Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Predátoři - 3

Házet po pumě vodní koule bylo pravděpodobně nerozumné, ale to říkejte někomu, za jehož zády nestojí rozzuřená puma. Iridan navíc vodu zrovna dvakrát dobře neovládal, to by se taky s Merlin tolikrát nebavil o tom, že ho musí zaučit, a tak nebylo divu, že svým neuváženým činem spíš pumu naštval než jakkoli odradil. Nahrbil se, jak to dělával pokaždé, když se cítil zahanbený a nedostatečně dobrý, a podíval se po otci a své holce. Nechápal, proč udělal takovou hloupost, a chvíli mu trvalo, než se přestal nevěřícně dívat na své tlapky. Musel vážně více trénovat – a taky nezapomínat myslet jenom proto, že ho chce zavraždit béžový predátor.
Ten samý, který se pod vlivem Merliny magie právě dusil. Na Iridanově tváři se nakrátko objevil triumfální úsměv, ačkoli ho zároveň štvalo, že to taky neumí. Otec tomu dodal korunu, když začal pumě pálit srst na břichu. Iridan zavrčel. Nelíbilo se mu, že se puma dusí. Bylo to správné, ona zaútočila jako první, ale očividně měl trauma z vlčectví, když ho liška málem taky zadusila – díval se a to a viděl sám sebe. Zamračil se. Dost, chtěl říct. Ale neřekl.
Byl Chaosan. Tentokrát zbaběle neuteče. Jakmile se zvíře dalo na zběsilý úprk, oběhnul otce a snažil se dostat k pumě. Nechtěl ji nechat jít. Určitě mu za to jednou poděkuje – stín zbabělosti Iridana provázel doteď a nebyl to hezký pocit. „Najednou se bojíš, hmm?“ vykřikl do vzduchu. Puma byla příliš rychlá, on příliš pomalý. Úsměv mu ztuhl na tváři. V nestřežený okamžik se dostala zase za něj. Přelstila ho. Vyslal prosebný pohled k Merlin a otci, aby ho v tom nechali vymáchat. Dokáže to sám. Jenže puma se blížila, oranžové oči jí svítily ve skomírajícím světle, a Iridanovy vzpomínky mu tlačily na spánky. Vzpomínal na lišku. A stejně jako se kdysi i nyní bál potupné prohry, bál se i toho, že se zase zraní. Zavrčel a skutálel se od pumy dřív, než mu dá na frak.

Predátoři - 2

Návrat matky byl skutečně něco, co udělalo Iridanovi radost. Patrně nemohl říci, že z toho byl nadšený, mnohé věci to mohlo zkomplikovat, ale rozhodně mu na tom záleželo. Sobecky si užíval tu svoji chvíli slávy, a jakmile mu Merlin sdělila, že se na něj usmála štěstěna, lišácky se na ni zazubil. To, že mezi nimi viselo nedořešené téma srsti alfy Zlaté smečky, v tu chvíli dal stranou. Až po chvíli se naklonil k uchu tříbarevné vlčice, opatrně se podíval na otce, a když si minimálně myslel, že ho nevidí, zašeptal: „Mrzí mě to, Merlin. Vážně.“
Potom se společně odebrali na lov a připojili se k otci. Brzy se však stalo něco, s čím Iridan nepočítal, ačkoli čich mu brzy poradil, že s tím počítat rozhodně měl. Za stromem svítily oranžové oči. Iridan byl napjatý a soustředěný, to samé vnímal u otce a Merlin. Všiml si, jak se u jejích tlapek utvořily vodní koule. Šelma přešlapovala, zdánlivě klidná, vypočítávala situaci. To samé dělal i otec a Iridan rychle přemýšlel, jak se zachovat. Snažil se zhluboka dýchat, i tak se mu zdálo, že se šelma před ním pokaždé mění v lišku, s níž již měl zkušenosti a neměl na ni dobré vzpomínky. Pořád cítil jizvu na hrudi, kterou mu způsobila. Měl snad strach, že se bude opakovat to, co kdysi, a skončí na hranici života a smrti, tentokrát tlapou béžové pumy?
Šelma v tu chvíli zachrčela, v očích jí zaplál vztek a zmizela mezi stromy. Bylo jasné, že jen hledá vhodnou příležitost na to, jak zaútočit. Iridan se otočil, a aniž by nad tím víc přemýšlel, což u něj bylo nezvyklé, přivolal malou vodní kouli, jež se rozprskla ve tváři pumy – zjevila se jen pár kroků za ním. Možná, že ji to rozzuří, ale jeho společníci mohli využít momentu rozptýlení, kdy puma máchala hlavou do všech stran a slepě bloumala očima po okolí.

