Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Červená louka

Prve netušil, čemu se táta směje, ale nakonec pochopil, že to nebyl škodolibý smích, ale naopak. Přeci ani tátovi se nelíbil první průchod portálem. Prostě geny nezapře, ale ani nechtěl. Zamrskal ocasem a zazubil se na něj, protože ano měl pravdu. "Jsme si v tomhle podobní. Věřím, že se to časem zlepší, protože ty nevypadáš, že by ti průchod teď nějak uškodil. Ale samozřejmě chci zesílit a jednou na tu pláž přeplavu" řekl pořádně nahlas, i když to sliboval hlavně sám sobě. Jednou určitě přijde moment, kdy na tu pláž přeplave. A čím dřív se začne učit plavat a začne sílit, tím dříve to bude. Byla to velká motivace, ale nejen to.. Bylo toho více, proč chtěl být silný. "Mám mocnou mámu a skvělýho tátu. Co víc si můžu přát?" hodil po něm vážně nadšený a hrdý pohled. Úplně chápal tu hrdost vůči mámě, byla snad jeho družkou ne?
Stoupání vzhůru bylo náročné, ale on se opravdu snažil vypadat v očích otce jako ten silný vlk, který se nevzdává. Nehodlal vypadat před ním slabě, přeci chtěl, aby na něj byl táta taky pyšný. Ale dávalo mu to zabrat, to ano. Neměl energii odpovědět, a tak na upozornění jen kývnul, zatímco si dával pozor, kam šlape, aby neuklouzl na kluzkém horském povrchu. A když byli velmi vysoko, na chvíli se zastavil, aby nabral dech, ale také se chtěl zadívat do dálky. "Velmi se těším domů" potvrdil mu a usmál se pro sebe. A pak se rozešel dál, protože je čekala cesta dolů. S tím ho ale napadaly další otázky, na které by se mohl zeptat, než dojdou na území smečky. "Tati" pohlédl na něj vážně. "Když je na ostrovech magie všude kolem, je taky uvnitř každého z nás?" zeptal se ho zvědavě, protože si vážně nevzpomínal, že by mu o magii někdo vyprávěl. A to byla přeci důležitá součást jeho života.

→ Rokle

Jméno: Lycan
Počet příspěvků: 22
Postavení: Sigma (kappu jsme neodehráli) ?
Povýšení: xx
Funkce: chce se stát lovcem
Aktivita pro smečku: Narazil náhodně na tátu a společně se vrací na území smečky
Shrnutí: Vydal se na průzkum ostrovů, sám na vlastní pěst. Trochu se zatoulal v poušti, kde na něj narazil táta. Společně se vydali na cestu zpátky na území smečky. Cestou stihli prodiskutovat spoustu věcí, Vino svému synovi předal spoustu mouder a Lycan si vyzkoušel dokonce lovit, což jej nadchlo natolik, že se této funkci chce věnovat více.
Questy: xx

