Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POSTOVANÁ = 3

Naslouchal sestře. Jeho dvoubarevné oči nepřítomně přejížděly od siluet jehličnatých stromů a občas se zastavily i na tváři mladé tříbarevné vlčice, aby dal Iridan najevo, že rozhodně není duchem nepřítomen, jen se prostě také zajímá i o svět okolo. V žaludku mu přitom kručelo a instinktivně hledal v podrostu nějakou kořist, avšak věděl, že i kdyby opět nějakého onoho roztomile bílého zajíčka objevil, stejně odejde s prázdnou. Lovit neuměl. Byl snad slabým? Možná, že matka by ho tak vnímala... i otec. To, že jednou provedl něco správně – když v sobě objevil dřímající element vody – neznamenalo, že se tím jeho rodiče nechají zaslepit a budou ho jen chválit. Kdepak. Jako syn Chaosu musel ukázat, že si obdiv a úctu zaslouží. A taky, že si zaslouží ten matčin pokřivený úsměv... Chyběl mu. Najednou se mu všechen ten nápad vyrazit do ciziny zdál tak hloupý a nepromyšlený, ale nenechal se těmi klíčejícími obavamy strhnout a znervóznět. Otevřel tlamu a nasucho polkl.
„Myslel jsem, že magie nemají zlou stránku. Ale očividně jsou blíž nám živým tvorům, než jsem předpokládal. Budu si na to dávat pozor, až se znovu budu svému elementu učit, slibuji.“ Jakmile vyřkl ono slovíčko slibu, jakási tíha mu sevřela ramena v ocelovém sevření. Uvědomoval si váhu svých slov, ale díky tomu, co mu o slovech předtím Merlin řekla, si moc skrývající se uvnitř nich uvědomoval ještě více. Obzvláště poté tedy nechtěl říct něco neuváženého. Nejprve však ještě chtěl promluvit a konstatovat, že je rád za její matku, že žije, podle všeho, ale ona slova nakonec spokl. Nebyl přece vychován k přátelským úsměvům a empatii.
To, co mu tříbarevná prozradila, zarezonovalo celou jeho podstatou. Najednou se vytáhl na špičky, jako by ho Merlinina slova přiměla vyrůst a jako by se mu náhle otevřely oči, a cosi nesrozumitelného zachraptěl; pouze aby dal najevo, že ji doopravdy slyšel. Na jeho tváři se objevil mírný úšklebek, ale v jeho nitru to byl obdiv a uznání, co k Merlin cítil, jen to momentálně nedovedl promítnout i na své tváři. Ani on sám nechtěl být obyčejným, chtěl něco dokázat. Svět by měl znát jeho jméno, které on sám tak miloval.
Rezavý duch se objevil znenadání. Zdálo se, že nejdřív byl jen stínem, který se v nestřežený okamžik proměnil v dýchající bytost. A Iridana praštilo do břicha uvědomění, že dokud ona liška bude skutečně dýchat, nebudou v bezpečí. Merlin měla nicméně pravdu. Větší, než by se Iridanovi líbilo a chvíli si to ani nechtěl přiznat. „Wrauf!“ zachraptěl mladý vlček ve snaze lišku zaplašit, ale rezavý duch mu to oplatil vzteklým zaprskáním a výsměšným štěkotem. Ten zvuk se prořezával celým Iridanovým tělem jako nůž. Ostrý a nemilosrdný, který ho ničil. Iridan si zoufale postěžoval tím, že dotčeně nafoukl tváře, ale vztek mu byl k ničemu. V jeho se kromě hněvu a překvapení míhal i strach, jehož se však snažil zamaskovat. Syn Chaosu se nebojí, syn Chaosu se nebojí. Opakoval si to jako nějakou posvátnou mantru a pak pohlédl na Merlin. „Slíbil jsem matce, že se vrátím. A já ten slib dodržím. Nezemřu tady, Merlin. A ty jsi mi slíbila, že mi ukážeš zlaté stromy, pamatuješ? Takže ty tu taky zemřít nesmíš. Zvládneme to. Já –“ Zlomil se mu hlas a nohy vypověděly službu. Narazil bokem o strom, co vzrůstal do nebes těsně u něj, a liška si ho měřila ďábelskýma očima. Téměř slyšel, jak se těší, až zaútočí.
Iridan najednou věděl poměrně jasně, co by měl dělat – vzít nohy na ramena a utíkat. Bylo mi však jasné, že na to má až příliš málo času a je až příliš vyhladovělý a slabý. Však byl ještě vlčetem! Nemohl utíkat, když pořádně nevěděl, kam by utíkal, a nechtěl tu tříbarevnou nechat. „Mazej odsud, ty zrzavej duchu,“ vyprskl znechuceně místo toho, aby skutečně běžel pryč, a tlapkou s nataženými drápy šermoval ve vzduchu. Doufal v zázrak, který se však nedostavil. Liška byla na lovu a ten lov právě započal. Odlepila se od země a její tesáky si hledaly cestu k Iridanově krku.

POSTOVANÁ = 2

Poslouchal ji. Visel na každém jejím slově a oči se mu zájmem leskly. Hlava mladičkého vlka se snažila zpracovávat všechny ty informace v rychlém sledu za sebou, ale nebylo to pro něj tak jednoduché. Nakonec poněkud váhavě přikývl. „Tvá matka byla zraněna magií? A ten vlk to neudělal naschvál? Své činy si přece ale každý uvědomuje, každý je za ně zodpovědný,“ zamračil se nechápavě. Hrábl packou do země a nahrbil se. Podle všeho magie nebyly komplikované tak, jak si myslel, nýbrž v nich už vůbec neexistoval žádný vzorec a nechovaly se logicky, ale naprosto vzpurně. „Jsem rád, že ovládám vodu. Můj otec ji taky ovládá, je to něco, co nás spojuje, víš, sestro? A rád bych, aby nás to spojovalo víc, abych nebyl ostudný a ovládal vodu taky dobře.“ Jeho slova byla nenápadným připomenutím slibu, který mu Merlin dala. Chaos své sliby plnil a mladý vlček stále doufal, že i Zlato své sliby plnilo. Poté však potvrdila, že na svoji slib nezapomněla, a on se křivně, ale přesto přátelsky usmál.
Nechápavě se zamračil a pootevřel tlamu, až mu z ní vyklouzla jedna slina. Troufl by si tvrdit, že Merlin poslouchal opravdu pečlivě, ale tohle mu rozumné nepřišlo. Proč se na to jen tak začala ptát? „Ty nad něčím takovém uvažuješ?“ odpověděl jí tedy protiotázkou, aby si stihl připravit odpověď na tu její. Nechtěl být pro smích. „Já mám své jméno rád. Zní hezky, ne? I-RI-DAN.“ Pomalu to slovo požmoulal v tlamě. „A jestli se nelíbí tobě, stejně si ho nezměním. Jsem Iridan, syn Chaosu, syn Allavanté a Alduina, a tak to má zůstat,“ řekl nakonec trochu víc odměřeně, než zamýšlel, což ho i jeho samotného zaskočilo, ale nelíbilo se mu, že se s ním Merlin snažila vést hádku a přesvědčit ho, že nemá dostatečně dobré jméno, když ho sám miloval – minimálně tak její slova interpretoval. Po svém.
„Katakomby,“ zopakoval si pro sebe. Pro jeho vlčí já to bylo slůvko poměrně těžce vyslovitelné, ale popasoval se s ním dobře, docela. Hrdě vypjal hruď a přikývl. Nic víc už na to neřekl. Fascinace v jeho očích toho mohla tříbarevné vlčici prozradit více, než kdyby ji začal tahat za ocas, aby tam už vyrazili.
Iridan zmerčil rezavý kožich velmi rychle, ale ne dostatečně na to, aby už teď byl za humny a měl před liškou náskok. To, že se jedná o masožravého predátora, lišku, se však dozvěděl až od tříbarevné, která mu to ochotně prozradila. Nepřekvapilo ho, že žijí i jiní predátoři než vlci, to by byl ten svět nějaký nepromyšlený, ale ve skrytu duše doufal, že je navštívil lesní duch, který by jim třeba řekl něco o historii tohoto lesa... bylo by to rozhodně milejší, než setkání s liškou. Nevěřícně zakroutil hlavou. Nebojí se, syn Chaosu se nebojí. Vlastně té myšlence věřil, ale i přesto poslušně plnil Merlinin pokyn a pomalu zalézal za ni. Přihlížel k tomu, jak se brání svojí magií vody a vmetává lišce do tváře vodní kouli, a čelist mu spadla až na zem.
„Syn Chaosu nestáhne ocas mezi nohy, Merlin. Nenuť mě dělat něco, co se příčí mému původu.“ Už když to vypustil z tlamy, uvědomil si, jak potěšile to znělo. Přesto však nechal tu větu viset v teplém letním vzduchu prosyceném lesní vůní pryskyřice a jehličí a také něčím mnohem temnějším a děsivějším – štěkot lišky mu řezal uši. Nesnažil se zamaskovat své pochybení. Netloukl si hlavu za to, že dal najevo, že se bude snažit vyhrát předem prohraný boj. Chtěl to zkusit. Odhalil své mléčné zuby a šel k Merlinině boku. Matka by na mě byla hrdá.

