Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Zlatý les

Zdálo se, že se příliš zabývá zlatým listím. Zdálo se, že si ničeho nevšimla. Ani mého nešťastného přilepení se k rampouchu, ani mým výrazům, když jsem ho sežvýkala. Uf. To by byl trapas. Poočku jsme se po ní podívala, ale tvářila se neutrálně a rozhodně se mém neštěstí nesmála, takže to bylo v pořádku. Čest zůstala zachována, vše je dobré. Ne, stříbřenka se totálně nepřilepila, nu-uh! No, zpět k lovu. nebo spíš ke skutečnosti, že tenhle lov byl neúspěšný a začal dřív, než pořádně začal. Možná se nám v horách poštěstí víc, uvidíme.
vyrazily jsme tedy zpět přes louku a brzy už jsme kráčely na úpatí hor a pokračovaly hlouběji. Ale... co to bylo támhle v dálce? Lesklo se to i na tuhle vzdálenost a vypadalo to tak... lákavě. Stálo by to za prozkoumání, než? I když mi to tak moc připadalo jako nějaký další výplod magie těchto ostrovů. "Vidíš to taky? Co to je?" S místní portálem jsem ještě neměla tu čest a neměla jsem ani ponětí, kam by snad mohl vést. Chtěla jsme se tu porozhlédnout po jiné kořisti, protože jsme byly obě pořád hladové, ale tohle se zdálo být naléhavější záležitostí. Než jsem se nadála, už jsem kráčela k portálu - jen abych si přichystala nepříjemné překvapení, až se dostanu moc blízko.

---> Červená louka (portálem)

---> Zubří pláň

Ještě jsme se stejně ani na území nenacházely - Zlaté smečce nepatřil celý Zlatý les, tolik území ani nepotřebovala. "Všechny soudit nemůžu," přiznala jsem, "kromě těch našich jsem na žádné ještě nenarazila." Ani jsem netušila, kolik smeček se tu dohromady nachází. Neznala jsem ostrovy zatím tak dobře, abych mohla soudit. Měla jsme to svým způsobem jako Peisia. Vlk mohl mluvit jen o tom, co doopravdy znal.
Nyní jsme dorazily do lesa a zatímco mě zlaté listí nechávalo chladnou, Peisia z něj byla nadšená. Sledovala jsem stopu, ale brzy jsem přeci jen zvědavě obrátila pozornost k ní. Dobře, lov je odložen. Bylo docela roztomilé, jak nadšeně se tvářila, když si to listí prohlížela. "Asi tě zklamu, je to docela obyčejné listí, jen má zvláštní barvu." Ne, nic se tu netřpytilo, nic se tu nelesklo. Byl to naprosto obyčejný les, který se chtěl tvářit speciálně. Ale... vypadalo to docela hezky i na jaře a v létě, řekla bych. Zatímco se kochala, posadila jsem se do sněhu a... zmerčila malý rampouch na větvičce nedaleko. Pořád jsme měla žízeň. Možná by tenhle byl lepší než sněhové vločky? A tak jsem opatrně vystrčila jazyk a olízla ho. A... přilepila jsem se. K čertu s tím! Snažila jsem se chvilku nenápadně oblepit, jenže ta mrcha nechtěla pustit. Naštěstí se jednalo jen o malý rampouch, takže jsme ho prostě ulomila a se sebezapřením sežvýkala - tvářila jsem se u toho všelijak a litovala jsme životních rozhodnutí. A pak jsem se vrátila ke stopě, jenže... tady v lese bylo těch stop najednou tolik a brzy se ta naše ztratila ve změti jiných. Hm, tak patrně nic. "Možná bude lepší, když se vrátíme na louku. Už ji nemůžu najít. Vidíš ji někde?"

