Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cítil z ní radost. Přitulil se k ní a smál. Byl to docela čistý smích, skoro jako kdyby na chvíli byl Iridanův život bezstarostný a mladý vlček se vznášel na obláčku. Pozoroval vlčici, zamyšleně, s nadšením. Nečekal, že řekne víc. To, že měla stejný pocit, bylo dostatečné příjemné. Ještě měli šanci. Byli nerozlouční, neexistovalo, že by se odloučili. Mírně se o ni opřel, ale většinu váhy svého těla stále nechával na svých nohách. Byla sice vysoká, ale nemínil ji převrhnout na bok. Ač by možná nebylo špatné si trochu v písku hrát. Jako malý si nikdy moc nehrál.
„Jo. Ale některý pocity jsou horší, některý lepší a nemůžeš za to, že tě převálcujou, když to nejmíň čekáš.“ Iridan to docela chápal. Taky si s pocity nevěděl rady a občas v jeho hrudi byly cítit opravdu zvláštně. Třeba tehdy, co ji viděl poprvé.
„Hmm,“ zareagoval na Merlinina slova 'Jsme spolu'. „A taky navždy. Vím to. Doufám, že to víš taky.“ Dívali se na černé mraky, na tajuplnou, křišťálově modrou vodu a zlaťoučký písek. Líbilo se mu to tu. Vážně moc. „Tak když už je to náš poklad, pojďme ho i prozkoumat!“ zvolal do kapek deště bez sebemešího varování a hbitě hledal cestu mezi pískem a korály na další ostrov. Byla jich tu spousta.

„To doufám,“ vyslovil s šibalským úsměvem. „Jinak bych měl zásadní problém a byl bych divnej.“ Vzpomněl si na slov pomateného vlka Jhina, který jej oslovoval Kaštánek – to byla jediná přezdívka, kterou Dan kdy snesl. Tehdy se bál, že bude taky narušený. Nyní ale věděl, že být zmatený a nechápat je přirozeně. O čem by ten život byl, kdyby věčně netápal?
Její slova ho zasáhla. V dobrém. Ten podivný pocit v žaludku najednou zmizel. Nejraději by vzal zpátky všechna slova, která řekl. S Merlin si byli souzení. A nic a nikdo je nerozpojí. Merlin byla jeho. A on patřil jí. Tak to bude... až navěky. A pokud se někdy rozdělí, jejich toulavé tlapky a dvoubarevné oči si najdou cestu zpátky. „Děkuju, Merlin. Máme před sebou dlooouhou cestu, ale myslím, že nám to spolu půjde dokonale.“ Iridan si dovolil uvěřit.
„Omlouvám se.“ To slovo znělo v jeho puse zvláštně. Nepatřičně, hořce... možná svým způsobem příjemně? Ne, tohle nebyl příjemný pocit. Byl pouze zvláštní. Avšak Merlin si to zasloužila, omluvu. I přesto že sám Iridan jí předtím řekl, aby se neomlouvala. Nechtěl jí takhle ublížit a už vůbec ne, aby se tvářila takhle nešťastně. To, že by byla Athai za ně dva ráda, ho hřálo na srdci. Škoda, že to samé nemohl říct o Allavanté. Moc na ni nemyslel. Chtěl zachovat její odkaz, rád by ji znovu viděl. Jenže mrtví se z krajin duší nemohou vracet a Iridan se s tím prostě musel smířit. Bylo to těžké, ne že ne. „Myslím, že ti rozumím. Když zemřela máma,“ odmlčel se, „bylo to všechno divný. Ona teda nezemřela, ale vlastně jo. Je pryč. Od tý doby, co ji vzalo tornádo, ji nikdo neviděl. Občas bych možná taky rád... rád bych jí za to vynadal. Vím, že nás nechtěla opustit. Navíc jsem Chaosan, takže nejsem zbabělý a nemělo by mě to štvát, že není. Jenže... byla to první, co jsem znal. Občas si přeju nebýt syn nikoho z Chaosu a jindy... se nad tím absurdně směju.“ Potřásl hlavou. Tohle by říkat neměl. Ne teď, ne tady, nikdy. Tohle měl být krásný okamžik, krásný, jak jen při bouři mohl být.
Doufal, že ta konverzace je za nimi, nepříjemně se po celou dobu ošíval a zamyšleně pozoroval blesky. Potom se konečně dostali až na vysněné Merlinino místo a Iridan by přísahal, že vidí ráj. Třeba tu žila Allavanté, kdyby... kdyby se teda do ráje hodila. Povzdychl si a jeho oči zasněně sledovaly moře a písek. Sám přišel na svět během jara, během jednoho takového bouřlivého dne. Tohle místo mu s každým pohledem víc a víc připomínalo Tiché útočistě. I tak bylo jiné. Byl tu s Merlin, ne s Rhysburr ani Dalliem. Nebyl to domov.
A přesto Tajné ostrovy jako domov vnímal. „Myslím si, že tady bych i odpustil liškám, kdyby přišly na návštěvu. Tohle prostě nic nezkazí. Vážím si, že to se mnou sdílíš, Merlin. Odteď by to mohl být náš společný poklad, prosím?“ Z těch kouzelných slůvek se mu udělalo až nevolno a raubířsky se ksichtil na svoji holku.

