portálu zapletly do srsti. Tak, mnohem hezčí. A... byl tohle plášť? Tak ona si opravdu obstarala obleček! "Já se projdu ráda. Musíš mi povědět, kde jsi sehnala tohle," souhlasila jsem.
Nerys... neměla zájem. "Měj se dobře," popřála jsem jí a při zmínce východu slunce stočila čenich k obloze. Opravdu. Posledních pár vybledlých hvězd už prohrávalo boj s temnotou a brzy bude opět bílý den. Však už skoro byl. "Co kdybychom se vydali porozhlédnout po nějaké snídani? Na planinách nedaleko mé smečky je většinou dost kořisti," navrhla jsem.
"Stejné hvězdy? To je dobrá otázka... tyhle hvězdy mi připadají jiné, ale většina z nich je mi povědomá." Ale možná jen vypadaly podobně. Nedokázala jsem to posoudit.
vyrazila jsem zpět k portálu a pokud Peisia nebyla proti cestě na planiny, vstoupla jsem dovnitř.

---> Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

Jméno vlka: Iona
Partner: Peisia
Čísla: 4, 17, 29

Pravidla hry se změnila. Pravidla hry se změnila? Opravdu? Pro ni patrně víc, než pro mě. Já byla pořád ta stejná vlčice a tenhle svět se od toho mého zase tolik nelišil, jen... jen místní vlci měli jinou kulturu. Chyběl i sever, kde jsem všemu rozuměla a všechno dávalo smysl. Kde nebyla žádná Peisia, která by mi vykládala o tom, co bylo zakázané a proti přírodě, jako by to snad byla ta největší samozřejmost. A proč oni to mohli mít, když my ne? Bylo to nespravedlivé? A proč já bych něco takového vůbec chtěla? Ne, nesmysl. Nestála jsem o nic takového. Ve vztazích nešlo o to, co kdo chce, ani jestli se vlci mají rádi, šlo jen o to zplodit vlčata a to bylo něco, co dvě vlčice nebo dva vlci spolu udělat nemohli. Ano, skutečně jsem měla hodně nad čím přemýšlet. "Jen nad tím, jak jsou naše kultury odlišné," odbyla jsem ji. Zmatek v mé hlavě měl zůstat tam, kde byl - v mé hlavě. Některé věci nepříslušely jiným vlkům a už vůbec ne cizincům. "Vidím, že jsem zdroj tvého neskrývaného pobavení?" tázavě jsem naklonila hlavu na stranu. Podivná to existence, tahle Nerys. "My vlci nejsme stavění na samotářský život. Pokud bys měla zájem, můžu tě představit našmu alfovi. Zdá se, že tak to v těchto končinách chodí. nebo můžeš Peisiu následovat do její smečky."

Její poznámka mě přiměla se pousmát. "To samozřejmě. Vaše domovina vypadá hodně jinak od té naší a zdá se, že jsme každý prostě vybavený přežít tam, odkud pocházíme." V zimě tu byli v nevýhodě oni a v létě tu zas budu trpět já a budu se muset přesunout někam, kde je chladněji. A z línání jsem taky nebyla nadšená. Mois gris byl prostě stejně příznivý pro všechny... tím pádem nebyl ideální snad pro nikoho.
Výzvu a koření do života. Ah, ano, to jsi tu byla správně, drahá Nerys. "Myslím, že z toho, co jsem se o tomhle místě zatím dozvěděla, jsi tu správně." Hlavně až potká nějaká místní monstra. Na její vysvětlení ohledně Peisii jsme chápavě přikývla, jenže... pak mi otázku položila nazpět a já... Mojí první reakcí bylo odpovědět: "Jen společnice s kterou cestuju, nic víc" ale... ale nemusela jsem to ani vyslovit, abych věděla, že to není pravda. Peisia... mě mátla. Přišla a rozhodla se přeorganizovat všechno, co jsme o životě doteď věděla, i když jsem se tomu snažila zuby drápy vzpírat. Okamžitě se i vybavil nás společný odpočinek v úkrytu její smečky. Její úsměv, její energie a nadšení pro hru, když jsme se spontánně rozhodly vyválet ve sněhu a... a to olíznutí na čenichu. Sklopila jsme pohled k zemi a nebýt vlk, patrně bych se červenala. "Já... nejsem si jistá," přiznala jsem. "Neznáme se zas tak dlouho."
Naštěstí odvedla téma jinam. "Existují tu alespoň... tři smečky. Já jsem členka jedné z nich. Peisia jiné. Pokud je tu ještě něco jiného, zatím jsem neměla tu čest an to narazit."