Netrvalo to dlouho a vážně se za chvíli vynořil z portálu jeho otec. Věnoval mu dlouhý pohled, zatímco sám už konečně věděl, kde má všechny své nohy a hlava se mu nemotala jako kolotoč. "Moc jsem si ten let portálem neužil" přiznal mu nakonec, ačkoliv mohl hrát silného, prostě zvolil pro teď upřímnost. Asi to skutečně pro všechny nebylo úplně příjemné projít portálem. Ale časem se to třeba zlepší, nebo bude volit radši jinou cestu. Kdo ví! Nevzdávat se bylo hlavní. Trochu vykulil oči, když promluvil táta o mámě a její schopnosti. "Vážně? To musí být.." chvíli hledal to vhodné slovo, jak by to označil, než na něj konečně přišel. "Musí být vážně mocná" usmál se a zamrskal ocasem. Ale byl čas jít, vrátit se domů. I když mu hlavou proudily myšlenky na mámu. Bude na něj pyšná? Pozná jí? Mohl by, když i poznal svého otce. Ale smutné bylo, že si jí vůbec nepamatoval. Bylo na čase to změnit, jen doufal, že neskončí s vyprášeným kožichem. A taky snad budou s tátou držet spolu, přeci se celou dobu neflákal! Od té doby, co potkal tátu, se dozvěděl tolik nových věcí. Zkusil si lov. Měl trochu lepší představu o tom, co by chtěl zkusit dělat. Ale měl ještě před sebou spoustu času na rozvíjení sebe a svých schopností. Trochu mu úsměv uhasl, ale velmi rychle tátu doběhl a opět mu úsměv věnoval. Rozhodně v tom celém nebyl sám, nebo jo? Měl rodinu, cítil, že se na tátu může spolehnout. A už byli opravdu jen kousek od domova. Tu horu znal a předtím měl menší problém jí překonat. Ale teď se cítil silnější! Ohlédl se naposledy po portálu a vlcích, kteří se zrovna na louce objevili, než věnoval plnou pozornost cestě vzhůru.

→ Nejvyšší hora

← Sněžné tesáky (přes portál)

Mladý vlk zmizel v portálu, který ho vyplivl na druhé straně. Byl to zvláštní pocit, jako kdyby letěl nějakou červí dírou, která ho vyplivla na druhé straně vesmíru. Ačkoliv tedy věděl, kde skončí, protože druhý konec portálu už přeci viděl, i tak se cítil prve dezorientovaný. Žaludek se mu houpal sem a tam a měl pocit, že z končetin má želé. Až po chvilce, co se zmateně koukal kolem, si uvědomil, že seděl před portálem, kde vlastně byl a měl co dělat, aby se srovnal s těmi všemi vjemy, které měl v sobě. Hluboce se nadechl a zatřepal hlavou. Až po chvilce se donutil zvednout a rozhodně bylo patrné, že si let moc neužil. Zprvu vrávoravá chůze mluvila za sebe, motal se jako kdyby si dal nějaké houbičky nebo něco podobného, a nebo kdyby právě vylezl z kolotoče. Však to byl podobný dojem. Po chvilce to ale začínalo odeznívat a půda pod nohama se stávala opět pevnější, končetiny zase začínal cítit jako své a žaludek se také uklidnil. Ohlédl se k portálu, protože táta by měl být někde za ním. Pokud se nemýlil, každou chvíli by se měl z portálu vynořit a mohl jen doufat, že se mezitím úplně srovná s tím letem portálem. Možná už tuhle cestu nebude chtít dlouho absolvovat a nebo naopak čím častěji do portálu vstoupí, tím rychleji si na to zvykne. Každopádně teď už stál pevně na nohou a pozoroval soustředěně portál.

← Mlžné pláně

Možná nebyl zrovna vhodný nápad chtít takovou věc po tátovi. Ale to si uvědomil až, když to vyslovil. Nejspíš toho měl táta přeci jen hodně, když byl hlavní lovec smečky, ale na lov by ho přeci občas vzít mohl. Usmál se na něj a věnoval mu dlouhý pohled. "Tak jo. A kdybyste neměli čas, tak si najdu nějakého učitele, když budu vědět, kdo co ve smečce nejlíp umí" zamával ocasem ze strany na stranu. Rozhodně se nedalo popřít, že byl nadšený do učení se nových věcí. A přesto, když se ocitli na pláni, rázem jakoby se jeho energie změnila. Byl opatrnější a vnímavější. V mlze se mohlo skrývat cokoliv, když nad tím tak přemýšlel. Bylo to tu zvláštní, neviděl ani pár metrů před sebe. Na chvíli upřel pohled na tátu a zazubil se nad jeho slovy, než přikývl. "Ano tati. Jednou prozkoumám celé ostrovy jako ty" trochu vypnul hruď a zvedl hlavu, aby mu dal najevo, že to hodlá dodržet. Ale teď bylo třeba se soustředit na procházení skrz mlhu. A když se dostali z ní do hor, Lycan se na chvíli otočil, aby se zadíval na pláň pod nimi, která byla zahalená mlhou. "Vypadá to zvláštně" zhodnotil pro sebe po jeho slovech, a pak už pokračoval až za ním do hor, kde se po chvilce ocitli před tou věcí, kterou viděl z pláže. Chvíli se na to nedůvěřivě díval, než se ohlédl po tátovi. Bude mu špatně, až tím projde? Nebo naopak tím proletí jako nic? To nejspíš brzo zjistí, ale asi se u toho umřít nedalo. Pomalu vykročil k portálu a čím víc se přibližoval, tím více byl nervózní. Ale nakonec do něj vkročil.

