Příspěvky uživatele

< návrat zpět

< začarovaný les

Chamsin nemluvil o sobě jako osobně. Mea taky ne. Bylo to tak nejlepší. Až projdou portálem. Rozdělí se. Už se nikdy neuvidí. Bylo mezi nimi zřetelné. Že každého vedlo srdce jinam. Nejen v určitých názorech. I do určitého domova. Zatímco hnědý vlk půjde do pouště. Ona na sever. Do krutého mrazu. Do života. Který býval občas tolik těžký. Na který byla Mea ale zvyklá. Jen tak by neměnila. Kdyby musela. Přizpůsobila se. Jen kdo ví. Jestli by byla někdy spokojená. „Já vím, je to tak, je přirozený a každý ho občas zažijeme. Jen je pravda, že občas si ho dovolit nemůžeme,“ dodala. Sněhová bouře. Velká. Nebezpečná zvířata. Někdo by se bál. V její domovině se vlci tohoto bát nesměli. Ti si s tím museli poradit. Tak. Jak to uměli nejlépe. „Já teda moc lesů nikdy neviděla. Ale už to, že listy některých stromů jsou fialové nebo růžové, to působí až nepřirozeně,“ řekla mu. Jako kdyby je někdo nabarvil. Jako by je tu někdo začaroval. Nevěděla. Jestli i její společník to volání slyšel. Pokud ano. Nereagoval. Jako nereagovala ona. Zanedlouho je cesty zavedly ven z lesa. Volání utichlo. Před sebou měli pás husté. Světlé mlhy.

> sněžné tesáky

<< kvetoucí louka

Jejich cesta chvíli probíhala v tichosti. Nebylo potřeba furt mluvit. Mea nikdy nemluvila zbytečně. Radši neříkat nic. Než říkat blbosti. S vlkem měli jen společný cíl. Jinak je k sobě nic nevázalo. Takže určitě nebude říkat něco. Co ho určitě nebude zajímat. Hory byly ještě daleko. Viděla jen jejich chabé obrysy. Jinak je pokrývala mlha. „Co vlk, to jiný strach. Co ty? Bojíš se něčeho?“ zeptala se ho. Každý strach byl stejný. Provázel podobné příznaky. Jen jejich zdroj byl u mnoho vlků jiný. Někdo měl strach z pavouků. Někdo se bál ztráty své rodiny. Odkud strachy pocházely. To byla všeobecná záhada. Skrytá někde v jádru světa. Utajená před všemi živými tvory. Zamávala pomalu ocasem. Zatímco vcházeli do barevného lesa. Doopravdy. Tyhle stromy měly barvy listů. Které nikdy předtím neviděla. Fialové. Až moc zvláštně zelené. Sytě žluté. „Neobvyklé, ale zároveň fascinující,“ podotkla si spíše pro sebe. I když Chamsin ji slyšel. Dál se rozhlížela po lese. Cítila. Jakoby ji lákal k sobě. Vábil ji hlouběji. Hlouběji... Jen Mea byla Mea. Tomuto vlivu nakonec odolala. Pokračovala dál v cestě. Do hor. K portálu.

>> mlžné pláně

< Kvílivec

Kdyby Mea našla brzy nějaký zásadní důvod. Možná by tu zůstat chtěla. Jenže nenacházela nic. Žádný důvod. Byla to země jako jiná. Aspoň zatím. Jen ve formě ostrovů. Pokud existoval způsob. Jakým se dostat pryč. Asi to udělá. Společně s tímto vlkem. Pro ni neznámým. S takovým, s kterým by si dlouhodobě nerozuměla. Byli oba moc tvrdí. Ledově klidní. Jen každý svým způsobem. Stejně se po cestě portálem rozjedou. On půjde do pouště. Ona na sever. „Já pocházím ze severu, kraj taky krutý. Jsem ale zvyklá tam žít a mám k tomu místu určité citové pouto. Tyhle ostrovy jsou něco nového, něco, na co zvyklá nejsem a nevím, jestli bych si tu dokázala vytvořit stejné pouto jako mám v mém rodném domově,“ řekla. Zatímco se rozešla směrem k horám. „Mám tam rodinu a přátele. A celkově tam mám vlky, s kterými si rozumím a kteří rozumí mně,“ olízla si pysky. Když odpověděla. Tady byly povahy různé. Dobré i špatné. Rozumné i totálně barbarské. „Nebezpečné? Nevím, můžou být. Spíš se jich vlci přirozeně bojí,“ pokrčila rameny. V jejich jinak normálních životech. To je až moc velký zásah. Nepřirozený. Neznámý.

