Příspěvky uživatele

< návrat zpět

No jéje, snad z toho nakonec nebude nějaká vážná nemoc. Co by jí jejich smečkový doktůrek naordinoval? Teplý písek a hodně sluníčka? Kéž by existovali vlci, co by uměli zařítit, že se na ostrovech už nikdy nezmění počasí. Život by se všem vlkům tak ulehčil a vlci už by se nikdy nemuseli trápit tím, že by bylo něčeho nedostatek! A nezvládla by to třeba zrovinka její mamka, když se zdálo, že je v magiích přímo mistr? Až ji uvidí - někdy- nebo určitě? -, musí se jí ihned zeptat a třeba si od ní takové kouzlo vyžebrat. „To počasí je dost unavující,“ hmkla zamyšleně, věnujíce vlkovi droboučký úsměv, „já jenom... No. Být vždy připraven a tak.“ Vždyť onehdá, co se probrala, taky počítala s tím, že všechny uvidí! A co z toho?
Dřív, než se do svých myšlenek zahrabala jako krtek na něčí zahradě, byla vytržena právě zvláštní odpovědí. Teda, bylo na ní něco zvláštního? „Ahá!“ houkla jen trochu zklamaně, házejíc nápad s odpočinkem na cizím písečku za hlavu, „tak to je velká škoda. Máš mimo smečku vlastně nějaké?“ že bych ráda tety a strýčky! A taky poznat někoho nového, ó, kéžby! Trajdat po celičkém světě věru nechtěla, to zůstávalo - ale mít tak kamarády... Spoustu kamarádů, co nebyli někdo, koho znala celičký život! To znělo jako vzrůšo, co každá vlčice určitě musí za život zažít, tak proč by o to měla být právě ona ochuzena?! A pokud se s Elvean a Niyari už neuvidí, musí si přece najít jinou vlčici jejího věku, která by s ní probrala věci, co se bratrům nesluší říkat. Třeba mluvit o tom, jak-
Než však stihla myšlenku dokončit, už-už následovala tmavého vlka. „Bylo to tak silné! Snad tam není někdo zraněný?“ Proboha! Co by v takové situaci vůbec zmohli?! Smečka míle daleko, v okolí jen Zlatá, odkud nikoho neznali... To by byla katastrofa!

>> Tichá zátoka

Jéminkote, to počasí jí dočista lezlo na mozek. Ta depresivní modř a běloba stejně určitě nebyly pranic dobré pro srst! Kdy už s tím mořem nicoty bude konec? Kdy se zase otevře kvítí a svět zrůžoví samou láskou, co mezi vlky rok co rok kvete? „No, kdoví, kdo nám tam nakonec přijde,“ usmála se nakonec, byť její hlas nebyl veselý, jako dosud, „dokážeš si představit, že si tam třeba vkročí nějaký chaosák?“ nereálná představa, ale přesto! Co by jako smečka měli dělat? A mohli by vůbec? Přec by to znamenalo, že území smečky a jejího úkrytu bylo vyzrazeno, ne-li dokonce kompromitováno.
Anebo všichni odešli. Vždyť se to stalo ještě před nedávnem, že tam byli s hrstkou vysoce postavených, tedy nedotknutelných členů sami. Kdyby nepotkala Vina... Co by dělala?
Představa, že by ho znovu ztratila, ji trápila - to, co však vyšlo z jeho úst, ještě víc. „No tati,“ vyhrkla rozmrzele, „tak tohle ti určitě neodpustím!“ a už-už po něm natahovala tlapky, že ho trefí. Protože však ležela, daleko nedosáhla a znovu se někam trmácet... Uf, však jsme toho dneska nachodili dost, né? Co se hrabala na vlastní tlapky, dumala. „Máš ve Zlaté nějaké přátele? Vsadím se, že nás ten vítr bude chtít pronásledovat a možná by bylo fajn tam chvíli... no...“ naznačila s prosebným pohledem, nuž tušila, že její otec-dobrodruh asi bude chtít pokračovat v jejich dosavadní cestě. Ó, kéž by tu byl líný Lycan! Mít někoho, kdo by se určitě přidal na její stranu, by teď přišlo vhod.