→ Červená louka (skrz portál)

← Začarovaný les

Spojil si jedna a jedna dohromady velmi rychle. Že Lissandra je máma nebylo nějak zvláštní. Přeci jen všichni měli svá jména, jen pro svá vlčata byli rodiči. Usmál se a střihnul ušima. "Určitě. A budeš mě učit lovit?" zamával ocasem. Přeci jen se táta tituloval jako hlavní lovec smečky, tak by ho mohl učit. A tím by spolu mohli ještě nějaký ten čas trávit. Ne že by se mu chtěl věšet na krk, ale společně strávené chvíle byly příjemné.
Následoval otcův pohled zpátky do korun stromů a následně zase pohled natočil k němu. Takže tohle bylo jediné místo, kde byly stromy takhle zvláštně zbarvené? Zajímavé. "Magie dělá zvláštní věci" poznamenal po jeho slovech. Když tu byl tenhle les a ejště nějaký další, který měl zlaté listy, rozhodně v tom musela mít prsty magie. Nejspíš se to vědecky vysvětlit nedalo. "Už jsi byl všude na ostrovech?" zajímalo jej, když se z lesa ocitli na nějaké pláni. Všude tu byla hrozná mlha, možná tu byli prostě jen ve špatném počasí, a nebo ne? Zastřihal ušima. "Co je zvláštního na mlze? Nedrží se občas všude?" zaujalo jej to, že tohle místo také označil jako zvláštní. Kývl nad jeho varováním a srovnal s ním krok. Celou cestu se držel u něj, mlha tu byla opravdu hustější než možná bylo normální, ale to netušil. Mlhu na ostrovech ještě nezažil, až teď.

→ Sněžné tesáky

← Kvetoucí louka

Nebylo lehké se rozhodnout takhle hned, navíc když doteď nad tím vůbec nepřemýšlel. Ale asi by to byla cesta jako každá jiná. Následoval tátu a pohlédl na něj při jeho slovech. Takže to nemusel dělat celý život? Mohl to zkusit a prostě se uvidí. To znělo daleko lépe než si vybrat něco, co se nedalo změnit. "Chtěl bych to zkusit" zamáchal ocasem a do výrazu se mu promítlo nadšení. V jednu chvíli si i poskočil, jak se mu ulevilo, že to není závazek na celý život. Ale pak ho zaujalo místo, kam vkročili. Bylo tu spoustu stromů, a koruny nesly zvláštní barvu. V hlavě se mu začínaly rodit tuny otázek. Kolik míst tady ještě nezná a jsou tak zvláštní? Ale zároveň zde cítil jakýsi divný pocit. Jako kdyby tohle místo bylo začarované, jako kdyby tu byla nějaká divná magická aura nebo co. Ale nezastavil se, jen následoval tátu a rozhlížel se kolem. A taky koukal, kam šlape. "Jsou na ostrovech ještě nějaké takové divně zbarvené stromy, nebo jen tady?" zeptal se najednou. "Tohle místo je zvláštní" usmál se. Měl z něj smíšené pocity. Takové necítil zatím na žádném místě, kterým doteď prošel. Teda asi kromě katakomb, ale to byl jiný pocit než tady. Tam vyloženě cítil, že je tam něco hnusného. Ale tady z toho místa měl smíšené pocity. Na jednu stranu ho to fascinovalo, a na druhou cítil zvláštní .. asi strach? Nedokázal to úplně popsat.

