Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Kdo se ptá?“ zopakoval po vlkovi Dan a udělal krok tam a zase zpět, jako by chtěl cizince obejít a nebyl si jistý, kudy to vzít. Pravděpodobně to mělo být zastrašující gesto, což vzhledem k okolnostem snad ani nemohlo fungovat. Myslel si zkrátka, že je víc, a to jenom proto, že je Chaosan. Tolik k tomu, že nechtěl, aby jeho původ definoval, kým doopravdy je. „Jsem Iridan, potomek...“ Už už na Pláštíka vyplivl celý rodokmen, ale to si uvědomil, že přece slíbil Zeiranovi, že to takhle brát nebude. Nezáleželo na tom, že jeho otcem je Šaman a matkou Usměvavá – a že po ní zdědil onen křivý úsměv. „A ty? Padáš z nebes i normálně, nebo jsem měl tu čest tě vidět v naprosto netypické situaci?“ Tak pečlivě vybíral slova, až zněl pro změnu hloupě.
„Potěší,“ ubezpečil ho. „Znamená to, že pod tím pláštěm neskrýváš šediny a něco vydržíš,“ vysvětlil mu. „Slyšel jsi někdy o Chaosu?“

Ještě stále zíral na tvora válejícího se před ním. Snažil se vymotat ze zeleného pláště a vypadalo to, že není moc potěšený z faktu, že ho někdo při tom pozoruje. Dan si to všechno nicméně mohl spíše domýšlet, protože nebyl tak blízko na to, aby viděl cizinci do tváře, a obzvlášť proto, že byl ještě stále zamotaný. „Takže seš kdo, když ne hej ty?“ zeptal se Dan nabručeně. Tak samozřejmě, že věděl, že to není hej ty... ale jak ho asi měl oslovovat? Když naposledy řekl svému strýčkovi pane, Scar se netvářil nadšeně. Takhle zdvořilí jsou jen vlezdoprdelky a ňoumové. A on si moc přál nebýt ani jedno z toho. To proto na všechny pokřikoval hej ty, jako by to bylo to nejsprostější a nejvíce chaosanské, co mohl za svůj život provést. Několik dlouhých kroků a hlubokých nádechů mu stačilo k tomu, aby se dostal asi tak na deset průměrně velkých tlap od vlka. S potěšením si uvědomil, že už necítí ono šimrání v krku, ačkoli mu stále přišlo jako lepší nápad si jít odpočinout, než řešit někoho, kdo má oblečený zajímavý plášť – patrně z Wuovy dílničky – a ani s ním neumí chodit. „Hustý,“ vypadlo z něj pak, když si onu zelenou věc mohl pořádně prohlédnout. Neznělo to zrovna jako něco, co by řekl někdo, kdo o svých slovech přemýšlí, avšak říct to musel. „Ani ne. Jen jsem chtěl zjistit, kolik kostí sis zlámal,“ zazubil se přátelsky. A pak že nebyl Chaosan! Zeiran by na něj jistě byl pyšný.

<< Nejvyšší hora

Někde v půli cesty mu došlo, že se mu kromě chladu do čumáku vkrádá i pach. Pach dvou cizinců, jenž evidentně mířili stejným směrem jako on. Brzy se mu ale ten pach ztratil, a nebylo se čemu divit. Došel až do široké propadliny. Během jiného ročního období tu jistě muselo být neskutečné vedro, avšak teď tu byla vlastně zima. I zde ležel sníh. Dan přimhouřil oči. Po oněch dvou vlcích nebyly ani památky. Že by se s někým dal do řeči, pakliže si nechtěl povídat se supy, tedy nepřicházelo k úvahu. Protože byl unavený, rozhodl se najít nějakou malou jeskyňku, kde by se mohl schoulit do klubíčka, myslet na Merlin a na to, jaký je zbabělec a ňouma, a možná i přijít s plánem na příštích pár dní. Že by se vážně konečně nějak setkal s matkou?
Z myšlenek ho vyrušilo až zvláštní zadunění. Hlasitě vyprskl a ohlédl se za sebe. Kousek před ním zavlálo cosi zeleného a vypadalo to živě. „Hej, ty tam!“ zvolal, protože nic jiného říkat ho asi neučili. Ne, že by nějak zázračně nabral energii, ale přece jenom, byl dobrodruh. A dobrodruzi nemohou nechat zelené pláště jen tak.

