Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Mrazivá jeskyně

Kupředu, dál, až za hranice jejího poznání! Joseline se sebou byla nesmírně spokojená, a taky se tak samozřejmě nesla - hlava sebevědomě vzhůru, hruď tak trochu vypnutá... No, jako správná mladá dáma, co se odhodlala na vlastní pěst něco poznat! Ale kterým směrem bych se měla vydat? Tak to tak trochu nedomyslela. Hups.
Kdyby byla takovou Vex, kam by asi utekla? Vypadala jako kost a kůže, trochu opelichané, ošklivé káčátko - z takových ale také mnohdy rostly nesmírně vznešené husy s dlouhými krčky, jejich eleganci záviděl kdejaký další tvor. Mohla to být moje vrstevnice, ale prostě jenom tulačka? To by ale neznala taťku a tetky se strýcema. Nebo jo? Možná, že neměla úkryt, ale stříšku by u někoho určitě mohla najít, ne? Kéž by zabloudila Jos přímo pod čumák a ony si mohly popovídat tváří v tvář! Měla tolik otázek, až jí to tížilo.
Na pach vlčice si pamatovala jen matně - i proto, když zachytila jakousi slabounkou, téměř nepatrnou stopu, nebyla si svým dalším počinem dvakrát tak jistá. Kupředu, nebo tady svorně počkat na tatínka? „A ty se po ní podívat nechceš?“ vyhrkla náhle ku svému netopýrovi, co se svorně skrýval kdesi po jejím těle, „tebe to nezajímá tak, jako mě?“ Och, tak to z nich nebudou tak dobří přátelé, jak si malovala.
Koutkem oka si povšimla cizích vlků - byli jí však tak vzdálení, že to byly spíš matné skvrny v dálce. Či to bylo špatným dalekozrakem?

>> Hraniční pohoří

„To nevím,“ přiznala, snad až v rozpacích z toho, že se ji furt na něco takhle doptával. Nechtěl jí taky trochu s tím přemýšlením občas pomoct, nó? Asi nebude tak vševědoucí, jak si zprvu myslela, ačkoliv - ne, taťka ví přece všechno! Jenom tohle výjimečně ne. Tak, záhada rozlousknuta!
Ač se rozhovor točíc kolem bylinek náramně její dušičce líbil, tu a tam měla problém si s takovým rozsahem informací zapamatovat každičký detail. Bylo jich tolik! Jak to ten jejich léčitel může zvládat všechno nosit zapsané v hlavě? Nebo na to utvořil nějakou příručku, kterou se řídí?
Namísto odpovědi, kterou se ze sebe snažila všemožně vypotit jak u zkoušek, koutkem oka zaznamenala pohyb - a pak jakýsi zvláštní zvuk. Očima rychle přejela po dvou vlcích v její společnosti, než sama povytočila hlavu. Huh? „Ó, já venku budu první! A prostě tu Vex najdu,“ přislíbila hned tatínkovi, ale dřív, než jí mohl něco namítnout, pelášila směrem ven - nutně totiž potřebovala získat všecičko, co o vlčici mohla, jen aby to tatínkovi naservírovala přímo pod čumák. To by na ni byl táak pyšný!