Žádost o (klasický) 6. charakter
Hlásí se vaše nejmilejší Kháně :>

• +- 2,5 roku na MG ✓ - začátek ledna 2020 → 2 roky, 8 měsíců, 9 dnů (objevila jsem kalendářní kalkulačku :>)
• na prvním charakteru cca 300 postů – Khan 347/300
• na druhém charakteru cca 200 postů – Zarina 248/200
• na třetím charakteru cca 100 postů – Vé 134/100
• na čtvrtém charakteru cca 70 postů – Iridan 100/70
• na pátém charakteru cca 40 postů – Aileen 67/40

Za měsíc a půl (počítáno od začátku srpna do dnešního dne) jsem napsala cca 66 postů (pakliže jsem se nepřepočítala)

Dobu pobytu jsem počítala s nynějším hlavním charakterem, Kháňou, a posty upřímně překvapila sama sebe. Ačkoli čísla nejsou všechno, je hezké vidět, že mám ve šech případech o něco víc než je mininum (ačkoli Lissina čísla mi to trošku kazí, jak si může dovolit být aktivní, pche)! ^^ Ale abych to trochu rozvedla. Během léta jsem si zahrála na mrtvého brouka a aktivita už předtím solidně upadla. Nemá cenu si tu lhát do kapsy, od poloviny března jsem prostě nehrála a vrátila se ke hře až během srpna, tudíž jsem nějakých 5 měsíců oxidovala jen na discordu. Na moji obranu, já nikde nedlužila, ale jasně, kdybych chtěla, můžu hejbnout kostrčí a z většiny her se trhnout. Ale! Jinak se aktivitu snažím držet, píšu co nejrychleji a taky se snažím o aspoň trochu kvalitní text, ačkoli kolikrát jsem samozřejmě ráda, že napíšu, a moc neřeším, jestli to odpovídá několikaletému hráči rpg. :>
Co se týče akcí, tak u nich bídně skláním hlavu, teď v poslední době jsem se maličko zapojila, ale ráda bych to trochu rozhýbala, uvědomuju si, že v tomhle jsem opravdu ostuda. Ale snad to třeba kompenzuju smečkou, jo, která se konečně rozjíždí a mám s ní velké plány (udržet ji na živu, juj) *mrk mrk*
V neposlední řadě ještě zmíním své plány na šestý charakter, které teda vlastně nezmíním, poněvadž... však se dočkáte! Admin Team ví, zbytek vědět nepotřebuje!

Čuus,
Kháně!

Schváleno

Iridan byl rád, že byly vztahy víceméně urovnané. Nerad by dal sbohem otci jenom proto, že by chtěl zůstat s Merlin, a nerad by dával sbohem Merlin, aby mohl zůstat s otcem. Takhle měl po boku oba dva a Alduin dokonce navrhl lov. Společný. Vypadalo to, že i Iridanova holka souhlasí, takže bylo vyřešeno a mohli vyrazit. Pokud ovšem...
V Iridanovi by se krve nedořezal. Tázavě se podíval na otce a potom i na tříbarevnou vlčici, jestli to taky slyšela. „Máma je... naživu?“ Když to vyslovoval, málem se zasmál. Byla to přece blbost. Mrtví se do světa živých nevraceli, otci nevěřil. Ale konec konců, Allavanté odneslo tornádo. Spíše zmizela než zemřela, ačkoli ji Iridan raději vytěsnil z hlavy a považoval za mrtvou, aby to nebyl takový šok až se jednou dozví, že skutečně už není. Nyní se mu ovšem zdálo, že snad už víc vykolejený být nemůže. Nasucho polkl a mírně sklonil hlavu. „Jsem rád, tati. Že matka žije.“ Srdce mu radostně poskočilo.

