Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem 1/3

„Já jsem Mea a vedle mě je Linnea,“ představila sebe i Linneu. Pak šly lovit v ovocném lesíku lasice. Nevěděla, jak si vedla Linnea. Lasice se Mee nějakou dobu motala pod tlapami. Jen ji ne a ne chytit. Rozhodla se pro jiný krok. Uskočila dál, zvedla svou magií vzduchu lasici mírně do vzduchu, pak přiskočila zpátky, chytla ji, nakonec zakousla. Stálo jí to použití magie víc úsilí, než vždycky, jen se to nechystala teď řešit. Podívala se na Linneu, která už i svou lasici držela v tlamě. Vrátily se za vlčicí. Ta nejspíše pomocí ohně zabila třetí. Položila svoji lasici na zem k té sežehnuté. Najednou v dálce zahlédla někoho dalšího. „Halo?“ ozvala se. Přiblížila se. Prý to byl obchodník. Prodával různé věci. Mea nevěděla, jak to fungovalo. Za co měla nakoupit. To jí ale obchodník Wu vysvětlil, neskončila nakonec s prázdnou.
Vrátila se zpátky, chystala se vzít úlovek a najíst se. Bohužel ji, určitě i všechny ostatní, přerušil úplně jiný tvor. Liška. Měla očividně taky hlad. Stáhla uši a zavrčela. Jenže očividně ani tři naježení vlci hladovou lišku jen tak neodeženou. Těžké časy byly nejen pro vlky.

Nákup:

150 kšm/7 rubínů/5 mincí

Směnárna - 7 rubínů = 70 kšm
- 5 mincí = 200 kšm
420 kšm

Element oheň:
2. level stojí 50 kšm
3. level stojí 60 kšm
4. level stojí 70 kšm
5. level stojí 80 kšm

3. level do vzduchu stojí 60 kšm
4. level do vzduchu stojí 70 kšm
5. level do vzduchu stojí 80 kšm
470 kšm

Sleva 20% na Mee.

376 kšm

44 kšm/0 rubínů/0 mincí

Schváleno

Mea
× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1 bod
× Ulov si na horší časy - 2 body
= 3 body

× Vydej se hledat bezpečné místo (2/5)
× Ulov si na horší časy


< les u mostu

Přikývla. Dobře. Vzhled útočníků už znali. Pokud k nim budou nepěkně nějací přicházet. Budou mít jasno. Snad by je dokázaly ve více odrazit znova. Linnea začala pak mluvit o nějakém zajímavém lesíku. „Tam bychom mohly něco najít,“ řekla pouze. Následně se vydala za Linneou. Taky sledovala, zda-li s nimi šla i neznámá vlčice. Šla. Po svých. Sice kulhala, pomoc ale nechtěla. Taky by nechtěla. „Vlastně, můžeme znát tvé jméno?“ otočila se na chvíli na neznámou. Nebylo to pro ni nějak důležité. Jen na ni nechtěla volat jako: hej ty, hele, a tak podobně. Nebyl to její styl. Jenže pokud ho nebude chtít sdělit. Neřešila by to. Každý nebyl tak sdílný. Ona sama ho neměla problém sdělit. Jen tohle zrovna chápala. Že ne každý byl takový. Zatím dorazily do toho lesíka. I když pršelo. Neuniklo jí to. Plno bobulek i dalších plodů. Vážně tu byly. A nejen ty. „Cítím lasice. Nejsou to králíci, ale momentálně si nemá cenu vybírat. Podle pachů jich je ale víc, na každou by mohlo vyjít,“ pronesla tiššeji. Zavětřila. Nalevo. Trochu hlouběji. Pokud nám nějaká vyklouzne zpod pacek a namíří přímo k tobě, můžeš se pokusit ji chytit,“ řekla ještě druhé vlčici. Lasice byly strašně mazané. Vlčice nemohla běhat, ani pořádně chodit. Jen by mohla mít štěstí. Jedna by se třeba zatoulala k ní. Nečekala by ji tu. Jinak se asi i s Linneou vydaly po pachu. Byly už blízko.

