Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Joseline si pomaličku začala uvědomoval, tolik životních zkušeností a jaké hluboké příběhy v sobě jednotlivé individua nosí. Samozřejmě nebyla zahleděná do sebe a viděla, že každý vlk mohl vést život nepředstavitelně vzdálený tomu jejímu, ale... Slyšet to tady a teď na vlastní ouška jí konečně pořádně otevřela oči. Vzhůru podobným zážitkům!
Konverzace však mají vždycky svůj konec, a tak se i tato dvojice ponořila do nepatrně nepříjemného ticha, zatímco vyčkávali na její maminku. Co tam s tou neznámou vlčicí asi tak probírají? No, je dost hnědá na to, aby s mamkou byly příbuzné... Ale už tak se podobají s tím tmavým vlkem! Možná to jsou sourozenci, co se spolu rozhodli přidat do smečky? Nebo šlo dokonce o jejího strýčka a tetu ze strany maminky? Ó, zaúpěla si, jen to ne! Dost už bylo tet! Mimoděk se hryzla do pysku, myslící na tatínka. Vrátil se za Vex, šel ji najít a pořádně si to s ní vyříkat? Rodina vždycky držela při sobě - ačkoliv Joseline jeho sestru neměla dvakrát tak ráda, usoudila, že by na jeho místě udělala úplně to samé. Kdyby se tak jednalo o Niyari, nebo Elvean (na všech jí nakonec záleželo stejně!), těžko by je mohla nechat odejít bez toho, aby se s nimi usmířila.
Čím déle nad svými vrstevníky přemýšlela, tím více se také rozhlížela - kde vůbec byli? „Měla bych se jít porozhlédnout po svých bratrech a sestře,“ šeptla směrem k Cyře, aby nenarušila rozhovor mezi Lissandrou a neznámými vlky, „kdyby se maminka vyptávala, budu někde poblíž smečky.“ S tím se na černavou kolegyňku naposledy usmála a přátelsky jí čumákem drcla do ramene, vstávaje ze svého dosavadního místa, „brzo na-viděnou!“

>> Furijské hory

<< Ostříží zrak (přes Les Alf)

Brzičko si uvědomila, že se musí jednat o nějaký magický úkaz - takových barev by v přírodě asi totiž jen těžko hledala. S určitou provinilostí, byť usměvavá, směrem k černavé vlčici jen zavrtěla hlavou, „ach, asi to bude jedna z magií!“ a více o tom nepromluvila. Tak, a teď jenom zjistit, co všechno v sobě odstíny skrývají a jaký je vůbec jejich význam!
Nastražila ouška a bedlivě naslouchala tomu, co jí Cyra takřka živelně popisovala. Joseline si to vlastně uměla docela dobře představit, ačkoliv to vůbec nemuselo být správné - tohle učení bylo postaveno na víru v posmrtný život, který se zjevně odehrává ve Velké kožešině. „A to má každý nějakého ducha, který nad ním bdí? Nebo se o to ti duchové dělí?“ Přestože nad tím zprvu dosti dumala, postupně společnici odkyvovala skoro každé slovíčko a dychtila nad tím, co dalšího se dozví, protože jí právě tahle tématika nesmírně zaujala. A může se vlk k takovému vyznání přidat jen tím, že to ze dne na den začne vyznávat? Musí být navštíven nějakým duchem? Obnáší to nějaký iniciativní rituál? Než by se přidala, stejně by se asi musela zeptat alespoň jednoho z rodičů, zda-li jí to svolí. Úchvatné, nesmírně fascinující! „Spící stromy,“ zmínila jen, když tápala ve významu, „to je, když stromy dělají co?“
Jen co se dostali domů, už-už jí svrběly tlapky: „Jsme tu, jsme tu!“ Ačkoliv s sebou nesla vcelku vzácný, tajný náklad - Netopýrka -, Josie neustále pobíhala sem a tam a občas se v lese otřela o kdejaký stromek, který tím chtěla přivítat. Div i zem nezačala obohacovat na polibcích, jak ráda byla doma! Ach to blaho, ach ten úžasný pocit toho, že vlk zapadl jako dílek skládačky na své místo! Myšlenky jí začaly pobíhat všude kolem, jen co mezi neznámými, byť čímsi povědomými pachy zaznamenala i ten Lissandřin. „Maminko!“ vyhrkla směrem k vlčici, jen co si jí povšimla - až později si uvědomila, že u ní stojí dva docela si podobní vlci. Že by sourozenci? Noví členové?
No, trojici byli ještě dosti vzdálení, a tak na ně všechny jenom zdvořile zamávala namísto hulákání, obraceje se zpátky k Cyře: „Povíš mi víc o té Velké kožešině?“ Ačkoliv mamku viděla po věru dlouhé době, byla by opravdu nerada, kdyby zrovinka vyrušila třeba takové přátelské jednání se Zlatou smečkou!