Už se vlastně vůbec nemohla dočkat, až zase bude doma. Tenhle celičký svět byl asi věru pěkný, ale kdo by se furt radoval z takových nečekaných těžkostí? Komu by bylo do smíchu, kdyby ho nějaká větev trefila tak zle, že by už nikdy nikdác nevstal na vlastních tlapkách? Až bude jaro, třeba jí nabídne něco ze svých slaďoučkých, neodolatelných plodů - dnes si však Joseline mohla leda bědovat nad tou neúprosnou zimou a jejími triky z pod klobouku. Mrcha jedna. Už aby ji někdo porazil! Nedala by se nějak urychlit právě mým elementem?
Ač byla ze svého neúspěchu pořádně rozmrzelá, pád Vina jí přišel nesmírně vhod - smích je, říká se, mocný lék. Ani se jí nechtělo vstávat, jak se tu s taťkou vyvalovali! A ty zvuky moře, to moře! Na moment si i přes krutost mrazivého ročního období spokojeně oddechla, přemýšleje nad jistě zářnou budoucností, co ostrovy čeká. Stačí se natáhnout k nebesům, a jakoby-... Zadumaně hleděla na nebe a ty ošklivé mraky, co tu den co den bez vynechávky dělaly vlkům společnost. Alespoň někdo. „Myslíš,“ prořízla své ticho, „že se jednou zase všichni potkáme v Daénu? Členové, i rodina?“ Eren a Lycan tam určitě někde byli, o tom nebylo pochyb - ale co Elvean, Lissandra, nebo taková Niyari? Kde byly vlčice, se kterými by si mohla popovídat o trošku jiných věcech? Kéž je zase potká! Všechny cesty samozřejmě vedou domů, a tak o ně zas tak velký strach neměla, ale... Ale.

<< Zlatý les

Ó, jak pomíjivé bylo mládí a vše, co s ním bylo spojené. Jeden by až řekl, že se mohlo nést právě takovým větrem, ne-li vánicí, co zasáhl Zubří pláň - přec by to odpovídalo intenzitou, i velikostí. „To si mě teprve musíš chytit!“ zahlásila plna odhodlání, sebevíc v ní přebýval strach z té hrůzné... věci. Josie si nebyla tak úplně jistá, čeho právě byla svědkem. Připomínalo to portál, ale byl to portál? Nebo se možná v dálích učil nějaké magii a právě tento kousek se mu vymkl z rukou? Všemi svými zdravými končetinami si přála, aby se jí to nestalo také - zjevně se bude muset učit někde v ústraní a pod zcela jinou identitou, aby se jí nestalo úplně to samé!
A tak pelášila, co mohla, protože za každou cenu nechtěla prohrát. To by teprve bylo nadělení! Co kdyby o tom slyšel takový Eren? Určitě by jí to dal sežrat i s přílohou, a to by se pak už nemohla tvářit tak neporazitelně, jak tomu bylo prakticky dodnes. Jenže, světě div se. Donekonečna vlci utíkat nemohli a to už vůbec ne tehdy, když šlo o právě takový typ, kterým žel byla i Joseline. „Uáá!“ vyjekla, co se jí noha nepěkně zabořila do vlhkého písku a ona to tak v plné síle napálila bradou přímo na jeho povrch. Jauvajs! „Dnešek už nemůže být horší!“

//Střední - Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky (4/4)//

<< Zubří pláň

Z hrdla se jí div nevydralo vystrašený, dramatický jekot z té prapodivné situace, ve kterého se zničehonic ocitli. Bylo to tak rychlé, nečekané - no prostě jako výstřižek z hororu! Přestože se rychlostí blesku dostali k jakýmsi zvláštně zlatavým stromům (že by Zlatá smečka?), nemyslila si, že to bylo dvakrát tak vhodné místo. Jak velký musel být ten vítr, když ho šlo cítit ještě tady? A ten pocit... To muselo jít o něco obrovského! Doufala, že na ně nějaká větev omylem nespadne a nezraní je. Sehnat uprostřed ničeho nějakého léčitele, to znělo jako přímo nadlidský úkol!
„To byla podívaná!“ hlesla ustrašeně, ještě teď vrtící hlavou, jakoby tomu nemohla uvěřit. Však taky nemohla! „Zničehonic. Asi si s náma chtělo počasí hrát, huh?“ řka, na tváři se stále odvíjeje událost předcházejících chvil. Jó, vtipkovat o tom, když to bylo takhle čerstvé...! Ále, však ona na to všecko určitě brzo zapomene. Hlavně nic neříkat doma, jinak by mamka asi neměla převelikou radost a sourozenci zelenali závistí až tak, že by je nikdo nepoznal.
Aby ze sebe - a vlastně i taťky - setřásla tu nemilou událost a dostala se od otravného, rušivého větru dál, jala se nabrat do tlapky sníh, plácnout s ní Vina přesně mezi oči a brát nohy na ramena: „Máš babu!“

