Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Prohodily s alfou Daénu ještě pár slov, než konverzace skončila a Linnea se rozešla pryč. Byť se dlouhodobě příliš nevzdalovala. Uvažovala totiž, že by v Daénu zkusila žít. Byť šlo o úplně jiný způsob života, než zažila doteď, osobně byla celkem přizpůsobivá a tak mohla v klidu začít žít v jiném prostředí. Chvíli teda přemýšlela i o té horské smečce, ovšem nakonec zvolila Daénskou. Proč? Kdo ví. Možná byla moc daleko, možná jí prostě až moc lákalo začít žít trochu jinak. Jako nemyslela jen prostředí, avšak i jiné typy vlků. Mohla vysledovat jejich chování, protože nepochybovala o tom, že bylo úplně jiné, než znala. Mois Gris poskytoval míchanici kultur a zvyků, což už dokázala poznat i sama, byť toho zase tolik neprošla na to, jakou dobu tu už strávila. Nebo se jí ta doba jen zdála? Mohla jen polemizovat...jako kdyby si i s časem hrála magie. A tak se vrátila zpátky do tohoto lesa, kde našla hranice Daénu a krátce zavyla, aby na sebe upoutala pozornost. Možná se znovu setká s Lissandrou, možná ji zaskočí někdo jiný vysoko postavený. Nezáleželo na tom, hlavně, že to aspoň zkusí.

Nepotřebovala přímá slova, aby jí následně došlo, že vlčice, před kterou stála, byla tou, co hledala. I z jejího postoje a pohledu mohla poznat vůdčí typ. Ne, že by se nedal najít o u dalších vlků. Plno vlků mělo tendence vypadat sebevědomě a přitom alfami nebyli. Avšak vůdce nemohl mít jen sebevědomí. Ten toho potřeboval mnohem víc. Příliš sebevědomí mohlo být pro určité vlky vlastně i smrtící. „Zjistila jsem, že vlk ztratí veškeré své síly, když se dostane sem, na Moisgrisské ostrovy,“ začala prvně. „Údajně prý umíte tyto síly navrátit zpět,“ řekla jí zkráceně, oč šlo, určitě si už spojí, co po ní požadovala. I kdyby, věděla, že to nebude zadarmo. Avšak v životě nikdo neměl nic zadarmo. I aby se najedla, musela si nalovit. Divočina se nebude k nikomu chovat jak v rukavičkách, nebude ho obsluhovat. Každý si musel jakýmkoli způsobem poradit bez její pomoci... aspoň většinou.

Nevěděla, jak dlouho čekala, ale nějak to neřešila. Nakonec se na svahu objevila hnědavá vlčice se šálou okolo krku a kardinálem, který kolem ní prvně poletoval a pak usedl opodál. Pravděpodobně čekala, až promluví ona sama, a tak začala. „Přeji vám pěkný den,“ pozdravila ji prvně, jak se slušilo a patřilo. „Jmenuji se Linnea a hledám alfu Daénské smečky, Lissandru,‘ vyslovila své přání přímo. Nevěděla, že stála přímo před ní, Astra jí ji zrovna nepopsala. „Přivedla mě sem má příbuzná Astra. Prý by mi mohla pomoci“ dodala ještě, i když to přímo nespecifikovala. Bude přece nejlepší, když si pořádně promluví s alfou, kterou sháněla, no ne?

<< němé údolí (přes furijské hory)

Nadále mlčky následovala svoji příbuznou přímo do smečky, kde žila. Jejich cesta však neměla nakonec tak dlouhého trvání a zanedlouho se již ocitly u lesa, který podle pachových značek hned předznamenával smečku. Astra zavyla a následně odešla za jinou prací, možná tou smečkovou a ponechala Linneu osamotě. Linnea pronesla jenom rozloučení a nadále se posadila, aby počkala snad na údajnou Lissandru, na údajnou alfu a ještě k tomu mágini. Trpělivostí obrněná samozřejmě byla a na nějaké přešlapování jí neužilo. Zatím se trochu prohlédla les. Byl tvořený převážně jehličnatými lesy, i když někde v hloubi se mohl klidně vyskytnout i nějaký ten listnatý. Jak to mohla totiž vědět? Nikdy tady přece nebyla! Magii tady cítila možná až moc, no ona brzy pozná asi, čeho všeho byly ostrovy schopné... ach, jakoby jí nestačily ty potopy...

