Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tajné ostrovy

Myšlenky a nepromyšlené kroky ho zavedly až do lesa. Uvědomil si, že následuje Zeiranovu stopu, ačkoli to nedělal úmyslně, jejich cesty jen byly chvíli stejné. Když mu však došlo, že vlk musel pokračovat, nenamáhal se pokračovat taky. Neměl důvod, nechtěl být navíc vlezdoprdelka. Mohl být rád, že ho Zeiran tak dobře přijal a že byl ochotný ho v budoucnu, během prvního zimního úplňku, naučit všelijakým dovednostem, které jen bude Dan potřebovat. Zavrtěl hlavou a přidal do kroku, aby si po dlouhém zírání na moře protáhl dlouhé nohy. Byl celý shrbený, nepůsobil však jako vlče ani jako nýmand. Vlastně z něj, kupodivu, sálalo cosi, co by se dalo nazvat... Chaosem. Po rozhovoru se Zeiranem se rozhodně cítil naplněnější a uvědomělejší, ačkoli i tak měl pořád pocit, že mu spousta věcí uniká nebo nedává smysl. Na otázky typu Proč však momentálně nebylo místo.
„Hej!“ vykřikl zrovna, jakmile mu do zorného pole padla šedá vlčice. „Co tu děláš?“ Ani nevěděl, proč to udělal. Nenacházel se na chaosanském území – to by vůbec Chaos nějaké území musel mít – ani se nechtěl příliš bavit. Něco na té vlčici mu ovšem bylo povědomé. Nemohla být z Chaosu? Sám pro sebe zavrtěl hlavou. Nikdy ji neviděl. I tak měl pocit, že ji zná. Nadzvedl obočí, v očekávání, že se mu podaří rozklíčovat tu záhadu.

Poté, co ho Zeiran opustil, zůstalo v mladém vlkovi jisté... prázdno. Prázdno, které vyplnil zíráním na mořskou hladinu a snahou najít medúzu. Ta už ale byla doopravdy ztracená. Čím déle však na ostrovech setrvával, tím více byl rád za dvě věci – že právě v tomhle tajemném, zapadlém koutu ostrovů se rozhodl s Merlin založit útočiště, a za druhé, že se s Merlin na nějakou dobu rozloučil a mohl se, aniž by to předtím tušil, poznat s jedním ze členů smečky. Jak konec konců sám Zeiran řekl, už bylo načase, aby se Chaosané lépe poznávali. Nabytý novými dojmy a myšlenkami, se nakonec Dan rozhodl, že bude nejlepší se provětrat. Blížil se večer, stále ovšem byl dostatek světla a vypadalo to, že to byl ideální čas na srovnání svých myšlenek. Při tom, co kráčel po břehu, si vzpomněl na slib, jenž vlkovi dal. Jeden by rozhodně se sliby neměl plýtvat, minimálně Dan je bral dost vážně. Možná však nebude tak lehké do dalšího setkání zjistit, kým vlastně je, když ne Iridan, syn Usměvavé a Šamana. První zimní úplněk, jezero, padající voda skrývající vchod do podzemí. Měl ještě čas. A hodlal ho využít.

