Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 2
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: učil se od Riv, jak být správný Chaosan ♥
Krátké shrnutí (i rychlohry): Na výpravě s Riveneth!
Bobříci: -

„Hmm... ale neříkala jste mi přesně, co je ta Namarey zač. Ale ve výsledku na tom asi stejně moc nezáleží, pokud to není smečka, která by nějak mohla ohrozit Chaos,“ zamumlal a pokrčil rameny, čekaje na případné další informace. Ne, že by svými slovy chtěl házet Chaos do stejného pytle jako nějaké nýmandy z pouště, ale přece jenom, název smečky mu moc neprozradil, o koho se jednalo a jak velký problém by to mohlo pro Chaos případně být. Nad její poznámkou zůstal mlčet. Nezačal se ohrazovat a tvrdit, že přehled o krajině má. Neměl. Znal jen pár věcí a štvalo ho to, ale Ohnivá nebyla hloupá a rozhodně by ji nepřesvědčil o opaku, a tak nakonec upřednostnil lenost a ani se nesnažil. „Každý byl jednou mladý a nezkušený. Ale já vám slibuju, že to napravím. Za chvíli budete pro informace chodit vy ke mně, ne já k vám,“ zazubil se na ni čtverácky, zatímco dál pokračoval v cestě tmou. Dosud houstla a houstla, ale nyní začalo v dáli svítat. Při Rivenethině otázce se musel zamyslet. Oblízl si horní patro a chvíli jen pokračoval v cestě bez toho, aby na její slova reagoval. „Zajímají mě byliny, řekl bych. Otec mě díky svým zkušenostem zachránil, po tom boji s liškou,“ zašklebil se, protože právě přiznal, že se z toho přece jen nedostal úplně sám, a v duchu hořce zalitoval. Jako kdyby jej už tak Ohnivá nepovažovala za hlupáka! Odpad. Zrovna to ostatně řekla sama a Iridan hlasitě zasténal.

>> Rokle

Jméno vlka: Iridan
Počet postů: 18
Postavení: Sigma
Povýšení: \
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zažil velmi milé setkání s Riveneth, probírali spolu Chaos, Iridan se dozvěděl zajímavé informace a sám si trochu ujasnil (nebo si v tom spíš udělal ještě větší chaos), jak chce k celému Společenství přistupovat. Riv mu slíbila, že se vydají za divočákem, a nyní putují skrz Katakomby.
Bobříci: \

Překvapilo jej, že si Chaos, který znal, na jednu stranu zakládal na vztazích a na tom, že zradit druhé je něco nepředstavitelného, ale v tu samou chvíli se pravděpodobně většina Chaosanů ani nebyla schopna navzájem poznat. „Namarey?“ zopakoval po vlčici onen název, který vyslovila, a se zájmem vysekl něco jako poklonu, jež měla vyjadřovat, že bude vděčný, když mu Ohnivá prozradí, o jaké Namarey to mluvila. O něčem takovém ještě neslyšel. Možná to byly ty důležité záležitosti, o nichž chtěla mluvit se Scarem a jež nebyly určeny uším mladého usmrkance, jakým očividně v jejích očích Iridan byl? Docela ho zamrzelo a vytočilo, že Riveneth neocenila jeho slova, avšak nevyjadřoval se k tomu a víc na sebe neupozorňoval, ani jí nezačal naznačovat, že by měla jeho nebojácnost pochválit! Konec konců, to by z její tlamy slyšel leda tak lži, protože cítil strach. Cítil něco, co se zařekl, že nepocítí, ovšem nemohl se tomu ubránit. Stále ale, smířen s osudem, ťapkal dál, dokud ho Riveneth nepopohnala. „Však už du!“ ohradil se se zubatým úsměvem a na její přání zrychlil. Teplota se stále rozprostírala, kam jen jeho dvoubarevné oči dohlédly, ovšem začal pomalu v dáli vidět jemné světlo. Světlo na konci tunelu, doslova.