>> Nížina hojnosti

<< Tundra

„Byla tak úžasná! A kolik barev se do ní vlezlo! Co ji asi způsobuje?“ Potěšeně dumala. „Musela lákat vlky z celého kraje,“ řka, usmívajíc se na celé kolo. Jak jí to jen těšilo, mít něco, co s Minkarem může sdílet - neznamenalo to totiž, že teď spolu mají něco společného, tedy přátelského? Kéžby, kéžby!
Co sdílela s jejím novým netopýrem? Třeba oba dva máme rádi stejné ovoce, zkusila, než to zavrhla, oba máme rádi tmu! A jeskyně! To už bylo přijatelnější!
To už se však jala narovnat, trochu vypnout hruď, chtěje se obhájit před světem, kterému ještě moc dobře neuměla předávat své myšlenky. Jaký bujarý dosud vedla vnitřní život - a teď hurá s ním ven, přežvýkaný klidně na třicetkrát! „Já si myslím,“ začala s jakousi hrdostí, ráda, že se může projevit - pak však na dlouho zmlkla, než se znovu zahlásila o slovo. Horko-těžce uvažovala, jak to co nejlépe popsat. Prvně myslet, až pak mluvit! „Samozřejmě, že by to nebyla ledajaká magie,“ přitakala, „třeba je tak silná, že ji ještě neumí pořádně ovládat. Nebo byla pod kouzlem někoho jiného! Možná bychom ji mohli vyhledat, ať se jí zeptáme a třeba jí pomůžeme!“ navrhla ihned, neb dychtila po tom o Vex vědět víc, mnohem víc, než co vlčice tak nemile vyplivla před jejich tlapky. Až měla chuť se jí podívat do mozku a zavolat tam: "Co a proč?!"
Ze svých představ zpozorněla teprve tehdy, co jí tatínek oslovil jménem. Oh, tohle bude pro ni! Teprve v tuto chvíli si uvědomila, že dost možná bude odkázána na to se stravovat převážně z jí tak blízké přírody a popravdě si nebyla jistá, co si myslet. I přesto do sebe všecky detaily nasákla jako právě taková houba, a už-už zírala na Minkara, „moc špatně? A není na to nějaká bylinka, co to zmírní?“ zvídala. Na to by ten... ten Trychtýřek asi nepomohl, že?

1. Joseline
2. Jednou jako porotce, pokud jako účastník, tak to si nepamatuji
3. Keiji, Xander, Ellie - pokud budou hrát! :D
4. C

>> Dvojčata (přes Ledové pláně)

Samozřejmě dumala hned vedle svého tatínka - víc hlav totiž víc ví! A čím víc toho slyšela, tím zmatenější byla. Znala věci, co očividně znal jenom táta, co ji ničím nepoznal, byla paranoidní, možná trochu vyšinutá...
Zatímco tak hezky přemýšlela, zraky byly upoutány magickým obchůdkem. Ah, to musel být ten - Wu, říkalo se mu? - s tím magickým krámkem! Ani si neuvědomila, že se od dvou samců odlepila a nadšená tím vším zbožím pozapomněla také na přítomnost hned trojice vlčic, co se zdály být hluboko v nepříjemné konverzaci. Jak ráda by poslouchala! Ale příště bude mít jistě také nějakou příležitost.
Přehrabovala se v tom harampádí, dokud nenašla, co se jí líbilo - a ještě návod si k tomu vyprosila! A pak se k ní starý obchodník naklonil, cosi hezkého jí pošeptal do ouška a do srsti vložil zvířátko. „Samozřejmě - jen mezi námi, že? Tatínkovi ani muk!“ A tak s netopýrkem, co se jí zachumlal do kožíšku a trochu tahal, vydala kupředu.
Div stihla dvojici dohnat, jak teď musela dávat pozor na svého kamaráda! Aby se ale neřeklo, snažila se netopýra co nejlépe skrýt kdesi po těle, aby na něj zatím nikdo nepřišel. „Ta nejúžasnější záře, na kterou se kdy dalo dívat, Minkare!“ nadchla se ihned pro věc, uzurpujíc si tohle téma jen a jen pro sebe, „viděls ji také?“ Co jí o ní povíš? Ale taky byla možnost, že byl vlk až příliš zaneprázdněn svou společnicí, Vex, a vůbec si takového nádherného úkazu přírody nevšiml. To by byla ale škoda! „A ta Vex, co když měla prostě magii, co umí číst ve vlcích?“ Jenže magie, to taky bylo vysvětlení slabé jako čaj!