---> Sněžné tesáky (přes Zubří pláň)

1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1 bod

Iona poslouchala. iona poslouchala velmi dobře, ale Iona by možná radši neslyšela. To, co tu Peisia malovala, ba utopie. Krásná a nedosažitelná, to byla. A mě její slova lezla na nervy - ne však proto, že by to bylo rouhání a svět tak prostě nefungoval, jak jsem si myslela, ale proto, že se stydlivý hlásek, zadupaný do hlubin mého nitra jak výchovou tak roky drsného přístupu, tiše ptal: Proč to nemůžu mít já? Proč ona, když ne já? Proč je to tak nefér? Takové myšlenky bylo lepší zaplašit hned v zárodku. Když vyslovila tu větu, zatvářila jsem se, jako bych spolkla citron a radši to dál nekomentovala. Peisia měla pravdu, ano, ale na mně byly napáchané škody, které jedna konverzace a pár měsíců na Mois grisu prostě napravit nedokázaly. Bude potřeba víc než jen to. Tohle všechno mi připadalo jako past, jako něco, co prostě nemohla být pravda a z čeho se co nevidět probudím. Lepší tomu nedávat pozornost, lepší nevidět naději.
Chvíli jsme sledovaly stopu v tichosti. I když jsem vypadala zažraně, pořád jsem poočku sledovala, kde se nachází můj lovecký partner, jak už jsem byla zvyklá. A pak jsme dorazily k lesu a já zde zastavila. "Možná nás to zavede na území mé smečky... Ale nemyslím, že to bude problém, dokud jsi se mnou. Jsou tam k cizincům podobně shovívaví jako vaše smečka." Netřeba se znepokojovat. Vyrazila jsem dál.

---> Zlatý les

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4

Ionin svět patrně už převracen vzhůru nohama byl a vlčice sama nevěděla, jestli se má nechat srhnout proudem a přizpůsobot se - zahodit všcehno co znala - nebo se zuby drápy držet starých tradic a zvyklostí, aby jí pocit známosti poskytl alespoň trochu klidu na duši.
Její poznámka o tom, že život není jen o přežití a rozmnožení se nesetkal s pochopením. O čem dalším by snad život byl? O úctě k výše postaveným, o smečce... Ale láska? "Proč bych byla s někým, s kým nemůžu mít silné potomky?" Kontrovala jsem. Ne, tady se patrně neshodneme. Možná že mě už Mois gris dokázal trochu změnit, ale ani zdaleka ze mě neudělal jinou vlčici. Láska? Ti, co se zamilovali do svých partnerů, se možná mohli pokládat za šťastné, ale já nic takového nepoznala a toužit po někom, kdo nebyl můj určený partner... Ne, to bych si v životě nedovolila. A odnosit vlčata jinému páru? Huh? Ne, taky jsem to už dál nerozebírala. Zpět k lovu.
Přidala jsem se k ní v hromadě stop, ale nutno přiznat, po předchozím rozhovoru jsem se v její společnosti najednou cítila... Divně. Byla tak blízko. Tahle elevantní vlčice co mi povídala o fantastických věcech. Dvě vlčice jako partneři... Jaké to asi bylo? Mísilo se ve mně znechucení se zvědavostí a jakýmsi pocitem provinilosti, že o něčem takovém vůbec přemýšlím. Ah, kdyby radši držela tlamu.
Sklonila jsem hlavu ke stopámm, které jsme objevily, a chvíli si je prohlížela, než jsem jednu z nich vybrala a ukázala ji i srnce. "Tahle vypadá dobře. Hádám, že se jedná o mladý kus a ta stopa vypadá nepravidelně. Možná se někde poranil a bude snazší ho dostat. byla to čerstvá srnčí stopa a vedla po louce dál. Nebude těžké ji sledovat. Vyrazila jsem po ní a nechala Peisiu za zády. Ať se přidá, jestli chce.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