Umí být příjemná? No, Peisia patrně měla svůj důvod k tomu ji napomenout, ale jestli umí nebo neumí být příjemná, to patrně brzy zjistím sama. Ve výsledku mi na tom nezáleželo. Pokud by byla nepříjemná nebo rýpavá, uměla jsme si ji srovnat. Byla jsem členka jedné z místních smeček, zatímco ona obyčejnou tulačkou, byla bych teda v právu... ne? Ale netřeba předbíhat.
"Peisia mi už vyprávěla, že jste v zimě nosili kabátky z kůže, aby vás ochránila před mrazem, protože nemáte dostatečně hustou srst. A také o nějakých dalších zvláštních zvycích." Prohlédla jsem si ji a skutečně, i její srst vypadala, že trošku na zimu zapomněla vyrůst. zato v létě jí určitě bude příjemně. Ne každý musel ve svém životě čelit krutému severu. "Nebyla jsi tam spokojená? Doufáš, že tady na ostrovech snad narazíš na něco konkrétního?" No, domečky a civilizaci tady nenajde, to ne, ale hádala jsem, že nudit se tu také nebude. "Jak dobře se vlastně ty a Peisia znáte?"

Úkol do hvězd

Ano, skutečně to byla Peisiina stará známá. "Zdravím," pozdravila jsem ji. byla jsme tu teď trošku jako páté kolo u vozu, ale... no, Peisia nám vzápětí oznámila, že si jde někam vyrazit, jen co nás představila. "Uhm, dobře, počkám tady." Usmála jsem se na ni, když řekla, že jsme milá celou dobu. ještě aby ne, na vlčici, jakou byla ona. Prosím buď brzy zpátky, Peisio. Posadila jsem se do a na cizinku se podívala. Tedy... už ne na cizinku, ale na Nerys. No. A co teď. Bylo mi hloupé tu jen tak sedět a nic neříkat, ale nějak mě nenapadalo, o čem se mluvit, takže jsem se chvíli jen tak rozhlížela kolem kde co lítá, jako bych hledala témě ke konverzaci. Vlci kolem už se tak nějak začali rozcházet. Zadívala jsme se na sníh, který už pomalu pod slunečními paprsky tál. Na nebesích nebylo teď v podstatě ani mráčku a slunce příjemně hřálo do kožichu, což byla příjemná změna oproti těm ocelově šedým mrakům a vytrvalému sněžení z posledních dní. Možná že bych mohla nahodit řeč o počasí? Patrně jsme tu měli první pěkný jarní den. "Peisia říkala, že pocházíš z její domoviny," řekla jsme místo toho. "Jaké to tam bylo?"

Nyctea, Peisia, Zinek

Když mě ta s šátkem napomenula, střelila jsme po ní pohledem. "Slyšela jsem." odpověděla jsem potichu. Ano, slyšela jsem, jenže jsme neposlouchala. No, lekce naučena. nemusela mě poučovat.
Peisia rostlinu ocenila a zeptala se, jestli mě nebolí tlama. "...trošku." přiznala jsem. "Nebyl nejlepší nápad ji trhat. Já-" Už jsem chtěla dodat něco víc, jenže... jenže pak mě olízla a já rázem zapomněla cokoli, co jsem snad mohla říct. Zůstala jsme na ni vyjukaně zírat. proč se mi srdce najednou tak rozbušilo v hrudi? Co to bylo? Co se to tady dělo? Měla bych ji pokárat, že je takovýhle fyzický kontakt nepřípustný, ale... ale neudělala jsme to. Místo toho jsem stydlivě sklopila hlavu. "Uhm, není zač..." A pak jsem zbaběle prchla zpět k šedivákovi, který mezitím vyčaroval další kytku. Posadila jsem se tam a poslouchala. Stromzitka, ano. Jedlá. Nu, nebylo to maso... ale když to říkal, asi věděl o čem mluví? Ovšem proč jsem se po tom olíznutí cítila tak divně? Co to se mnou Peisia provedla? Ty jejich jižanské zvyky... k čertu s nimi.
Doufala jsem, že třeba šedý zmíní ještě další kytky. Nebylo třeba je jít Peisie opakovat, protože šedka je tu teď opakovala stejně hlasitě, jako předtím, takže i když vlk huhlal, uslyší to. jenže další kytky už nebyly a šedý se dal na odchod, což znamenalo... že byl čas se vrátit. A tak jsem se vrátila. "Budeme pokračovat v cestě? Nebo... si chceš nejdřív popovídat se svojí známou?"