<< Les u Mostu

Zakroutil hlavou a vzdychl. Mnohem více se mu líbila šťastná Merlin a šťastný Iridan, tahle ponurá nálada byla zvláštní a Iridan měl pocit, že to není správné. Tlapkou mimoděk odhrnul hlínu prosáklou deštěm a přikrčil se. „Neomlouvej se,“ utnul Merlin poněkud příkře, natolik, že se skoro zastyděl. „Kdybys někdy viděla do mojí hlavy, pochopila bys, že já v ní mám guláš mnohem větší,“ přiznal se jí a ještě stále se jí zvládal upřeně dívat do očí. Pomalu kráčeli vedle sebe, Iridan zpytoval svědomí, Merlin zpytovala svědomí. Na tom, jaké jsou jejich myšlenky, však příliš nezáleželo. Hlavní byla realita. Mohla by skutečně jeho matka ublížit matce jeho nejlepší kamarádky... partnerky? Dokázal by to strýček Scar? Iridan ho vždycky považoval za gentlemana, jenže pravda, viděl se s ním sotva jednou a ačkoli ho to k němu táhlo, věděl, že strýček Scar nezaložil Chaos proto, aby ostatní mohl hýčkat jako sladká nevinná ovečka. Strýček Scar byl šelma, Iridanova matka taky, jeho otec, sourozenci... jenom Danovi moc nešlo ty zuby vystrkovat. Ne tak docela. Uměl to, ale s tím rozdílem, že ho u toho vždycky přepadaly zvláštní pocity.
Nevěřil vlastním uším. On by takhle o matce nikdy nemluvil! „Myslíš si, že tvoje máma ničí to, co máme?“ zopakoval po ní nevěřícně. Tohle mu nepřišlo fér. Spousta věcí nebyla fér, avšak mladý vlček si nedovedl představit, že by se takhle ofrňoval nad Allavanté. Kdyby ovšem... ne. Nemělo to cenu. Byla mrtvá, byla pryč. Pohřešovaná, prý. „Ocas jsem stáhl mezi nohy jednou, před tou pitomou liškou,“ prolomil nakonec to nepříjemné ticho jeho smích. „Myslím, že mnohem raději ho mám vztyčený vzhůru.“ S těmi slovy nadšeně mávl chundelatou oháňkou, vyplížil se pryč a naschvál zpomaloval, aby ho mohla Merlin dohnat. „Vítej zpátky, Merlin. Spolu to dáme. Ty totiž nejsi nula. Nemůžeš být, protože já tě mám moc rád a Chaos přece nula není!“ Tiše jí ta slova zašeptal, jako by to byl jen a jen jejich společný poklad.
O pár kroků dál a o přebrodění jedné pomalé říčky později Iridan pochopil, proč viděl v očích tříbarevné vlčice takové štěstí, když vyprávěla o tomhle místě. To muselo být ono. Ostrovy. Bolestivě mu připomněly domov, ale někde za černými mračny se mu zdálo, že vidí paprsky slunce. Že vidí budoucnost. Usmál se. Zdálo se mu to, nebo měl pocit, že se nesměje křivě?

