Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odeliah stála v srdci květinového moře a chvíli jen mlčky pozorovala hnědočerného vlka, kterého zahlédla mezi rudými máky a fialkami. Svět kolem jako by se na chvilku ztišil. I ten věčný vítr, co se opíral do její srsti, najednou snad jen lehce dýchal. Ten cizinec tam seděl, nehybně, skoro jako kámen, ale něco v jeho postoji nebylo pevné. Byl v tom neklid. Zmatek. A pak... zaslechla to. Ne hlas, ne slova, ale něco hlubšího. Jako by svět vdechl jeho jméno a zpíval ho v tichu, které se mezi nimi napnulo. Pochybnost, která z něj sálala, ji zasáhla překvapivou silou. Ne proto, že by se ho bála, naopak. Ale protože ten pohled, kterým se na ni zadíval, jí připomněl to něco, co už dlouho bylo ztracené. Vzpomněla si na chvíli, kdy stála na okraji jiné louky. Tenkrát jí byly sotva čtyři roky a právě utekla ze smečky, kde zanechala svou pýchu, své výčitky, i zbytky důvěry. Stála tam tehdy stejně. S ocáskem staženým mezi nohama, s očima, co si přály nevidět, a s hrdlem staženým jak uzlem. Nikdo tam nebyl. Nikdo, kdo by ji slyšel, kdyby promluvila. Ale teď tu byla ona. Když si uvědomila, že jeho ocas sklouzl k zemi jako plachá stuha, pomalu zvedla bradu a udělala jeden další krok vpřed. „Jo,“ pronesla napůl vážně, napůl pobaveně, „možná jo.“ Její hlas nebyl drsný, ale nesl v sobě jakousi živou výdrž, jako potok, který sice zurčí lehce, ale nese kameny ze skal. Naklonila hlavu. Vlčice nebyla v jádru posměvačná, ale rozhodně nebyla slepá k tomu, jak zoufale nejistý ten cizinec byl. A právě proto v ní něco změklo. „Vypadáš, že bys radši byl neviditelný,“ pokračovala tiše a o krok přistoupila blíž, až se jí květiny začaly plést do nohou. „Ale bohužel, máš docela nápadnou srst.“ Místo aby se zastavila, přišla až na vzdálenost několika kroků. Nebylo to hrozivé. Její tělo bylo uvolněné, ocas nesen nízko, ale bez strachu. Oči měla zkoumavé, smaragdové, s tou zvláštní směsí zvědavosti a citu. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se jednoduše. Žádné výčitky, žádná obrana. Jen přímá otázka. Chvíli se nic nedělo. Možná čekal, že se vysměje. Že ho kousne. Nebo že se otočí a odejde. Ale Oddie byla stále tam. Hlavička zvědavě nakloněná na stranu, Vyčkávala.

