Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Nížina hojnosti (přes Hraniční pohoří)

Jedna z těch důležitějších věcí na práci bylo, zjistit, kam vlastně jde. Kdyby věděl, že pomalu míří směrem Zlatý les, pravděpodobně by to hodně rychle otočil zpátky. Přece jenom, možná to mělo nějaký hlubší důvod, že Merlin tak dlouho váhala s tím, ukázat mu Zlatý les. Třeba to, že Dan byl nepřítel a rozcupují ho za živa? O Zlaté smečce jistě nekolovalo tolik zvěstí, i tak se Iridanovi zdálo, že nepotřebuje okusit na vlastní kůži jejich hněv. S úšklebkem zavrtěl hlavou. Přece se nebude bát svých nepřátel! Už proto, že nebyl jen Chaosanem, nýbrž synem léčitele Alduina a alfy Allavanté. Což bylo něco, co ho štvalo. On chtěl být víc. A pokud ne víc, tak alespoň nechtěl, aby ho definovala rodina, do níž se narodil, jako spíše cíle, které si stanoví, a činy, jež za svůj život udělá.
Zlaté stromy pocukrované bílým sněhem byly skutečným překvapením. „Fajn, Iridane,“ řekl si a málem se u toho začal hlasitě smát. „Nebe říká, že je čas potkat svého tchána. Asi.“ Ve skutečnosti doufal, že se nic takového nestane, ne dokud si znovu nepromluví se svojí holkou.

>> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Iridanův vrstevník se očividně nehledal. Nebo to byl jen nezdvořák a nepřišlo mu nutné na přítomnost cizince jakkoli reagovat. Dan naštvaně vydechl a před tlamou se mu utvořil naducaný obláček páry. Jasné znamení, že opět přišla zima a jen tak se jí nikdo nezbaví. Pravděpodobně by se měl vydat domů, na území Chaosu. Tedy, na něm technicky vzato byl, protože Chaos přeci ovládal celý svět, ale minimálně by se mohl vypravit ke Křišťálovému jezeru. Ještě pořád chtěl mluvit se strýčkem a postavit se k situaci s Merlin čelem. Na tu druhou stranu – kdo říká, že mají být Chaosani poslušní? Takhle to pravděpodobně ve smečce plné krvežíznivých potvor, jak si jistě všichni představovali, úplně nefungovalo, avšak Iridan si to s láskou interpretoval po svém. Vracet se ještě nebude. Oblízl si čumák. Když se ten mladý vlk nehledal, aspoň on bude pokračovat v hledání sama sebe. S ještě stále naštvaným výrazem to vzal střemhlav přes pohoří a bylo mu pravděpodobně úplně jedno, že dělá přesný opak toho, co by dělat měl. Nebylo to sice tak dávno, co se viděl s otcem nebo se Zeiranem, ovšem s takovouhle ho za chvíli doopravdy budou považovat za zrádce – momentálně však měl důležitější věci na práci.

>> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

<< Tundra

Hodně rychle pochopil, že problém možná nebude tak v místě, kde se nachází, ale v ročním období, podle kterého se momentálně celý svět řídil, ať už to fungovalo jakkoli. Odfrkl si a od tlamy se mu zvedl malý obláček páry. I tady bylo chladno, ačkoli pořád to bylo příjemnější, než mít všude okolo sebe jen bílo a bílo, a i tady padaly vločky. Vítr mu je vmetával do očí, pletly se mu pod tlapky a lechtaly ho v uších. Nešel zrovna dvakrát elegantně, jeden by dokonce řekl, že i neohrabaně. Ostatně, nač mít úžasnou chůzi, když by sám nebyl dokonalý. A Iridan, ten jistě měl své osobité kouzlo i přesto, že nechodil zrovna elegantně. Alespoň to si o sobě skromně myslel. Konec konců, taky dostal něco jako slova uznání od Zeinara. A to určitě něco znamenalo. Ponořen do vlastních myšlenek se blížil směrem k horám. Měl by se jim vyhnout a pokračovat v cestě na jih? Čeká na něj Merlin na jejich tajném místě? Čeká na něj vůbec někdo?
Pokrčil rameny. Vlastní hlava mu tuhle otázku pravděpodobně nezodpoví. Zrovna se podíval okolo sebe, když kolem něj procházel vlk. Zjevně byl o něco mladší, i o něco menší, ale jen lehce, protože Dan zrovna taky neměl, po kom výšku dědit. „Čau!“ pozdravil ho rozšafně. „Taky se hledáš?“ zeptal se ho a prohlížel si ho s nahrbenými rameny a předsunutými pysky, v gestu lehkého naštvání. Ani nevěděl, proč. Možná proto, že byl Chaosan. A Chaosani byli naštvaní. Asi.

