Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Možná mu to neměl celé takhle vyklopit, možná si měl nějaké věci nechat pro sebe. Ale chtěl získávat nové zkušenosti a jak jinak, než nejdříve uznat svoje slabiny, aby věděl, co má zlepšit. Doufal, že by mu mohl táta trochu pomoci se naučit nové věci, když už se tak náhodně potkali. "Taky tě rád vidím" odpověděl mu na oplátku a nadšeně zamrskal ocasem, protože se těšil na jejich společnou cestu. Nebyl proti, aby cestu vedl táta, protože přeci jen to tu znal více než on sám. A měl pravdu.. Neměl by se vrhat do neznáma takhle po hlavě, aniž by znal zatím pořádně okolí svého domova. Ale nesouhlasil tak úplně s tím, že Ivory byla neznámá vlčice. Přeci se trochu znali, nebo ne? Ale nad otázkou ohledě dalších sourozenců jen zastřihal ušima a upřímně pohled stočil na tátu. "Neviděl" přitakal k němu. "Jen Joseline" zopakoval opět, že viděl Joseline. Kde se toulali ostatní? I kdyžbyla pravda, že on se taky nějak zasekl v čase a prostoru.. Dalo by se říct. Moc si toho nevybavoval ze svého štěněčího období.
Pomalu se zvedl a zamířil za tátou, když se někam rozešel. Písek mezi prsty nebyl úplně příjemný a terén nebyl stabilní, což bylo poněkud otravné. Ale pokud se nenaučí v tomhle prostředí pohybovat, už nikdy se sem nebude moct podívat, aby ho více prozkoumal. "Máš pravdu.. Nejspíš jsem byl trochu naivní a zvědavý, co je na druhé straně, že jsem nepřemýšlel nad tím, jak to může být i nebezpečné" povzdechl si tiše. Žádné pochvaly se mu nedostalo, a to po ní tak toužil. Ale lepší konstruktivní kritika, než aby mu někdo vyčetl, že byl třeba neschopný nebo slabý. To rozhodně nebyl a hodlal to dokázat. "Tati, naučíš mě něco?" zastřihal ušima a pár rychlými neohrabanými skoky s ním srovnal krok.

→ Palmová pláž

Bylo zvláštní se setkat s tátou zrovna tady a za takové situace. Vůbec si nepamatoval, kdy naposledy se s ním viděl. Muselo to být dávno, ale měl v nitru jakousi radost, že se setkali. Chvíli měl jistou obavu, aby stihl ubrzdit a nesejmul ho cestou. Trochu písku, které hrnul před sebou při dobrždění, mu vlétlo do obličeje. Moc příjemná sprška to nebyla, dokonce musel zavřít oči a zafrkat. Byl to podobný pocit, jako když na pláži strčil do písku zvědavě svůj čumák, ale toho písku, který mu přistál ve tváři naštěstí teď nebylo tolik. Trochu se ošil a opět otevřel oči, když měl jistotu, že mu žádný písek nevletí do očí. Místo pozdravu na něj táta vybalil ty otázky. Jen otevřel tlamu, protože nechápal, proč zněl tak.. vyděšeně? Ale pak mu došlo, že z vrchu duny to nejspíš muselo vypadat poměrně děsivě, když si lehl do písku a jen bezvládně ležel. "Nic mi není" ujistil ho hned. "Jen jsem si potřeboval odpočinout.. Moc mi nešlo se vyškrábat nahoru, a tak jsem vymýšlel, jak bych se měl v písku pohybovat, a tak" vybalil na něj hnedka na vysvětlenou, aby mu nedělal starosti. To bylo to poslední, co by chtěl! Konečně se mu ale dostalo i odpovědi na jeho otázku, nad čímž se musel opět usmát a zavrtět ocasem. Nejspíš byl táta na nějaké výpravě, o které se mu nechtělo mluvit. Rozhodl se v tom nešťourat. "Mohl bych se připojit?" zeptal se ho hned. Rozhodně ale odmítal přiznat, že se nejspíš stejně ztratil. A pak přišla otázka mířená přímo na něj. Trochu sklopil pohled a zadíval se na své a tátovi tlapky. "Hledal jsem jednu vlčici, kterou jsem dřív potkal a se kterou se mi dobře povídalo. Pak jsem viděl Joseline u jezera, vydal se do hor.. Šel roklinou, ocitl se v lese, a pak přešel most.. Byl jsem v dalším lese, a pak se ocitl tady.." odmlčel se a podíval na něj, když střihnul ušima do strany provinile. "Vlastně vůbec nevím, co tu dělám" pokrčil jemně rameny, jak jen mu to jeho vlčí tělo dovolilo.