<< Sněžné Tesáky (přes Červenou louku)

Nejdříve rychle střídal tlapku za tlapkou a později mu došlo, že to neudýchává. Štvalo ho to. S takovouhle nemůže čekat, že přepere brouka, natož aby se jako správný Chaosan postavil celému lesu nepřátel. Vztekle se pokusil odhrábnout sníh a dostat se až ke zmrzlé hlíně, ale brzy zjistil, že ta je natolik zmrzlá, že ji pokrývá nepropustná vrstva ledu. Těšil se, až zase začne jaro. Voda bude příjemně šumět, ptáci zpívat, všechno bude zelené... jeho kožich sice nebyl tak úplně marný, co se mrazů týkalo, ovšem že by si na něj nemusel stěžovat, to se taky říci nedalo. S hlubokým nádechem pokračoval dál. Ten divný pocit ho jednoduše neopouštěl. Prozatím se s ním však musel smířit, protože ještě stále nenašel cíl své cesty a ještě stále ho chtěl najít. Nemohl život jen tak proflákat, a to i přesto, že obvykle velmi rád jen tak... proplouval životem.

>> Rokle

<< Zlatý les (přes Zubří pláň)

Se stejně zvláštními pocity opustil les, přešel zamrzlou pláň a dostal se až k horám. Došlo mu, že víceméně bloudí, místo aby si stanovil nějaký cíl, jehož chce dosáhnout. Odmalička si stál za tím, že mít rozplánovaný život je blbost, ale možná by udělal lépe, kdyby se vrátit zpátky do Chaosu. Jenže jemu se nechtělo. Už proto, že technicky vzato Chaos neměl žádné území, takže kudykoli šel, byl vlastně doma. Jen ještě potkat někoho, koho by znal. Ušklíbl se. K čemu bylo, že byla jeho matka podle všeho živá, když ji neviděl tak či onak? Kdyby zůstala v podobě ducha, vyšlo by to na stejno. A že by tak s ní mohl alespoň mluvit, protože Dan na duchy věřil. Asi. Duše přece nemohly zmizet jen tak, nebo ano? Ať už zněla odpověď na jeho otázku jakkoli, Dan zmizel za špičkou hory.

>> Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

Dan byl na nepřátelském území. Tedy, ne že by to tu vypadalo nepřátelsky, ale rozhodně i mohlo, kdyby šel ještě dál. Dával si dobrý pozor na to, aby se vyhnul stromům, kde to až příliš vonělo smečkou, a nepošpinil tak svojí chaosanskou tlapkou území Zlaté smečky. Výhoda jistě byla ta, že během svého krátkého pobytu v lese potkal jednoho jejího člena a technicky vzato krátce i jeho rodiče. Přátelé ze znepřátelených smeček se přece vždycky hodí!
S hlasitým odfrknutím se vydal dál. Ještě stále ho na hrudi trápil onen zvláštní pocit, že se mu nedýchá tak dobře jako obvykle, ale tentokrát jej ani nepřisuzoval tuhé zimě, jako spíš faktu, že... toužil po Merlin. A ta na něj při tom beztak už dávno zapomněla. V jakou jen slabou chvíli svého života měl dojem, že může být se svojí... nepřítelkyní? Tiše zabručel. Zklamala ho. Jejich tajný ostrůvek s rybičkami byla jen lež. Nenáviděl ji. A ještě více sebe, že ji asi ani nenávidět nedokáže?

