Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Luka

Terén pod jeho tlapkama se pomalu měnil, a musel opravdu hodně zpomalit, pokud se chtěl do hor dostat. Ale řekl si, že to zvládne! Vyleze nahoru, a pak.. Podívá se jestli někde někoho neuvidí z té výšky. Minimálně tak si to vysnil. Rozhodně se nechtěl vzdát hned potom, co se prakticky na začátku téměř rozplácl, když mu poprvé uklouzla tlapa. Musel se vzchopit a začít se snažit a zlepšovat. Pokud neměl vzor, věděl, že si na vše musí přijít nějak sám. A rozhodně na něj potom budou ostatní pyšní! Chtěl, aby na něj hleděli jako na snaživého vlka, který to může dotáhnout daleko. Ale můžu? Kam daleko? projelo mu hlavinkou a jen jí potřásl. "Ticho, ticho ticho! Teď se soustřeď na to, co máš pod nohama!" napomenul se dostatečně nahlas malým štěknutím a vykračoval vzhůru. Po svahu, který nebyl úplně příjemný, ale nakonec to nebylo až tak hrozné. Krom toho, že se několikrát skoro sklouzl zpátky dolů a párkrát se napůl rozplácl. Nakonec se ale dostal na vrchol a našel schůdnější cestičku po horách. Zdálo se, že nebyl až tak vysoko, a přesto měl pocit, jakoby se dostal až do nebes! A taky byl pořádně utahaný, takže na jednom zeleném paloučku sebou chvíli plácnul do trávy. A pozoroval, jak tu příroda žije, tráva se zelená a přesto, když pohlédl vzhůru.. viděl, jak na vrcholcích je stále ještě sníh. Trochu se otřásl a na chvíli si zavřel oči, aby nabral síly na sestup. Pokud si to myslel správně.. Cesta dolů bude možná ještě víc nebezpečná než vylézt sem nahoru. Ale on to zvládne! Po nějaké době odpočinku se opět vyškrábal na nohy a vydal se horami dál.

→ Ostříží zrak

← Křišťálové jezero

Zpod korun stromů se vynořil kdesi na louce. Ať se snažil, jak chtěl, Ivory neviděl a vlastně.. když přiložil čumáček k zemi, ani jí necítil. Upřímně řečeno jej to mrzelo, ale třeba se někde potkají. Ivory nebyla vůbec špatná společnost. Ale vstříc dalšímu dobrodružství. Mladý vlček se vydal přes louku, kde bylo pár pachů, které byly při nejmenším dost čersvé. Ale zdálo se, že aktuálně už všichni utíkali dál a nezůstali tady. I tak tu na téhle louce bylo nádherně! Rozeběhl se co mu dlouhé nohy stačily a cítil pod nohama příjemně měkkou trávu, která mu dávala pocit skoro jako kdyby tančil po obláčku! Možná takové bylo se vznášet? Létat? Párkrát si vyskočil a dopadl měkce do travnatých polštářů. Občas vystrašil nějakého broučka nebo včelku, kteří se vznesly do vzduchu z květin, které předtím opylovali. Bylo to jako krásné divadlo. Ale čím déle tu mladý vlček dováděl, tím více se přibližoval k horám, před kterými se nakonec zastavil. Několikrát se ohlédl. Byl tu sám a stejně tak si i uvědomil, že ztratil směr, kterým chtěl jít. I když vlastně.. On žádné plány přeci neměl, ne? Mohl jít, kam chtěl. Mohl zkoumat okolí a krajinu, kterou měl už dávno znát! Střihnul ušima a vydal se vzhůru do hor. Potřeboval přeci vyrůst a zesílit a tohle znělo jako dobrý tréning, i když se musel snažit sám. Neměl tu žádný vzor.

