Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dlouho? Jak dlouho - vždyť to k tomu úplně vybízí! Mimoděk si u toho vzpomněla na Hvozdíka, Hvozďu, a rázem se radovala z toho, jak hezké uměla dávat vlkům přezdívky, a že se navrch očividně líbily. „Vskutku?“ řka, byť řečnicky, „tak to spolu cobydub napravíme.“ A že nad tím přemýšlela vážně, ne-li smrtelně vážně!
Těžko mohla odhadnout, co se Ořešákovi honilo hlavou - mnohé se však odrazilo v barvách aury, kterou kolem něj viděla. Ach ta prazvláštní magie, a jak moc uměla jednomu napomoci! Až se zase vrátí domů, musí se na tyto věci optat maminky, jež z toho určitě vykouzlí srozumitelnější, polykatelnější sousta. Ale zkusit to tak sama...! Jenže mít radu...! Tu a tam k ní zabloudila očima, aby nebyla přespříliš nápadná, a snažila se z toho poskládat smysluplný obrázek. Povadlá, vybledlá. Nebude třeba nějak nemocný? Není utahaný z cest? Ó, kéž bych si už našla vlastní úkryt, kam bych jej mohla odvést na kus žvance a krátký nocleh! Zvát si cizí hned k sobě do pelechu, to jí tak bylo vlastní!
Jeho okouzlující úsměv bylo vše, co vlčice potřebovala k tomu vlastnímu. Nezdál se jí být Northiou, jejíž křehkost uváděla Josie v absolutní rozpaky - vyhlížel sebejistě (správný samec, nebo archetyp, který si jako dospívající slečna jenom vysnila?), tak, jakou by chtěla být i ona sama. Třeba se od něj ještě mnohému přiučí, aniž by o tom tušila! „Líbil by se vám les, kde sídlí má smečka, nepochybuji o tom!“ zamávala oháňkou, cítíce zvláštní, radostné šimrání po tlapkách. „Jest možné, že se tam jednou vydáme, zda-li byste chtěl...?“ Smečku, chtěla říci, domov, kázalo zase srdéčko.
Fungovala takhle propagace smečky? Byli by na ni rodiče pyšní, že se jejich dcerka snaží být k prospěchu něčeho, čemu velí?
Dušička se div celá nerozzářila, když jí on sám pokývl na nabídku, kterou k němu prvé natáhla. „Pak tedy skvělé, přímo úžasné! Vzhůru na naši výpravu!“ zahlásila s kdejakým střípkem štěstí, že svolil. A zda z ní nabyl dojmu, že sama neví, kam jde - inu, nebyl by zas tak daleko od pravdy. „Nuže, Oříšku!“ začala, ráda vedouc konverzace, „hory a lesy - takový je váš domov mimo ostrovy?“

