Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na písečné pláži byl chvíli sám, a uvědomoval si, že mu ta chvíle samoty příliš nevadí. Když se však dlouho matka s otcem nevraceli, a ani po jeho sourozencích nebyli stopy, začal se strachovat, že se naplnily jeho prvotní předtuchy. Že odchodem z doupěte ztratí domov – a nyní skutečně nevěděl, kudy by se do doupěte měl vrátit; hlavně jej však začalo zajímat, jak najít své rodiče a bratru se sestrou. Brzy se ale opět všichni čtyři vynořili z vody a Iridan ucítil, jak se mu žilami rozlévá úleva. Neuvítal je však slovy, pouze na ně pohlédl a zakňučel. Jednak měl ještě stále problém s tím, aby jednotlivá slova skládal dobře, druhak, a hlavně, neviděl důvod, proč by měl něco říkat, jenom aby přesvědčil matku s otcem, že není němý. Slova mu nebyla blízká, necítil na jazyku nutkavou potřebu hovořit, jen aby řeč nestála. Proto jen mlčky pozoroval hladinu moře a oči se mu při pohledu na nekonečnou vodní plochu zvědavě leskly. Na moment zatoužil být jako bratr se sestrou a bezhlavě se do mořských hlubin pustit. Zvedl tlapku a drápkami pročísl vzduch, jako by čekal, že se najednou mořská hladina o něco posune, aby nemusel ujít ani těch pár kroků po rozpáleném písku. Nic takového se však samozřejmě nestalo a nakonec opět položil tlapku na zem, neb si vzpomněl na matčina slova. Hlasitě mu zarezonovala v hlavě. Hlubiny moře nebyly pro vlčata. Ostatně se sám přesvědčil při pohledu na sestru s bratrem. Bratr sice vypadal, že byl připraven na další dobrodružství, avšak sestra, ta vypadala poměrně zuboženě. Jestlipak to znamená, že půjdou domů?
Matka přišla blíž a z její tlamy zazněla slova, která Iridana příjemně zahřála na srdci. Cítil onen pocit osobního vítězství a snad i pýchy. Nebyl prvorozeným synem alfy Chaosu, a přesto byl v něčem lepší. Zastříhal ušima a sklopil pokorně pohled. Hubená vlčice s nepřístupným pohledem pak vzala jeho staršího bratra, Dallia, do tlamy a rozhodla se ukončit tohle jejich dobrodružství. Iridan se otočil směrem k fialovému lesu rýsujícímu se na obzoru. I jeho ten pohled učaroval. Matka však rozhodla – neměl by ji tedy následovat? Zamyšleně pohlédl na její siluetu vzdalující se od moře. Pravda; jeho samého začala zmáhat únava, a to ani nepotřeboval se vymáchat v moři. I prozkoumání tak malého cípu ostrova, jakým byla zátoka oproti celému Mois Grisu, bylo pro malé vlče, jako kdyby slezlo Himaláje. Navíc začal mít hlad. Rozhodl se tedy, že si znovu zahraje na poslušného synka a vydal se v matčiných šlépějích.

>> Tiché útočiště

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 5
Postavení: Sigma
Povýšení: \
Funkce: \
Aktivita pro smečku: He is small and lazy boy; to je dostatečný argument, proč ničím smečce prospěšný nebyl, ne?
Krátké shrnutí: Naučil se chodit, poprvé byl mimo doupě a poznal moře a pláž. Též řekl své první slovo (Áva by byla pyšná, protože to bylo právě „matko“)
Bobříci: \

