Příspěvky uživatele

< návrat zpět

DubenJméno vlka: Joseline
Počet postů: 1
Postavení: Kappa
Povýšení: Sigma ↑ Kappa
Funkce: -- (aspirující léčitel)
Aktivita pro smečku: --
Krátké shrnutí: Pozorovala rozepře Vina a Vex a cítila se u toho velmi, velmi mizerně.
Smečková minihra: --

Jak by se asi byla zachovala na tatínkově místě, kdyby jí právě tohle někdy udělala jedna z jejích sester? Ustála by to, nebo by všecku tu zlobu, co se v daný moment mezi vlky umí nehezky nahromadit, zvládla zvrátit? Stěží by se zvládla srovnat z tak markantní ztrátou, to bylo navýsost jisté!
Srovnala ouška, jen co se ozvala jejich černavá, žel donedávna vcelku odstrčená společnice - matně z krátké, předcházející výměny slov pochopila, že se jednalo o členku Daénské smečky. Ach, kéž bych ji tak potkala za lepších podmínek! Mohlo to být tak krásné. „Opravdu?“ ozvala se zdvořile, snažíc se na pysky dostat úsměv, který ji ne a ne poslechnout. To bylo ale nadělení! „To bych...“ řkouc, ačkoliv se na moment zastavila a podívala se tatínkovi do tváře, zda by měl nějaké námitky. Slíbila si, že ho dopraví domů, ale nebude teď potřebovat chvilku pro sebe? Kdyby byla na jeho místě, potřebovala by chvíle dokonce dvě! „...Byla bych moc ráda. Chybí mi maminka,“ uznala, „a jí už je určitě taky smutno.“ ...Pokud se už dostala domů. I tak by ve smečce ale měla Erena a Lycana, pokud někde její bratři nepobíhají - vlastně by jim mohla oběma zrovinka povědět o tom, jak se věci mají s jejich vdavkami. Bude lepší to slyšet od sestry, než-li vlastních rodičů, rozhodně!
„A- a maminka určitě bude shovívavější, když jí o našem cestování povím prve já, tati,“ vytočila se nakonec na tatínka a na chvíli se k němu přitulila, loučíc se, než se usmála po své zjizvené společnici. „Nikdy jsem se vám pořádně nepředstavila, že? Těší mne, já jsem Joseline! A vy- err, omluvte mě, Ciera?“

Ale v čem to vůbec není fér? A proč to říká zrovna tatínkovi? Věděla snad ještě něco, co ani on, ani ona nahlas před jejími oušky nechtěli přiznat? Vězelo za tím vším něco patrně hlubšího? Lhali si tu oba do očí? „Ale- vždyť-!“ soukala ze sebe jako z deky, ačkoliv si dopředu žádnou rozumnou větu nepřipravila. Mohlo to být nefér, nu dobrá!- ale bylo to nefér taky vůči jejímu tatínkovi, který za to nemohl a neměl tak jak nabídnout rámě, aby se o tíhu jejího osudu podělil. A kdyby tak udělal, zase by to bylo dvakrát tak nefér právě vůči jemu - proč by nosil neštěstí někoho, kdo si tu sám nevyřčeně řekl, že jeho rodinou nechce být?
Kloudného slova se od ní žel její tetičce žel asi nikdy nedostane, ale co ona ví, kam ji vítr jednou v životě zavane? Cítila na srdéčku jakýsi nevysvětlitelný žal, který ne a ne přestat tlačit na její hruď - tak rychle nabyla tetu, a tak rychle ji také ztratila! Vždyť by ji nakonec ráda poznala a dobrala se pravdy, ale-... A co mi v tom vlastně brání? Ví, jak vypadá a jak se jmenuje; matně si vybaví také její řeči o minulosti. Až se s tatínkem podívají zase domů, kde pár chvil pobude, vydá se Vex hledat a znovu si to všechno vyslechne - nezaseknout v rodině totižto v nějakém sporu sekyrku, to je dozajista všechny přivede jen k velkému smutku. O tom život avšak nebyl a nikdác ani nebude, o to se Josie postará!
Smutnými kukadly se po odchodu Vex podívala na otce, zda-li se snad sám teď a tady nějak neozve, snad hořkostí, či aspoň pochopením. Tak by jí ulehčil trápení! „Já už bych chtěla domů,“ přiznala se po chvíli, co mlčela a tlapkou si přitáhla dečku blíž k sobě, „ten svět není tak dobrý, jak jsi povídal.“