Na to, jak se předtím snažila mu být na blízku, byla teď nyní podivně vzdálená. Iridan udělal ještě pár kroků, zanecháveje za sebou mělké stopy na zmrzlé sněhové hmotě, než mu došlo, že je vlčice... pryč. Pravděpodobně. Chlad se mu zakusoval do kožíšku a všude okolo sebe viděl jen bílo, stopy po mohutné vlčici se zcela ztratily. „Skvěle,“ zabrblal si a ustrnul v pohybu. „Takže ze mě buď má dobrej den, nebo jsem já hloupej a mluvil jsem s duchem.“ Nad tou myšlenkou se zakřenil. Samozřejmě že věděl, že se ještě před chvílí bavil s vlčicí z masa a kostí, ale nyní tu jednoduše nebyla, a tak bylo důležité zajistit, co bude dál. Rozhodl se rychle z plání zmizet, protože tahle zima se mu opravdu nelíbila.

>> Nížina hojnosti

<< Nížina hojnosti

„To jsou,“ pronesl nezúčastněným tónem, ačkoli se ho slova vlčice dotýkala víc, než by si býval chtěl přiznat. Jedny takové nevyzpytatelné cesty ho před rokem zavedly do lesa, v němž mu dala na frak liška. A v němž potkal Merlin, svoji holku. Kdyby mu to někdo býval řekl byť den předtím, než se to stalo, nevěřil by tomu. Ušklíbl se. Nelitoval toho. Teda, neslo to spoustu následků, ale byl víceméně ochotný se s nimi poprat a čelit jim. Nyní tu ale nebyla žádná Merlin, byla tu ta vlčice, jež se na něj zvláštně dívala a lísala se do jeho osobního prostoru. Kolem a kolem byl Iridan gentleman a neměl to srdce ji úplně odpálkovat. Její lichotky navíc jeho egu, jež si tak hezky začal pěstovat, lichotily. Věnoval jí vděčný úsměv a harbil se. „Já mám vždycky vynikající nápady. To proto, že o nich tolik přemýšlím,“ vysvětlil jí s pyšným výrazem na tváři a rozklusal se na sever, dávaje si dobrý pozor na to, aby se jí ani nedotkl.
Vlčice ho ovšem brzy doběhla a připojila se k jeho boku. „Nehryzneš? A jsi si tím tak jistá?“ Nedůvěřivě nadzvedl obočí a protočil oči. Za cizinka se mu přece jen začala líbit. Mohla by být členka Chaosu, když na to přijde – hodila by se tam rozhodně víc než Dan. Snažím se vymyslet, co se svojí nálepkou rozmazlenýho fracka a hňupa. Tohle rozhodně v jeho hlavě neznělo jako promyšlené, ba to bylo naprosto hloupé a trapné. Podíval se do dálky. „Spal jsem. Abych nabral síly na to, co přinese budoucnost,“ zamumlal tajemně a vyzývavě se na vlčici podíval. Ani si neuvědomil, že to dělá. „Myslím, že tohle nebylo místo, o kterém jsi mluvila. Tady se nezahřejeme. Jestli chceš blíž, asi můžeš. Já tě neuhryznu. I když si nemysli, že jsem hlupák,“ upozornil. Jeho snažení o drsňáka muselo být pro ostatní skutečně roztomilé.