→ Mlžné pláně

Tátovo nadšení bylo nadšením i jeho syna. Ale přeci jen v jeho slovech cítil, že to není úplně správná cesta chtít se mu vyrovnat. Takhle by se mohl snažit celý život vyrovnat všem. Jenže on chtěl, aby na něj byli všichni pyšní. Chtěl být silný a nejlíp co nejvíce perfektní. Možná to bylo naivní, ale vnímal to jako smysl, jako něco, díky čemuž se mohl posouvat dál. Přikývl tedy v odpověď a zatvářil se nevinně. Ostatně lov s tátou byla hezká představa, protože i společně strávený čas putováním, byl příjemný. Jak tak ale poslouchal o dalších funkcích, které vyjmenoval, začínal přicházet pomaličku na to, že lov ho asi lákal nejvíc. Možná byl vážně v tomhle po tátovi. Zamrskal ocasem a nadšeně se uculil. "Nejspíš mě ten lov láká nejvíc z toho, co jsi vyjmenoval. Ale přijde mi ještě brzy na to se rozhodnout" zasmál se tiše. Byl nadšený, že si táta ukousl z úlovku, který ulovil. A tak si společně rozdělili zajíce. Mladý vlk alespoň zaplnil prázdný žaludek a necítil se už tak hladový. Pořádně si očistil čumák od krve a pohlédl na tátu. "Určitě. Děkuju. Bude čest s tebou lovit" usmál se na něj upřímně. Ale byl čas vyrazit dál. A tak se konečně zvedl a vyrazil za ním.

→ Začarovaný les

Byl to jeho vlastně první pořádný lov. Předtím si ulovil akorát pár myší a hrabošů na louce, jinak už by byl asi mrtvý hlady. Ale nejspíš nebyl tak marný, jak se zdálo v první chvíli, kdy udělal tu zásadní chybu. V hlavě mu to šrotovalo, když začínal adrenalin opadat a on tak opět vnímal vše, nejen zajíce před ním. Zvedl hlavu k tátovi a usmál se nadšeně nad tou pochvalou. Přesně tohle potřeboval! Pomalu pustil zajíce, který už se nehýbal a zadíval se na tátu. "Stát se lovcem? Musím říct, že mě to bavilo, a asi to chce získat hodně zkušeností a hodně se naučit, abych se ti vyrovnal. A možná to bude náročnější lovit pro smečku.." zauvažoval nahlas ohledě pro a proti. "Když jsme u toho.. Jaké další funkce jsou v nabídce?" usmál se naprosto nevinně a zakousl se do zajíce, aby si utrhl pořádný kus masa. Už měl vážně hlad. Ale to neznamenalo, že by nevnímal jeho rady a iniciativu vedenou na jeho proběhlý lov. Žvýkal a soustředil se na ty všechny nové informace. Až když polknul, postrčil zajíce k tátovi. "Dej si taky" pobídl ho s úsměvem. "Děkuju tati. Vážně si vezmu ty rady k srdci a budu se snažit být co nejlepší" zamával oháňkou a nadšeně se na něj zadíval. Pochvaly byly opravdu příjemné, alespoň měl pocit, že jeho snaha k něčemu byla. Tak trochu uvažoval nad možností stát se lovcem, kterou mu táta nabídl, ale možná mu jen připadalo příliš brzy na rozhodování. A přeci měl na přemýšlení ještě celou cestu domů.