Březen
Jméno vlka: Joseline
Počet postů: 13
Postavení: Sigma
Povýšení: --
Funkce: -- (aspirující léčitel)
Aktivita pro smečku: --
Krátké shrnutí: Na cestách s tátou poznala svého prvního kamaráda mimo smečku, Minkara, který byl chudák napospas ponechán uprskanou Vex. Ten ji s tátou učil různým bylinkám. V obchůdku se snažila naverbovat Wua do Daénu a získala u něj mazlíčka, s nímž se doteď nechce příliš chlubit. Pak se ocitla ve skupině zvláštních vlků v Tajze, kteří jsou prý z Noramu - vlkům, co tam přišli, dali za úkol pomoct s hledáním jakési kněžky Iriesty. Spolu s novými kamarády Keijim, Podbělem, Cipher a Hvozdíkem (od kterého mimochodem zjistila, že půjde k nim domů!) plus mluvícím krkavcem Raeverem šli do začarovaného lesa. Tu a tam se pohádali, skoro přizabili, vítězně získali pár pírek od Raevera a pak se s Cipher oddělila směrem zpátky na louku. Bavila se s ní o rodině (zjistila také, že si nějaká šílená Taiclara chce nárokovat jejího bratra za muže). Tam letmo potkala Einara, naučila se váčkovce duhové a navrch znovu potkala Vex, co o jejím taťkoví mluví samé nesmysly a pomluvy a lži - a tak jako správná dcera v tuhle chvíli brání jeho čest!
Smečková minihra: --

Děkuji za akci a příležitost se jí zúčastnit! <3

Joseline prosím:
- Tlapky do aury
- Slevu do obchůdku
- Poukaz - magie, pavučina

Zapsáno

Vino, Vex, Angee

Gesto Cipher bylo samozřejmě víc, než vítané - už ze sebe tu dečku nikdy nesundám! Nikdy!! -, ale její odchod jí i tak zamrzel až tak, že se jí na pysky dostal pochmurný výraz. Jeden nabyde přátel, a už se s nimi musí hned loučit! Tu odcházela Cipher, tam se Minkar zase zdál bavit s nějakou moc zajímavou paní, co měla v očích divnou mlhu („Dobrý den, Minkarova kamarádko!“), aniž by je představil. Potkají se ještě někdy? A co Keiji, Podběl, nebo třeba právě takový Hvozdík?! Splní to, co řekl, a dojde jednou skutečně do Daénu? Musí! Vždyť ho musím představit tátovi a mámě, a taky bráchům, oh- a Elvean by se taky dozajista líbil! No jen ať se opováží nedojít, nezbedník jeden noramský!
Jakmile Vex promluvila, Joseline ihned došlo, proč se od nich ostatní vlci zjevně začali distancovat. Nálada, která panovala mezi jejím tátou a její údajnou tetičkou totiž nedělala dvakrát tak dobře ani jí! Pche, ségra a takhle se do něj navážet! To určitě není pravda! Rodina je rodina - a chová se úplně jinak, než co tu předváděla Vex. Nebýt dcerou samotného Vina, třeba by nebyla tak napružená z toho, co tu o svém tátovi slyšela - jenže osud to tak chtěl...! Čest svého táty musí nakonec bránit každé dítě, sebevíc mylné může být: „Ale vždyť to vůbec není jeho chyba,“ odporovala, stojíce hezky právě po jeho boku, „ani tam nebyl, tak o tom přece nemohl vědět, né! A- a kdyby byl, tak by svoje sourozence nenechal ve štychu. Protože sourozenci se k sobě mají chovat dobře,“ tak si z toho, milá Vex, pro příště něco třeba vem, než tu začneš prskat!

