Nora

Magie

Základní element

Další elementy & magie

Vzácné magie

Speciální magie

Odznáčky

AKCE

POSTY

MIMOHERNÍ

Odměna za Miss - 30 kšm

DLOUHODOBÉ

SMEČKA

PARTNERSTVÍ

EVENTY

Velevážená princezna Nora Fiske z Alatey. Ačkoliv není nijak urozená ani vážená, již od vlčete s ní bylo tímto způsobem zacházeno. Jakožto dcera samotného Einara Fiske, Alfy Alateyské smečky, a krásné léčitelky Astrid, měla mezi ostatními vlky odjakživa výsostné postavení, což v ní vyvolalo dojem, že se celý svět točí jen kolem ní.
Tedy, kolem ní a její sestřičky Taiclary. I ta totiž toužila po pozornosti, a převážně proto mezi sestrami vznikaly spory. Tak či onak je však pokaždé vyřešily a Taiclara měla v jejím poněkud sebestředném srdíčku vyhrazeno speciální místečko. A když mluvíme o sebestřednosti, myslíme tím opravdovou sebestřednost – kromě jiného měla totiž princezna Nora Fiske z Alatey vždy za to, že se žádný vlk na ostrovech neobejde bez jejích rad. Rady udávala často a ráda, ačkoliv nikdy za moc nestály. A když ji někdo neposlouchal? Chramst po jeho tlapce či ocásku! Když přece mluví princezna, měli by všichni hltat každé její slovo, no ne?
K jejím dalším vlčecím kratochvílím patřil kromě udělování rad také neustálý vřískot, který míval hned několik důvodů. Hlad, zima, samota, nebo jen málo pozornosti. To všechno si vždy dokázala vydupat a zajistit tím, že se věci staly tak, jak si ona sama přála. A kdyby náhodou nastala situace, kdy řev zkrátka nepomáhal, neváhala se zakousnout vlkovi do huňatého ohonu nebo nejbližší končetiny a žužlat ji tak dlouho, než by se jí dotyčný konečně plně věnoval.
Ačkoliv by o ní kdekterý vlk s jistotou pronesl, že byla vřískajícím, náruživým a neskutečně otravným frackem, můžete si být jistí, že to nikdy nikdo nahlas nepřiznal. Nikdo se totiž neodvážil pronést byť jen křivého slova o dceři samotného Einara Fiske z Alatey. A to hrálo tomuto malému kondenzovanému vlčecímu zlu do karet. Tatínkem totiž vyhrožovala každému, kdo se jí nepozdával, a vlastně jí bylo úplně jedno, že tím poněkud zneužívá otcova postavení.
Je však pravda, že Einar Fiske byl jedním z mála vlků, na které opravdu dala. Jeho i matky Astrid si vždy vážila, ačkoliv na ně byla často hubatá a možná si to ani neuvědomovala. Ani tato rodinná idylka ale nemohla trvat věčně, a brzy se její vztah k rodičům zásadně proměnil.
Jen co trochu povyrostla, její svět nabral zcela jiný spád. Po smrti svého bratra, jíž byla svědkem, se několik měsíců toulala a o své rodině vlastně nic nevěděla. A upřímně ani vědět nechtěla. Bála se jim podívat do očí. Děsila se totiž okamžiku, kdy poznají, že za Noahovu smrt může ona.
Tulácký život ji změnil. Její baculaté tělíčko se zmenšilo, huňatá srst byla mnohem méně upravená a původní sebevědomý krok s čumáčkem pěkně nahoru vystřídalo spíše bezduché ploužení se a vyhýbání se všemu živému. Za tu dobu ztratila většinu charakteristik, které ji zdobily v době jejích vlčecích her. Pomalu zjišťovala, že samu sebe nepoznává. Že sama neví, kým opravdu je. A bude to opět jen a jen na ní, aby na to dříve nebo později sama přišla…