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Vydej se hledat bezpečné místo (1/5)

Takže byla napadená. Dokonce přesilou. Těžko říci. Zda-li to byl plánovaný útok, třeba někomu vězela v žaludku. Nebo se tu po Mois Grisu vážně pohybovali divoši. Nenapadlo jí, že by mohla lhát. Rány měla. Takové po kousání, drápání. Jenom poznala, Linnea určitě taky, že tu běžela hra na city. Nebyla něčeho schopná. Tak šla zneužít jiné vlky. Jenže byla pravda, že na ně měla fakt velké štěstí. V tomhle počasí by ne moc vlků se toulalo okolím. Měly jen tu smůlu, že by jim to jejich dočasný úkryt do rána snad zatopilo. Pokud ale pršet nepřestane, zatopí to míst víc. „Nemyslím si, že tu ještě jsou. A asi by se do tebe zase nepustili, když už tu nás je víc,“ poznamenala. I když ne, že by to věděla s jistotou. Místní divoši mohli být schopni všeho. „Už prší několik hodin v kuse. Odpoledne taky padaly kroupy a momentálně ten déšť nevypadá, že by se chtěl utišit. Všichni zajíci mohou být již zalezlí. Navrhuji spíš najít nějaký bezpečný úkryt a cestou bychom mohli mít štěstí. Nebo jsi nějaké viděla?“ promluvila na ni znova. Vyhledat úkryt bude znít rozuměji. Než se honit v tomto počasí za něčím. Co tu být nemuselo. K tomu vlčice nevypadala. Že by hladověla dlouhodobě. Byla sice drobná a malá. Jen ne úplně na pokraji sil. Představa. Že umře chvíli po tom, co uvízla na ostrovech, se jí moc nezamlouvala. Možná ani v tomto lese nenajdou brzy bezpečí. Možná byly nejlepším řešením hory. Jenže vracet se přes tu velkou louku se jí moc nechtělo. Možná trochu jinou trasou. Zmoknou stejně i tak.

>> ovocný lesík

< dračí průsmyk přes luka

To byla pravda. Nebyli to sami vlci. Co rozhodovali o svých životech. Často to tak bylo. Že jim do života skočilo plno překážek a život se tím převrátil vzhůru nohama. „Občas záleží, kdo si jak život vede,“ ukončila to. Dostat se na tyto ostrovy byl zásah vyšší moci. Na to neměl asi ani sám osud. Povyšovat se nad něco víc. „Jen naprostý hlupák by se pokusil o něco takového,“ odpověděla jí se zamáváním ocasu. Linnea souhlasila, že vyjdou z jeskyně. Většinu cesty šly tiše, asi ani jedna neměla chuť mluvit do deště a do noci. Přes dlouhou lučinu konečně vkročily do lesa. Sem dešťové kapky vážně dopadaly o mnoho méně. Mea se důkladně oklepala, dál od Linnei. Aby ji nenamočila ještě víc. Stejně se bude oklepávat asi také. Zavětřila. Přes déšť necítila skoro nic. Cizí vlčici až zahlédla, když se k nim blížila. „Zdravím,“ pozdravila ji jako první. Jenže až když se přiblížila. Poznala její pravý stav. Kulhala, taky měla očividné zranění, ještě nezahojené. „Co se stalo?“ zeptala se jí, byť její výraz zůstal chladný. Neměla zrovna náladu pomáhat zraněným. Nejradši by ulehla do suchého brlohu a spala. Znělo to sobecky. Jenže teoreticky mohly být v nebezpečí i ony. Třeba jí něco napadlo tady v lese. Na druhou stranu ty rány nevypadaly až tak čerstvě. Krátce se podívala na svou společnici. Jako vždycky jen nevěděla. Jak v takových situacích normálně reagovat.