Bylo opravdu těžký se pohybovat v takovým terénu. Tak patří obdiv všem, kteří se v poušti pohybují jako nic. Žilo tu vůbec něco? Žádné rostliny neviděl, a živočichy už vůbec ne, takže těžko říct. Možná to tu byla jen pustá písčitá nekonečná planina, která neměla konce. A bylo tu pěkné horko. Brzy to zmohlo i mladého vlčka, který ulehl do písku, natáhl se a jen přivřel oči proti slunci. Vnímal, jak mu sluneční paprsky propalují kožich a čím déle tu ležel, nebylo to až tak nepříjemné.. Kdyby v tom kožichu nebylo takové horko. Ale upřímně ta sluneční masáž nebyla nakonec tak špatná. A nebo jen už byl tak vyhřátý, že byl líný se zvednout. Oči zavřel, aby nemusel tak namáhavě mžourat do písku a jen plul ve svých myšlenkách. Rozhodně by nebylo špatné si na takovém terénu trochu potrénovat obratnost a výdrž. Ale nikam nespěchal, jen odpočíval a přemýšlel, co by se v takovém písku mohlo skrývat. Možná nic a možná něco, co nevěděl. Třeba nějaký nebezpečný mrňavý živočich, který byl tak malinký, aby ho každý přehlédl. Myšlenky mu najednou přerušil výkřik z dálky. Bylo to jeho jméno? Někdo znal jeho jméno! Zastřihal ušima a otevřel oči, aby následně zvedl hlavu a zamžoural proti slunci na vysokou dunu před ním. Jak zaostřoval, viděl někoho, kdo se hnal dolů. Zmateně zamrkal a nastražil uši, aby se zaposlouchal, zda ten vlk neřekne ještě něco, ale jak se blížil, vzduch k němu přivál jeho pach. Byl mu.. povědomý? Měl pocit, že ho někde cítil, že ho znal, ale v první chvíli si ho nedokázal zařadit. A tak využil čas k tomu, aby se alespoň zvedl do sedu a protáhl si nožky, zatímco se vlk přibližoval a upřímně řečeno lákavý byl jeho stín, který s sebou přinášel. A pak se to v jeho hlavičce všechno poskládalo dohromady. Vykulil oči a zvedl pohled k .. "Tati?" vypadlo z něj. "Co ty tady děláš?" pozvedl koutky tlamy do úsměvu a zamrskal ocasem. Ačkoliv on by si nejspíš zasloužil stejnou otázku a možná ještě pár výčitek, že se pohyboval někde, kde to bylo nebezpečné. Ale Lycan jen vztyčil hlavu a doufal, že tátu moc nevyděsil svým malým odpočinkem.

← Temný les

Přeci jen se na konci toho děsivého temného lesa objevilo světlo a mladý vlk mířil přímo za ním. Moc si ale nepomohl, když se pod jeho tlapkami začal měnit terén a co víc.. Zmateně zamrkal, když se ocitl někde v poušti. Stál a rozhlížel se na všechny strany, protože takové prostředí viděl poprvé. Teda ne tak úplně, protože ten písek byl podobný tomu, který zažil na té zajímavé a příjemné pláži. Proč jsem taky nemohl zůstat tam? plácnul by se do čela, kdyby to bylo fyzicky možné, ale bohužel. Zvědavost byla silnější a nedalo se jí vzdorovat. A touha po chvále.. Bylo to tak naivní chtít něco takového? Nebo to bylo přirozené? Zavrtěl si hlavou a vykročil vpřed. Nejspíš tohle bylo pro teď lepší, než ten temný les. Slunce svítilo a opíralo se mu do kožichu svou plnou silou. A čím déle kráčel, tím unavenější si připadal. Ostatně skoro se cítil jako uškvařený ve vlastní kůži. Otevřená tlama a pokus chladit se jazykem vyjadřovala mnoho o tom, jak se mladý vlk cítil. Brzy měl pocit, že mu ten písek snad spolyká tlapky a uvědomoval si, jak se v takovém prostředí neuměl vůbec pohybovat. Ačkoliv se snažil vyškrábal se někam nahoru na dunu, aby se eventuálně mohl rozhlédnout kolem, nožky si nakonec samy řekly o odpočinek a jeho tělo se svalilo do písku. "Jenom 5 minut.. Je tu horko" vydechl si pro sebe a přivřel oči proti slunci se neschopný pro teď zvednout. Možná si neměl stěžovat na les, možná měl prostě ocenit jeho stín a chládek, který tam byl.