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 18
Postavení: sigma
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: Poznával Zeirana, projevil zájem o "bytí lepším Chaosanem"
Krátké shrnutí (i rychlohry): Po zabití lišky se odpojil od otce a Merlin. Setkal se se Zeiranem, kterému předal informaci o tom, že Allavanté žije, a který mu hodně otevřel oči ohledně Chaosu – možná bude z Iridana příkladný Chaosan? Zažil také krátké setkání s Mielei, s níž se víceméně spíš porafal a tvářil se, že je drsný jak šmirgl papír, i když mu to nešlo. Své putování zakončil rozplácnutím se u řeky v Nížině.
Bobříci: -

Mlha by se dala krájet, to ano, ale i během mlhy existoval pojem osobní prostor, jehož si Dan docela vážil. Nemínil se však jak rozklepaná ovce poroučet dozadu, naopak. Zůstal stát, zamračeně na vlčici zíral a čekal, jestli i po jeho reakci půjde dál. Vlastně by nějaké teplo dalšího kožichu ocenil, ale nebyl tak zoufalý, aby se objímal s cizí vlčicí. „Procházíš? A čistě náhodou se procházíš tam, kde jsem spal,“ zhodnotil situaci příkře. Každé nadechnutí záměrně zpomaloval, aby se nenadýchal takového množství chladného vzduchu. Byl zvyklý na nižší teploty a jeho srst na to byla stavěná, ale bylo to protivné. Konsternovaně sledoval, jak si vlčice oblizuje čumák. To gesto zopakoval. Proč? To sám nevěděl. Asi měl hlad. Tiché kručení v břiše by tomu napovídalo. V jejích slovech neviděl nic víc, než tam na první pohled bylo. Zněla sice podivně mile, ovšem co by tam tam asi hledal? Byl mladý, nezkušený a ještě k tomu měl holku. Společné objímání ani pofoukávání si omrzlin se opravdu nekonalo. Mimoděk švihl oháňkou. „Nemám zdání. Ale můžeme se po nějakém porozhlédnout společně, taky docela mrznu. Na tlapách a tváři.“ Lišácky se pousmál a vlčici obešel. Dával si dobrý pozor, aby mu opět nevstoupila do osobního prostoru, ani se o to nepokusila. „Jdeš?“ vyzval ji, kráče na sever. To pravděpodobně nebylo to pravé místo, kam jít, když se chtěl ohřát, jenže tady stejně žádný úkryt neviděl ani o žádném nevěděl. A na Tajné ostrovy cizí vlčici opravdu brát nebude.

>> Tundra

Danův spánek byl všechno jen ne klidný. Sotva zamhouřil oči, došlo mu, že je pěkně hloupé spát uprostřed louky, a ještě takhle u řeky. Bezpochyby to bylo místo, kam se stahovala zvěř i vlci, a mohlo se přihodit naprosto cokoli – a na ono cokoli opravdu neměl náladu. Chvíli zůstal ležet, občas se převalil nebo hlasitě zafuněl, ale víceméně ležel nehnutě, dokud se mu nezačal pod kožich vkrádat mráz a nezakusoval se mu do kůže. Jediné místo, na něž mu momentálně nebyla zima, byl krk díky oné huňaté srsti zděděné po otci. Jinak to docela od země zabalo a cítil nepříjemné mravenčení v tlapkách. Zima byla rozhodně už za rohem, a pokud ne zima, tak rozhodně bylo už jasné, že léto taky dlouho nebude. Převalil se na bok a naštvaně vycenil zuby, jako by tím měl snad chlad odehnat. Jeho dvoubarevné oči se dívaly kamsi dopředu, sám si nebyl jistý na co přesně hledí; nad nížinou se usadila mlha. A jaká! I přes mlhu a veškeré nepohodlí se mu nechtělo vstávat. Přál si tu být, poslouchat šumění řeky a možná, možná čekat, že se stane nějaký zázrak. Neměl na nic chuť ani se nemohl zbavit myšlenek, že je vlastně k ničemu, stejně jako ne a ne zapomenout na slib, jenž dal Zeiranovi. Měl by ho splnit. Sliby se nemá plýtvat a Dan ostatně potřeboval jako sůl naučit se být správným Chaosanem.
K jeho štěstí se za jeho zády najednou ozval hlas. Byl pronikavý a nešlo ho přeslechnout, obzvláště, když už dávno nespal. Překvapen se vytáhl na dlouhé nohy a podíval se na cizí vlčici. „Co tu chceš?“ Přešel rovnou k věci, zatímco si ji zaujatě prohlížel. Bylo jasné, že tohle bude zajímavé setkání. Vlčice se rozhodně nezdála být andílek.