>> Les u Mostu

Cosi v Danovi se cítilo pyšně jako nikdy jindy. Zeirana neznal, prakticky. Věděl, jak se jmenuje, že jeho rodiče kdysi byli pravděpodobně stejně důležití jako Šaman s Usměvavou a že je to jeho chaosanský bratr. I tak k němu svým způsobem vzhlížel. Rozhodně ho potěšilo, když mu Zeiran řekl to, co řekl. Potvrzoval Danovu domněnku, že jde správným směrem. Zastříhal ušima. „Budu se snažit, aby se vyplatila,“ odsouhlasil s úšklebkem. „Ideálně, aby bylo víc krve než slz, že? A potu tak nějak středně. Kdybychom se v životě nenadřeli, asi by to znamenalo, že nejsme dostatečně dobří a nekonáme dostatečně velké věci. A plakat se nemá, nejsme přece ovce, ale Chaosané.“ Dával si dobrý pozor na to, aby do svých slov vložil nabyté zkušenosti od Zeirana. Moc jich nebylo, jeho předchozí promluva však do mladého vlka skutečně pronikla! A jako vždy se snažil, aby zněl moudře a aby nebyl pro smích. Byl přece na dobré cestě, nemohl si to hloupě pokazit. „Budu na tebe čekat. A mezitím... se pokusím ještě víc pochopit, kdo jsem a kým chci být. Až se jednou vrátíš, mohl by ses mě zeptat na to, kým jsem, Zeirane? Pokud má odpověď bude vyhýbavá, zbabělá nebo nejistá, víš, co máš udělat,“ promluvil zamyšleně. Chaosanské řeči mu šly lépe, než předpokládal, alespoň tak to teda vnímal. Za svá slova se nestyděl, byl na ně hrdý. Jen doufal, že mu Zeiran nebude muset provětrat kožich za jeho hloupost a zbabělost a že dřív, než se znovu uvidí, bude věci chápat ještě lépe a vidět je z různých úhlů. „Šťastnou cestu, bratře,“ popřál mu a s těmi slovy se vzdálil směrem po břehu. Zatím netušil, kam vlastně kráčí. Hodlal to ovšem brzy zjistit tak, jak slíbil.

Byl na sebe naštvaný, že se chová jak ustrašené klubko chlupů, ale co naplat. Choval se tak. Možná přece jen nebyl tak odvážný, jak si myslel, možná to byl jen usoplený fracek a nezasloužil si být potomkem Usměvavé a Šamana. Možná, že na jeho původu vlastně nezáleželo a jediné, co bylo skutečně důležité, bylo, jaký je. Konec konců, i z obyčejného vlka mohl vyrůst vládce, ne? A Dan, přece jen něčím speciální, klidně mohl být jen černá ovce rodiny, neschopný a... fracek. Zakroutil hlavou. Nechtěl být černou ovcí rodiny ani neschopný. S tou druhou věcí se dalo zatočit docela jednoduše. Ta první bude těžší. Zlomit srdce Merlin? Do jisté míry se vyděsil, jakmile si uvědomil, že to by raději zlomil to své, nebo si ho klidně nechal zaživa vyrvat z hrudi. Ulevilo se mu, že neexistuje nic, co by měl vědět ještě před srazem. Zeiran by mu určitě nelhal a řekl by mu, že o jeho holce ví, ne? Ačkoli... byla to lež, pouze zatajovat jisté věci? Dan prostě a jednoduše doufal, že nikdo o ničem neví. Kromě otce, samozřejmě. „A jak by taková odplata měla vypadat?“ ozval se, přerušuje tak Zeiranův monolog. Poslouchal ho, čím více, tím více se třásl. Odmítal svoji slabost dát najevo, tentokrát ne. Díval se na svého bratra upřeně, dokonce se snažil se nehrbit. Jediné, co dávalo najevo jeho rozpaky, bylo občasné suché polknutí. Zeiran si nevšimne, že ne? Nemůže mít přece oči všude! „Docela krutý osud,“ poznamenal pak a ušklíbl se. Už dávno pochopil, že věci by se neměli prožívat, protože přílišné emoce vedou akorát ke zmatení. A vlk nevypadal, že by ocenil objetí či smutné úsměvy, právě naoak. Soudě dle jeho postoje a slov byl pyšný na to, kým byl, nebo lépe, kým se stal. Dan ho bedlivě, se zájmem, poslouchal. Rád by hrál sám za sebe a našel svoji vnitřní sílu. Rád by, aby ho nic a nikdo nestrhlo na kolena. A už vůbec ne, aby pravidelně chodíval zbitý po boji s liškou – jak se to už jednou, kdysi, když byl ještě mládě, stalo. Jenže jak něco takového docílit? „Bylinky mě naučí otec, bych řekl,“ odmítl část Zeiranovi nabídky s vděčným pokynutím hlavy. Přece jen, jeho otci se neříkalo Šaman jen tak pro nic za nic. Ještě teď si vzpomínal na první vůni, již kdy ve svém životě ucítil – sušené bylinky byly cítit po celém Tichém útočišti. Částečně taky slíbil Merlin, že ho bude moct naučit magii, nebo spíše jí to neustále připomínal. Od bratra by to ovšem bylo lepší. Před ním se styděl z jiných důvodů a jinak, ne že ne. I tak přikývl. „Beru na vědomí. Uč mě, co hrdlo ráčí. Věřím, že k tomu někdy najdeme dobrou příležitost,“ přitakal nakonec a nakřivo se pousmál. Křivý úsměv mu zůstal i nadále, tentokrát však neměl nic moc společného s úsměvem, jako spíše... nejistotou? Hanbou? „Nad budoucností jsem nikdy příliš nepřemýšlel. Teda, neber mě tak úplně za slovo, Zeirane. Je důležité věci plánovat, ale... nikdy jsem nějak nezvládl svoje budoucí já vyšperkovat do dokonalé podoby. Mám vlastně pocit, že ty správné kroky stále hledám. Občas jsem pochyboval, hodně. Pochybuju stále. Ale myslím, že jsi mi teď o to více ukázal, kam bych měl kráčet – jednou Chaosan, navždy Chaosan, ne? Rád bych, abych jednou stál na tvém místě a mohl říct, že druhého naučím. Magie, boj, bylinky, cokoli. Nechci být rozmazlenej fracek, Iridan, syn Usměvavé a Šamana z Chaosu. Chci být Iridan, někdo.“ Své myšlenky se snažil formulovat hlasitě, sebevědomě. Aby dal najevo, že to myslí vážně. Jeho hlas byl chraplavý tak, jak odjakživa, a nezatřásl se ani jednou. Tedy, rozhodně se netřásl nijak výrazně, ačkoli jisté záseky Dan měl. Nebyl tak schopný jako Zeiran. Polkl knedlík v krku a s očekáváním vepsaným ve dvoubarevných očích pohlédl do těch modrých před sebou. Co mu na to jen jeho bratr řekne?