→ Severní hory

← Nerovy vodopády

Nejspíš byl tak natěšený na další průzkum, že si brzy uvědomil, jak osaměl. Upřímně řečeno netušil, kde se mu Ivory ztratila, ale muselo to být u těch vodopádů! Třeba se zadívala na tu nádheru a nebo si potřebovala odpočinout. Každopádně tu byl sám. A sám došel k tomuhle jezeru, které bylo.. no prostě úchvatné! "Páni, tohle je nádhera. Škoda, že to Ivory nevidí. Ale určitě sem taky dojde!" ujistil sám sebe a zavrtěl ocasem. Rozhlížel se kolem a připadalo mu to tu opravdu pěkné, a co víc.. Vypadalo to, že tohle místo prostě neměl každý objevit. Už jen protože bylo skryté mezi stromy a kdyby na něj nenarazil přímo, nejspíš by prostě prošel kolem a ani si ho nevšiml. A to by byla opravdu velká škoda. Mohl se totiž kochat tímhle krásným místem. Co víc.. Ještě když pronikaly první sluneční paprsky mezi korunami stromů a odrážely se od vodní hladiny. Vypadalo to jako kouzlo! Škoda jen, že neměl tohle místo momentálně komu ukázat, ale rozhodl se, že si ho zapamatuje a až narazí na nějakého vlka, který bude chtít.. Ukáže mu ho! Vesele zastřihal ušima a rozhlédl se kolem, protože ať se snažil jak chtěl, opravdu nikoho neviděl a bylo to smutné a zároveň.. Kouzelné. To ticho, když mohl jediný být na tomhle tajemném a přenádherném místě. Ale konec snění! Třeba ještě Ivory někde chytí.

→ Luka

← Katakomby

Netroufal si ani hádat, co muselo být v těch katakombách pohřbeno, že to tak smrdělo. A nebo to byla prostě jen vlhkost smísená s hlínou? Netušil, ale přemýšlet nad tím nehodlal. Ivory mu byla v patách, takže alespoň nebyl sám v těhle chodbách a kdyby se tu ztratili, tak přeci víc hlav víc ví? Nebo ne..? Možná by se jim podařilo najít nějaké řešení a vymotat se odtud, ale možná taky ne. Vyplázl jazyk a rozeběhl se za světlem, které bylo blíž a blíž.. A pak vyběhl ven z těch zatuchlých chodeb, aby ho sejmula sprška vody z vodopádu, která smyla z jeho tělíčka alespoň ten nechutný smrad. Otřepal se a otočil se za sebe, jestli už uvidí Ivory, která byla za ním. "To bylo.. divné" pronesl zamyšleně a střihnul ušima, než si na chvíli sednul a nasával do čumáku čerstvý vzduch. Bylo to příjemné, stejně jako tolik světla a prostoru kolem. Navíc tohle místo s emu docela líbilo. "Tady to vypadá hezky.. Tyyy Ivory? Byly v tvé domovině nějaké vodopády?" zeptal se jí zamyšleně a hleděl nahoru na tu padající vodu. Připadalo mu to fascinující, ale brzy odtrhl pohled a zadíval se kolem. "Doufám, že dál jsou hezčí místa.. Do těch chodeb už nikdy nejdu" rozhodl se a jak se Ivory vzpamatovala, rozešel se dál.

→ Křišťálové jezero

← Rokle

Asi by se divil, že mají s vlčicí společného něco v rodině, ale on neuměl číst myšlenky. Možná to byla škoda, ale kdo ví, co by se dozvěděl, kdyby číst myšlenky uměl. Ale líbilo se mu, s jakou pozitivitou vlčice smýšlela o ostatních. To se tak hezky poslouchalo, že jeho ocásek začal sám vlát ve vzduchu a mával jím spokojeně, zatímco vlčici poslouchal. Přál jí to, aby poznala i jeho sestry a doufal s ní, že budou tak milé jako zmiňovaný Lapis.
Ale když přišlo na otázku ohledě místa, na němž byli, v Lycanově hlavičce se to začínalo všechno motat. A nejspíš nebyl jediný, kdo se do toho zamotal, protože když viděl vlčici, jak si na chvíli lehla, usoudil, že je vlastně jedno, kde jsou. Dokud mohou žít a zkoumat prostředí! A dokud si mohli povídat a seznamovat se s okolím. Usmál se na ní a střihnul ušima. "Ať jsme kde jsme.. Nejspíš na tom tolik nezáleží" usmál se na vlčici. Záhada kolem veverek byla vyřešena a Lycan vlčici věřil, že pokud jsou veverky vážně takové, nejspíš opravdu něco plánují. Ale sám se s žádnou veverkou zatím nesetkal. A navíc ho teď spíš lákal průzkum než hledání veverek. Možná bude bezpečnější se od veverek držet dál. A tak vyrazil, aby následně vkročil do takové divné chodby. Už hned jak vkročil, cítil, jak mu do čumáku vletěl ten hnusný zápach. Bylo to divné. Kdo ví, jestli za to mohla vlhkost a nebo tu byly nějaké mrtvoly, protože přesně tak to tu smrdělo! Nakrčil čumák a zpomalil, aby se mohl ohlédnout po Ivory, která běžela za ním. "Fuj fuj.. No ale.. Když už tu jsme, zjistíme, co je na druhé straně?" řekl nadšeně a vyrazil kupředu. Ocasem občas pohodil a snažil se jít přímo za nosem, i když měl občas pocit, že uvízne v podmáčené zemi. Mžoural do tmy a snažil se vydržet ten hnusný zápach, který snad sílil každou chvilkou, co byl mladičký vlk v tunelu. Ale jedno bylo jisté, někam to vedlo, protože velmi brzy viděl před sebou světlo.

