Příspěvky uživatele

< návrat zpět

> reakce na Alduin, Dallius & Scar

Vyčkával u boku otce tak, jak mu Alduin nařídil. Jeho mladší sestra Rhysburr se mezitím vydala za jakýmsi cizím vlkem, který mezi všemi ostatními působil tak trošku jako pěst na oko – temně modré znaky křižující srst tu byly raritou, ačkoli bylo pravdou, že ani takový Iridanův otec nepatřil k ryze obyčejně zbarveným vlkům. Iridana ovšem než jednotliví vlci zajímal fakt, jak se cítil v téhle společnosti jako takové. Zvláštně. Tohle byl Chaos. Jeho domov a jeho rodina. Ta, která by se za něj postavila; alespoň pokud mohl matčiným slovům věřit. Ta, která zabíjela; aniž by její pravou tvář znal. Nahrbil se a zběžně pohlédl na křišťálové jezero, na kterém se kolébaly kachny a divoce plácaly křídly. Déšť zesiloval a začaly padat i kroupy, jež donutily kachny prchat, a ostatně ani sám Iridan nebyl zrovna z toho krupobití šťastný. Posadil se a zamračil, načež překvapeně otevřel tlamu. „Takže náš život ovlivňují nějací dva bohové? A všechno, co uděláme, je jen součást nějaké... hry?“ zamyslel se nad otcovými slovy a odmítavě zakroutil hlavou. Muselo to mít jiné vysvětlení. Nechtěl žít s myšlenkou, že ho o matku připravil někdo, koho pravděpodobně ani v životě neuvidí, aby zjistil, proč něco takového udělal.
„Dallie?“ zachraptěl, když uslyšel hlas svého staršího bratra a následně se v jeho rozmazaném zorném poli objevilo jeho mohutné tělo. „Rád tě vidím, Dallie,“ řekl pak a zanechal prostor otci, aby mu objasnil celou situaci. Sám Dallius se svěřil s tím, co všechno ho to stálo, aby se rodina opět setkala. Jejich rodinné setkání ovšem nebylo tak šťastné, když na Iridana padala tíha matčiny smrti, a i tak jejich shledání zničil černý vlk s rudýma očima, který přišel za Alduinem. A Iridan v tom vycítil příležitost. Nahrbil se a pomalu otce následoval, načež si stoupl před Scara. „Takže vy jste ta obávaná alfa Chaosu? Scar?“ zajímal se, zcela vychovaným tónem, a zubatě se na něj usmál. Na tahle slova vsadil vše a doufal, že vše neztratí. Chtěl ukázat, že ho jeho matka vychovala správně. Alespoň aby něco udělal tak, jak měl, a vykompenzoval tím své fiasko s liškou – hruď a hrdlo měl stále roztrhané, takže si Milost musel všimnout, že jeden z potomků padlé vládkyně zažil nedávno pořádný masakr. Rána ale bolela mnohem méně než samotná prohra.

<< Les u Mostu (přes Luku)