Skoro pocítil smutek. Ne však svůj vlastní, ale za Riveneth. Měla to s ním těžké, to si uvědomoval. Skoro krotce na ni Iridan zamrkal. „Možná jsem jen neposlouchal, když mi to matka a otec vyprávěli,“ zvážil jednu z možností. Netušil, proč měl najednou potřebu své rodiče obhajovat. Ale ve skrytu duše je přece měl rád a nechtěl pošpinit jejich pověst, aby si snad Ohnivá nemyslela, že po nocích své děti učí, jak udělat šťastným jedenáct vlků z deseti, namísto aby je učili, jak jim ze života udělat peklo! „Stejně ho ale neznám. Takže i kdybych náhodou měl chorobnou potřebu ho potrestat za to, že zradil Společenstvo, nemohl bych,“ vyslovil pak svoji domněnku opatrně a přejel si po vnitřní straně zubů. Zase. Nechtěl se vymlouvat, chtěl být odpovědný za své činy a neznalost. Na tu druhou stranu, byla to pravda. Přece nemohl chodit po ostrovech a všech se ptát, jestli se náhodou nejmenují Dobrodruh a nezradili svoje bratry a sestry? Tak hloupý by snad ten Azrael nebyl, že by mu svoji identitu odkýval! „Neporuším, Riv! Teď to možná nevím, ale až by došlo k tomu, že bych si musel vybrat tu správnou stranu... vyberu si ji. Tak, jak bych měl,“ bránil se vehementně. Až se ho ta pochybovačnost ze strany Riv dotkla. Jenže věděl, že nyní lže. A nejhorší na tom bylo, že prostě doufal, že to tak skutečně bude, i když si nedovedl představit, že by se postavil proti své tajné... lásce? Nakonec pokračoval s Riveneth až do shnilým pachem prosycených katakomb, načež převzal velení. Až na tu menší patálii s děsivým zachrastěním kostí se mu dařilo jít tak, že nezpůsoboval víc povyku, než bylo nutné, a pokračoval ve svém přesvědčování se, že je vše v pořádku a že se nebojí. „Tohle místo se mi líbí,“ vyslovil pak a dával si záležet, aby to Ohnivá pořádně slyšela. Byl to spíš jakýsi obranný mechanismus, aby se nezačal třást jako osika, protože tohle místo bylo strašidelné. Oproti boji s liškou se ovšem nyní procházel růžovou zahradou a neměl v plánu vyděšeně skákat Riveneth do náruče a pěkně si to u ní polepit. To byl aktuálně jeho skromný cíl.

<< Křišťálové jezero (přes Nerovy vodopády)

Kdyby byl drzý, pravděpodobně by se na znamení odporu ozval s tím, že si nemyslí, že je Riveneth fikaná nebo inteligentní, jenže on tak či onak moc dobře věděl, že se tím vlčice jen nechlubí a neplácá prázdné řeči. Neznal ji sice tak dobře, aby za její povahu vložil tlapku do ohně, ale ano, věděl, že to není žádná ustrašená kostřička potažená kůží! I proto její slova potvrdil uznalým pokýváním hlavy. Vlastně se mu šedivá začínala líbit. Začínal v ní nevidět nepřítele, ani však pouhého dalšího člena Chaosu. Možná mu byla jistým vzorem? Sám ještě nedospěl k ucelenému názoru. Poslouchal ji, občas nasucho polkl či zastříhal ušima. Následně se svižnými kroky rozešel za ní, vzpřímeně a s očima upřeně hledícíma před sebe a na ni, aby se nedejbože někde nezapomněl a ona se mu pak nevysmála, že je schopen se ztratit na takové krátké trase od jezera! „Já po něm neprahnu,“ řekl pak s pokrčením ramen a zhluboka se nadechl. „Znamená to, že jsem špatný Chaosan? A vy jste znala Dobroduha nějak blíž? Byl váš... přítel?“ Netušil, co ho tak zajímají informace o zrádci, avšak možná právě fakt, že byl Azrael zrádce, ho tak fascinoval. Chtěl znát důvody, proč se stal zběhem, a možná pochopit jeho jistě složité myšlenkové pochody! S Riveneth se dostali až do dlouhé zatuchlé chodby, což by nebyl takový problém, kdyby tu nebyla černočerná rozlitá tma. Mladý Chaosan udělal podrážděný obličej a odhodlaně vykročil vpřed. Tlapky se mu bořily do pramínků vody na zemi a plíce se mu roztřeseně naplňovaly vlhkým vzduchem. Jsi Iridan z Chaosu, syn Allavanté a Alduina, Usměvavé a Šamana z Chaosu. Nemáš strach. Nebojíš se tmy, vody... kostí? Tlapa mu narazila do něčeho, co v tichu zachřestilo tak hlasitě, až málem vyjekl. Ale udržel se a s vítězoslavným úšklebkem se rozběhl dál do tmy. Bude na mě pyšná. Dokážu to!. Ani si nebyl jist, jestli ta část s pýchou byla o jeho zesnulé matce, nebo o Riveneth. Navíc, přece mu nikdy nezáleželo na tom, jestli se někomu zavděčí, ne?