>> Mělká pláž
//Střední - Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky (3/4)//

No, tak teď se Joseline začala trochu bát toho, co všechno jí mamka vlastně měla předat, ale nestihla. Vždycky sebevědomě usuzovala, že se spoustu věcí vlk naučí na vlastní pěst a rodiče mu to tak na zlatý podnos nenaservírují, ale když o tom teď taťka tak pěkně mluvil... „To musí být boháč,“ konstatovala nakonec s údivem, „takového by se v Daénu hodilo mít. Ale asi by mu to kazilo obchody.“ Jaká to obrovská tragédie! Ale však ona se ho stejně pokusí zeptat, až ho někdy potká. Možná, že by se nechal dokonce i podplatit. Však já se s ním už nějak určitě domluvím, na to ať kápne jed!
Napodruhé už její muška nebyla tak mizerná, no furt to nemělo tak velký efekt, jako právě Vinova rána - a to to byl nepohyblivý bod! Bože, někdo by jí asi měl pořídit brejličky, aby na to příště viděla. Čím to asi bylo? To už se však pokusila marně vyhnout ráně, co se nakonec jako palačinkové těsto rozplácl přímo na jejím rameni. „Woah!“ stihla ze sebe jen překvapeně vydat, a už-už si připravovala další munici. Tentokrát ho trefí, určitě jo!
A v tu ránu jí tělem projel zvláštní pocit, který by se nedal popsat jinak, než jako čirý pud dítka přírody. Nebo vlka? Bylo to tak... zvláštní. Jakoby jí magie všudypřítomné přírody napovídala, že jestli tu zůstane ještě chvíli, nebude to pro mi mít kterak zářného konce. No, ať už to bylo cokoliv, Josie se ustaraně podívala Vinovým směrem, zda to cítil stejně - nedejbože jí začalo šplouchat na maják! - a netrvalo vůbec dlouho, než příjemně hravý větřík... zesílil. O dost. „Tak- tak tady bychom neměli být už ani minutu, né?“

>> Zlatý les
//Střední - Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky (2/4)//

Souhlasně mu pokyvovala hlavou, aniž pomyslela na následky, které tato magie musela mít. Když jeden slyší myšlenky, neví pak úplně o všech? A co když někdo myslí na něco opravdu ošklivého? „Wu? To je nějaký smečkový kouzelník?“ optala se projistotu, neboť si dané jméno nedokázala k ničemu přiřadit. Jí osobně to znělo jako nějaký druh zvěře, ale ne každý měl holt takové štěstí na rodiče a jejich umění pojmenovávat, jako právě ona.
Zklamaně si cosi nesmyslného zamručela pod čumák, aby si tak ještě jednou ulevila, než se zmohla na zdlouhavý povzdech. Kéž by tak nad zajícem vyzrála, aby ho teď mohla Vinovi hrdě ukázat a dokázat mu, že mu ve svých schopnostech nelhala. Karma zjevně dožene i ty, co to myslí dobře. Taťkova pochvala ji tak nesmírně překvapila a o to sladčeji jejím uším zněla - vždyť to byl taky vrchní lovec smečky, že! „No já ti nevím,“ popíchla ho, krůček po krůčku veselejší, „jestli by ses nebál, že tě úplně zastíním tím, jak dobrá jsem!“ vtipkovala. V hlavičce už jí to však nemálo začalo šrotovat. Jedno zklamání, to o vlkovi určitě nic nevypovídalo - příště bude moudřejší a třeba už nebude ani žádný sníh, co by jí bránil v driftech. To by se pak lovcem třeba vyučit mohla, že? Ale co když to není to pravé ořechové, na míru jí ušité? Kdyby tu byla mamča, možná, že by jí v těchto věcech jako alfa pomohla za předpokladu, že by se proti tomu Joseline samozřejmě hned nezačala vzpouzet, že ona sama a z vlastní hlavy.
Nad hlavou jí náhle zablikala žárovička a mladá vlčice se už-už usmívala jako měsíček na hnoji. Tlapkou hrábla ve sněhu, „a dokážu ti to zrovinka na tobě!“ a už-už ho po něm mrštila, nemaje dobrou mušku. Kdoví, kam sníh spadl - Josie už však rychle nabírala další, aby ho tentokrát třeba strefila přímo mezi oči.