Když ho otec okřikl, uvědomil si svůj zásadní přešlap – vlastně si ho uvědomil už ve chvíli, kdy otce označil za lháře. Nechtěl něco takového provést, a o to víc ho bolelo, že něco takového řekl. Kdyby to řekl komukoli jinému, jistě by nad tím jen mávl tlapkou; však milosrdné lži stejně k ničemu nebyly, raději říkat věci na rovinu. Ale tohle byl jeho otec, jeho vlastní krev, kterému právě zabodl kudlu do zad. Zastyděl se a sklopil pohled. Za to, že nerespektoval otcovu vyšší pozici, a za to, že ani jeho zmizelá matka nemohla mít klid – jistě by totiž neviděla ráda, že se Iridan po té zprávě hroutil jako domeček z karet. Znamenalo to, že sice matku skutečně miloval, ale zároveň, že nebyl dostatečně silným. „Bohů?“ polkl pak zvědavě. K matce se již vyjádřit nedovedl. Musel to v sobě zpracovat.
Byl ovšem vděčný své sestře, že podpořila jeho teorii o tom, že to celé byla jen zkouška, a mírně se na ni usmál. Ovšem svým osobitým způsobem – jeho úsměv byl napůl křivý a napůl v něm byly skryty skutečně šťastné emoce.
Jako zmučené zvíře kráčel za otcem, s myšlenkami úplně někde jinde. Bouře burácela a mladý vlček přemýšlel o svém bratrovi a o své kamarádce, o lišce... o životě. Z přemýšlení ho vytrhl až pohled na křišťálové jezero skrytého za závojem počínajícího deště, kolem něhož se stihl shromáždit tucet vlků. Tak tohle je Chaos, usoudil, načež se spořádaně postavil po boku otce. Usměvavá... tak se jmenovala má matka. Trhl hlavou. „Hmm.“ To jediné ze sebe dovedl vyloudit na znamení, že otcův rozkaz slyšel. Nebude dělat ostudu, bude se chovat tak, jak se chovat měl... byl přece potomkem chaosu!

<< Jezero Smrti (přes Temný les a Most)

Hrdlo se mu svíralo úzkostí. Snažil se sám přesvědčit, aby se nebál; nemohl se bát, když byl Chaosanem. Ale hovořilo se o citlivém tématu, o jeho matce. O zmizení jeho matky. A ten pocit prázdnoty, který ho najednou pohltil, byl děsivější než vzpomínky na boj s lesním duchem. Nevědomky zabořil drápy do otcova kožichu, ale protože ještě pořád neměl takovou sílu, nemohlo to až příliš bolet. Následně vzdorovitě trhl hlavou a vystrčil bradu. „Otče, já s tebou nesouhlasím. Rhysburr má pravdu. Nedává to smysl. Matka přece nebyla žádná slaboška! Prala by se až do smrti. Nenechala by nás tu. Lžeš!“ zajíkl se a oči se mu zalily horkými slzami. Věděl, že tohle všechno je špatně – selhání v boji, hluboká rána na jeho hrudi, zmizení matky, nerespektování otce... prolité slzy. Ale všechen vztek, který se v něm za uplynulou dobu hromadil, a všechna hrůza, která v něm bublala, se vydrala na povrch. Přestal se ovládat, dalo by se říci.
Skutálel se z otcových zad a tvrdě dopadl na lesní zeminu. Pak posbíral všechno to, co z něj dělalo pravou tvář Chaosu, a chvíli jen zůstal stát. Následně přivřel oči. „Ale možná, že tohle matka plánovala. Zmizet. A ozkoušet nás. To by dávalo větší smysl.“ Jeho slova však byla spíše zoufalým výkřikem někoho, kdo právě ztratil matku, od níž ani nepoznal pravou lásku a něhu. Mladý vlček se s nahrbenými zády loudal za otcem a sestrou.

>> Křišťálové jezero (přes Luku)

<< Začarovaný les (přes Tichou zátoku a Poušť)

Byl zpět doma, v lese s fialovým listím – který byl pomyslným opakem toho zlatého, v němž žila jeho kamarádka. Ta myšlenka návratu jej konejšila, ale stále mu nebylo dvakrát do skoku; i tak se ale přiměl sestře přiznat s tím, že není dokonalým. Alespoň částečně, protože to, jak zklamal, neprozradil; na to neměl dostatek sil a ani nebyl dostatečně odvážný. Sestra by jistě takhle hloupě nepochybyla! Matně však zaslechl otcovu... chválu? Nebyla to vřelá otcovská slova, ale něco na nich mu přišlo tak něžné, že jeho dušička zaplesala. Rhys mluvila o létání, což by Iridana jistě zajímalo, ale ještě stále byl vyčerpaný, takže tu nejzajímavější část prospal.
Dostatečně si ale neodpočinul, protože bouřka stále kvílela nad jeho hlavou, a tak při každém zapraštění hromu nadzvedl hlavu a tiše zaúpěl. To, že nemusel jít po svých, mu ale postupně navracelo ztracených sil, a tak už neležel na otcových zádech jako potrhaná hadrová panenka, ale pořádně si prohlížel i okolní scenérii. Došli ke tmavému jezeru.
Otec se rozmluvil a mladý Chaosan zadržel dech. Matka? Co je s matkou? Dech se mu zadrhl v hrdle a nebyl schopen to říct nahlas. „Otče, matka... nemůže být... pryč, ne? Je přece vůdkyní Chaosu, a Chaos je... nesmrtelný...“ Nechápavě hleděl na hromádku kostí roztroušených na břehu jezera, které zrovna tak komicky zaujaly jeho pozornost, a přál si, na moment, být někým jiným. Aby se informace o zmizení netýkala jeho vlastní matky.