Bylo překvapující, že Astra nešla pod vedení jejího bratra... nevlastního, co tušila. Možná právě šlo o tento důvod... nechtěla ho mít ve vedení. No nakonec to nebyla její věc. Ať se mezi nimi cokoli stalo, případně měla šedá vlčice jakékoli výhrady, Linnee nepřipadalo důležité se jí na to ptát. Některé věci vždy zůstanou nevyřčené, hlavně, pokus se dotyčného netýkalo, jak již zmínila. No zároveň zjistila, že žila v Daénské smečce pod vedením nějaké Lissandry. Jenom šlo u ní o celkem nejednoznačný tón a tak zrzavá neměla jistotu, jestli ji úplně schvalovala. Ale byť Astru příliš neznala, měla jasno, že šlo o ten typ, co se s nikým nemazlil. Avšak krajina, kde vyrostla, se taky s nikým nemazlila. Měly to v povaze, byť Linneu moře odneslo moc mladou na to, aby v ní zůstala jen přísnost a hořkost. Na druhou stranu, pořád se to z ní stát mohlo. Krev byla krev. „Mág,“ zopakovala si spíše pro sebe. Jakými silami to ta údajná Lissandra vládla? Linnea však viděla příležitost stát se tím, čím byla a tak Astru následovala snad přímo do nitra neznámého.

>> les alf (pre furijské hory)

Přikývla. „Už je to tak,“ potvrdila jí. Avšak kde se nacházela teď, to už jí nepoví. Kdo ví, třeba se jí splní její sen a vrátí se zpět domu. Jenže, nešlo i o její sen? Tady na ostrovech, chtě nechtě, si připadala mírně ztracená. Nebyl to prostě sever, kde se narodila a kterýmu se již přizpůsobila. A těžko říci, jaký na to měla názor Astra, byť podle delšího mlčení se to dalo odhadnout. Následné zjištění, že jich tu bylo ještě víc, se zdálo Linnee až... šokující. To ostrovy k sobě přitáhnou celou blízkou i vzdálenou rodinu? No zdálo se, že Einar se přizpůsobit neváhal. Neměla by váhat ani ona. Cesta ven nemusela existovat. Kdyby ano, našli by ji a aspoň většina se vrátila. Občas měli místní vlci kdysi mimo ostrovy i jiné životy. „Mám to tím pádem chápat tak, že jeho smečku najdu někde poblíž?“ položila jí otázku s mírným nakloněním hlavy. Narážela hlavně na to, že asi počítala s tím, že i šedá vlčice do ní patřila, nakonec však mohla být jen na výletě, i když nevěděla, jestli jí na nějaké výletování ubylo. Takže tuhle smečku by měla vyhledat? Možná, možná tam najde ještě jejich vlků víc, ovšem nebyla si jistá, jestli by se necítila jako doma. Ať to znělo všelijak, nechtěla se cítit stejně, protože šlo o úplně něco jiného. Na druhou stranu... to asi stejně přijde, ať bude kdekoliv. Copak zapomněla, že cesta ven pravděpodobně již neexistovala? „Na ostrovy jsem se dostala kousek před tím, než se na ně snesly divoké potopy. Nevím o nich a o místních vlcích zatím víc než je nezbytně nutné. Pochopila jsem však, že cesta ven neexistuje a když se sem kdokoli dostane, musí se přizpůsobit. Což, jak jsem se právě dozvěděla, umí hlavně někteří dost dobře,“ začala zprvu. Založit smečku na neznámém místě nebylo jen tak. Avšak jak dlouho zde již Einar žil a jak dlouho trvalo, než ji tu založil? Očividně taky Astra něco očekávala, no ať šlo o cokoli, nemohla jí to dát. Byla o Moisu až trapně nevzdělaná. „Taky bych potřebovala nějaké zázemí. Místo, kam se mohu vracet a znova nabrat síly. Co jsem zjistila z vlastní zkušenosti, ostrovy vezmou většinu schopností, co vlk ovládal,“ promluvila zase, nevěděla o tom náhodou něco víc? Ano, byla vlastně slabá a neměla pořádně tucha, jak znovu zesílit. Jasně, žil tu obchodník Wu a ten dokázal pomoci aspoň s magiemi, no zdálo se, že se nacházel v jednu chvíli tady a v druhou zase jinde. A hlavně, nic nebylo zadarmo. Prostě si musela přiznat, že musela začít od začátku... jako kdyby byla vlčetem.