Třeba, ano. Nakonec uvidí, co objeví.
Hodila jsem po ní divný pohled. "I to by byla možnost, ale chtěla bych vidět smečku, ve které by to prošlo," pohrdavě jsem frkla, "pokud chtějí všichni přežít, každý musí nést svoji vlastní váhu." Nikdo nemohl jen tak polehávat, to bylo plýtvání zdroji.
"Samozřejmě. Každý potřebuje za partnera někoho sobě rovného, s kým splodí ty nejlepší potomky," prohlásila jsem hrdě. Tak to bylo správně. Slabí potomci byli lepší mrtví. Obzvlášť, pokud se narodili s elementem země nebo bez magie.
Peisia se jala vysvětlovat své vlastní tradice a já poslouchala. A... Neznělo to špatně. "Hmm, pokud je vlk z moře schopný vylovit škebli, pak musí být silný a schopný." To nebylo vůbec špatné. Znělo to jako rozumná tradice... Než ji pokazili tím, že určili jednodušší podmínky. Vlci, kteří stále lovili z moře, byli chytří. Jejich perly měly větší váhu. Ale... Peisia mluvila dál. "...řekla jsi právě vlk vlkovi a vlčice vlčici?" Provlka, nerouhej se, Peisio! "Co má takový svazek za smysl? Však z toho nemůžou vzniknout vlčata. Který rozumný vlk by si to vybral?" To mi nešlo na rozum. To byla zvrácenost, ne? Dvě vlčice se mohly mít rády, ale... Ne takhle. A už vůbec ne uzavírat partnerství. To bylo prostě... Špatně.
"Můžeme se tulit pro teplo." Ale zpět k lovu. Usmála jsem se na ni. "Ráda ti to předvedu. Pak mě můžeš napodobit. Nikdy není od věci naučit se něčemu novému." Zvážila jsem její otázku a pak zavrtěla hlavou. "Ulovit něco na sněhu bude lepší, hrozí u toho méně nebezpečí." Nechala jsem kamzičí stopu být a šla se porozhlédnout po něčem novém.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4

---> Mlžné pláně

"Myslím, že společně bychom zvládly i srnku, hlavně pokud najdeme nějaké menší stádo," řekla jsem. Zajíci byli pochopitelně vždycky možnost, ale proč se smířit s něčím, co nás sotva zasytí? "Pokud najdeme něco většího, bude to lepší volba. I když ti to tak možná nepřipadá, když jsme v pohybu, nemáš na zimu dobrý kožich a tvoje tělo vydá spoustu energie už jen na to, aby tě udrželo v teple. Potřebuješ hodně jíst." A já taky, i když jsem na tyhle podmínky byla lépe stavěná. A ano, obávala jsem se obojího. Byla by jí škoda. Ať už by zdechla kvůli zimě nebo kvůli lektvaru. zatímco jsme kráčely loukou, chňapla jsem po prolétající vločce a chytila ji do tlamy. Hm, dala bych si něco k pití. Jíst sníh obvykle nebyl dobrý nápad. Snad bude někde nějaká voda.
"To mě nepřekvapuje," řekla jsem. Jenže Peisia mluvila dál a já se na ni nechápavě podívala. "Zasnoubení? jak to souvisí s jezírky? Když ti vyberou partnera, prostě máš partnera, na to přece perly potřeba nejsou." Všimla jsme si, že zkoumá nějaké stopy a zaradovala jsme se, že objevila kořist, ale... ale ne, byla to vlčí stopa. Nic, co by nás v tuhle chvíli zajímalo. Respektive... mě.
Jak jsme zkoumala stopy, Peisia do mě drkla a já zvedla hlavu a usmála se na ni. Hm, musel to být nějaký jižanský způsob, pořád se otlapkávat. Ano. Určitě. Prostě byli kontaktní i když nešlo o tělesné teplo. A mně z toho bušilo srdce jen proto, že mě tím vždycky překvapila, protože jsem na něco takového nebyla zvyklá. Nic, co bych musela složitě rozebírat. Že? "Je u vás na jihu zvykem dotýkat se jeden druhého? Nebo je ti zima? Můžeme se na chvíli zastavit a já tě zahřeju, když najdeme nějaké místo, kam nebude fučet." Stejně jako předtím s Rain. Peisia teď byla můj lovecký partner, tak bych na ni měla dávat pozor a starat se o ni. Jenže to už mě upozornila na otisky kopýtek a já je šla prozkoumat. "To by mohl být i kamzík. Rozhodně to vypadá, že to vede do hor." Ale zdržovat mě, co to povídala? "To vůbec nevadí. I když s tím nemáš zkušenosti, pořád budeme mít lepší výsledky ve dvou. Můžu ti ukázat jak na to, a naučit tě nějaké základy, dobře?" Bude se jí to hodit, pokud chtěla přežít i mimo poušť. "Zaprvé, když chodíš po sněhu, roztáhni prsty na tlapkách, budeš se pak méně bořit." Měla jsem o něco větší tlapky než ona. Bylo to potřeba pro pohyb na takovémhle terénu. "A pokud budeš pronásledovat kořist, uděláš nejlépe, když poběžíš v její stopě. Prorazí ti závěje a rychleji se unaví, zatímco ty můžeš šetřit energií." Jinak se lov na sněhu zas tolik nelišil od normálního. "Pokud se dostaneme do hor, mysli prvně na svoji bezpečnost. Pozor na led a sníh. I když se tváří jako pevný povrch, často se pod ním skrývají prohlubně, kde může uvíznout tlapka, nebo zrádný štěrk. Radši ať nám kořist uteče, než abys slítla někam dolů. A že něco udělám já neznamená, že bys mě měla napodobovat, pokud si v tom nebudeš jistá. Já mám s lovem v horách docela dost zkušeností a vím, co si můžu dovolit. Ty radši nejdřív otestuj své limity. Nějaké otázky?" Byly to základy, ale pokud na sněhu a v horách nelovila, budou se jí třeba hodit.