Různými způsoby podivných vlků se tu mohlo nacházet více. Tady to bude úplně jiné. Než byly kdy zvyklé. Mea si nepřipadala jako nepřizpůsobivý tvor. Linnea to stejné. Takže si nemyslela, že by měly jakýkoli problém tu po nějaké době žít. „Změna je život, jak se říká. V tomto případě sice trochu nedobrovolná, ale zas tak se od ostatních vlků, co si zde zvykli, určitě nelišíme,“ pronesla. Nikdy se necítila jako někdo jiný. Takže se tak necítila ani teď. Žilo tu asi plno vlků. Ony tím pádem mohly taky. „Možná záleží, v jakém smyslu? Nemyslím si, že o nich mluvíme nějak zle, aby se nám to vymstilo,“ řekla. Třeba měli dokonce rádi. Když o nich někdo polemizoval, anebo ještě lépe, chválil je. Jen to nahlas neříkala. Nemusela mít nakonec pravdu. „Vzhledem k okolním vlivům bych se ani nedivila,“ zamávala ocasem při svých slovech. Zatímco zalézaly do jeskyně. Narážela na tu magii. Dokázala fakticky hodně. Zatímco přebývaly v jeskyni, i přes skálu slyšela bubnování kroup. Zatím se venku stmívalo, a byť pořád pršelo, kroupy už nepadaly. „Chceš tu zůstat přes noc, anebo se vydáme dál? I když si myslím, že tady spíš hrozí ranní mokro,“ zeptala se jí. Voda sem stékala spodem i padala z vršku. Ranní mokro bylo možná slabé slovo.

> les u mostu přes luka

< Irisin ráj

Zamyslela se. „Je jí moc, ale i velké množství může být dobře pod kontrolou,“ podotkla. Vše záleželo na tom. Kdo to řídil. Zda to dokázal ovládnout. Zda si uvědomoval případné následky svého jednání. Jen byla pravda. Že magie nebyla úplně přirozená věc. Kdykoli se mohla vychýlit ze své dráhy. Způsobovat chaos. Pohromy. Nebo to tu klidně celé zničit. Na druhou stranu to nebylo jediné možné nebezpečí. Které tady na ně mohlo číhat. „To bych ráda znala podrobnosti,“ zasmála se krátce. „Mně se zkřížily cesty s úplně jiným vlkem. Byl rozumný, i když jsme si spíše v názorech nesedli,“ řekla taky o svém setkání. Asi se jim oboum ulevilo, že se rozdělili. Usoudila. Že sám již zjistil pravdu o portálu v těch horách. „Zrození ostrovů je věc, kterou zná snad málokdo, jestli vůbec někdo. Ale kdo jiný by byl schopen držet na uzdě tolik magie a dalších sil?“ poznamenala. Každého pozemníka by jednou dohnala chamtivost. Dobře by to nedopadlo. Existence boha, anebo více bohů na ostrovech byla pravděpodobnější. Ještě než odešly z pláže. Pozorovaly skálu, podle Linnei vzpomínka pro zemřelé. „Na obyčejném úmrtním listu bych čekala těch jmen mnoho více. Ostrovy už tu musí přeci existovat hodně dlouho,“ řekla neutrálně. Nedokázala uvěřit. Že by za tu dobu tady umřeli jen tito vlci. Nebo se vlčice mýlily. A ostrovy byly novější, než si myslely. Pak se vydaly k horám, jen nemířily přímo nahoru. To by nebylo k přicházejícím kroupům nic příjemné. Šly už promoklé průsmykem mezi dvěmi pohořími. „Tady,“ ukázala hlavou napravo od sebe. Nacházel se tam vchod. Nebyl široký, ale nenesl se odtamtud žádný čerstvý pach čehokoli. Pohlédla na Linneu, zda souhlasila. Nakonec vstoupila dovnitř.

Její naděje byly falešné. Nedala to navenek nijak najevo. Ani jedna ještě o ostrovech pořádně nic nevěděla. Těžko říci, co od nich měly čekat. Olízla se. Mohly být obě aspoň rády, že nebudou bloudit ostrovy samy. Jestli se tedy pak nerozdělí. Záleželo pak na Linnee. I na ni. „Myslím, že ostrovy mají v rukávu víc specialitek, jak říkáš. Zda ale jsou všechny tak bezpečné a užitečné?“ vyřkla svou myšlenku nahlas. Portál možná zkrátil vlkům cestu. Pokud potřebovali na tuto část ostrovů. Jen nikde nebyly jen dobré věci. I když, vše dokázalo být nebezpečné. Včetně toho portálu. „Takže říkáš, že to, že tu jsme, není náhoda. Ale máš pravdu, Bohové a magie celkově, to jsou dvě velmi mocné věci a dokážou neuvěřitelné věci jako třeba vytvořit ostrovy pro perfektní život vlků, byť jsou od okolních světů oddělené,“ promluvila směrem k ní, pak se rozhlédla kolem. „Snad nikdo o to původně nestál. Ale asi snad každému se tu časem zalíbilo. Možná tady na tom cosi bude,“ dodala ještě, když se podívala na Linneu znova. „Víš něco o místních bozích?“ zeptala se jí. Třeba ano. Aspoň by věděla. Co od nich čekat. „Začíná pršet. Chtělo by se to vydat dál. Je lepší v dešti jít, než stát. Třeba i někoho potkáme,“ navrhla jí, pokud souhlasila, rozešla se podél pláže. Jen její pozornost upoutala jedna skála, na které snad bylo cosi napsané. „Vidíš to? Očividně jde o nějaká jména. Že by byli obyvatelé těchto jmen pro ostrovy důležité?“ pronesla si spíše pro sebe. Tlapou skálou projela. Očividně precizní práce. Kdo ví. Kdo to udělal.