Predátoři (puma) – začátek
Alduin se vydal pryč a Iridan se otočil na Merlin. „Jdeme za ním?“ Na lov se těšil, chtěl se ale ujistit, že si to jeho holka nerozmyslela, protože se předtím bavila o rodinném setkání. „Kdyby ses chtěla nejdřív stavit za rodinou, tak já počkám,“ ujistil ji s letmým úsměvem. „Nebo... půjdu s tebou.“ Svá další slova už řekl nejistě, skoro až vystrašeně. Přece jen, není lehké se jako Chaosan ukázat před alfou Zlaté smečky, jehož partnerku pravděpodobně sprovodil ze světa jeden z Iridanových přátel. Potom se pomalu vydal za otcem, protože už taky slyšel podivné zvuky a cítil zvláštní pach. Tohle nebyla liška... ale bylo to něco, co rozhodně nebude jejich odpolední svačinkou, poněvadž to spíš uloví je. V lesním porostu se zaleskl pár lesklých oranžových očí a po chvíli zase zmizel. Mladý vlk nechápavě vycenil zuby.

S tím, co řekl otci, úplně nesouhlasil. Nelhal mu. Znal zákony Chaosu, věděl, co by ho čekalo, kdyby zběhl. I přesto si stále nebyl jistý, jak to má vlastně brát. Utéct ale nemínil. Pošpinil by jméno otce a matky, a ačkoli s nimi nevycházel tak dobře, jak by si přál, pořád byli jeho rodinou a rodina se přece nešpiní, ne? Taky by neudělal nic, co by zneuctilo Merlin nebo její rodinu, proč by tedy měl utíkat od té první rodiny, kterou kdy znal? Tichý hlásek mu našeptával, že Chaos není smečka, v níž chce žít. Občas si to nerad přiznával, ale ve výsledku měl svoji rodinu rád. I přes to, že nebyla perfektní, v tomhle byl podobný Merlin – prostě nedokázal dát sbohem vlastní smečce.
Jeho holka se potom ujala slova a Iridan ji celou dobu pozoroval. Nejdříve ji za její slova obdivoval a poté se jeho výraz změnil v nechápavý. Stál tam, snažil se nemít nahrbená ramena jak měl ve zvyku, ale být narovnaný a klidný, ale v duši měl neklid. Varovně se po ní podíval, aby toho nechala, jemně ji dokonce zatahal za kůži na krku. Až když Alduin na její slova zareagoval a jeho reakce nebyla tak naštvaná, jak očekával, Iridan si oddechl.
„Omlouvám se, tati. Je to i moje vina, některé věci jsou zkrátka komplikované a emoce ještě víc.“ A zase tu byl ten malý Iridan, který raději sklopil hlavu a podrobil se. Svého otce si i přes všechno zmatení ohledně zákonů Chaosu vážil. Usmál se a potom věnoval úsměv Merlin. Jemně jí oblízl tvář a položil jí hlavu na krk, k čemuž se musel trochu vyšponovat. Vydechl do její huňaté srsti obláček páry a rozhlédl se po lese pokrytém ranní mlhou. Jemné paprsky slunce prosvítaly skrz zelené listí a chlad, jenž se Iridanovi vkrádal pod kůži, mu připomněl blížící se podzim. Ještě štěstí, že nyní měli společný úkryt, kam se vrátit. Nejdřív ho ale napadlo něco jiného.
Otočil se k otci. „Tati?“ hlesl. „Od smrti mámy jsme se vůbec nesešli. Mohli bychom... se sejít v Tichém útočišti? Ty já, Rhys, Dallius a... Merlin.“ Po rodinném srazu sice toužil, ale nechtěl od něj odstřihnout tříbarevnou vlčici, když už byla jeho partnerkou. Navíc, bratrovi a sestře by ji měl představit taky a vidět se s nimi tuplem. „Plány nemáme, myslím. Můžeme se k tobě klidně přidat.“ Po očku sledoval Merlin, jaká bude její reakce.

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 19
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Aktivita pro smečku: Konverzace s Merlin na téma Chaos, dovedl ji na "území" (Křištálové jezero), tuším že někdy padla zmínka o jejím potenciálním členství (ještě před rozhovorem s otcem)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Ukázal Merlin Křišťálové jezero, bavili se o smrti Athai a možnosti/skutečnosti, že ji zabil někdo z Chaosu. Následně spolu založili úkryt na Tajných ostrovech a Iridan se potkal s otcem, kterému bez okolků Merlin představil jako svoji holku :>
Bobříci: /