<< Temný les

V momentě, kdy se před jeho očima zjevil sníh, si uvědomil, že v těhlech končinách ještě nikdy nebyl. Na obloze ještě stále hvězdy svítily poměrně jasně, ale pořád si nemohl prohlédnout zasněženou Tundru v celé své kráse; musel by jít blíž. Bylo však otázkou, jestli se mu chtělo. Byl docela unavený a naštvaný. Hlavně kvůli tomu, že ho Mielei označila za roztomilého. Copak byl vážně tak neschopný, když připadal ostatním roztomile i tehdy, co jim vyhrožoval, že je zbije? Přemítal, co dělat. Možná mu to mladá vlčice řekla jen tak, aby ho vyprovokovala. A možná to byla tajná zpráva shůry, že by skutečně měl začít něco dělat, pokud nechce skončit jako vyhnanec. Pomalu našlapoval trávou, a když uviděl řeku, přidal do kroku. Když už nic jiného, aspoň si svlaží hrdlo a pak jej třeba něco napadne. Sklonil se k vodě, a zatímco pil, se mu na krku vlnila jizva. V těhlech momentech nechápal, jak kdy mohl chtít mít připomínku svého slabošství po celý život u sebe. Tu jizvu nenáviděl. Na tu druhou stranu, nebyli Chaosané typičti posetí jizvami? Které uštědřili v bojích, v nichž zvítězili, ne, že jim nakopala zadek liška, blbečku. Iridan se svalil na břeh, aby na chvíli zavřel oči a nechal svět světem. Ať se klidně bez něj poperou. On chtěl jen klid. Už ho nebavilo nevědět, jakou stranu si vybrat.

<< Les u Mostu (přes Most)

Iridan se rozhodl vydat z lesa pryč a přejít most. Nějakých pár rozviklaných prken ho rohodně neodradí! Pravda, pohled z mostu nebyl úplně nepříjemnější, ale poněvadž si stál za tím, že ničeho se nebojí, kolena se mu doopravdy roztřásla až po té, co most přešel. Octl se v temném lese, který byl tmavý už z principu. Asi to bylo podobné jako v případě lesa, v němž žila Merlin. Zlatý les byl nehledě na roční období zlatý – což Danovi připomnělo, že by se o tom rád přesvědčil na vlastní kůži a že mu svůj domov jeho holka stále neukázala. Copak ho po tom všem nechtěla? Nasucho polkl. Vzdaloval se sice od jezera, ovšem kdyby pokračoval směrem, jímž nyní šel, mohl by se po roce a půl stavit do svého rodného doupěte. Jaká byla šance, že by se tam potkal se sourozenci a matkou? Nakonec to jednoduše zavrhl zavrtěním hlavou. Neměl konkrétní plán, netrápil se tím. Konec konců nepotřeboval mít rozplánovaný život, jediné, co skutečně chtěl najít, byl konečný smysl jeho existence. Nemůže to přece být tak, že je to jen rozmazlený fracek a tečka? Možná ještě černá ovce rodiny. Frustrovaně si povzdychl.