> začarovaný les

„To je zdánlivě chytrý poznatek,“ odpověděla mu krátce. Možná měl pravdu. Nemohli tu být místní. Hlavně, když tu nebyli tak dlouho. „Poušť je neobvyklé místo pro život. Jaký to tam je?“ zeptala se ho. Ona viděla jen písek. Horko. Nebezpečné tvory. Možná poušť skrývala více. Než jen toto. „Myslím, že to není špatný nápad, se na to jít podívat. I sama jsem zde nedobrovolně. Kdyby se to povedlo, mohla bych se vrátit domu,“ souhlasila. S jeho návrhem jít k portálu. „Anebo tím portálem, pokud vážně vede ven z ostrovů. Logicky má i druhou stranu,“ namítla. „Jen ne každý vstupuje dobrovolně do portálů,“ dodala ještě. Ona by do portálu nevstoupila. Neměla proč. Někdy se chtěla vrátit domu. Ne se dostat do jiných světů. Pomalu se tedy vydala na severovýchod. K tomu pohoří. Aby našli dva vlci portál.

> kvetoucí louka

Bylo sto vlků. Sto názorů. Nemohla mu to odpírat. Dokud se jí nebude snažit přesvědčovat o svém názoru. Vše bude v pořádku. „Názor jako názor. Avšak co tedy ty myslíš pojmem být místní?“ zeptala se ho posléze. Tak uvidíme. Co se mu tedy honilo v hlavě. Pak jí začal vyprávět o portálu. „Si myslíš, že vede ven z Mois Grisských ostrovů? Nevím, nevím. Kdyby to tak bylo, neslyšeli bychom dohromady dvakrát, že možnost úniku odtud je nereálná,“ odpověděla mu. Zavrtěla hlavou. „A neměli by sebemenší důvod nám tu informaci zatajit. Ale na druhou stranu bych se nedivila. Někteří vlci mají různé úmysly. Nakonec když to nezkusíš sám, doopravdy nevíš,“ řekla mu ještě. Pokrčila přitom rameny. Pokud místní vlci byli takoví, že tu drželi nové návstěvníky násílím. I když znali cestu ven. Byl čas k obavám. Jen jí to nešlo do hlavy. Možná byli ovlivněni místními zlými Bohy. I když je nenáviděli. Takže je ovládli podvědomě. Byla to zvláštní myšlenka. Snad se mýlila. „Já jsem Mea,“ představila se mu. Naoplátku. „Mně sem na ostrovy vyplavilo moře. Snad celé dny jsem přežila na moři. Byl tvůj osud stejný? No jaký jiný by být mohl, že ano? Z nebe jsi určitě nespadl,“ odvětila. Mírně pobaveně. Uchechtnutí potlačila. Ať to znělo sebevíc vtipně. Vtipné to doopravdy nebylo.