Pokýval hlavou nad tátovými slovy. Takže nejlíp nikomu nevěřit, koho neznal a koho potkal poprvé. Teď už věděl, že musí být opatrný, aby neohrozil smečku a rodinu. Nebo sám sebe. Ale to bylo až to poslední, co by jej nějak víc trápilo. Rodina a smečka byli hlavní. "Dobře. Budu si to pamatovat" ujistil tátu. Rozhodně nechtěl nikoho z rodiny zklamat. Spíš naopak. Chtěl, aby na něj byli pyšní.
Proto se teď také tak vrhnul do stopování zajíce. Ačkoliv mu vůbec nedošlo, že přímá a jednoduchá cesta, kterou hned viděl, nemusela být nutně správná. Když zajíc vyskočil z trávy a dal se na úprk, neměl čas se zastavovat nad tím, jakou chybu udělal. Tělem se mu rozlil adrenalin a on se hned rozběhl za ním. Nevnímal tátu, který se rozběhl za ním, ale soustředil se na zajíce, který běžel pryč. A když na něj začal dotahovat, zajíc udělal úskok stranou a utekl tak z jeho spárů. Své tělo o něco snížil, aby získal větší rychlost a byl obratnější. Skoro jako kdyby se v ten moment snažil napodobit menšího zajíce. Postupně, jak se za zajícem hnal, mu docházely určité vzorce v jeho chování. Většinou uskočil na jednu nebo na druhou stranu, udělal kličku nebo jen prudce zahnul, když po něm vystartoval. Chtělo to myslet rychle, a tak ho napadlo se pokusit zajíce zblbnout. Ale jak to udělat zůstávalo stále trochu otázkou. Musel zkoušet, nebo se za chvíli unaví natolik, že zajíc zmizí kdesi v dálce. Olízl si tlamu, až si skoro přikousl jazyk a v jednom kroku se zadníma tlapama odrazil. Byl poněkud překvapený sílou toho skoku a měl pocit, jako kdyby chvíli letěl, ale dopadl přesně tam, kam chtěl. Téměř před zajíce, kterého ten dopad jeho tlap překvapil natolik, že jak Lycan očekával, zahnul vpravo. V ten moment mu mladý vlk zastoupil cestu tlapou, kterou ho přimáčkl k zemi. Chňapnul po něm a zakousl ho.
Až když adrenalin trochu opadl, všiml si otce, který ho celou dobu očividně následoval. Pyšně se na něj zadíval a zamával ocasem. Po chvilce pustil už mrtvé tělo zajíce. "To byla zábava" usmál se, ale do výrazu se mu promítla trochu obava. "Proč vlastně ten zajíc poznal, že tam jsem? Směr vzduchu?" napadlo ho jako první.