Ásleif, Zinek, Peisia

Jak jsem tak viděla Ásleif, zrovna si něčím procházela. "Pokusím se," odvětila jsem a věnovala jí divný pohled. Dřív vypadala docela normálně...
Nicméně! Když už se zde mluvila o rostlinách, šla jsem se podívat blíž. Tedy... ono to hlavně bylo pro to, že po mně ten šedý tak koukal a, no, měla jsme pocit, že po mně něco chce. "Nemusíte tak křičet," upozornila jsme ho jemně. Oni ho všichni uslyší i tak. Nebo uvidí, když to jen tak nechávat ze země vyrůst květiny. "Violka pichlavá..." zopakovala jsem a pak se ohlédla po Peisie. Co to ten vlk říkal? Že trny v tlamě bolí? Nevypadaly tak nebezpečně, takže jsem se sehnula a pokusila se jednu utrhnout. A... zatraceně, ten zmetek měl pravdu. Ale přece to teď nepřiznám, ne? Neukazovat slabost. takže jsem tu zatracenou kytku se sebezapřením vyškubla a hezky ji odnesla zpět za Peisiou, kde jsem ji položila na zem. "Uhm, kdybys... kdybys odsud náhodou neviděla. Máš rostliny ráda, ne?" řekla jsem a udělala pár rychlých mlem, abych se zbavila té pachuti v tlamě a trochu si promasírovala popíchané dásně. Auvajs. "Říkal, že je to violka pichlavá, roste na loukách a umí blokovat magii, pokud se sní." Zopakovala jsem jen tak mimochodem.