Vážně. Jako každého. I vlka před sebou hodnotila přísným pohledem. Už byl její pohled takový. Možná ani v přátelském naladění se příliš neměnil. Nevěděla to jistě. Uměla se smát. Uměla se usmát. Jen k tomu neměla důvod. Většinou. „Tu vítá více vlků,“ poznamenala pouze. Střihla uchem. Mea byla také zvyklá. Na společnost. Jenže se nezbláznila ani ze samoty. Hlavně neměla zapotřebí se cpát kamkoli. Kamkoli, kde nebyla potřeba. „Zdejším se stane každý, kdo se sem dostane. S největší pravděpodobností není odtud úniku,“ řekla mu. Těžko říci. Jak daleko byla další jiná pevnina. Na druhé straně moře. „Aspoň to nejde tak jednoduše. Avšak kdo ví? Já to ještě nezkoušela,“ pokrčila rameny. Třeba to vlk už věděl. Že se odtud jen tak nedostane. Těžko říci. S kým se tu už setkal. Buď byli všichni zdejší. Nebo byli všichni invazivní jedinci. Možná na tom tolik nezáleželo. Museli se zde naučit žít. Ať byli na Mois Grisských ostrovech čímkoli.

Mea se odprostila od poslechu toho kvílení. Nebo snad jen prostého větru. Co se proháněl kolem. Chystala se vydat pryč. Někam jinam. Jen jí to bylo překaženo. K jezeru přišel další vlk. Který si jí všiml. Kterého si všimla i ona. „Buďte zdráv,“ oplatila mu pozdrav. Nad slovem Bůh si Mea vzpomněla na slova Dail. Možná vlk jejich skutečnou povahu neznal. Možná měl vlk své bohy. Na druhou stranu, Mea s nimi neměla nikdy přímé zkušenosti. Nerada si dělala názor na někoho. Či na něco. Jen podle slov ostatních. Ať už měla pravdu, či nikoli. Mea se to dozví. Dříve nebo později. „Máte něco na srdci? Nebo snad jen hledáte společnost?“ zeptala se ho. Byly to dva nejčastější důvody. Proč jeden vlk přišel za druhým. Jestli nebyly jediné. Mít na srdci mělo totiž mnoho významů. Ať už žádost o pomoc. Ať třeba zjistit nové informace. Ať už to bylo jakkoli. Čekala, co z vlka vypadne.

< kvetoucí louka

Dlouhá tráva ji lechtala do tlapek. Byliny různého druhu provoněly celou louku. Pro mnoho vlků krásná věc. Příjemná. Antistresová. Mea to tolik nevnímala. Brala to jako naprosto obyčejnou věc. Jako třeba lov. Masem se živila. Květiny léčily. Většina věcí měla svůj úděl. Patřil jim. Ještě aspoň nějakou dobu bude. Pokračovala loukou. Dokud nenašla jezero. Bylo čisté. Snad. Tím pádem by mělo být i pitné. Pár doušky z jezera uhasila žízeň. Následně si smočila trochu tlapky. Nakonec se rozhlédla po okolí. Toto místo bylo hezké. Jen jako kdyby z něj vyzařovalo něco více. Jako kdyby tu cítila něco více. Nedokázala to popsat. Už se dozvěděla, že Mois Gris byl plný magie. Nadpřirozena. Žili tu i bohové. Mohla tu cítit všelicos. Ale když se víc zaposlouchala. Ve větru znělo i tiché, snad více méně nenápadné kvílení. Mořžná se jí to zdálo. Možná ne. To věděli jen samotní bohové.

< začarovaný les

Vlčice spolu ještě chvíli pokecaly. Následně se každá rozešla svým směrem. Jako většinou. Spolu zůstat nemohly. Neměly k tomu ani důvod. Neměly společně žádné závazky. Žádné vyšší vztahy. Takže jen pokecaly. Pak šly zpět za svými životy. Vydala se pryč z barevného lesa. Jen nad těmi stromy ještě chvíli přemýšlela. Jak to bylo možný. Že byly takové. Nikdy takové neviděla. Vše bylo jednou poprvé. Řekla by. Jednou poprvé otevřela oči a viděla svět. Jednou poprvé chodila. Jednou poprvé lovila. A tak dále. Život tak fungoval. Ubíhal pomalu. Zároveň tak rychle. Celý život se vlk učil. Vlastně každý živý tvor. Život byl koloběh. Život byl běh. Ať už na kratší. Nebo delší trať. Mea opustila les. Mířila přes louku za nejbližším zdrojem vody. Nějaký tu byl. Určitě.