Když skončil v náruči matky, matka jej za jeho nepozornost kupodivu neplísnila. Iridan otočil oči, poměrně překvapen, že ve vteřině nepozornosti neuhlídal, kam kráčí, a s pokorou se zahleděl na matku. Pak obrátil hlavu směrem k vodě a sledoval, jak se jeho bratr se sestrou vydávají vstříc oné záhadě. Zastříhal ušima. Matka říkala něco o tom, že by neměl kopírovat chování jeho sourozenců, už mu však nevysvětlila, co ji k takovému přesvědčení vedlo. Lesklá mořská hladina přece byla tak fascinující! Moře se zdálo být nekonečné a v ranních paprscích působilo takřka magicky.
Zatím sice neviděl v hluboké vodě potenciální nebezpečí, jen podnět k prozkoumání, avšak i takhle z břehu si ten pohled užíval plnými doušky a netrpěl potřebou do vody vlézt. Obzvláště, když se matka nezdála být nadšená, že její dva potomci do ní skočili po hlavě. Iridan takřka cítil tu zodpovědnost, která jej svazovala k zemi a nutila nenásledovat příkladu svých sourozenců. Ano – už pochopil, kdo byli ona malá tmavá vlčice a rezavý vlk, oba s očima natolik odlišnýma od těch jeho, zač. Stejně jako chápal, kdo byla matka a kdo otec. Nakonec to nebylo tak složité, jak se mu zdálo prvně, když ještě ležel ve tmě a neznal nic než nekonečnou temnotu.
Sluníčko příjemně hřálo. Spokojen se zubil od ucha k uchu, pozorujíc matku s otcem, jak se odhodlaně vrhají do vody pro své ratolesti. Sám popošel o něco blíž, aby měl o něco větší rozhled, avšak zůstával dostatečně daleko, aby mu jemné vlnky neolizovaly tmavé tlapky. Voda v něm nerodila strach – snad jen jakýsi malý chuchvalec bázně na pozadí mysli –, nýbrž jej fascinovala. Vypadala nebezpečně, a i přesto se jeho vlčecímu já nezdálo, že by měl bojácně sklopit uši k temeni hlavy, strčit ocas mezi zadní nohy a s kňouráním odpochodovat zpět do bezpečí vyhřátého doupěte.
Chtěl zjistit, kde se bere ten tichý šum, jaký voda vydávala, a proč se voda tříští o skály v pozadí, jako by byla slepá a nevěděla, že tam její cesta napůl končí. K tomu mu však prozatím stačilo jen pozorování ze břehu a analyzování ve své hlavě. A až dojde k nějakému závěru, pak půjde po stopách svých sourozenců. Zatím však dbal na pokyny matky a zůstával na břehu. Nebyla to však ani tak její slova, jako spíš jeho vlastní úsudek, že lepší bude to všechno prvně promyslet, co ho drželo pevně přikovaného k zemi. Z toho přemýšlení ho však pekelně bolela hlava!
„Matko!“ zvolal pak s úlevou, když se rudooká vychrtlá vlčice opět vynořila na břehu, neb se mu už na pár chvil zdálo, že tu dočista osiřel. Ještě stále za poněkud nemotorné chůze doťapkal až k matce a bratrovi, na nějž se doširoka usmál. Vítej zpět, brácha. Nahlas to však ještě říct nedokázal. Slova byla ještě stále záhadou a v něm klíčil obdiv a závist, kdykoli slyšel, s jakou lehkostí a samozřejmostí se baví alfa Chaosu a Šaman. V tomhle chtěl být jako oni.

<< Tiché útočiště

Zdálo se mu, že byl ztracený. Byl ztracený – ve víru myšlenek, jež mu zběsile poletovaly hlavou, zmaten všemi těmi novými objevy, které měl najednou jako na dlani. Každý kout Tiché zátoky ho vábil jako můru světlo, všechny ty záhady a tajemství jako by náhle získaly hlasy a teď šeptaly do nočního ticha Objev mě, objev mě!. Iridan si zvědavě oblízl čumák a modro-zelené oči upřel na noční oblohu. Byla temná a chladná, nezdála se být však děsivá. Něco na té tmě bylo přátelského, možná za to mohly ony hvězdy, jež byly rozseté na temně modrém rouchu a osvětlovaly tmu? Zamyšlen vykročil vpřed, pozoruje u toho otce s matkou. Doléhala k němu jejich slova a rád by je rozluštil, ale nevěděl, kde by měl začít, aby pak písmenko po písmenku porozuměl jejich konverzaci. Jeho repertoár zvuků byl zatím pouze omezený; vzteklé kníkání a zdědavě kňučení, jen občas snaha o pronesení něčeho významnějšího. Ta však vždy skončila pošlapáním jazyka dřív, než vůbec z jeho hrdla vyšlo nějaké slovo mající hlavu a patu.
Kamenitá zem v doupěti se změnila v písek. Bylo chladno, avšak písek byl poměrně teplý; navíc i jemný a Iridan se tak nemusel obávat, že si rozdrásá bříška na tlapkách. Konečně měl pořádný rozhled a viděl moře, z něhož předtím slyšel leda tak tichý monotónní šum, ve své celé uhrančivé kráse. Posadil se, ocas obtočil kolem hubeného těla a zvědavě hleděl na malé vlny, jež se tříštily o skály rýsující se v dáli. Nasucho polkl a drápky začal posouvat písčitá zrna sem a tam, načež se nemotorně převalil na bok a plácl sebou do písku. Čumákem skončil těsně u červených zad podivně se pohybujícího zvířete.
Překvapeně se začal sbírat na tlapy a nesouhlasně zabrblal. Co jen byla ona rudá potvora zač? Pozoroval ji přimhouřenýma očima a snažil se vyčíst, s kým jen měl tu čest. A pak jej zaskočil náhlý záblesk světla. S pohledem hypnotizujícím rudého živočicha by takřka přehlédl malebný východ slunce. Obdivně hleděl na černočernou oblohu, která pomalu šedla a zahaloval ji opar jemné růžové a oranžové. Fascinace se mihla v očích malého vlčka neznalého světa, a aniž by si to pořádně uvědomil, udělal krok vzad. Přímo do náruče pohublé vlčice s ohnivýma očima. Matka.