<< Křišťálové jezero (přes Luku)

„Dobře, to bych byl rád,“ přitakal jí a maličko se uvolnil. To s tím Mistrem už začalo dávat smysl. Uvolněná atmosféra ale mezi nimi nevydržela příliš dlouho. Iridana zrazovalo, že je mezi nimi cítit napětí, ale byly jisté věci, které si potřebovaly vyříkat. Zhluboka se nadechl a chvíli přemýšlel nad tím, jak svá slova podat. Neublížit vlčici ze Zlaté smečky a stát za tou vlastní zvanou Chaos byl poměrně oříšek. Kdyby si Iridan našel mrchu a sám by byl monstrum, bylo by to tak jednodušší! Skoro vyčítavě se na Merlin podíval, jako kdyby vážně chtěl, aby mrcha byla. Hned potom se raději podíval na kachničky. Ty ho vždycky uklidnily a tlukot srdce se mu zklidnil.
„To je v pohodě, Merlin. Já po tobě přece nechci, abys měla ráda všechny, které mám rád. Navíc já tu vlčici nemám rád, protože... ji ani neznám. Ale myslím, že patří k nám, to by se nebavila se strýčkem Scarem... a je pro mě důležitý být s Chaosem zadobře. Je to moje rodina.“ Byl na sebe pyšný. Ještě pořád nevěděl, jestli si někdy definitivně vybere strany a byl tak nějak rozervaný někde uprostřed, ale líbilo se mu, že... aspoň občas ví, jak se má chovat. Povzbudivě se na Merlin usmál a potom... potom ucítil v hrudi vztek. Trhl hlavou a jizva na krku ho nepříjemně zaštípala. Nevěděl, co říct. Najednou nevěděl vůbec nic a nepomáhalo ani to, že se jeho mozek otáček na plné obrátky. Jak mohl mít pádný argument na to, co mu právě pzoradila Merlin? O válce přece věděl. Bylo jen otázkou času, kdy si oba dva uvědomí, že něco je příšerně špatně. „Takže si myslíš, že moje smečka je zrádce? Strýček Scar by něco takového neudělal. Určitě ne. Matka taky ne. A otec? A potom kdo?“ Celý nesvůj ze sebe začal chrlit jedno slovo za druhým. Potom se ušklíbl. „Možná, že to tak mělo být, víš, Merlin? Já... já tvoji mámu neznal, ale prostě... možná, že se to tak mělo stát. Že nám to mělo ukázat, že... nemáme být spolu.“ Tak, ty všechy jeho obavy byly najednou vyřčeny nahlas. Vůbec se mu neulevilo. Cítil se jako ještě větší ňouma, obzvláště proto, že se nemohl přestat na Merlin dívat jako na svatý obrázek.
Ona byla ta vlčice, jež ho zachránila před liškou, ta, která mu ustavičně pomáhala nalézat sama sebe. A on na oplátku pomáhal odkrýt její já. Došli do lesa a Iridan se vydal napřed, ačkoli neměl tušení kam jde a modlil se, že mu Merlin ukáže cestu.