>> Luka

Ó, tak to si snad nepřivodí nějakou nemoc, až bude objevovat místní kraj! Kdejaký z lesů byl prosáknut magií - nejedna horská bystřina či vyvěrající potůček nesly pachuť znečištění po kouzlech. Napít se z té špatné a pak snášet následky... Třeba nějakého amorka- „Tak to se máte, Oříšku, na co těšit!“
„Mois Gris,“ toť kouzelný název ostrovů, jejichž krásu vlk před ní jednou bude koštovat s chutí, nikoliv trpkostí na jazýčku. Jaké hrdosti se do těch slůvek vlezlo, jakým elánem v její tlamě zahořely! A přec to šlo říci sladčeji, až se jednomu zachtělo ostrovy poznat hned, „můj domov.“ Joseline mezi nimi nechala rozkvést příjemné ticho, jakoby měly tyhle chabé věty markantnějších rozměrů a něco skutečně znamenaly - až pak se na Ořešáka znovu pořádně usmála, v očích veselé jiskřičky. „Jsou tu celkem dva ostrovy,“ protože o třetím neměla žel zdání, „ale dohromady se jmenují Mois Gris. Teď se nacházíte na tom druhém, ten je o poznání menší a má tu převážně hory a lesy. Ten první je mnohem větší a nese velkou diverzitu,“ řka. Dbala na to, aby každičkou větu pronesla s důrazem a kladla značnou pozornost na místa, kde byla potřeba - cizinec si sám jistě takové informace nechce splést, stalo by se-li, že se jejich cesty již dnešním večerem rozejdou.
Ale, pravdu říci - vlčici se nechtělo od jeho hřejivých očí nikam. Byla mladá - on také, první urostlý vlk, co nebyl její bratr a s nímž neutíkala smrti... Je tu, chudák, zhola sám. Kdybych byla v jeho situaci, dávno pláču a prosím o milost, aby mě kdokoliv vzal zpátky domů!
Pokud ji chtěl přesvědčovat - nemusel. Vždyť ona už byla.
Rozmýšleje své další slova s naprostou obezřetností, po pyscích se jí mihl hravý, takřka rebelský úsměv: „Jsem... Daleko od domova,“ začala, brzičko pokračujíc, „a ještě chvíli bych ráda, aby tomu tak zůstalo. Mezitím vám mohu ukázat takhle při měsíčku kus našeho kraje a vy mi na oplátku můžete říci, inu, cokoliv!“ Vždyť se doma nemůžu ukázat po té ostudě, kterou jsem natropila u jezera! Ale měla bych se vrátit co nejdříve, aby mi někdo neukradl dečku... Zkoumavým pohledem projela pustost krajiny před nimi, naslouchající občasnému vrznutí stoletých boroviček - někdy do toho zahvízdal Netopýrek, jindy se průsmykem nesla starodávná meluzína.
Sviť měsíčku sviť, ať opět nezakopnou a nesmotají svá těla do jednoho! Josie trapných momentů tělo na tělo už tak dnes dosti stačilo, ačkoliv...

Ale vždyť já vím, vždyť nejsem maličké, hloupoučké vlčátko, co o světě nic neví! Ajéje, že by se v ní začaly probouzet prvotní záchvěvy pořádné adolescence, na které dosud neměla čas? Kdoví - Joseline na svého společníka však hleděla s jakýmsi výrazem, jež naznačoval, že by k tomu také měla co říct. Slov se pro jednou ale (překvapivě) zdržela. Bohudík!
„Ó, ale já nebyla vůbec sama,“ zvesela se zazubila na svého nového společníka - zprvu to vypadalo, že (opět) nepěkně naráží přímo na něj, ale Netopýrek na sebe nenechal dlouho čekat. Zdálo se, že mu nehrozilo převeliké nebezpečí, a tak se konečně jal zaháknout o její srst, hovíc si na jejím krčku: „Tohle je můj společník, Netopýrek.“ Dále už mu však nikterak nepřerušovala jeho nekonečnou řeč - vždyť toho také měl očividně mnohé na srdéčku, jak se chudák pomalu ani nezastavil na nádech!
Jenže co jeho slůvka přinášela, to by hnědavá vlčice raději za dnešek už vícekrát neslyšela. Takže další nebožtík, který není z těchto ostrovů! Je tohle snad osud? Chce, abych se poučila ze svých chyb a trochu zapracovala na tom, jak cizince přivítám u nás doma? Musel, jinak se to vysvětlit jednoduše nedalo! „...Ach tak,“ začala s posmutnělým tónem, chtěje projevit kus soucitu nad tím, jak hrozné to pro něj muselo být. Snad domovinou nemyslí tenhle ostrov namísto prvního, ale skutečně jiné údolí...! Jak mu ale pomoci - co udělat jinak, než jak provedla u Northii?
Zkusila prvé jeho jméno na svém jazýčku, omílaje jej s jakousi nevyzpytatelnou jemností a zájmem: „Ořešák,“ načež se jí po pyscích rozjel zdvořilý úsměv. Tak, teď už mluvili trochu na úrovni tak, jak byla uvyknuta! „Moc hezké jméno - padne vám ke kožíšku. Nacházíte se na ostrovech, co jsou možná dosti daleko od těch vašich - ale i tak stojí za to poznati, vězte!“ začala své vysvětlování, „jsou velmi magické. A tím tedy myslím, inu-, magie je tu všude a ve všech. Ve všem,“ zobecnila. Občas u toho naznačila nějaké gesto svou tlapkou, jindy se zase dívala všude možně, jen ne na něj: přece jen to bylo trochu divné, když se tu narodila. „Tohle místo je mi povědomé, ale žel ho neznám tak dobře, abych si byla jistá. Ráda bych vám nastínila mapu tohoto ostrovu na ten druhý, nicméně... Tedy, já mířím domů, žel-“ ...nikdy jsem sama nebyla od domova tak daleko, abych ho nemohla najít. Každý eventuálně našel cestičku, jež pro něj byla takřka vyšlapaná a mířila domů (cokoliv to znamenalo) - že se na ní Jo však napoprvé ztratila, to bylo...!
Cítil se takhle zoufale někdy její tatínek, když vandroval? Bál se někdy toho, že se už nikdy nedostane domů, protože zapomene kudy kam?