~ |5|

Takhle v přítmí na svoji sestru sice viděl jen stěží, ale byl vděčný, že něco vůbec vidí – netušil, jak dlouhá doba uběhla od té nudné fáze života, kdy byl celý svět jen jeden velký chomáč černoty, avšak ty barvy a světlo si užíval plnými doušky a nevadilo mu, že trochu musí mžourat, aby mu neunikl ani jeden jediný detail. Kdykoli se však ztratil v myšlenkách a zahleděl se kamsi do dáli, kde se nacházel průchod do doupěte, povšimnul si, že se odtumtud line mnohem silnější, skoro až oči drásající světlo. Netroufal však odhadovat, zda to není něco nebezpečného, co by třeba zapříčinilo, že by se jeho drobné tělo rozplynulo ve vzduchu. Pro něj jakožto vlče všechno, co viděl, bylo neskutečně fascinující, a zároveň děsivé. Fascinace však převládala. A teď byl zase fascinován hrou s Rhysbur. Cítil pouto, které mezi ním a sestrou bylo, a také mu to pomáhalo od nateklých dásní, jak tak do ní – ale něžně! – kousal a tahal ji za uši a ocásek. Šarvátky se sestrou však ukončil otcův hlas, který přislíbil svým ratolestem cestu za dobrodružstvím, jakkoli Iridan neměl až tak bujnou fantazii, aby jej napadlo, co by tak měl očekávat. Přesto byla však každičká buňka v jeho těle připravena vyrazit. Nic jiného ho v tu chvíli nezajímalo. Doupě skrývalo spoustu záhad, jež jen čekaly, než je zvídavé vlče rozluští, avšak svět tam venku? To byla panečku jiná liga! Bůhví, co to mělo znamenat, avšak pouhým sezením jistě k prozření nedojde. Proto tedy když matka s otcem zmizeli za rohem, sám přidal do kroku a na ještě stále vratkých nožkách se vybatolil ven. Do modro-zelených očí se mu upřely zlatavé paprsky zapadajícího slunce a celá jeho bytost se tetelila blahem. Sotva udělal první krok z doupetě, a zdálo se, že vidí naráz více, než co spatřil za svůj dosavadní život. A pravda. Nejdříve se utápěl jen ve tmě, a když onu tmu prořízlo první světlo, viděl hromádky křehkých kostí a paroží, svítící brouky a sušené bylinky. Viděl svůj domov. Teď však s našpicovanýma ušima a mírně nahrbenými zády pozoroval něco, co daleko převyšovalo i ty jeho nejdivočejší představy. Tesklivé šumění moře a hřejivý písek mu na moment zastavily srdce.