>> Sněžné Tesáky (přes Zubří pláň)

Onemocněte - Khan (27. 1.)

Jedna věc byla, že Gabko dle svých slov nezažil těžký život, nebo spíše – nutně ho nemusel zažít. To ho... víceméně těšilo. Nikdy nepřemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se narodil někde jinde, třeba takhle ve Zlatém lese. Tedy, přemýšlel o tom, jaké by to bylo, nebýt Chaosan, ale vždycky to bylo spíš jeho vnitřní bádání, než že by ho to skutečně až tak trápilo. Ohledně toho všeho měl jakési zvláštní pocity a nakonec se snažil být na svůj původ hrdý a hlavně na to, kdo skutečně je, nehledě na to, odkud pochází. To, co mladý vlk řekl potom, ale Dana chladným nenechalo. Zkřivil tlamu do úsměvu podobnému tomu matčinu a z hrdla vydal chrčivý zvuk. „Nestrkej čumák tam, do čeho nevidíš,“ odsekl podrážděně a povzdechl si. Vážně se tu bude hádat s malým... frackem?
„Hodně štěstí,“ broukl nepřítomně a pobaveně pozdvihl obočí. Chudák vlk asi nevěděl, že puma se jen tak spálit nenechá. Chvíli se nic nedělo – kromě toho, že vlček konstatoval, že Dana neměli rádi. Vysmíval se jeho jménu? „Zato Gabko je jméno pro predátora a fičáka jako stvořené,“ popíchl ho. To už přišli blíž dva cizí vlci. Dan se otočil, aby na ně měl dobrý výhled. Nemohli ho poznat, ale kdyby náhodou... jistě nebylo rozumné se dívat na Gabriela, zatímco by Danovi mohlo hrozit nebezpečí. Samec ho poslal pryč. Dan přikývl. Ještě ho napadlo, že by se mohl vlka zeptat na Merlin, nakonec tu myšlenku nechal být. Momentálně podle něj nebyl dobrý čas na návštěvy a dle Dana nebyl dobrý čas na ptaní. Zavrtěl hlavou. „Už jsem byl stejně na odchodu...“ odmlčel se se zasípáním a spiklenecky mrkl na vlčka. „Nezapomeň, Gabko, cos mi slíbil. Očekávám, že při příští návštěvě mě odfoukneš na vzdálené ostrovy.“

Dan přimhouřil obočí. „To asi záleží, jak to bereš. Pro někoho je rodina krev. Pro někoho ti, které ti vítr zavede do cesty. Nebo osud. Bohové. Každý, jak se mu zlíbí,“ vysvětlil mu o poznání klidným hlasem, přičemž protočil očima. Ten tlak na hrudi ho už vážně nebavil. Jeho obočí vyletělo ještě trošku nahoru. „Nejseš malej?“ Prohlížel si ho svýma dvoubarevnýma očima, od špiček uší až po tlapky. Pravda, malý nebyl. Jenže Dan od té doby, co vyrostl a byl dospělý, tak všechna vlčata, byť se nesetkal zrovna s velkým počtem, bral. „Malý výškou možná ne. Ale určitě jsi ještě nezažil, co je to život a jaké facky dává, viď?“ popíchl ho s drobným zazubením. Vlče si myslelo, že puma je mucha. Byla to hezká hypotéza, ovšem Dana rozesmála. „Jo, vážně jsi ještě nedostal facku od života. Dám ti radu, ano?“ zamumlal. „Až někdy narazíš na něco, co je béžové, má to jasné jantarové oči a vříská to, říkej tomu jak chceš, ale utíkej. Za předpokladu, že nemáš sílu za tři dospělé vlky, skončíš pět metrů pod zemí. Dobrá, dva metry.“ I nadále se ho cizinec snažil přesvědčit o tom, že ho odfoukne. Trval na tom natolik, až začal Dan přemýšlet, jestli přece jen není tak dobrý v ovládání své magie. Konec konců, taková Merlin se o magie zajímala už dlouhou dobu a byla jen o trochu starší než on. „Vyřiď tomu svému větříčku, že se jmenuju Iridan,“ oznámil mu. „A ty jsi očividně Gabko. Někdo tě hledá, mladej.“ Sněžení houstlo a Zlatým lesem se ozval hlas vlčice. Patrně ze Zlaté smečky? odhadoval Dan.