POSTOVANÁ = 1

Predátoři – začátek

Bedlivě naslouchal Merlin. Tříbarevná mladá dáma byla teď něco jako jeho rádkyně, když nebyl na blízku jeho otec ani matka. Iridan byl usazený v podivně rozplácnuté poloze, již nepěkně odkoukal od Jhina, a hleděl na vlčici před sebou se zájmem rozšířenými rozničkami. V jeho hlavě se přitom odehrával boj s myšlenkami a o myšlenky, aby si je všechny utřídil a byl schopen z nově nalezených informací vyvodit nějaké závěry. To, co Merlin řekla, bylo skutečně na zamyšlení – Jhin pravděpodobně skutečně nezažil s magiemi nic dobrého, protože proč by se jinak snažil popřít jejich existenci a to, že nějaká dřímá i uvnitř něj? Byl však skutečně důvod se magií obávat, mohli být horší než sama smrt? Naklonil hlavu na stranu a nasucho polkl. „Magie tedy mohou být zlé, je to tak, sestro?“ Tohle familiární oslovení mu stále přišlo nejvhodnější. Konec konců, Rhysburr sice byla jeho mladší pokrevní sestra, ale Merlin byla do jisté míry též jeho sestra... ta starší, světa znalejší, ta, co ho něco mohla naučit. Sice nebyla pokrevní, ale na tom přece nezáleželo, ne? Cítil se s ní dobře, jako s Rhys. Vnímal ji tedy přesně tak – ani ne tak jako kamarádku, jako spíše starší sestru, kterou neměl a která mu teď, když chtěl trochu lépe pochopit svět, ochotně poskytovala slova k zamyšlení.
Přikývl. Neměl důvod skrývat svůj původ, právě naopak – byl na něj hrdý. „Jsem syn Allavanté a Alduina, syn Chaosu,“ pravil a šťastně se zazubil. „A rád se s tebou půjdu trochu porozhlédnout okolo. Je pravda, že víc znám své rodné doupě, než tenhle velký svět kolem mě.“ Bradou obsáhl co největší kruh, čímž chtěl dát důraz na svá slova; že svět je skutečně jistě velký, a nahrbil se.
Jaké sliby? Trochu dotčeně našpulil rty. Stihla snad už zapomenout? Mrzutě se nadechl k odpovědi a dotčeně vystrčil bradu. „Slíbila jsi, že mi pomůžeš být pravým vládcem vody a že mi ukážeš svůj vlastní svět. Ty zlaté stromy, pamatuješ?“ Na kratinký moment se zasnil, ale hned nato tu snovou mlhu rozbil a nasadil soustředěný výraz. Těšil se, co mu ještě Merlin poví a nechtěl, aby ho jeho zasnění při představě zlatých stromů a zároveň hněv na to, že Merlin očividně zapomněla na své sliby, připravily o pozornost. Zmínka o moci, jaká tepe ve slovech, ho překvapila. Tázavě nadzvihl nadočnicový oblouk a krev se mu nahrnula do spánků. Pomalu vstřebával to, co tříbarevná řekla, a nakonec potvrdil její slova přikývnutím. Ještě jednou se ohlédl tam, odkud zmizelo vlče uvězněné v těle dospělého, ten zvláštní Jhin, a rezignovaně svěsil ramena. Merlinina slova mu prostupovala duší – mohla být slova skutečně silnější než tesáky a magie? Možná, že ano. Chtěl to zjistit. Však si sám slov tak vážil!
Dusný vzduch se zatetelil a za jedním stromem se blýskla rezavá srst. Iridan to nejdříve jen považoval za ztracený sluneční paprsek, jež si našel cestu skrz koruny stromů, ale celým jeho tělem otřásl mráz, který ovšem nebyl způsoben tím, že by byla zima. Naopak – Iridan si byl jistý, že teď, uprostřed léta, je dost teplo na to, aby se nezachvěl zimou. Byl to strach. Strach, který tak dobře neznal, protože Chaos se přece nesmí bát. Věděl, že něco není v pořádku. Nevěděl ovšem, co. Aby to byla srst jeho matky, na to byla až příliš oranžová, matka měla spíše srst dočervena. Byl to snad lesní duch? Přízrak?
„Navštívil nás duch,“ pravil pak nakonec, jistý tím, že tak to skutečně bylo. Cítil přítomnost cizího, ale neslyšel kroky. A možná, že jen jeho vlčecí smýšlení nechtělo přiznat, že za chvíli se před jeho tváří jistě blýskou liščí tesáky – tesáky bytosti, již jaktěživ neviděl – a raději to omlouvalo na něco, co mohl být stejně dobře jen výplod fantazie. Navíc; když existovaly magie, mohly být i nějací lesní duchové, ne?