Periferně postřehl, že se jeho bratr se sestrou odebírají pryč, a sám si uvědomil, že je čas k odchodu. Zastříhal ušima a poslušně přikývl. „Dobře, Ohnivá, moře si nechám na dobu, kdy budu starý. Ale dokud jsem mladý a plný elánu, budu vás následovat někam, kde je to podle vás zajímavější,“ zazubil se na ni čtverácky. Byl na sebe pyšný, že se konečně zdržel přehnaně sladkého oslovení, jakým podle všeho pro Riv "paní" bylo, ačkoli si stál za tím, že na slušném jednání nebylo nic špatného. Konec konců, to, že si hned všechny nedobíral, neznamenalo, že to byl čistokrevný krotký beránek! Nakonec se rozvážným krokem rozešel za Riveneth. Akorát tak čas na to, zajít si na výlet do podzemí, když obloha spustila tichý pláč a vítr skučel v korunách stromů, až z toho Iridana uši bolely! Poctivě si uložil informace o podzemních jeskyních, a rozhodl se, že se později podívá do všech, které na ostrově byly, aby zjistil, jestli jsou si podobné, nebo v nich naopak pokaždé může narazit na něco jiného. „Jak jste se vlastně dostala do Chaosu?“ zeptal se nakonec, než prošel studenou padající vodou, aby využil možnosti setkání se členkou Chaosu a třeba dospěl ještě k dalším znalostem ohledně své rodiny, života a vlastně ohledně čehokoli. Každá informace může být prospěšná, dovede-li s ní mladý vlček naložit správně.

>> Katakomby (přes Nerovy vodopády)

Iridan začínal chápat, proč se vlčice jeví tak chytrá – každou chvíli jej zpovídala, ale nepůsobila u toho otravně. Ačkoli k ní Iridan nechoval čistokrevné sympatie, v tomhle se mu líbila a chtěl se jejím přístupem ke věcem a zjišťování nových poznatků inspirovat. „Ano, můj bratr Dallius a sestra Rhysburr. Víc sourozenců sester ani bratrů nemám,“ řekl a oblízl si přední tesáky. Jména nebyla tajemstvím, obzvlášť, když si to mohla Ohnivá rychle zjistit například u Scara. A zrovna toho si mladý vlček všiml, jak prochází okolo jezera, a v první chvíli na něj chtěl zavolat, ale nakonec se jen obrátil na Riveneth. Se svým strýčkem si jistě může promluvit později, protože vyzpovídat ho chtěl, to ano! Zajímalo ho, kdo je skutečně onen Scar, obávaný vládce Chaosu, a z krátkého setkání s ním nemohl vyvodit závěry, aniž by nebyly ukvapené. „Vyrůstal jsem ve fialovém lese. A má kamarádka mi povídala o lese zlatém. Existují i nějaká jiná zvláštní místa?“ zeptal se nejprve, čímž tak nějak dal i najevo, kam by se rád vydal. Ještě ale svoji myšlenku rozvedl: „Chtěl bych vidět nějaká divoká a tajemná území. Mám rád takové moře. Hezky se na něj dívá.“ Spokojen sám se sebou ještě doplnil pár informací o místech, které by jej zajímaly, a následně se mu v krku utvořil knedlík. Nastal čas ukázat, že je pravým synem Chaosu. Trhl hlavou směrem k jezeru. Nebyl si jist, jestli má skutečně chuť se setkat tváří v tvář s divočákem, když to podle Ohnivé nebylo zvíře, které by chtěl mít Iridan za nepřítele, avšak jednou se do toho uvrtal, zase se z toho vyhrabe. A rozhodně se tím ukvičeným prasetem nenechá nabodnout na kly!