> kvílivec

„Hm. Tak aspoň to vím a mohu si na ně dát pozor. Byť nad zásahem zlého Boha se nikdo neubrání,“ řekla. Osamocené ostrovy uprostřed moře. Bylo to možné. Že tu byla spodina božstva. Že si sem vlky zvali naschvál. Aby je uvěznili navždy tady. A aby na nich mohli dělat experimenty. Měla se na co těšit. Nejspíš. „Netuším. Nikdy jsem se bezhlavě nerozhodla. A možná tak nehodlám činit. Aspoň zatím,“ odpověděla jí. Byl to velký risk. A risků bylo ve světě dost. I bez tohoto. Mea si dávala pečlivě pozor. Jak se rozhodne. Jak co podnikne. Přišlo jí to jako nesmysl. Náhle to měnit. „Pokud jsou tolik zákeřní, nepoví ti očividně nic, což? Ale je to pravda. Některé věci by měly možná zůstat záhadou,“ poznamenala následně. Nikdo nemohl vědět vše. Nikdo by si to neměl ani myslet. Byly věci, které měly zůstat nezjištěné. Ať už pro bezpečí své. Či všech. „Vlastně těžko říci. Neznáme celý svět. Možná existují podobná místa jako tahle. Nic není jen jedenkrát,“ řekla. Střihla uchem. Tyhle diskuze byly zajímavé. Dozvěděla se názory jiných. Nechtěla je přetvářet. Jako nechtěla, aby to někdo dělal jí. Jen je chtěla znát. Utvořit si na ně názor jen ve své hlavě. Diskutovat. Z toho vědět snad i něco nového.

> kvetoucí louka

„Asi jsem si vždycky představovala bohy úplně jinak,“ řekla pouze. Možná jako vyšší ochrannou tlapu. Možná jako vlky s kontrolovanou mocí. To, že jakýkoli Bůh zneužíval své moci. To se jí příliš nelíbilo. „Máte to tu s nimi očividně těžké,“ doplnila. Oddechla si. Nelíbilo se jí, kdyby se stala například myší. Kdyby ji pod vlivem bohů napadali nebezpeční tvorové. I mezi vlky byli ti nebezpeční. Snadno se jí mohli stát osudným. Byla by nerada, kdyby se k tomuto seznamu přidaly nějaké kosatky. „Nejsem typ, co dělá zásadní rozhodnutí bezhlavě. Jsem naučená věci pořádně promyslet, než je udělám,“ odpověděla Dail. Možná trochu ostřeji. Víc, než plánovala. Nechtěla, aby si někdo myslel, že nepřemýšlela. Že neuměla přemýšlet. Takhle to vlčice určitě nemyslela. Pak se zas uklidnila. „Takže kraj vlků hojný, to zní zajímavě. Stejně by mě zajímalo, z jakého důvodu se sem vlci dostanou, jaktože tak dlouho přežijí na moři, jen aby byli tady. Snad si je ostrovy nějakým způsobem vybrali?“ zamyslela se. Asi to Dail vědět nebude. Tohle bylo tajemství vyšších sil. Asi. „Magie je protkaná celým světem. Vznáší se ve vzduchu, je schovaná v kamenech i v trávě. Takže tento fakt mě už ani nepřekvapuje. Stejně jako tady se mi může stát divná věc, může se mi divná věc stát i jinde. Anebo si nikdy předtím nic divného nezažila? Prostě myslím tím něco, co nemělo logického vysvětlení i při bližším prozkoumání?“ zeptala se. Naklonila hlavu na stranu. Pochybovala o tom, že ne.

Děkuji moc za akci. :)

Já bych ráda dostala tlapku do vzduchu, slevu do obchůdku a element ohně.