//Střední - Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu a popište sněhové hrátky (1/4)//

O tom jí vlastně možná už říkal! Nebo ne? No, teď byla alespoň o kus chytřejší, aby se neřeklo. Až znovu potká Erena, určitě mu o Chaosu poví jako prvnímu a třeba by se spolu mohli dohodnout, že až nějakého takového potkají, pořádně mu vypráší kožich. Jaký by měli důvod? Ono už se určitě něco najde. Když někdo patří k Chaosu, musí to být už od kostí prohnilý vlk. Vždyť to měli ve jméně! „Asi by bylo nejlepší,“ pronesla už spíš pro sebe, protože se za svůj nápad očividně styděla, „kdybychom jim mohli vidět do hlav. Tam totiž určitě sami sobě lhát nebudou, leda by byli opravdu nerozhodní a nevěděli, co sami chtějí.“ No jó, ona věděla, že nic takového jako čtení myšlenek neexistuje, že to je jenom taková pohádka. Ale kdyby- kdyby snad-!
Nedokázala vypočítat, jaký by byl ten nejlepší moment překvapení - ušák sám vypadal, že zvažuje kdejaké okolnosti. Dřív si myslela, že stačí vlky jenom cítit, ale teď, co ho tak oněměle pozorovala, si nebyla dvakrát tak jistá. S čím otálel? Čekal na to, co mu Josie předvede? Pche! Slovy nedokázala popsat, jak vděčná byla za Vinovo pobídnutí: asi už to byla super-schopnost každého taťky, že dokázali vycítit, kdy je jejich potomstvo potřebovalo nejvíc. Bez otálení vypálila přímo na středního obratlovce, který se samozřejmě okamžitě rozhodl běžet druhým směrem. Jak neočekávané, že jí neběží přímo do tlamy, že? A co víc, na sněhu to mělo tendence nepěkně stříkat bílou nadílku na všechny strany, když tu a tam bylo nutné prudce zahnout. Doufala, že to Vino příliš neschytal, zda-li běžel kdekoliv v její blízkosti.
Dostala se k němu až tak těsně, že mu dokázala cvaknout zuby na ocase a vytahat mu z něj chomáč chlupů, ale čím déle se za ním hnala, tím jistější bylo, že se jí nepodaří ho chytit. Celá uražená a zklamaná si zavrčela, jak se sluší a patří nad špatným výkonem, a po fázích zpomalovala, aby jí v těle něco omylem neprasklo. Uuuuuugh, takový kousíček! Ať už se za ním tmavý vlk rozhodl hnát dál, nebo ne, vlčice s očividnou frustrací pozorovala, jak si ušák peláší dál. Tak si běž, nó! Užeň se k smrti! Stejně tě tu nikdo nechtěl!! ...No, prohrávat s hrdostí jí nikdy moc nešlo.