Křišťálové jezero se mladému Chaosanovi líbilo, takže když pohlédl na klidnou vodu, lekníny a kachny, nepřišlo mu tak děsivé, že by se v tom jezeře koupal. Problém byl ovšem v tom, že plavat neuměl a Riv naopak neuměla pomáhat. Takže kdyby se topil, pravděpodobně by se musel dostat z vody sám, nebo se jednoduše rozloučit s tím, že by kdy viděl něco jiného, než Rivenethin křivý úsměv. Nevěřil jí a začínal chápat, co je zač. „Můžete to zkusit,“ vyslovil přesto a udělal krok směrem k jezeru. „Ale myslím, že když se předtím topil můj bratr, chvíli počká, než se bude topit další Chaosan...“ zajíkl se. Nebál se. Alespoň se o tom tak dlouho přesvědčoval, že skutečně měl pocit, že žádný strach nepociťuje ani v tom nejhlubším nitru. Cítil se ovšem zle z toho, že bratrovi nepomohl. Ne, že by nechtěl. Ale byl zahloubán do rozhovoru s Riveneth, a než mu stihl pomoct, už byl stejně venku. Chaosané by sice neměli být nápomocní – alespoň to ze slov Ohnivé pochopil –, na tu druhou stranu, pouta s bratry byla důležitá. A Dallius byl navíc skutečný bratr. Zamyšleně a fascinovaně Ohnivou poslouchal. Skoro až záviděl, že o ostrovech ví víc, než on sám, ale byl rozhodnut něco takového napravit. „A byla byste tak laskava a některá ta místa mi ukázala? Narodil jsem se tady a nechci, abych ostrovy neznal,“ vyřkl a čtverácky se ušklíbl. O tom, že za všechny problémy si může jedinec jen sám, se Iridan nechtěl hádat, ale zároveň měl nějaké protiargumenty na jazyku, jen co to vlčice vyslovila. Copak mohl za to, že mu zkoumání lesa překazila liška, například? Podle slov Riveneth ano – neprohlížel si pořádně okolí, nakráčel lišce přímo do náruče. Přesto se mu tak úplně nelíbilo, že byl za všechny své činy odpovědný, protože to znamenalo, že spousta věcí mu ještě stále unikala a spoustu věcí neuměl správně. Například s tou liškou. „Udělám, to vám slibuju!“ odfrkl s lišáckým zazubením. Nevěděl, jestli se mu úplně daří používat tu šedou hmotu v lebce, o níž vlčice mluvila, ale onen rozhovor jej začínal čím dál víc bavit.