>> Tajné ostrovy

Moc jí nerozuměl a štvalo ho to, ale přešel k taktickému mlčení. „Hmm.“ Svěsil ramena a zkroutil se v zádech, tak, jak to dělával jako vlče, když bylo na obzoru něco zvláštního, co nedávalo smysl. Buď vůbec, nebo jenom zrovna v tu danou chvíli právě jemu. „To máš jedno, Merlin. Alespoň si můžeme vyprávět, co všechno jsme zažili. Některé věci je lepší zažít na vlastní kůži, ale příběhy jsou taky fajn,“ odtušil a podíval se na ni, jaký na to má názor. Nerad by jí cpal něco, co se jí nebude líbit. Měla ho totálně ve své moci a Iridan zrudl. Láska byla hodně zvláštní věc.
Merlin se potom rozpovídala o tom, že jí je tu vlastně nepříjemně. Nebo tak nějak to řekla. Iridan se ani nedostal ke slovu, aby jí odpověděl – na vlčici v doprovodu Scara si sice pamatoval, ale neznal ji. I tak se mu moc nelíbilo, jak o ní tříbarevná vlčice mluví. Zamračil se na ni. Že by trable v ráji? „Však jo, já už chci taky vypadnout. Kachničky jsou roztomilé, ale zbytek docela páchne,“ ušklíbl se Dan. Sám měl o Chaosu pochyby, to ano, jenže pouštět se proti němu se mu taky úplně nechtělo. Pořád to byla jeho rodina. Měl tu otce, a ačkoli matku už ztratil, sourozenci tu ještě stále taky byli... někde. „Chápu, že Chaos nemáš úplně v oblibě, ale prosím, Merlin, respektuj ho. Já ho taky respektuju,“ řekl pak nakonec a tím debatu snad uzavřel. Nebyla mu příjemná. Nemohl však své kamarádce vyčítat něco, v čem sám tápal.
„Rád bych vás představil, strýček Scar se ti vážně bude líbit! Ale myslím, že nejdřív se můžeme podívat na ty tvé ostrovy,“ navrhl. Na tu druhou stranu, až Scar uvidí, s kým je Iridan za dobře, říct to otci bude už hotová jednohubka. Nebude se strýček zlobit, že ne?
Počkal na Merlin, aby vedla cestu.

>> Les U Mostu (přes Luka)

Merlin po návštěvě onoho Mistra mluvila v hádankách, zdálo se mu. Kdo vůbec byl ten Mistr zač? A o jakých mincích se zmiňovala? Se zájmem ji poslouchal a dokonce u toho kecnul na zadek pro případ, že by to vyprávění bylo dlouhé a jeho začaly bolet nohy. Tříbarevná vlčice to ale nakonec vzala poměrně stručně, ačkoli informací bylo i tak dost a Iridan si dal s odpovědí na čas, aby si to všechno náležitě zapamatoval. „Tak to jsem rád, že ses mi po tomhle záhulu zase vrátila. Příště bych mohl jít s tebou,“ navrhl jí nesměle. Částečně proto, že by ji rád doprovodil pro případ, že by se jí něco stalo, a taky... kdo by odmítl být silný a mít kupu dovedností?
Doupě sice nebylo k nalezení, ale Iridan nakonec hledat přestal a moc se svým fiaskem netrápil. Ačkoli pršelo, déšť byl ve výsledku poměrně příjemný a bouřka jej fascinovala již od malička, takže neměl problém se dívat na blesky postupně ozařující oblohu. Někde v koutku duše cítil, jak se mu při každém zahřmění stáhne hrdlo. Jenže on se přece nebál! Neměl ani trošku strach. Fascinovaně hleděl na blesky. Se zájmem otočil hlavu k Merlin. „Společný úkryt?“ zopakoval to po ní trošku překvapeně a potom se křivě pousmál. Nad tímhle tak dlouho uvažovat nemusel, okamžitě se pro onen nápad nadchl. „Tak jo, Merlin. Na co ještě čekáme? Za bouřky se sice nebude cestovat nejideálněji, ale rozhodně to pro jednoho prince a jednu princeznu není nemožné!” Usmál se. Merlin byla šťastná. On byl... taky šťastný.

