Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rain a Dail jsem nechtěla rušit a vlastně jsem ani neměla v plánu se dát do řeči s hnědou. Nevěděla jsem, co mám v plánu. Asi je tu nechat a jít zpět na hranice. Rain měla svou sestru, pochybovala jsem, že bude mít zájem dál se mnou čekat, než se objeví alfa nebo někdo ze smečky, ovšem já měla stále zájem se do smečky přidat, i když to nejspíš bude znamenat, že se s tím budu muset nějak poprat sama. Poradila jsem si sama doteď, holt v tom budu muset i dál pokračovat. Na jednu stranu mě její shledání těšilo, na druhou stranu jsem z toho měla smíšené pocity. Rain byla jediná, koho jsem tu zatím trochu znala, nechtěla jsem od ní odcházet.
"Ahoj," odpověděla jsem té hnědé. "Jde to. No, asi bych se měla vrátit." Nemělo smysl tu postávat a i ta hnědá předtím nevypadala, že se hodlá zdržovat déle, takže jsem ji nechtěla zatahovat do konverzace jen proto, že by snad měla pocit, že tu musí stát a povídat si, jen proto, že jsem přišla. Rain si povídala s tou druhou, takže jsem se na ni jen podívala a rozhodla se, že se loučit nebudu. Pokývla jsem jen ještě na tu hnědou a pak se vydala zpět na hranice, odkud jsem přišla. No, byl čas dál čekat.

Kdo ví, co ti vlci v té smečce dělali. Rain měla pravdu. Navíc nebylo kam spěchat. Holt tu ještě nějakou dobu strávíme, s tím jsme nemohly moc dělat. Mohly jsme to tak akorát prospat.
Když jsem se probudila, Rain vedle mě ale nebyla. Rozespale jsme se rozhlédla. její pach byl pořád všude okolo a čerstvý, takže nemohla být pryč dlouho, přesto se mi to nelíbilo. Vždyť jsme byli jen kousek od území cizí smečky a i když tvrdila, že je její alfa její kamarád, mohla být nebezpečná. Vstala jsem a vydala se po její stopě.
Brzy jsme ji uviděla. A vedle ní stáli dva úplně cizí vlci. Srst na hřbetě se mi naježila, připlácla jsem se k zemi a připlížila se blíž. Pokud by snad Rain chtěli ublížit...
Brzy se však ke mně donesly jejich hlasy a já se opět uvolnila. Tohle nebyla hrozba, naopak. jednalo se o přátelské setkání. Pomalu jsem vyrazila k nim. Rain a ta druhá... byly sestry? Takže našla svou ztracenou sestru? Alespoň někdo. Nechtěla jsem jejich shledání rušit, takže jsem zamířila k té hnědé vlčici a postavila se stranou kousek od ní.

Podívala jsem se na vlastní tlapky. "Já už nevím, čemu mám věřit a čemu ne," přiznala jsem, "spoustu věcí jsem považovala za nereálné. povídačky. A pak přijdu sem a už nevím, co je skutečné." V čem byly hvězdy plnící přání méně reálné, než vlk prodávající magii? Možná bych to měla brát jako ona, nevěřit, dokud to neuvidím... jenže ona tvrdila, že to viděla. Proč nemohl být svět zase jednoduchý a dávat smysl? Podívala jsem se směrem ke smečce. "Jsi si jistá, že se nepřestěhovali?" zeptala jsem se pochybovačně. pachy byly pořád na místě, ale už jsme tu seděli celou věčnost a nikde nikdo. Sledovala jsem, jak Rain popošla opodál a uložila se ke spánku. nebyl to špatný nápad, když jsme celou noc strávily povídáním, takže jsem se k ní přidala a stočila se do klubíčka vedle ní, protože už nebylo nejtepleji a i když byla teplota příjemná na běžnou existenci, na spaní venku už to nebylo to pravé. Pokud někdo přijde, jistě nás vzbudí. byly jsme přece dvě cizí vlčice an hranicích cizího území.

Z mého prázdného pohledu muselo být jasné, že se nechytám. "Padající hvězdy? To ano, ale..." Zvedla jsem pohled znova k obloze. Snažila jsem se pochopit, jak to mohlo souviset, vždyť hvězdy byly... hvězdy. Neuměly číst myšlenky, nemohly nás slyšet. "Je to snad nějaká další magie, kterou tu máte?" Byla jsem ohledně toho celého značně skeptická. Hledat naději v pověře? Jistě, bylo by hezké, kdyby hvězdy plnily naše přání, ale jak Rain vzápětí sama řekla, bylo to hloupé. "Neber si to osobně, ale já na tohle nejsem, mám radši hmotnější naději, než něco, co se na okamžik objeví a pak to zase zmizí." Hledala jsme ve hvězdách naději sama, to byla pravda, ale to bylo něco jiného. nečekala jsem, že mi splní co mi na očích uvidí, jen jsme od nich čekala, že se vždycky budu moct spolehnout, že budou na obloze.