Z tragédie do tragédie - ale i takový život občas musel být, aby si v něm jeden našel takové dny, co jsou zalité sluncem a v nichž se jeden může vyhřívat lépe, než kdejaká šťastná ještěrka.
Nic vážného? Vždyť vypadá, jak kdybych mu rozdrásala vnitřnosti, aniž bych se jakkoliv dotkla jeho zevnějšku- Více to nicméně nekomentovala - vlk se musel znát dost dobře sám na to, aby se jí případně zeptal, zda-li v okolí nezná nějakého medika. To bylo to! Byla by jej vůbec schopna odnést za někým, kdo tomuto řemeslu rozumí? Kdyby tak neznala jen bylinky, ale skutečně věděla, jak na to-! A v Daénu je...?
Oněměle si posteskla. Ledaže by ona sama...?
Dumajíc nad tím, jak pomoci nalepit na vlka záplatu, která by mu snad mohla pomoci, dramatická reakce jí vzala vítr z plachet. Zajímavý to hoch - a plně v právu, byť-! Ajéje, ani jsem si neuvědomila, že jsem ho takhle...! Kousajíc se do jazyka, Joseline mu ve svém překvapení byla schopna pouze přikývnout, vždyť- „kdybyste měl nějakou ránu,“ zavrkala, už-už krůček pryč od jeho dosud nehnutého těla (ale on to není žádný barbar, já ho opravdu ošklivě urazila!) „tak by se vám mohla vším tím prachem ušpinit a co je špinavé, to je většinou také nemocné. Né, že byste vy-!“ tak a dost, teď už opravdu musí přestat mluvit! Co hůř - vzplane, vrhne se na ni?
Rozhlížejíc se po svých možnostech, hnědavá omladina si uvědomila, že by mu jen tak neunikla. Na útěk očividně nebyla tím nejostřejším grafitem v penále a aby se mu čelem postavila tak, jako třeba Cyra, nebo jakýkoliv bojovník v jejich smečce, no to potěš koštětem!
Div nezačala slzet, jak zoufale si v tuhle chvíli přišla! Kéž by tu měla někoho ze smečky, kdo by jí pomohl tuhle zapeklitou situaci vyřešit - nebo alespoň Cipher, Hvozdík-! Kéž v pořádku dorazí do Daénu a ona jim právě o této příhodě jednou bude moci povědět. Pro teď ze sebe však mohla jen snaživě sypat: „Err, poslyšte, asi jsme nezačali vůbec nejlíp! Já- já umím hodně, hodně žvanit, když jsem nervózní a ještě před chvílí jsem byla přesvědčená o tom, že mi něco ublíží, a-“ chytala svůj dech, „-no zkrátka! Jmenuji se Joseline a ještě jednou - hrozně mě to všechno mrzí.“