← Most

Když se konečně ocitl na druhé straně toho nestabilního a nebezpečného mostu, ocitl se opět v lese. Chvíli měl pocit jistého zmatení, že se snad nějak magicky dostal zase zpátky tam odkud přišel. Skoro měl pocit jakoby si s ním most pohrával. Ale čert to vem.. Teď se musel pořádně rozhlédnout, aby viděl, jaký rozdíl v tomhle lese byl oproti tomu minulému. Bylo to poněkud méně světla. Zdálo se to tu temnější a mrtvější, ale.. Možná to byl jen pocit. Každopádně most byl za ním a teď vykročil vpřed. Čím hlouběji v lese byl, tím více v něm byla jen maličká dušička. Tohle místo se mu přestávalo líbit a bylo znát, že kráčel opravdu pomaleji, než s jakou vervou vykročil do lesa na začátku. Temno, ticho.. Hučení nějaké vody v dálce znělo děsivě a ještě děsivěji znělo šustění keřů a korun stromů! Brr.. Pryč odtud.. zachvěl se po celém těle a zrychlil. Měl pocit, že se lesem ozývají jeho kroky a každý v něm musí slyšet jeho hluboký dech, jak za chvíli upaloval, co mu nohy stačily. Svou hlavu se snažil přesvědčit, že je to určitě jen iluze a nic děsivého ho třeba nesleduje, ale bylo tak těžké se pohybovat sám někde na takovém místě, když neznal skoro nic jiné než okolí svého domova, které vypadalo narozdíl od tohohle místa ta malebně a klidně. Sice se po chvilce zdálo, že se les svažuje do kopce, ale mladý vlk zahnul a vzal to kolem. Možná kdyby se rozhodl jít do hor, mohl by se podívat, kam se dostal, ale prioritou teď bylo se co nejrychleji dostat odtud. Přemýšlet mohl potom, až se z lesa dostane.

→ Duny

← Les u mostu

Zastavil se na kraji toho, co vypadalo jako most. Ať se snažil hledět doprava i doleva kam nejdál dohlédl, tak neviděl žádnou jinou možnost, jak by se ona díra v zemi dala překonat. Hleděl před sebe a dlouho váhal, zda se spíš nemá otočit a jít zpátky, ale něco ho táhlo na druhou stranu. Vábilo ho to, možná jen touha po nějakém obdivu. Třeba budou na něj doma pyšní až jim bude vyprávět, kam se podíval a kudy prošel! A tak nakonec vykročil. S hlubokým výdechem udělal první opatrný krok vpřed. Moc pevně to tedy nevypadalo, spíš naopak. Povzdechl si a už na začátku trochu zalitoval, kam to vlezl, ale nevzdal se a pokračoval dál. Vůbec netušil, kolik mu cesta přes most zabrala, protože se plazil pomalu a dával si pozor na každý krok. Dokonce jednou dřívko prasklo přímo pod jeho tlapou a on musel rychle reagovat a odskočit, aby nespadl dolů! Udržet rovnováhu a v ten moment doufat, že další dřívko nepraskne též.. Byl to hrozný risk. Ale dostal se až na druhou stranu.. Už byl skoro na pevnině, stačilo pár posledních kroků a byl na pevné zemi. A byl zase v lese.