Zeiranova odpověď byla logická, mladému vlkovi nicméně ani trochu neulehčila touhu po znalostech. Copak, on by se na to zeptal na rovinu, jenže jak se na takové věci ptá na rovinu bez toho, aby za to neschytal při nejlepším spršku nadávek? Zeirane, hele, vím, že se neznáme, ale seš starší a zkušenější. Myslíš si, že bude fakt velkej problém, až se Chaos dozví, a hlavně matka, že je moje holka ze Zlatý smečky? A až se to dozví její otec? Že někdo od nás čirou náhodou zavraždil jeho partnerku? Iridan zavrtěl hlavou. Ještě štěstí, že měl ve zvyku si věci promýšlet. Kdyby něco takového skutečně vypustil nahlas, mohl by se jít propadnout. Zatímco tedy vymýšlel, jak položit své otázky lépe, prohlubovalo se mezi nimi ticho. Nebylo zlé. Na Dana působilo vlastně příjemně, jen šum moře a pleskání dešťových kapek o hladinu. Čím déle však to ticho trvalo, tím více to vzhledem k jeho přemýšlení bylo trapné. Cítil svoji nervozitu a styděl se za ni. Choval se jak malej fracek. „Nevím, myslel jsem tak celkově. Něco, co si myslíš, že je nutné, abych věděl. Ale to nevadí. Sraz snad bude brzy,“ vykoktal Dan a pro jistotu odvrátil pohled. Momentálně to byla ta lepší varianta, než aby černý vlk viděl, jak Dan těká očima. „Rhysburr? Dallia? Těžko říct. Neviděl jsem je dlouho, od srazu. Poslyš, ty nějaký sourozence taky máš, ne? Je normální, že se časem odcizíte, nebo se někde stala chyba?“ Docela ho to zajímalo. Sourozenci mu byli částečně ukradení, ale to určitě jen proto, že se s nimi nevídal. Však by je už skoro ani nepoznal?