Merlinina poznámka, že někdy si jedinci vymýšlejí, aby učinili pro sebe svět lepším místem, Iridana zaujala. Fantazie v sobě skutečně soustředovala silnou moc, ale dosud se nesetkal s někým, kdo by svůj mozek přesvědčoval, aby plodil věci za hranicemi skutečného světa a reality jenom proto, aby mu bylo líp. Iridan tuhle potřebu neměl, protože se necítil ve svém světě špatně. A ne v tom světě čistě jeho, v tom, který má každý jedinec ve své vlastní hlavě a který se rodil v myšlenkách, ale v tom, v němž skutečně žil – ten, jehož žíly tepaly všude kolem. Ostrovy. Byla toho spousta, čemu nerozumněl, ale hrdlo mu nesvírala úzkost a hlavu neměl plnou představ, že by začal pozměňovat díly této složité skládačky, jakým svět jistojistě byl, aby se cítil více přijatý a méně uvězněný v chaosu. Možná, že tohle byl další detail a další vodítko k tomu, že nebyl někdo psychicky v pořádku, a nutilo Iridana pochybovat o Jhinovi. Sám od sebe by o něm však nepochyboval, jakkoli byl zvláštním vlkem. To Merlin mu vnukla tu myšlenku a vlastně, dávalo to smysl.
Na Iridanovu hlavu to bylo nicméně zatím příliš složité. Zdálo se mu, jako by se mu při té debatě mrazivé ruce tiskly spánky a zatlačovaly oční bulvy. Bylo to složité téma a pro malého vlčka možná až příliš složité... a kruté. Nebylo to nespravedlivé, když byl někdo nepochopen světem a hned byl označen za psychicky narušeného? Iridan se snažil všechny poznámky tříbarevné vlčice zpracovávat, avšak brzy to vzdal a jen si hlasitě povzdychl. Syn Chaosu by se neměl vzdávat.
Sama Merlin nicméně svá slova uzavřela s tím, že celé tohle téma je až příliš složité. Iridan si sice cosi nespokojeně zabručel o tom, že on by to jistě pochopil, ale cítil ten tlak ve své hlavě a tíhu toho tématu. Pro hlavu mladého vlčka to skutečně bylo něco, v čem neuměl chodit, co neuměl rozeznávat a co nedokázal tak úplně pochopit. Opět jej to však připomnělo k myšlence, zda třeba také nebyl psychicky narušený jako Jhin. Co když ani jeho svět nechápal? Svaly se mu napjaly a srdce naráželo do hrudního koše. Zatnul čelisti, až ho zabolely dásně, a vzdorovitě nafouknul tváře. I kdyby ho měl svět nechápat,on ho naučí, jak číst v jeho duši; jak mladého potomka chaosu pochopit.
Ani téma magie nebylo jeho komfortní zónou a pevným bodem jako pro takové mořeplavce maják, protože nesdílel fascinaci mladinké vlčice a i to bylo něco, co se mu zdálo jako přesahující jeho samotného. Matka jej možná naučila, že magie žije a existuje, ale zprvu se to zdálo o mnoho jednodušší než to, o čem právě hovořila Merlin. Ne snad, že by to ze začátku bylo snadné, všechno si to v hlavě ujasnit, avšak teď se do toho mladý Iridan čím dál tím víc zamotával.
„Jhin ale nemá šedé oči, takže magii vládne, je to tak?“ položil opatrně otázku. Soudě dle toho, co Merlin řekla, to tak bylo, avšak proč pak žíhaný tak vehementně odmítal, že by též v jeho krvi kolovala magie? Jak již řekla tříbarevná, magie byla dobrým služebníkem, ale i silným ničitelem, ale Iridanovi se nezdálo, že by ta negativa tak převyšovala nad pozitivy, aby se Jhin bránil jejímu užívání. Nechápavě na něj tedy pohlédl, snažil se proniknout za jeho tvář a pochopit ho, ale nebyl si vůbec jistý, jakou jeho myšlenkou by měl začít, kdyby vůbec myšlenky onoho vlka prohlašujícího, že je vlčetem uvězněným v těle dospělého, dovedl číst. Což nedokázal. Byl snad slabý? Však co bys chtěl, Iridane, když stěží ovládáš vodu! uklidňoval se v duchu, avšak něco uvnitř něho na něj syčelo tiché nadávky a slova, že má na víc, než jen sotva ovládat vodu. Svým vrozeným elementem nicméně musel začít, a tak se se zájmem natočil k Merlin. „Slib Chaosu je pevný, drží i Zlato svůj slib?“ zachraptěl směrem k ní a hrdě vypjal hruď. Svůj první slib matce sice porušil, ale ne proto, že by chtěl, nýbrž proto, že ještě nedovedl tak úplně ukočírovat svoji magii a vůbec ji v sobě aktivovat. Nyní se však zasadil, že co slíbí, pojme jako něco svatého a dodrží to. To nemohlo být tak složité, no ne? Bylo ovšem otázkou, zda i Merlin byla učená, že sliby jsou svaté. Doufal však v to, protože se chtěl vodě přiučit. A také navštívit les plný zlatých stromů – to byl druhý slib, který mu Merlin dala.
Ona zvířata s oblibou v oříščích byla očividně kontroverzním tématem, protože po chvíli, co je béžový zmínil, se na něj Merlin obořila. Iridan nechápavě trhl hlavou a sledoval tu krátkou rozepři mezi tříbarevnou a žíhaným, nejistý tím, co by měl v tu chvíli udělat. Nakonec se jen pátravě zahleděl na Jhina a uvědomil si, že z jeho tlamy vycházejí slova na rozloučenou a že odchází. Ale proč?
Když se jeho tělo dalo do pohybu, v Iridanovi se jen cosi zachvělo. Jakési uvědomění, že jej právě opouští jeho první přítel cizinec. Nebo možná druhý? To záleželo na tom, zda považoval Merlin, nebo Jhina za prvního. Potom však vlk zachraptěl tu Iridanovu přezdívku, jež na první poslech zněla hloupě, ale na ten druhý získala pro Iridana skutečnou hodnotu. Byla pro něj možná dražší než sliby a v tu chvíli nemohl skutečně toho, kdo ho začal Kaštánkem oslovovat, nechat jít. „Počkej, vlče v těle dospělého!“ – to byla přece přezdívka, kterou měl zase rád Jhin, no ne? – „chtěl jsem s vámi objevit ty vaše veverky.“ I jeho drobné kostnaté tělo se dalo do pohybu a smetlo na stranu pár jehliček na zemi. Pak však pohlédl do očí Merlin a něco se v něm zlomilo. Nejdříve se mezi těmito cizinci cítil nesvůj, ale začal si zvykat na to, že už všechno není známé, nýbrž je vše cizí. Jenže tihle už nebyli cizinci tak docela a on je nechtěl opustit, ani tříbarevnou dospívající vlčici, ani žíhaného podivína. Možná, že by pak skutečně skončil jako béžový – nepochopený světem, psychicky narušený.