Jen tak bloudila u nezamrzlého jezírka a uvažovala. Možná by i uvažovala i o dalších plánech, avšak věděla, že věci se dokázaly mžiku změnit. Dostání se na ostrovy byl perfektní příklad. Nikdo se jí neptal, nikdy jí nic neřekl a puf, najednou jí vyplavilo moře tady. A co, že měla něco naplánovaného? O to se bohové nestarali. Olízla si pysky. Tak co. Měla novou příležitost a pokud chtěla přežít, musela se uchytit i zde. Nedalo se svítit. Z jejích úvah ji vytrhl až další pach. Někdo se blížil. A zanedlouho i zjistila, kdo. Takže když s Meou mluvily o dalších příbuzných na ostrovech, nelhaly. Vážně tady nežily samy. Braly si je snad ostrovy postupně? „Dobré ráno, Astro,“ oslovila ji též. Ano, už se rozednilo, avšak slunce zatím nevykouklo a celkově byl mráz... no nic, na co by nebyla zvyklá, že jo. „Ráda vidím na ostrovech i někoho dalšího příbuzného,“ poznamenala, možná pocítila menší útěchu, že tady nežila sama- „Ale musím přiznat, že jsme se s Meou cíleně chtěli podívat, jestli sem moře nevyplavilo i další,“ dodala neutrálně a stočila na již postarší vlčici pohled. Avšak Mea bez jakýkoli slov odešla sama a Linnea to doteď nějak nepochopila. Že by měla její přítomnosti už pokrk? Proč ne, ovšem komunikace byla základ.

<< Irisin ráj (přes severní hory)

Ah, měla dvojnásobné štěstí. Nejen, že našla menší jezero, které ani ještě nestihlo zamrznout (aspoň si tohle myslela), no zrovna se u něj občerstvoval párek zajíců. Dokázala je dostatečně překvapit, takže držela v tlamě jednu mrtvolku a ten druhý s křikem pelášil pryč. jeden jí bude stačit. Byl sice hubenější, ovšem pro jednu vlčici snad dostačující. Sežrala ho až na kosti a kůži a zapila to pořádnou dávkou vody. Voda byla studená, ale po dlouhé žízni osvěžující. A Linnea k tomu pocházela z krajů, kde ledová voda byl ten nejmenší problém, takže to nijak nepocítila. Důkladně se protáhla. Byla sytá a celkem i unavená, i tak jí cosi celou dobu chybělo. Necítila se jako stvořena pro tulácký život. V určité smečce se narodila a chtěla v ní původně i zemřít, no osud nedal. A místní Moisgrisské smečky vůbec neznala. Věděla již, že tu některé sídlily, avšak jinak o nich nevěděla zhola nic. Měla určitou mysl a ta by jí nedovolila vlézt do nějaké jen proto, že chtěla smečku. A když přemýšlela o smečkách, myslela na tu rodnou, ne, že bude dělat neznámá ukvapená rozhodnutí. Musela o tom ještě popřemýšlet, na jednu stranu nechtěla zemřít jako tulačka. Ale i kdyby se tak mělo stát, prostě s tím nic nenadělá. Mimo ostrovy se těžko někdy ještě dostane a kdo ví, kde by jí to kdyžtak vyplivlo. Třeba se někdy od někoho o místních smečkách dozví více, však.