2) Chyť do tlamy vločku (klidně i s velkým V) - 1 bod
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - 1 bod
2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

Podívala jsem se na ni poněkud zděšeně, když zmínila, že máme ještě další lektvary. No to snad ne, netvrď mi, že to po tomhle rovnou vyzunkneš taky. Copak Peisia neměla žádný pud sebezáchovy? Ovšem navrhla alespoň maličký odklad a já kývla. "Mohly bychom se podívat po něčem k jídlu." Ale žádné testování lektvaru neslibuju, jasné? Zas bacha, já žiju docela ráda.
Vykoukla jsem z jámy a opravdu to vypadalo docela bezpečně. Okay. Pojďme odsud. Peisia vytvořila schůdky ven, abychom se mohly bezpečně dostat zpět na louku a já na ni vděčně kývla. Škrábat se nahoru by bylo dost... složité. Pořád ta jáma nebyla úplně maličká. "Docela ano, už jsem nejedla... ani nepamatuju." Naposledy asi na té hostině v lese. "U nás? Měli jsme lovecké týmy. Já zrovna zastávala úlohu lovce. Lov na sněhu se podle mého zas tolik neliší od lovu kdekoli jinde, jen... ty nemáš zrovna idelní kožich." Zběžně jsem si ji prohlédla. Eh, možná ji kořist bude považovat za srnku. Jen aby mi venku nezmrzla... ale pokud se budeme pohybovat, snad to bude v pořádku. "Stopování na sněhu je ale mnohem jednodušší. Můžeš je sledovat jen zrakem a zjistíš z nich mnohem víc informací podle postavení tlap a trasy, aniž bys je musela dlouze zkoumat čenichem."

---> Zubří pláň

Vzato kolem a kolem, smrt byla docela příjemná. Až na to, že tohle samozřejmě nebyla doopravdy smrt, ale to byl jen nepodstatný malý detail. Nahoře stále zuřila nezkrocená magie, ale tady dole, jak se zdálo, jsme byly v bezpečí. A ne, Iona se nezlobila, Iona byla ještě stále v šoku z toho co se právě stalo. A pak... se na Peisiu usmála. "...ale bylo to docela vzrušující... ne?" Jasně, měla by se na ni zlobit za to, že tak neuváženě vyzunkla ten neznámý lektvar, ale Iona byla v tuhle chvíli jen ráda, že z toho obě vyvázly ve zdraví.
"To nevadí, hlavně, že jsme to přežily," řekla jsem, když se omluvila. "Ale už žádné neznámé lektvary od Wua nezkoušej, prosím." Jenže pak... mi poděkovala. Znělo to tak upřímně. A... mile. Rozhodně jsem její život nezachránila a ani jsem nevěděla, proč jsem se za ní vrhla, ale ona mi přesto poděkovala. Uhm... rychle jsem se podívala stranou, abych skryla rozpaky. "Uhm, no, myslíš, že to skončilo, nebo nás to jen nechává ve falešném pocitu bezpečí, než to udeří znova? protože já navrhuju vylézt ven a zmizet odsud."