<< Dračí průsmyk (přes Severní hory)

Jejich konverzace se pomaloučku stočila k něčemu, co mladou slečnu neskutečně fascinovalo. Markantní rozdíly mezi životy místních obyvatel už objevila onehdá s tatínkem, který jí nastínil kus své minulosti - že ale bude mít štěstí na víc takových vlků, o tom se jí ani nesnilo.
Zmateně zamrkala: „Neexistovala?“ v hlase stopa překvapení, co jistě čekalo každého, kdo se na ostrovech narodil. Josie to chtě-nechtě nešlo do hlavy, ať se snažila, jak chtěla! „No, maminka je na to úplný expert. Myslím, že kdysi říkala, že se to pozná podle barvy očí, ale- no, ale co která barva znamená, to vůbec netuším! Stejně jako ta barevná mlhovina, co kolem tebe tak hezky pluje,“ podotkla. Ach, ano - ta zvláštní aura! Šla vidět jenom u její společnice, anebo ji odhalí i u někoho jiného? A jak se v tom všem má vůbec vyznat?
Ocásek se jí každým slůvkem i krůčkem méně a méně houpal, až se vlčice nakonec přistihla, jak jí plandá mezi tlapkami. To si vybírala ale šťavnaté témata, že černavou vlčici neustále vrhala do rozpaků a nejistot! Kéž by tak byla v oblasti přátelství více vzdělanou, aby se okolo ní ostatní cítili pohodlně. „To by bylo dost cool!“ usmála se hned, jenom aby jí její veselí ihned nato spadlo z tváře. Podvodník? Ale v čem? „Já jsem myslela, že nám život dávají maminky a tatínkové-?“
Výstup do hor se nesl ve velmi tichém a pozvolném tempu, obojí věci, které mladé vlčici plné života neúplně sedly. Nejraději by se s Cyrou bavila dál, až by zašly do krajů, které by ani jedné nebyly povědomé - protože však okolo černavé vlčice neviděla dvakrát tak barevně sytou auru, rozhodla se ji nechat napospas svým myšlenkám.
Sluníčko se zrovinka líně drásalo k vrcholku tak, jako ony, když ji do čumáčku udeřil důvěrně známý pach. Zasvrběly ji tlapky (ač by se to jistě dalo přišít na triko jejich znavení po zdlouhavém cestování napříč ostrovy), ocásek se celý rozdováděl - už jsme skoro tam, skoro! „Podívej, už už budeme doma!“ řka, nezvládaje svou reakci držet na uzdě, „maminka nás už určitě bude vyhlížet! Třeba se jí zrovna budeš moct zeptat na ty magie. Ráda ti pomůže,“ navrhla, přestože si nebyla tak úplně jistá, že to Cyru láká.
Joseline náhle nabylo trošku smutno z toho, že je její cestování u konce - tatínek měl nakonec pravdu. Stejně tak ji měla ale černavá vlčice: kdyby si tímhle vším měla projít ještě jednou, dozajista by to bolelo dvakrát tak. Takže, hurá domů za rodinou!