Děkuji převelice, všichni jsme zářili nádherně a snad budeme ještě dlouho!
Všechny procenta prosím Joseline do vytrvalosti <3

Nejvíc se mi jako ostatním líbily pokémon kartičky, dosti inovativní, a nejméně asi možná nutnost se dotknout trávy (/jk)

Převelice děkuji za akci! Byla zábava poznávat svou postavu z... trochu jiného úhlu, haha. 2% prosím do lovu, penízky do kasičky :]

Cipher, Cyra, Minkar, Vino, Vex
Beta? To už se na místní aristokratku hodilo! „Tak to tvoji mámu moc ráda někdy poznám!“ zamávala nadšeně ocáskem. Když už bude Cipher žádat o tlapku, tak by jí asi měla znát, no ne snad? Stejně tak, jako její kámoška právě poznala jejího tátu. Tak, a budou si kvit! Konverzace bylo vlnité moře, pozornost byla plachta ve větru a Joseline začínala mít patrné problémy s tím se rozhodnout, kam dřív se svými zraky skočí. Však než cokoliv udělala, tak: „Jéjdáaa! CIPHÉER!“ štěkla nešťastně, a už-už ji peskovala. Chudačky hrdličky! Jí bude říkat, že řve, a pak tu sama tak nehorázně- no tohleto-!
Cyra musela být opravdový chudák, takhle se zjevit uprostřed konverzace. Proto se po ní Joseline usmála, „já jsem Joseline, a tohle je Váčkovka duhová, která-“ a jéje, žádná už tu nebyla. Omluvně se proto na Cyru podívala, „hups, tak to už zbytek informací asi nebudeš potřebovat!“
„Neslyšela!“ hlásila hned Minkarovi, svému prvnímu kamarádovi vůbec a s napjatým výrazem poslouchala, co jí předával. Ó, další kytičky - ty se sbíraly jedna radost! „Zákeřná květina,“ uznala s pokývnutím.
„Ano, ano! Prý chce její alfa moje bráchy pro nějakou nafrněnou Taiclaru!“ Moment! To ji tu chtěla nechat mezi těma všema dospělákama samotnou? Musela už opravdu za Hankou? No táák, vždyť s ní budeš moct být celý rok! „Nikam,“ řka proto kňouravým, vymlouvačným hlasem. Ale co, pokud se jí chtělo jít, nu dobrá - předtím, než tak však Cipher udělala, ji Jos popadla a hravě vtiskla na tvář pusu. Tak, a teď si maž kam se ti zlíbí!
No jéje, vždyť nikdo nekřičel - to totižto nebylo pranic slušné! Však její další slova jí zabolela na srdíčku, ač ani nebyla mířena jejím směrem. Co proti jejímu tátovi furt ta ochechule měla? A pak přišla ta zápletka jako ze shakespearovy hry: Bratře. Seriózně právě řekla bratře?! Tlama jí padla údivem a Josie se už-už dívala po svém otci, co on na to. Vždyť ji neznal - jak by to mohla být jeho sestra?! ...Ledaže by jí celou tu dobu lhal?