Peisia, Ásleif, okrajově Šalvěj, Zinek

A zatímco jsem tam seděla jako hromádka neštěstí a snažila se smířit se svým osudem, že jsem tu zase na vlastní tlapu, Peisia se rozhodla opět mě poctít svou přítomností. Její příchod mi vyrazil dech! Bohužel doslova. Přistála mi přímo na zádech, protože mě v mé mizérii nenapadlo od portálu uhnout, že se třeba rozhodne projít taky. jednu chvíli jsem si poklidně seděla, v druhou chvíli jsem byla zavalena jistou srnkou. "Peisio! Už jsem se bála, že jsem se sem dostala samotná!" Měla jsem chuť ji obejmout a náležitě poňuchat, ale, ehm, to se nehodilo, takže jsem se jen rychle vyhrabala ze sněhu a oklepala se. "Vážně? Já tady nikdy nebyla.To ale znamená, že jsme stále na ostrovech, že? Nemusíme jít tou... věcí zase nazpátek?" Poslední, co bych chtěla, bylo ztratit se. měla jsem ke své smečce jisté povinnosti, nemohla jsem se celé věky toulat někde v háji. Podívala jsem se, co i to ukazovala a popošla spolu s ní dál, protože se mi, abych řekla pravdu, nechtělo cpát do té sešlosti. Alespoň ne dokud se trochu nevzpamatuju z toho portálu.
Nicméně pak přišel čas se do té sešlosti taky hezky zamíchat a já Peisiu opět následovala. A helemese, byly tu známé tváře. "Omladina zdraví," řekla jsem hnědce s vážnou tváří. A... uh, co to tu vyváděl ten šedý vlk? Ah, takže ta šedá a ta vychrtlá (která by mimochodem měla mnohem víc jíst, divila jsem se, že se tu neklepe zimou. Měla vůbec nějaký podkožní tuk? Šedý vlk měl pravdu, měla by být doma v teple). A měla tam nějakou rostlinku. Už jsem se chtěla zeptat, co je zač, když tu se ozvala Peisia. Oh, ona ji už znala? Jistě, Peisia se vyznala v rostlinách. Peisia věděla. "Rumněnka vlčí," zopakovala jsem a přikývla. "Léčivka, roste na podzim. Ty se vážně vyznáš."
Ovšem šla jsem se podívat i na tu rostlinku pěkně zblízka a když už jsem tam byla, bylo by nezdvořilé, nepopovídat si s tou, které říkali Konvalinka. Zvláštní, že byla pojmenovaná po květině. "No, Peisia ti už řekla o Namarey. Já ti můžu její slova jen potvrdit." Mrskla jsme ocasem. "Smečku teď vede nějaká černá vlčice. Mají ale moc hezký úkryt a v poušti je stále příjemně teplo. Ovšem pozor, pokud bys zavítala do toho lesa nad pouští - když jsme tam přišly, řádila tam zrovna strašná sněhová bouře. Být tebou, vyhnu se jí. S tím, jak vypadáš, by to pro tebe nedopadlo dobře." Vážně by měla víc jíst. vypadala strašně. "Ale narazily jsme tam na obchodníka. To by tě mohlo zajímat. prodával zrovna nějaký zvláštní lektvar, který když ochutnáš, tak se tvoje magie zblázní." O tom radši ať vědí všichni. Co to toho šedáka vůbec napadlo takhle volně distribuovat něco tak nebezpečného? Kdo ví, jak to s námi mohlo skončit. Já byla teda rozhodně ráda, že to nedopadlo hůř, než pádem do jámy plné květin. Kdyby k tomu ten zmetek alespoň dal nějaké instrukce. "Jinak mě už nic moc jiného nenapadá. Zlatá smečka se zdá být pořád stejná. Ovšem kdybys k nám zavítala na návštěvu, myslím, že s tvými znalostmi rostlin by tě uvítali s otevřenou náručí." Takové informace se smečce vždy hodily. Takhle je patrně budu muset předat já a i když tuhle kytičku už nezapomenu, nevěřila jsme si, že ji zvládnu dostatečně popsat ostatním. "Pokud je ti ale zima, vážně by se ti mohlo líbit v poušti. Jsou tam mnohem přívětivější teploty. Bude to pro tebe mnohem přijatelnější, A měla bys víc jíst. V tomhle chladu potřebuješ pořádné tukové zásoby." Ovšem poučovat cizince nebylo zrovna nejvychovanější a jak jsem se na kytičku dostatečně vynadívala, šla jsem se vrátit zpět k Peisie.

3) Najdi léčivou rostlinu, kterou zachoval a pohřbil sníh (osud) - 3 body

---> Sněžné tesáky (přes portál)

Ona věděla, co to je? Portál? Co je to, u všech vlků, portál? "Portál? Co to znamená?" zopakovala jsme po ní zmateně. Nevypadala ale, že by si z toho dělala těžkou hlavu, podle toho, jak vesele to řekla, takže jsem usoudila, že portál nebude nijak nebezpečný. Chyba. Velká chyba. Protože to neznělo jako nic nebezpečného, šla jsem se přirozeně podívat víc zblízka a ona na mě najednou zavolala, že mám počkat, že jsem moc blízko a... stihla jsem po ní akorát nechápavě otočit hlavu, jak jsme se chtěla zeptat, co tím myslí moc blízko, a možná couvnout, když tu mě portál popadl a hezky vcucnul, jen aby mě vyplivl kdesi v háji. Teda on to nebyl tak docela háj, byla to prostě louka, za kterou se v dálce tyčila obrovská hora. Dopadla jsem do sněhové závěje na zadek a pár okamžiků se tam vzpamatovávala, než jsem se posadila a rozhlédla se. "Peisio? PEISIO!" Kam zmizela? Teď tady byla. Ne, nenechávej mě tu zase samotnou, prosím...
Samozřejmě jsem tu nebyla sama. Poblíž se nacházela spousta vlků, ale ti teď nebyli důležití. Kam se poděla ta srnka? Jeden krok a ostrovy mě připravily o společnici? To si ze mě místní magie už opravdu dělala dobrý den, ne? A kam zmizely ty hory? Nebo spíš... kam jsem zmizela já?