<-- Hraniční pohoří

Oddie stála na kraji lesa a pomalu dýchala. Ne proto, že by byla zadýchaná, ale aby ucítila každou stopu vzduchu, každé zaváhání větru. Byla to louka. Prostá, ale nádherná. Živá, voňavá, dýchající. A přestože její tlapy už přešly ledacos, tohle místo v ní vyvolávalo jakýsi zvláštní, tichý klid. Jako by ji vítalo. Jako by tu něco… čekalo. Její tlapy se téměř neslyšně dotýkaly země, jak udělala první krok vpřed. Mezi drápy jí sklouzla oranžová květina a ohnula se, aniž by se zlomila. Když došla dál, k místu, kde byl výhled na širou planinu barev, na okamžik se zastavila. Před ní se rozprostírala rozkvetlá louka, plná červených vlčích máků, zlatavých sedmikrásek, fialových zvonků a stovek dalších květin, jejichž jména neznala. A možná ani nepotřebovala znát. Každá tu byla součástí jednoho jediného celku. Jedné nálady. Jednoho obrazu, který se teď kreslil i v jejím srdci. Na chvíli se zastavila, a tiše hleděla na louku. Rozjímala. Jaký byl její smysl? To byla otázka, která ji poslední dobou nenechávala spát. Byla dosti zdatná. Neměla problém obstarat si potravu ani najít útočistě aby přežila noc. Nijak nestrádala. Chyběla jí ale společnost. Chyběl jí ten někdo, komu by mohla povykládat jak příšerný měla den. Možná si tuhle situaci zapříčinila i sama tím, jak byla poslední dobou zalezlá, před většinou schovaná. Nakonec pokračovala dál. Rozhodla se tím nezatěžovat. Možná jí s tím právě tahle louka pomůže, kdo ví. Oddie se lehce pousmála. Vzpomněla si, jak jako malé vlče přebíhala přes horské louky v domnění, že každá barva má jiný hlas. Běhala od květu ke květu a šeptala jim 'Jak zníš ty?' A teď, po letech, jako by ty hlasy zase zaslechla. Pak ji ale cosi vyrušilo. Stín. Pohyb. Ne, nebyla tu sama. Zůstala stát nehybně jako kámen a její oči se stočily směrem ke středu louky. Zpoza křovin a vyšší trávy zahlédla pohyb. Temný tvar. A pak, v mihnutí mezi dvěma slunečními paprsky, spatřila siluetu. Hnědočerný vlk. Nestál přímo v jejím dohledu, ale rozhodně o ní musel co nevidět vědět. Slunce se mu lámalo na hřbetě a jeho srst připomínala zemitý popel. Nevypadal, že by utíkal. Nevypadal, že by se skrýval. Oddie ho sledovala mlčky. Nechtěla narušit ticho tohoto místa, ale zároveň nebyla naivní. I ta nejkrásnější louka mohla skrývat ostny. A i ten nejtišší vlk mohl mít důvod být potichu. Odeliah udělala krok vpřed. A další. Pomalu, klidně, ale jistě.

Jméno vlka: Odeliah
Kategorie: začátečník

Oddie pohlédla na vlka, který se zraněním vypadal klidnější, než by čekala. "Hm, tak dobře. Jen abys pak nelitoval, že tohle 'škrábnutí' necháš jen tak," pronesla s lehce pozvednutím obočí, ale v hlase jí znělo sotva znatelné pobavení. Zůstala na místě a sledovala, jak Visser olizuje ránu. Na jeho slova o káněti a pumě se lehce usmála. "Tak to máš den pěkně naplněný, co? Ještě bys mohl stihnout třeba rozpravu s medvědem, ať máš kompletní sadu," dodala s jiskřičkou humoru v očích. Uvolnila trochu napětí a posadila se poblíž vchodu. "Visser, jo? Hm, tak těší mě," kývla, ale i nadále si držela svůj lehce skeptický výraz, jako by jí každé slovo muselo být nejdřív několikrát dokázáno. Pohledem taktéž přejela okolí, jak se déšť konečně zastavoval a světlo začínalo prosvítat. "No, vypadá to, že přichází lepší počasí." povzdychla si a pohlédla zpět na Vissera. "Měl bys dát na ty rány pozor, i když to teď vypadá nadějně," řekla klidně a trochu ztišila hlas, "voda dokáže věci pořádně zkomplikovat, a to ne jen v podobě povodní." Pak se ještě jednou rozhlédla kolem, jako by vyhodnocovala situaci. "V horách to ale teď bude klidnější. Snad tu přečkáš bez další návštěvy pumy nebo... medvěda?" ušklíbla se nakonec a očima se znovu setkala s Visserovými. Pořádně si ho ještě jednou prohlédla. Poté se zvedla a kousek couvla. "Tak se tedy měj, já už tě nebudu vyčerpávat." Vyřkla a s ledovým klidem, letmým zamáváním ocásku se pomaličku vytratila z jeho výhledu.