>> Les u Mostu (přes Temný les a Most)

<< Tajga

Nechal se nést otcem. Opustilo jej vědomí, a tak nespatřil hranici mezi jehličnatým lesem, který se stal arénou smrti, a tím fialovým, jež pro něj znamenal domov – nebo alespoň to, že je domov blízko. Víčka měl ztěžklá, rána na hrudi ale již nevypadala tak ošklivě, protože byla očištěná. Stále ho ovšem hruď bolela a ze všech těch vzpomínek na boj s lesním duchem se mu nepříjeměn svíral žaludek. Tak nějak automaticky se přidržoval otce a nešťastně choulil do jeho tmavé huňaté srsti. Probral se až ve chvíli, kdy otec zastavil a promluvil; hlavně ale proto, že se rozburácela bouřka, a jeho uším to znělo jako konec světa.
Zvedl hlavu, pomalu a se zaťatými čelistmi, a srdce mu prudce narazilo do hrudního koše. „Sestro? Sestro, já... jsem zklamal,“ zachraptěl na uvítanou. Byl to snad důkaz jeho slaboty, že se přiznal? Nebo naopak něco, za co by jej matka pochválila – že se nebojí čelit svým chybám a démonům? Tiše zakašlal a ještě stále malátně ze ztráty krve zamžoural na povědomou tvář sestry, která se však v mnohém změnila. Už to nebyla tvář někoho bezbranného, ale tvář... dospívající vlčice. Ještě stále byli mláďaty, ale zestárli; ona i Iridan. A jistě i jejich nejstarší bratr, Dallius. Ten tu však nebyl a pro Iridana bylo až moc náročné se rozhlížet okolo, zda ho nenejda, a zůstat vzhůru, a tak znovu odevzdaně zabořil tvář do otcovy srsti. Slyšel něco o Křišťálovém jezeru, další alfě Chaosu a matce. A také něco o nějakém důležitém sdělení. Zmohl se však jen na zachraptění a pak ho spolkla temnota.

>> Jezero Smrti (přes Tichou zátoku a Poušť) //přechod na druhý ostrov

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 8
Postavení: Sigma
Povýšení: \
Aktivita pro smečku: \
Krátké shrnutí (i rychlohry): Pokračoval v boji společně s Merlin proti lišce (vzhledem ke svému věku se spíš snažil před útoky utíkat), utrpěl poměrně těžká zranění – liška mu poranila hruď a hrdlo. Na sklonku sil je zachránil jeho otec Alduin, pak se rozloučil s Merlin a vydal se s ním domů. Aktuálně jsou na cestě za sestrou.
Bobříci: \