//ještě chvíli zůstáváme u jezera, kvůli vyřešení přísupu do úkrytu

Byl překvapený. Nečekal, že se Merlin pro onen nápad tak nadchne a už vůbec, že o něm bude mluvit, jako by se každou chvíli její sny mohly proměnit ve skutečnost. Znervózněl a chvíli na ni zamračeně koukal. „Tak fajn, dcero alfy,“ oslovil ji pak stejným způsobem, jak označila samu sebe, a šibalsky se na ni pousmál. „Jednou ovládneme ostrovy a budeme vést smečku Ztracených duší.“ Obvykle neprohlašoval nahlas věci, o nichž věděl, že jsou hloupé, ale s Merlin přece nic nebylo hloupé! A pokud jí to udělá radost, i jemu to udělá radost. Jenže jak vládnout vlastní smečce, když je ještě stále technicky vzato jen usoplené vlče, jen v podobě již dospělého, velmi mladého vlčka? A copak by mohl kdy přijít na to, jak být správným Chaosanem, když by s nepřítelkyní vlastní smečky utekl založit vlastní smečku? Málem se nad tou absurditou udusil smíchy.
Už byli na útěku před černými mraky, když se Merlin rozhodla změnit jejich plány. Iridan se zastavil v běhu a nechápavě se na ni podíval. Nejdřív cítil smutek, potom vztek? Opouštěla ho? Po tom všem, co mu řekla? Chtěl jí něco vyčíst, ale najednou nemohl. Merlin na něj měla vliv a Iridan si nebyl jistý, jestli dobrý, nebo zatraceně špatný. „A vrátíš se?“ zavolal za ní ještě, aby se o jejím návratu skutečně ujistil. Nebyl si vůbec jistý, jestli slyšel odpověď, ale doufal, že ji ještě uvidí.
Čekal na ni déle, než by mu bylo v rodícím se dešti příjemné, nicméně pořád ne tak dlouze, jak předpokládal. „Ahoj,“ pozdravil ji. Znělo to možná trochu trapně, ale nemohl si pomoct. Olíznutí bylo příjemné, necukal se. Dokonce si troufl to malé gesto oplatit a jazykem přejel její tvář a čumák. „Takže místo za mnou chodíš za Mistrem?“ podivil se, tentokrát jenom naoko dotčeně. Potom se usmál. „A kdo má ten Mistr být?“ Doopravdy o něm neslyšel a ačkoli nebyl představou být silý a mocný tak posedlý jako Merlin, jeho egu by to rozhodně neublížilo. A tentokrát by před liškami neodcházel se staženým ocasem, divoce bušícím srdcem a rozedraným hrdlem! Vydali se spolu konečně k úkrytu, zatímco se na ni díval jako na svatý obrázek a se zvědavostí vepsanou v dvoubarevných očí. Doufal, že bude povídat, nechtěl však působit až tolik nedočkavě! Veškerá radost ho přešla ve chvíli, kdy mu došlo, že tak úplně neví, kudy vlastně do úkrytu jít. Naposledy tu byl kdysi dávno a cestu až tolik nepozoroval, byl unavený a zaskočený po útoku lišky. V hrdle se mu utvořil knedlík a zklamaně na Merlin pohlédl. „Mám pocit, že za chvíli budeme jak zmoklé bílé kachničky.“

Zářná budoucnost. Co ho to jen napadlo? Takové hlouposti by přece řekl jen nekňuba. A Iridan rozhodně nekňubou nebyl. Na tu druhou stranu, Merlin se jeho slova líbila, tudíž i jemu se zákonitě musela líbit o něco více. Najednou mu to už jako hloupost nepřišlo. V romantickém obležení kachniček navíc bylo jednoduché oddávat se snům a představám, a v obležení Merlin to bylo... ještě jednodušší. Nešťastně si povzdychl.
Její další slova ho vyvedla z míry. Nejdřív na ni nechápavě hleděl a vyrazil ze sebe „Hmpf“. Potom pochopil, že nežertuje. „Proč ne?“ Když si uvědomil, že na ni ještě pořád zírá, narovnal se a povolil stisk v ramenou. Založit spolu smečku by bylo jistě krásné, kdyby alespoň jeden z nich věděl, jak takovou smečku udržet při životě. Merlin možná byla dcerou alf a Iridan synem alfy a bety, ale co se vedení týkalo, jeho znalosti na tom byly bídně. Neexistovaly. „Mohla by se jmenovat smečka Ztracených duší a jiných zoufalých vlčat, co netuší, co dělají.“ To by na ně sedělo. O zamilovaných puberťácích se raději nezmiňoval.
„To je dobře. Stýček Scar by vážně neměl radost, kdyby... strýček Scar?“ Iridan si konečně, jakmile nechal toho ustavičného zírání na Merlin, všimnul, že mají společnost. Strýčkovu a mladé vlčice. Už už se plánoval pochlubit, čeho za svůj mladý život dosáhl – našel si lásku svého života! – jenže potom do toho vstoupily černé mraky. „Mohl bych tě vzít k nám do úkrytu. Ale jako Zlatá, nepřítelkyně, tam nesmíš,“ oznámil jí zklamaně. „Na tu druhou stranu, kdo říká, že to musí kdokoli vědět?“ V očích se mu zajiskřila neplecha pravého Chaosana. Dobrá, levého Chaosana.