Iridan si dotčeně odfrkl. Možná nebyl nejschopnější, co se magií či lovu nebo obrany týkalo, ale nebyl hloupý. „Tak samozřejmě, že ne tady. Ale vlastně ne tak daleko odtud... přesně v tom lese, který pak pomalu přechází v trávu a písek,“ objasnil mu, ještě stále lehce dotčeně. Vadilo mu, že ho vlk podceňuje, ačkoli to pravděpodobně tak nebylo a jen si to Dan po minulých fiascích představoval. Chvíli na něj mlčky zíral, s mírně pozdviženým obočím a celý našponovaný, načež napětí ve svalech povolilo a už se zase hrbil. Na vážném postoji by pravděpodobně měl zapracovat, když už byl tím synem Usměvavé a Šamana. Nálepky, samé nálepky. Copak k něčemu takové věci byly? Nemohl být prostě Iridan a jít ve vlastních šlépějích? Bylo přirozené, že ho částečně definoval původ, i tak to bylo občas svazující. Chtěl být pánem sama sebe, ne se pořád odkazovat k původu. „Zeirane?“ šeptl nakonec a na chvíli sklopil pohled. Ne, že by byl jak vyděšená ovečka čekající na porážku v zubech opravdového vlka, ovšem svým postojem spíše vyjadřoval jistou... úctu. Přece jen, ač byl Iridan zvyklý, že je oproti otci čahoun, Zeiran ho svojí výškou pěkně uzemňoval a nedalo se mu upřít, že vyzařuje jistou autoritativní auru. Nebo jen Danovi chybělo mít staršího bratra? S tím svým se přece jen viděl jednou za onoho a navíc, Dallius byl technicky vzato starší jen o pár minut. Těžko říct, tehdy čas ještě moc nevnímal. „Jsou nějaké věci, které víš a mohl bys mi říct už teď, ještě před srazem? Něco, na co bych se třeba měl připravit?“ Byla hloupost, že by stihl otec mluvit se Scarem o vztahu svého nejmladšího syna a Scar informovat ostatní – Dan ani nevěděl, jestli byl strýček takový. Mohl minimálně doufat, že se třeba nechystá další válka. Vybrat si strany, to by pořád nedokázal. „Mimochodem, plánuješ se tu zdržet? Já jen, že bych vlastně možná společnost ocenil,“ nadhodil potom a líně pohodil ocasem.

Byl docela zvyklý, že se na něj někdo upřeně dívá, i tak mu to nebylo příjemné. Cítil, jak se mu na krku ježí srst, zatímco se snažil Zeiranův hluboký pohled vydržet. Chvíli to skutečně zvládal, ale nakonec uhnul pohledem a z hrdla vydal zklamané zavrčení. Byl nekňubou a nevydržel ani dlouhé pohledy! Copak se takhle choval již skoro dospělý vlk? Došlo mu, že černého vlka v tomhle ohledu možná obdivuje. Ačkoli ho neznal, možná, že by mu mohl nějak pomoct s jeho schopnostmi? Oči měl taky modré, tak určitě musel ovládat vodu stejně jako Iridan. „Rhysburr a Dallius,“ doplnil tak, aby byla jména kompletní. Docela ho těšilo, že jeho jméno není to jediné, které vlk nevěděl nebo zapomněl. Zapomnět tak hezké jméno, jaké Dan měl, to by byla skutečně ostuda. On osobně ho měl moc rád, bylo zvučné, pěkné... Zeiran znělo taky dobře, ne že ne. Jejich rodiče očividně měli dobré buňky na vybírání jmen... a na mizení. Pokud Dan správně věděl, Zeiran tu rodiče dávno neměl. Jakmile mu potvrdil, že o novinkách o Usměvavé ví, přikývl. Bylo dobře, že se takové informace šíří rychle, otec se očividně činil. Doufal, že se rychlostí světla nebudou šířit informace i o jeho holce ze Zlaté smečky. Nervózně se ušklíbl, jako by snad jeho černý společník uměl číst myšlenky a mohl ho odhalit. „To je fakt. Možná že je to záměr, nevídat se. Aby tu panoval dostatečný Chaos,“ dumal Iridan nahlas. Na jednu stranu to bral jako žert, na tu druhou, kdoví. On sám se v Chaosu nevyznal a docela ho těšilo, že jistá zmatení pravděpodobně nese i on. „Poslyš, odkud vůbec jdeš? Nepronásledovala tě puma?“ Možná, že Zeiran čekal, že se Dan rozpovídá o svém životě, ovšem bylo to momentálně to poslední, o čem chtěl mluvit. Jak mu jenom vysvětlit, že je to budižkničemu bratříčkující se s nepřátelskou smečkou?