← Poušť

Měl radost z toho, když se táta usmíval, ale byl si také dobře vědom faktu, že svět nebyl vždy jen růžový a veselý. Pokud však mohli překonávat věci společně.. Víc vlků, víc zvládne. Nebo ne? To samé jako víc hlav, víc ví. Dávalo by to smysl. Pohlédl na tátu a usmál se na něj na oplátku. "Snad mámu potkáme doma" ujistil sám sebe, protože mu máma taky chyběla. Však jí prakticky neznal! Bylo na čase to změnit. Rodina by spolu měla vycházet, nebo ne? Od čeho by to jinak byla rodina.
Přechod pouště nebyl úplně příjemný, ale asi lepší tudy procházet v tuhle denní dobu než třeba v pravé poledne. To by se nejspíš oba upekli. To ho tak napadlo, že ten čas zase nějak poskočil. Bylo to opravdu zvláštní, nebo byli na cestě tak dlouho a ani jim to skrz konverzaci nepřišlo? Ale brzy už se povrch pod tlapama změnil a Lycan si poměrně vydechl, když ucítil na polštářcích trávu a pevný povrch a ne ten zrádný písek. Na chvíli se zastavil, už jen aby si odpočinul a poslouchal tátu, jak mluví o smečkách. Pohledem směřoval k horám, vypadalo to jako dost rozsáhlé pohoří. "Jak vlastně poznám, že někdo patří do toho Společenstva?" zeptal se na zásadní otázku, protože pokud byli nebezpeční, čím dříve pozná, že jsou odtut, tím dříve bude moct něco dělat nebo se jim vyhnout, když to bude nutné. Opět pohlédl na otce, než mu do čumáku udeřil pach nějakého zvířete. Našpicoval uši a rozhlédl se kolem, ale nic v té trávě neviděl. "Něco cítím. Možná zajíc?" upozornil tátu, ale ten o tom už přeci musel vědět jako zkušený lovec smečky. Nejspíš už to věděl dřív, než ten pach zmerčil on sám. Ale upřímně řečeno mu zakručelo v břiše, takže by si nějakou potravu dal. Olízl si čenich a přiložil ho k zemi, aby nasál všechny pachy. Cítil stopy, nejspíš byly právě onoho zajíce, který se skrýval kdesi v trávě. Bylo to na něm kořist vystopovat a on se toho nadšeně chytil. Sice neměl moc zkušeností, takže jen hádal, ale trochu se přikrčil a šel pomaličku, potichu po stopách, až kam stopu zvládl následovat. Ani si neuvědomil, jak blízko je, ale když zafoukal vítr, nejspíš k zajícovi přivanul jeho pach a ten se najednou vyřítil z trávy. Lycan chňapnul do prázdna, ale neotálel dlouho a rozběhl se za ním.

← Palmová pláž

Vnímal mimiku v jeho tváři. Zdálo se, že ani jeho otec neznal všechno na světě. Nebo to jednoduše bylo způsobeno tím, že příroda kolem se neustále vyvíjela? Vyvíjeli se i vlci, kteří žili na těhle ostrovech? Určitě se přizpůsobovali okolí, čím déle tu žili. Přikývl na jeho odpověď, že chápe a pousmál se. "Myslím, že prostě není možné vědět všechno" odvětil k němu a věnoval mu dlouhý pohled jako kdyby tím chtěl tátu podpořit, aby si snad nemyslel, že nevědomost je špatná. Naopak! Určitě to bylo dobré, protože se jeden mohl dozvědět něco nového a užitečného, když chtěl. Sice to bylo děsivé, že by čas třeba přestal existovat, ale určitě všechno mělo nějaké řešení. Navíc pokud ostrovům vládla magie.. Musel existovat důvod, proč se to děje. Pohodil ocasem. "Určitě! Třeba přijdeme na to, proč se to děje a jak to zlomit" souhlasil vesele.
Následoval otce z té příjemné pláže zpátky do pouště. Tlapky se mu bořily do písku, ale přesto se snažil napodobit chůzi otce, když ho měl přímo před sebou. Rozhodně věřil, že tak zkušený vlk už se tu někdy pohyboval a ví, jak poušť překonat, aby neskončil někde pod ním jako mumie. Usmál se na něj, jeho smích se mu líbil a dobíjel ho zvláštní energií. "Ano ano, slíbil jsem přeci, že budu opatrný" připomenul mu s úsměvem. Ale jednou třeba na druhou stranu skutečně přeplave. A pak na něj bude otec pyšný!
Přivřel oči, jelikož chtěl vědět, jaké to je procházet portálem. Mohlo to být lepší, ale i horší. Našpicoval uši při odpovědi a upřel na tátu svůj pohled. "I přechod mostu nebyl příjemný. Ale myslím, že to zvládnu" usmál se na něj. Jestli se snažil ujistit sám sebe nebo otce, to byla otázka, na kterou si nechtěl odpovídat. Alespoň však věděl na co se připravit. Avšak zmínka o smečce v poušti jej opět zaujala a přivedla naštěstí na jiné myšlenky. "Jsou na ostrovech ještě další smečky?" zeptal se hned následně. Jeho radu si vzal k srdci, i když třeba se něco změnilo a alfa se změnil? Bylo to vůbec možné? Nechtěl však pro teď pokoušet své štěstí a navíc měli jiný cíl než návštěvu smečky.