→ Temný les

← Dračí průsmyk (přes Luka)

Roklina, kterou procházel, naštěstí nebyla nekonečná, ač se tak ze začátku zdála. Brzy byl konečně venku a ocitl se na louce, kde už jednou byl. Nejspíš to bylo dávno, protože si nepamatoval, zda to bylo před delší dobou nebo nedávno, ale na tom teď nezáleželo. Alespoň se ocitl na místě, kde to už přeci jen znal. Jenže slunce bylo vysoko a pálilo silně, takže les, který viděl v dálce, vypadal jako nejlepší úkryt. A tak brzy dorazil mezi stromy, jejichž koruny poskytovaly příjemný stín v teplém letním dni. Zpomalil svůj krok a užíval si hlasy ptáčků, kteří zpívali v korunách stromů. Občas uši nastražil jistým směrem, kde se v dálce něco mihlo v křoví nebo lesním podrostu. Zdálo se, že tu bylo hodně zvěře, ale teď neměl hlad, takže neměl ani v úmyslu se namáhat lovem. I když by mohl, jenže teď se chtěl jen věnovat jakému rozjímání nad přírodou kolem sebe. Nasál pachy do čenichu a hluboce vydechl, zatímco vstřebával vjemy, které pachy nesly. Někde tu v lese byli další vlci, ale netoužil momentálně příliš po společnosti, jako spíš že se jen tiše chtěl zaobírat svými myšlenkami. A to jej dovedlo až na kraj lesa, na sráz dolů, kde jediný, jak ho mohl překonat byl.. starý nestabilně vypadající most?

→ Most

← Irisin ráj

Z té zvláštní pláže mířil k nějaké roklině. Na chvíli se zastavil před tím, než vkročil dovnitř a díval se dopředu, do stran i vzhůru jakoby kalkuloval, zda je vůbec bezpečné tudy projít. Nezdálo se, že by tu procházela zvěř, nebyly tu stopy.. Za to sem tam nějakou vlčí zahlédl. Takže pokud neumřeli v půlce díky tomu, že na ně spadl kámen, tak se dostali na druhou stranu. Hluboce se nadechl a vykročil. Možná, když půjde pomalu a bude dělat co nejmenší hluk, kameny se tak často uvolňovat nebudou a cesta bude bezpečnější. Nebo taky ne. Ale za zkoušku to stálo. Při nejhorším snad uteče.. Možná to byl až moc velký risk pro takový mladý život, ale čert to vem. Pokud nějaký existoval. Když se mu tak honily hlavou různé myšlenky, dával si zároveň pozor na to, kam šlape. Na některých místech byla roklina široká, ale na některých velmi úzká. A pak tu byl taky poměrně příjemný stín, tedy dokud nezvedl hlavu a nespatřil jaký tvar má na jedné straně rokliny. V ten moment se zastavil a sledoval to, co vypadalo jako hlava nějakého velkého hada nebo draka? Srdce mu tlouklo o sto šest. Rozhlédl se kolem, a jakmile viděl, kde ten stín vznikl, oddechl si. Nebylo to živé, vypadalo to jako divná zkamenělina nebo něco. To snad ostrovy dříve osidlovali draci? Znělo to skoro nemožně, ale možná získá někdy příležitost se na to někoho zeptat. Otočil hlavu vpřed a s hlubokým výdechem zase vyrazil, aby byl co nejrychleji venku z téhle divné rokle.

→ Les u mostu (přes Luka)

← Němé údolí (přes Severní hory)