Dva cizinci jej naplňovali rozporuplnými pocity. Mladý Iridan dychtil po tom, aby k nim patřil. Ti dva se totiž očividně již znali, ale Iridan? Ten byl teď ve světě samoty. Nezáleželo na tom, že tu teď byla ona tříbarevná mladinká vlčice a žíhaný dospělý vlk, který sama sebe považoval za vlče – byl sám. Mohly by sem přijít celé zástupy, třeba že by Iridan zavyl a hlasem chaosu svolal celé ostrovy, ale i tak by cítil tu samotu stlačující jeho hrudník, až ho z toho div nebolela žebra. Nepatřil k nim, byl jen náhodným kolemjdoucím, kterému zkřížily cestu. Nebo možná, že on zkřížil cestu jim. Nad tím se moc nezamýšlel a nezáleželo na tom. Jediné, co bylo skutečně důležité, bylo, že ani oni dva neprolomili to, že na mladého vlčka poprvé za jeho kratinký život dopadala tíživá deka osamocení. Zlehounka zakňučel, tak, aby si onen zvuk nářku nechal jen pro sebe, protože byl přece chaosem a chaos nepláče. Stále se nebál, přesvědčoval se, že se nebojí, avšak všechno dosud známé se přetvořilo do vzpomínek a ty mu zůstaly hořet v srdci jako pochodně, ale ne dostatečně na to, aby jejich světlem zažehl tu narůstající temnotu.
„A co když je moje tělo, ta kostra potažená kůží,“ bylo to až příliš přehnané vyjádření, ale Iridanovi se líbilo, jak tajemně a děsivě to znělo, „je jen schránkou pro něco mnohem houževnatějšího, co číhá uvnitř a mate tvé smysly?“ Napřímil se, pyšný na svá vlastní slova, a tajemně se zahleděl do očí tříbarevné. Stejně jako on, i její oči nebyly stejné. Iridan se sice pořádně nikdy neviděl, snad jen letmo na vodní hladině moře, když se voda na chvíli zklidnila a nebouřila, avšak moc dobře věděl, že je to něco, co nemá ani jeho sestra, ani bratr. Tříbarevná však touhle anomálií obdařena byla a byla to další věc, již měly společnou. Srdce mu skřípla žárlivost a nabručenost, současně s tím, co se jeho orgán v hrudi potěšeně rozbušil. Byl potěšen, že se nemusí cítit jako takový cizinec a tak sám, když před ním stála mladá vlčice z podobného těsta. Dcera alf a s každým okem vlastní osobností. Iridan byl sice synem jen jedné alfy, avšak nesl v genech vládcovství; a to bylo to, co jej s Merlin spojovalo.
Jeho ocas těžce a hlasitěji, než zamýšlel, dopadl na lesní zeminu a tvář se zaleskla poznáním. „Matka mě magii naučila.“ Slova následovaná pyšným úsměvem, něco mezi křivým matčiným a skutečným úsměvem, ještě doplnil o znalecké posunutí brady dopředu a natažení předních končetin tak, že jeho drápky jemně rozryly hlínu rozhrabanou od zaječích stop a posypanou popadaným jehličím. Nejprve jej nicméně mírně překvapilo, že Merlin nebyla schopna rozluštit dle jeho očí, jaké magii ovládá. Však otec s matkou taky jemu a jeho sourozencům dopomohli zjistit, jaké magii vládnou, tím, že se podívali do jejich očí, ne? Uvědomil si však, že v jeho pohledu by se mohly skrývat hned dva elementy a rozhodl se tedy vše uvést na pravou míru. „Vládnu vodě, jako můj otec. Zkoušel jsem vytáhnout vodu z půdy. Matka říká, že půda je bohatá na živiny a hlavně na vodu,“ pravil, tentokrát však s tichým zasténáním. Ve skutečnosti se to totiž nepovedlo tak, jak by zamýšlel. Nejdříve matku zklamal, když se poprvé pokusil v sobě aktivovat rozbouřený oceán a jezerní hladiny, a podruhé se zrovna s úspěchem hodným opravdového uznání též nesetkal. I přesto si vysloužil matčin pokřivený úsměv, který ho teď hřál u srdce podobně jako matčina srst, když ještě jako malé bezbranné mládě ležel ve svém rodném doupěti a všude kolem něj byla děsivá, krvežíznivá tma. Něco ze slov tříbarevné jej však překvapilo natolik, že nevěřícně povytáhl obočí. „Myslel jsem, že dáš lekci pouze mě. Nač Jhinovi?“ tázal se, ač odpověď už měl předem alespoň zčásti rozkreslenou v hlavě. Jhin magiím nerozumněl, to se dalo jednoduše dle jejích slov odhadnout; mohl za to fakt, že byl polovičním vlčetem, jakkoli to přišlo Iridanovi absurdní? Rodiče přece magii znali, byli totiž dospělí. Možná, že magie byla úzce spojená s věkem. Čím starší, tím lepší. A pokud to tak je, pomyslil si Iridan, pak chci dospět. Magiemi nebyl ani zdaleka tak fascinován jako Merlin, ale pravda, rád by je lépe pochopil a zmohl se na něco víc, než jen to, že se cítil spojen s vodou. Chtěl s ní být nejen spojen, chtěl slyšet její hlas a přetvářet ji stejně nenáročně, jako dýchal nebo mu bušilo srdce. Nevšiml si totiž, že by na něco takového potřeboval přílišné soustředění.
Hypotéza, že se myši ani králíci dobrovolně nevzdávají svého života a neservírují se lovcům pod nos, přišla mladému Iridanovi uvěřitelná. Vlastně něco takového taky zamýšlel, ač když došel k takovému závěru, cítil se trochu jako v pasti. Co si jen počne, až ho přepadne skutečný, krutý hlad? Vyhladoví na kost? Bude skutečně tou kostrou potaženou kůží? Merlin mu však slíbila, že mu s lovem pomůže. Vděčně se na ni podíval, dokonce už přestal odporovat. Věděl, že tenhle boj prohrál, protože si uvědomoval, jak bezmocně se cítil, když následoval stopy bílých zajíčků do podrostu. Stopy viděl zřetelně, ale být úspěšným lovcem, to by si žádalo pro jeho nezkušené tělo neskutečné vyčerpání.
Při tom, co si Merlin stála za tím, že by se byla schopna před cizinci ubránit, se mladý rezavý vlček opět stáhl do ústraní a jen mlčky poslouchal. On sám se v tom šťourat nechtěl, smečku tříbarevné neznal a nevěděl, nakolik byli ochotni za ni položit život. Hřála ho však představa, že Chaos tu pro něj byl vždy. Že něco takového nemusí řešit. Své hlasivky nažhavil až při zmínce, co je vlastně Zlatá smečka zač. Nastražil uši. Byla by matka hrdá, kdyby přinesl nějaké důležité informace pro Chaos? Doufal v to celým svým srdcem, ale nepochyboval, že jeho rodina si již informace o téhle smečce pojmenované po zlatu zjistila, protože to na něj nepůsobilo, že by byla nová. Možná, že již měla dlouholetou tradici?
„Ve zlatých lesích? Vím, že existují lesy fialové, ale o zlatých jsem ještě neslyšel,“ řekl zaskočeně a skoro plaše a zahanbeně. Jak mu něco takového mohlo uniknout? Jeden poklad ležel přímo před ním – alespoň někde na těchto ostrovech – a on místo aby ho skutečně objevil, slyšel o něm pouze z úst cizinky. Zabolelo ho to. Proč to ona věděla a on ne? I odpověď na tuto dráždivou otázku byla prostá, ale i tak – žárlil.
To s těmi přezdívkami mu stále smysl nedávalo, jakkoli se mu to snažila tříbarevná vysvětlit. Nač nazývat věci nepravými jmény? Obzvláště, když jste se jmenovali Iridan a někdo vás Iridanem nenazýval; protože onen mladý vlček své jméno miloval. Jhin však přece jen velkoryse svolil, že by ho Iridanem mohl nazývat. Mladého vlčka však zaujala jedna z přezdívek, kterou vypustil žíhaný z tlamy. „Kaštánek... Kaštánek Iridan,“ zablekotal a chvíli válel to slovo na jazyku. Kaštany neznal, takže netušil, že mají podobnou barvu jako jeho srst, avšak to slovo ho zaujalo a cítil, že k němu vlastně pasuje. Skoro ho to šokovalo, jak k němu něco mohlo přilnout jako druhá kůže skoro lépe než jeho vlastní jméno? Jhin byl možná psychicky narušený – přesně z toho ho mladinká vlčice záhy podezírala a Iridan nechápal –, ale možná s těmi přezdívkami nebyl tak marný!
Ona veverka ho zaujala. Pořádně si nestihl prohlédnout lasici, kvůli níž získala tříbarevná vlčice přezdívku Lasicovitá, aby si dostatečně mohl představit rozdíly mezi ní a veverkou, avšak zvíře závislé na oříškách znělo poměrně přihlouple, ale zároveň náramně zajímavě! Iridan byl přece taky zvíře, a oříšky rozhodně nejedl, ani pořádně nevěděl, co jsou zač! O to větší v něm však oni záhadní oříškoví požírači vzbudili zájem. „Kdybys chtěl s hledáním veverek pomoct, vážně rád jim půjdu po stopách s tebou.“ Rozhodl se začít mluvit víc uvolněně, Jhinovi to, troufal si tvrdit, snad vadit nebude. Byl sice dospělý a k dospělým by se jeden měl chovat s úctou, avšak mladý vlček na něj nemínil pořvávat a šklebit se mu. I když byl možná narušený; alespoň podle Merlin, zasloužil si Iridanův respekt. Význam slovního spojení být psychicky v pořádku nicméně stále nechápal. Pak ovšem začal béžový drmolit něco o dešti, mléku samic pro mladé, redukci počtu jiných druhů zvířat a pánovi lesa. A Iridan, možná, začínal význam toho slova chápat. Nedávala mu totiž pořádně smysl ani jedna věta, kterou béžový pronesl, a možná, že přesně to psychické narušení znamenalo – být nepochopený vnějším světem. Mladý Chaosan se vystrašeně otřásl. Co když je i on nepochopený okolním světem? Myšlenky na to ho však přivedly k jednomu uvědomění – žíhaný byl podivín, avšak poměrně se Iridanovi zamlouval. Možná, že to neznamenalo nutně být vyvrhlem společnosti a psychicky narušeným, jenom když vás svět nechápal. Své vnitřní monology zakončil mladý vlk pokrčením ramen a táhlým zívnutím. Byla hustá tma a on byl zvyklý během noci spát. A dešťový mrak nad hlavou tří cizinců stále syčel tiché varování o blížící se roztřzce nebes.