Neříkala nic, takže když jsem domluvila, opět jsme seděly v tichosti. Nevadilo mi to. Dívala jsem se na oblohu a brzy se ztratila ve vzpomínkách a vlastních myšlenkách. Kdy jsem se naposledy takhle posadila, ve společnosti někoho, koho... jsem měla ráda, koho bych si dovolila nazvat přítelem, a jen jsme si užívali okamžiku a nedělali si starosti s ničím jiným? Jistě, trápila mě teď ta smečka, ale to nebyl problém, který jsem musela řešit hned. Dokud tady budeme sedět, byl to problém nekonečně daleko. Možná že tomu tak bylo naposledy s nějakým z mých sourozenců. Nebo s Flókim. Já a on jsme měli mnoho neshod, ale pořád jsem ho jakožto vlka respektovala a i když jsme se rozhodli, že partnery nebudeme, pořád bych si troufala považovat ho alespoň za přítele.
Pak Rain ticho prolomila a skoro mě tím vylekala, i když to nemohlo být déle, než pár okamžiků, co jsme si povídaly. "Přát... si něco?" nechápala jsem. Proč? Padající hvězdu jsem stihla postřehnout, ale nebyla jsme si jistá, jak by to mělo souviset.

Dívala jsem se na ně, když jsme byla mladší. Sledovala jsem je každou noc, jejich chlad a neměnnost. Hledala jsem v nich jistotu, když v mém životě chyběla. "Svým způsobem," odpověděla jsem s čenichem obráceným k nebi "Vždycky jsem je měla ráda a ať jdu kamkoli, vím, že je tam najdu. I teď, když jsem daleko od domova, jsou tady a vrátí se každou noc, dokud je jasná obloha. A když jasná není, pořád tam jsou, jen za mraky." Můj vztah k nim byl složitý. nechtěla jsem Rain nudit svými řečmi, ani se dělit o úryvky z mé minulosti, kterou jsem už nechala dávno za sebou. Provázely mě však v minulosti a budou se mnou i v budoucnu, to byla ta jediná jistota, kterou jsme v životě měla. Hvězdy tu byly přede mnou a budou tu i po mně, stejně jako slunce, den a noc a střídání ročních období. Občas neškodilo připomenout si, jak jsme my vlci nicotní.

"Až příště potkáš toho šedého vlka, můžeš se ho zeptat," řekla jsem. To by bylo, aby něco takového neexistovalo a pokud to někdo bude mít, pak určitě on. Vždyť přece prodával magii. prodával schopnosti a dovednosti, až to nebylo hezké. Takové věci by se neměly dát koupit a za tím jsem si stála.
Pak jsme chvíli seděly v tichosti. Zadívala jsem se na oblohu. Hledala jsem ve hvězdách známá souhvězdí, která jsem znala z domova. Moc jsme toho neviděla, ale mohlo to být jen tím, že bylo ještě brzy a méně zářivé hvězdy neměly možnost přesvítit poslední paprsky slunce, mizejícího za obzorem, jiné se zase schovávaly za listovím stromů. "To jsou," přitakala jsem. "Připomínají mi domov." Hvězdy tu byly samozřejmě jinačí, byli jsme tu jistě víc na jihu a tohle nebylo žádné místo, z kterého jsme si zvykla dívat se na hvězdy doma, ale... ale přesto to byly mé staré známé hvězdy.

Seděla jsem a poslouchala, co mi říkala. Den se už opět začal přehoupával v noc, ale nemohla jsme tvrdit, že by mi to vadilo. nevěděla jsem, jak mě smečka přivítá a i když Rain říkala, že jsou přátelští, měla jsem se smečkami své zkušenosti. Bylo klidně možné, že jestli vkročím na území už se dalšího dne nedožiju. U nás to tak chodilo. "Chápu," řekla jsem, když domluvila. "Ale když tu máte takové magie, neexistuje třeba něco... já nevím, magie nebo nějaké udělátko, netuším, co ten šedák všechno prodává, které by ti mohlo... pomoci, najít své staré známé?" Netušila jsem, co všechno tu je a není možné a momentálně jsem byla ochotná přiklonit se spíš tomu, že bylo možné všechno, dokud nebudu přesvědčena o opaku. Musela jsme se naučit, jak tenhle svět funguje. Vlkužel tohle bylo jediné řešení, které mě napadalo.