→ Nerovy vodopády

Všiml si toho výrazu a toho, jak ocas vlčice přestal vrtět. Nejspíš nebylo slušné jí přerušovat? Ale malý vlček netušil téměř nic o interakci s ostatními a dospělými vlky. Však ani nikoho neznal? Nejsmutnější mu na tom připadalo, že by nejspíš nepoznal ani otce a nebo matku, ale rychle zavrtěl hlavou, aby ty myšlenky zahnal. Teď na tom nezáleželo. Byla tu tahle milá vlčice, která se rozpovídala o tom Lapisovi a on jí jen zaujatě poslouchal. Tentokrát bez přerušení, ale předtím mu přišlo prostě vhodné to zmínit hned, aby potom nebyly nějaké neshody.
"Doufám, že se shledá se svou rodinou a najde si nějaké přátele. Třeba na sebe jednou také narazíme" zavrtěl ocáskem a usmál se. Pozoroval vlčici, která seděla před ním a dala se brzy do povídání o své smečce a o tom, odkud přišla. To Lycanovi připadalo zvláštní, protože.. Nenarodili se všichni vlci tady? Přeci jen on ano, bral to jako samozřejmost. Naklonil hlavičku na stranu a vyslechl si jí až do konce. "Tyyy Ivory?" zvedl se na tlapky a udělal několik koleček na místě, než se zase posadil. Bylo znát, že v hlavě mu to šrotovalo na 150 %. "Chceš říct, že jsou tu vlci, kteří nepochází odtud, ale dostali se sem díky nějaké.. nevím magii?" zeptal se zaujatě a pohlédl na ní upřeně. "A co je tak zvláštního na veverkách?" žádnou asi ještě nepotkal, nebo jí nevěnoval pozornost, ale proč jí připadaly tak děsivé? Najednou toužil se dozvědět více. Trochu si poskočil a protáhl postupně všechny čtyři tlapky, než mu pohled upoutal nějaký.. otvor? "Věřím, že tu najdeš přátele. Můžu být tvůj kamarád?" vrátil pohled k Ivory a široce se na ní usmál, než pohled otočil k tomu otvoru ve stěně. Nebo co to bylo. A pak pohled rychle vrátil k Ivory. "Pojďme zkoumat" přikývl s úsměvem a ukázal směrem k otvoru. Sice cestu neznal, ale to by potom nebyla zábava a zkoumání. "Zajímá mě, co je tam vevnitř" a tak prostě párkrát poposkočil, aby Ivory popohnal a vydal se k té díře.