Dan tázavě nadzvihl obočí. Možná mu tu něco unikalo, možná, že už byl příliš starý na to, rozumět slovům vlčete, možná, že prostě... ho to vlče jen chtělo vykolejit. Nemínil se však tak snadno vzdát. Ostatně ne tak dávno se přesvědčil, že jakkoli byla rodina důležitá, ještě důležitější bylo mít sám sebe. Spoléhat na sám sebe, na své schopnosti, na své myšlenky a řeči. Ti nejlepší vlci vyrůstali bez rodiny. Dan... Dan taky. Asi. Odkašlal si a pomalu si přejel jazykem po vnitřní straně zubů. Měl hlad. Momentálně to však nemohl vyřešit ničím jiným, než nespokojeným zavrčením – to by mohlo to mládě trochu usadit, ne? „Mám rodiče i sourozence, mladej. To, co nemám, je zájem se za každou cenu bratříčkovat. U nás v rodině fungují věci tak, že když si na holičkách, měl by ses ze dna vyhrabat sám,“ vysvětlil mu. To sice nebyla tak úplně pravda, ovšem co mládě neví, to ho nemůže bolet. Navíc, Dan sám ostatně otce prosil, aby ho nechal dělat vlastní rozhodnutí, jakkoli se při nich třeba mohl spálit. Jizva na jeho hrudi byla živoucím důkazem toho, jak moc se spálit dokázal. „Já? Vyhrožovat? Vážně si myslíš, že nemám lepší věci na práci, než dělat bubu na malé vlky jako jsi ty!?“ vyprskl Dan. Než odvážně si připadal spíš trapně, a tak přešlápl z nohy na nohu. Tím krátkým pohybem získal ztracenou důvěru a hned zase vypadal neohroženě a tyčil se nad vlčetem. Obočí mu samovolně vyjelo nahoru. „Tak to muselo být fajn.“ odtušil lhostejným tónem, něco v něm však bylo zvědavé. „Jaké to bylo? Já nedávno poslal pumu do světa, odkud se nevrací. Jemněji řečeno, rozpáral jsem jí hrdlo. Jinak by to byla ona, kdo by poslala navěky věků pryč mě.“ Teď jeho hlas zněl skutečně pyšně. „Fíha, takže ovládáš vzduch? Tak moc, že bys mě odfoukl na druhý ostrov? Tak ukaž, mladej,“ hecoval vlče Dan.

Vlče vědělo, kde je fialový les. To bylo sice hezké, ale nic, co by Dan aktuálně skutečně potřeboval. Ušklíbl se na něj a trochu se k němu přiblížil. Padla další otázka. Na tu nechtěl odpovídat. Tiché útočiště sice nebylo oficiální součástí Chaosu, a tak by pravděpodobně nenapáchal tolik škod, kdyby o něm vlčeti řekl, ale nechtěl, aby kdokoli narušoval jeho oblíbený domov s kostmi a vůní bylinek. Při té vzpomínce si mimoděk oblízl čumák. „Nebyl jsem tam tak dlouho, že nestojí za řeč, kde žiju,“ odpověděl mu přidrzle. Potom se narovnal a nasucho polknul. Styděl se za svá slova, takhle přece nemluví někdo, kdo si vše, co řekne, pořádně promyslí! Pravda byla taková, že výmluva to byla opravdu trapná a vlče bylo chytřejší, než si možná předtím myslel. „Holt nebylo moc času a rozdělili jsme se dřív, než k něčemu takovému došlo,“ obhajoval se.
Možná umřela. Jakkoli věděl, že to nemůže být pravda a že vlče má jen podobně drsné řečičky, jako se snažil mít on sám v jeho věku, docela ho to zasáhlo. To si však nemohl dovolit ukázat. „Poslyš, mladej, aby se jednou něco nepřihodilo i tobě. Nikdy nevíš, kdo číhá za stromem, nebo kdo je zač ten, kdo s tebou zrovna mluví,“ postrašil ho. „Navíc nezapomeň, že já se rád biju taky. Co ty? Už ses něčemu v životě naučil?“