"Nějaký domov si můžeš najít vždycky," řekla jsem. "A i přátelé mohou být domov." Pochybovala jsem, že chce do smečky. pokud by chtěla, už by v nějaké jistě byla. To ale neznamenalo, že nikam nepatřila a neměla nikoho. Já sama, bych si, ačkoli opatrně, dovolila nazývat ji přítelkyní. měla však pravdu, nic netrvalo věčně. Vlci přicházeli a odcházeli, ve výsledku jsme měli každý jen sám sebe, na koho jsme se mohli vždy spolehnout, a ačkoli bylo hezké mít za zády smečku nebo pár přátel, nemohli jsme být pořád jen s nimi. Každý měl vlastní plány a vlastní představu o životě. každý potřeboval něco jiného, aby byl šťastný. "Pokud bys doopravdy chtěla mít jeden stálý domov, nikdy není pozdě si nějaký najít. Už teď považuješ za domov tyhle ostrovy, ne?" A teď to patrně bude i můj domov, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli úplně mojí volbou. ne, byla jsem si jistá, že to moje volba nebyla, že si na to prostě budu muset zvyknout. Ale když vlk neměl žádnou volbu, bylo na tom také něco uklidňujícího, Jakási jistota, že vlastně nemůže udělat špatný krok, protože může jít tak jako tak jen jedním směrem. Zvyknu si. Zvykla jsem si i na horší věci a kdyby nic jiného, měla jsme tu alespoň jednoho známého.

"Ocenila bych to, děkuji," souhlasila jsem. bylo by hezké někoho z nich opět vidět, popovídat si, jak jde život a tak podobně. Jestlipak se jim dařilo lépe než mně, jestlipak si našli nový domov, možná i rodinu... Netušila jsem, kdo zůstal se svým přiděleným partnere a kdo ne. Já se s Flókim rozloučila prakticky jakmile to bylo možné, abych hledala štěstí jinde, ale vlastně jsme nevěděla, jaké vztahy s partnery měli ostatní. Nebylo to zrovna něco, co probíráte u rodinné večeře. City stranou, dělej, co ti řeknou, a tak dále.
Povzdechla jsem si. "Musí být hezké mít takovou svobodu." Ona si to mohla dovolit, ovládala magii, uměla létat a kdo ví co ještě. Nemusela se bát toho, co tento ostrov skrýval. Přemýšlela jsem, jestli se jí mám svěřit s tím, jaký byl můj život. nalinkovaný a rozhodnutý za mě a já se jen musela snažit, abych byla dost dobrá, abych si zasloužila alespoň to ubohé minimum, co mi bylo přislíbené. Rozhodla jsem se však to neděla. Bylo to za mnou. V minulosti. jaký by mělo smysl o tom dál mluvit? A tak jsem neřekla nic.

Bylo mi to jedno? Ne, nebylo. "Beru tohle jako novou kapitolu svého života," řekla jsem, "pokud v ní nebudou, patrně to tak má být. Ale pochopitelně by bylo hezké mít tu nějaké přátele a rodinu. Život je snazší, když na něj nejsi sama." jak jsme šly dál, sama jsem kontrolovala, jestli neucítím pachy smečky. všimla jsme si jich asi ve chvíli, kdy mi oznámila, že je našla. Rozhlédla jsem se. prostě jsme byli uprostřed lesa. kromě pachů tu nebylo nic, co by značilo, kde území končí nebo začíná, nebo jsem alespoň nic neviděla. Usadila jsem se vedle ní. bylo mi jasné, že tohle může chvíli trvat, ale prostě vtrhnout na území a začít někoho sama hledat, to se mi skutečně nechtělo. Bylo tu ale docela hezky. Slunce už svítilo, ale tady pod stromy byl příjemný stín, takže i když tu budeme čekat dlouho, nemělo by to být nijak zvlášť nepohodlné. "Poslyš, proč ty nepatříš do žádné smečky?" zeptala jsme se, aby řeč nestála.