>> Podzemní doupě

Bylo mu dobře. Dřív nevěděl, co si o svých pocitech myslet, a vlastně si tím nebyl jistý doteď. To, že mu bylo dobře, nakonec ale bylo to nejdůležitější a na nic jiném nezáleželo. Střídavě hleděl na koupající se kachničky a na svoji Merlin, přičemž pokaždé, co se podíval směrem tříbarevné vlčice, cítil mnohem větší teplo ve tvářích. Proč se chováš jako klubko soplů? Něco takového by mu určitě řekla Riveneth. Nebo máma. Kdyby tu byla. Iridan ještě pořád neměl vyřešené, jak to udělá, až bude muset svoji princeznu představit ostatním. Ještě štěstí, že mámě ji ukazovat nemusí!
Pravděpodobně ho sežerou za živa. Mladý vlček si hlasitě povzdychl. „Dobře, máš pravdu. Rýpat se v minulosti nemá cenu. Vstříc zářné budoucnosti!“ zasmál se a trochu se při tom ušklíbl. Jak zářná budoucnost je čeká, když se od sebe neodtrhnou? Potom zvedl koutky v šibalském úsměvu. Vysosávat vodu z květin sice pravděpodobně nepatří mezi ty nejvíc ďábelské činy Chaosu, ale alespoň něco. „Fajn. Vysosáme z květin veškerou vodu. Ale pak ji zas musíme dát zpátky. Strýček Scar by se zlobil, kdyby to tu vypadalo ošklivě.“ V jeho očích se zablýskly šibalské jiskřičky, zatímco se přitisknul k Merlin a ustaraně pozoroval oblohu.
Prudký vítr mu cuchal kožich a nebesa začala vypadat zlověstně. Že by ho soudila za lásku? „Dobře, Merlin, tak já tě to naučím,“ slíbil potom tříbarevné vlčici. To, že sám nebyl kdovíjaký lovec, jí zatím vysvětlovat nemusel! A snad poprvé s ní se necítil špatně, když na chvíli byl skutečným Chaosem. Lhářem, zlým... a nehorázně roztomilým! Na jeho tváři visel štěněcí pohled.
Merlin mu darovala křídla. Za normálních okolností by to byl důvod k radosti, jenže Iridana štvalo, že to neumí sám a že si na ně ani pořádně nevidí. Jen někde koutkem oka zachytil odlesk zlatých šupin malé rybky. „Co se to děje?“ Nyní to už nevydržel a s tázavým výrazem ve tváři se zamračil na černou oblohu. Merlin třeba bude mít vysvětlení. Mohl by ji vzít k nim do úkrytu?

Iridanovi se vzdorem nafoukly tváře. „Choval jsem se jak nekňuba. Málem jsem zabil sám sebe a... ztratil tebe.“ To, co řekl, bylo tiché zašeptání, i přesto, že pro něj bylo velmi důležité, aby to Merlin doopravdy slyšela. Měl neustálou tendenci jí připomínat, že mu na ní opravdu záleží a nechce ji ztratit. Opatrně se na ni podíval.
Nebyl si úplně jistý, jaké byly její pocity ohledně společného učení magií – konec konců zrovna Iridan by jí v tom příliš pomoct nezvládl –, ale byl moc rád, že stále myslí na jeho magii vody. „Hmm. Díky,“ broukl jen místo pořádné odpovědi a zamyšleně vzhlédl na obzor. Noc se začala protrhávat.
Pozorování bělostných kachniček očividně mělo negativní, nebo možná pozitivní účinky na mladé vlky, protože si najednou Merlin a Iridan začali představovat zářnější a pozitivnější budoucnost. „Přál bych si, aby bylo všechno jinak,“ povzdychl si mladý kaštanový vlček a zálibně hleděl na kachničky. Ačkoli se za to trochu styděl, začaly se mu sbíhat sliny. Že by tu jednu kachničku obětoval pro vyšší dobro? Pomyslel si to zrovna ve chvíli, kdy se Merlin zmínila o tom, že být kachničkou by bylo nádherné. Iridan zrudl. „Bylo, bylo.“ Rázem ho přešla chuť.
Očima opět svoji kamarádku vyhledal a potom na ni s obdivem hleděl jako na svatý obrázek. Tedy hlavně na její vodní křídla. „To ty?“ zeptal se, jako kdyby pravda nebyla očividná. Proč neměl taky vlastní křídla?