---> Kvetoucí louka

Oddie zůstala stát ve vchodu do jeskyně, mírně zvedla obočí a očima sklouzla k ráně na jeho noze. Krev byla zřetelná a rýsovala se proti jeho srsti. "Jen škrábnutí, říkáš?" opakovala jeho slova s lehkým pobavením. „Na to škrábnutí teda pěkně krvácíš,“ poznamenala ironicky, ale bez jakéhokoli skutečného úmyslu ho vyprovokovat. Zlehka přikročila blíže, její pohyby byly klidné, aby nenaznačovala jakoukoli hrozbu. Věděla, že v takové situaci je třeba nechat věcem volný průběh. Vlk byl zraněný, unavený a evidentně mu jeho poslední souboj dal zabrat. „Vypadáš, že toho máš dneska fakt dost,“ řekla, lehce si odfrkla a posadila se nedaleko od něj. Cítila, jak v jeskyni začíná být těžší vzduch, naplněný vůní deště a vlka smíchanou s kovovým odérem krve. Nevadilo jí to, naopak, v takových podmínkách se cítila živá. „Mimochodem,“ dodala klidně, „Jmenuji se Odeliah, Oddie, a ty?" Představila se mu a přidala i přezdívku, kterou jí říkal Ryba, už jí vcelku začínal chybět, a ona doufala že se někde potkají. Oddie si úlevně povzdechla, když konečně pocítila, jak se nad horami rozjasňuje. Déšť ustal a z temné, hrozivé oblohy začaly prosvítat první paprsky světla. Ještě před chvílí byla jeskyně jejich jediným útočištěm před neutuchajícím lijákem, ale teď, když vlhké mlhy začaly ustupovat, konečně to vypadalo, že bouře je za nimi.

→Temný les

Oddie se pohybovala po skalnatém povrchu hor, pevně se držela kamenů a obezřetně hleděla na okolí, jako by i každá noha pod ní mohla sklouznout do hluboké tůně nebo na mokrý, kluzký útes. Déšť pádil z nebe bez přestání, jako by sám přírodní svět měl v úmyslu smýt vše, co by se pokusilo zůstat na povrchu. Bylo to místo, kde se nešlo skrýt před ničím – ani před počasím, ani před nebezpečím. Po dlouhém putování měla pocit, že už je čas najít nějaký úkryt, nebo se brzy stane další obětí téhle všudypřítomné přírodní síly. Přemýšlela, jaká štěstí ji tu možná čekají, jestli nějaký další vlk, nebo zvíře, hledá stejný úkryt. Rychlým pohledem zkontrolovala horu před sebou a nepozorovaně si zapsala každou skálu, každý výběžek, který by mohl nabídnout šanci se ukrýt. A pak, náhle, jí něco drsně bodlo do čumáku. Pach cizího vlka, pach kovu. Zpomalila, opatrněji našlapovala, a když dorazila blíže, uviděla ho. Stál tam, tvář mu osvětlovalo tlumené světlo z vchodu do drobné jeskyně, a jeho zranění na tlapě bylo vcelku jasně patrné. Uvnitř jeskyně se už poněkud vytrácel vzduch, nasáklý vlhkostí. Jeho zranění neukazovalo na nic závažného, ale pro něj to rozhodně muselo být nepříjemné, a v těchto podmínkách i nebezpečné. Přesto byl na nohou, a to byla pro Oddie známka, že byl tvrdý a vytrvalý. A taky že by asi nechtěl být dneska sám. „Zdá se, že jsi měl rušné přivítání,“ pronesla Oddie klidně, pozorujíc vlka ve vstupu do jeskyně. Chvíli na něj jen tak zírala, a snad se mu snažila dát najevo, že nemá v úmyslu ohrozit jeho prostor. Cítila, že tentokrát je nutné přistupovat opatrněji, protože tohle místo, tenhle svět, měl ve svých rukou každý jiný vlk a ví, že ne každá potyčka se dá vyřešit slovy. Do žádné rvačky se zatím pouštět nehodlala, tak blízko, jak se k tomu dostala v posledních dnech, neplánovala příliš opakovat.
„Tak, jak je to s tebou? Jsi v pořádku?" Oddie se pomalu přiblížila k vchodu a její oči se na moment setkaly s jeho. Pohledem znova přejela jeho zranění, ale víc kroků blíž už neudělala. Pochopila, že v tomto okamžiku zůstávat ve vzduchu váhání nebylo nic, co by měla dělat. Dala mu šanci, ale zároveň nebyla ochotná čekat příliš dlouho.