// Střední - Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (4/4)//

Z toho všeho přemýšlení Josie šla až hlava kolem, nicméně se přistihla, že jí taťkovy otázky začínají bavit. Kolik větví mohlo mít tak jednoduché téma, jakým byla právě smečka? A jak se přes partnerství a válku dostali právě ke špehům? Bylo to nesmírně fascinující pozorovat. A tak pokračovala ve svém tlumeném tónu, aniž by si to vlastně uvědomovala: „Myslím, že to na nich možná půjde i vidět! Podezřelí, nedočkaví, ale takovým tím... jiným způsobem. Pokud by nebyli chytří, určitě bychom to taky vyčmuchali - a to doslova! Každá smečka má přece nějaký pach,“ řka, nechávaje mezi svou další myšlenkou krátkou odmlku. Co kdyby se jim prostě zvládli podívat do hlavy? Pochybovala, že to umožňovala jakákoliv magie, ale... „A kdybychom je sledovali, jednou by určitě museli dojít za svých šéfem, aby mu předali informace. Nebo ne?“ Tak-tak. Musela by to být ale věru nebezpečná mise, no né? Taková, co by možná vedla k tomu, že by se zamotali do nějaké další války. To by bylo taaak vzrušující!
Ále, moc nebo málo, to určitě vyplyne ze situace. Teď tu totiž bylo cosi šťavnatějšího a mnohem atraktivnějšího, než kdejaké poučení o tom, co jí asi prospěly. Však ona si ze všeho už umí vzít právě to, co potřebuje!
Oči měla v očekávání na stopkách. Stopy nemohly pokračovat donekonečna (snad) a pach, zdálo se jí, místy sílil - určitě nějakému fešnému ušákovi nemohli být kterak daleko. Že? Ani na moment se ale nezamyslela nad tím, co bude dělat, až nějakého na konci téhle cesty najde: lov na vlastní pěst ještě nikdy nezkoušela, sebevíc důvěřovala svým vrozeným schopnostem. Každým krokem kupředu byla nicméně jistější - snad za to odměnou od Iris dostala přímo skvostný pohled na jednoho takového drobného ušáka, co se zrovna skláněl k pití. Matně si vybavila, jak ještě jako vlče zapózovala a pomalu se přikrčila, jakoby jí to mohlo pomoct. Byla přec jen otázka času, než si jich zvíře všimne: a dlouho mu to netrvalo. Zpozorněl, podíval se jejich směrem a Joseline zatajila dech. Teď, nebo nikdy?

// Střední - Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist (3/4)//

Zadumaně mu pokývla. To, co řekl, vůbec znělo mnohem lépe, než její verze z iluzí - bylo očividné, že toho bylo ještě hodně, co se musí doučit. Všechno mělo svůj čas, ačkoliv... Josie se zacítila trapně, ne-li zle za to, že jí to nešlo rychleji. Hned na místě. Jak se měl jeden chlubit s tím, že je všeználek, když vlastně vůbec nic neumí? Snad teď tatínkovi nebyla nějaká ostuda, na obtíž, se kterou se musel zbytečně brzdit ve zcela základních věcech. Buď musí zarputile předstírat, nebo se to bleskurychle naučit! „No, a co kdyby to byl jenom nějaký... špión? Toho by asi nebylo mít dobré na území. Ale dají se tací nějak poznat?“ ztišila svůj hlas, jakoby mluvila o něčem přísně tajném. Chaos mohl mít své tlapky ve všem, no jó! Jeden nemohl být víc opatrný.
Nad jeho otázkou jen pokrčila rameny - měl? Ona by se totiž vsadila, že ano. Mnohem víc ji stejně zaujalo něco zcela jiného: „Fakt? Já bych řekla, že jo,“ řka s úškrnem na pyscích. Určitě to nebylo tak těžké, jak si taťka myslel! Co by proti nim nějaká srna zmákla? Odskákat a uklouznout na nějaké té zmrzlé ploše? Tak, to by jí padlo, zbrklině jedné! Rázem však zamrkala na stopy, co jí ukázal a vzhlédla daným směrem - asi tu někde bude něco, co zvěř ráda vyhledává, protože jich tu bylo věru požehnaně! To by si ale měla pospíšit, ať jí do toho ten sníh ještě neroztaje. „Já to zvládnu levou-zadní, jen se neboj!“ pronesla sebevědomě, odhodlaná vyrazit.
Na stopy ušáků si vzpomínala jen matně, no mezi kopytníky by jeden asi těžko váhal nad tím, komu patří. A co nezvládaly oči, s tím pomohl na vyvážení její čumáček - ačkoliv nebyl pranic vycvičený a Josie se tak víc spoléhala na matně vyznačené stopy ve sněhu, zdál se jí alespoň ždibec sloužit. Vina nechala tu-tam, plně ponořena do svého stopování. To by bylo teprve zklamání, kdyby jí to nevyšlo!