Cesta do hor a cesta z hor mu činila stále menší problémy. Možná to bylo tím, že si musel zvyknout na fyzickou zátěž, kterou do nedávna ani neznal? Však prospal skoro celé své mládí! Ale nikdy nebylo pozdě na to se učit nové věci. Jenže od koho, když byl svým průvodcem jen on sám. A tak tahle cesta do neznáma byla prakticky cestou stylem pokus - omyl. Dalo by se říct. Z hor došel až do údolíčka, kde byla zajímavá věc, kterou doteď taky neznal. Došel pomalu blíž, až se mu písek začínal vlévat mezi prsty, a tak pomalu zastavil, aby prozkoumal, co to je a k čemu je to dobré. K jídlu rozhodně ne, jak hned zjistil, když do toho zabořil svůj čumák. Bylo to hnusné, suché a křoupalo to v tlamě, jako miliony malých tvrdých semínek, která vůbec nejsou k jídlu. A co víc.. Ten pocit, kdy to lechtalo v čumáku byl ještě horší. Vydal ze sebe hlasité pšíknutí, kterému se nedalo vzdorovat a ucouvnul zase zpátky na travnatou plochu, kde se snažil setřít z pacek i čumáku zbytek písečných zrníček. Tohle mohlo být možná dost nebezpečné.. Pohybovat se v písku, na to jeden musel mít určitě tréning! Každopádně, když se konečně vzpamatoval a rozhlédl, všiml si něčeho vážně zvláštního! Pomalu, aby zase nenaletěl nějakému písku, se vydal k jedné z skalistek, kde bylo cosi vyryto. Zadíval se na desku a hltal pomalu jednotlivá písmena na desce, jenže ani jedno jméno mu nebylo povědomé. Pokud to tedy všechno byla jména. Ale zdálo se, že tu byla vyryta skoro jako na počest těch vlků. A mladý vlček na chvíli zatoužil, aby tu bylo taky jeho jméno vyryto. Jenže byl skoro čas se vydat dál.. Slunce začínalo pořádně žhnout a nejspíš by bylo nevhodnější najít nějaký stín.

→ Dračí průsmyk

← Furijské hory

Pomalu z hor sestoupal zase někam na nějakou louku.. Vypadalo to jako údolí a bylo to tu zvláštní. A co víc.. Cítil pach své sestry, někde tady teda musela být nebo byla. Rozhlédl se kolem, kdy si všiml malého jezírka, ale nešel k němu hned. Spíš se rozhodl prozkoumat okolí, a rozhodnout se, jestli není příliš nebezpečné se z toho jezera napít. Navíc tu byly další pachy, další vlci, kteří se zde pohybovali v posledních dnech nebo tu stále byli. A tak obcházel jezírko dokola, zatímco sledoval vodní hladinu, která nevypadala, že by skrývala nějakou nestvůru nebo něco, co by jej mohlo sežrat. Zastavil se nakonec a sklonil se k hladině, aby k ní prve přičichl. Voda nevypadala zkažená, a tak se hltavě napil. V hlavě jen doufal, že mu po tom nebude špatně, stejně jako mu nebude špatně po té chcíplé horské koze. Trochu si pro sebe zabručel, a když zvedl pohled.. viděl jí na druhé straně. Svou sestru. A ještě nějakou vlčici. Zastřihal ušima a zamával ocasem. To je strašné, jak všichni vyrostli! Jak dlouho se neviděli! "Jo-" zasekl se, když viděl, že sestra s někým mluví. Pro sebe se pousmál, a jakoby k ní vysílal myšlenku, že se potkají doma, se nakonec rozhodl jí nerušit. I když ho hlava nenechávala úplně být. Mohla být v nebezpečí, a nebo se jen prostě přátelila s tou neznámou. Sám pro sebe si vydechl, než se otočil od jezera a pohlédl na další hory před sebou. Tyhle už znal, ty byly vysoké a už jednou je překonal. Ale pořád ještě neznal příliš mnoho z místa, kde se narodil. Ohlédl se ještě po Joseline, než se vydal k horám.

→ Irisin ráj (přes Severní hory)