>> Daénská smečka (přes Les Alf)

<< Les u Mostu (přes Louku)

Jejich cesta se zdála konečně nabírat veselejších, výraznějších barev - a to doslova. Přestože nedošlo ke změně samotné barvy, její odstín byl okatě jiný od toho, který ještě před chvílí zkoumala. Snad si z jejího okounění ale Cyra nedělala převelikou starost (byť se to snažila nedělat až tak výrazně?) Nebo si starší vlčice pomyslila, že se Joseline učí něčemu novému? Dosud aury považovala za projev její dospělosti, neboť tohle musilo být něco, co vidí i ostatní vlci.
„To bylo!“ přitakala ve spěchu, jen co se po černavé vlčici znovu podívala, „chtěla bych to zažít všechno ještě jednou. Hlavně mi chybí moji kamarádi,“ přiznala se, na pyscích trochu posmutnělý výraz. Kéž by Hvozdík mezitím, co se s tatínkem zapovídali s Vex, dorazil mezi Daénské! Hned by mu ráda ukázala každičké zákoutí, co jejich les měl - vždyť ho jako malá brázdila křížem-krážem! Že bys do něj ale trefila, to ne, poukázala s výsměchem, protože jsi byla furt jenom doma!
Dlouho nad tím nicméně nepolemizovala, jelikož s šokem naslouchala prapodivnému zjištění: „Jak to, že neobjevila?“ Pro Joseline magie představovala naprostou samozřejmost. Mít za maminku jednoho z nejlepších mágů celých ostrovů se holt pozná na první pohled! „Maminka, ta jich umí nespočet. Je to takový chodící záznam všech možných mocí, co na ostrovech může být,“ usmála se, „jednou bych jich chtěla taky tolik umět. Ale zatím vím jenom tolik, že ovládám zemi.“ Být už od narození v souznění se svým elementem, to pro vlky muselo být něco klíčového. Háček byl ale v tom, že někteří, co na ostrovy přicházeli, o takových věcech neměli ani zdání - kdoví, proč jim ostrovy vůbec magii dávali, když na to jejich těla nebyla uzpůsobena. Ale... musela být vůbec? „A jakou bys chtěla ovládat, kdybys mohla?“ Bude to dobré téma na odreagování od tohoto šíleného místa!

>> Ostříží zrak (přes Severní hory)

Změnit téma, to se Joseline zdálo jako ten nejlepší krok, který v tuhle chvíli mohla pro obě podniknout. Cyra se zdála trošku odlehčit, ba dokonce i zajímat o její příběh a ona na druhou stranu nemusela předstírat, že ticho, které mezi ně padlo jako kámen do propasti, bylo vítané. Hlava se jí zhoupla v pokývnutí, „samozřejmě!“ (protože to pro ni samozřejmé bylo), „jmenuje se Ré-... Révr?“ Kdyby tu tak byl zbytek dečkového tria, aby ji opravil! „A je z cizí země. Měl ještě nějaké společníky - mluvící kočku, další vlčici... Hledali tu nějakou svou kamarádku a chtěli naši pomoc.“ Na pysky jí ihned vyvstanul zářivý, veselý úsměv, jen co si na ně vzpomněla: „Naši, to jako mě, Hvozdíka - ten prý brzičko přijde do Daénu, je to můj největší kamarád -, Cipher, to je taky moje nej kámoška, a pak nějací další ze smečky Cipher,“ rozpovídala se, div jí huba nebolela. Živelně černavé vlčici popsala jejich výpravu skrz začarovaný les, v němž hledali jakousi tu nejvyšší představenou kněžku, a trošku se motala ve jménech, které si vybavovala jen matně. Holt měla hlavu na jiné věci! „Naháněl nás nějaký magický vítr, řekla bych. A ty stromy taky vypadaly dost nebezpečně!“
Na tváři jí vyrašila spokojená grimasa, když zjistila, že se Netopýrek zahákl o dečku a opatrně si ji na sebe nasunula, nezapomínaje si vzít pár pírek, které jí zbyly od Raevera - vlastně Cipher. Kdy ji zase uvidí? A bude to brzy? „No, ten Révr nás furt strašil s tím, že nám něco ublíží, a mě to moc polekalo. Takže když se znenadání začaly ohýbat stromy, zvedl se vítr a byly slyšet nějaké úplně ohavné zvuky, řekla jsem si, "aha, to je zase Révr!" - protože Révr ovládal magii, jenomže nebyl! A tak se jeden vlk z naší skupiny ohnal, aby mě zachránil,“ dovysvětlovala ještě, ráda, že jí někdo dal prostor se z toho všeho pořádně vyzpovídat. S Cyrou jí to šlo neskutečně lehce - asi to bylo tím společným lovem!
...Nedejbože chtěla, aby se jí zmínila spíš o tom Daénském s Chaosem?