Dvoubarevnýma očima těkal mladý vlček z vytáhlé tříbarevné vlčice na béžového žíhaného vlka, který nebyl příliš mohutný, ale rozhodně dostatečně na to, aby jej Iridanova mysl vnímala jako dospělého, protože rozhodně jako dospělý působil. Ona vlčice již taky nebyla úplným vlčetem, to poznal Iridan poměrně rychle a snadno, ale jistě byla starší než on sám. Na jednu stranu ho to trochu zamrzelo, protože by se rád poznal s jinými vlčaty svého věku, ale oba cizinci působili nanejvýš zajímavě. Možná trochu tajemně a děsivě, hlavně proto, že Iridan byl poprvé někde sám, bez matky, otce i sourozenců, avšak nebál se. Nesměl se bát.
Slova se ujala tříbarevná, již si Iridan zařadil na spektrum něco mezi vlčetem a již dospělým jedincem a jež ho svým způsobem přitahovala. Byla zajímavá a Iridan se v její přítomnosti cítil poněkud zvláštně, ale zároveň si troufal tvrdit, že by mu mohla předat nějaké důležité informace, takové, které jeho otec s matkou opomněli. Nechodila ale moc dlouho kolem horké kaše a dala mu najevo, že je jen neschopným vlčetem, což byla pro malého vlčka rána do břicha. Tedy, neřekla to takhle, ale Iridanovi to tak vznělo. Něco si zabručel a poněkud lítostivě ji probodl očima. „Odhaduješ správně. Jsem několik měsíců starý,“ řekl poněkud nabručeně, čímž dával najevo, že sice ostrovy ještě nezná jako své drápky na tlapkách, ale rozhodně to není žádná bačkora a umí si poradit! Nebyl si tedy úplně přesně jistý, jestli informaci o svém věku sdělil správně, už proto, že několik měsíců byl zavádějící pojem, ale protože ty první dny splývaly do velkého zamotaného chumlu černoty, byla to ta nejspolehlivější možná odpověď.
Cizinka ovšem pokračovala v řeči a její závěr Iridana uklidnil a naplnil hrdostí. Znalecky pokýval hlavou a pyšně vypjal hruď. Matka by jistě byla hrdá, jak si počínám s cizinci! Nejsem ustrašené škvrnče a dokážu jim to! „Tak vidíš, sestro.“ Pokračoval triumfálně v tomto oslovení. Ne snad, že by si popletl, s kým v raném stádiu svého života popíjel z matčiných struků mateřské mléko a s kým se tiskl k teplu sálající rezavé srsti, avšak si nebyl úplně jistý, jak vlčici oslovit. Tohle oslovení mu přišlo přátelské, ale o něco přátelštější, ségra, si nechával pro skutečně vlastní krev. Zajímalo by jej ovšem, kam se ta jeho vlastní krev poděla a zda alespoň bratr zůstal s matkou a otcem, nebo se také vydal bořit rekordy a nalézat tajemství ukrytá za oponou! Pohlédl vlčici do očí a zašvihal ocasem, poněkud komicky, protože neodhadl, s jakou vervou jím může zašvihat a jemně se zapotácel. Nohy jeho drobné, útlé tělo již zvládaly držet spolehlivě, avšak někdy ještě nebyl schopen odhadnout, jak se svým tělem zacházet. Však v prvních dnech strávených ve tmě a teple vyhřátého doupěte se mohl jen plazit a batolit a přijít na kloub tomu, jak svým svalům pokaždé vyslat ty správné signály, bylo občas náročné!
Překvapeně vykulil oči. Tříbarevná ho snad viděla, jak se plazí podrostem a čenichá u země alespoň v předstírané lovecké činnosti, kterou spíš bral jako hru? Nebo proč pochybovala o tom, že by si nedovedl sám něco ulovit? Ale pravda, pravděpodobně by toho schopen nebyl, což jej frustrovalo. Nakonec jemně zavrtěl hlavou a rezignovaně si povzdychl. „A ty mi vážně nevěříš, že bych to sám nedokázal?“ Jako robot trhnul hlavou do strany a čenichal ve vzduchu. Nočním větrem se nesl příslib deště, ale také pach oněch bílých zajíců. Ti však pravděpodobně nebudou k malému vlčkovi tak milosrdní, aby dobrovolně doskákali do jámy lvové a naservírovali se mu přímo do tlamy plné drobných mléčných zubů. Chrup se mu však pozvolna nahrazoval a sílil.
Onen starší nabádal tříbarevnou, aby se měla na pozoru, ale ona oponovala tím, že pochází ze Zlaté smečky a je dcerou alf. Iridan jejich rozhovoru tiše a pozorně naslouchal. Cizinka tedy byla taktéž dcerou alf, stejně jako on. Zlatá smečka však jistě nebyla totéž co Chaos; Iridan byl možná vlčetem, ale ne hloupým, aby si nedal dvě a dvě dohromady. „Zlatá smečka?“ ochutnal to slovo pomalu na jazyku. Zlatá smečka rovná se nepřátelé? Vyryl si do paměti malý otazníček s poznámkou, že se bude otce muset zeptat, jak to je. „A ty jsi taky dcera alf, říkáš? Máme tedy něco společného!“ zazubil se široce, avšak hrdý na to, že on je Chaosan a mírně skeptický k tomu, kdo že byli ti vlci ze Zlaté. Přišlo mu nicméně hezké, že jsou v něčem s onou vytáhlou vlčicí stejní.
Starší se očividně nepřeslechl, jak se onen malý rezavý vlček jmenuje, ale i tak se rozhodl jej překřtít. Iridan naklonil hlavu na stranu. 'Scvrklý vlk?' mumlala neslyšně a nechápavě jeho tlamička. Stejně tak jako jeho přezdívka, mu nedávalo smysl, proč zlatou cizinku nazývá Lasicovitou, když se jasně představila jako Merlin. Její pravé jméno – bylo to ovšem její pravé jméno? – mu přišlo mnohem méně komičtější a nechápal, proč má starší potřebu jí a jemu dávat podivné přezdívky. Tiše zaskřípal zuby. „Jsem Iridan. Nejsem Scvrklý vlk,“ zaskučel ve snaze přesvědčit žíhaného staršího a opět ze svého hrdla vyloudil medvědí zabručení.
Zmatený Iridan ani příliš nesouhlasil s tím, že by byl starší vlčetem uvězněným v těle dospělého jedince, protože něco takového přece nebylo možné, no ne? Najednou se cítil, jako kdyby měl svoji mysl roztrženou na cáry, protože spoustu věcí nechápal. S lekcí staršího, kterou dával Lasicovité – Merlin, nebo jak se vlastně jmenovala, nicméně souhlasil i nesouhlasil. Nevěděl, jaké vztahy mezi sebou mají členové Zlaté smečky, ale Chaos podle matky držel při sobě vždy a za všech okolností. Iridan se na svoji rodinu jistě spolehnout mohl a bylo mu trochu líto, že ona tříbarevná s podivným zvířetem, které se kamsi vypařilo, očividně ne. Se soucitem vepsaným ve ještě stále zmatené tváři na ni pohlédl.
Nakonec se vyčerpaně sesunul k zemi podobně, jako před chvíli Jhin, a mávl tlapkou do vzduchu. Se vzdorovitě zatnutými čelistmi a zhrzeně nahrbenými zády. „Já všechny medvědy vyženu a objevím nějaké poklady!“ kasal se a neochvějně si stál za svým. „Ale klidně vám, pane, pomohu najít tu vaši ztracenou? veverku. Co je ta veverka zač? Váš přítel?“ V očích se mu šibalsky zajiskřilo a žilami se rozproudila touha doprovodit toho podivína za veverkou, ať už to slovo znamenalo cokoli. Znělo nicméně velmi pěkně. Skoro by mohlo konkurovat jeho jménu! Veverka, veverka. Drmolil si to v duchu jako nějakou posvátnou mantru, spokojen s tím, jak hezky do slovo drnčelo. Stejně jako jeho jméno. Jméno, jež se jistě jednou zapíše do dějin!