→ Kvetoucí louka

Cítil jakési teplo na srdci, když se na něj táta tak díval a nemohl zastavit svůj ocas, který se houpal ze strany na stranu. Možná mohl udělat za tu dobu, co se neviděli, víc, aby na něj byl táta pyšný. Ale to bylo jen pouhé kdyby.. Teď byl prostě jen rád, že se na něj táta za nic nezlobí a bylo mu příjemně v jeho přítomnosti. "Určitě" přikývnul k němu na souhlas. Věděl, že se měl hodně, co učit. Zamrhal hodně času tím, že se tak trochu ztratil v čase.. Ale teď hodlal chňapnout po každé příležitosti se naučit nebo zjistit něco nového. Všechny nové informace rozhodně musí být užitečné. Věřil v to.
Odtrhl pohled od protějšího břehu a pohlédl na otce. Ví, jak se cítím? střihnul uchem a pozorně poslouchal. "Jakto?" vypadlo z něj a v hlase mu zazněla menší obava. "Je to nějaké temné prokletí ostrovů nebo tak?" napadlo ho. Pokud s časem neměl problém jen on, vysvětlovalo by to situaci. A nebo prostě v tom bylo něco jiného. Koneckonců nebylo zrovna příjemné nad tím přemýšlet, protože měl pocit, že to nevěstí nic dobrého. Jakoby to byla předzvěst něčeho špatného, co může ovlivnit životy vlků na ostrovech, jeho rodiny, smečky.. Pohodil si trochu hlavou, aby se vytrhl z pochmurných myšlenek. Ty by ho doběhly spíše, kdyby byl momentálně sám a neměl u sebe tátu. A tak pozornost upřel na portál a druhý břeh. "Třeba to jednou zvládnu! Až pořádně zesílím" mrsknul ocasem odhodlaně a naposledy věnoval pohled moři a druhé straně, než se otočil za otcem. "Jaké je projít skrz portál?" napadlo ho hned, když se vydal za ním. Přejít most bylo dost nepříjemné, jelikož vypadal, že se každou chvíli propadne někam do propasti. Ale nedokázal si představit, jaké musí být projít portálem. Věděl, že to brzy pozná, ale pokud bylo něco, na co se mohl předem připravit, moc rád by to udělal spíš, než se nechat překvapit.