// Střední - Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4//

<< Krápníková jeskyně

Ten si teprve uměl užít otázek, na které ona jen těžko znala odpovědi! Přicházely takové věci s věkem, nebo to měla umět jen tak? Jako by se nechumelilo? Určitě ji ale netýral rád - vždyť to by nedokázal žádný otec. O tom byla zarytě přesvědčená. „To určitě ne,“ zadumala si pod čumák. Ale co takového by vlka ověřilo? „Myslím, že by se to dalo otestovat nějakou iluzí, třeba o úplně základních věcech. Ale náhodně, ať o tom neví!“ to by se taky mohl jako dobrý vlk jenom tvářit. Jak by však ale určila, kdo je opravdu hoden jejich smečky, vlastně ne tak úplně tušila. Měla matnou představu toho, jak archetyp Daénu vypadá - loajální, zdatný ve všem, zkušený z ostrovů... Co víc by si alfa měla přát, že? „A taky si myslím, že by předtím měl znát alespoň dva členy smečky. Co kdyby si totiž nesedl s kolektivem, a po pár měsících se rozhodl, že ho má Chaos třeba lepší?!“ Každý z jejich dosavadních členů mohl být špeh, co do Daénu nasadila cizí smečka. A navíc vlci ze smečky sami jistě dobře věděli, zda se mezi ně daný vlk bude hodit, nebo ne - nebo možná uvidí to, co by alfa přehlédla. Hlavně mít oči na stopkách!
Zamyšleně se po něm podívala. Jak by mu to mohla vysvětlit? Byl to samozřejmě jenom její úsudek, ale...! A tak se nakonec rozhodla, že mu to vysvětlí jednoduchým gestem: tlapkou se dotkla své hlavy, a víc nic. Kdoví, zda ho zevnitř totiž něco nežralo. Doslova. Nepravděpodobné, ale bylo jistě dobré mít nějakou prevenci.
Na moment se pořádně vyděsila, že dostane za něco vyhubováno - to by totiž znamenalo, že nebyla tak perfektní, jak se celou tu dobu snažila. Ale i kdyby jí to chtěl vymluvit: ona už si bude stát za svým! Naštěstí se z toho vyvrbila moc pěkná vzpomínka na její dětství. „Ohh, to bylo dáávno!“ protáhla. Umím, neumím... Z dětství si vybavovala hlavně markantní rozdíl ve velikostech těch jejích a právě Lissandry - zajíce vedle něčeho velkého nicméně určitě pozná! A i kdyby ne, tak alespoň bude předstírat. Tak, a bylo vymyšleno. „Samozřejmě! Za koho mě máš?“ řka, tváříc se nadmíru hrdě. To, že tak trošku zalhala, se jí určitě nevrátí - tak rychle karma nepracovala. Však ona mu ještě ukáže!
...Když si však všimla, kam se Vino dívá, zaváhala. Nedejbože by si to na ni chtěl vyzkoušet?!

// Střední - Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist//

Jakýsi zvláštní pocit, co jejího otce zjevně znovu a znovu sužoval, se jí teda pramálo líbil. Holt si asi až moc zvykla na sebevědomí obou bratrů, že? Vždycky u toho nasadil tak zvláštní pohled, snad jakoby... Kéž by nebyl nemocný! „Nabereme po cestě nějaké nové,“ slíbila mu, aby ho trochu potěšila, „a až přijdeme domů, tak je všechny nějak svoláme. To budou ještě koukat, že se jim vyplatí zůstat své smečce loajální!“ Ó ano! Najdou jich tolik, až smečka bude praskat ve švech a až to uvidí Lissandra, dozajista pukne hrdostí. ...Nebo se alespoň trochu usměje, pokud jí to nebude vadit! Mohli by členy nějak odměnit za to, že tam třeba vůbec zůstali? To by asi bylo až moc nestabilní. Ještě by si na zisky zvykli a stali se snobskými boháči. Takové členy Daén určitě nepotřebuje!
Umí, neumí... A není to nakonec úúplně jedno? Joseline se jen potuleně usmála. Přiznávat se, že vlastně neumí skoro nic, než klouzání po ledě, by bylo... No. A hlavně teď, co už je z ní na pohled pořádná slečna! Raději se proto upnula na jeho vlastní otázku a tajně doufala, že na odpověď, co mu dluží, rychle zapomene. „Asi bych zašla za tím Zinkem, o kterém jsi mluvil. Žít bez magie... To musí být hrozně divné!“ sama se s přírodou tak nějak od přírody cítila spjatá a jen tak o to pouto přijít - to by přišla o kus sebe samé! „Ale určitě bych si nějak pomohla, to ne, že ne! Třeba- třeba zuby! A, anebo bych-! Já už bych to vymyslela, fakt,“ dodala hned, nechtěje být Vinovi do paměti vryta jako nějaká neschopka. „Až budeme doma, tak si k tomu Zinkovi zajdeš právě ty.“ Proč? Měla nějaké vysvětlení? Asi ano - sdílet ho však nechtěla. To taky nebylo vůbec cool, nevěřit svým rodičům a ještě si o nich myslet, že jsou nějak ovlivněni cestováním po světě!
Byla ráda, že si tu nějakou tu chvíli pobyli - však už jí taky ten všudypřítomný sníh začal lézt pěkně krkem. Aby už bylo jaro! Nebo léto! A možná klidně i ten podzim, ten měl přec těch barev nejvíc. Ale zima? Blegh. „Úplně jako doma v úkrytu,“ usmála se jen na jejich cestě ven a popřitom si ještě pořádně zívla. Nechtěně přitom schytala jednu hezky tučnou vločku přímo do krku, až se z toho zakuckala. Prokletá to zima!