>> Mrazivá jeskyně

N Á K U P
Před nákupem: 184kmš || 10 rubínů || 7 mincí
- Aura za 150kmš, 2 rubíny
- Magický herbář za Trychtýřek od Vina
- Netopýrek za Keijiho duši
Po nákupu: 34kmš || 8 rubínů || 7 mincí


Schváleno

Ustoupení táty považovala za jasný signál toho, že je vzduch čistý - a tak vykoukla hlavou dříve, než-li následoval zbytek těla. Poprvé se pořádně podívala na jejich novodobého společníka, z nějž tak jako z nich vyvstávalo do větru jakési zmatení z toho, čeho se právě stali svědky. „Říkají mi Joseline, pane Minkare!“ řekla, už o cosi úsměvnější a zdvořilejší. Bystrému oušku však lehko došlo, že je z přítomnosti cizího tak trochu nervózní.
Skutečnost, že někdo cizí znal jména jejích tet a strýců dřív, než ona, chvilkově zamrzelo. Protože ale stáli všichni tři na mrazu, mnohem dřív ji začalo trápit všudypřítomné chladno a nekonečnost bílého sněhu - trčeli tu pořádně dlouho a Josie začaly chybět barvy zbytku světa. A jak se ošklivě odrážel a bodal do očí - a ty zvuky, no panečku, už aby odtud co nejdřív vyrazili!
„Paranoidní?“ zkusila si to slovo na jazýčku. Ta Vex vypadala pěkně dopáleně. Znamenalo to teda, že byla vzteky bez sebe?
S našpicovanýma ušima oba samce s obrovskou zvědavostí pozorovala, až u toho místy zapomněla chodit. Tu a tam jí proto podjela tlapka, ale přiznejme si, že to byla věru malá oběť za to, co se tu před ní tak hezky servírovalo. Cítila, že tohle možná bude ještě napínavý příběh.

>> Tundra

Jen co se táta pohnul, už jí došlo, že tohle může být také pořádně důležitá, ne-li nebezpečná věc. Nebýt zdravého rozumu, už-už by se chtěla dmout pýchou a představovat si, jak by na takovouto věc reagovali její sourozenci. Zelenali by závistí? Nebo by až pukali? Kdoví - na takové věci v tuto chvíli nemyslela, nýbrž se obávala toho, co se bude dít dál. Po tak dramatickém odchodu vlčice přece nemohli čekat nic veselého, no né? Jsi jedním z nich, jsi jedním z nich... Kým by můj táta měl být? A proč na něj vytáhla jakéhosi parchanta a hromadu cizích jmen?! Pokud to byla Chaosanka, asi byla furt rozmrzelá z toho, jak dopadla válka. To by jí pak taky patřilo, tvářit se jako-!
...A všechno její přemýšlení skončilo absolutním kontrastem, totižto antiklimaticky. (Nebo lže? Co když lže?) Div se stihla zakrýt své zklamání, než si toho taťka všiml! Ale vlastně to bylo jen dobře - stres, který ji odpadl z ramen, udělal místo pro vzrůstající zvídavost. Očima zabloudila k vysoké postavě táty, co jí tak hezky dělala štít. „Tvoje společnice byla hodně divná, Minkare,“ máchla nad svou prostou poznámkou ocáskem, no říct své jméno, na to už odvahu neměla. A ty další otázky... Snažila se svůj zájem maskovat, ale i přesto se jí nedařilo. Josie tak na Vina hleděla s oddaností, jakou jaktěživ ještě nikdo neviděl. Její táta má přece odpovědi na všechno!

Jméno vlka: Joseline
Počet postů: 24
Postavení: Sigma
Povýšení: /
Funkce: /
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí: Za hranicemi potkala tátu, se kterým různě pochoduje po území a dozvídá se o sobě, něm a vůbec okolí, které ještě nikdy neviděla. Ještě, že ty paty z domova vytáhla!
Smečková minihra: /