Jméno vlka: Odeliah
Glow up: přívěsek
Preference: Ráda bych nějaký víc feminine přívěsek. Klidně nějakou korunku, náhrdelník, náramek, nebo klidně i něco rozsáhlejšího, cokoliv co vás napadne. Chtěla bych ale něco elegantnějšího, zachovat u oddie takový dark fem aesthetic. Její Pinterest board má případně na profilu. Jsem otevřená víceméně skoro všemu co tak nějak sedí k jejímu vibe.
Nechci: goofy stuff, jinak volná ruka

Oddie si vlčici změřila od hlavy k patě, její pohled těkal po cizím těle, hledajíc jakýkoliv náznak slabosti. Slova, která slyšela, se jí nelíbila. Cítila v nich chlad, možná dokonce mírnou hrozbu. Nadzvedla obočí, a s úšklebkem na rtech odsekla. „Ztracená v mlze, jo? To je ale zvláštní místo k hledání domova.“ Trochu se to v ní teď bilo. Myšlenky jí létali hlavou jako hejna zmatených stěhovavých ptáků. Nedělalo jí radost jak se s vlčicí seznámila. Avšak něco jí nutilo s jejími servítkami pokračovat. Asi by se to dalo popsat jako určitý obranný mechanismus, obzvlášť teď, když se před ní vlčice hrozivě stavěla. Neztrácela čas, její tón byl uštěpačný a nenechal si nic líbit. „A ty si vážně myslíš, že se k domovu prohryžeš těmahle vzletnýma větama? Cesta se nevyřeší jen tím, že budeš mluvit jako z knížky,“ pronesla ostřeji a její ocas se lehce zvedl, jak se začínala cítit podrážděná. Oddie si cizí vlčici přeměřila pohledem a lehce naklonila hlavu na stranu. „Jedovatý podtón?“ zopakovala s úšklebkem. „No, jestli ti to tak zní, možná by sis měla trochu povolit. Jsi moc vážná. Neškodilo by ti občas mít smysl pro humor, nebrat všechno tak smrtelně vážně.“ Pokrčila rameny a na chvíli se zamyslela, její smaragdové oči se přitom nehnuly z cizí vlčice. „Jestli máš problém s tím, jak mluvím, tak je to tvoje věc. Já nemám čas ani chuť si tady hrát na milou holčičku, abych někomu hladila ego.“ Oddie se ironicky usmála a dodala. „A jestli si myslíš, že jsem jedovatá, tak jsi mě ještě opravdu nepoznala, princezno.“ Zahulákala ještě do dálky a posadila se, když se písčitá vlčice vydala k odchodu. Přišlo ji to trochu směšné. Tolik naděje, tolik naivity, a tolik zmínek o Bozích už od téhle slyšela. Všechno to bylo absurdní. Odeliah si to nedokázala sama představit. Kdyby přece jen bozi existovali, neměli by dovolit takové špatnosti co se dějí... Nebo ano? Zůstala tam posedávat, a nejspíš si teď podávala spoustu zvláštních otázek. Míchaly se v ní smíšené pocity.
---> Hraniční pohoří

Stihla jsem celé, bez bonusů před nápovědou. Takže poprosím na Oddie, 20kšm a 1 rubín.

Zapsáno.