→ Katakomby

Zadíval se na vlčici před sebou, kterou se rozhodl oslovit a pozoroval jí, různě si jí prohlížel. Bylo poměrně zvláštní mluvit s dospělým. I když nebyl on náhodou už taky dospělý? Proto trochu pustil vzduch do tváří a nafoukl je, vypadal jako divný druh žáby. "Já už nejsem vlče!" přerušil vlčici ihned a zatvářil se rádoby uraženě, ale brzy vyfoukl vzduch a pousmál se. Po jejím vzoru též zavrtěl ocasem a naklonil hlavu na stranu, když se rozpovídala. Tohle vypadalo poměrně jako zábava. Konečně nemusel být sám, mohl někomu udělat radost! Mohl.. Být pro někoho dobrý a užitečný. Střihnul uchem do strany. "Lapis, Lapis.." opakoval si a přemýšlel, ale vlastně nic nevymyslel, protože se s moc vlky nesetkal. Prakticky celé štěněčí období prospal v úkrytu! No nebyla to škoda? Byla, veliká. Musel si to teď trochu nahnat. Zavrtěl tedy po chvilce hlavou. "To mi nic neříká. Určitě ho neznám" odpověděl jí s jistotou v hlase, co jeho hlavička vydedukovala. Vážně ho neznal, neměl proč jí lhát. Ale pak ho zasypala otázkama a jemu by se z toho mohla jen točit hlava, kolik jich bylo. Pomalu si sedl a kmital ocáskem ze strany na stranu. Musel si srovnat myšlenky a přemýšlet nad tím, na co jí odpovědět jako první. A nakonec se rozhodl, že začne od začátku.. "Já se tu narodil.. Jsem Lycan" řekl k ní a zároveň se představil. "Ale moc to tu neznám, prošel jsem jen z území smečky lesem, a dostal se sem přes takovou velkou planinu.. Zkoušel jsem vylézt támhle na tu horu, ale asi mám špatnou techniku" zamyslel se a pohlédl na vlčici se zájmem v očích. "Nevím, kde je moje rodina, nejspíš běhá někde po ostrově" sklopil trošku uši. Bylo smutní, že je prakticky neznal, ale na to třeba jednou přijde. Kde byla máma? Táta? Nehodlal ale smutnit! Nechtěl! Tak prostě nebude. Hluboce se nadechl a zvedl vzpřímeně hlavu. "Jak se jmenuješ? Mohli bychom to tu prozkoumat" navrhl se širokým úsměvem a upřel na vlčici očka. Neznal jí, ale jeho hlavinka jí brala jako milou vlčici od pohledu. To mladý vlček netušil o ostatních vůbec nic. Měl hodně co poznávat a hodně se co učit, ale to zvládne! Jen potřeboval nějaký vzor! A vlčicice působila mile.

← Nejvyšší hora

Když se terén začínal konečně rovnat, mladého vlka to nakoplo, že byl konečně zase na rovině a rozběhl se co mu nožky stačily. Za tu chvíli a svůj chabý pokus vylézt na tu vysokou horu, se tu objevilo nějak moc pachů. Kudy asi ti vlci šli? Přeci jen to vypadalo, že jediná cesta vede přes horu. Že by znali přes ní cestu? Třeba jo. A třeba mu někdo poradí, jak na to. Na rovině se mu tlapky zamotaly a on se jen zakymácel asi tak do všech světových stran, než padl přímo na čumák. "Au" kňournul si pro sebe tiše. Když se ale vzpamatoval, začmuchal čumákem a cítil blízko dost čerstvý pach. A pak pomalu zvedl oči od země. Před ním seděla vlčice (Ivory), která vypadala, že odpočívá nebo přemýšlí, co dál. A hleděla směrem, kterým předtím do téhle rokle přišel. Třeba by jí mohl pomoci! Naskládal nohy pod sebe, aby se zvedl a oklepal se. Cupital k ní a obešel jí, aby se zastavil přímo před ní. "Ahoj!" pozdravil jí a prohlédl si jí. Nikdy jí neviděl, ale kolik vlků zde žilo, které nikdy neviděl? Určitě mnoho. Střihnul ušima. "Ztratila ses nebo jen odpočíváš?" zeptal se jí se zájmem v hlase.

← Rokle

Mladý vlk se energicky rozběhl k hoře, do jejíhož kopce vyrazil. Co ale netušila jeho mladá nezkušená hlava bylo, že musí našlapovat opatrně a taky, že mu brzy dojdou síly na takové stoupání, takže mu někde v půlce cesty podklouzla tlapka a mládě se rozpláclo na zemi. Zaskuhral. Byla tu zima snad víc než dole! A hlavně tu nikdo nebyl. Pomalu se vyškrábal na tlapy a odhodlaně se oklepal, že zkusí tu horu vylézt, ale neúspěšně. Zase sebou plácnul a sjel o kousek níž. Rozhlédl se po lepší cestě, jenže asi žádná lepší cesta nebyla. Ale určitě se sem jednou vrátí, až bude větší a silnější a tu horu překoná! Zatím mu to tedy nevyšlo, a tak se pomalu vydal zpátky dolů. Našlapoval opatrně, občas se popovezl po zadku, ale nakonec zdárně skončil pod horou opět v té rokli. Dalo by se říct, že se tím poučil. Věděl ale, že potřebuje někoho, kdo by mu předal zkušenosti. Chtěl se učit nové! A ne se jen tak sám plácat bezcílně krajinou.