<< Hraniční pohoří

„No tak to teda nesmím dovolit!“ vykulila překvapeně očka a párkrát zamrkala. Jejího bráchu teda žádná taková vlčice nedostane, jenom přes její mrtvolu! „Já se vsadím, že žádného táta nedá,“ zadumala nakonec - zda to samé platilo o její mámě, co byla právě alfa, to už se Josie neodvažovala zmínit. Věřila, že už bude doma a mnohem víc se bude chtít věnovat svým vlastním dětem (což samozřejmě zahrnovalo i smečku), než nějakým politickým sňatkům. Vždyť ani jednoho bratra zas tak moc neznala, a už by ho dávala pryč? Ne, to by se Taiclara musela nastěhovat k nim. Vlčici z toho hrůzou stouply chlupy na zátylku, takovou já doma nechci! Nechci!! „A ty by sis mě vzala?“ hravě se usmála, „to bys ale asi musela taky být dcera alfy. Nebo alespoň bety, né? Nebo na takových věcech nesejde?“ zkoumala dál, jen tak nahlas. Táta byl beta, máma alfa - Taiclara dcera alfy, její bratři synové alfy... Ještě se musí zeptat Minkara, jestli on má nějakou paní a jakého postavení jsou, aby svou teorii otestovala!
S našpicovanýma ušima poslouchala její vyprávění a občas u toho šokem vydala jakýsi zvuk, nechtěje se jí věřit, že by tohle bylo skutečné. Vlk s křídly, hořící, a navrch k tomu alfa? To jí přišlo spíš jako svatý obrázek! „A není ten váš alfa spíš nějaký bůžek, jako pan Kii a-“ a v tom se jí tlamička s cvaknutím zavřela, v překvapení hledící do očí právě vlka, o kterém si nyní povídaly. Hups! „Dobrý, pane!“ vyjekla úlekem k Einarovi, už-už se rovnaje do hrdé, důstojné pózy, protože budil přirozenou autoritu a respekt a rychle pádila pryč.
„Cipher!“ zakňourala na svou kamarádku, co byla horší, než torpédo, „to je můj táta! Tati, tohle je moje nejlepší kamarádka,“ zahlásila Vinovi svorně, div se radostí ve svém hlase nezačala topit.
Ještě pochytila jméno kytky a její popis, kývaje hlavou, než se její pozornost... tak trochu rozbila. Schopnost se soustředit letěla oknem hned, co si všimla toho velkého shonu vlků - jak hezky se na ně usmívalo sluníčko, jak zvučný byl ptačí hlas! Sněženky, mezi nimi vlci, no jeden by si to hned chtěl namalovat. Tu se podívala po kytičkách, duhových i normálních, hned zas po Cipher, Minkarovi a svém tátovi, až nakonec si tam, a vůbec to nebylo daleko, všimla mnohem zajímavějších věcí: „Vex! Tati, tati, to je určitě Vex!“ řka, dychtivá a rozhodně ne tichá.

<< Začarovaný les

Ó, taková štědrost - bude se muset podělit s Hvozďou, až ho zase uvidí! Ocásek se jí samou radostí div nezbláznil! ...Což samozřejmě vyrušilo jejího netopýra, co se jí nenápadně přesunul na vnitřní stranu stehna. Tak, a teď ho nezmrzačí, ani kdyby chtěla!
Ještě si po pírku stihla přejet tlapkou, než už ouška kroutila zpátky za hnědavou vlčicí - vyšlo z ní něco totiž něco, co ji dočista zmátlo. „Zmizeli?“ dostala ze sebe zadumaně, než do ní pobaveně drcla celým tělem, „tys určitě byla tak rychlá, že ti nikdo z nich nestačil! Vsadím se, že na tebe budou čekat zpátky doma,“ nabídla jí na uklidnění. Na, ber, dokud nezačne tvořit scénáře o tom, jak už jsou určitě sežráni tím větrným monstrem ze začarovaného lesíka!
„Co? A to jako proč? Vždyť se naše smečky neznají, né?“ dostala ze sebe v samém překvapení, hlas nesouc jakýsi ochranářský podtón, „ale jo, mám dva bráchy.“ Hups, ta taky říkala o svém rodinném příslušenství hned na potkání! Ale Cipher byla výjimečná a důvěryhodná, protože to byla její kamarádka. Tak! Až o ní uslyší tatínek, jistě mu pukne srdéčko závistí.
Skoro po něm chmatla, aby ho mohla obdivovat z blízka! „Jé, z toho bys měla pěknou náušnici!“ nadchla se hned, „a to máš odkud? Neměl Keiji taky jedno takové?“ ještě nikdy neslyšela o tom, že by některé smečky používali pírka jako určování toho, že jsou v jedné velké komunitě. Nebo měli v horách nějakou pohromu a epidemii ptáků! „Nedoneseš mi jedno taky, až nás s Hvozďou přijdeš do Daénu navštívit?“
V tu ránu se okolo Cipher něco na zlomek vteřiny mihlo - jakási barva, kterou nedokázala určit. Huh? To slunce je dneska nějaké divné! Nedejbože hledáním Iriesty rozbily magii ostrovů?! ZNOVU?!