Vlk si ho konečně všiml. Iridan, doprovázený jeho strakou, se k němu přiblížil natolik, aby si v případě touhy mohli popovídat, ale nevkráčel mu do osobního prostoru. Neměl to rád, k druhým se lísat nebo se s nimi objímat. Místo toho se raději posadil do písku, na chvíli pozoruje mořskou hladinu. Očividně předtím zaujala i Zeirana, nedivil se – ať už byly tyhle končiny obyčejné, nebo je ovládala magie, nedalo se jim upřít jisté... kouzlo a šmrnc. Zhluboka se nadechl a podíval na Zeirana. „Iridan, těší mě. Naposledy co jsme se viděli, byl jsem zakrslý a měl jsi v Doupěti shon, takže se nedivím, že si mě nepamatuješ,“ uklidnil ho s jiskřením v očích. „Ale nebudu lhát, že se mě to vůbec nedotýká. Ještě štěstí, že jsme oba Chaosané a máme se mít rádi,“ zasmál se. Při zmínce svých rodičů v něm mírně zatrnulo. Už to byla nějaká doba, co jejich přezdívky slyšel naposledy; otce ovšem viděl před nedávnem, vlastně se zrovna vracel z náhodného setkání s ním, a matku... matku snad brzy uvidí. Teď, když už bylo jasné, že není mrtvá, by nemuselo setkání s ní být složité. Mírně se mu zatřáslo srdce. Bude Allavanté spokojená s tím, co ve svém mladším synovi uvidí? A koho vůbec uvidí? Zamyšleně odvrátil hlavu. „Už jsi to o mé mat... chci říct Usměvavé, slyšel?“ Zvedl obočí, hlubokým nádechem do plic nasávající slaný mořský vzduch.

Vlnky si s medúzou pohrávaly ještě nějakou chvíli, dokud medúza nezmizela z Iridanova dohledu, a tak mu nezbylo nic jiného, než upřít pohled na další věc. Štvalo ho, že je sám. Vesměs na to byl zvyklý, ačkoli byl Chaos společenství s pointou stát na straně svých bratrů a sester, ve výsledku každý tak nějak trávil čas sám se sebou a se svými schopnostmi. Které Dan neměl, takže se rozčílil ještě o něco víc.
Nakonec plácl tlapkou, na níž byly už jen poslední šmouhy krve od zabití pumy, do vody, až se jednotlivé kapičky roztříkly všude okolo. Cosi nad jeho hlavou zašustilo a vydalo pronikavý zvuk. Iridan líně zvedl hlavu a jeho dvoubarevné oči se okamžitě zaleskly zájmem. Vždycky ho věci zajímaly, nikdy vůči nim nebyl lhostejný. „Ahoj, co tě sem přivádí?” S hlavou namířenou k obloze zalité září od sluníčka se zaksichtil na straku. Přišla sem na ostrovy sama, nebo ji někdo doprovázel podobně, jako lasička doprovázela Iridanovu holku? Zlehka se otočil a očima mimoděk sklouznul na statného černého vlka. Jeho tvář mu byla povědomá. To, co měl na bocích, už tak úplně ne.
„Hej!“ vyštěkl na něj. „Zeirane?“ Vyšel mu naproti, páč však nechtěl vypadat jako roztěkané klubko chlupů, šel pomalu a dával si načas. Záda měl jako vždy nahrbená.