Kdyby se tak Netopýrek uměl smát, definitivně by nenechal ani jednoho z dvojice ve sladkém nevědomí toho, že na ně někdo zírá - nedaleko pod ním se odehrávala telenovela, co zasluhovala dokonce směšně falešného zvuku tleskajícího publika. Tenhle den už nemůže být horší, bědovala si Joseline, ne - tenhle den je totiž ten nejhorší, který jsem kdy měla! Teď už se ve smečce nemůžu ukázat alespoň půlrok, abych na sobě neměla pach tohoto- „Ó, ano, já-“ hrklo v ní, jen co si uvědomila svou chybu a už-už se snažila vyškrábat na tlapky. Neúspěšně.
Co nejhorší den, celičký měsíc, rok, život-
Tisknout zuby k sobě, ouška jí klesla v salvě dalších omluv, které se ne a ne dostat přes její sevřené hrdlo. Taková obrovská hanba, jakých hříchů se tu dopouštěla! Musil mít nějakou otevřenou ránu - vypadal úplně na umření, aby uznala hrst fakt a skutečností, a Joseline se cítila dvakrát tak hůř. (Stále to však všecko ledva sahalo po kotníčky toho, co musel prožívat chudák Ořešák). „To- to všechno bylo omylem, přísahám,“ ujala se znovu a opět slova, neboť vlk se jí nezdál příliš použitelný ke konverzaci, „kdybych vám mohla jakkoliv pomoct-! Víte, v tom prachu si vlastně ještě víc zhoršíte výzor srsti a možná by vám pomohlo se dostat na vlastní... tlapky...?“ A už-už se k němu přiblížila, že mu pomůže na nohy. Dívajíc se na něj takhle z vrchu, samozřejmě jí neušlo netradičního zbarvení, do nějž byla jeho srst zabalena. Potkal už sám pana Wua? To by nemohl vonět... novotou. Cizinou.

Adrenalin pulsoval celičkým jejím tělem a poháněl jej dál, jakoby právě dnes měla odhalit svá křidélka a konečně vzlétnout k výšinám. Musil to být jenom nějaký odlomek skalisek, zkoušela si racionálně vysvětlit, že se není čeho bát, byť - je to bájná pra-ještěrka, která mě nebude muset ani rozkousat předtím, než mě sežere. ...Ach to bujaré mládí a její divoká představivost!
...Nebo na tom celou dobu byl kus pravdy?...
Co si však očividně nepředstavovala byla cizí přítomnost - převelice anonymní a dosud skrytá, nebýt rezavě rozžhnutých uhlíků, jejichž žár Joseline na moment pocítila až na své dušičce, sahajíc nekonečně hluboko. Jakoby si ji dokázal dokonce i potěžkat!. Byla by se vyděsila nanovo a konečně si uvědomila, že jí tlapky mylně svedly na scestí (jémináčku, to je snad nějaký vlk-?!): mnohé však nestihla, neboť už-už byla vlkovi takřka v náruči. „UÍK!“ podařilo se jí vydrat z hrdla staženého čirým strachem, „ÚUF-!“, než-li došlo k nevyhnutelnému.
Bolest nepřišla ihned - snad šokem a doznívajícím adrenalinem, nebo čirým zmatením, do nějž Josie oba dva hrozitánsky namočila. Taková ostuda - jedna po druhé, sypajíc se naň jako domeček z karet! Málo si dnes večer užila: pyká nanovo! Ó, jaký umí být osud šprýmař, jak zle se mnou umí zatočit! Hlava se jí motala ještě ve chvíli, co ze sebe snažila vydrkotat chabé omluvy a nejisté fráze: „Dobrý večer vinčuji- totižto, pardon- propánajána, já se moc omlouvám- Nevěděla jsem, že tu se mnou byl-!“ ...vlk? Na ostrovech, které jsou notoricky známé těžkostí uzurpnout si pro sebe ždibec soukromí?
Mladá vlčice si zdánlivě ani neuvědomila, že na vlkovi byla rozpláclá - to přišlo až krátkou odmlku nato, začínaje celičký zpanikařený monológ poset novými omluvami. Když se Joseline zvedala, stále omotána pavučinkou méně či více prchavých dojmů, omylem u toho cizinci stoupla na-?!, cítíce tepající horkost stoupat výše po jejích tvářích. „Jezuskotky, pardon, pardon, já-!!“