POSTOVANÁ = 11

Když svět zčernal, naplnily ho hrůzné výkřiky. Slyšel šílený štěkot lesního ducha, viděl, jak lišce hladově odkapávají sliny z tlamy a jak z jejích očí srší touha po krveprolití. Znovu a znovu cítil, jak si její zuby hledají cestu jeho hrudí a jak z ní prýští tmavě rudá krev. Schoulen do klubíčka se rozkašlal, ale stále nebyl plně při vědomí. Vnímal jen děsivé vzpomínky a ztrátu své kamarádky, byl zmatený a vyčerpaný.
Jen částečně cítil, jak mu otec čistí nepěknou ránu. Když se zraněné, rozervané kůže dotkla voda, tiše zakňučel. Až nyní si pomalu začínal uvědomovat skutečnou dohru jeho cestování a opuštění rodného doupěte. Dostal sice matčino i otcovo požehnání, ale nebyl dostatečně opatrný – a nyní k tomu měl vzhledovou i bolestivou připomínku. Rozsápaná hruď a hrdlo se jen tak nezahojí a Iridan, ač se nikdy s žádnými jizvami na svém těle nesetkal, věděl jistě, že mu zůstane nejen jizva, ale spolu s ní i traumatické vzpomínky a občasná bolest. Cítil, jak se jeho rozpálené tělo přestává dotýkat vyprahlé lesní zeminy, a následně se jeho drobné tělíčko zachumlalo do otcovy husté srsti.
Opět se propadl do bezvědomí a z otcových zad visel jako hadrová, roztrhaná panenka, příliš slabá na to, aby dovedla otevřít oči. Na chvíli se opět vrátil do stádia krátce po narození, do tmy a spánku, ale nyní už věděl, jak hrůzně chutná život.

>> na otcových zádech do Začarovaného lesa

POSTOVANÁ = 10

Očekával, že ucítí pevný stisk otcových zubů, nebo přinejmenším že uvidí v jeho temných očích hněv. Nic takového se ovšem nestalo a Iridana donutil ten okamžik zamyslet se nad tím, kde skutečně leží pravda o Chaosu. Cukl sebou. Snažil se najít v otcově tváři známky hněvu, pohrdání, výsměchu. Trestu. Cokoli, co by ukázalo pravou tvář Chaosu, ale našel jen útěchu. Schoulil se do jeho srsti. „Přežil jsem, protože Chaos přece neumírá. Kdyby někdo z Chaosu zemřel, znamenalo by to přece, že je slabý, ne? Ale i tak jsem pochybil, vím to, otče,“ zahučel tiše a srdce mu hlasitě tlouklo v hrudi. Netušil, jak bolestivě daleko je od pravdy, nevěděl nic o své matce. Nyní pro něj existovala jen jedna jediná smrt – smrt krvelačné rezavé bestie, lesního ducha, lišky. Jmen měla ta zesnulá schránka zkroucená v nepřirozeném úhlu kousek od něj, s prokousnutým hrdlem, v Iridanově hlavě nespočet. Znamenala ovšem jen dvě věci – zkoušku a zkázu. Smrt matky však stále byla jen krutým tajemstvím jeho otce.
Otec též Merlin nabídl, aby se někdy stavila k nim do smečky. Iridan věděl, že najít polohu jejich smečky není snadné, vzhledem k tomu, že Chaos neměl žádné konkrétní území a ovládal celý svět, avšak otcovo gesto ho zaujalo – včetně nabídky naučení elementu. Otočil se na Merlin. „Až se znovu uvidíme, budeme postrachy všech lišek, Merlin.“ Zasmál se a znělo to děsivě, ale jeho smích byl upřímný.
Bolelo ho ovšem, že jeho kamarádka odchází. Naposledy k ní natáhl tlapku. „Měj se hezky, Merlin. Slibuju, že budu čekat. A –“ zarazil se. Jí vyřčené jméno znělo jeho uším záhadně, tajemně. Bylo to snad to, o čem mluvila předtím? Že by chtěla být někým lepším a dát si své vlastní jméno? Bylo to tajemství, které si hodlal nést v srdci, protože pro jeho kamarádku to jistě znamenalo hodně. Pak se přišoural k otci. „Zvládnu to, otče, musím“ vyrazil ze sebe neústupně, překvapen tvrdostí a odhodlaností svých slov. Chtěl ukázat, že alespoň v něčem je správným Chaosem, ačkoli si nebyl jistý, kým vlastně je. Jenže ani sám Chaos není nedotknutelný, a tak jej po pár krocích opustilo vědomí. Svět se roztřásl, pohled zamlžil a jeho mladinké tělo se zhroutilo. Ztratil až moc velké množství krve na to, aby si jen spokojeně hopsal po loucích a loukách.