>> Tichá zátoka

Dost stužek se přede mnou schovalo, takže mám jen bídných 65 bodů T-T

Na Iridana si prosím:
- za 60 bodů - 2 tlapky (voda)
- za 5 bodů - 5 KŠM

Děkuji! ^^

~ |4|

Matčino i otcovo řečnění docela úspěšně ignoroval. Zjistil totiž, že naslouchat slovům, kterým příliš nerozumí, je příliš vyčerpávající – a nudné. A on se rozhodně nechtěl nudit, když tu bylo tolik nových věcí, jež mohl zkoumat a které všechnu tu příšernou nudu mohly spolehlivě zahnat. Mírně jej však překvapil tón, jakým matka okomentovala jeho pokus o chůzi. Na jednu stranu to znělo pyšně, na tu druhou jako by čekala, že už pár týdnů po narození bude běhat po loukách a skákat jak laňka.
Když se po své slavné chůzi rozplácl na zemi, po chvíli těsně u ucha uslyšel vypísknutí. Převalil se na záda, přesně v moment, co se na něj vrhla ta malá rudooká piraňa! Její bezzubé dásně šmátraly po Iridanových zádech a malý vlček si to samozřejmě nemohl nechat líbit! Kdyby mohl mluvit, jistě by začal sestře předkládat pádné argumenty, proč by ho měla nechat na pokoji; jenže on mluvit neuměl a navíc žádné argumenty v rukávu stejně neměl. Když nad tím tak přemýšlel, vlastně to byla zábava. Chvíli se tedy nechal sestrou okusovat, a když mu to začalo být nepříjemné, ohnal se. Ani jeden z nich ještě stále neměli zuby, a tak všechny ty kousance nijak nebolely, ale pravda; když se vlče pořádně snažilo, i holými dásněmi mohlo druhého přivést k šílenství. Kdo by totiž přežil to věčné žužlání! Iridan si hlasitě odfrkl. Oproti své sestře byl docela drobný, a možná právě proto se mu podařilo se v nestřežený okamžik o pár vlčích kroků odplazit, čímž získal pár vteřin navíc a mohl ji tentokrát začít žužlat on. Možná, že to měl za to, jak ji tehdy nevědomky přetáhl ocasem – a že si na to už ani nevzpomínal, protože to ještě znal jen tmu... a to se zdálo být tak dávno! Zakousl se jí do ucha a s rozjařeným úsměvem škubnul. Musel by se hodně snažit, aby jí ublížil, ale určitě to pocítila. Bavilo ho to. Zaprvé – už nemusel jen nečinně ležet a popíjet mateřské mléko, měl i jinou zábavu. A za druhé – jak měl nateklé dásně od prorůstajících zubů, když žužlal sestru, zjistil, že bolest se mírní. Smysly totiž v tu chvíli na něco jiného. Byla to tedy zábava i úleva od palčivé bolesti, jež mu rezonovala celou tlamou! Chudáček jeden!
Otec se ozval s tím, zda se nechtějí prozkoumat okolí svého domova. Iridan nastražil uši a kníkl. Neznělo to moc jednoznačně, jestli souhlasí, nebo je zásadně proti, ale vzhledem k tomu, že nechal hry se sestrou a dobatolil se k otci, před něhož si s úctou sedl, očividně na to měl jasný názor – válet se jen v jeskyni ho nudilo. Ani v tom nejdivočejším snu mu nepřišlo na mysl, co by se tak mohlo skrývat za chladnými zdmi úkrytu vonícího po bylinkách, avšak o to byl zvědavější. Docela se však strachoval – tohle byl jeho domov. A co když ho už nikdy vícekrát nespatří? Co když vyjde ven na světlo a jeskyně se rozplyne? Uraženě mu zrudly tváře. Beztak to byla nějaká habaďůra!