>> Dračí průsmyk (přes Louku)

Ze zvědavého výrazu s nádechem očekávání se rázem stál nejistý, pokleslý výraz, který registroval kdejakou Cyřinu pohnutku. Její barevná mlhovina se zdála býti sama zšedlá, jako by s její otázkou pro černavou vlčici zmizela tatáž jiskra, která v ní ještě před malou chvílí tak zvesela poskakovala. Hups? Ouška se jí stáhla tak, jako srdéčko - nedejbože udělala něco šeredně, šeredně špatně! Mohlo se slovy ublížit až tak, že by s ní už vlčice třeba nechtěla nikdác promluvit? „Uhm,“ dodala sama Josie, jejíž pysky se už-už pohybovaly, „pokud bys-... Chtěla jsem...E-m,“ drala ze sebe, aby jí jakkoliv naznačila, že nemusí elaborovat.
„A-... Já v žádném boji ještě nebyla. Vlastně- vlastně byla! Bylo to docela nedávno. Já a moje skupina jsme cestovali po prvním ostrově s nějakým mluvícím havranem,“ řka takřka jedním dechem, jenom aby předešla zdlouhavému, uši-drásajícímu tichu, co se pomalu dralo jejich směrem. Pokud tu bylo něco, co nesnášela ze všeho nejvíc, bylo to právě tohle! Kéž by ho někdo dokázal vymýtit! „A pak jsme šli nějakým lesem, kde bylo šílené povětří. Úplně to házelo se stromy a my pak museli vzít nohy na ramena, protože nás skoro něco zakouslo,“ vysvětlila překotně. Její vyprávějí určitě nemělo hlavu a patu, protože u toho těkala očima všude, jen ne po Cyře a navrch si mnoho detailů v rámci hrstky sekund nedokázala úplně přesně vybavit - ale byla to malá daň za to, že nebudou mlčet. Hlavně ne ticho!!
Nakonec tichounce zafuněla, nutíc na pysky drobounký úsměv, „já- já si dojdu pro svoje věci a pak můžeme jít domů. Že?“ A dřív, než na to stihla Cyra odpovědět, zamířila ke své dece a Netopýrkovi, co v ní byl zachumlaný.

Drcnutí mladé vlčici takřka ihned vykouzlilo úsměv na tváři, ačkoliv se rozhodně nedalo tvrdit, že by si všecku tu sebelítost do této chvíle vymýšlela - kdesi hluboko v srdíčku si žel občas byla tak jistá svými činy, až je občas musela úplně pokazit. Hlavně když přijde na lov! Snad se nechodí na lovy celé smečky, to bych udělala ale věru velkou ostudu! „Máš pravdu,“ pokývla zkušenější vlčici, jejíž slova se pro ní pomaličku stávala jako písmo svaté, „já se to naučím! Vždyť mám celý život před sebou.“ Celičký ho prožít stěžováním si na svou neschopnost, aniž by s tím něco dělala - tfuj, to by byla teprve neslýchanou nestydou!
„Dobrou!“ popřála starší vlčici předtím, než se sama pustila do svého jídla. Jedním ouškem zaregistrovala, že cosi ještě zmínila, ale protože to nebylo mířeno na ni, rozhodla se to nechat plavat. Možná šlo o nějaký drobounký dovětek, který pro Josie nebyl příliš důležitý? No, pokud to byla otázka, určitě jí ještě uslyší! Mezitím se však uráčila sama rozhoupat: „A, Cyro?“ navrhla, házeje zkoumavé očka po své černavé kolegyňce, „pokud jsi ty jizvy nezískala v boji Daénu proti Chaosu... Kde jsi je získala?“ Ach, tak to přece jen nenechala být! Nebylo by lepší, kdyby tohle téma nechala plavat? Co naplat - alespoň prozkoumá svou teorii o tom, že má ta prazvláštní mlhovina co dočinění s tím, o čem vlk právě mluví.