Takhle to přece nemůže skončit! Nebudu sledovat dalšího vlka umírat. Co to vůbec ti zrzci v mém životě měli s tím umíráním? Nejdřív můj bratr Einar, teď Peisia... "Ve, vemůžu tě tu vechat, zabev," procedila jsme skrz zaťaté zuby, jak jsem se ji snažila vytáhnout. Jenže se mi moc nedařilo, tlapky mi krapet podkluzovaly a rozhodně nebyla zrovna lehká. zatraceně, měla bych být silnější. Mnohem silnější. Ale zdálo se, že to půjde, když se budeme ještě trošku snažit. Peisia zabrala, já tahala a pomalu, pomaličku se nám dařilo ji dostat z té jámy. Snažila jsem se nevšímat si kytek kolem sebe a soustředit se jen na svůj úkol. Musela jsem ji dostat ven. ještě kousek. Ještě... a v tu chvíli zem pod Peisiou povolila a ona sklouzla dolů. Nestihla jsme ji pustit, prostě jsem letěla s ní. Tak tohle je konec. Takhle umřeme. Kvůli lektvaru toho šedého mizery... přes očima se mi začal promítat můj dosavadní život... a byl překvapivě plný mechu a květů. Huh.Skončily jsme v měkkém polštáři v jámě, jedna přes druhou, rostliny všude. vyplivla jsem pár okvětních lísků a podívala se po Peisie. "...zvrchu to vypadalo nějak hlubší." Smrt se odkládá. No, a teď se budeme muset nějak dostat vem.

"Tady je mlha tak nějak celoročně," řekla jsem, "nebo to jsem alespoň vypozorovala. Pokud se přes tuhle louku ale dostaneme, je tam kus, kde mlha není a pak tam v lese leží moje smečka." tady už jsem se trošku vyznala a i když orientace v mlze nebyla nejlehčí, šlo jen o to udržet směr a nemotat se v kruhu. Jeden si tu skutečně nevybere. To ale zvládneme.
Ovšem co se lektvaru týkalo, neměla jsme z toho dobrý pocit. "No když myslíš..." Já bych tedy takové věci bez manuálu neochutnávala, ale možná Peisia neměla co ztratit? Kdo ví... Jenže jak se ukázalo, ochutnávat tu věc byla chyba. Zatracená chyba. Jistěže jsem neutíkala, to jsem ji tam měla nechat napospas těm šíleným kytkám? "To tě tu mám nechat?" zavolala jsem na ni zpátky. Vždyť si ublíží! na lovu jsme také přece nenechávali své partnery ve štychu, tohle nebylo nic jiného. Pokud utečeme, utečeme obě. Dokud to ode mě bylo dost daleko, tak jsem snad v bezpe- jenže to se Peisia rozběhla za mnou a pohroma následovala. Země pokla a Peisia zůstala vidět nad propastí. Vyjekla jsem. Navzdory tomu, že bych udělala líp, kdybych utekla, jsem se vrhla za ní a pokusila se ji popadnout za kůži abych ji vytáhla. Notak, peisio! Přece tu takhle neumřeš!

---> Tajga (přes Začarovaný les)