Taťka zjevně přemýšlel rychleji, než ona, a mladou Joseline to začalo začalo tu a tam pálit. Bystřejší, používaje lepších slov, maje nad věcmi přehled. Vždyť taková v přítomnost svých sourozenců také vždycky bývala - tak proč ne teď? Proč si nemohla v životě vyčarovat tolik zkušeností, jako jich nesl on?! „Samozřejmě,“ zakňourala, aby mu dala najevo, že se nad tím určitě zamyslela, „ale k těm teprve budu muset docestovat. Né? No a tak si zatím najdu nějakého netopýrka, se kterým je pak budu hledat! A třeba je tím i okouzlím!“ vymýšlela si. Hlasem se jí proháněla divoká nejistota a každou větičku dokončoval otazník - okatě váhala nad tím, co řekne dál, jakoby to všecko byl nějaký taneček. A taky, že byl!
No tak to bychom mohli co nejdřív otočit! Ale zase ta krása na nebesích, ty barvy, třpyt a vlnění! Kéž by byl způsob, jak by si tu poetickou hru mohla vzít domů, vrýt do paměti a vybavit si ji vždy, když zavře oči - aby ji kolébala ke spánku, nebo byla jako energický výbuch, díky němuž by každý den vstávala s úsměvem na pyscích. Pestrost nebeských úkazů, díky bohu, mohla pozorovat také na jejich cestě. Jak ji bude na zítřejší den bolet za krkem!
... A pak bylo ticho. Kterýkoliv z jejích sourozenců by byl ve věru obrovském šoku, kdyby ji teď viděl: Joseline a němý úžas nebylo něco, co k ní sedělo. Všecičko, co se před nimi rozprostřelo, bylo... Nepopsatelné. Jako nový svět, snad utopický obraz z pohádek a snů - sen, to bylo ono! Neskutečný, nekonečný. A ona na jeho samotném vrcholku, tedy tam, kde si vždycky přála být. Nespím?
Sotva se nadechla, když došlo k vůbec první nemilé konfrontaci přímo před jejím čumákem. Vlk ani nestihl mrknout, a už si připadal, že přišel něco hodně, ale opravdu moc důležitého. Huh? Zoubky prudce zajely jeden do druhého, až se blízkým okolím rozneslo tiché cvak. „Tati,“ jeden z nich, ozvala se s neskrývanou naléhavostí, vykulené oči hledíce na rychle mizející ocásek cizinky, „tati, kdo to byl?“ Parchant? Tváří se jí mihlo zmatení a strach.
Očima zmateně zamrkala po vlkovi podobně tmavé srsti, který po vlčici zůstal, a pak zase vzhlédla k otci. Co teď? A co potom? Co když to byl její komplic, partner ve zločinu?

<< Ledové pláně

Kam? No přece všude, tati! „Kdyby to byl opravdový netopýr, ne jenom kopa sněhu,“ vyzradila tak svůj původní záměr, aniž by jí to trklo, „tak bych s ním cestovala úplně všude. Abych nebyla sama!“ Skoro jako ten červený pták mámy. Jéminkote, jak otravný dokázal být, když ještě byla vlče! Teď už je však velká holka, a tak až se vrátí, ukáže mu, kdo je tady pánem. ...Pokud jí mamka první nedá za uši, zatímco se jí ten pták bude vysmívat, že.
Celým tělem jí projel náramně spokojený pocit, aniž musela hnout prstem. Ještě se pro jistotu rozhlédla, zda ho někdo neslyšel - ačkoliv si teďka taťku uzurpovala jen a jen pro sebe, o jeho vysloužilém postavení by měl slyšel celičký svět. „Jenom beta?“ máchla s hravým úsměvem ocasem, „snad myslíš ta nejlepší beta pod sluncem!“ Kdo jiný byl totiž takového titulu hoden?! Jen a pouze Vino, na to vemte jed! „Až si budu hledat kámoše, tak jim o tom všem hned povím!“
„Takže tu je navždycky zima?“ zeptala se překvapeně. Předpokládala, že všechno na ostrovech jednou za čas vykvetlo! „Ale je pravda, že je tu o cosi větší kosa,“ odfrkla si nakonec nespokojeně a aby si potvrdila jeho tvrzení, sama se předními tlapkami zapřela o ledový povrch, a... K jejímu oddechu se vůbec nic nestalo. Protože se avšak znovu nechtěla ztrapnit pádem, víc neriskovala - navíc si ve zhruba stejném časovém úseku povšimla právě toho, co viděl Vino.
Tlama jí z polární záře div nepadla až na zem. Tohle je tak-!! „Woooow,“ hlesla očarovaně, nemaje inteligentnějších slov, co by tu nádheru byly schopny dostatečně vystihnout. Oči jí mezitím těkaly ze strany na stranu, nasávající vlnité, téměř hravé proužky rozzářeného světla. Jak ráda by si ji vzala domů! V tuto chvíli si ji bohužel mohla leda zkusit vrýt co nejdetailněji do paměti.
Na jeho poznámku jen cosi nesrozumitelně zahuhlala a než se nadála, táta byl dobrých pár metrů před ní. Honem za ním, nebo jí zase uteče! Ztracená v té vší nádheře žel sotva zaregistrovala jeho návrh, a tak ho s hlavou stále přilepenou k nebesům oněměle následovala... někam. Proč vůbec odcházeli?