Každičké smítko prachu, co dopadlo na písčitou půdu, v Joseline probouzelo čirý neklid a nutkání utéci, jak nejdál to bude možné. Rovně přímo za nosem, ale kdybych to nestihla, mohla bych se skrýt do nějaké skuliny. Je jich tu dost? Našla by se pro mě nějaká? Bylo nanejvýš zřejmé, že se občas mohl jen pohnout kus kamene ve větříku (...magickém větříku, na to jsou kamínky moc těžké!) - snad i ta šelest osamělých, pustých boroviček nakonec mohla zapříčinit prazvláštní, negativně pulsující energii tohoto místa. Musila dozajista přicházet na jakési nevýhody své novodobé magie, či se z ní stával empat: ani jedno v tuhle chvíli nicméně nefungovalo v její prospěch.
Krůčky mířené pryč z kolosální soustavy žeber místních skal pomalu měnily své tempo, až nakonec ustaly úplně. Nebylo to snad pocitem, že by mohla být sledována - aby pravdu řekla, dělala vše proto, aby se tak necítila -, nýbrž nepěkně vyhlížejícími zvuky, co se ozvaly ledva hrstku metrů od ní. „To tvá křidélka být nemohla,“ uznala potichounku, v hlase tíseň dámy v nesnázích, „ale abych v dáli viděla nějakou zvěř-?“ to by se zprvu jistě dopídila také jeho aury! Nebo to funguje jenom tehdy, když jsem jim všem nablízku? A nefunguje to jenom u vlků? Ách, proč tohle všechno muselo být tak komplikované! Měla by zajít za maminkou a jednoduše se zeptat - vždyť ta byla všude okolo mistrem všech mistrů v magii i jejím šetrném používání!
Bude jednou Lissandřina protegé?
Po zdlouhavém postávání na místě Joseline přešlápla, obemknuta tmou a přikována strachem, co jí kus po kousku požíval zaživa. Netopýrek se jal vzlétnout od jejího zátylku a sám se vydal situaci prozkoumat - třeba vlka v dáli zaznamenal, či nikoliv (jak by se mnou vůbec mohl komunikovat? Vždyť je to jen mazlíček, né duchovní strážce!). „Ať jsi, kdo jsi, vyl-“ ŠKRNC, ozvalo se z padajícího kamení vysoko nad ní, až téměř vyležela z kůže. Její tělo se hnulo automaticky - vyskočilo k úprku, jako tehdy udělala také s Raeverovou skupinkou.
Šíleně se ale překalkulovala - místo aby běžela od zvířete či cizince kdesi v jejím okolí, omylem se rozeběhla čelně právě k jeho úkrytu, jakoby tam sama mohla najít kus klidu. Jéminkote!