Stvůra na lovu? Ale kdepak, malý Iridan, který vzdal lov bílých zajíců v první vteřině. Byl možná trošku lenivý, avšak zejména si v hlavě vykreslil jasný scénář toho, jak by to celé dopadlo, kdyby zrovna lenivým nebyl. Lovit nikdy neviděl ani matku, ani otce, neznal taktiky, jež vyústily ve vítězství, a tak by to všechno bylo jen nesmyslné zápasení s zaječím hopkavým způsobem útěku a snahou zajíce uštvat. Musel by se vyhýbat všem těm stromům a beztak by na konci vyčerpáním padl na zeminu, aniž by držel v tlamičce svoji kořist.
Nakonec se tedy rozhodl se jen vydat na obchůzku lesa. Jeho drobná silueta se leskla v matném měsíčním světle. Byl sám. Uvědomoval si tu tíhu samoty, a zároveň onu lákavou chuť výprav za poznáním a řešením záhad. Ostatně nedělal nic špatného, když se tak jeho pohublé tělíčko promenádovalo jehličnatým lesem. Však dostal požehnání od samotné vládkyně Chaosu! Ještě stále viděl ten její hrdý, pokřivený úsměv, když se mu podařilo vyhrát nad jeho magií vody, a to, jak mu řekla, že může opustit rodné doupě stejně jako jeho sestra. I přesto se to všechno pořád zdálo nějak velké a nebezpečné. Neznámé. On se ovšem nebál. Chaos se přece nebojí.
Jenže jak tak kráčel krajinou a alespoň předstíral, že nahání zajíce v podrostu, uslyšel nespokojené zabrblání. Zarazil se a chvíli studoval onen hlas. Nezněl jako matčin ani jako otcův, ba se vůbec nepodobal hlasu jeho bratra či sestry. Nezvaný návštěvník? Duch zdejšího lesa? Nakrčil čelo, když před ním jako šíp prosvištěla silueta lasice, zvířete, jež pro něj bylo ještě větší záhadou než ona cizinka, a frkl.
Jeho matka s otcem a neschopní? Na těch slovech mu něco nesedělo, protože to rozhodně nebyla pravda! Chvíli jen tak překvapeně zíral na tříbarevnou vlčici, jež byla o hodně vyšší a mohutnější než on, protože byla taky zjevně o dost starší, a pak se zhluboka nadechl. Na jazyku se mi pomalu formulovala slova, polkl je však dřív, než je skutečně vyřkl nahlas. Dával si načas, promýšlel. Chtěl udělat dobrý první dojem a být správným potomkem chaosu. Nemohl tedy zažvanit něco nesmyslného, nebo, hlavně to ne, zbaběle utéct.
Jenže pak se zpoza stromů vynořil další cizinec a Iridanovi se zdálo, že je obklíčený. Zakňučel, ale tak, že do onoho zvuku vměstnal všechnu svoji kuráž a varování. Synovi Chaosu se nezkřiví ani chlup! Allavanté by nebyla ráda! zasyčel neslyšně a odhodlaně položil tlapku na zem. „Nejsem prcek, sestro,“ řekl svým pověstným chraplavým hlasem a uhnul hlavou. Oslovení sestro nebylo úplně to nejvhodnější, neboť patřilo jeho pravé sestře Rhysburr, a tato mladá vlčice jistě nebyla jeho pokrevní sestrou, avšak jak jinak ji měl oslovit? Nevěděl, a proto se uchýlil k tomuto sourozeneckému oslovení. Však byli oba vlčaty, ač ona byla již dospívajícím vlčetem! „A netoulám se jen tak z plezíru. Pověřila mě matka. Vyslala mě na výpravu.“ Hrdost mu zajiskřila v dvoubarevných očích. Nebyla to úplně pravda, a vlastně ano. Nebyl donucen jít, ale bylo mu řečeno, že může a že je na něj matka hrdá. A tak šel.
Oči mu sklouzly v dospělému samci. Lasicovitá? Tázavě nadzvihl obočí. Jeho jméno znělo rozhodně stokrát lépe! „Nepatřím k těmhle cizákům, pane. Pocházím z Chaosu. Jsem Iridan, potomek Allavanté a Alduina, pane,“ představil se nakonec poměrně přátelsky, byť pořád zaskočený z toho, že tu během jednoho okamžiku již nebyl sám. Samota ovšem nikdy nepřináší nic dobrého, no ne?

<< Začarovaný les

Mladý Chaosan se vzdaloval od toho, co mu bylo tak blízké a tak důvěrné známé, a fialové stromy s hustými větvemi vpletenými do sebe ho vedly pryč do ciziny. Ono čarovné zbarvení flóry brzy nahradily jehličnaté stromy, které se nevymykaly zákonům přírody o barevnosti listí a nepodléhaly magii, ale právě pro Iridana byly zvláštní. Dosud přece znal jen příjemně teplé doupě s vůní léčivých bylinek a kostmi roztroušenými po zemi, písek zabodávající se do jemných polštářků na tlapkách, šum zrádné vody a les v barvě purpuru. Takhle ovšem vypadala cizina. Svět pro něj zcela enigmatický a nevyzpytatelný jako on sám.
Plížil se v podrostu a čenichal ve studeném večerním vzduchu. Ohnivý kotouč klouzal po obloze, až zapadl za hřebeny hor úplně, a na temné obloze váhavě vysvitly první hvězdy. V dáli se ovšem hrbil šedivý mrak, který varovně syčel něco o dešti, ale zatím si jej drobný, narezavělý vlček příliš nevšímal. Však pod korunami stromů se jistě schová, ne? Varovně však bloudil očima směrem k černé obloze, jako by ji chtěl přesvědčit, ať se onen zlověstný mrak opováží ronit slzy.
Žaludek mu svíral počáteční hlad a sladcí bílí králíčci chroupající trávu v podrostu se zdály být vhodnou kořistí, avšak Iridan nechtěl vyčerpávat síly tím, že by se za nimi hnal přes půl kraje. Nikdy sám nelovil, neuměl to. Polykal ho vztek, ale rozum mu velel, že nejlepší bude, když se tu porozhlédne a prozkoumá zdejší terén, než že by si při lovu ztrhal všechny svaly, nebo jen s ufňukaným výrazem vlčete svěsil ramena a schoulil se pod nějakým stromem do klubíčka. Byl to přece potomek chaosu! S čenichem přiraženým k zaječími tlapkami rozryté zemině se tedy jako duch jal plížit lesem.

To, jak jeho matka vyslovila jeho a bratrovo jméno, znělo Iridanovým uším jako nějaká nádherná píseň. Nejen, že už své jméno samotné považoval za něco neskutečně zvukomalebného a něco, co by nejraději drmolil pořád dokola, protože to bylo slovo, jež na jeho jazyku znělo tak drnčivě a tak krásně; a i když bylo dlouho cizí a jen jedno z dalších tisíci slov, nyní věděl, že patří jen jemu. Zejména však ocenil chválu od matky. Čtyři měsíce jej něco naučily – matka byla hrdou vlčicí a ráda viděla své potomky vydávat skvělé výkony, ale rozhodně nebyla jednou z těch milujících matek, které by svým vlčatům dávaly polibky na tvář a objímaly je. Iridan něco takového nezažil, nezažil druh mateřské lásky jako jiná vlčata, avšak cítil, že ne všechny matky jsou takové. A o to více si její pochvaly vážil. A ten její úsměv, pokřivený, ale pro ni tak osobitý, mu v žilách rozléval hrdost. Hrdost na sebe sama i na bratra.
„Děkuji, matko. Slibuji, že jednou budu tak dobrý v ovládání vody jako můj otec.“ Alduina sice nikdy neviděl čarovat s vodou, ale předpokládal, že otci to šlo mnohem lépe než jemu. Avšak pravda – i předtím něco slíbil, ale onen slib nedodržel. Zklamal, když se poprvé pokusil poprat se svojí magií, jež mu kolovala v žilách, ale teď si byl svými slovy jistější, protože cestu k nim dláždil úspěch a matčino uznání. Nyní měl opravdový důvod, proč se snažit své sliby plnit – když je splnil a něco dokázal, přicházel křivý úsměv matky, který pro něj však měl velkou váhu. V ten moment k ní vzhlížel a za její pokřivený úsměv by platil i zlatem, kdyby nějaké měl, a to i přesto, jaká byla. Zkažená v nitru, ale tak, že si to zatím příliš neuvědomoval.
Sestra předtím zmizela a malý Iridan by ji rád následoval. Na cestu po ostrovech jej táhl jakýsi neviditelný kompas v jeho nitru, jehož si matka očividně všimla, protože zanedlouho nabídla jemu i Dalliovi, aby se vydali na vlastní tlapku po stopách tajemství. Iridan přikývl a mlčky se připlížil k matce. „Najdu a objevím něco, co stojí za to to nenechat nepovšimnuté. A vrátím se. Jsem přece Iridan z Chaosu, a Chaos přece drží při sobě, pochopil jsem to správně, matko?“ Tázavě zdvihl nadočnicový oblouk, spokojen svými vlastními slovy. Spřádal je v hlavě tak dlouho, a teď, když byla vyřknuta, zněla přesně tak, jak zamýšlel. Odvážně a důležitě. A navíc, ačkoli nerozuměl všemu, co mu matka kdysi pověděla, protože tehdy byl ještě stále trochu malý, nyní mu to všechno dávalo smysl. Alespoň větší než předtím.
„Sbohem, matko, otče. A šťastnou cestu, bratře, ať už půjdeš kamkoli.“ Zhluboka se podíval všem třem do očí a následoval sestřiny šlépěje. Ne však tak, že by šel, kudy ona, ale tím, že dával sbohem rodnému doupěti, neb se od něj čím dál tím více vzdaloval. Tak, jak velel kompas v jeho srdci, kráčel mezi stromy s magicky fialovým listím a prodíral se skrz les. Každé ptáče musí jednou vylétnout ze svého hnízda. Iridan byl ovšem ptáčetem chaosu a nemínil zradit svoji smečku. Vrátí se. Přesně, jak slíbil. Tentokrát svůj slib dodrží a potom všem poví, co zajímavého objevil. Jestliže na něco skutečně dechberoucího a stojícího za zapamatování narazí.