Predátoři – konec

POSTOVANÁ = 9

Válka zuřila za jeho zády. Slyšel vřeštění lišky, krev mu tepala ve spáncích a zároveň střídavě vytryskávala z jeho rozsápaného hrdla. S každým dalším vřískotem se mu zatajil dech a modlil se k bohům, o kterých mu nikdo ani nevyprávěl, aby mezi bolestivým skučením nezaslechl otcův hlas. Boj na život a na smrt ovšem po nějaké chvíli utichl a horký suchý vzduch naplnil železitý pach krve, ale otcův poslední zoufalý výkřik za celou tu dobu nezaslechl. Zaplavila jej úleva, a zároveň mrtvé uvědomění – za poslední dobu se pro něj pach krve stal tak bolestně známým, až začal přemýšlet, kde ležela hranice mezi tím, že byl slabý na to, aby si zasloužil pravé jméno Chaosu, a tím, že oním Chaosem skutečně byl – však přišel do lesa zasít jen zkázu a zbarvit jej do rudého hávu.
S váhou těla napůl visící na Merlin zakašlal. Zhluboka se nadechl, aby se jeho roztřesené droboučké tělo zklidnilo, a šťastným pohledem pohlédl na otce. Chaos v něm odmítl se mu vrhnout do náruče, navíc neznal takhle milá gesta, ale na vratkých nohách k němu alespoň přišel a zabořil mu uslzenou tvář do kožichu. „Dovedeš mi odpustit? Že jsem slabý, otče?“ zamumlal mu do černé srsti a odevzdaně, až s bázlivostí sklopil svůj pohled. Byl vděčný, že i jeho otec poděkoval Merlin za to, že ho zachránila. Následně Alduin přednesl velmi lákavý návrh, ale i přes bolest, kterou Iridan cítil, jej mladý vlček odmítl. Tušil, že jeho otec je dobrým léčitelem a mohl by mu rány vyléčit, avšak... Merlin hovořila pravdu. Navíc Iridana mnohem více sžíral pocit selhání a slabosti, než ho skutečně bolela zraněná hruď – a že to bolelo pekelně.
„Liška je možná kruté zvíře, ale to, co mi provedla, bylo zasloužené. Neměl jsem se tu potulovat sám. Zvládnu to, otče,“ řekl nepřístupně a znovu zakašlal. Stálo ho velké usilí mluvit i vyřknout něco takového. Jizvy jako takové se nebál, ale bál se toho, jakým je Chaosem. Ne proto, že se vydal na cestu získávání jizev, ale proto, že svoji první získal svými neuváženými kroky.
Následně se stočil na Merlin. „Chci, abys tu zůstala, Merlin.“ Neznělo to majetnicky, jen toužebně. Chtěl ji mít po tom vše u sebe. Následně si však uvědomil, že za jeden jediný den pochybil až příliš. Nakonec rázně zakroutil hlavou. „Ale vrátím se s otcem. Do Chaosu. Ale na tvůj slib nezapomenu a ty nezapomeň na můj – vrátím se. Až budu silný. Jsem ti, já Chaos, konec konců zavázán.“ V duchu se pochválil. Takhle to zní mnohem lépe. S tváří zkřivenou bolestí se jemně zazubil a pohlédl na mrtvé tělo lišky. Tak takhle vypadá smrt...

