Příspěvky uživatele

< návrat zpět

< most (přes temný les)

Ten les, do kterého vstoupila z mostu, byl divný. jako kdyby z něj někdo vysál všechen život. Bylo jaro. Jen ty stromy byly suché. Bez listů. Země byla také suchá. Vznášela se tu divná mlha. Než aby se vydala dále do lesa, otočila se k horám. To bude lepší. Bezpečnější. Vydala se k nim. Našla dobrou cestu směrem nahoru. Takže se ocitla v horách. Povrch zde byl nerovný. Kluzký. Musela si dávat pozor, kam šlapala. Všude se povalovaly malé kamínky. Na kterých se dalo lehko uklouznout. Skrz skály občas rostlo pár trsů trávy. Když zavětřila, ucítila velikou směsici pachů. Nejspíše zde byla smečka. Trochu to obešla. Aby omylem nevlezla na území. Ještě o smečce zatím neuvažovala. Možná se časem o tomto místě dozví více. To i o místní smečce, případně smečkách. Zatím bude pokračovat dále.

> začarovaný les (přes kvetoucí louku)

< les u mostu

„Stářím si dokázala, že jsi žila hezký a důstojný život a že si zasloužíš i trochu odpočinku. Ale chápu, ty nic jako důstojnost neznáš,“ řekla znechuceně. Vlčice se chovala hrozně. Moc hrozně. Otravovala ji. Měla blbé kecy. Nic jí nedocházelo. „Jediný, kdo si tohle všechno myslí, jsi ty! U tě mám plný tesáky. Můžeš u všech Bohů vypadnout?!“ zahřměla. Už fakt naštvaně. Její pohár trpělivosti přetekl. Měla toho dost. Nakonec vážně odešla. Mee se ulevilo. Byla pryč. Byla fuč. Snad jí už nikdy neuvidí. Chvíli čekala v lesíku, než se vlčice vzdálí dál. Pak se také vydala přes most. Most působil nebezpečně. Nelíbil se jí. vypadal, že každou chvíli spadne. Nakonec jen zavrtěla hlavou. Po setkání s ohnivou vlčicí byla jen trochu rozhozená. Nikoho takového nikdy nepotkala. Vlčice byla přímo zlá. Egoistická. Arogantní. Lépe se to říct nedalo. Hůř klidně ano. Trvalo jí, než překročila most, ale povedlo se.

> hraniční pohoří (přes temný les)

< mlžná džungle

Odkašlala si. Snažila se vlčicí nerozhodit. Snažila se nevztekat. Takové typy byly otravné. Neměla je ráda. „Se svým stylem chování dlouho nepřežiješ,“ řekla jí. Odfrkla si. „Vlčice, co si hrají na chytré, se stáří obvykle nedožijí,“ dodala. Zavrtěla nad tím hlavou. „Jde hlavně vidět, že si ani neuvědomuješ, že tvé jednání může mít nedozírné následky. Asi to je jen tvoje věc. Jen počítej s tím, že se každému jeho činy jednou vrátí,“ řekla jí. Mrkla na ni. Možná jí nevěřila. Možná z ní bude mít jen srandu. Jen Mea věděla, co říkala. Na karmu věřila. Dráždit hada bosou nohou nebylo dobré. Asi jen jiná síla mohla ohnivé vlčici domluvit. Mea si myslela, že za ní nepůjde. Šla. „Můžeš mě prosímtě nechat na pokoji?“ zeptala se otráveně. Nevěděla, jak se jí zbavit. Asi to nebylo možné. „To ty by ses měla bát tygra. A jestli nevíš proč, tak jsi pěkně natvrdlá,“ prskla na ni. Na tváři měla zamračený výraz. Jen se na vlčici nepodívala. Pokračovala dál. Asi se společností v patách.

> most

Vlčice byla pěkné kvítko. To poznala hned. Mea to nebude mít teď jednoduché. Hlavně pokud si ji vybrala tato ohnivá vlčice jako oběť svých choutek. Ona neměla chuť řešit takové vlky. Byli moc otravní. Ona moc unavená. Unavený vlk býval frustrovaný vlk. „na rozdíl OD TEBE si na nic nehraju. A narozdíl OD NĚKOHO jsem opatrnější a neprovokuju ostatní, čímž bych mohla vyvolat spor,“ řekla jí zostra. Slova od tebe a od někoho zdůraznila obzvlášť. „Myslíš, že by sis tu mohla jen tak sednout a pozorovat, jak mě nějaký tygr trhá na kusy? Že by tebe nechal na pokoji? Směšné,“ uchechtla se. Jiný vlk takového typu by si snažil zachránit krk. Tahle vlčice byla až nezdravě naivní a sebevědomá. Myslela si, že by měla šanci proti nějaké zrůdě z džungle. Na to nebylo slov. „No nemám na tebe náladu. Najdi si na zabavení někoho, kdo o to bude stát,“ převrátila očima. Vydala se pryč z džungle. Snad ji nebude vlčice pronásledovat dál.