>> Nížina hojnosti

Dan se snažil být správný Chaosan. Vrčel, tvářil se nabručeně a vyhrožoval. A výsledek? Cizinka si o něm myslela, že je roztomilý. Co, cizinka. Měla jméno, takže to teoreticky byla známá... „Já nejsem roztomilej,“ bránil se hned. „Já jsem drsnej. A ukážu ti to, víš? Protože to, že tě zbiju, platí.“ Ještě stále se snažil hrát si na drsného, avšak jen co se vlčice rozhodla jít pryč, uvědomil si, že tudy cesta nevede. Pozoroval ji dvoubarevnýma očima. Kdyby tohle viděl Zeiran, dostal by jistě világoš. A co takhle matka? Ještě štěstí, že už byla... Iridan se zarazil, mírně mu poskočilo srdce. Vzpomněl si na otcova slova. Usměvavá žije. Nezemřela. Ať už se stalo co se stalo, jeho matka chodila někde po ostrovech. Měl by ji najít? Vysvětlit jí vše, co se mu přihodilo? Stát se správným Chaosanem? Ale jak by se jen mohl rozloučit s Merlin?
Mladý vlk byl pln myšlenek, když odcházel z potemnělého lesa. Mezi stromy se s blížícím ránem začal prohánět vítr.

>> Temný les (přes Most)

Měla tedy sestru a bratra. Jako on sám. Až na to, že ona se podle všeho alespoň vídala se sestrou, když už ne s bratrem. „Dalo by se to tak říct, i když bych to tak nerad interpretoval. Není to tak, že bych se s ní nevídal. Jen se naše cesty už nějakou dobu neprotínají,“ zaobalil to s lišáckým výrazem ve tváři a pokrčil rameny. Její odpověď mu moc nepomohla. Bylo určité správné udržovat kontakt s rodinou, jenže jak, když ani nevěděl, kdo je? Neměl by se přece nechat zvyklat příbuznými, měl by na to přijít sám. Jeho rodina však ve výsledku tvořila značnou část, kým Dan byl. Chaosan. A zrádce. Za tuhle nálepku mohla jeho holka, Merlin. Při vzpomínce na ni zrudl pod kožichem a při následném pohledu na Mielei přestal rudnout a místo toho zavrčel. Komicky obnažil zuby, stáhl ocas a místo aby se narovnal se ještě víc nahrbil. Byl zvyklý to tak dělat. „Dík za pochválení jizvy,“ zamumlal nakonec. Snažil se neztratit pevnou půdu pod nohama, obrazně i doslova. Vlčice měla pravdu. Hustá jizva ani slovník obsahující slovo zbiju z něj nedělala nic víc než rozmazleného fracka. Povolil napětí ve tváři. „Fajn. Nezbiju tě. Ale neříkej mi, že jsem tě nevaroval.“

Ukázalo se, že vlčice se nejen znala se Scalliou, byla dokonce její sestra. Dalo se to očekávat, když pach měli stejný, ale i tak, teď už to Dan věděl jistě. Mohly být taky sestřenice, třeba. Povytáhl obočí. „M-hmm, takže sestra. A máš ještě nějakou sestru? Bratry? A poslyš, vídáš se s nimi?“ Obvykle nad věcmi přemýšlel dřív, než je řekl, a to byl přesně ten důvod, proč nedocházelo k takovým situacím. Nyní ovšem víc než kdy jindy chtěl zjistit, kolik vlčat ztratilo během dospívání kontakt s těmi, s nimiž se narodili někde v teple doupěte, a právě proto se na to zeptal, jen co ho to vmžiku napadlo. Rád by se opět s Rhys a Dalliem viděl, ale pravděpodobně by se měl spíše soustředit sám na sebe. Zeiran také neznal své sourozence a vyrostl z něj někdo, ke komu Dan přirozeně vzhlížel.
Být oslovován prostě Iridan se mu nelíbilo. Byl Iridan. A to, že si vlčice přebrala jeho slova vážně a přidala si je k jeho jménu, mu přišlo... hloupé. „Hej!“ vyštěkl pak. „Ty se jako nebojíš, že si na tebe vybiju svoji frustraci? Že tě třeba zbiju nebo tak?“ Nechápavě pootevřel tlamu. Možná přece jen nebyl správný Chaosan, když byly jeho výhružky očividně naprosto komické a hloupé a s jejich pomocí nebyl schopen vyhrožovat. Otráveně si povzdechl. Takhle to nešlo. Třeba si vážně nezasloužil být jedním z nich?