Opakování je matka moudrosti. Nebo otravnosti, to ostatně záleží na tom, kdo opakuje. V případě princezny Nory Fiske z Alatey by se jistojistě jednalo o variantu bé.
Dcera Einara Fiske z Alatey. Vlk by si pomyslel, že ji v životě nikdy nic netrápilo, a měl by nejspíš pravdu. Rozhodně to nebylo tím, že chovala upřímnou lhostejnost vůči čemukoliv, co se jí netýkalo, kdepak, to by bylo přece sobecké... Již od vlčete byla zvyklá být ve středu dění, neustále na sebe upozorňovat a vydupávat si náklonnost těch, od kterých ji požadovala. Jelikož však vyrůstala se svými sourozenci, většinou soupeřila o pozornost rodičů i ostatních vlků ve smečce právě s nimi. Přesto k nim však odjakživa chovala vřelý vztah a převážně na svou sestřičku Taiclaru nedala dopustit. Bohužel ne všechna vlčata se mohla dožít šťastného konce.
Byla zima, ostatně ten den si pamatuje dokonale. Vryl se jí do paměti natolik bolestivým způsobem, až si byla téměř jistá, že jí bude už navždy připomínat její selhání. Hrála si v horách na území smečky se svým bratrem Noahem, čímž si oba krátili dlouhou chvíli. Taiclara toho dne zůstala v úkrytu, vlkví proč vlastně. Ale tehdy jim to s bráškou ani trochu nevadilo. Váleli se po sobě, shazovali se vzájemně do sněhu a když se náhodou na chvíli zastavili, navzájem si okusovali ocásky. Byla to báječná kratochvíle, bez které si své dny už téměř nedokázala představit. Hory byly sice zrádné a nebezpečné, o tom už slyšela spoustu povídaček, ale na ty nikdy příliš nedbala. Proč? Protože v horách byla přece taková zábava! Tolik zákoutí, šikovných prolézaček a malých otvorů ve skalách. Tolik možností, kam strčit čumák nebo kde si hrát!
S Noahem tehdy prozkoumávali skupinku malých skalek, kterou zrovna objevili. Malé kamenné výstupky byly pokryté sněhem a ve své podstatě nebyly nijak zajímavé, ale přesto se rozhodli jim věnovat pozornost. Kdyby si jich nevšímali, snad by toho dne všechno dopadlo jinak...
Vlivem sněhové pokrývky vlčata neměla povědomí o tom, co je pod nimi. Chvílemi sice společně hrabali ve sněhu a snažili se v něm najít ztracený poklad, ale většinou dováděli spíše na povrchu a o to, co mají pod tlapkami, se příliš nestarali. Snad i proto téměř nebojácně šplhali na malé skalky a skákali dolů do sněhu, který je pokaždé přivítal jako měkká peřinka. Nemohlo se přece nic stát. Že ne? Ne? Tak proč se najednou skalní převis pod Noahovými tlapkami po dopadu uvolnil a on se s křikem zřítil dolů!?
"Noahu!" Horami se rozlehl hlasitý výkřik a jeho ozvěna působila jako zlověstný prvek, který jen umocňoval tragičnost celé situace. Princezna Nora Fiske z Alatey zůstala u malých skalek sama. Kam se poděl bratříček? Proč ji opustil? Opatrně se dovalila až k okraji skály, na níž ještě před pár okamžiky s Noahem vesele poskakovali. Ukázalo se, že popraskaná část skalního převisu nevydržela nápor sněhu, a jelikož tomu obě vlčata dopomohla ještě několika dunivými dopady, převis se zřítil dolů. A její bratříček spolu s ním.
Trvalo jí dlouho, než nějakým způsobem našla cestu k úpatí onoho srázu. A když došla až do míst, kde se kromě hromady sněhu povalovaly také kusy skály, najednou si přála, aby ho bývala nikdy neobjevila. Mezi úlomky kamene leželo bezvládné tělo jejího bratříčka. Noah, ach Noah! Proč jen skákal tak blízko okraji? Proč se raději neválel ve sněhu? Proč-
Ale co to? Bráškovi cuklo prvně pravé ouško, poté levá zadní tlapka. Byl při vědomí! Původní radost však vystřídalo zděšení. Až tehdy si totiž všimla nápadné krvavé skvrny pod jeho hlavou, která barvila bílý prašan okolo do červena. Zpanikařila. Její bratříček umírá! Co má dělat? Kde je tatínek a maminka? Kde jsou všichni!?
Se zoufalstvím v očích pohlédla na Noahovo zkroucené tělíčko a přepadla ji panická hrůza. Ne! Ona přece nemůže vidět bratříčka umírat! To prostě nejde! A bez toho, aby se nad nastalou situací nějak hlouběji zamyslela, vyrazila pryč tak rychle, jak jí jen její krátké nožky dovolovaly. Utíkala co nejdál od Noaha, od rodiny, od smečky, zkrátka od všeho. Nemohla tomu čelit. Neustále si opakovala, že když uteče až na konec světa, možná nakonec zjistí, že to všechno byl jen zlý sen. Že se probudí po boku svých sourozenců a ještě v polospánku se Noahovi zakousne do ocásku. Noah… ach, Noah!
Ukázalo se, že ji tlapky zavedly opravu daleko. Zabloudila. Ztratila se. A cestu zpět domů vlastně ani nehledala. Potulovala se světem, vyhýbala se všem a všemu a živila se jen tím, co našla někde pohozené na zemi (protože byla přece už od vlčete příliš pyšná na to, aby se naučila lovit). Život s ní zmítal zleva doprava a poměrně rychle ji naučil, že se svět netočí jen kolem ní, ačkoliv si to po celá svá vlčecí léta myslela. Ne… teď už věděla, že je součástí něčeho většího, než je ona sama.
Dlouhé měsíce měla za to, že už se do své rodné smečky nikdy nevrátí. Že se zatoulala tak daleko právě proto, aby už nikdy nemusela čelit svým vlastním výčitkám. Ale osud s ní měl zřejmě jiné plány.
Netrvalo to tak dlouho a její tlapky vstoupily na půdu lesa, který poznávala. Byla… doma, ačkoliv si byla téměř jistá, že po roce a půl nepřítomnosti by svůj domov nejspíš ani nepoznala. Stála na území Alateyské smečky a zvažovala své možnosti. Mohla se znovu otočit a utéct tak daleko, jak jen mohla, ale nakonec se rozhodla pokračovat vpřed. Možná přišel čas, aby se konečně postavila vlastnímu svědomí. A také své rodině, která se o jejím prohřešku nikdy nesmí dozvědět. Kráčela směrem k úkrytu, zatímco jí vítr v korunách stromů tiše šeptal mantru, která ji provázela od onoho osudného dne: ‚Zabila jsi Noaha. Zabila jsi Noaha. Zabila jsi Noaha…‘

Zajímavosti

- jídlo pro ni vždy bylo něco jako nejlepší přítel a pravidelně se ho (velmi hlasitě) dožadovala, ale od chvíle, co byla odkázána jen sama na sebe, si spíše zvykla na jeho absenci
- ve svých vlčecích letech připomínala spíše chlupatý váleček než majestátního vlka, což se změnilo až jejím více než ročním životem tulačky
- po mamince zdědila lásku k bylinkám, ačkoliv se jim nikdy nevěnovala nijak víc
- díky hebké a nadýchané srsti vypadá větší než ve skutečnosti je

Vlastnosti

Síla 53 %/80 %

Vytrvalost 8 %/40 %

Rychlost 10 %/50 %

Obratnost 8 %/30 %

Schopnost lovu 19 %/50 %