POSTOVANÁ = 8

Liška vřeštěla a její hněv rval Iridanovi ušní bubínky. Zmítal sebou v sevření své sestry, a zatímco se snažil uniknout další ochutnávce z repertoáru liščích způsobů útoku, klopýtal po spletitých kořenech a drápy se snažil bořit do suché lesní zeminy provoněné vůní jehličí a krve, aby se udržel na nohou. Cítit horko kůže své kamarádky, její přítomnost, mu dělalo dobře, jenže zároveň mezi záblesky ztráty vědomí viděl i její zakrvácené oko a skoro cítil bolest, jaká jí musela tepat v prokousnutému rameni.
On samotný byl div ne šílený bolestí. Hruď ho pálila, nepříjemně mu v ní škubalo, cítil se, jako kdyby mu stále ona zrůda zarývala své tesáky do hrudi a rozsápávala ji. Škubal sebou a tiše naříkal. Jedna slza za to, že byl k smrti vyděšený, druhá za onu bolest a ta třetí za černý stín, který do rodiny dotáhl; Chaos, který zanechává za sebou kapky krve, ale je sám tím poraženým.
Iluze vytvořená Merlin imaginárně bojovala po jejich boku, ale rytíř vytvořený z magie byl jen částečným spojencem, který se každou chvíli mohl zhroutit jako domeček z karet. Po chvíli se ovšem... zhmotnil. Pableskující stín nabral podobu živého tvora z masa a kostí, s důvěrně známým černým kožichem a nezvykle mohutnými tlapami a huňatým kožichem; tak to alespoň mladý vlček vnímal, protože s malátností nedovedl sledovat vše. ,Otče?´ Jeho rty zformovaly to slovo, ale nakonec jen zasípal. Hrdlo měl bolavé a napůl rozsápané. Chaos při něm stál i v moment, kdy si on sám nezasloužil jím být, a to jej obrovitánsky zaujalo.
Merlinin návrh, nebo spíše příkaz, vnímal jen sotva, přesto sebou cukl. Ta slova jej svým způsobem dojala, cítil emoce, které by ani jako správný zabiják cítit neměl. Krev mu ztuhla v žilách a jeho rty se nakonec zkroutily do křivého, upřímného úsměvu. „Chaos je Zlatu zavázán, povím matce o tvých činech...“ zachraptěl. Kéž by věděl, že jeho matka již není mezi živými. A otec, který mohl být poslem její smrti, nyní sám se smrtí bojoval.

POSTOVANÁ = 7

Narodit se ve jméně Chaosu se v tenhle okamžik Iridanovi zdálo jako prokletí. Kdyby nebyl synem samotné alfy Chaosu, mohl by si dovolit mít strach. Takhle však stále musel bojovat s děsem uvnitř své duše, odolávat jejímu bolestivému svíjení. Nemohl jen tak pošpinit své jméno, jméno chaosu samotného. Přesto nedovedl držet kamennou tvář. Třásl se jako bezmocná hadrová panenka a tichounce brečel. Chtěl být odvážný tak, jako jeho matka a otec, ale jak mohl, když... umíral?
Krev prýštila z jeho rozsápaného hrdla. Ležel v malé louži své vlastní krve. Liška nezpůsobila takový masakr jenom díky tomu, že jí Merlin zvládla její plány zhatit, ale i tak to pekelně bolelo a nehezky krvácelo. Iridan ležel na zemi, tvář ušpiněnou od hlíny a rudých kapek krve, načež sebou prudce trhl a převalil se k nejbližšímu stromů, aby se pln zoufalství vyhnul další surovosti rezavého lesního ducha.
Sedřel si při tom páteř a narazil žebra, a ta bolest mu svírala útroby. Omráčeně hleděl na Merlinino krvácející oko. Něco mu říkalo, že s liškou se jistě diplomaticky domluvit nedá, avšak na sílu drápů a zubů se jako velice mladý vlček spolehnout nemohl.
Před lišku náhle skočil stín mohutného vlka. Iridanovo srdce na moment skončilo až do krku, ale brzy díky slovům své sestry pochopil, že tahle záchrana je jen iluzí a čas, který jim poskytla, ubýval až hrozivě rychle. Nechával se svojí kamarádkou odtáhnout od děsivého liščího štěkotu; byl slabý, ale snažil se podpírat i o vlastní nohy. Nezemřeš, Iridane. Alespoň ještě jednou uvidíš moře.