„Fajn, to zní jako plán. Být na výpravě po ostrovech je konec konců taky fajn,“ pronesl Dan a ušklíbl se. Jiné plány, než se poflakovat, momentálně neměl. Tedy krom toho, že chtěl zjistit, kým vlastně je. To byl ovšem o něco náročnější úkol a nehodlal se ve své nerozhodnosti rýpat před cizí vlčicí. Skoro cizí vlčicí, Chaos očividně znala. To ovšem neznamenalo, že je to kamarádka Chaosu. Merlin sice miloval, ale to neznamenalo, že se bude bratříčkovat s každou vlčicí, co náhodou projde okolo. To ani omylem, nebyl přece tydýt a už tak si zadělal na pořádné pozdvižení. „Že se znáš se Scalliou,“ odtušil, prohlašuje to tak pevně, aby ani na moment nezapochybovala, že to myslí vážně, i když by to nakonec nebyla pravda. „Tvoje... ať už je to kdokoli, mi předtím tak trochu překazila plány, takže dávej bacha, abych si svoji frustraci nevybil na tobě.“ Nasucho polkl a zakřenil se. Nemyslel to vážně, byla to jen hra. I tak se cítil svým způsobem dobře, když cítil, že má navrch. Že je Chaosan. „Já jsem Iridan, syn All–. Iridan. Prostě Iridan. Těší mě, Mielei. Už víš, že jsem z Chaosu. Odkud jsi teda ty?“ Přešel rovnou k věci, zatímco tlapkou odhrnoval spadené jehličí, dokud okolo něj nebyla jen čistá hlína. Vůni lesa měl rád, ačkoli mu tu chyběly bylinky.

Vlčice očividně nebyla zrovna oslněná Danovými způsoby oslovování, a mladý vlk si trochu uraženě odfrkl. Dřív byl zvyklý strýčka oslovovat pane a vystupovat k ostatním zdvořile a s úctou. Takové tendence víceméně měl ještě stále, jenže volejte si na prakticky cizí vlčici, aniž byste znali její jméno. "Hej, co tu děláš" byla zkrátka jistota, na kterou Dan rád sázel. Ušklíbl se a přišel blíž. „To máš pravdu. Taky že ti to nezakazuju, hmff,“ vybídl ji s výzvou vepsanou v očích. Jestli se s ním chtěla kočkovat, tak prosím, beztak se nudil a trocha pozdvižení mu jen prospěje. A kdyby třeba došlo na rvačku, taky by si nestěžoval. Asi. Pochyby ztratil v momentě, co si vzpomněl na konverzaci se Zeirarem. Jestli chtěl zjistit, kým je, do prvního zimního úplňku, měl by si pospíšit – a cesta ke zjištění, kým je, určitě vedla skrze zdokonalování se. Zamyšleně přimhouřil obočí. „Takže jsem měl pravdu!“ zvolal, víc nadšeně, než by bylo vhodné. Uvědomil si totiž, proč mu přišla cizinka povědomá. Ani ne tak kvůli vzhledu, jako pachu si vzpomněl na Scalliu, o níž mluvila Merlin a kvůli které předtím nedostal příležitost si promluvit se Scarem. Musela to být nějaká její... příbuzná. „To záleží.“ Odmlčel se a posadil se. „Spíš mě měj za náhodnýho, znuděnýho pocestnýho, co si říkal, že prohodí pár slov. I když to nemívám ve zvyku.“ Ušklíbl se a očima zakotvil na jednom ze stromů. Hrudník se mu pomalu zvedal.