Krví se jí prohnala mladická odvaha, kterou jaktěživ nezažila. Lovit s tatínkem bylo jiné, čímsi snad stresující - jeho oči dobře sloužily, a bystrý mozek si ji jistě měřil a zkoumal, jak užitečná by pro smečku byla. Jenomže teď a tady byla v lesích dočista sama, jen kdesi v dáli občas zaslechla zvuk přicházející od druhé vlčice. To bylo úplně jiné, vonělo to novotou a slabě i svobodou, kterou dosud okusila jen v malých doušcích.
Zatímco se Cyra vydala po dobře vypaseném zajíčkovi, Joseline pokračovala na své cestě za malým rejskem. Samozřejmě, že zatím nevěděla, co ji čeká - zvířátko naštěstí také ne, protože vlčice využila rad své společnice a nedala se prozradit větrem. Jak tak kladla jednu tlapku vedle druhé, zdálo se jí to všechno náhle tak zvláštně tiché - jako by příroda sama zatajovala dech nad jejími prvními výkony a jala se pozorně dívat, co dále vykoná. Těžko říct, zda se radovala - kudy totiž mladá slečna prošla, tam se občas ozval nějaká nastražený klacík.
To už rejsek bystřil, a s ním i Joseline. Podívali se na sebe ve vcelku komické chvíli, neboť vlčice přimrzla k místu a zvíře snad zvažovalo, zda si na takové nemehlo nedovolí a nevyjde mu vstříc. Jen co byla pravda, chtělo se jí do jisté míry ječet a utéci - oči rejska byly jako dva blyštivé kamínky a způsob, jakým se jeho čumáček hýbal a mrskal vousky do všech směrů, jí nepřišel příliš vábivý. Nu, ale co naplat - vlk musí jíst maso, ať už se mu chce, či nikoliv. Neohrabaná a nezkušená Josie využila toho, že se ze záhadného transu proprala dřív a už-už přinutila tlapky do mocného výskoku. Ačkoliv se zaškobrtla, dokázala ustát a pak už šlo jen o to malé zvířátko dohnat. Na rozdíl od zajíců nehopsal a nebyl ani tak rychlý, jak si zprvu myslila, což bylo přímo báječné - i tak jí nicméně dal zabrat.
Pocit, který se jí prohnal duší i tělem po úspěšném podchycení hlodavce, byl k nezaplacení. Hnědá vlčice si skoro radostní zatančila, jak byla šťastná! Pozapomněla však na jednu věc: pořádně zvíře zakousnout, aby se netrápilo v bolestech. Rejsek byl tichý, živý, jen občas sebou škubl - o tom Josie ale bohužel neměla zdání, protože to považovala za posmrtné křeče. Když tak s hrdostí došla k Cyře a svůj vlastní úlovek položila na zem, byla v šoku ze zjištění, že se chudáček ještě snaží odploužit pryč. Provedla s ním krátký proces a ukončila jeho trápení - pod očima černavé vlčice si však připadala nesmírně hloupě. „...To jsem nechtěla,“ ozvala se do napjatého ticha, „ani jsem si nevšimla, že byl ještě-... Ach jo,“ steskla si. Co na ní poví maminka, až se jí doma ukáže? A je vůbec doma? Úspěšně-neúspěšný lov mladou vlčici znovu naladil do modravého, smutného pohledu na celičký svět. „Těžko bych takhle mohla jít ve šlépějích táty, abych se stala lovcem! Vždyť by se za mě styděl, a já také.“