Iridan se pobaveně ušklíbl. „Dobře, věřím ti.“ Nebyla to lež. Doopravdy ve svoji Merlin vkládal veškerou důvěru světa. Její další slova ho navíc naprosto odzbrojila a nechala ho jen zvědavě se svýma speciálníma dvoubarevnýma očima dívat do těch jejích. „Musíš mi tu lišku pořád připomínat?“ zasmál se jemně. Byl to skoro čistý, radostný smích. Být veselý mu rozhodně šlo o něco lépe, než se pouze usmívat. „Můžeme studovat spolu,“ nabídl jí pak. Moc rád by se naučil pořádně ovládat magii vody! Frustrovalo, že je synem Chaosu, ale schopnostmi není o nic šikovnější než chudák červík zahrabaný v hlíně. Při té myšlence se proti své vůli rozsvítil jako měsíček.
Cítil z Merlin jakousi tenzi, avšak snažil se jí nepřikládat velkou váhu. Musel zkrátka doufat, že Merlin ví, co dělá, když on sám to nevěděl. Miloval. Jenže jak vypadala láska? A chutnala ta zakázaná lépe, nebo si měl raději najít někoho jako byla jeho matka? Po pár krocích se před nimi konečně jako na tlapce otevřelo křišťálové jezírko. Spokojeně na něm pluly bílé kachničky; přesně ty, které pozoroval, než ho málem potopila Riveneth. Nikdy se nezamýšlel nad tím, co symbolizují nebo jak absurdní tu jsou, až dokud mu Merlin své pocity nesdělila. „Chaos nezapočal válku,“ ohradil se Iridan ze všeho nejdříve. „Já jsem taky Chaosan a nikdy jsem nikomu neublížil.“ Při svých dalších slovech se zarazil. Tohle by neměl říkat. Nešlo o to, že hovořil pravdu, nýbrž o to, jaká ta pravda byla. Byl zbabělý. Nebyl Chaosan. Téměř zbožně pohlédl na sněhově bílé kachničky. „Možná, že mají přilákat naše nepřátele. A možná, že tu jsou proto, abych se na ně mohl dívat. Uklidňují mě, víš? Občas bych si taky přál být bílá kachna.“ Iridan zabořil tvář do Merlinina kožichu.

<< Dračí průsmysk (přes Luku)

„A v mém případě tě nezasáhl šíp? Přísaháš?“ Zvědavé dvoubarevné oči pozorovaly Merlininu tvář, zatímco se Iridan ušklíbal. „Ohromil jsem tě já sám? Tím, jaký jsem?“ zvolal ještě teatrálně, jako kdyby byl malé vlče, a pousmál se. Ten hřejivý pocit byl zvláštní, ale nebyl nepříjemný. Zatímco si vyměňovali těch pár slov, pokračovali v chůzi. Iridan plán se nezměnil ničím, co si vzájemně řekli. Moc si přál ukázat Merlin své oblíbené místo, jezírko s roztomilými kachničkami, a nechtěl se svého plánu jen tak vzdát. Začalo mírně poprchávat a vzduch byl čím dál těžší.
Iridanův hrudník se nepravidelně zvedal, zatímco se jeho plíce snažily nabrat co nejvíc vzduchu. Objetí s Merlin bylo snad zvláštnější než ten hřejivý pocit na hrudi. Něco na něm však bylo zcela speciálního a neopakovatelného. Bylo otázkou, jestli k sobě jejich kožichy dokonale pasují, ale Iridan si byl celkem jistý, že srdce ano! „Merlin?“ Iridan se najednou odtrhl. „Jsem vážně rád, že jsem tvůj princ.“
Do tváří se mu nahrnula červeň. To už však naštěstí nezbývala dlouhá cesta k jezírků. Sluníčko pálilo do zad a v dáli Iridan spatřil křišťálovou vodu a v ní se koupající kachničky. Jako za starých časů. „Vítej u kachniček, Merlin!“