>> Zubří pláň
//Jednoduché - Chytni vločku//

Tak tedy léčitel Zinek! Dosud si neuvědomovala, že ji něco tížilo - jakmile právě toto vysvětlení však opustila Vinovu tlamu, něco se jí pohlo z hrudi a ona se nadechla s jakousi větší lehkostí. To bych mu taťku mohla přivést, aby se na něj radši podíval. Když byl tak dlouho pryč... No, jen tak pro kontrolu. A pokud se mu nebude chtít, dotáhne ho tam za uši. K doktorům se mělo chodit hlavně na prevenci, ne až ve chvílích, kdy byl celý dům na spadnutí! „A je ve smečce ještě někdo takový, kdo tam byl u jejího založení?“ optala se zvědavě, ráda za to, že teď zná historii své smečky. A hlavně ta válka - o té muselo být jistě důležité mít povědomí, kdyby náhodou právě na nějakého Chaosana narazila!
Na žádné romanťárny mezi smečkami se přece jen hrát nemělo. Hlavně ne mezi takovými, co byly protiklady "dobro versus zlo"! S takovou by své rodině udělala velikou ostudu, že neumí vlastnímu srdéčku poroučet, jak má dle jejího pískání skákat.
S pohodlným úsměvem zamávala ocáskem. „Však já už bych na něco přišla! Když se živí ovocem a hmyzem, to by bylo méně náročné, než nějaký pták. Prostě bych mu vyčarovala malý keřík,“ napadlo ji, zatímco si netopýry ještě stále se zájmem prohlížela. Co by na to asi řekla mamka? Nebo sourozenci?
„Teď by se hodila mamka a jejích tři sta padesát magií. Určitě někde nějaký ten oheň nosí,“ musela se nad tou myšlenkou až zasmát - a taky ji pořádně zahřálo, myslet takhle na Lissandru. Snad se ve smečce zase brzičko objeví, aby jí mohla povědět o všem, co jí taťka naučil. Na jeho pobídnutí neváhala a celá nedočkavá se jala následovat v jeho stopách. Když už tu tak byli... „Myslím, že Eren už by ho mohl dost dobře ovládat. Jen furt nerozumím tomu, jak vy s mamkou máte právě zemi, jako já a Lycan, a on s Elvean úplně jinou? To nám tak koluje v rodině?“ Kéž by poznala nějakou svou tetu, strýce, nebo třeba babičku: své rodiče viděla v tom nejzářivějším světle, a tak by se nedivila, kdyby byli ostatní příbuzní úplně stejní.