Vlčice nastražila ouška takřka ihned poté, co se Cyra zmínila o dalším, zřejmě Daénském jméně. Pobýval Enzou ještě na území jejich smečky, anebo se také ještě za zimy rozhodl vycestovat, jako její tatínek? „Nikdy jsem o nich neslyšela,“ přiznala zadumaně, ač její ocásek párkrát naprázdno máchl ve vzduchu, „ale moc ráda bych je poznala!“ Kéž by tak měl Daén nějaký sraz celičké smečky, aby si tam mohla prohlédnout všechny ty tváře, ku kterým by mohla přiřadit všechna ta jména!
„Ó, dobře!“ vyhrkla jen, když se její černavá společnice jala oponovat - musela se pořádně zamyslet, aby jí došlo, proč jí právě tohle Cyra řekla, ale jakmile si dala správné dvě a dvě dohromady, šlo to vesměs samo. V lovu toho bylo tolik, co brala za automatické: očividně se jednalo o obor mnoha tajů a zákoutí, kterým se bude muset mechanicky naučit. Achich-ouvej, kdyby to tak všechno šlo samo od sebe! Ale asi by to nebyla taková zábava, jako když to teď musela vykoumat takřka na vlastní pěst.
Jelikož nechtěla starší vlčici působit další trápení, jala se následovat jejích slov a už-už sama zachytila mlhavou stopu nějakého malého hlodavce - a čím menší, tím rychlejší, že? Na rozdíl od zajíců ale určitě nebudou skákat, a tak se nemá čeho bát! Celá natěšená na nadcházející lov hnula tlapky hezky za sebou - brzičko si ale uvědomila, že bude lepší vypadat alespoň trochu nenápadně, a tak se úplně zbytečně přesunula do plíživé pózy. Kořist ještě ani neviděla, a už po ní chtěla skákat, no jéje! To bude ještě komedie. Jen aby se s Cyrou nepletly jedna druhé pod tlapky.

Zjevně to byly prvopočátky jejího pořádného mládí, v němž se jala kvést jako vojtěšky někde na pastvinách. Do úplné dospělosti jí zbýval necelý rok (to ten čas ale letí!) a její duše se očividně snažila zaplnit tento krátký, příliš krátký čas tím, co dosud zameškala. „Opravdu? Je to škoda, určitě bys zbytku Daénu zajistila vítězství!“ vyřkla ve zdvořilostní frázi, než jí radostně pokývala hlavou. Kde by tak mohla začít? S hlasem plného expresivity a za využití hojné mimiky se vlčice jala povyprávět jí o tom, co se dozvěděla od tatínka: „Maminka tehdy byla čerstvou alfou, když se Chaos - víš, co je Chaos? - vydal zaútočit na... No, to úplně nevím, ale jsou zlí! A protože jsou zlí, tak se rozhodli jít do boje právě i s naší smečkou. Maminka po válce přesunula smečku do našich lesů,“ zkoušela si vybavit si byť jen sebemenší detail, ale moc dobře jí to nešlo. Škoda - kdyby se vyučila na takového archiváře, nikdy už by nemusela vytáhnout paty z domu, a to by se jí náramně líbilo! „Moc by mě zajímalo, kdo byl alfou před ní,“ vyřkla po chvíli jednu ze svých myšlenek, aniž čekala odpověď. Pokud se Cyra přidala do smečky tak, jako tatínek, jejich původního vůdce bude dost možná znát jen Lissandra - až přicestují domů, musí se jí na to doptat a celou situaci vyjasnit!
Pysky se jí stáhly do skromného úsměvu, jen co černavé společnici s jistou úlevou na srdéčku pokývla hlavou. Pokud na ní neplánuje žalovat, tak to by se od bývalé lovkyně mohla ještě něco naučit! „Jen si tu něco odložím,“ zmínila Cyře, a protože ještě stále nechtěla odkrývat své tajemství, odcupitala si to pořádný kus k nějakému stromu, na který odložila svou dečku i Netopýrka. „Hlavně ani muk,“ zašeptala směrem k němu, než se vesele vydala zpátky ke své kolegyňce. Jen co zavětřila, už-už hlavou pokynula směrem nalevo, dál od Netopýrka, „myslím, že tamtím směrem něco bude!“ Nebo se mýlila? Dost možná!