---> Tichá zátoka

"Takže je to teď nejspíš jenom na ozdobu," řekla jsem. vypadalo to sice hezky, ale praktičnost především. Nehodlala jsme to ovšem dál rozebírat, pokud to pro ni mělo i sentimentální hodnotu, jen dobře pro ni, ačkoli světlo navíc, ještě ke všemu neovladatelné, očividně nepotřebovala, když uměla svítit líp, než vánoční stromek.
Brzy jsme došly do Zlatého lesa, ale celý patrně smečce nepatřil, protože jsme pokračovaly dál a Rain nevypadala, že by mínila se tu prostě zastavit a dál už nechodit. Patrně chtěla radši konverzovat. Okamžik jsme se rozmýšlela, jak jí odpovím. nedělila jsme se o osobní informace zrovna ráda, ale na druhou stranu jsme spolu už cestovaly dlouho. neuškodí, když bude něco málo vědět. "V rámci možností. Jsou rodina, ale u nás se na sympatie zas tolik nehledělo. Hlavní bylo být užitečný smečce." Jistě, že jsme měla své sourozence ráda. měli jsme své neshody, ale pořád jsme byli sourozenci a prožili jsme spolu velkou část našeho života. "Je to ještě daleko?"

Stejně jsem měla pocit, že to musí překážet. Alespoň to nezvonilo. Její teorie mi přitažená za chlupy nepřipadala, ten předmět byl dost divný na to, abych tomu byla ochotná věřit. "Myslíš jako předmět, který má vlastní magii jako my vlci?" O ničem takovém jsem v životě neslyšela, ale ten šedý vlk, co údajně prodával magii, taky nabízel spoustu podivných věcí, takže to jistě možné bylo. A podvodník to nebyl, o tom už jsem také nepochybovala. "Ale stejně si nedokážu představit, co by mohl takový předmět dělat, když říkáš, že ho už máš dlouho a jediné, co dělá, je, že svítí." Já sama si k tomu nic nepřisazovala. bylo to zajímavé, ale v poslední době jsem toho o magii slyšela tolik, že jsem si už nebyla jistá, jestli o ní vůbec něco vím. Rain však řekla, že můžeme pokračovat, což jsem ocenila. Však už také pomalu začínalo svítat. Zvedla jsem se a vyrazila směrem k lesu.

---> Zlatý les

Já měla na to celé jiný názor, ale mlčela jsem, protože jsem si nemyslela, že by mělo nějaký smysl se tady o tom dohadovat. její altruismus byl pochopitelně její problém, ale já měla stále slušné vychování. "Můžu se podívat?" sklonila jsem se k té věci. Skutečně to nevypadalo jako něco, co vyrobily vlčí tlapky. Jedna část vypadala jako pírko, překvapivě zachovalé na to, jak dlouho to patrně nosila na krku, vystavené povětrnostním podmínkám a všemu okolo, a ta druhá byl prostě trojúhelník. Vůbec mě nenapadalo, co to mělo představovat ani k čemu to mohlo být dobré. Opět jsem se odtáhla a zadívala se místo toho na ni. "Můžeš to ovládat? Neupozorní na tebe to světlo třeba při lovu?" Uměla se rozsvítit v podstatě celá, nepotřebovala svítící serepetičky, přesto jsem však musela uznat, že to vypadá hezky. Okolnosti získání byly však také přinejlepším podivné. V jejím životě nebylo o nadpřirozené síly nouze ani v nejmenším, podle toho, co vyprávěla. Vskutku pozoruhodná vlčice, tahle Rain.

Neodpovídala jsem, protože si to odvodila sama. Zřejmě jsem nebyla jediná, komu se zbarvení jí a její sestry nějak nepozdávalo. "Jistě, omlouvám se, to nebylo zrovna taktní," řekla jsem a odvrátila pohled od jejího kožichu, abych ho zase upřela na hvězdy. Pokud byly pouze dvě a jejich rodiče měli hodně rozdílné barvy, dávalo to smysl. na její slova díků jsem kývla. "Je to jen fér. ty jsi mi taky dost pomohla, tak bych ti to mohla nějak oplatit, ne?" Mírně jsem se na ni pousmála. Sice jsem si nemyslela, že v téhle věci budu moc užitečná, ale vlk nikdy nevěděl. Náhody se děly. "Mám i jednu sestru, co je zrzavá," řekla jsem, "ale většina z nás je takhle šedá. Myslím, že kdybys nás viděla vedle sebe, tak na první pohled poznáš, že jsme příbuzní." Nejen že jsme měli podobné barvy, ale měli jsme i podobné značky na kožichu. A když už jsme mluvili o vzhledu... "Co to vlastně máš na krku? Nepamatuju si, že bych někdy viděla vlka, který by něco takového nosil."