Zapsáno

Tohle téma se vlčici nelíbilo. Tiše zavrčela. Jen co Mea řekla slovo bohové. Střihla uchem. Víc na její vztek nereagovala. „To jsou silná slova,“ řekla na to. O bozích moc nevěděla. I tak usoudila, že byla slova, která by se o nich říkat neměla. Hlavně to zmínila i ona sama. Takže určitě věděla, že by to neměla říkat. „Jakpakto k nim chováš takovou zášť?“ zeptala se. Možná byli bozi zlí. Možná dělali vlkům naschvály. Mea nevěděla. „Zatím jsem neuvažovala o přidání se do smečky. když nevím, kde pořádně jsem. Ale říkáš, že tu je víc smeček? Já ucítila jednu, když jsem procházela těmi horami opodál,“ řekla. Ukázala za sebe. Dail asi věděla, jaké hory myslela. „Kde se nachází ty ostatní?“ zeptala se. Ráda bude mít přehled. Do budoucna. „Ale v první řadě by mě zajímaly jiné věci. Nachází se tu něco, co jinde jen tak nenajdu? Je tu něco, na co bych si měla dát pozor?“ zajímala se. Před hrozbami by se měl mít každý v pozoru. Poznat něco nového, předtím jí neprozkoumaného. To se taky hodilo. Nakonec se ukáže, že to bylo užitečné.

Vlčice byla přátelská. Aspoň na první pohled. Jestli to tak bylo, ulevilo se jí. Mohla pokecat. Dozvědět se něco nového. Tato vlčice jí určitě ráda poví vše, co bude chtít Mea vědět. „Takové magické věci už jsou. Logicky se vysvětlit nedají. A co bohové? Má Mois Gris taky nějaké?“ zeptala se. Pokud tady byla magie, bylo možné, že tu vládli i nadpozemští tvorové. O bozích mnoho slyšela. V mnoho krajin se na ně věřilo. Někteří je dokonce už i viděli. „Jsem nová,“ přikývla souhlasně. Vyplavilo ji moře. I za to magie mohla. Že přežila v tom moři tak dlouho. Ostrovy si ji přizvaly k sobě. Kdo ví, podle čeho vybíraly vlky. Vlky, kteří tady měli být. „Těší mě, Dail. Mě znej pod jménem Mea,“ představila se jí na oplátku. „Ráda bych se o ostrovech dozvěděla více. Bude pro mě lepší, když budu vědět pořádně, kde a na čem jsem,“ řekla jí. „Ale nerada bych rušila. Tady musí žít hodně vlků, že ano? Nemám problém s tím kdyžtak najít někoho jiného,“ dodala. Práce by měla radši méně. Jen se nerada vnucovala.

< hraniční pohoří (přes kvetoucí louku)

Vyšla z hor. Její další cesta vedla na louku. Na té rostlo už více květin. Cítila zde pachy kořisti. Zajíců, nějaké velké zvěře. Jen neměla zrovna hlad. Tak se do lovu něčeho nepouštěla. Zanedlouho dorazila do lesa. Trochu zvláštního lesa. Listy velkých, statných stromů, byly až moc barevné. Tyhle barvy na stromech nikdy neviděla. Modrá, fialová, růžová. Bylo to podivné. Nezvyklé. Stromy měly také silné kořeny, z větší části trčící ven. Jako kdyby ji chtěli chytit, už nepustit. Zahlédla i poblíž růžový keř. Místo listů na zemi ležela tráva, jemná a sytě zbarvená. Tenhle les byl podivný, i když krásný. Jen měla i trochu obavy. Tady magie byla skoro cítit. Bylo jí tu hodně. Určitě. Za chvíli zahlédla vlčici. Ležela u jednoho ze stromů. Ten byl zbarvený zeleně, jen měl takový zvláštní odstín zelené. „Buď zdráva,“ pozdravila ji, když k ní přišla. Doufala, že nebude stejně hrozná jako ta vlčice předtím. „Je má teorie správná, že tomuto místu vládne mnoho magie?“ zeptala se. Začala téma. Třeba o tom vlčice věděla více. Snad nebyla stejně novou obyvatelkou ostrovů jako Mea. Mea potřebovala konečně informace.