>> Dvojčata
Střední - Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři
Střední - Vyprav se k nějakému z vodních toků a porovnej, jestli je jeho led stejně pevný jako ten na ledovcovém jezeře (2/2)

Skoro po něm hodila smutná očka, aby se ho pokusila přemluvit k spolupráci, ale nakonec se naštěstí zdálo, že to ani nebude potřeba. Špicovala obě ouška, jak jen mohla. Taťkův život mimo ostrovy, to bylo něco neskutečně tajemného a hlavně poutavého - stále měla problém s tím si představit, že by se ona sama narodila někde úplně jinde a skončila právě zde. Jak se s tím vlci jako otec vůbec vypořádávali? Na jazyku jí viselo tolik otázek, když už se tohle téma otevřelo: jeho vize pro její vlastní nadání je však úplně smetlo. A tak se jen celá šťastná usmála a souhlasně mu ihned pokývala hlavou. Jednou budu stejně dobrá, jako ona! Naučím se to za nás oba, pak tátovi třeba jednou ještě pomůžu.
Ocásek jí u pochvaly radostně poskakoval ze strany na stranu. Tolika uznání, tolika úsměvů! No neměla ona toho nejlepšího tatínka pod sluncem? „Kéž bych si ji mohla vzít s sebou,“ broukla trochu zklamaně, co se své sošky jemně dotkla. No co, když ne ze sněhu, tak si pro sebe jednou ukradne nějakého netopýra právě z té jeskyně, kterou navštívili! A co vůbec ta jeho?
Nebědovala nad svým krutým osudem dlouho: rázem jí totiž potěšilo slyšet o další z místních bylinek. Trychtýřek, trychtýřek, try- Hlavně na to nezapomenout, než dojde domů! „Ta už zní mnohem hezčeji,“ usmála se. Nebylo to však jediné, na co pomyslila: „Nebyl jsi někdy Daénský léčitel, tati? Pamatuješ si jich tolik, že by ti mamka členy určitě členy dala do tlapek!“ Ó, tak to by bylo krásné, kdyby jednou i ona dělala léčitelku - mohlo to totižto dopadnout jako rodinné řemeslo!
V tu ránu si při jejich volném kroku ale zase všimla té třpytivé, slaboučké barvy na nebi. Nebyl to jen přelud? Snad ne - ona to totiž chce hned teď na stěny úkrytu, aby se tím mohla kochat každý večer!