~ |3|

Čím víc stárnul (tedy ne, že by už byl nějaký vetchý stařík!), tím míň ho spáry říše snů tiskly ve své náruči. Byl sice pořád unavený, ale zjistil, že spánek – a saní mateřského mléka – není to jediné, co mu může přinášet radost. Kdykoliv se tedy vzbudil, nevynechal ani vteřinu, aby zvědavě zdvihal hlavu a s hnědým čumákem, chvějícím se nedočkavostí, očima zkoumal doupě. Panovalo tu přítmí, ale když se sem prodraly sluneční paprsky, již byl bez problému schopen rozeznávat světlo od tmy. Viděl také barvy, stejně jako si vrýval do paměti podobiznu své matky. To byla ta věc, jež mu dodávala tolik potřebnou energii. Vlastně vypadala podobně. Byl takovou její zmenšenou kopií. Jen s tím rozdílem, že ona měla oči v barvě ohně, zatímco on v barvě smaragdu a temného moře – což však přirozeně nebyl schopen posoudit, protože na špičku čumáku si sice viděl, ale své oči pozorovat nemohl. Zato ale mohl pozorovat své sourozence. Zatím nevěděl, že by měl Dalliovi říkat bratře a Rhyss sestro, a pakliže by došlo na lámání chleba, jistě by ty pojmy zaměnil, ale důležité bylo, že pochopil, že to nebyla jen nějaká mláďata kukačky podstrčená do cizího hnízda. Měli stejné geny, stejnou krev. Krev chaosské alfy, jejíž kámen místo srdce si získal modrooký léčitel Chaosu, a proto ho Iridan mohl nazývat otcem.
Vůně bylinek, již cítil při každém vdechnutí vlhkého vzduchu prosyceného jemnou vůní mořské soli, ho sice někdy nepříjemně štípala, ale ať už se mu zdála otravná, či nikoliv, symbolizovala domov a rozlévala v něm euforický pocit bezpečí. Neznal nic jiného, než tohle doupě skrývající se za oponou tajemství na břehu nedaleké zátoky, a proto pro něj bylo tak důležité, aby i když spal, podvědomě věděl, že je stále tady. Že se třeba najednou nevypařil jako pára. S hlasitým zívnutím se převalil ze strany na stranu a nevědomky se překulil tak, že zalehl svého bratra. Překvapen tím, že pod sebou náhle necítí studený kámen, ale teplé tělo, vyjekl a omluvně sklopil uši. Nikdo jej tato gesta neučil, ale jako správné vlče je v sobě měl někde zakódované. Mozek očividně pracoval již velmi dobře. Pak zamžoural před sebe a pomalu se podepřel na tlapkách. Když to zkoušel ještě před pár dny, šlo to dost stěží a nohy jej udržely sotva dvě vteřiny. Ty čtyři hubené tyčky však přece musely mít nějakou funkci, no ne? Oči vnímaly světlo a barvy, čumáček cítil vůni bylinek a soli. A co ty čtyři hůlky v podobě nohou? Přece nebudou navždy malátné jako hadrové panenky! Zatnul čelisti – zčásti proto, aby se na to víc soustředil, zčásti proto, že ho začaly bolet dásně, jak se mu jimi prořezávaly mléčné tesáky, a jiná bolest přehlušila tu od prořezávajících se zubů – a snažil se vydrápat na všechny čtyři. Válet se jako housenka už bylo vážně nuda. A vida! Nožky se sice klátily jako osiky, ale hubené tělíčko zvládaly držet dokonale, jako by se proto narodily. Iridanův ocas se podvědomě rozkmital na všechny strany tím úspěchem, za něž bude jistě náležitě opěvován, a následně se pokusil o kolečko od jedné zdi ke druhé, dokud mu na to stačily síly. Pak sebou zase plácl na zem a plačtivě pohlédl na matku.

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 2
Postavení: Sigma
Povýšení: \
Funkce: \
Aktivita pro smečku: Narodil se, čímž rozšířil smečku, i guess? xD
Krátké shrnutí: Narodil se a poprvé otevřel oči ¯\_(ツ)_/¯
Bobříci: \

~ |2|

Černota se zdála být nekonečná. Měl by Iridan vůbec pátrat po jejím konci? V prvních pár dnech jeho života se skutečně zdálo, že temnota nebrala konce a možná, že vlastně byla věčná a žádný konec neměla. Byla to trochu nuda, ta představa, že by nikdy pořádně nic neviděl, ale když nevěděl, oč přichází, nikdy jej ani nenapadlo se nad tím příliš pozastavovat a oddávat se filozofování. Navíc jeho mozek ještě nebyl plně uzpůsoben k chápání a přemýšlení. Probudil se z jednoho z dlouhých spánků. Jeho život byl totiž přesně o tom – o spaní a popíjení mateřského mléka. Nic víc, nic míň. Když jej nudilo již spát, přitulil se k hřejivému tělu matky a k jejím strukům, odkud ona blahodárná tekutina tekla. A jakmile měl dostatečně naplněné břísko, převalil se na záda a párkrát se ještě přetočil, než našel tu správnou a pohodlnou polohu. Pak pevně semkl víčka a za doprovodu tichého kníkání, z něhož nebylo úplně patrné, jestli se mu něco nelíbí, nebo se mu jen nechce úplně mlčet, se nechal ukolébat spánkem a ve spánku pokračoval i v říši snů
Ten den to však bylo jiné. Koloběh, na nějž byl zvyklý, ta niť neustále se opakujících úkonů, se s příchodem nového dne přetrhla. Tma se zdála být řidší a řidší, jako by ustupovala něčemu, co ve svých spárech drželo větší moc – světlu. Svět kolem něj bledl, černota se stávala šedí, až onu šeď proklály sluneční paprsky. První v jeho životě. Překvapeně sebou cukl, čímž pravděpodobně zburcoval matku i otce; a své sourozence. Hlasitě si zívl a chvíli to vypadalo, že nechá černotu a šeď, ať se spolu perou jak chtějí, a raději si dopřeje několik doušků spánku. Nakonec se však přetočil na břicho a podepřel se na tlapkách. Nožky mu samozřejmě hned vypověděly službu, ale on se ani nepokoušel chodit. Však na to byl příliš malý. Už ho jen nebavilo setrvávat v té rozplácnuté poloze. Zamžoural ještě jednou a pak – šmouhy. Šmouhy, které s každým zachvěním víček nabíraly na rozměru a stávaly se obrysy. Sledoval každou drobnou rýhu na kamenných zdech jeskyně, pozoroval jemné chloupky na packách a taky proužky modré oblohy, jež byly k vidění, když na krátký okamžik zdvihl hlavu a pohlédl směrem ven. V jeskyni sice bylo přítmí, ale i tak se Iridan naučil první důležitý poznatek o životě – že kromě tmy existuje i něco mnohem báječnějšího. Světlo a barvy. Tiše zakňučel a pak se navrátil ke své obvyklé činnosti; už zase spal, jako když ho do vody hodí.