POSTOVANÁ = 6

Zmínka o záhadné magii iluzí mu protekla skrz uši. Soustředil se jen na bušení svého srdce, které mu bolestivě naráželo do žeber, a chrčení rezavé lovkyně před sebou. Slunce stoupalo na oblohu, bylo šílené vedro a dusno. Iridan přerývaně dýchal a pozoroval proužky krve, jež si nalézaly cestu jeho kožichem a v krvavé louži kanuly na zem.
Šinul se pryč, tlapky ho bolely a nohy měl jako z olova, ale i tak dovedl své tělo dopravit o pár stromů dál. Za jeho zády běsnila liška jako zuřivá bouře. Ztratím ji. Jedinou kamarádku, kterou mám, bědoval, dokud se s ním nezhoupl svět a jeho tělo neupadl. Do plic vdechl těžký vzduch, jenž byl nezvykle plný prachu, a divoce se rozkašlal. Oční bulvy se děsivě otáčely za jeho očními víčky.
Do hlavy se mu jako střep zabodl Merlinin hlas. Zakašlal. „A co když nejsem pro Chaos dost dobrý?“ zachraptěl s pokorou, smířen se svým osudem. Hruď ho pálila, rána byla hluboká, víc, než aby se jen tak rychle zotavil. Liška se opět vynořila ze stínů a hladově zaútočila. A Iridan se na poslední chvíli odstrčil od země a jeho hubené tělo udělalo otočku v prachu. Tvrdě se přerazil o strom a s naraženými žebry slepě chmátl čelistmi po své kamarádce. Ve vzduchu byl cítit silný železitý pach krve, z něhož se mu obracel žaludek. Chtěl Merlin zachránit, ač jeho původ mu velel něco jiného, protože to nebyla jeho skutečná sestra ani žádná Chaosanka, ale sotva měl dost sil na spasení sama sebe. Liška hrdelně zavřeštěla.

POSTOVANÁ = 5

Rezavá bestie se krčila v křoví a její hladové oči svítily do pomalu končící noci. Mladý vlček tam stál, snaže se sám sebe přesvědčit, že se nebojí, avšak hrůza jej naplňovala až po okraj. Zklamal Chaos, zklamal podstatu svého bytí. Byl slabý, zničený, zmatený hrůzou. Nejraději by se schoulil do klubíčka pod vysokou borovici a plakal. Plakal by, až by se mu duše rozervala na cáry.
Z huňaté srsti na krku mu prýštila temně rudá krev. Zbarvovala vyschlou půdu do červena a nutila ho vyděšeně cukat celým tělem. „Jsi stvůra a vražedkyně, zrzavej lesní duchu,“ pronesl a mávl tlapkou do vzduchu. Kolik jen životů tahle potvora už vzala, kolik těl poházela po lese jako hadrové panenky? Zuřivé myšlenky mu bolestivě tepaly ve spáncích.
Merlin má pravdu. Dnes nezemřeme. Nestaneme se jedněmi z loutek. Syn Chaosu přežije. Prohnul se v páteři a přidušeně zakašlal, jako kdyby snad rána způsobená liškou chtěla hovořit opak o tom, zda dva mladí vlci přežijí. S mžitkami před očima pohlédl skelným pohledem na Merlin. Neměl dostatek sil na to, aby utíkal, natož aby bojoval. Přesto se otočil a kulhal pryč. Periferně viděl, jak liška zaútočila na jeho kamarádku, a do srdce ho bodl osten hrůzy – jako pravý Chaos za sebou zanechával jen zkázu. Ale bylo to to správné? I přes Merlinino varování se naposledy ohlédl přes rameno a pak se zhroutil o kus dál. Neměl síly. Ne, když mu z hrudi vytékala krev, nohy se mu podlamovaly a pohled zamlžoval. Odpusť mi, že ani svůj druhý slib nedodržím, matko.