Pravda byla taková, že ten nepříjemný tlak na hrudi už nebyl tolik nepříjemný, jako spíš otravný. Dan se sám pro sebe zamračil a neklidně přešlápl z nohy na nohu. Nepomohlo to. Zkusil se zhluboka nadechnout. Ledový vzduch jej na plicích šimral ještě více. Naštvaně probodl pohledem vlče před sebou, jako by mohlo za jeho trápení, a pak se raději líně sesunul k zemi.
V sedě si vlče prohlížel, vlastně mu to přišlo i lepší. Byli tak alespoň víc výškově podobní. Ušklíbl se na něj. „Celý život ne,“ opravil ho. „Vlastně jsem vyrostl nedaleko FIALOVÉHO lesa, takže to, že stromy nejsou jen zelené, vím dávno. Ty jsi někdy byl ve fialovém lese?“ Tentokrát se zeptal Dan.
Na tyhle bezvýznamné řeči málokdy byl, ale potřeboval si u vlčete vybudovat jakousi důvěru, pokud chtěl... najít svoji holku. Nebo se v něm možná objevilo narušení z toho, že dlouho neviděl své sourozence, a měl pocit, že by vlče technicky vzato mohl být jeho mladší brácha. Možná by ho mohl naučit nějakým chaosským kouskům? To by ovšem prvně sám nějaké musel ovládat!
Fakt, že Merlin vlk neznal, ho mírně zklamal. Povzdechl si, vlastně tak srdceryvně, až ho z toho píchlo na hrudi. Zase. „Jednou jsme se potkali. Bojovali jsme bok po boku. Chtěl bych jí za to poděkovat.“ To, že chtěl za něco Chaosan poděkovat, byl pravděpodobně zásadní problém. Navíc, tohle už udělal dávno. Ale pořád nemohl přece přiznat, proč Merlin skutečně hledá. Že je to jeho holka a tak podobně. Slova vlčete mu docela pomohla. Vytáhl se na špičky a přikývl. „Jo, to by se taky dalo říct. Takže ti vážně to jméno nic neříká? Tříbarevnej kožich, jasné oči... nic?“ dorážel nabručeně.

S mladým vlkem, na nějž Dan natrefil, bylo poměrně složité komunikovat. Musel však uznat, že se mu ve výsledku jeho humor líbil. Ten by se do Chaosu hodil, ušklíbl se nad jeho slovy a pomalu, zhluboka se nadechl. Cosi ho na hrudi šimralo. Že by prochladl, když se s onou cizinkou Rhodie toulal Tundrou? Ani teď ostatně nebylo kdovíjaké teplo – jistě to tak tedy bude. Rozhodl se tomu nevěnovat přílišnou pozornost a raději ji zaměřil na cizího vlka. Vlastně si ani nebyl jistý, proč se s ním bavil. Proč sem v první řadě přišel. Přece nemohl říct, že hledá Merlin, protože je to jeho holka... nebo jo?
Ostatně se na to to mládě právě ptalo. Iridan se zatvářil, jako by spolkl zkažené maso. „To bys chtěl vědět, co, mládě?“ Přeměřoval si ho pobaveným pohledem. V mnoha ohledech mu připomínal jeho samotného, když byl mládětem. „Vydal jsem se na objevitelskou cestu svého vlastního já. Chápeš, něco, co my staří děláme, abysme si ujasnili priority v životě,“ pokrčil rameny. „Jako malý jsem slyšel o Zlatém lese různé příběhy. Proto jsem tu, i když se to vlastně stalo náhodou.“
Zkusil se nadechnout ještě jednou, opět pěkně zhluboka. Nebylo to o moc lepší, palčivý tlak na hrudi se ho stále držel. Zakroutil hlavou. Jistě nachladl v Tundře. „Nedaleko odtud, říkáš?“ zopakoval po něm veselým hlasem. „Tak to bys třeba mohl znát Merlin, hmm?“
Tak a bylo to. A ani to nebolelo. Dan se nemohl jen tak vrátit do Chaosu, aniž by ji ještě jednou viděl. Navíc, dokud neřekne, že je z Chaosu, vlček si nemohl dát dvě a dvě dohromady. Konsternovaně na něj hleděl.