← Ostříží zrak

Kdo ví, proč se hnědý vlk rozhodl jít do svahu, až se nakonec ocitl v horách. Nebyly tak vysoké, jako ty, v kterých už předtím byl. Ale i tak kopce vypadaly strmé, a přesto kráčel po cestičce, teda ono to vypadalo jako cestička a vypadalo to docela bezpečně. Navíc cítil vyprchávající pach své sestry Joseline. Přivřel oči, čumák položil k zemi a na chvíli zastavil. Nebyl to jen pach, který znal. Cítil ještě další pach, který nebyl až tak vábný, ale hned se mu začaly sbíhat sliny. Nějaká zvěř se musela smrtelně zranit na svahu. Měl to ale štěstí! Jenže nemohl vědět, jak stará ta mršina byla a jestli si jí už neukořistil nějaký jiný predátor. Je na čase to zjistit vydal se pomalu po pachu a opravdu se snažil kráčet opatrně a tiše, aby nevzbuzoval pozornost. Cítil zem pod nohama a měl zvláštně smíšené pocity z toho, jak moc jí cítil. Měl se hodně co učit! Tak málo věděl o všem, co život mohl přinést a co uměl.. Sám pro sebe vypustil cosi jako hluboký povzdech, když se konečně zastavil. Kousek od něj pod cestou se opravdu válela docela zachovalá mršina nějaké kozy nebo, co to bylo. Jen se z ní přiletěli nažrat nějací dravci. Přivřel oči, tohle by přeci mohl zmáknout! A tak se přikrčil, zavrčel a očima zkoumal terén, který potřeboval seběhnout, aby se k masu dostal. A pak vyrazil. Prve to vypadalo jako elegantní sprint, ale brzy se to proměnilo v hotový atletický kousek, kdy se mu tlapky začaly motat pod sebe a stačil nerovný povrch na to, aby se už jen skutálel zbylých pár metrů k mršině. Nejspíš to ale dravce vyděsilo natolik, že svou kořist opustili. A tak se mohl Lycan po delší době pořádně nažrat, i když čerstvá potrava by byla mnohem lepší. A pak bylo na čase jít dál. Z téhle výšky viděl něco málo. Přirozená zvědavost mu nedovolila nechat to být. Musel to jít prozkoumat. Měl by přeci znát krajinu kolem svého domova.

→ Němé údolí

Netušil, co bylo v očích toho vlka, když mluvil o té vlčici. Ale vypadalo to jako něco hlubokého. Připadalo mu to hezké, když vlci mezi sebou měli nějakou vazbu, a to i přesto, že jich zatím moc neznal. Prohodili spolu pár slov, a pak se rozloučili. Měl hlad, potřeboval si sehnat něco k jídlu. A i když nebyl moc trénovaný, přeci jen se mu nakonec podařilo ulovit si pár myšek, které slupnul jako malinu. Byly to spíš takové jednohubky, ale na rychlé zasycení to stačilo. Uvažoval, že si později zkusí ulovit něco normálního, co ho zasytí na trochu déle. Sám se ale pro teď uložil do stínu, kde brzy usnul hlubokým a dlouhým spánkem.
Spal nerušeně dlouhou dobu. Ani netušil, kolik času uteklo. Když mu sluneční paprsky vnikly pod zavřená víčka, pomalu nabral plného vědomí, jak se postupně probouzel. Zívnul, rozlepil unavené oči a rozhlédl se kolem. Bylo tu zvláštní ticho, až to mohlo být děsivé. Nasál do čenichu všechny pachy, které se nesly vzduchem a cítil, že tu v poslední době moc vlků neprošlo. Až po chvilce se pomalu zvedl, aby protáhl své tělo. Nějak si nemohl zvyknout, jak byl velký a co bylo nejsmutnější.. že si svou rodinu skoro nepamatoval. Možná by se měl vrátit domů, třeba tam na něj někdo čeká, ale prve.. Vstříc dobrodružství! A taky lovu. Protože měl pořádný hlad, když spal tak dlouho.

→ Furijské hory

Opravdu neměl tušení, že vlci mohou mít i takové barvy, proto jej to překvapilo. Nebyl na světě tak dlouho, aby věděl vše. A vlastně nejspíš i kdyby existoval nějaký stoletý vlk, nevěděl by vše o světě. Nejspíš by se stále našlo něco, co by ho překvapilo. Zavrtěl ocasem a usmál se na vlka po tom vysvětlení. "To jsem netušil" přiznal mu klidně a naklonil trochu hlavu, jak zpracovával nové informace. Určitě se někdy budou hodit. Třeba ten obchodník neumí měnit jen barvy kožíšku, ale má nějaké další zboží. Bylo by moc zajímavé to zjistit. "Bylo to nezdvořilé takhle vyjeveně mluvit o tvé kamarádce" přiznal po chvilce trochu smutně a sklopil mírně uši. "Ale musí být určitě krásná!" vyjelo z něj po chvilce rozhodně a uši se vztyčily, načež ocas se zamrskal v radostném gestu. Jenže po chvilce opět posmutněl. Měl pravdu. Bylo tady nejspíš mnoho hnědých vlků a on netušil, jak Ivory specifikovat. Barva jejího kožíšku nebyla moc výrazná, ale i tak byla pěkná. "Měla zelené oči myslím. Takové mentolové barvy" zamyslel se a snažil se v hlavě vlčici vybavit. Moc mu to ale nešlo, příliš si jí totiž neprohlížel. "To jsi jí nejspíš nepotkal" usoudil dle jeho slov a pousmál se. Nevadilo. Snad se Ivory má dobře a znovu potká Lapise. "Měl bych se představit.. Jsem Lycan. A ty?" upřel na něj oči a prohlížel si vlka opatrně, ale ne moc okatě, dokud mu nezakručelo v prázdném žaludku. To jen uhnul pohledem a začal se rozhlížet kolem, jestli neuvidí něco k snědku.