Nutno uznat, existovala lepší místa kde někoho učit psát a číst, než uprostřed lesa za sněhové vánice, ale občas si jeden nemůže vybírat, že ano? Prohlédla jsem si co to načmárala do sněhu a i když jsem z toho nebyla moc moudrá, přikývla jsem, že rozumím. To byly zas nějaké novoty tohle. "jasně," souhlasila jsem jen, že tohle můžeme nechat na později. Stát tu když kolem hučel ten ledový vítr prostě nebylo zrovna fajn. Pak si k tomu můžeme klidně sednout a může mi ukázat víc, pokud bude chtít.
Jen co jsme opustily Wua, pokračovaly jsme dál na sever. Jenže... on byl ten sever jaksi nějak podezřele moc na východ, jak jsme zjistily, když jsme se prodraly ven z lesa. "Ne, tohle rozhodně Tundra není. Tohle je Mlžná louka, pokud se nepletu. Myslím, že jsme v té vánici vyrazily špatným směrem." Ovšem vracet se do té vánice nebyl také nejlepší nápad, protože kdo ví, kde bychom skončily pak.
A tu Peisia přišla s tím geniálním nápadem. posadila jsem se do sněhu před ní a zkoumavě se na ni podívala. "Nevím, jestli je to nejlepší nápad. Neřekl nám, k čemu je to dobré a on má na tom svém vozíčku vážně podivné věci." Respektive on nám možná i řekl, jenže to přes tu sněhovou bouři prostě a jednoduše nebylo vůbec slyšet. Jenže Peisia už si lokla. No dobře. Budeme doufat v to nejlepš-
Polekaně jsme uskočila, když se země kolem ní začala měnit a kolem se objevovaly květy. "Peisio, co to vyvádíš, co to-" Jenže ona patrně sama nevěděla. Já věděla, že to není dobrý nápad! Tohle se ochutnávat nemělo! Rychle jsem odtančila co bezpečné vzdálenosti, aby mě magie nezasáhla. "Zastav to nějak!"

---> Kvetoucí louka

Eh? Co to... blábolila? Abych řekla pravdu, připadala jsme si vedle ní v tuhle chvíli krapet hloupě. Kulturní šok jak se patří. "Co to znamená... číst? A psát?" A jak si vlci mohli vyrábět nádobí? Z hlíny? jakože vyhrabali v zemi ďolík a... a co s tím pak? Ne, tohle rozhodně potřebovalo podrobnější vysvětlení a pokud možno i názornou ukázku. To jinak nepůjde. Ale nutno přiznat, zajímalo mě to, opravdu.
Přiblížily jsme se k lesu a čím blíž jsme byly, tím se počasí zhoršovalo. Bylo by skutečně rozumné prostě počkat stranou až se to přežene a nehnat se do toho, ale... ale. Přitiskla jsme uši k hlave a nahrbila se, abych se alespoň trošku chránila před větrem. Jakmile se dostaneme pod stromy, bude to lepší. A bylo, jenže ne nějak výrazně. Vítr se sice trochu ztlumil, ale zato s sebou teď nesl jehličí a další nepříjemné věci. To byl teda nápad tohle. Přiblížila jsme se instinktivně k peisie blíž, abychom se navzájem alespoň částečně kryly před bouří, která byla skutečně nepříjemná. Potřebovaly jsme se dostat skrz, pokud možno tak rychle, jak to jen půjde. Když jsme v tomhle nečase potkaly Wua (co tu vysedával, ten šílenec?) jen jsme si v rychlosti prohlédla jeho zboží a něco málo popadla, než jsme vyrazily dál. Šly jsme ještě vůbec dobře?

Nákup:
Lektvar lásky - za květinu
Mystery box - 50 kšm

Mystery box - 9 - Klubko vlny
Schváleno

---> Mlžné pláně (přes Začarovaný les)

---> Úkryt (přes Namarey)

Že mě to nezajímalo? Hltala jsme její slova plnými doušky. Tohle už opravdu znělo přitažené za chlupy. Jako by to byla nějaká pohádka pro vlčata. Jenže... vlčice povídala o tolika neskutečných věcech, že jsme si nedokázala představit, že by to všechno z fleku vymyslela a Mois gris už mi ukázal tolik různých podivností, že žluté a tyrkysové příbytky nezněly vůbec tak moc divně. "Ty jsi opravdu žila v úplně jiném světě než kde jsem vyrostla já," řekla jsem. Úplně jiném světě.
Usmála jsem se na ni, když se zahihňala a ona... ona se ke mně natáhla a olízla mě. Zůstala jsem na ni zírat jako přimražená. Eh? Co to mělo znamenat? Cítila jsem, jak se mi v hrudi rozbušilo srdce a najednou jsem nebyla schopná slova. Uhm. Ale Peisia se zvedla a vyrazila a já ji následovala. Následovala jsem ji jako ocásek, jak odváděla své povinnosti na území, ale brzy jsme se z pouště dostaly na louku. "To zní jako plán," souhlasila jsem. Budeme muset víc na sever. ta bouře, do které jsme se hnaly, se mi nelíbila, ale les nás před ní alespoň částečně uchrání, navíc to vypadalo, že se brzy přežene.