<< Severní hory

Kráčet křížem-krážem se zdalo osvědčit jako ta nejlepší metoda, když se jeden chtěl dočista ztratit sám sobě. Ještě před chviličkou si byla vědoma toho, kde se nachází a jak by si mohla najít cestu domů - jenže pak udělala jakýsi špatně kalkulovaný krok a ocitla se na místě zdánlivě cizím, neprobádaném. Neprocházely jsme tudy s Cyrou. když jsme šly před pár dny domů? Nebo to bylo... bylo to přes most? Je tu někde rozviklaný most? Temný les?? Ať se rozhlížela, jak chtěla, v jejím nejbližším okolí žel žádných takových věcí nebylo. To ale určitě nic neznamenalo, vždyť se mohla jenom špatně dívat-! ...Že?
Z ouzka jí však brzičko zachránil její věrný společník, sedajíc na její zátylek jako na svůj trůn - „ó, Netopýrku, tak tady jsi! Už jsem se o tebe bála!“ -, s nímž se takřka ihned poté cítila o cosi uvolněnější, připravenější prozkoumat to veškerenstvo neznáma, co před ní stálo. Průsmyk hrál v zapadajícím sluníčku všemi barvami a přestože v okolí klesala teplota, místní skaliska se zdála si hezky udržovat jakousi stálost. Kdyby tak byla ještěrka, určitě by se tu hned zabydlela! „Myslíš, že tu nějaké žijí?“ optala se zvířete, které tu a tam zatahalo za chomáč chlupů na jejím krku, „ještěrky, myslím. Mohly by mít moc krásných barev, ale-“ div se nezajíkla, jen co uslyšela divný zvuk něčeho, „-ale vlastně by tu vůbec nemusely být, viď!“ Kdoví, jak takové stvoření vůbec vypadalo? Josie o nich slyšela jen úkosem - v jejich popisech tak viděla bájné draky, co by jí mohli připravit o život během hrstky sekund.

<< Němé údolí

A tak se mladá slečna znovu ocitla na toulkách, nad nimiž se zapřísáhla, že je již nebude vyhledávat. Možná, že v ní přece jen utkvěl tenhle otcův celoživotní pud - ať už to mělo znamenat utíkání od těžkostí života, nebo jenom obyčejné nadšení a eufórii, které právě putování mnohdy v jednom vzbouzelo. Kam vlastně zamířil tatínek poté, co jsme se odloučili? Vydal se hledat Vex? Třeba, že jim bude stačit si to pořádně vyříkat, a pak ji uvidím ve smečce, až se zase vrátím - nebo spíš až se vrátí tatínek. Snad nebude cestovat dlouho! Už kdysi si prošla tím, že od něj byla odloučena: aby to tak udělala znovu, to se jí dvakrát tak nechtělo! Nikdy mu to neměla za zlé stejně-tak, jako doufala, že to nedával za vinu jí. Ale...? Co když...?
Sluníčko se pomalu koulilo za horizónt a horký den tak pomalu utichal, na rozdíl od její ztrápené hlavičky. Tížilo ji, že udělala při přivítání Northii v nové etapě jejího života tak... Tak bezmyšlenkovitě, jakoby úplně pozapomněla na to, co jí Vino říkat o těžkosti prvního příchodu na ostrovy - jak privilegována byla, že se tu narodila, jak zle to však používala-!! Ó, kéž by naše ostrovy nekradly vlkům jejich původní životy. Je takový...! zlý, chtěla si pomyslit, ale nakonec od toho musila odpustit. Vždyť byly tak bohaté a nádherné, nemohla jim to dávat za zlé! Třeba se jenom chtěly dělit o všecku tu exotickou krásu, o všechno, co jí bylo milé?
Tváříc se zhola ustaraně, tlapky se jí pletly jedna do druhé a ona si nebyla úplně jistá, jestli se jí domů vlastně chce. Co by byla dělala, kdyby tam potkala tatínka? Určitě z ní jde cítit, že ho zklamala! A co teprve cizí, na pohled slepou vlčici? Kdyby se přidala do Daénu, nikdy by se tam nedokázala vrátit bez toho, aby se necítila jako zloun.