→ Rokle

← Ostříží zrak

Tak nějak neočekával, že se krajina tak rychle změní, a tak po prvních kamínkách uklouzl a svezl se prakticky po zadku do propasti. Vzpamatoval se až po chvíli a střihnul ušima. Nenapadlo ho ani začít vřeštět, však taky nebyl žádná baba! Naopak to tu bylo zajímavé a když se rozhlédl kolem, zjistil, že je v nějaké rokli nebo co. Pomalu se zvedl na všechny čtyři tlapky a rozešel se korytem kupředu, ale dával si pozor, kam šlape. Cítil, že musí být opatrný, i když tu bylo všechno tak zajímavé. Ale suché.. projelo mu hlavou. Tady asi nikdy nic nerostlo, krom pár suchých keřů, které cestou zahlédl. Možná tu v létě musela lýzt pěkná havěť, brouci a hadi, a tak. Ale teď v zimě tu byl docela klid. Až na pár zdechlin krys nebo myší nebo co bylo. Naštěstí svůj žaludek ale zaplácl zdechlinou zajíce předtím, takže se po nich vážně neměl chuť vrhnout. Ble.. No a kam zmizela ta hora? zvedl hlavu jak nejvíc dokázal a rozhlédl se, jestli neuvidí alespoň kousek té hory, kterou viděl předtím. A opravdu jí viděl, takže se najednou zase rozběhl plnou parou vpřed! Určitě nahoře bude skvělý výhled! Uvidí celou krajinu a co víc! Třeba uvidí z té výšky nějakého toho vlka!

→ Nejvyšší hora

← Les alf

Chvíli přemýšlel, že by se měl vrátit a najít ty vlky, které předtím v lese cítil, ale už se mu vracet nechtělo, když se z lesa ocitl na veliké pláni. Na chvíli se zastavil, aby nabral dech a rozhlédl se kolem. Zima byla v plném proudu, vážně se tou myšlenkou předtím nepletl. Takže se asi nedalo očekávat, že by tu byla nějaká zvěř, ale kdo ví! Všiml si najednou černých velkých ptáků, kteří kroužili na jednom místě. Ha? Co tam mají? napadlo jej hned a vyrazil tím směrem. Čím blíže byl, tím víc mu docházelo, že cítí maso a krev. Takže tam muselo být nějaké zvíře. Ani ho v ten moment nenapadlo, že by měl udělat kolem dravých ptáků okliku, protože se jeho žaludek ozval naplno. V tlamě se mu chtě nechtěl tvořily sliny a on věděl, že pokud tam zbyl alespoň kousek masa, nažere se. A taky, že jo! Měl štěstí, že mršina nebyla ještě tak úplně vyžraná a něco tam na něj zbylo. A teď co? Musel odehnta ty ptáky, takže se otevřel tlamu a začal řvát, aby je vyplašil. Znělo to sice podobně jako kvílení větru, ale kupodiuvu to fungovalo a Lycan o chvíli později zabořil tlamu do masa. Sice bylo už oschlé, ale furt to svůj účel splnilo a trochu tím zaplácl žaludek.
Nehodlal se ale zdržet dlouho, protože co kdyby se objevil nějaký predátor? Netušil, jak by s tím naložil, a tak se rychle najedl všeho, co mohl ukousnout a vydal se zase dál. Docela jej zajímalo, co se skrývá za tou horou v dálce, takže zamířil tím směrem.

→ Rokle

← Daénská smečka (území)

Pelášil, co mu nohy stačily a upřímně řečeno jej hlad vůbec nezastavil. Naopak ho poháněl dál, protože přeci musel někde narazit na něco k jídlu. Nějakou kořist nebo podobné. A tak prostě pokračoval lesem, zatímco se rozhlížel kolem, jestli nezahlédne nějakou snadnou kořist, kterou by mohl ulovit. Krajina ale vypadala, že spíše spí, jelikož všude byl sníh a nikde nikdo. Zahlédl nějaké stopy a vydal se po nich, ačkoliv brzy stopu ztratil a než si uvědomil, že následuje stopu jinou, byl už zase daleko na to, aby chytil stopu vlků zpátky. Začínal z toho být lehce smutný, protože toužil po tom se s někým setkat a něco se naučit. Začínal mít pocit, že nic neumí a je k ničemu, ale! Dost dost dost! Ani na to nemysli! napomenul mladičký vlk sám sebe a vystřelil kupředu, co mu jen nohy stačily. Musel se soustředit na to, aby našel nějakou potravu, případně někoho, kdo by ho zaučil. Chtěl získávat nové informace a bvzdělávat se! Aby na něj byli všichni hrdí!