Mea zmizela, z ničeho nic. Linnea si teda myslela, že vyrazí spolu, avšak možná chtěla prostě vyrazit sama. Dobře, dobře, co ona s tím nadělá, prostě se každá vydá zase po svých stopách. Co to mohla soudit, i když se mohla aspoň rozloučit a prostě...říct to. A ne se vypařit jak pára nad jezerem. Nepřišlo jí to moc vhodné, jenže nemělo cenu to nadále řešit. Každý se holt rozhodoval po svém. Rozhlédla se. Napadlo jí, že dlouho nejedla ani nepila a tak vyrazila hledat kořist a vodní zdroj. Věděla dost dobře, že teď v zimě bude všeho pomálu, ovšem třeba bude mít štěstí. Byla k tomu noc, všude panoval klid a tak se lovná zvířata budou pravděpodobně méně zdráhat vylézat ven, než ve dne. Vybrala si směr k té vysoké hoře v dáli. Ne proto, že odtamtud přišla anebo by se obávala kupy sněhu na té velké louce. Spíš šla druhým směrem v naději, že najde nějakou vodu blíže, než kdyby se vydala právě na tu první stranu. No jo no, moře bylo slané a pít se z něj nedalo, takže si musela poradit jinak. A pokud jí nešálil čumák, tak když sestupovala z hor, ucítila vodu. Snad se k ní dostane.

>> němé údolí (přes severní hory)

<< jižní hory

Sešly s Meou na pláž, kde se i před potopami setkaly a Linnea se rozhlédla kolem. Ještě nedávno krásná pláž už nebyla tak krásná, protože tu bylo ještě špinavo a bordel, avšak s tím se dalo počítat, že jo. Taky jí neunikly stopy po vozíku, který se táhl o něco dál. To bude asi ten obchodník, pomyslela na Meiina slova, která jí navrhla ho navštívit a trochu se vylepšit. Budiž, pokud to tady tak fungovalo, co ona zmůže. Následovala stopy, dokud nezahlédla postaršího vlka a ten jí vysvětlil vše nejpotřebnější. To, že jí nabízel další kraviny, nemusíme zmiňovat, prostě obchod, no. Po nákupu se vrátila k Mee. „Máš nějaký přesný cíl?“ zeptala se jí, přece jen to byla ona, kdo se první rozhodl jít hledat nějaké příbuzenstvo. Pochybovala, že tu hodlala bloudit jako nějaká ovce.

>> idk, ještě se vymyslí

Nákup:

119 kšm/0 rubínů/3 mince

Směnárna
3 mince na kšm = 120 kšm

239 kšm

Levely do elementu ohně:
2. Level - 50 kšm
3. Level - 60 kšm
4. Level - 70 kšm

Mystery box - 50 kšm

Po nákupu: 9 kšm/0 rubínů/0 mincí

Mystery box - 10 - Klubko vlny
Schváleno

× Odhal následky potop

A potopy jako z nebe blesky náhle neexistovaly. Po tom, co vysvitlo slunce, se voda zanedlouho rychle stáhla zpět do moře. Připadala si jak v nějakém zrychleném filmu, když to sledovala. Vypadalo to opravdu nereálně, avšak Linnea si byla jsitá, že žila a že nespala, takže se to fakt dělo. Když všechna voda zmizela, odhalila následky. Zhora viděla padlé a zlámané stromy i větve, nepořádek a rozbahněnou zem. Olízla si pysky. Z jakého důvodu se tohle všechno dělo? To jim možná Bohové nevysvětlí, i kdyby to věděli. Mea náhle promluvila a Linnee hned došlo, že od sebe chtěla černobílou odehnat. Avšak tyto cíle měly společné a tak neviděla důvod s Meou nepokračovat. „Vaše společnost nám byla drahá, Corinne, s Meou se ale vydáme dál samy pro své cíle. Hodně štěstí,“ rozloučila se s jejich dočasnou společnicí a došla Meu, která už mířila směrem pryč, druhou stranou, než třetí vlčice. „Zbavila ses jí naschvál, že?“ položila jí spíš jen takovou řečnickou otázku, bylo jí to jasný. Avšak ráda si vyslechne, proč. I když ne, že by jí samotné nepřišla tajnůstářská.