Zvesela se na svou společnici usmála, oháňka se pomalu zvedaje ze své unavené pózy kdesi mezi jejíma zadníma nohama. Zapomněla, že tam měla netopýřího kamaráda - snad mu, chudákovi, nepřivodila kinetózu! „A dvakrát tak silně, až se víc poznáme,“ pokývla, „protože já bych tě poznat moc chtěla.“ Takhle nějak se dělají kamarádi, pakliže se nemýlila? Och, kéž by na někoho mohla jen ukázat a on už by si řekl, zda-li s ní chce něco mít, či nikoliv! Svět umí být tak komplikovaný, když se mu zachce. A rázem si našla další důvod, proč se do něj nevydávat.
Zraky zvědavě následovala její pohled, ačkoliv se do celé situace nechtěla pranic vnucovat. Kdyby černavá vlčice chtěla, určitě by jí to řekla napřímo - tohle slovíčkaření Josie ale napovídalo, že to pro Cyru zřejmě nemusí být nejlepší zážitek. Ale to by hned měly společné, protože ani na jejích cestách mlhovina nebyla tak milosrdnou, jak se zprvu zdála! Kéž by existoval jiný způsob, jak do portálů vstupovat, jelikož jejich dosavadní metoda krádež-frnk se jí nezdála dvakrát tak příjemná, stejně tak, jako místní most. Možná, že druhý ostrov měl být od toho prvního oddělen schválně? „Myslela jsem si to. Tedy- nechci tě urazit! Ale ty jizvy... Jsou děsně cool,“ zmínila, krapet zmatkujíc v tom, jak správně podat svůj kompliment, „myslela jsem si, že jsi je získala v boji Daénu proti Chaosu. Je to pravda?“ To by tu kráčela s živoucí legendou!
Dřív, než se však stihla pořádně zamyslet, si Joseline povšimla prazvláštní změny v barvě, co okolo ní dosud tak hezky plula - jakoby se žlutavá, takřka oranžová nit jala poblednout a nabyla na tlumenějších barvách. Huh? „Ale lovit ještě určitě umíš,“ jala se ji trochu povzbudit, očima bloudíc po mlhovině její aury, „já popravdě... Neříkej to mamince, ale když jsem lovila s tatínkem, tak mi ten zajíc utekl. Moc mi to nejde,“ řka, ouška stáhnuty v čistém studu.

<< Most

Nomádství a cestování pro takovou Joseline dnešním dnem skončilo - svět byl ošklivý a moc, moc krutý k nevinným vlkům, kteří si jeho hněv vůbec nezasloužili. Proč by se do něj měla dobrovolně vydávat, když bude pod stříškou smečky vždycky v bezpečí a teple? A navrch!, až se tam přidá Hvozďa, dvakrát tak nebude mít důvod vycestovávat pryč. ...Ledaže by se jednalo o výpravu za Cipher, jejíž přítomnost samozřejmě ráda kdykoliv vyhledá. „Příště, až vycestuješ, na tebe budu doma čekat,“ řekla zamyšleně, „já už jsem světa viděla dost na to, abych věděla, že doma je vždycky nejlíp.“ Bude tam už maminka, bratři? Její sestry? A dojde tam brzičko i její tatínek?
Ocásek se jí nejistě držel u zadních nohou (a to nejen ze strachu, ale i tím, že jí tam hověl její netopýří, dosud utajovaný společník) a i ouška klesla, jen co se jí dostalo nepříliš uspokojující odpovědi. Ovšemže to nebylo vytvořeno vlky - vypadalo to nebezpečně a zubatě, ačkoliv Josie nepochybovala, že je to k uspokojení nemuselo ani přežvýkat. „Já jsem prošla takovým zajímavým portálem někde na louce,“ vysvětlila spěšně, leč na to bylo v tuhle chvíli příliš pozdě, „dostala jsem se přes něj na zasněžené vrcholky hor. Nikdy jsem se s mostem nesetkala.“ A už nikdy nesetká, o to se postará! Ach, čím déle v tom světě byla, tím šedší a ošklivější byl - kéž by už byla doma! Uklidnění Cyry jí na pysky ale přece jen vykouzlily drobounký úsměv. Ó, ale samozřejmě! Dokud jí u sebe má, pak se jí nemůže nic stát. Navíc má ještě dečku z Noramu, která má dozajista také nějaký speciální padák. Že? „Tak to zkusme,“ přitakala nakonec, následující každičký pohyb vlčice. Úzkosti z pádu z výšky se nicméně plně nezbavila, a tak se snažila rozptýlit pobrukováním si nějaké náhodné melodie, co jí zrovna napadla.
Co se tak procházela za Cyrou, povšimla si té stejné, prazvláštní mlhoviny, která kolem vlčice putovala - tentokrát se její barva zdála být o cosi sytější, hezčí. „Ty ve smečce taky děláš lovce? Jako tatínek?“ optala se ještě pro jistotu předtím, než jí její návrh odsouhlasila - nechtěla se totižto ztrapnit vysvětlováním, že lovit vlastně neumí.