→ Ostříží zrak

Přepadovku od Joseline rozhodně nečekal a navíc to bylo opravdu nečekané setkání. Mladý vlček si musel srovnat v hlavě, kdo to vlastně je a co po něm chce, ale než to stihl, válel se na zemi pod ní. A vlčice mu následně česala srst. Netušil, jak dlouho tu strávili, ale pouštěl její slova svým způsobem jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Pomalu mu to dotékalo do hlavičky, že to byla prostě jeho sestra Joseline. A ta se očividně jen tak nezmění. Alespoň se ve světě neztratí. Ale co já? střihnul si ušima a pohlédl na ní, zatímco si plaval ve svých myšlenkách, o tom kam zmizel čas. Kam rodiče a kam se rozutekli ostatní sourozenci, až ho nakonec probrala Jo, která se rozhodla zvednout a přestat se tu jen tak válet. Nestačil nic nemítnout a byla pryč. Škoda, že nestihl říct, že půjde s ní. Ale bylo na čase poznat zdejší krajinu a taky .. zahnat hlad, který pomalu začínal být nesnesitelnější a nesnesitelnější. Vydechl čumákem, takže to znělo jako nějaké odfrknutí a přivřel oči. Vyškrábal se na dlouhé nohy a oklepal se, aby se vydal kamsi do lesa. Prostě přímo za nosem.

→ Les alf

← Úkryt

Rozběhl se a vyletěl ven jako blesk. Ihned se zase ale prudce zastavil, když mu do očí vniklo světlo. Kdyby jen to.. Vyloženě se mu do očí vloudily paprsky zimního slunce, které pronikly skrze koruny stromů. Vypadalo to hezky, ale pocitově žádné teplo nebylo, jako spíš naopak. "Brr pořádná zima" zabručel si pro sebe a otřásl se. Ohlédl se na díru za sebou, měl chuť se vrátit zpátky do tepla, ale nakonec se rozhodl, že ne! Půjde prozkoumat svět. Připadalo mu to zvláštní, moc si toho nevybavoval. Spíš jako kdyby mu někdo dal po hlavě a on prostě usnul a teď se probudil. Co už.. Nebylo třeba nad tím přemýšlet, měl pocit, že prostě jen potřeboval někoho potkat a s někým se dát do řeči, a tak se ze svého záseku probudil a rozešel se do lesa. Ohlížel se na všechny strany a uši byly v pozoru, kdyby někde něco zaslechl, aby mohl zase couvnout zpátky nebo se někam ukrýt, i když netušil kam, když to tu moc neznal. Ale zima byla pořádná, možná by měl kráčet trochu rychleji, než se takhle pomalu a opatrně ploužit. A co víc.. začínal cítit, jak se i jeho žaludek probírá k životu, za chvilku jeho kručení uslyší snad každý v tomhle lese.

Mladý vlk prospal opravdu dlouhou dobu. Až se po probuzení cítil opravdu naprosto rozleželý, že měl pocit, že ani na ty své nohy se nezvedne. První reakcí bylo každopádně malé zakňučení, ale co už.. To i vlci mají zimní spánek? O tom mu nikdo nic neřekl a přeci.. Kdo ví, co teď bylo za měsíc nebo den nebo vůbec rok.. Ale když se sbíral na nožky, už nebyly tak maličké, jak si snad pamatoval! To bylo zvláštní. "Je tu někdo?" zavolal do ticha, ale nikoho tu ani moc necítil, a tak se pořádně protáhl.. Jedna noha, druhá.. třetí a čtvrtá, přední polovina těla, a pak ta zadní. Pořádně krk, ocas a oklepat, aby si srovnal svůj přeleželý kožich. A pak udělal první vratký krůček do prostoru. Šlo to hůře, protože mu zatuhly svaly, ale po pár krocích už chodil zase jako profík a pomalu si i poposkočil, aby se rozehřál. Nepřemýšlel dlouho a vydal se ven. Zajímalo jej, co je tam venku a jak to tam vypadá. Jestli je světlo nebo tma. Třeba někoho potká, ale to netušil.

→ Daénská smečka