>> Nížina hojnosti

Samozřejmě, že se Joseline držela své nové kamarádky - vždyť ji taky úplně napoprvé do právě téhle skupinky zavedla, tak proč jí nevěřit i teď, co se strachy hnali pryč od monster vystřižených z nočních můr? Jejím vedlejším cílem byl samozřejmě zisk pírka, které jí visely od tlamy, ale nemějme jí to za zlé!
„Jéminkote, jéminkote!“ vyjekla ještě v úžasu, že se jim vůbec podařilo utéct ruce nemilosrdného osudu - naplněna přebytečným adrenalinem měla tolik energie, že její pozornost skákala z jednoho podnětu na druhý. Možná proto se sotva stihla rozhlédnout, než-li znovu poslušně následovala Cipher. „To bylo žůžo!“ A ta deka, proboha, nech ji pod ni ještě jednou vlézt, prosím!
„Sajonára, potkáme se, až si přijdu vyzvednout Cipher z vaší smečky! Hvozďo, tebe doufám brzo uvidím v Daénu!“ zvolala ještě rychle za zbytkem a už-už pádila za svou kapitánkou. Růžových odstínů, které o světě její brejličky nabraly, jí mlžily zrak. I proto hnědavé vlčici ihned veledůležitě pokývala hlavou, aniž by byla zaskočena tím, že nějaké v prvé řadě hledala: „A pak mi dáš jedno z těch pírek, viď?“ zaprosila se smutnýma očima, nuž brzičko nato jimi bloudila, aby vlčici pomohla najít její rodiče. Zdali-pak je její táta stále na louce, kam mířili? „No počkej jako- tys jim neřekla, kam jdeš?!“

>> Hraniční pohoří

R Y C H L O H R A
Noram (2/2)

<< Tajga
Pod vedením dobráka Keijiho, který se zdál znát cestu přes začarovaný les, se jejich skromná skupinka jala k jejímu potěšení více poznávat. Aby se Joseline přiznala, vlastně neměla převeliké tušení, kde měl být cíl jejich poutě - protože byla ale cesta veselá, moc jí na tom nezáleželo. Tak třeba, jak by mohla zjistit, že je Cipher ze stejné smečky, z jaké Hvozdík právě odchází? Nebo že jde právě do Daénu? Nijak - všechno to vyplynulo z rychle se zpevňujícího pouta, co tuhle trojku tak hezky začalo tmelit k sobě.
První komplikace nastaly až ve chvíli, co se Raever rozhodl, že má dost jejich štěbetání. Les začal šílet a bláznil - stromy se začaly bez jakéhokoliv podnětu pohybovat a to až tak, že ve zlomku chvíle byla polovina skupiny vystrašena k smrti. Vlci, zamlženi úlekem, dělali povyk a psí kusy jeden přes druhého, než se nakonec v blesku vydali na zbabělý úprk.
Raever se po chvíli přiznal ke svým činům, což mnohým nechalo nepříjemnou pachuť v tlamě a když se na ně začalo valit další nebezpečí, našli jedinci jako Joseline, kteří ho vůbec, ale vůbec nebrali vážně. Když se na ně vrhl nový, tentokrát již skutečný varovný vykřičník, vlčice ho ignorovala a aby prosadila svou, jala se mu vydat tváří v tvář. Jaké to štěstí, že měl Keiji i Raever mozkové buňky i za ní! Keiji ji okamžitě odstranil ze scény, zatímco krkavec obětoval kus svého peří, které Cipher ihned sbírala. A pak čas na další, tentokrát již skutečný útěk!
Ačkoliv se jim nepodařilo najít Iriestu, všichni ze spleti prokletého lesa vyvázli (téměř) v celku - navrch si třeba taková Cipher nesla tu nejkrásnější trofej, co kde-kdo mohl získat, totižto Raeverovo peří! Jen osudu dečky Joseline litovala, neb jí kus látky bude žalostně chybět.