---> Tajga

Doma to fungovalo velmi jinak. Ioně v některých chvílích její rodina docela chyběla. Dokonce i Flóki, s kterým se mnohokrát nemohla na ničem shodnout a lezl jí na nervy. To, co tady ale Peisia popisovala, znělo jako pěkný maglajs. Nikdo pořádně nezná alfu? Nikdo se pořádně nezná navzájem? Jak mohla smečka fungovat, když v ní nepanovala jasná pravidla a nebyla těsně semknutá? To Ioně nešlo na rozum. "V čem tedy bydlíte, když ne v norách a jeskyních?" Se svým kožichem by moc nepochodila, kdyby měla žít pod širým nebem. Kam se schovávali, když začalo pršet? Nebo sněžit?
"Sever je krutý," řekla jsem, "přežijí tam jen ti nejsilnější a vlci musí spolupracovat a dodržovat určitý řád, protože i malá chyba může stát život nejen tebe, ale i tvé blízké." Neviděla jsem na tom nic zvláštního. Možná by místním vlkům taková lekce v přežití taky jen prospěla a jejich smečky by nebyly tak neorganizované.
Pak se mě ale dotkla tlapkou a já se na ni překvapeně podívala. Huh. Proč je ke mně tak milá? Ale nemohla jsem tvrdit, že se to neposlouchalo dobře. Jakákoli magie je ceněná? Žádná není lepší, než ostatní? "...děkuju?" řekla jsme nejistě a po chvíli váhání jí dotek tlapkou oplatila. "Ty se svou magií dokážeš neuvěřitelné věci," řekla jsem.
Ale dost bylo vzájemného oťukávání, byl čas na lov. Zvedla jsem se a když začala vysvětlovat nůž... no, setkala se ode mě jen s nechápavým prázdným pohledem. Nah, moc novotin. Pojďme.

---> Kvetoucí louka (přes území Namarey)

To si z pomlouvání alfy vůbec nic nedělala? Místní smečky byly vážně zvláštní. Kdyby si to někdo dovolil u nás, nedopadlo by to dobře, kdežto tady takovou vlčici dokonce bez problémů povýšili na betu? Možná tu v alfově zmizení bylo víc, než se zdálo? Možná se proti němu spikla smečka... zatřásla jsem hlavou, abych se těch myšlenek zbavila. Ne, že to na ostrovech funguje jinak, než na co jsme byla zvyklá, to bylo pravděpodobnější. Vždyť už jsem viděla Zlatou smečku. "Pokud to není moc osobní... jak moc tu vlastně respektujete toho alfu, který zmizel?" Černá si zjevně respekt zjednat uměla, ale toho, co tu byl před ní, jsem neznala. Peisia se jala vysvětlovat na co byla zvyklá z domova a já jsem poslouchala. "To zní... netradičně." A možná i docela hezky? A jako anarchie. "U nás to fungovalo jinak. Pokud by si někdo otevřel tlamu na alfu, obzvlášť někdo nízkého postavení, mohlo by to toho vlka nebo vlčici i stát život. Smečku vedli nejsilnější vlci s magií ohně. ta byla u nás na severu velmi ceněná. Třeba tvoje magie u nás vůbec neexistovala, protože v krajině, kde byl jen sníh, nebyla k ničemu dobrá." Ale Peisia ji podle všeho ovládala lépe, než jakýkoli vlk, kterého jsme znala. Možná až na Rain.
"Ráda bych ti s ulovením takového zvířete pomohla, pokud budeš chtít. Docela mě zajímá jak se takové... kabátce vyrábí." A peisia byla dobrá společnost. taková... pohodová. A přítulná, což jsme jí sice neoplácela, ale ani v nejmenším mi to nevadilo. Možná... právě naopak. Eh, na co to myslím. nepotřebovaly jsme se tu tulit kvůli teplu, protože tu rozhodně zima nebyla.