<< Nížina hojnosti přes Temný les

„Tak to jsi ve smečce hodně dlouho! Je mi líto, že jsem tě potkala teprve dnes,“ vyhrkla překvapeně. Ale... Koho ona vůbec ve smečce znala, mimo svůj vrh a své rodiče? Vlastně si vybavila jenom svou sestru, která též připomínala spíš matnou vzpomínku. Ale co její velký bratr? Asi byl taky dán všanc nějaké nevěstě. Do Zlaté ale asi ne, když o ní tatínek povídal... Tak kam? Koutkem duše se jí ale přece jen v něčem ulevilo: zdálo se totiž, že v jejich rodině odchází do jiných smeček jenom samci. Ledaže její velké sestře stihla maminka něco najít, zatímco ona byla pryč?
A kolik jich ve smečce vůbec bylo? Tolik otázek, tak málo odpovědí! Jelikož však v tuto chvíli nebyla v okolí své maminky, ani tatínka a tak nemohla dělat úplnou ostudu, odvážila se Cyře položit další otázku: „Vzpomínám si, že jsem moc členů ze smečky nikdy nepotkala,“ navrhla, chtěje z vlčice nenápadně vymámit odpověď na to, kolik Daéňanů vlastně je, „ale byla zima, tak jich asi bylo hodně na lovech a u hranic, že?“
Tvář se jí zkrabatila do nejistého výrazu. Budou opravdu muset projít tímto lesem? Když se jala vycestovat a hledat svou rodinu, tímto místem vůbec nemusela projít - nemohli zvolit právě tu před tímhle děsivým lesíkem a jeho mostem? Už tak emočně vratká Joseline doslovně vyslechla přání černavé vlčice a držela se jí takřka jako klíště, maje Cyřin ocásek blízko své tváře až tak, že jí občas omylem polechtal. Jistota je jistota! Daéňanka ale očividně dobře věděla, kudy má jít a tak se dvojici nestalo nic špatného. Zatím. Když totižto přešli k vratkému mostu, Josie ztratila svou zbývající jistotu a zaraženě se podívala po své společnici: „Nepůjde to nějak obejít? Co to vlastně je?“

>> Les u mostu

Óch, jaká to velká ostuda, neznat jména stejné smečky! Kéž by jich alespoň bylo tolik, že by se mohla v rozličně znějících přezdívkách a osloveních topit - co si tak ale matně vybavovala, smečka pro ni vždycky znamenala maminku, bratry, sestry a červeného ptáka, který zjevně patřil právě Lissandře. Jak ten ji uměl občas bolestně potahat za ocásek! „Pardon, Cyro,“ řka se zdvořilým úsměvem, zkoušejíc její jméno na svém jazyku, „též mne moc těší!“
Zatímco se černavá vlčice dívala z nějakého důvodu do dálky, Joseline si tuhle chvilku ukradla k tomu, aby ji mohla po-očku prozkoumat. Její jizvy jí naháněly hrůzu a zároveň připomněly boj, který Daén v dávných létech prý zvládl - bojovala tahle vlčice po boku jejích rodičů v nejvyšší nouzi? To by pak určitě musela ve smečce zastávat výsadní postavení! Ach, musím toho o ní tolika zjistit! Snad jí to nebude vadit? Ač byla mladá vlčice stále posmutnělá celou situací, co se jí právě odehrála před očima, zájem, který v ní Cyra budila, zjevně plápolal o cosi silněji.
„Oh,“ vyhrkla jen, co jí došlo, že vlčice celou dobu zkoumala jejich nastávající cestu (jak bych se vůbec sama dostala domů? Dozajista bych tam netrefila!) „samozřejmě!“ Ještě si stihla svou nově získanou dečku přitáhnout blíže ke krku - musí si najít místečko, kde ji skryje a kde by se mohli setkávat s Cipher a Hvozdíkem! -, než cupitala přímo za svou kormidelnicí (a nemohla si odpustit ještě houknout za Minkarem: „tak zase někdy, Minkare!“). „Jste ve smečce už dlouho, Cyro? Nikdy jsem vás tam nepotkala!“ začala, aby jim cesta rychleji ubíhala.

>> Most přes Temný les

Děkuji převelice, 1% prosím do vytrvalosti! :D