Oddie si okamžitě všimla napětí v postavení Sonory, jak držela zajíce v tlamě a vrhala na ni zkoumavý pohled. Sklopila uši, aby se tvářila mírněji, i když její obvyklá drzost ji nikdy neopouštěla. Nemohla si pomoct, aby se neuculila při poznámce o 'povědomém hlase'. Vždyť je to už podruhé, co se potkaly v podobné náladě, kdy se ani jedna nezdála být v úplně dobrém rozpoložení.
„No, nechci si dělat den dobrý z cizáků,“ odtušila Oddie klidně, „ale když se potkáváme pokaždé, když jedna z nás vypadá, jako kdyby uvízla ve špatným snu... no, to už stojí za zmínku, ne?“ Měla na rtech lehký úsměv, i když ho možná Sonora neviděla. Oddie pokračovala dál, i když se Sonora tvářila stále nepřístupně. „A co že jsi tady? Vypadáš, že máš naspěch,“ zkusila trochu zlehčit atmosféru, ale přitom bedlivě sledovala každý Sonorin pohyb. Ten zajíc v bahně nevypadal, že by ho měla v plánu sdílet, a i kdyby se snažila o zdvořilost, bylo jasné, že mezi nimi napětí narůstalo.
„Tahle část lesa ti asi úplně nesedí, co?“ dodala Oddie a zvedla obočí, když zahlédla, jak Sonora upřeně hledí do vlhkého lesa, jako by se tu snažila najít něco víc než jen cestu ven. „Tyhle stíny ti očividně nejsou po chuti,“ pronesla tónem, který měl v sobě lehký nádech zlomyslnosti, ale nic z toho nebylo zlé. Jen Oddieina zvyklost rýpat si do ostatních.
Sonora však nereagovala ihned, jen na ni upřela ten svůj bledý pohled, který v sobě skrýval něco temnějšího, co Oddie ještě úplně nedokázala přečíst. „Co máš proti mému tónu?“ dodala Oddie nakonec. „Snažím se jen trošku rozveselit den, když to tady vypadá jako uprostřed noční můry.“ Odfrkla si a lehce se otřásla, jak kapky vody stále padaly na její srst.
„Ale chápu, že humor nevyhovuje každému,“ poznamenala nakonec, trochu ustoupila a zvážněla, dávajíc Sonoře prostor.

→ Temný les

Oddie se pomalu a opatrně pohybovala mezi stromy temného lesa, zatímco vítr šeptal v korunách stromů a vytvářel iluzi, že les sám o sobě žije. Kapky vody, které se stále držely na listech, jí neustále kapaly na srst, ale už dávno přestala vnímat ten nepříjemný chlad a vlhko. Prošla tudy už několikrát, ale to místo ji nikdy nepřestávalo znepokojovat. A teď? Teď v dálce zahlédla známou siluetu.
Na okamžik se zastavila a přimhouřila oči, aby si postavu lépe prohlédla. Tmavý les byl zrádný, ale zlatá srst vlčice, která stála o pár desítek metrů dál, se nedala přehlédnout. Oddie si ji pamatovala. Už jednou tuhle vlčici viděla. Bylo to při setkání, které se jí zarylo do paměti. Byla to princezna! Ta která vykřikovala k bohům, pro pomoc. Neznala její jméno, ale ten vzhled, ty rysy, to prostě nešlo zapomenout. Koneckonců, nebyla úplně obvyklým vlkem pro lesy či jiná území. Zdálo se, že pochází právě odněkud z pouští. „Ty, princezno,“ zamumlala si pro sebe, jak se vynořila ze stínů, a pak s tichým povzdechem vykročila blíže. Už jen pár kroků a byla dost blízko, aby ji vlčice mohla zaslechnout. Nebyl čas na zbytečné okliky. „Ztracená?“ prohodila směrem k ní, hlasem napůl ironickým, napůl zvědavým. Bylo to jen krátké, ale s vědomím, že na místě, kde se teď nacházejí, je bloudit skutečně snadné. Les sám jakoby záměrně skrýval cestu. Odeliah stála o kousek dál, obezřetně sledujíc písčitou vlčici. Nijak ji nechtěla urazit, ale tenhle les si bral svou daň i na těch nejzkušenějších. Možná právě proto si nebyla jistá, co Sonora v těchto místech hledá, nebo proč se vydala právě sem.