Merlin s jeho názorem nesouhlasila. Iridan se na ni se vší vážností podíval a potom tiše mlaskl. „Fajn, když myslíš. Tak klidně to můžou být pírka nebo kůže, nezáleží mi na tom. Hlavní je, že někoho nepřiotrávím a nezabiju.“ Ačkoli to řekl s nadsázkou, ta slova jím projela jako... šíp, pravděpodobně. Zachvěl se. Kdyby někdy musel, dokázal by to, někoho připravit o život? Byl by jako matka? Snažil se ty myšlenky setřást, avšak doprovázely jej až do té doby, než se setkal s otcem. Jaké to překvapení.
Alduin zprvu nebral jeho vztah s Merlin jako dobrý. Iridan to chápal, vážně. I tak se cítil zrazený. Tohle byl možná důvod, proč tak Chaos nenáviděl. Na tu jednu stranu si všichni byli rovni, na tu druhou on nesměl být s Merlin jenom proto, kde se narodila. On ji však přece miloval! Nyní si už byl téměř jistý, co jeho city k té tříbarevné vlčici znamenají; teď, když se svěřil otci. A ani to nebolelo, vlastně to řekl s lehkostí, aby dal najevo, že to není jen nějaká zábava nebo vtip. Nebyl konec konců už bezbranné vlče jako kdysi a skutečný strach přišel až po té, co ona slova visela ve vzduchu a verdikt byl blízko. „Díky, otče.“ Mladý vlk jemně přikývl a skoro, skoro se usmál. Už se znovu nevrátil k přezdívce 'tati', avšak byl Alduinovi vděčný. Nedovedl by si představit, kdyby si musel zvolit strany. A děsilo ho – to byla snad ta jediná věc, jíž se skutečně bál, že jednou třeba bude muset.
Merlin se obhajovala chladně a bez emocí. Iridan se na ni s obdivem díval. Ze všeho nejvíc jej však zajímalo, jak se postaví k otcově nabídce členství v Chaosu. Bylo by tak jednodušší. To, co říkal otec, dávalo smysl a Dan si to moc dobře uvědomoval. Pokud by zběhl, byl by okamžitě zrádce a bylo by jen otázkou času, než by strýček Scar, Zeiran nebo vlastně kdokoli ze smečky, z jeho vlastní rodiny, měl na tlapách jeho krev. Při té myšlence nasucho polkl a zhluboka se podíval otci do očí. „Já vím, tati, jaké zákony mě vážou. Mě, Rhys a Dallia. Nezběhnu, jakou cenu by to vůbec mělo? Narodil jsem se jako Chaosan a Chaosanem zůstanu, je jedno, kde budu žít. Vlastně jsem plánoval říct o mé holce i strýčkovi Scarovi. Myslíš, že je to dobrý nápad?“ Ačkoli to moc Iridan nezažíval, nyní toužil po otcově ujištění. Usmál se. Ještě sourozenci a matka a rodinami by byla kompletní. Nyní měl vše, co získat chtěl, a doufal, že to nikdy neztratí. Jemně se o Merlin opřel.

<< Doupě Ztracených duší (přes Tajné ostrovy)