Jeho pohled byl poměrně zklamaný. Nešťastně nahrbil ramena a nasucho polkl na znamení, že rozumí. Nic to ovšem neznamenalo, že se chtěl do těch míst podívat, a očividně je jen tak neuvidí. „Vy jste tedy z cizí země, viďte? A dostala jste se sem... přes moře?“ položil jí otázku a tak nějak automaticky pohlédl na jezero, jako kdyby snad předtím viděl Riveneth vystoupit přímo z něj. Bylo ovšem přece jen jasné, že tohle jezero nebylo moře a navíc, tak jednoduché asi nebylo dostat se z jiného světa sem na ostrovy, ne? Ledaže by tam byl nějaký... portál? S něčím takovým se Iridan nesetkal, ale i tak nad tím začal přemýšlet; magiemi by se přece něco takového dalo docílit, ne? Hned nato ovšem jeho myšlenkové pochody zastínil obraz topícího se bratra. Udělal váhavý krok směrem k němu, aniž by si to promyslel, ale pak zůstal stát bez toho, aniž by dál hnul brvou, a zamžoural zpátky k Riv; vytahuje se u toho na špičky. „Nemyslel jsem, že bych se do těch kaňonů chtěl podívat jen kvůli lišce. Ačkoli to by byl hezký bonus,“ zazubil se vroucně a pokrčil rameny. „Správný Chaosan by ale přece měl mít dost znalostí o světě, ne? Vy jste také moudrá...“ vyslovil nakonec a s úctou k ní zvedl zrak. Ohnivá byla velmi zvláštní učitelka a chůva a Iridan se v její přítomnosti cítil nesvůj, ale přesto využíval možnosti se něčemu přiučit a skamarádit s ostatními Chaosany. Alespoň se s nimi poznat. „Vyrostl jsem v zátoce. Navštívil jsem les s fialovými stromy – kousek odtamtud jsem narazil na toho zrzavýho ducha – a pár přilehlých míst.“ Se zastříháním uší jí předal snad veškeré informace, jež si přála slyšet, a neklidně sebou ošil. Skončit nabodnutý na klech divočáka rozhodně nechtěl, stačilo mu, že si na něm smlsly zuby lišky! „A pokud skončím?“ Tázavě zdvihl nadočnicový oblouk, ale nebyla to otázka, jíž by říkal, že to nezvládne. Pouze ho to zajímalo. „Vím, že jste říkala, že původ není ten nejdůležitější, ale přece jen, táta by z vás za to asi neměl radost. A já upřímně taky ne. Jsem mladej, nepotřebuju věčně chodit s tělem nabodnutým na divočákovi...“ Zhluboka se nadechl a přivřel víčka. Do čeho se to jen u všech čertů uvrtal? Liška očividně nebyla tím nejnebezpečnějším predátorem, a Iridana ta myšlenka pohltila. Jak mohl být někdo tak mocný?

Poslouchal ji, přičemž se u toho posadil. Nebylo to znamení, že by ji nerespektoval, ale začínaly jej bolet nohy. Se zájmem ji pozoroval, načež přikývl. Překvapilo ho, že Riveneth své rodiče nepoznala a že své sourozence považuje za neschopné, ale zároveň, co by vlastně mohl čekat? Poznámku, že ho mrzí ztráta jejích rodičů ihned poslal nazpět, když jsem mu vynořila na jazyku, a tiše se, ve své hlavě, okřikl. Prosím, mozku, přestaň mít podivný záblesky a vysílej mi jen signály, které doopravdy využiju. Ohnivá ze zdvořilostí není nadšená... a ty bys taky neměl být, křenil se nahněvaně, přemýšleje o oné pumě. Potěšilo ho, že mu Riv předala informace bez toho, aby jej začala oslovovat neschopným hlupákem, a křivě se na ni pousmál. Jen ovšem jemně, protože začínal chápat, že úsměvy nikdo neocení. „Zavedla byste mě tam někdy? Do těch prériích a skalnatých kaňonů? Rád bych rozšířil své obzory, co se týče zdejších ostrovů...“ pronesl neurčitým tónem hlasu a opět si oblízl vnitřní část zubů; to gesto se mu zjevně vrylo pod kůži. Vypadalo jako něco, co by měl dělat, pokud chtěl alespoň trošku vystupovat jako správný Chaosan, ne? Výčet možností, jak by jej vlčice využila ke svým pokusům, ho už skoro nepřekvapil. Nahrbil ramena a zaťal čelisti, aby se mu podařilo zůstat klidným, následně se na ni otočil. „Matka mi něco vysvětlovala, ale uvítal bych zaučení a trénink. Tvrdý trénink, pokud to musí být,“ zasténal. Věděl, že Riv mu to rozhodně neulehčí.

