Příspěvky uživatele

<< nížina hojnosti (přes temný les)

Hmpf, jakoby uběhla věčnost, co jí vyplavilo moře na Moisgrisské ostrovy a co stihla od té doby udělat? Vlastně nic. Netušila, co se stalo. Hm, došlo jí vůbec, jak skončila konverzace s vlkem Jhinem a kdy zmizel? Jakoby jí zradila mysl, což se jí fakticky nikdy ještě nestalo, nedovolila jí to. A teď... tyhle ostrovy měly v sobě pravděpodobně určitou moc, která nehýbala jen s místním světem, avšak i s vlky samotnými. Měla se snad bát? Ne, stačilo jen vědět. Když vlk věděl, nezůstane poznamenán. Na druhou stranu nepotřebovala vědět až moc. To se taky mohlo kdekomu vymstít. No tak aby nalezla odpovědi, odešla z louky, na kterou byla vyplavena a vydala se přímo přes temný les a následně most, díky kterému nemusela přeskakovat propast, aby se dostala na druhou stranu. I když stabilitou mostu si jistá dvakrát nebyla. No musel tu stát už věčnost, její přechod už přežije, ne?

>> mlžná džungle (přes les u mostu)

Ano, byla tu. Objevila se tu samotná polární záře, hrající různými barvami, slévajícími se do sebe a zároveň se od sebe oddělujícími. Nebylo žádných pochyb. Žádné z dětí rozhodně nikdy polární záři nevidělo, aspoň ne tak jasnou a ne tak blízko! Aspoň to tak na ně působilo. Chvíli zůstali stát s úžasem v očích, obdivovali tu nespoutanou krásu. „Ale jak s ní mluvit?“ položil otázku Norbert, který se, dalo se říci, vzpamatoval jako první. V tom se polární záře z ničeho nic více vyjasnila a vypadalo to, že se dokonce hýbe! Ona žila? Ona určitě žila! „Tam, kde je nebe a hvězdy nejblíž, leží nora a v ní Vlčíšek čeká. Stopy velkých sobů vás povedou, “ promluvila dunivým, avšak melodickým hlasem. Pak utichla a už nepromluvila. Už tolik nezářila. Už se ani nehýbala. Vlčata se začala rozhlížet, jenže žádné stopy sobů neviděla. Snažili se naléhat na polární záři, jenže ta už mlčela a že by znovu promluvila, taková šance s největší pravděpodobností nebyla. Řekla jim vše, co mohla. Kde se napojit na sobí stopy, na to musela vlčata přijít sama. Jenže jak zjistit, kde začít? Napoví jim snad ještě něco jiného? Nebo budou mít prostě jen štěstí?

Hlásím Linneu

Pořadí: 13

Vlk jí připadal mírně mentálně zaostalý. Nejen, že jí připadalo, že mluvil snad trochu z cesty, no taky místo toho, aby pozdravil přímo ji, tak mluvil k měsíci. Usoudila, že brát vážně veškerá slova toho vlka nemělo asi ani smysl. Zamávala ocasem. Jak jako zareagovat? Jak prostě komunikovat s takovým typem vlků? Ve své domovině takové vlky neměli, aspoň, co věděla. Avšak už se dostala sem a šance na návrat zpět na pevninu jí připadal nereálný. Doufala ale, že se tu časem nezblázní. „V mé minulosti žádné tragédie nebyly. Ano, žila jsem v kraji krutém a nemilosrdném, ale když si zvyknete, dokážete žít kdekoli. Hlavně, když se tam narodíte,“ odpověděla mu prvně, jako by chtěla ušetřit ostrovům práci. A kdo ví, co na tom byla pravda. „Takže chcete říct, že žádné smečky nebo tlupy? Samí neovladatelní barbaři?“ zeptala se s tázavým výrazem. Neřekla by, že mu úplně věřila, ovšem mohli existovat jedinci, kteří zde byli vrhnutí proti své vůli jako ona a časem se zbláznili. Čekalo jí to snad taky?

>> most (přes temný les)

Netrvalo dlouho, co ucítila doopravdy čerstvý pach nějakého vlka. A blížil se a blížil. Někdo se tu prostě nacházel, abychom to řekli naprosto jednoduše. Zamávala ocasem. Musela zjistit odpovědi na pár otázek a možná by jí to ten vlk poskytl. Jenže byla připravena na setkání s někým? Co kdyby se to zvrtlo? Cítila, že po plavbě na moři její všechny síly, co kdy nabila, odpluly jinam. Znělo to logicky, že neměla žádné síly. I když v jejím přežití vládly určité vyšší síly, muselo to být pro její tělo i tak vyčerpávající. Brzy se vzpamatuje, avšak na co mít síly, když by ani nevěděla, co od tohoto místa očekávat? Vydala se za pachem a zanedlouho zahlédla hnědého vlka se světlými proužky. „Zdravím,“ upoutala na sebe pozornost, jakmile se k němu z boku přiblížila ještě víc. „Vyplavilo mě zde moře. Zní to neuvěřitelně, že vůbec žiju? Možná. Spíš mě zajímá, co mám od tohoto místa očekávat,“ promluvila na něj a zamávala ocasem. Sdělí jí nějaké informace? Nebo bude mlčet a pošle jí někam s tím, ať si ty informace sežene jinde? Takoví vlci konec konců taky existovali.

<< neznámo

Trvalo déle, než se Linnea vzpamatovala z cesty mořem. Jeden by řekl, jak to mohl někdo přežít? Za to mohla magie, nebo samotní bozi, rozhodně. Jinak by se za nějakou dobu utopila. Chvíli jen ležela a klidnila mysl. Pak se zvedla a oklepala ze sebe přebytečnou vodu, aby nevypadala jako vodník. No i tak byla celá smáčená a pořád z ní trochu kapala voda. Byla zrovna noc a tak jí bude bohužel trvat déle, než uschne. A taky tu existovalo riziko, že jí brzy začne být zima, i když noc působila teplým dojmem, takže možná do této fáze nedojde. Ještě jednou se oklepala a poté zbystřila zrak i čich na okolí. Očividně se nacházela na nějaké planině, odkud by viděla už z dálky nejen přicházející hrozbu. Nemyslela si, že ztroskotala na opuštěném ostrově, cítila tu plno čerstvých i starých pachů vlků. Tak kde se to nacházela?