„Jo tak,“ zabručel Iridan. Něco takového znal s Podzemním doupětem. A to mu nezáležel ani jediný kamínek v Podzemním doupěti. Ale kdyby to byl smečkový úkryt, určitě by tam nebyl klid. V Tichém útočišti byl. Pamatoval si na to moc dobře, opět si rozpomněl na vůni bylinek a tentokrát slyšel i neklidný šum moře a bouřku. Během bouřky se narodil a od té doby tam nebyl. Povzdechl si. Možná litoval, že se tak od rodiny odklonil, ačkoli si vždy říkal, že to není ta nejlepší verze, jakou by si přál. Mlčky se podíval na Merlin.
Ta ho potom škádlila za to, že by nosil náramek na pacce. Však něco takového neřekl! Jenom se durdil, že se nepodělila. Byla to jeho partnerka, měli by se dělit, ne? V tomhle se Iridan moc nevyznal a proto jen podrážděně zabručel a loupl po ní očima. „A co by sis na mě představovala? Co takhle být ověšený bylinkami?“ Hrdelně se zasmál a vyšel ven. Merlin ho rychle dohnala i s poznámkou, že je něco sladkého. Jeho slova? On? Cítil, jak se mu opět vkrádá teplo do tváří.
Opustit úkryt bylo skoro těžké, avšak Dan si v duchu slíbil, že se zase vrátí. Nakonec stanuli v lese a mladý vlček se jednoduše vydal... rovnou za nosem, dalo by se říci. Až když uviděl černou srst, pochopil, že nešel za nosem, nýbrž za pachem, který se mu do čumáku vkradl. Jeho oči se... rozzářily, do jisté míry ovšem ztuhnul. „Ahoj, tati.“ Málokdy takhle láskyplně Alduina oslovoval, jako malému mu přišlo lepší říkat prostě 'otče'. Nyní cítil potřebu mu říct... tati.
Letmo se podíval na Merlin a její tvář ho utvrdila v tom, že se nesmí bát. Nikdy se nebál, tak co bylo na dnešní noci jiného? „Tohle je Merlin, má holka, tati.“ podíval se z tříbarevné vlčice na černého vlka. „Tohle je můj otec Alduin, Merlin.“ Pohlédl nazpátek a v tváři měl zarputilý výraz. „Je ze Zlatého lesa, tati.“ Rozhodl se, že když pravdu, tak celou. Před rodinou by se neměl skrývat a otec určitě pochopí, že... co? Že se Iridan neptal na původ a až potom nerudnul pod srstí? Odkašlal si, aby uvolnil knedlík v krku, jež se mu za tu dobu utvořil. Čekal v napětí, srdce mu bušilo do hrudi jako zvon.

|96|

Pozvedl obočí. „Pokud vezmeme v potaz to, jak jsi hnala pryč lesního ducha, myslím, že ti i věřím.“ Obdařil ji trochu zahanbeným úsměvem. Na moment z ní dokonce spustil oči, což už bylo co říct, a ohromeně zíral na jezírko. Potupa s liškou jej snad bude provázet už navěky, konec konců, své jizvy se jen tak nezbaví. Ale stejně jako jeho vlčecí já, i to nynější, dospělé, za tu připomínku bylo rádo. Však příště všem liškám ukáže, koho se mají bát! Ani si neuvědomil, že z jeho poničeného hrdla uniklo tiché zavrčení.
Pohled od jezírka po chvíli zvedl, ač nerad. Ty rybičky a mořští živočichové v něm byli tak hezcí, že mu skoro bylo hloupé se do tohohle místa nastěhovat. Nechápavě se díval na Merlin. Jak jako první domov? Doufal, že mu to nějak vysvětlí. Věděl, že i mít rodinu žijící ve Zlaté smečce je komplikované, ale on se vždycky svým způsobem cítil v Chaosu jako doma a minimálně měl Tiché útočiště, kam se vrátit, když chtěl zavzpomínat.
Jeho holka pak najednou z jezírka něco vylovila. Už ji chtěl napomenout, že voda je hezky čirá a nebudou se v ní koupat, ačkoli zašpinění vody bahnem v srsti bylo něco, k čemu byl jistě vychován (a ideálně to u takové hlouposti nemělo končit), avšak... potom pochopil. Zakřenil se a švihl ocasem. „A se mnou se nepodělíš? Tak já teda jdu. Za Jhinxem. Pokud ho někdy ještě najdu. Je lepší kamarád než ty.“
Trhl hlavou směrem k východu a bez dalších řečí prošel výklenkem zpátky na pláž. Nebylo úplně jasně vidět, jestli to myslí smrtelně vážně, nebo se právě baví. „Je lepší kamarád než ty, protože ty jsi moje HOLKA!“ vybafl potom a celý se zarděl. „Ale stejně si myslím, že bysme měli jít zpátky, Scar se po mně určitě už ptá...“ Byla to spíš prosba, nebo možná obava, než skutečnost. Pochyboval o tom. Tak silně, že to možná ani neměl říkat nahlas. Raději tedy vycenil zuby.