> dračí průsmyk

Z jejích slov se hned dozvěděla. Všechno. Vlastně jí tím řekla, že z ostrovů vůbec neodešla. To nechápala. Prošla portálem. Ten ji měl odnést pryč. Takže se Chamsin mýlil. I ten, kdo mu to řekl. Dostala se jen do jiné části ostrovů, pravděpodobně. „Prošla jsem portálem, myslela jsem, že ten mě odnese pryč. Ty jsi žádným portálem neprošla?“ zeptala se. Potřebovala se ujistit. Nemusely být už na ostrovech. Jen si to třeba druhá vlčice furt myslela. Jenže kdyby jí šlo o to stejný, taky si bude myslet, že už byla pryč. Maximálně kdyby jí už někdo řekl. Že místní portály pryč nevedly. Takže na pobřeží asi byla. Jen na Moisgrisských ostrovech. Asi neodešla. Ani nevěděla. Zda se o to sama Linnea snažila. „Pamatuji si jen svůj pobyt u vody. Pak už nic. Z ničeho nic mě musela odnést, i když to nechápu. V ten den nebyly žádné vichřice ani bouře, byl klid,“ odpověděla jí. Aspoň v tom žila. No její mysl sužovaly pochyby. Ostrovy si mohly její vzpomínky jakkoli překroutit. Bylo to možné. Nedivila by se. Nemohla už si být ani jistá tím. Co se podle ní stalo. Asi.

< severní hory

Slezla z hor, skončila na nějaké pláži. Vážně byla u nějakého pobřeží. Byl tu písek, moře, palmy, prostě pláž. Pak tu byli pávi. To bylo nadmíru divné, nikdy páva na pláži neviděla. Mea vlastně nikdy na pláži ještě nebyla. Doufala aspoň, že nebudou agresivní. Jen se zdálo, že jim byla úplně jedno. To se jí i ulevilo. Utíkat tu před velkými, zlými ptáky fakt nechtěla. Ani jí nešlo o to, jaká by to byla vtipná situace. Spíše jí šlo o to, že by to byla nanejvýš nepříjemná situace pro ni. Pak u jedné z palm, pod ní, zahlédla vlka. Nacházel se tu i jiný vlk. Byl tu prostě i někdo jiný. Tojí taky překvapilo. Trochu se k vlkovi přiblížila, to ho poznala. Spíš ji. Linnea, pomyslela si. To byla už moc šokující informace. Jaktože se taky nacházela tak daleko od domova, nevěděla. Zjistí pravdu. Možná to ani nebyla ona. „Jsi to ty,“ promluvila k ní, když k ní přišla. Její zrak se nemýlil. „Co děláš tak daleko?“ zeptala se jí. Možná se jí stalo to stejné. Dostala se na ostrovy. Pak prošla portálem a skončila tady. Možná byla i ráda, že nebude domov hledat sama. Jen taky nechtěla, aby vlci zažívali to, co třeba ona. Být proti své vůli vržen jinam.