<< Ostříží zrak (přes Severní hory)

Nejdříve šli zamyšleně. Tak to asi mělo být. Merlin přemýšlela nad svými věcmi a Iridan také. Dumal nad tím, co všechno Merlin řekl, jak moc se tím jejich přátelství změnilo, jestli ještě vůbec může mluvit o přátelství a co ho čeká zpátky doma. Přece jenom, bylo by dost hloupé si svůj návrat idealizovat a nevěřil, že by přišel s nepřítelkyní Chaosu do smečky a všichni jeho bratři a sestry se na něj jen šťastně usmáli. To sotva. Iridanovo srdce změklo, ale srdce Chaosu od přírody zůstávalo zatvrzelé. Nedělal Iridan vážně chybu, když se zapletl s Merlin?
„Hmm... já nikdy podobný pocity nezažil, jako s tebou, myslím,“ řekl jen na Merlinina slova, zatímco pochodoval dál a dál. Ačkoli o existenci její dřívější lásky věděl, možná trochu žárlil. Nebo se jen zlobil, že to Merlin tahá teď. Nakonec se na ni pousmál. „A já si budu navždy pamatovat, jak jsi mě bránila před lesním duchem. A taky to budu navždycky zatloukat,“ zazubil se na ni a srdce mu poskočilo radostí. Jizva na krku se roztáhla.
Pokračovali v cestě, Iridan na okamžik zrychil a pak kráčeli opět klidným tempem. Až když se protrhly mraky a začalo pršet, Iridan nějak zareagoval a po dlouhém mlčení a monotónním střídání jedné tlapky za druhou se nějak projevil. Nevypadalo to na úplnou bouřku, i tak mu to dělalo radost. Nadšeně se smál a doběhl k Merlin. „Až se jednou rozloučíme... můžeme si tenhle okamžik ponechat?“ Provrtával Merlin pohledem až kamsi do duše a se srdcem v krku se k ní něžně přitulil.

>> Křišťálové jezero (přes Luku)

<< Nejvyšší hora (přes Rokli)

„To je dobře. Společně uděláme všechno proto, abys nemusela litovat ani chození za vlkem z Chaosu,“ řekl jí a spiklenecky na ni mrkl. Na to, aby se vydali na procházku, si pravděpodobně nemohli vyhlédnout lepší čas. Iridan si to sice úplně neplánoval, ale i tak ho potěšilo, že svítí slunce, a nebýt nepříjemného vichru, který mu trhal slova od tlamy, by byl naprosto spokojený.
Opustili údolí vytvořené pod vrcholkem hory a zamířili do prohloubené rokliny, kde nebylo absolutně nic zajímavého k vidění. Oranžové světlo večera bylo rozhodně milejší nad povrchem, a tak, jakmile s Merlin došli na travnatou pláň a jen co se zbavil pocitu, že mu sluneční paprsky vypálí oči, se Iridan kochal krajinou. „Tys tu už někdy byla? Já ne, teda... asi. Občas mám pocit, že tráva jako tráva,“ řekl se smíchem. Byl dobrodruh, to ano; ale přece jenom, na trávě nebylo nic speciálního. A protože někde hluboko v sobě cítil, že chce mít celou rodinnou záležitost brzy za sebou a myslet jen na to hezké, zrychlil krok. Dával však bedlivý pozor, jestli jde jeho asi-víc-než-kamarádka za ním. A při každém otáčení hlavou cítil, jak mu horko stoupá do tváří. Copak nebyl dostatečný Chaosan, aby si s ním takhle pohrávaly city?

>> Dračí průsmyk (přes Severní hory)