>> Les u Mostu (přes Tajné ostrovy)

|95|

<< Tajné ostrovy

Počkal, až Merlin zmizí v chodbě, a potom ji následoval. Ze všeho nejdřív však slyšel její zakoktání. Překvapeně zdvihl obočí a strčil hlavu dovnitř. Vzhledem k tomu, že se mu veškerá slova rozpustila na jazyku, hned pochopil, kde je problém. Tedy, spíš co je tak ukrutně v pořádku. Ušklíbl se. „A já už si myslel, že na tebe vylítlo nějaké strašidlo.“ Jemně se o Merlin opřel a s hravým výrazem na tváři jí oblízl tvář. Ještě pořád se u toho cítil zvláštně, ty motýlci jako by nepatřily do jeho břicha a zrudlé tváře už vůbec nebyly vhodné pro... pro co? Co na tom záleželo. Strýček Scar ani otec tu nebyli, nebyl důvod se bát. Iridan se navíc nikdy nebál, samozřejmě.
Očarovaně hleděl na jezírko plné rozkošných rybiček a vůbec všeho, co se tu snad vyskytovalo. „Je to jasný, tady zůstaneme, Merlin, spolu a navždycky,“ rozhodl to nakonec za ně oba, celý perplex. Přestože mu tohle místo, hlavně venek, svým způsobem připomínalo Tiché útočiště, chtěl tu žít. A možná právě proto. Bylinky tu sice nevoněly, ale i tak je tu skoro cítil, jako by byl zase doma, ve svém rodném doupěti. Najednou pocítil stesk. Možná, že se přece jen neměl snažit se od Chaosu odprostit, však... Chaos byl jeho domov. Bude lepší, když bude pokračovat ve snaze být dobrým Chaosem. Ať už to znamenalo cokoli.

Nechápavě zvedl obočí, když Merlin zanadávala. Potom se ušklíbl. „Já ti říkal, že těm starcům nemáš věřit,“ sdělil jí provokativně a narovnal se. Vlčice mezitím strčila hlavu dovnitř a později ji zase vytáhla ven, s otázkou na pyscích. Iridan musel pokrčit rameny. Co si asi tak mohl myslet? I on strčil hlavu dovnitř a nakonec celé tělo. Musel se trochu přikrčit, aby se sem vešel, ale dalo se to. Prostor byl sice maličký, tak akorát, aby se k sobě přitulili... z té myšlenky zrudnul a ostražitě se podíval na Merlin. Přeměřoval si ji zamyšleným pohledem.
Ano, oni dva by se tu určitě vešli. A jakmile se Dan otočil, došlo mu, že krásně vidí i na moře. To místo se mu začínalo líbit čím dál víc.
„Líbí se mi to,“ zhodnotil to nakonec, když konečně vylezl a hodil zoufalý pohled po macaté rybě. Rozhodl se ji dotáhnout do útulného prostoru s výhledem na moře, snad s Merlininou pomocí. Potom zjistil, že se nejedná jen o prohlubeň, jak si myslel, ale prostor vede dál. Nechal Merlin, ať jde první. „Chceš?“ vybídl ji a tentokrát se musel spolehnout na vlastní oči a hvězdy, aby viděl na chodbičku vedoucí víc do hloubky té malebné, uklidňující schovávačky.

>> Doupě Ztracených duší

Nikdo nás nehledá. Mladý Chaosan si nebyl jistý, jestli ten stisk na hrudi, který najednou ucítil, znamenal nadšení z dosáhnuté svobody, nebo skoro... smutek? Rodina pro něj byla vždy komplikovaná a jediný přítel, kterého kdy měl – narušený Jhin s veverkami – byl dávno pryč. Kromě Merlin neměl nikoho, kdo by ho kdy hledal. A ačkoli by si možná v koutku duše přál říct, že po něm pátrá otec a sourozenci, nebyl si tím jistý. Asi to bylo fér. On taky nevěděl, kde jeho rodina vězí. Kde jen byl konec šamanovi z Chaosu, Rhysburr a Dalliovi?
Mimoděk se zadíval na hvězdnou oblohu, jako by si myslel, že oni se zrovna taky dívají a myslí na něj. Protože oni na něj myslí, že ano?
Uvědomil si, že se ztratil ve svých myšlenkách. Nevypadalo to však, že by Merlin cokoli říkala, a tak ho tudíž nemohla odhalit. Zamrkal a zatáhl za rybu. Nic neříkal, když se tříbarevná nabídla, že mu pomůže, ani když skutečně rybu začala táhnout spolu s tím. Ryba pro něj jakožto vlka z Chaosu nemohla přece být překážkou!
Mělká voda mu po chvíli zmizela pod tlapkami a ocitli se na jednom větším ostrůvku. (//předpokládám, že Merlin ještě stále ozařuje cestu) Bílé světlo dopadlo na povrch, po níž už nějakou dobu nikdo nešel, možná jen nějaký zbloudilý krab. Iridan se rozhodl rybu dotáhnout až k prohlubni, jež zela kousek opodál. Býval by si jí nevšiml, kdyby se tu necítil... zvláštně. Možná jako doma?