>> Irisin ráj

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 4/4
× Setkej se tváří tvář s predátorem
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (včetně predátorů)

Jí bylo jako jasný, že nebylo na ostrovech pořád hezky, nikde nebylo pořád hezky. Občas přišly sněhové vánice a občas velká voda. Vlci museli být jen silnější, než tyhle takzvané katastrofy, byť se na to nedalo připravit. „Je to možné, jestli ne dokonce pravděpodobné. Jakmile tyhle vody sestoupí, můžeme se tu porozhlédnout,“ přikývla na ni, nebude dělat žádné katastrofické scénaře. Jednou to přestat muselo a Linnea doufala, že to bude brzy. „Pocházíme ze stejného místa, ale ano, nějaká minimální příbuznost tam bude. Naše matky jsou nevlastní sestry,“ odpověděla Corinne, nešlo o žádné tajemství. K čemu by to stejně využila? Neznala jejich matky a neznala pořádně ani je, no a už vůbec ne severské smečky. Bylo jí to vlastně celkem k ničemu, ovšem když se zeptala, odpověděla jí. Ale samozřejmě tu nezůstaly v klidu napořád. Dorážela sem puma a to tu ani neměly cokoli k snědku. Ti predátoři byli čím dál drzejší, ovšem mohla se divit v momentální situaci? Byli podráždění podle všeho všichni. Naježila se a zavrčela. Corinne vyslala po pumě ohnivou kouli a Linnea na chvíli zapálila trávu okolo pumy. Puma zaváhala a před ohněm ucouvla. Linnea si následně všimla, proč. Na boku už měla starší popáleninu, už se musela předtím pustit do křížku s jiným, případně jinými vlky. A stejně to podruhý zkoušela...copak mohl být někdo tak hloupý? Nemohla tomu říct ani zoufalost, když se tu neměla na čem vyživit. Maximálně tak na nich, a to kočka měla o to větší smůlu. Byly tři, nenechají se.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 3/4

Venku se úplně setmělo, den skončil, no bohužel déšť s ním neodešel, což už asi tak trochu předpokládala. Ten déšť nezmizí asi jen tak, i pokud by se začala hladina dostávat až do hor. Kdyby byla extrémně věřící, začala by nadávat, že kdo bohům udělal něco tak hrozného, že za to potrestali všechny obyvatele ostrovů. No viděla to zatím jako nějakou velkou vodu, i když kdo ví, kdy se její mysl převrátí a začne se tu modlit. Eh, doufala, že do takové fáze to nedojde. Z jejích myšlenek ji dostala až Mea, která asi v dlouhé chvíli začala přemýšlet o své rodině. „Není to vyloučené, vyplaví to tady plno vlků. No pokud tu někdo takový je, navždy ho míjet nebudeme,“ odpověděla jí, možná byla i ráda, že se tu někdo snažil držet konverzaci, haha. Avšak ticho bylo taky občas potřeba. Vlk mohl tak popřemýšlet třeba o dalších postupech a tak. No bohužel momentálně neměly rozmýšlet o čem. Žádný další postup než vyčkávat neexistoval, což Linneu trochu ubíjelo. Jenže neměla růžové brýle, bojovat proti přírodní (možná) katastrofě nemělo smysl.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 2/4

Oddechla si. Ne, že by se nudila, nebo to tu měla chuť rozmlátit, spíš pociťovala takovou mírnou nejistotu o budoucnost. Nemyslela si, že nastala apokalypsa, avšak jak dlouho tu ještě vydrží, než sem vniknou predátoři? Vážně bylo jisté, že se voda do hor nedostane? Déšť neustával, měl pořád stejnou sílu a intenzitu. Ještě pár dní a kdo ví, co se všechno mohlo stát. Nakonec ještě vylezou z vody obří pravěké příšery, haha. Nebo? Nic nebylo tak nereálné, což? Nemohla vyloučit žádnou možnost, i když příšery z hlubin byly jen strašidelné povídačky pro vlčata, ne pro dospělé vlky, co se (zatím) dokázali s touhle katastrofou popasovat. Pohled stočila na Meu, co začala uvažovat o věci, který by jí zodpověděl maximálně nějaký dlouhodobý obyvatel Moisgrisu. Avšak jo, jejich třetí společnice mohla něco vědět...copak by dokázala odhadnout její věk? Mohla být stejně mladá jako již postarší. I tak měla pocit, že věděla o ostrovech víc, než byla ochotna říct, no ne každý byl sdílný. Na druhou stranu, byla by ona sama nějak extrémně sdílná? Ne, existovaly věci, na které vlk musel přijít sám. A stejně pak každého překvapilo něco úplně nového. Svět nebyl jednotvárný.