< rokle (přes ostříží zrak)

V rokli potkala skupinku divně vypadajících pavouků, následně pak i štíra, který prošel okolo. Neřekla, že jí takoví tvorové vadili. Každý měl právo na život. Jen se nechtěla nechat bodnout štírem nebo pokousat pavouky. Mohlo to být jedovaté. Riskovat to nechtěla. Ráda by došla do cíle celá. Jestli ten cíl někdy najde. Takže tím pádem z rokle zamířila přímo na nějakou louku, odkud šlo vidět i na vzdálené hory. To už bylo pohoří. Skály k tomu nebyly tak vysoké jako vysoká skála za ní. Do hor dorazila zanedlouho. Lučina nebyla moc rozhlehlá. Rozhodla se vystoupat na jednu ze skal co nejvýše, aby se rozhlédla, a následně věděla, jaké další kroky podniknout. Viděla blízké moře. Za ním poušť. Nějaký obrys dalších hor. Dál už to bylo nezřetelné. Portál ji musel dovést někam k pobřeží. To jí utvrdilo, že cesta bude dlouhá. Že někdy trefí, to neměla ani nejmenší jistotu. Olízla si pysky. Bude pro ni lepší pak vědět, že z Mois Grisu vlastně neodešla. Teď jen usoudila, že nejlepší bude jít na sever. Dál se uvidí. Pomalu slézala z hor.

> Irisin ráj

< červená louka (přes nejvyšší horu)

Byla na druhé straně. Na nějaké louce. Bylo tu mnoho vlčích máků. Pošlape nejspíše ne jeden. Vydala se směrem k velké, osamělé hoře. Byl to zvláštní úkaz. Nikdy takovou skálu bez pohoří nezahlédla. Jenže v její hlavě se rojila důležitější otázka. Cesta domu. Asi jí to nikdy nenapadlo. Že až projde portálem, bude potřebovat nějaký záchytný bod. Žádný neměla. Ani nevěděla, jak nějaký najít. Jak ho poznat. Tuto velkou horu spíše obešla. Zatímco přemýšlela. Kdyby na ni vylezla, aspoň výš, zjistila by pravdu. Takhle žila v sladké nevědomosti. Doopravdy na ostrovech pořád byla. Portál jí nepomohl, jen ji přesunul do jiné části. Ale nebyla šance, že nebude vědět dlouho. Její cesta pokračovala přes suchou rokli.

> severní hory (přes ostříží zrak)

< mlžné pláně (přes sněžné tesáky)

Byla tady. V těchto hraničních horách. Kde by měla najít údajný portál, kterým se dostane pryč z ostrovů. Domu. Portál zářil už na dálku. Byl obrovský. Mohl by najednou vcucnout více vlků. Jestli by se objevili na stejném místě, to netušila. O portálech vlastně nic nevěděla. Nikdy se s žádným nesetkala. Snad to vyjde. Vydala se za září. I tak musela dávat pozor, jestli šla správně. Hory uměly být zrádné. Byly tu samé slepé uličky. Cesty, co vedly celkově jinam, než si někdo myslel. Mohla uklouznout. Mohl tu na ni spadnout kus balvanu. Jen důležité bylo o nebezpečích vědět, nevyhýbat se jim. Protože to by nemohla vylézt ani z nory. Cesty ji vedly správně. Zanedlouho stála přímo tváří tvář portálu. Vstoupila do něj. Na chvíli se rozhostilo prázdno a ticho. Pak vyšla na druhé straně.

> rokle (přes nejvyšší horu)

Mea se Chamsinovi ztratila, případně on jí. Nedivila se. Byla tu hrozně hustá, oči oslepující mlha. Cestu k portálu si bude muset každý najít sám. Opatrně se rozešla dál. Nakračovala opatrně. Mohla tu ležet nějaká překážka v podobě větve. Nebo kamenu. Zatím to tu vypadalo jen na mlhu a trávu. Jen se mohlo stát cokoli. Vždyť viděla sotva krok před sebe. Nakonec se překážkou stala sama. Něco, spíše někdo, narazil do jejího boku. Otočila hlavou, chtěla se už i připravovat na hrozbu. Pak zjistila, že vlk před ní byl stejně zmatený z tohoto místa jako ona. „Ach, zdravím,“ pozdravila ho zdvořile. Na jeho srážku nereagovala. Mohlo se to stát jí. Mohlo se to tady stát komukoli. „Vydala bych se někam mimo tuto mlhu,“ poznamenala, přičemž se okem rozhlédla. Následně se vydala pryč odtud. Mea nevěděla, jestli půjde vlk s ní. I tak doufala, že půjde. Měla zásadní otázku.

> červená louka (přes sněžné tesáky)

Přihlásím se s Meou.:)