>> Tajga

Les s fialovým listím jej skutečně uhranul, ale přesto nebyl Iridan daleko k tomu, aby vypustil duši – ne snad, že by tu byla nuda a v lese nebylo co zkoumat kromě onoho temně fialového listí, ale když se odpolední slunce prudce opíralo do korun stromů, bylo to tu za chvíli jako ve výhni. Dosud si tolik nevážil tepla a zároveň chladu, které poskytovalo doupě, ale nyní by se tam milerád opět vydal – a dokonce už na poměrně silných nohách, jež se netřásly jako osiky a byly schopny urazit nějakou tu vzdálenost, pro vlče, které toho zatím vidělo tolik, že by to zvládl spočítat i na drápech na tlapkách, téměř nemyslitelnou. Nakonec se však jen mlčky posadil do hlíny a jehličí a naslouchal.
A ten den se poprvé setkal s ohněm – to když matka vysvětlovala Dalliovi, jeho staršímu bratrovi, jak se věcí mají a jak ovládnout svůj element. Když poprvé spatřil ohnivé klubko letící vzduchem, jenž následně zapálilo malý keř před sebou, mihnul se v něm strach. Hned poté ovšem fascinace nad zvláštním, oranžovožlutým plápolajícím úkazem. Ohnivé jazyky se mu odrazily v očích a následně přišla řada na něm, aby něco dovedl.
Po prvotním zklamáním mu zůstala v tlamě hořká pachuť, ale rozhodl se vytrvat. Byl sice možná drobný a tichý, ale hlavou mu běžely sálodlouhé myšlenkové pochody, jež ústily v jasný pokyn – Nevzdej se a dokaž, že nejsi ubožák. Po matčiných slovech si ovšem už vůbec nebyl jistý, zda skutečně ovládá vodu. Byla snad ona vzpomínka na rozbouřené moře jen obyčejnou vzpomínkou, nebo mu přece jen jeho vnitřní hlas cosi našeptával? Trhnul hlavou. Stromy a listí a jehličí kolem něj byly vábivé, ale nic mu neříkaly. Kdežto moře ano. Odhodlaně položil přední tlapku na lesní půdu a na radu Rhysburr při tom pevně semkl víčka k sobě. Podzemní voda sice nevytryskla na povrch, ani pár kapek se nevzneslo do vzduchu, ale cítil, jak mu hrudí rezonuje brnění. Nakonec zvedl k matce sebejistý pohled. „Jsem si jistý, že vládnu vodě, matko. Jako otec,“ řekl hrdě a zasněně – pořád to znělo jako něco příliš fantaskního, ony magie. Iridanova sestra se mezitím vydala pryč a malý vlček zůstal jen zhrzeně stát poblíž matky, otce a bratra – hodlala jej snad sestra opustit? I přes pochyby se za ní však nevydal.

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 1 (za všechno může family hra ve šnečím tempu >:D)
Postavení: Sigma
Povýšení: *stále nikdo neocenil jeho šarm, aby ho povýšil*
Funkce: \
Aktivita pro smečku: už ví o existenci smečky a o jejím fungování, pokud se to počítá?
Krátké shrnutí (i rychlohry): S rodinou se vydal do Začarovaného lesa, během cesty vyslechl od matky nějaké informace o Chaosu a také ho Allavanté s Alduinem seznámili s magiemi – snažil se objevit svůj element, ale zatím marně
Bobříci: \

<< Tiché útočiště (přes Tichou zátoku)

Mladý nástupce Chaosu tiše následoval matčiny šlépěje. Hubená zrzavá vlčice byla spolu s jeho nejmladší sestrou velitelkou jejich pětičlenné výpravy a vedla je přes již známou zátoku až do hustého lesa. Malý vlček s tajemnýma dvoubarevnýma očima cítil v zádech otcův pohled, zatímco se prodíral hustým větvovím. Příliš bujaře se neprojevoval, po celou cestu šel mlčky – užívat si teplé jarní noci a čarovného pohledu na mohutné stromy s fialovým listím dokázal i bez toho, aby se rodičům pletl pod nohy či snad halekal na celé lesy. Špička hnědého ocasu minula poslední strom, než se před výpravou, mezi níž Iridan hrdě patřil, rozprostřel palouk. V tu se zrzavá vlčice ujala slova a Iridan na znamení poslušnosti zvedl hlavu, aby dal najevo, že naslouchá, a přišel blíž. Připadalo mu však, že matka mluví jinou zvířecí řečí, protože tomu příliš jeho vlčecí mozek nerozuměl. Ne snad, že by byl Iridan hloupý (myslet si něco takového o synovi alfy Chaosu se nevyplácí), ale cožpak se někdy naučil tomu, co znamená magie? To, že je tento les nebezpečnější, než se na první pohled zdá, pochopil rychle – a matčino varování si hodlal vzít k srdci. Ale nějaké magie? Potřásl hlavou, jako by matčina slova byla jen nějaká otravná blecha, a přitom to bylo tak důležité! Navíc blechu či otravného komára by určitě Chaos neuctíval, ale jeho prý uctívat budou! Znělo to důležitě, ať už to znamenalo cokoliv.
Jenže pak tu opět byly ty záhadné magie, o nichž se nyní rozhovořil Alduin. „Děkuju za vaši důvěru, matko, otče, slibuji, že vás nezklamu,“ pronesl nakonec rozhodně a s vděkem na dva dospělé pohlédl – magiím sice nerozuměl, ale byl odhodlán nezklamat, když už dostal od rodičů tak důležitý úkol, jako probudit magii ve svém nitru. Pokud ovšem vůbec nějakou měl. Pevně semkl víčka k sobě a nechal myšlenky, aby si pro jednou žily vlastním životem. Nesnažil se jimi přehrabovat, srovnávat je, udržet je na uzdě – nechal je plout ve své hlavě a hledal střípky magie mezi nimi. Rozpomněl si na písečnou pláž a mořské vlny, vůni soli a touhu, jaká mu sevřela srdce, když pozoroval onu lesklou hladinu. Že by snad voda byla jeho posláním? Byl snad vládcem vodního živlu, tajemného a řvoucího? Výjev se rozplynul a malý vlček byl stále uprostřed tajuplného lesa – pořád v podobě obyčejného vlčete, nikoli mladého vládce magie. Zklamal jsem.