„Nemůže nás nikdo rozdělit, nebo nás nikdo nemůže najít?“ nadhodil Iridan a div a svoji holku nevyplázl jazyk. Potom zatřásl hlavou, jako by ze sebe chtěl shrnout svoji rozdováděnou stránku, a s napůl hranou vážností na tváři se rozešel dál. Merlin očividně s domovem souhlasila a bylo tedy nutné společně najít něco, co se bude líbit jim oběma.
Během cesty narazili na obrovskou rybu. Mrtvou. Iridanovy dvoubarevné oči však nepozorovaly živočicha, nýbrž Merlin, jež zrovna opět používala svoji magii. Osvětlená voda byla příjemná změna, hvězdy sice svítily jasně, i tak se jim díky světlu možná podaří najít lepší úkryt. Ale proč Iridan byl tak nešikovný při používání magií a jeho Merlin znala snad všechny, které jen existovaly?
Docela doufal, že si jeho naštvaného výrazu všimne. Nakonec bouchl packou do vody, čímž se hladina rozčeřila. Ponořil tlamu a natáhl se pro rybu. V mělké vodě to šlo snadno. S zubama mírně od krve táhl obrovskou večeři k jednom z dalších ostrůvků... Byla těžká a slizká.

Déšť a bouřka byly pryč. A Merlin tu stále byla. Bylo to určitě dobré znamení. Pozoroval ji zpoza zamyšleného pohledu a sem tam ten pohled upřel na zlatavý písek a křišťálově čistou vodu. Skoro se mu nechtělo jít nikam dál, ačkoli věděl, že když už se objevil u Křišťálového jezera, měl by doopravdy najít i někoho z Chaosu. Bílé kachničky sice byly součástí jezera, ale promluva s nimi nebyla dostatečná. Neslíbil si, že půjde za strýčkem Scarem? A možná by mohl i za otcem, když už by na to došlo...
Oblízl si čenich a vykoukl zpoza Merlinina mohutného těla, pozoruje hvězdy na obloze. Ačkoli se světem přehnala bouřka, tady to vesměs nebylo patrné, snad jen vlny mohly být o něco silnější než obvykle. Iridan dlouho mlčel a konečně něco řekl. Jako dřív si to chtěl pořádně promyslet. Mírně vychýlil hlavu do strany. „A koukni na mě. Já, jako syn Chaosu, bych se s tebou neměl bavit. A z nějakého důvodu ti teď stejně tohle říkám...“ Na jeho tváři se objevil rozpustilý výraz, krátce předtím, než jeho šťastné srdce vynechalo pár úderů a jeho toulavé tlapky se vydaly vstříc ostrovům.
Společně s Merlin se zastavili na pozorování krabů. Voda, v níž Iridan stál, byla mělká a poměrně studená, ale tak příjemně. Obhlížel si písčité dno a lesklé korály obsypané červenými tělíčky. „Možná, že tady taky budeme moct žít...“ Pokrčil rameny a vydal se o koustíček dál.

Majitelé úkrytu: Merlin a Iridan
S přístupem: případní hosté, ale prakticky je to jen tajné místo dvou puberťáků

Umístění na mapě:


Vzhled úkrytu:
dodáme později ^^

Popis:
Orientovaná na Tajných ostrovech, na jednom z menších ostrůvků lemovaných pruhy moře se nachází perfektně ukrytá jeskyňka. Prostor uvnitř je poměrně malý, tak akorát na přitulení či nanejvýš jemné protažení těla, ale i přesto působí velmi útulným dojmem. Z výklenku lze navíc perfektně pozorovat moře a malebné východy nebo západy slunce. Jeskyňka má ještě jednu, o něco větší místnůstku. V té se nachází miniaturní jezírko s korály a všelijakou jinou mořskou faunou, od malých krevetek až po rybičky. Úkryt je celoročně vyhřátý díky slunečním paprskům, když se však zvedne vítr, od moře to pořádně táhne.

Iridan jako správný gentleman dovoluje nezávislé ženě Merlin si svůj podíl úkrytu zacálovat :> – 50 kšm z účtu Merlin, 50 kšm z účtu Dana

Peníze strženy.