Moc díky, bylo to super a odměny jsou víc než štědré! :> A týmové úkoly mě bavily, páč náš tým skvěle spolupracoval!
3 % do síly
2 % do rychlosti

Zapsáno

Zbytek samozřejmě zapsat! Ještě jednou děkuju a přeji hodně štěstí svým kolegům!

<< Les u Mostu

Jakmile se vzdálil od rodiny, rozhodl se doopravdy splnit to, co slíbil své holce – pohlídat jejich rybičky. Tedy, obrazně řečeno, protože se neplánoval hnát do jejich úkrytu s maličkatým jezírkem uprostřed, které jim technicky vzato už nějakou dobu patřilo, ale chtěl se zastavit hned na tom největším ostrově. V momentě, kdy přecházel přes řeku, mu došlo, že tohle bude jeho denní rutina, pokud by se sem vracel častěji. Ušklíbl se. Nakonec to přece jen s Merlin nevymysleli tak dokonale, jak si mysleli, ale menší zamokření cestou za ten krásný výhled stálo. Ocitl se na písečném břehu, nad němž se ještě stále válely zbytky mlhy, a dvoubarevnýma očima prohlížel moře. Nebylo tak klidné jako naposledy, poněvadž foukal vítr, avšak klid na duši mu i tak přinášelo. Posadil se do písku. Až nyní, zíraje na své tlapky a hrudník, si uvědomil, že je zašpiněný od krve z předešlého hodování na predátorovi. Jak hodně zlé bude, když se očistí zrovna na tak hezkém místě? Co oči nevidí, to srdce nebolí, a moře rozhodně trochu špíny snese a brzy ji odnese pryč. Rychle si tedy očistil tlapky i hruď a potom jeho pozornost získalo něco zvláštního, co se pohupovalo na hladině synchronizovaně s pohybem vln.
Zamračil se. Medúzu pravděpodobně v životě neviděl. Byl jí fascinován. Ušklíbl se, zatímco vlna strhla medúzu na stranu, a s hlasitým povzdechem si uvědomil, že vlastně nemá nic lepšího na práci, než prostě a jednoduše na ni zůstat zírat.

Díval se na tu krvavou podívanou a vlastně si nebyl jistý, co cítit. Vítězství? Odpor? Tohle bylo v sebeobraně. Nechápal ale, jak někdo může s potěšením jen tak zabíjet nevinné. Přimhouřil oči. „Je to zvláštní pocit,“ promluvil do zvedajícího se větru, který hýbal s lístky stromů, „vidět někoho živého a v druhou chvíli se dívat na... prázdno. Puma tu stále je, ale odešla její duše. Teda, je, aspoň to, co z ní zbylo.” Bez emocí se ušklíbl na Merlin, která, jakmile dokončila špinavou práci, odtrhla od těla kus masa, a následně na svého otce, jenž s hodováním také příliš neotálel.
Vypadalo to, že je načase, aby se k nim připojil. Sklopil hlavu a nechal svůj hladový žaludek, aby se naplnil. Takhle neplánovali, že věci půjdou, ale copak na tom bylo něco špatně? Tentokrát se nemusel cítit zahanbený, že mu jiná šelma dala na frak, a k tomu mu k nočním můrám o zrzavých liščích kožichách nepřibudou můry o žlutých očích pum. Dan zvítězil na obou frontách.
Jakmile dohodoval, směřoval svůj zrak na otce. „Slibuju, že se co nejdřív do Chaosu vrátím. Vrátím se domů, otče.“ To, co řekl, ho překvapilo. Nebo možná ne. Sám už nevěděl, kde je nahoře a kde dole, kde pravda a lež... a to, že byl Chaos jeho domov, doopravdy tak bylo, ačkoli to možná ne vždycky cítil. Teď si už, po boku Merlin, nebyl jistý ničím. Ztrácel půdu pod nohama, tu samou, která byla už předtím pěkně vratká. „Mohl bys ode mě pozdravovat matku, kdybys ji viděl? Když se vrátila?“
Řekl to až moc pozdě a nebyl si jistý, jestli to vůbec poněkud malý, odcházející černý vlk stihl zachytit.
Nakonec se otočil na Merlin a chvíli ji studoval zamyšleným pohledem, přemýšleje, co vlastně říct. Co chtěl říct a možná co bylo správné říct. „Jsem rád, že jsi poznala tátu, aspoň střípek mé rodiny. A za to, že jsi mě tehdy zachránila. Věci se mohly vyvinout hodně jinak, kdybys tam nebyla. Skončil bych v zubech lišky a nikdy bych ti nestihl říct, že seš vážně cool.“ Rozpustile se na ni usmál a na rozloučenou se jemně otřel o její levý bok. „Myslím, že je čas aby ses vrátila domů, Merlin. Já nám zatím pohlídám rybičky.“