//Jednoduché - Ohřej se v úkrytu//

Skoro až praskala ve švech hrdostí nad pochvalou, které se jí dostalo. Neskutečně jí to zahřálo u srdíčka, až by to kdekoho zaskočilo. A zrovinka to mohli využít k tomu, že se Joseline politicky trochu naučí, kde, jak a co - no nebylo to skvělé? Teď si to jen naplánovat tak, aby byly všechny alfy hezky na svých místech a nikam jim neutekly. Nebo alespoň bety! Ty měla každá smečka. Heč, to by Eren koukal, kdyby tu byl!
Ihned mu na to přitakala: „To dá rozum!“ To by taky bylo hloupé, jen tak se zmínit o tom, kde je její domov někomu, kdo do něj nepatří! No jo, jenže co kdyby se chtěl nějaký vlk přidat do smečky? Kdyby ho nechala na místě, aby skočila pro mamku nebo taťku, mohli ji pronásledovat. Existovalo něco, co by tomu zabránilo? Možná, že by přišla v hod taková magie větru, co by její pach jistě zvládla rozmetat do všech světových stran. Když však zmínil cizí jména, cítila se poněkud ztraceně. Zvědavě se po Vinovi proto podívala a znovu u toho natočila hlavičku. Dlouho přemýšlela, než se konečně usnesla na té nejlepší formě své otázky: „A ten Zinek... To je nějaký významný člen? Já vlastně mimo nás všechny ani nikoho jiného neznám.“ Hups. Možná, že bylo načase taky poznat ze smečky někoho jiného, než jenom svou rodinku!
„Netopýr,“ huh! Jaký to podivný tvor, skrytý hlavou dolů. Takhle z dálky vypadali docela děsivě, ale kdoví, jací jsou uvnitř? Pokud se živili ovocem a hmyzem a vůbec vším, než masem, tak to asi museli být věru mírumilovní tvorové! Vlastně jí zněli jako moc roztomilé zvířata. To si tak nějakého donést domů a strašit tím Lycana, ohó! „Myslíš, že by se dali ochočit? Jako ten červený pták, kterého má mamka!“ bóže, toho jí nikdo nepřipomínejte! Párkrát ji ten malý zmetek vytahal výchovně za ouška a vůbec to byl prapodivný, ne-li magický pták. To kdyby měla nějakého svého netopýrka, hned by ho naučila lepším způsobům. Mohla by si na něm vůbec procvičovat, jak by se zachovala k té alfě v poušti...
Ale to všecko bylo ještě pořádně daleko. Teď vlastně docela mrzla! „Aby už bylo jaro,“ postěžovala si pod čumáček ještě, než se jala přistoupit blíž k Vinovi a trošku se mu zachumlat do srsti.

// Jednoduché - Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem!

To byla vlastně pravda! Pokud ale šlo o dobro celé smečky, neměl by se nějaký takový jedinec obětovat, aby tím ostatním pomohl? Ale vůbec, do takových hrozivých situacích, kde někomu půjde o život, se jistě nedostanou - vždyť to bylo bizardní a nepravděpodobné, když byli všichni v Daénu jakoby chráněni samotným lesem! Co si tak snažila vzpomenout, ani moc členů nikdy nepotkala. Pokud teda vůbec nějakého. Na chvíli pocítila lítost z toho, že si doma asi vlci nebyli tak blízcí, jak se jí zprvu zdálo: brzičko se nicméně potěšila z toho, že taková věc padne třeba na ni. Jak by se dal zpevnit kolektiv vlků, co se možná ani neznají? No, první se musíme všichni samo-sebou poznat, jinak to nepůjde! Podívat se, kdo kde je... Kéž bychom všem mohli do myšlenek poslat zprávu o tom, aby se shromáždili na jednom místě.
To už však lapala po dechu, celá nervózní z toho, že to vůbec vypustil z úst: „Tatínku!“ Když to tak slyšela od jednoho ze svých rodičů, cítila se trapně. To už jsou holt takové ty témata, o kterých bude těžko, byť rádo, mluveno.
„Možná, že bychom se tam někdy spolu mohli podívat!“ navrhla, mávaje natěšeně ocáskem, „nebo do jejich okolí. Aby to mamce nevadilo, že jí jako diplomaté kráčíme tam, kde třeba nemáme.“ Proč by ale Lissandře mělo vadit? Pokud by se chovali slušně (což oba umí dozajista mistrně!), alespoň by tím mohli zjistit, v jakém stavu se nachází ostatní smečky - teda, smečka - a možná také navázali nějakou krátkodobou výpomoc. Co třeba léčitelé, nepotřebovali něco? ...A měli vůbec nějakého? Hups. Horlivě Vinovi však přikývla na zmínku o Chaosu. „Tak na ty si musíme dát pěkný pozor. Co kdyby nás chtěli po zimě okrást? Nebo zničit náš les!“ Ajéje, někdo ji zastavte dřív, než si tu ten chaos sama přivolá. Kdo by jí to však měl za zlé? Idealismus mládí, vymýšlení nereálných situací - s Jo a jejím věkem to všecko tvořilo skupinku přímo k popukání.
S mírným zamračením mrkla po tmavém vlkovi, jehož srst se v neosvětlené jeskyni zdála dobře splývat. „Ty divné ptáky, co visí ze stropu. Mají takové... Hm, blanky místo křídel? Ty je snad nevidíš?!“ optala se polekaně ze strachu, že by snad mrazem blouznila. Co když se před chvílí propadla do ledového jezera a teď jenom snila?!