~ |11|

Schylovalo se k výletu, což Iridan náležitě ocenil. Být věčně zavřený mezi čtyřmi holými stěnami a pronikavou vůní bylinek nebylo něco, co by vlče chtivé po dobrodružství ocenilo. Zdálo se totiž už jako celá věčnost, kdy se jeho tlapky bořily do písku a do uší mu řvaly vlny přelévající se na moři. To byla jeho první velká cesta mimo doupě a bylo načase, aby za svůj mladý život nasbíral další takové vzpomínky. Potřásl hlavou a s pohledem uctivě propalujícím modrookého vlka a hubenou rezavou vlčici se snažil porozumět jejich slovům. Bylo to jako luštit těžký matematický vzorec bez jediné nápovědy, a tak mu ne všechna slova dávala smysl, a když se je ve snaze pochopit skládal jedno ke druhému, vznikl z toho jen zamotaný chumel vět. I tak však pochopil, že ho se sourozenci čeká zářná budoucnost; že nejsou jen obyčejnými potomky jakýchsi bezvýznamných vlků – v jejichž žilách kolovala krev obávaných přisluhovačů Chaosu. Zastříhal ušima a pohlédl na spící tělo sestry. Matka ji šla vzbudit – bylo čas vstávat a vydat se na dobrodružství až někam ke hvězdám. Alespoň tak to nyní na Iridana působilo. Poslušně se vydal za otcem a matkou, jejichž siluety se postupně vynořovaly z temnoty doupěte na světlo neznáma. Svět kolem něj jako by se v nestřežený okamžik proměnil a zrak mu na vteřinu dvě mu probodlo světlo. Již brzy. Již brzy bude zase o krok k blíž k poznání celých ostrovů.

>> Začarovaný les (přes Tichou zátoku)

~ |10|

Sestra usnula. Iridan ostatně též, ale když ho probudila zvláštní vůně a jako v transu se za ní vydal, Rhys stále podřimovala. Ostatně se jí nedivil – první výlet mimo doupě byl vyčerpávající, a to i přesto, že neušli příliš dlouhou cestu. Pro jejich malé vlčecí tlapky bylo však i pár metrů po písečné pláži víc, než kdyby slezli Himaláje. Navíc Iridanova sestra zažila jistojistě velmi nepěkný zážitek, když ji div nespolkla voda, a to pak obzvláště musela odpočívat a vzpamatovat se z toho šoku. Avšak na rozdíl od ní, bratr modro-zelenookého sice zažil stejné dobrodružství, ale vydal se těsně v závěsu za Iridanem.
A i mezi dvěma bratry byly rozdíly, a to v názoru na zajíce – Iridan nakonec frustrovaně odfrkl a s ublíženýma očima pohlédl na matku. Proč takové změny? Proč nemohl zůstat u popíjení toho dobrého mléka? Slova jeho matky a otce ho však ubezpečovala, že ono maso je něco, co mu rozhodně neublíží. Naopak; když ho bude jíst dostatek, vyroste v silného a vytrvalého vlka. Neřekli to sice přesně takto, ale vyznělo to tak. Že by tomu přece jen dal ještě šanci? Dallius mu šel jako starší bratr příkladem. Nebyl sice první, kdo se odvážil záhadné sousto ochutnat, ale byl první, kdo pochopil, že je to spolehlivá náhrada za mateřské mléko. Tři sourozenci již přece nebyli malí caparti, aby jen cucali onu tekutinu! Iridan se otřepal a nakonec přišel blíž. Dá tomu ještě šanci. S naříkajícím žaludkem zabořil čenich do vonícího masa a scvakl zuby, překvapen tím, že v nich má sílu. Že vůbec má nějaké zuby a nejen bezzubé, bolavé a nateklé dásně. Párkrát převalil sousto na jazyku, načež ho spolkl. Když byl dostatečně najedený, směřoval svoji pozornost k otci. Už se necítil tak unaveně a otcova nabídka zněla zajímavě. Půjdou prozkoumat les! Zamyšleně kecl na zadek a s jiskřícíma očima hleděl na otce. „Vezmeš nás tam, otče?“ řekl pak.

~ | 9 |

<< Tichá zátoka

Zdálo se to jako celá věčnost, kdy tu byl naposledy, a přitom by vsadil drápek za to, že to bylo takřka před pár vteřinami. Přivítalo jej známé přítmí a tma. Nebál se jí. Znamenala pro něj domov, byla to první věc, již kdy viděl. Když si jeho oči přivykly na šero, spatřil obrysy jeskyně a také několik starých kostí a paroh v rohu. Snad ty jediné – kosti – ho svým způsobem děsily, protože působily nepřátelsky a zvláště. Jistá tajemná aura ho však lákala a nabádala, aby pronikl pod roušku jejich tajemství. Byl však až moc vyčerpán na to, aby se zabýval studiem těch starých vzpomínek na nějakého živého tvora.
Pohled mu spočinul na místo, kde se předtím přetahoval se sestrou. Sevřelo se mu srdce nostalgickou vzpomínkou a zahleděl se na drobnou vlčici. Možná, že by si mohli tu báječnou žužlací hru zopakovat? Pravda, uvědomil si, že ho už nebolí dásně a nemá je ani nateklé, takže nepotřebuje sestru 'mordovat' proto, aby si ulevil od bolesti – což byl jistě důvod, proč to dělala sama. Navzájem si tím pomáhali, jako pravý bratr se sestrou. I tak ho to však bavilo; líbilo se mu totiž, že má již v končetinách sílu a už není jako hadrová panenka a jen se neplazí milimetr sem a milimetr tam, protože není schopen se postavit na všechny čtyři.
Matka najednou zmizela. Jejích pár slov mu prosvištělo okolo uší a stín hubené vlčice se ztratil za rohem doupěte. Iridan nechápavě střihl ušima. Vonělo to tu napůl příjemným, napůl štiplavým aromatem sušených bylinek, bylo tu šero a z dáli se ozývalo šumění moře... přesně tak, jak si pamatoval ze svých prvních vzpomínek na svůj domov. Jenže jeho součástí byla i matka. Nyní se však ztratila a Iridanovi se zdálo, že si odnesla i kus jeho srdce. Momentálně ji považoval za důležitou osobu ve svém životě, jako by snad bez ní ani nemohl dýchat. Vyčítavě pohlédl na otce, jako by mu to vážně dával za vinu, snaže se pochopit matčino rozhodnutí. Nakonec však únava zvítězila nad touhou se za matkou vydat – brzy usnul, unášen klidnými vodami snů.
Vzbudila ho podivná vůně. Mezi směsí vůní bylinek zavětřil něco, co dosud necítil. Čumák mu neklidně zaškubal. Podrážděně zasténal a převalil se na bok, oháňka komíhajíc se z jedné strany na druhou. Hluboký nádech a pak vyšvihnutí se na všechny čtyři. Měl hlad, jenže kde byla matka, aby jej nakojila? Nakonec si jí všiml, avšak nezdálo se, že by se měl za ní rozběhnout a hlasitým zaskučením dát najevo, že jeho žaludek burácí hlady. Pohledem sklouzl k ulovené kořisti. Zajíc, který ležel před ním, se zdál jako dobrá alternativa... a tak skvěle voněl! Iridan z toho však byl zmatený. Nakonec ale i tak přišel blíž a sklonil k němu hlavu. Sbíhaly se mu sliny. Zamyšleně, hladově si oblízl čumák a ponořil tlamu do čerstvého masa. Na jazyku ucítil zvláštní chuť. Nikdy nic takového nejedl a napoprvé to byl šok. Zdálo se mu však, že je to něco, co by měl jíst, pokud chtěl, aby z něj vyrostl silný samec. Navíc... otec ani matka ho neodháněli, takže to asi skutečně bylo jedlé a neotráví mu to každou buňku? Nebo to snad bylo stejně zlověstné jako voda, která se na první pohled tvářila přívětivě, ale pak mu div neschramstla bráchu a ségru? Po chvíli sousto znechuceně vyplivl na zem. Čím víc ho opatrně převaloval na jazyku, tím více nedobré mu to přišlo. Ani omylem! Kde jen bylo mateřské mléko? Vztekle udělal krok vzad a vyčkával, co na to bratr se sestrou.