Trhl sebou. Zase to pokazil! Copak měla tahle vlčice nějakou zvláštní schopnost, cutat z něj všechny chyby, aby se před ní co nejvíce znemožnil? Nebo jen skutečně byl takhle nemožný pořád, jen si to dosud neuvědomoval? Vzdorovitě potřásl hlavou. „Máte pravdu, napravím to. Původ je ale i tak důležitý, to musíte uznat,“ troufl si poznamenat, ač se u toho netvářil, jako kdyby spolkl veškerou moudrost světa. Uvědomoval si jednu věc – že jakkoli je Ohnivá kamarádka, nebo nepřítel, pořád je dospělá a leccos jistě za svůj život zažila. Musela tedy vědět, o čem hovoří, a zněla moudře. Iridan jí až záviděl. Myslel si, že sám vždy ví, jak mluvit, aby zněl co nejvážněji, avšak nyní se celá ta jeho hra na diplomata docela opovážlivě kymácela. „Chcete na mě tentokrát poslat opravdovou... co bylo to zvíře zač?“ Zamračil se. Nyní měl skvělou příležitost zabodovat a neudělat své matce a otci ostudu, ale kazil mu to nedostatek informací o ostrovní fauně. „Nebo mě chcete opět nechat téměř shořet?“ S potměšile staženými koutky si ji prohlížel. Viděl, čeho je schopná, a pro to, aby mu dala lekci, by se jistě neštítila ničeho. Mladý Chaosan to bral jako milou příležitost, jak víc znát svět a chápat pravidla přežití, ale že by se při jejich trénování musel dostat do zmrzačeného stádia, mu už tak moc nevonělo. Měl se docela rád, ne že ne. Nad jejími dalšími slovy pokrčil rameny. „Teď bych vlastně docela ocenil, kdybych se mohl něčeho najíst. Pomohla byste mi?“ Konverzaci stočil jinam, konec konců, hlad už měl pořádný, však bůhví, kdy jedl naposledy. Od toho vyčerpávajícího boje s liškou v sobě neměl ani sousta, a na jeho rozmrzelosti to bylo znát.

S nastraženýma ušima stál kousek od Riveneth a poslouchal ji. Netušil, jak se stalo, že se najednou tahle šedá vlčice s mrtvým smyslem pro humor ponořila do roli jeho učitelky, ale líbilo se mu, že má někoho, kdo ho konečně může skutečně učit. Matka i otec mu sice vysvětlili nějaké základy, ale Iridan prahnul po vědění... nechtěl se spokojit jen se základy. Ačkoli už o něco vyrostl, pořád byl ještě oproti tomuhle světu malý – bylo ovšem docela těžké si to přiznat – a mohl by na drápcích spočítat, kolik toho ví
Potřásl hlavou a chvíli se zadumaně prohlížel v odraze jezera. Poslední dobou se vytáhl, ale pořád byl kostnatý... a stával se ještě neforemnějším a neforemnějším. Jeho pohublá postava působila značně komicky a neohrabaně... ovšem jako slimák si nepřipadal, takže by přece jen mohl s magiemi zabodovat! „Jsem syn Alduina a Allavanté,“ opáčil jí, napůl ve slibu, že se z něj slimák ani nestane, a přivřel víčka.
„Rozbití. To záleží, jak to uchopíte. Všichni v Chaosu jsou napůl rozbití, jinak by nepáchali taková zvěrstva,“ pokrčil rameny rádoby lhostejně a hladově si oblízl koutky. O svojich sourozencích věděl, ale aktuálně ho víc zajímala Riv. „Učila mě matka s otcem... ale pokud pro mě máte nějaké rady do života, rád si je vyslechnu,“ zachraptěl a pátravě zdvihl nadočnicový oblouk. Už začínal chápat, jak s touhle vlčicí hovořit. Snad.