Nějakou dobu si jen tak chodil kolem dokola a sledoval vlky v dálce. Vypadalo to, že mají dobrou náladu a panovala mezi nimi příjemná atmosféra. Ale než se stačil rozhodnout, jestli k nim půjde nebo ne, tak si všiml hnědého vlka v dálce, který mířil jeho směrem. Šel k němu? Nebo jen kolem něj? Zaujatě ho sledoval a prohlížel si jeho hnědý kožíšek, zatímco u něj vlk zastavil. Až pak k němu zvedl pohled a fascinovaně sledoval jeho modréí oči. "Ahoj" usmál se na pozdrav a zavrtěl ocasem ze strany na stranu, ale jeho další slova ho překvapila. "Modrými znaky? Cože?" vypadlo z něj zkoumavě a vlka si prohlížel, jestli si náhodou neporanil hlavu při sestupu z té hory. Taky by se někdy rád dostal přes ní a věděl, co je dál. Ale zpět k součastnosti. "To jsem nevěděl, že vlci mohou mít modré znaky" vypadlo z něj nechápavě, zatímco střihnul ušima do stran a naklonil hlavu lehce, jakoby se snažil přijít té záhadě na kloub. Ale asi na to nepřijde. Nejspíš to prostě vezme jako hotovou věc a novou informaci, ze které si může něco vzít. Pak si ale uvědomil, že vlku neodpověděl. "Promiň, promiň. Ne, neviděl jsem jí. A ty.. neviděl jsi takovou hnědou vlčici?" musel se na to zeptat, protože se zdálo, že vlk tu vlčici hledal. A on by rád také Ivory zase našel. Doufal, že se jí na ostrovech nestane nic zlého! Vyčítal by si, že jí nechal někde daleko za sebou.

← Severní hory

A vážně se nemýlil, když si říkal, že cesta dolů z hor bude ještě horší než výšlap nahoru. Sice výšlap byl náročnější, ale cesta dolů, kam ho táhla navíc gravitace, byla ještě víc o tlamu, než lézt nahoru. Musel našlapovat opravdu pomalu a.. být opatrný, aby se.. Jen co na to pomyslel, podjela mu tlapka a skutálel se dolů! Celý svět se točil, ale naštěstí nebyl už ve výškách, takže pád netrval dlouho a přistání naštěstí nebylo tvrdé! Přistál v trávě, měkkém pelíšku, kde svým žuchnutím vyděsil pár hlodavců, kteří se rozutekli. A co víc! Vyděsil tím i velké ptáky, kteří ti hlodavce chtěli lovit. Sledoval, jak ta velká stvoření vzlétla do nebes s hlasitými skřeky. Točil se mu celý svět a pro sebe si tiše zaskuhral. Ale zdálo se, že.. "Jedna tlapa. Druhá tlapa.. Třetí tlapa a čtvrtá. Jsem celý.. Uši, ocas.." povídal si sám pro sebe zatímco zvedal do vzduchu všechny své tlapy. A nakonec zavrtěl ocasem. Byl celý. A vypadalo to, že měl štěstí, když se na zemi rozplácl, protože se mu ani nic nestalo. Nebo o tom zatím nevěděl! Možná štěstí mladého vlka a jeho mladého houževnatého těla! Nejspíš mladí měli odolnější kosti, než dospělí. Překulil se na břicho a pomalu se zvedl na nohy, aby se ujistil, že může chodit. Párkrát si poposkočil a zbystřil, když zahlédl nějaké vlky v dálce.