>> Dračí průsmyk

Vlčice si nadále vyměňovaly takřka až přátelské formality a Joseline se mezitím snažila co nejvíce odklonit od tématu, nad nímž se obě ještě před chviličkou popálily - totižto skutečnosti, že se Northia ocitla (zřejmě) navěky-věků odloučená od všeho, co ve svém původním životě mohla znát. Chybička, kterou se jí podařilo udělat v rámci pár sekund jejich prvního poznání dočista muselo zkazit první dojem její společnice na celičký tenhle svět, ne-li i ji a byť se to Josie snažila všemi deseti potlačovat a vytěsnit, nešlo to.
Jejich konverzace se tedy postupem času změnila z milého střetnutí na nekomfortní, palčivou přítomnost - to ostatně musela vycítit i vlčice, neboť z jindy dychtivé nadšenkyně do kreativity a představ změnila Joseline své chování na takřka zakřiklé vlče, které hledalo cestu úniku. Hlodalo v ní, že z tak zásadní věci udělala prakticky banalitu: stěží jí mohla pohlédnout do očí a necítit v břiše nepříjemné bodnutí provinilosti.
A tak došla k vlastnímu závěru.
Ticho, které mezi nimi na zdánlivě krátkou chvíli nastalo, bubnovalo mladé vlčici v uších jako poplašné zařízení. Dívajíc se nejistě a svou společnici, řka: „Děkuji vám za příjemnou konverzaci,“ usmála se nakonec, už-už se zvedaje - kéž by tu tak teď měla svou dečku, kterou si odložila u jakésiho stromu u sebe doma -, „ale tuším, že se budu muset vydat na cesty. Má maminka se doma musí obávat, kam jsem to odběhla a tuším, že jí dlužím mnohé vysvětlování.“ S tím se na vlčici naposledy omluvně usmála a ještě jí zamávala, než-li zamířila, kam ji tlapky zrovna zavály.

>> Severní hory

Ouška jí klesla, jen co se z úst vlčice začaly hrnout smutné skutečnosti - dosud mladé Joseline nedocházelo, že s takovými odchody přichází i značné ztráty. Příležitost k novému způsobu žití nemusela býti vždy pozitivní, očividně právě tehdá, když už vlk svůj život vlastně postavený měl. Co by dělala ona, kdyby zničehonic...? Není to kruté, že osud tak drze dere vlky z tlapek cizích míst? Proč to vůbec naše ostrovy ostatním dělají, když je to tak špatné?
Koutky úst se jí pozvedly jen minimálně, ačkoliv za chvíli své společnici nadšeně přikyvovala. „Je to ten nejúžasnější táta pod sluncem,“ zazubila se a už-už skočila po příležitosti Northii povědět všechno, co si o něm už od dětství idealizuje: „Je moc dobrou betou a pomáhá mamince se smečkou tak, jak by to nedokázal žádný jiný. Ale taky moc, moc rád cestuje - vlastně jsem ho na jedné úplně náhodně našla!“ rozpovídala se (kdyby tu tak teď byl! A co maminka? Jéminkote, musím pospíchat domů, ať se nezlobí, že jsem zase odběhla!), „prošel světa-kraj, ne-li celičké ostrovy. Kdybyste chtěla, mohla bych vám ho představit a určitě by vám rád ukázal, kudy kam!“ Věděl Vino také o možné cestě z ostrovů - přemýšlel někdy o tom, že by ji sám zvolil? Ále, to by jim neudělal! A když tu teď měl svou... sestru...
„Óch, převelice se omlouvám - jmenuji se Joseline z Daénské smečky. Úplně jsem zapomněla, že se neznáme!“ představila se s lehkým, zvonivým smíchem, špicujíc ouška, aby zaslechla jméno své společnice.