>> Tajné ostrovy

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 6
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Dostal "požehnání" od otce, že může být s Merlin, spolu řešili jejich Chaos vs Zlatá vztah a potom je přepadla puma.
Bobříci: -

Zarina: Všech 7 % prosím do rychlosti + zapsat 1 minci
Iridan 2 % do síly + zapsat 1 minci

Díky! Jinak do budoucna bych určitě ráda podobný koncept her, tj. bez vypravěče, ale s nahozením tématu!

Predátoři - 4

Iridan se odkulil pryč, ale bylo to poměrně marné. Puma opustila od svého původního plánu schovat se na strom a hbitě se po Iridanovi ohnala. V tu chvíli naštěstí přišla Merlin, a zatímco se mladý vlk sbíral na nohy, utvořila mezi nimi a pumou vodní bariéru. V Iridanových očích zasvítil vděk, hned poté se však cítil dotčený. Proč to dělala? Zvládl by to sám! „Já se nikam nevrhám!“ bránil se, hledě střídavě na pumu a na svoji holku. Nechápal, co to do něj vjelo. Merlin měla pravdu. Ale Iridan nechtěl, aby to věděla, ačkoli o něm už věděla tolik věcí, že přiznat si, že udělal chybu, bylo to poslední, co by vadilo. Při zmínce, že by ho puma mohla zabít, skoro cítil, jak mu trhá hrdlo na cáry podobně, jak to původně zamýšlela liška. Už od toho uběhl rok, i tak měl pocit, že najednou cítí všechnu tu bolest a strach.
Merlininu vodní bariéru se pokusil posilnit malou vodní koulí, ale moc to nepomohlo. Naštvaně si odprskl. Byl na ni pyšný, ale byl neskutečně zahanbený, že sám nic takového neumí. To se mezi ně vřítil otec a uvěznil zdivočelé zvíře v ohnivém kruhu. Vlk na to chvíli zíral, nejistý tím, co by měl dělat. Měl by přispěchat otci na pomoc? Nebo chtěl tenhle boj Alduin vyhrát sám podobně, jako předtím Dan?
Na chvíli zaváhal. Když však kruh přestal hořet a Iridanův otec se pověsil na pumu, pochopil, co musí udělat. „Ještě jednou se do nebezpečí vrhnu, Merlin. A pak... pak uvidíme,“ zašeptal jí překotně, nabral rychlost a vší silou narazil do boku pumy. Poněvadž ji otec držel v zubech, neměla moc kam uhnout. Nakrátko ucítil její horkou kůži na své a uvědomil si, že oba vrávorají. Puma se za chvíli bude válet na zemi a Merlin mít příležitost ji dorazit. Pokud ovšem bude chtít. Dan si nebyl jistý, co chce. Věděl ale, že by si měl přát ji zakousnout. Nebyla však ve výsledku smrt milosrdnější než potupa?