→ Poušť

Připadalo mu zbytečné malovat čerta na zeď a přemýšlet nad tím nejhorším, co se mohlo stát. Chtěl věřit v dobro. Vidět ho všude, kam se podívá, ačkoliv nějaký ten realismus taky neuškodil. Nemohlo být vše vždycky růžové. Ale neztrácel naději, že sourozence někdy ještě uvidí. Věnoval tátovi úsměv a přikývl. Možné mu to připadalo. Rozhodně tu možnost nechtěl zavrhovat jen tak, protože je nikdo dlouho neviděl. Třeba se skutečně lenoši váleli doma v bezpečí smečky.
Chtěl se naučit mnoho různých věcí, aby našel svůj talent. Upřímně by byl nejraději dost dobrý v úplně všem, ale to asi bylo trochu nemožné. Kdo ví. Zavrtěl ocasem a nadšeně pokýval hlavou. Lov byl obživa, nebo ne? Pokud se nenaučí lovit, nikdy se nebude schopen sám uživit. A třeba jej to chytne. Překvapilo ho, co následně řekl táta. Takže on byl lovec smečky? Kolik věcí toho ještě o svých rodičích a své rodině nebo smečce nevěděl! Nejspíš mnoho. Bylo na čase to zjistit. Už chtěl něco nadšeně vyhrknout, když mun do hlavy doputovalo zbytek slov. Našpicoval uši a zastřihal jimi, protože to slyšel. "Jsem rád, že jsem přišel za tím správným tati" usmál se na něj a uvažoval, jestli ta zbylá slova přejít, nebo na to něco dodat. Byla pravda, že mámu neviděl, ani nepamatoval. Ale to ani tátu, a teď když se setkali, bylo to příjemné shledání. Možná by jí poznal stejně jako poznal tátu. Po čichu, jakýmsi instinktem, který v sobě nejspíš každé mládě mělo a díky nemuž poznalo rodiče. Nadechl se k odpovědi, ale pak jen zavrtěl hlavou. "Mámu jsem taky dlouho neviděl" namítl. Nejspíš si neměli, co vyčítat. "Osobně mi připadá, jakobych se někde zasekl v čase.. Je to zvláštní" svěřil se mu a střihnul uchem do strany, ale pak na něj upřel pohled, když pokračoval dál. "Rozhodně!" potvrdil mu nadšeně.
Lycan byl mladý bystrý vlk, který hned pochopil, co má na druhé straně vidět. A tak nebylo s podivem, že jej napadlo následně to, kam ten portál asi vede. V jeho hlavě byla ale i jiná myšlenka, která si nedala pokoj. "Dalo by se na druhou stranu přeplavat?" vypadlo z něj zaujatě. Zdálo se, že druhý břeh byl poměrně blízko, a tak by to nebylo až tak nemožné. Ale on neměl zkušenosti, netušil, jestli třeba proudy v moři nejsou příliš silné na to, aby se do nich kdokoliv vrhnul bez úhony. Po chvilce otočil hlavu směrem, kudy se díval otec. Takže druhý vchod nebo východ byl někde tam na té straně v horách. "Fascinující" přikývl s úsměvem a pohlédl na otce. "Most už jsem překonal. Chtěl bych zkusit cestu portálem" rozhodl se prakticky bez myšlení. Znělo to jako pěkný dobrodružství. Jen s tím rozdílem, že tentokrát se na něj nevydával sám, ale byl tu s tátou.

← Duny

Ačkoliv tátu moc neznal, přesto byl nadšený z tohohle setkání a dával to patřičně najevo. A nikdy přeci nebylo pozdě na to se s tátou i mámou, i sourozenci více sblížit! A přesně o tom to bylo. Některé věci vyžadovaly svůj čas, tak to Lycan viděl. Byl trpělivý, ale nestál na místě, aby mu všechny příležitosti utekly přímo před nosem. Nad jeho slovy přikývl. "Možná jsou doma. A nebo v okolí domova" zauvažoval nahlas. "Třeba je potkáme cestou" snažil se tátu podpořit, ale nebylo na škodu přemýšlet i trochu nad horší variantou. Mohlo se jim něco stát nebo se rozutekli po ostrovech tak daleko, že nemohli najít cestu zpátky. On se ze svých chyb rozhodně poučí! Nebylo to moudré, to věděl, ale teď už si byl také jistý tím, co by měl dělat a jak svou chybu neopakovat. Opět se na tátu usmál a zavrtěl ocasem. "Díky tati. Budu opatrnější" ujistil ho zatímco ho následoval dunami. Terén se příliš nezměnil, ačkoliv prostředí přeci jen ano, když se zastavili na pláži. Měl čas si promyslet odpověď na svou otázku, protože tušil, že odpověď "všechno" by nebyla moc chytrá. "Chtěl bych naučit třeba pořádně lovit, stopovat kořist.. Správně načasovat útok" odpověděl konečně, pohledem zkoumal pláž, na které se ocitli, ale to už táta měl otázku na něj, která ho vážně zaujala. Došel až ke kraji vody a zahleděl se dlouze na druhou stranu. Přivřel oči proti slanému vzduchu z moře a zaostřil do dálky. Něco tam bylo.. Něco ne tak úplně přirozeného. Vypadalo to jako.. díra ve vzduchu? "To je nějaký portál? Kam vede?" zeptal se ho zaujatě a stočil k němu pohled.