Květen + Červen + ČervenecJméno vlka: Joseline
Počet postů: 13 / 2 / 4
Postavení: Sigma (neodehraná Kappa)
Povýšení: ///
Funkce: /// Aspirující léčitel
Aktivita pro smečku: Stmelování vztahů se členy?? :D
Krátké shrnutí: Nakonec ji od Vina vzala domů Cyra, aby měl taťka chvíli pro sebe. Spolu procestovaly kus kraje domů, něco málo si ulovily (Josie je stále mizerný lovec, mimochodem) a dostaly se na území Daénu. Chvíli vyčkávala na to, až mamka nebude tak zaneprázdněná, a nakonec si rozhodla udělat malou vycházku pryč z území, aby nepřekážela pod tlapkami ostatních (i když každého druhého převyšuje, ojojoj).
Smečková minihra: ///

Do čumáčku jí při jejím probouzení se udeřil pach bratra, nad kterým okamžitě zpozorněla - jeho slůvka se k ní větrem žel nedostala, ale podvědomě vycítila, že jej brzičko najde doma ve smečce. Proto mu s rozzářeným úsměvem zamávala, ráda, že jej opět zřela: byl z něj urostlý, pohledný vlk, kterého stálo za to pozdravit. Máme tolika, co si říci! Ó, kéž budeš doma, Lycane, kéž budeš doma! Maminka z něj bude mít radost, o tom byla přesvědčená.
„Jistě, vždyť - vy také nejste doma,“ obeznámila vlčici s žalostně tragickými novinkami, na pyscích bezradný úsměv toho, který takovouto situací nikdy v životě neprojde, „nacházíte se na našich ostrovech. Máme tu všecičko, na co by vaše srdéčko mohlo pomyslet!, byť-... Byť to znamená, že váš předešlý život bude museti padnout v zapomnění,“ hmkla. Hlas nesla velmi soucitně a mohlo být slyšitelným, že jí takhle skutečnost mrzí - ve tváři se jí však mihlo lehké tápání, snad nevědouc, jak správně svá slova formulovat. Je to poprvé, co vidím takového vlka o samotě. Musím na to opatrně. „Já se- já se omlouvám, pokud jsem vás nějak urazila, ale tohle je poprvé, co tu sebou na cestách nemám tatínka,“ osvětlila vlčici. Snad si Northia nepomyslí, že je hnědavá vlčice sirota...?

Vlčice zamžikala očima, jen co jí z jejích přenádherně načechraných snů probudila rána - a ne ledajaká! Sotva se Joseline stihla rozkoukat (kde to vůbec jsem? Vždyť jsem byla u maminky, s Cyrou, a čekali jsme na...?, podivné!), už-už naslouchala neznámé, cize vonící vlčici, co se znenadání zjevila na půl kroku daleko. Och? Ve stále rozespalém stavu rozuměla jen útržkům, jako bylo "omlouvám se", "nechtěla" a... "nová"?
Dospívající slečně ještě chvíli trvalo, než se vzpamatovala - mezi vlčice se napnulo ticho jako struna, zatímco na bělavou (slepou?) dvojičku zírala jako ráno po nějakém pořádném mejdanu. Stačil by sebemenší ševel větříku, aby ji rozezněl! „To je,“ zívla, „to je v pořádku. Asi jsem musila usnouti...?“ Hlas zastřený, oči stejně tak - že se nestydí, takhle reprezentovat svou vlastní smečku! S tichým kuňknutím si protřela zprvu jednoho, pak druhé, uzurpujíc si pro sebe dost času, než-li se už s poloúsměvným výrazem podívala zpátky po Northii: „Dobrý den. Vy jste se k nám na ostrovy dostala přes to jezero? Říkala jsem si, že by mohlo být portálem, ale jistá jsem si nebyla.“ O těchto vlcích jí už tatínek vyprávěl! Prý tu ne vždycky byli dobrovolně - a tak jen co se Josie pořádně probudí, musí ji přivítat jaksepatří se vším všudy.
Čekaje na odpověď své novodobé společnosti, omladina si ještě jednou zívla a pořádně se protáhla, načež si sedla, aby si byly z očí do očí. Tak-tak, když už neuděláš první dojem, musíš zvládnout ten druhý!