K O N E C

<< Hraniční pohoří

Sláva nazdar výletu, Joseline se podařilo při sestupu z hor zabloudit - namísto toho, aby se vrátila zpátky do nížiny a podala tatínkovi zprávu o jejím zklamání, povedlo se jí zašmodrchat do něčeho jiného. Hle! Ve vzduchu plápolala nějaká moc pěkná, blyštivá věcička, co jí pomohla vybavit si matné vzpomínky na maminku. Pěkná magie, moc pěkná! A dá se to vzít domů? Můžu si ji schovat do kožíšku a přidat do své sbírky doma?
Zvesela zamávala ocáskem, plna odhodlání tu zvláštní věc nabrat do tlamy a uzurpnout si ji do svého vlastnictví - ale světě div se, ona se nedala! A tak...

R Y C H L O H R A
Noram (1/2)
...Se mladá vlčice slepě vydala jako poslušný následovník za bludičkou. Mezi stromy tajgy se jižanka necítila dvakrát tak komfortně, ale milé, čímsi domácí světélko vycházející z magické kuličky uhranulo její pozornost natolik, že za ním kráčela jako za svým spasitelem. Brzičko se díky němu dostala k velké skupině vlků a vcelku zvláštnímu stanu připomínajícího vymoženosti ze světa Wua. Byl zde snad, mohla mu nabízet členství v Daénské smečce?
Ochutnala čaj, nadchla se pro fantasmagorský výpravek o kněžkách - já budu také jednou kněžka! - a i přes svou prvotní ostýchavost poznala tu nejlepší dvojku jejích vrstevníků. Dosud se jí nestalo, že by si našla kamarády podobného věku a už vůbec ne takové, co měli stejný směr k Daénu. Jupí! Seilaine, Loki i Raever skupinu vlků uvítali pohoštěním, ale i přivelmi poutavou žádankou o pomoc. Byly věci, kterým nerozuměla a také pojmy, co jí byly cizí - většinou si tak jen šeptala mezi svými a tu a tam zbystřela. Až úplně zapomněla na to, že šla hledat Vex!
Protože by své nově nabyté přátelství ztratila věru nerada, ihned se vydala po stopách Cipher, zdánlivé vedoucí jejich aliance čajových lístků. Hurá kupředu, za dobrodružstvím po boku statného Keijiho, krkavce Raevera, mlčenlivého Podběla, starostlivého Hvozdíka a nebojácné Cipher!

>> Začarovaný les

<< Nížina hojnosti

Kdyby jen věděla, že o chloupek unikla novému, unikátnímu poznání! Ale takový už dost možná bude její osud - být na tom správném místě, vždy nicméně o minutu, ba sekundu špatně. Možná, že právě počínaje dneškem uvalila na svou osobu nějaké prokletí, co se pak bude lepit na tlapky i jejím dětem, a dětem jejích dětí, a... Ještě, že se v tuhle chvíli nejednalo o žádné dramatické věci, a tak se nemusela nad ničím stresovat!
S drobounkým, rostoucím úsměvem na pyscích cestovala kupředu. Pod úpatím hor se na chviličku pozastavila, neboť si povšimla vůbec prvních jarních kvítků, a celá nabitá novou energií si rozhodla hned dva z nich strčit hezky za ouška - jaro je tu, volejte sláva! Ach, bude k vlkům milostivé a teplé? Poroste zas flóra v takových mezích, že z toho budou plesat srdíčka i těm největším mrzoutům? Kéž by! Joseline dosud právě tohle období příliš nepoznala, a tak jí tlapky téměř svrběly nadšením. „A ty, netopýre, máš rád jaro? Jak ti mám vlastně říkat?“ optala se zadumaně, však - nic. Její znavený společník byl až tak zachumlaný do její husté, zimní srsti, že si jí moc nevšímal.
Bylo vůbec etické někoho pojmenovávat, zatímco spali? „Tak já ti budu říkat Netopýrku. To je milá přezdívka, ne? A ty mi jednou povíš své jméno!“ zvolala nadšeně. Tak-tak, bude z nich přenádherné duo!
Při sestupu z hor si Joseline povšimla zvláštní barvičky, která jí do zbytku přírody nepadla a protože byla dcera Lissandřina, ihned se vydala kupředu to prozkoumat.

>> Tajga