>> Ledovcové jezero

„Ó, no jó!“ pronesla, neuvědomujíce si, že tuhle informaci už jí kdysi v dětství řekli. Měli její sourozenci také všichni zemi? Nevzpomínala si, ale museli - máma jí měla taky, takže to byla samozřejmost. Tak to aby je co nejdřív předčila a ukázala se, že je mezi sourozenci právě ona vůdcem! Čím dýl nad tím na jejich nyní již o kus promrzlé cestičce přemýšlela, tím víc věcí si však uvědomovala. Pokud jich měla mamka hodně, proč se jí nebarvily oči podle všech elementů a jiných magií? „A víc ne?“ zeptala se proto, vyžadujíc ujištění. Sem s ním!
Tak na tohle nepomyslela právě ona sama. „Samozřejmě! Je moje,“ zamávala zvesela ocáskem a skoro u toho hrdě vypnula hruď, jak to myslela vážně. Co tak pozvedla hlavu, všimla si, že se v dálce na nebi něco třpytí. Ihned to uhranulo její pozornost - všechno, co bylo hezky zbarvené a blyštilo se, totiž právě jako její jméno muselo patřit jí.
Už-už však špicovala uši - chyba, oběma jí prosvištěl věru nepříjemný vítr. Výzva, které se jí však dostalo, dostala celou její pozornost. „Tak lepšího, hmm? To bude ten nejlepší sněhový vlk, kterého jsi kdy na vlastní oči viděl!“ vychvalovala se jen co to šlo. Jak někdo může mít tak velké sebevědomí, a furt se stydět před vlastním tátou? Snad si jedno z toho vybere, až bude o chloupek starší.
Ačkoliv by o ní nejeden řekl, že má velkou představivost, zrovna v téhle aktivitě patrně zaostávala. Sníh jí ne a ne držet, až se z toho celá vyjukaná podívala, zda se stejně daří i tátovi a jestli náhodou nepodvádí kouzly. Tu dal tlapku sem, a zde zase onam... A ona se po jeho vzoru ihned opičila. Hromádka sněhu, která před ní ležela, nicméně nabírala namísto vlčí podoby spíš surrealistických tvarů. Uuugh, sníh jeden hloupý! Jak má z tohohle postavit vlka?!
Nad svým výrazem se tak chvíli jenom mračila. Úplnou náhodou jí tvar ale začal připomínat takového hezkého netopýrka, jaké viděla odpočívat právě v jeskyni s krápníky. Zadání bylo vlk, ale... Ale oni vlastně jako vlci taky trochu vypadali, že? Z příliš malých tlapek udělala ouška, dodala oči a z toho, co původem býval čumák, udělala tělo matně připomínající to jejich - hezky zabalené do blanitých křidélek. „Dívej! Dívej!“ vyzvala ho s nadšením dítěte, co zrovinka udělalo obrovský umělecký výkon. Ačkoliv to jejich vlastní druh vůbec nepřipomínalo, osobně si myslela, že to bylo i tak působivé. Třeba se mu taky nedaří a začne popírat, že to neměl být vlk! Ó, kéžby! Dřív, než to stihl táta zmínit, zvesela se optala: „Poznáš, co to je?“ Tak se ukaž!

// Postav sněhovou sochu, sněhuláka, nebo něco jiného - samozřejmě ze sněhu

<< Tajga

Fénix? Na jazyce měla nespočet otázek, ale nakonec se rozhodla, že protentokrát se nebude příliš vyptávat - vědomost o takové magii může využít právě jako začáteční bod konverzace právě s mamkou! Ta by jí toho stejně určitě pověděla víc, než taťka, né? Ledaže by o své magii sama neměla převelikého tucha, ale... Ale to se u vlka typu ona určitě nikdy nestane. Co by tak ale... Ó ano! „A ty máš vlastně jaké magie?“ optala se, zájem si pohrávajíc s jejím hlasem. Byl táta vlastně vůbec tímhle ohledem nadaný?
Už skoro litovala, že se do těch hnusných mokřad vůbec podívali, ale taťkův smích jí pozvedl náladu - určitě totiž musel znamenat souhlas nad tím, jak zvláštní to pojmenovávání bylo. „Tak to pak jo!“ usmála se, „docela by mě zajímalo, jestli se těm kytkám ty jména líbí. Ale ty to asi neřeší?“ Jak by taky mohly, že? Stejně to ale bylo zvláštní, že něco bylo živé, ale vlastně... nebylo. Kytky přece musely cítit, jestli je něco zrovinka vyživuje, nebo zda skomírají - ale že by komunikovaly jako vlci, to jí přišlo k smíchu. Zas taková... no, prostě 'taková' nebyla!
Střihla ouškem a chvíli jí trvalo, než ze sebe dostala nějakou chytrou odpověď. Chtěla si totiž dávat pozor na to, co říká - vždyť o světě taky ještě před chvílí tvrdila, že nestojí za to zkoumat! A co teď plánovala, huh? Hledat kamarády z různých krajů! „Si piš! Ale možná je to zajímavější, když jich vlk zná víc,“ zamávala nakonec ocáskem a nevinně se u toho podívala právě na Vina, „znáš ještě nějaké?“