POSTOVANÁ = 4

Cítil čirou hrůzu. Hrozivý a syrový hněv, který mu protékal hrdlem. Chaos by se neměl bát, ale přesto se jeden z jeho nástupců bál – mladý vlček byl doslova šílený strachy. Z tlamy rezavé lovkyně před nimi odkapávaly sliny a její oči vysílaly do nitra Iridanovy duše jasné signály – touhu po ukojení hladu, běs, srdce bez milosti. Přes čirou hrůzu, která mu pohlcovala každý atom v těle, pohlédl na svojí tříbarevnou kamarádku – byla vůbec kamarádkou? – a doufal, že jako ta starší a zkušenější z jejich skupiny je z téhle kaše nějak vyseká.
Nevysekala. Na místo povzbuzujících slov, která si však možná Iridan ani nepřál slyšet, protože byla jejich tíživá situace víc než jasná, se dočkal jejích podrážděných a nabručených slov – otřásla jím. Sám v hrudi cítil vztek vůči té rezavé bestii, ale tón, jakým Merlin mluvila, mu ubližoval. Na chvíli se mu zdálo, že je za tuhle situaci vinen, ačkoli vlastně neudělal nic proto, aby se s tímhle zrzavým lesním duchem setkali a to všechno byla děsivá náhoda a výsměch od samotného osudu. „Já bych tu nerad... chcípl.“ To slovo znělo cize, ač vzhledem k jeho původu sedělo k jeho osobnosti a mohl by jej bezesporu používat jako náhradu ke slovu zemřít. Na znamení odporu zakroutil hlavou a odvážně pohlédl lišce do očí.
Další vteřiny vnímal jen omráčeně a částečně. Liška se odlepila od zeminy provoněné jehličím a její tesáky hledaly cestu ke krku mladého dědice trůnu Chaosu. Nebýt pohotové záchrany Merlin a jejího použití vodního elementu, Iridan by odešel v tuhle noc, v záři krásných hvězd, do věčných lovišť – tohle uvědomění jej praštilo do žaludku tak bolestivě, až se mu podlomily nohy. Kdyby ho Merlin nedržela v zubech a neodtahovala pryč, jistě by drobným tělem rozplácl na zemi. „Díky, zachraptěl, nicméně to slovo hned zamítl silným stisknutím čelistí. Tohle slovo používat nebude. Nepřísluší jeho původu... nebo by snad mohl udělat výjimku? Jeho sestra ho koneckonců zachránila.
Pod rouškou noci pohlédl na běsnící potvoru. Obnažila tesáky a Iridan si všiml, že na zubech se leskne rudá čestvá krev. Jeho krev. S odporem sebou cukl, ale neodvážil se pohlédnout na to, co liška způsobila. V nestřežený okamžik, ještě předtím, než ji Merlin stihla zmátnout vodním gejzírem, totiž mladého vlčka probodly její zuby. „Merlin –“ zachraptěl, když si uvědomil, že po téhle noci mu navěky zůstane jizva značící, co všechno za svůj kratinký život stihl prožít, a naprosto šokován skoro necítil onu palčivou bolest. Opřel se o tělo mladé vlčice a snažil se dostat do bezpečí. Po tvářích mu kanuly slzy. Nebyl silným. Ne, když proti dvěma mladým vlkům stála běsnící liška.
Chaos mě určitě nenechá ve štychu. Zachrání mě. Matko!

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 10 (není to příliš, ale zato je většina z postů dlouhá – a snad – i kvalitní!)
Postavení: Sigma
Povýšení: \
Funkce: \
Aktivita pro smečku: zmiňoval se o Chaosu před Merlin a Jhinem
Krátké shrnutí (i rychlohry): Objevil svůj vrozený element vody a rozhodl se poprvé opustit rodinu a vydat se dál od rodného doupěte. Setkal se s podivínem Jhinem a Merlin, došlo na vyprávění o magiích, psychice (dle Merlin je Jhin prý narušený?); Dan se také dozvěděl o existenci veverek – Jhin jednu hledal – a Zlatém lese. Dostal od Merlin slib, že ho přiučí jeho vrozenému elementu a ukáže mu les se zlatými stromy. Jhin pak odešel a Iridana s Merlin napadla liška.
Bobříci: \