Přikývl, ačkoli si nebyl jist, zda se mu skutečně líbilo, že Chaosu již začíná rozumět. Bylo sice hezké, že začal mít větší povědomí o tom, co byl Chaos zač a jak být správným Chaosanem, ale čím více se vrtal ve své rodině, tím více ho to všechno šokovalo a tím více se nedovedl rozhodnout, zda se svému osudu vzepřít, nebo mu jít pyšně na proti. Pocházet z rodiny vrahů je sice nálepka, která jistě zapůsobí na nejednoho strašpytla, ale Iridan přece synem smrti být nechtěl. „Takže magie by se daly považovat za silnější, než samotné vlastnosti... jako třeba síla?“ zeptal se se zájmem, vzpomínajíc si na svoji kamarádku Merlin a její zájem o magie. Jeho to spíše táhlo k léčivým bylinkám, protože si uvědomoval, že kdyby nebylo jeho otce a léčivých schopnostech bylinek, již dávno by skutečně očichával fialky z vrchu, jak řekla Ohnivá, protože by onen nemilý střet s liškou nepřežil. Ale pořád i magie zněly jeho uším jako záhada... kterou je přirozeně potřebné co nejdříve rozluštit!
Omluvně se narhbil. „Omlouvám se. Nechtěl jsem vás... rozčílit,“ zamumlal směrem k vlčici, ale hnad nato si uvědomil další svoji chybu – omluvy. Proč mu ten slušný slovník naskakoval do hlavy v nejméně vhodných chvílích? Nad jejím rozplýváním se nad tím, co by provedla s pumou, rozhodně neskákal nadšením, ale přesto ji bedlivě poslouchal. Už proto, že by se mohl dozvědět něco zajímavého mezi řádky, třeba. „Na rozdíl od matky neumím zacházet s ohněm, takže bych stejně něco takového nedokázal splnit. Ale s vodou stejně umím jen základy,“ přiznal se frustrovaně a pohlédl Ohnivé do očí. Jestlipak se mu bude opět smát?

Každá Rivenethina slova se mu zarývala pod kůži. Byla pravdivá, děsivá, ale hlavně... hlavně byla taková, která měl slyšet už dávno. „Pokud někdy budeme postaveni přes toto rozhodnutí, udělám, co bude v mých silách, abych chránil Chaos,“ zopakoval, co řekl již předtím, avšak nyní to interpretoval trošku jinak. V Ohnivé neviděl sestru, viděl v ní leda tak přízrak z podsvětí, který někde nabral vlčí tělo, aby se mu šel smát a týral jej. Nehodlal jí ovšem ustoupit, zároveň ovšem pečlivě naslouchal jejím slovům a zvažoval je. Konec konců, tahle vlčice již očividně byla členkou Chaosu nějakou dobu, musela tedy vědět, jak to tu chodí.
Následně se před ním zhmotnila obří kočkovitá šelma a Iridan se snažil až do krve, aby tuhle bitvu vyhrál a ukázal, že skutečně není jen bezcenným plezmerem, za které jej očividně Ohnivá považovala. S jeho strnulými pohyby a chabými pokusy o vrčení a cenění tesáků ovšem vypadal skoro komicky. Snažil se ovšem jednat rozvážně, neztrácet příliš času a dát té kočce co proto. Nezaslechl dokonce ani smích vlčice, pouze mu dala kázání. Mlčky přikývl a chvíli si její slova přehrával v mysli. „Pokud by mě tedy napadlo nějaké takové zvíře... jsem mrtvý?“ vydedukoval z toho se stoickým klidem, předstírajíc, že se mu vůbec neobrací žaludek. Stačilo mu, že málem zemřel v tlamě lišky, co by dělal, kdyby ho napadlo nějaké takové monstrum?
„Vládnu vodě, paní,“ obeznámil ji pak se svým elementem a opět se uchýlil k té staré známé přezdívce. Chtěl jí tím ukázat, že i přesto, jak odporně se k němu chová, váží si jejího času a snahy jej něčemu přiučit. Pořád si ovšem nebyl jistý, jestli chtěl mít někoho takového za sestru Chaosu. Iluze pumy se mezitím rozplynula a Iridanovo srdce se zatřepotalo pod zaniklou váhou neexistujícího balvanu. Iluzi... dokážu přežít. To by ovšem musela být každá vražedkyně iluzí, pche! blesklo mu hlavou naštvaně. „Co byste dělala vy, kdyby na vás z křoví vyskočila tahle... obrovská kočkovitá věc?“