Oslovení staříku Dana docela vykolejilo. Na prázdno otevřel tlamu a zase ji zavřel. Odmalička si stál za tím, že raději mlčet, než říkat nesmysly, a tak se raději své udivené gesto ani nepokoušel zamaskovat. Oblízl si zuby a zvedl hlavu. „To mě velmi těší, že ses neztratil,“ zazubil se na něj a pokrčil rameny. „Já se taky neztratil. Nacházím se ve Zlatém lese,“ pronesl znuděně. Musel to být Zlatý les, proč by to jinak byl les a rostly tu stromy se zlatým listím? Mladý vlk ho vybídl, aby se představil. To mu přirozeně nedělalo problém, měl své jméno rád. Bylo ale moudré říkat, že je z Chaosu? Pravděpodobně nikoliv. „Já jsem Iridan. Ne stařík, ne Dan, nic takového. I-r-i-d-a-n,“ uvedl raději věci na pravou míru a kývl na něj bradou. Nebo taky Kaštánek. Ale na to měl právo Jhin a ten... je ztracený ve svém vlastním světě. Byl na něj naštvaný, že ho opustil. „A ty? Ty tu někde poblíž bydlíš?“ Dávalo by to smysl, když se tu promenádoval tak sebejistě, ale jistota byla jistota.

<< Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku)

Proč se Zlatá smečka jmenuje Zlatá, bylo něco, co mu nikdy příliš nevrtalo hlavou. Znal fialový les, nebylo tedy nic divného, že na ostrovech jednou jednoduše vyrostly i stromy se zlatým listím. Zajímalo by ho sice, jak něco takového fungovalo, ale na zjišťování neměl momentálně moc času. Už proto, že neměl koho se zeptat, a hlavně – pochopit barvu stromů rozhodně nebylo tak důležité, jako poznat území své holky. Bez své holky. Kam se jen Merlin poděla? Zdálo se mu, co, ono to tak přímo bylo, že ho poslední dobou všechny samice opouštějí. Sestru neviděl celé věky a vlastně si ji ani nedovedl představit jinak, než jako vlče. Rozhodně ne jako dospělou vlčici. S Merlin se jejich cesty rozdělily hned po té, co spolu s ní a otcem zabili lišku, a ona záhadná vlčice ze severu nejdřív hledala teplo, a potom se na něj prostě vykašlala. Tiše zabručel. Pachy tu nebyly tak silné, nemohl tedy být ještě na území. Jeden pach však přece jen silný byl a rozhodl se ho následovat. „Hej, mládě!“ vykřikl znenadání na hnědého vlčka, kolébajícího se sněhem. „Ztratil ses?“ Jeho pozdvižené obočí nebylo ani signálem, že mu pomůže, ani signálem, že nadešel jeho konec. Vážně ho to zajímalo. Jen tak. Pro jistotu se na cizince i trochu zamračil, aby to nevypadalo, že přichází Dan v naprostém míru!