> les u mostu

1. Mea
2. Teď to bude poprvé :).
3. Nikoho z vás neznám, tak nevím, ale chtěla bych v týmu Hada<33
4. Asi C.

Nedošla daleko. Někdo na ni zavolal. Zprudka se otočila. Stála tam tmavá vlčice. Měla bílý pruh přes záda a ohnivé znaky. Plno jizev. Už její vzhled svědčil o tom, že od tohoto setkání neměla očekávat nic dobrého. Možná to byla ona, komu sežrala zbytek toho masa. Nevěděla. Mea věděla, že teď byla oslabená a nějaká zkušenější duše tohoto místa by ji mohla i zabít. Taky mohla být na jejím území. I když žádné pachové značky necítila. Na jednu stranu by jí přišlo podivné, že by někdo bydlel tady. To nebyla stejně její starost. „Ano?“ řekla. Přivřela oči. Už její tón hlasu zněl ostře. Stejně se narovnala. Narovnala se a na tváři měla pevný výraz. Byla slabá a unavená, i tak se jen tak nenechá rozhodit.

< ovocný lesík

Mea se vydala z lesíka pryč. Byla zesláblá. I tak potřebovala něco do tlamy. Nějaké jídlo. Třeba jí to pomůže. Necítit se tak zesláblá. Nevěděla, jak dlouho v tom moři plavala, jak moc dlouho nejedla. Na druhou stranu ani nevěděla, zda cokoli vůbec dokáže ulovit, ve svém stavu. Zkusit to musela. Dorazila do džungle. Přemýšlela, že by tu vůbec neměla být. V džungli číhalo víc hrozeb než jinde. I tak tu zůstala. protože našla zbytky masa, co tu někdo nedojedl. Nasála čumákem okolní vzduch. Kromě toho masa všechny pachy byly už zvětralé. Nerozmýšlela se. Pustila se do zbytků dřív, než to sem přiláká jiné predátory. Nic jiného jí nezbývalo. Ne, že by se jí to extrémně líbilo, požírat tu zbytky. Potřebovala jen nabrat síly. Lov by vyčerpal i její poslední zbytky sil. Až když ohlodala veškeré kosti, olízla si z pysků krev a zvedla se. Hodlala odtud rychle zmizet. Třeba byl zatím někdo jiný už na stopě masa. Které už Mea sežrala. To by znamenalo, že by další kořistí byla ona.

Mea se cítila ke světu úplně nepřítomná. Byla schopná vnímat jen moře, modré, nekonečné. Své packy, kterýma občas přešlápla. Neměla ani vůli si všimnout a zareagovat na vlčici poblíž. Zhluboka se nadechla a vydechla. Tím se vzpamatovala. Vedle sebe zahlédla malý keřík s jahodami, to jí přišlo v této zimě nereálné. Mea nevěděla o vlčici, která tu byla a už nebyla. Která tu Mee nechala vyrůst tyto jahody. Byla vyčerpaná. Věděla, že lovit nebude moct. Tak snědla jahody. Příliš ji nezasytily. Ale aspoň něco dostala do žaludku. Znovu se rozešla. Druhý pokus. Bylo odpoledne. Jen velice nerada by šla spát ve dne. Bohužel i když pod magickými vlivy plula po hladině moři dlouho, nebyla vůbec odpočatá. Nevěděla, jak to bylo možné. Nikdy se jí nic takového nestalo. Bylo na čase odejít z lesíka a najít někoho, s kým si bude moci promluvit. Jestli tedy někoho najde. Doufala, že ano. Na opuštěném ostrově určitě nebyla. Cítila to v kostech. Po okolí se k tomu vznášelo několik starších pachů jiných vlků.

> mlžná džungle

<< neznámo

Plavila se na moři dlouho. Vlny se houpaly nahoru a dolu. Chvílemi se bouřilo. Nikomu nešlo nikdy do hlavy, jak se to dalo přežít. Možná za to mohla magie. Možná za to mohlo ještě něco víc, než jen magie. I když nikdo nevěděl, co bylo víc, než magie. Možná nebylo nic víc, než magie. Moře vyplavilo na jeden břeh tělo, černošedobílé, celé zmoklé, ale živé. Ne zázrak. Jen nadpřirozené síly. Chvilku tam jen tělo všem neznámé vlčice leželo. Pak tělo pohlo tlapou. Poprvé, podruhé. Najednou, z ničeho nic, zvedla vlčice hlavu a vykašlala z plic vodu, která tam nepatřila. Kalnýma očima se podívala okolo sebe. Stromy, sníh, moře. Zvedla se na vratké tlapky a pořádně se oklepala. Zrak se jí po chvíli plně zaostřil. Byla v nějakém lesíku. Byla zrovna zima. Tak byly stromy holé a všude ležel bílý sníh. Ten vlčici pálil do očí, po době, kdy měla oči zavřené. Mea nevěděla. Nevěděla, kam doplula, nevěděla, jak dlouho plula. Potřebovala odpovědi a ty tu zmateným postáváním nezíská. Pomalu se vydala na cestu. Stejně se musela rozchodit, protáhnout se.