~ |1|

Tma. Všude okolo sebe vnímal tmu, stejně jako dva měsíce v matčině lůně, kdy si ještě neuvědomoval svoji existenci. Ani teď pořádně nechápal, že se narodil. Že existovalo něco jako svět, ten složitý mechanismus plný nástrah. Něco na té černotě, která ho pevně držela ve svých spárech, však bylo jiné. Jako by se ocitl na jiném místě – bylo to však skutečně možné? Nešálily jej jeho rozostřené smysly? Existovalo vůbec něco jiného, než jen matčino lůno a prostor, v němž jako by neexistoval čas, chvíle, kdy si pořádně neuvědomoval sama sebe, jen zkrátka žil, aniž by to věděl? Možná, že ano. Ona temnota se zdála být laskavější a vlídnější, jako by mu říkala 'Až jednou procitneš z toho nekonečného koloběhu kňučení a popíjení mateřského mléka a spatříš tenhle svět, uvědomíš si, že ta trnitá cesta narození za to stála.' Tam venku ho čekal svět plný nepředstavitelných možností, plný záhad, jež dosud nerozluštil, a míst, která ještě neměl tu šanci prozkoumat. Nic z toho však zatím jeho hlava nepobírala, však se narodil teprve před sedmi dny, které se slévaly do jednoho velkého chuchvalce oné černoty. Existovala vůbec nějaká jiná barva než ta monotónní černá?
Zima. Kromě tmy pociťoval zimu. Cítil, jak mu chlad stoupá po zádech a proniká až do morku kostí. Zachvěl se. Jaro sice svůj příchod na ostrovy neodkládalo a svět se již dávno vymanil z mrazivého sevření sněhu, ale ozvěna chladu stále doznívala. Podvědomě, jako naprogramovaný robot ve vlčí kůži, se zavrtal do oné teploučké měkké... deky? Ani ve snu by jej nenapadlo, že ta měkoučká deka byla zrzavá vlčice s ohnivýma očima, jíž bude jednou říkat „Matko“. Jak by ho taky něco takového mohlo napadnout, když zatím pořádně nedokázal přemýšlet, natož že by něco viděl a mohl usoudit, že ta věc je mu vlastně podobná, jen je mnohem větší? Však ani nevěděl, že něco jako matka a otec existují!
Do čumáku ho štípala vůně bylinek. Dosud mu přišla příjemná a uklidňující. Takhle voní domov, říkal si – ale čím déle mu ta pronikavá vůně dráždila útroby, tím větší odpor v něm vzbuzovala. Kdyby alespoň věděl, co takhle vonělo – nebo snad páchlo? Ale kdepak. On nevěděl nic, stejně jako neviděl nic. Byla to politovánihodná situace. Tak si jeho srdce přálo zjistit, co se to jen dělo, ale mysl čerstvě narozeného vlčete mu to pochopení nedopřála.
Někde poblíž něj se cosi zachvělo. Líně se převalil na bok a ocasem nevědomky přetáhl miniaturní rudookou vlčici po hlavě. Pak zase položil hlavu na tlapky a zhluboka do plic nasál noční vzduch, který sem do jeskyně tiše vanul od zátoky. Z toho přemýšlení o tmě, zimě, matce, otci, bratrech a sestrách ho rozbolela hlava. Usnul.