>> Ledové pláně

<< Tichá zátoka

Nevěřila svým uším, že mu to z toho všeho stěžování si nedošlo. Nebo snad nedával pozor na to, jak mu tu všechno hezky vysvětlovala?! To by ale měl, protože to pro Jo bylo nesmírně důležité! „No přece proto, abych trochu zkrátila zimu! Nebylo by pěkné, kdyby teď svítilo sluníčko?“ No, na to by ale nicméně potřebovala ovládat kosmické tělesa a pokud počasíčko nebylo už tak dost troufalé, tohle dozajista bylo. Aby si nakonec totiž neumanula ovládnout celičký svět! „Určitě by to všem pomohlo.“
Trochu zklamaná tím, že nakonec opravdu bude muset cestovat po světě, vzdechla. Tak to aby to alespoň stálo za tu námahu, žejo! To, co ho však napadlo, se jí náramně zalíbilo a už-už jí přivedlo k téměř nevědomému culení se. „Tak to bych možná mohla cestovat ždibec dýl...“ Samo-sebou přemýšlela nad hlubokým přátelstvím, nic víc!
„Plazivec? Tak to je teda pořádně divné jméno,“ zamračila se, zatímco mu svorně přikyvovala. Táta toho musí znát kopu! Je její povinností si to zapamatovat - pak se s tím totiž určitě bude moct vytahovat před ostatními sourozenci! Ti budou závistí až zelenat, že jí táta ukazoval svět, zatímco oni někde doma tvrdli a čekali, až... No... Až potkají někoho jiného z rodiny, he? Jestli tam na ně teda zase nebude čekat právě ona! „Kdo kytky vlastně pojmenovává?“

>> Mokřady

<< Mělká pláž

Hezkého? Na zimě? Pochybovačně se po taťkovi zadívala, zda to jako myslel vážně, ale nakonec toho ponechala. Nakonec - rodiče byly vševědoucí bytosti, se kterými by si neměl zahrávat žádný potomek, sebevětší sebevědomí měl! „Kéž by se dalo ovládat počasí!“ postěžovala si, zklamaná tím, že jsou některé věci neměnné. Třeba to vyřeší, až procestuj celičký svět, a to se jí teda ani za mák nechtělo. Ale čím dýl po něm kráčela s tátou, tím míň jí to vlastně... vadilo. Huh! Možná, že na něm něco bude...
Nutkání ho postrkovat k odpovědi ji přešlo právě v moment, kdy byla zaskočena jeho vlastní otázkou. Ona? Přátelé? Tak to by někdy musela vystrčit čumák z Daénského území! „Vůbec,“ mávla ocáskem, očividně nespokojená svou vlastní odpovědí, „ale chtěla bych jich hodně!“ Kdo by taky ne?! „A- a udělám to hned potom, co se vrátíme domů!“
Jaká to škoda, že to tu bylo bez známky života. Teda - života tu vlastně dle mínění Josie bylo až moc. Mohla vidět tátu v akci (ať už by to znamenalo cokoliv) a takhle z toho velkého haló byl leda nepořádek. Echt. Někdo by ho měl uklidit dřív, než se tu někomu něco stane! „Ne, vůbec,“ přiznala se s už typickou ostudou, kterou asi ještě chvíli bude okolo táty mít, „nikdy mě nenapadlo, že bych je mohla potřebovat.“ Bylo tu vlastně tolik věcí, na které se ptal a které mu nebyla schopna potvrdit. Co to byla za dceru?! „Ale ty bys mě určitě nějaké naučil, viď?“

>> Tajga