Oddie kráčela klikatou cestou hraničního pohoří, které se nad ní tyčilo jako strážce zapomenutých krajin. Vzduch tu byl jiný, čerstvý a řízný, ale s náznakem zimy, která se začínala krást do posledních dní. Každý krok, který udělala, ji vedl výš a výš, až se místy zdálo, že vchází přímo do oblak. Prudký vítr, který se zde v pohoří opíral do skal a rozbíjel o ně svou sílu, ji zas a znova nutil k tomu, aby se pevně zapřela do země. Ale i když to bylo namáhavé, měla tohle ráda. Bylo to skutečné. Nic se tu neschovávalo za ticho lesa nebo zrádného písku. Její hustá srst byla sice neustále promočená, ale už se nad tím ani nepozastavovala. Počasí se zde měnilo každých pár minut. Chvíli byl výhled jasný, až do dalekého údolí pod ní, a pak zase přicházela vlna mlhy nebo deště, která smazala všechny obrysy světa kolem ní. V tomhle nehostinném terénu se však cítila paradoxně bezpečněji než dole v pláních nebo kolem jezírek, která se snadno mohla vylít a stát se pastí. Oddie se zastavila na jednom z vyvýšených bodů a otočila se zpět. Krajina, kterou opustila, se ztrácela v mlze. Vlčice přimhouřila oči, ale nic a nikoho už neviděla. Jen nekonečné ticho a poryvy větru, který ji občas donutil přikrčit se, aby jí nesrazil z úzké cesty. Pokračovala dál, nehostinnou cestou, která byla čím dál náročnější, a ona sama cítila, jak moc její svaly už slábnou.

→ Temný les

Oddie zaregistrovala jeho zamumlání, ale nekomentovala to. Vlkovy myšlenky očividně bloudily někde úplně jinde. Nezastavila se však, ani na vteřinu. Bahno pod jejíma tlapama jí připomínalo, že pokud se rychle nenajdou nějaký úkryt, skončí oba dva v ještě horší situaci. Zakroutila hlavou. „Takže ty mi tvrdíš, že tady nemáme ani šanci na nějaký kousek suché půdy? No, to je super,“ utrousila ironicky. Kapky deště jí dál bubnovaly do hlavy, a ona se otřásla, aby setřásla aspoň tu vodu, která se jí už začala vsakovat do srsti. „Takže jeskyně v horách, jo? A do těch hor se asi taky máme teleportovat, co?“ pronesla trochu hořce, zatímco si dál razili cestu přes promáčenou louku. Když však vlk pokračoval a zmínil, že musí někoho najít, něco v jejím nitru mírně zarezonovalo. Otočila k němu hlavu a chvíli ho pozorovala. Hledal někoho, kdo pro něj očividně hodně znamenal, a to jí připomnělo, jak ztratila své vlastní blízké. Nebyla sentimentální, ale ten tichý šepot v jeho hlase, to znepokojení, které z něj cítila, jí na chvíli připomnělo její vlastní strachy. „A já si jdu najít tu jeskyni, jestli teda ještě existuje,“ pokračovala sarkasticky, ale tentokrát s větší vážností. Jeden by řekl, že myšlenkou na její vlastní blízké, trochu změkkla Nakonec přeci jen musela přiznat, že tu dál nemá smysl postávat a probírat nešťastné osudy, když jim voda stoupala kolem tlap. „Tak... ať tě najdeš, třeba se ještě setkáme,“ řekla a lehce přikývla směrem k němu, než se pomalu otočila, aby si našla svou vlastní cestu pryč z té rozbahněné pasti.

--> Hraniční pohoří

1. fáze
Oddie : × Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí - 1 bod

všechno možné, to už stihla pochopit, ale pořád jí ta představa, že někdo může „měnit barvy kožichu“ nebo vylepšovat magii, přišla přinejmenším podivná. Naklonila hlavu, když vlk pokračoval, a při jeho poznámce o „zamyšlení“ si neodpustila lehký úsměv. Zamyslet se uprostřed deště u jezírka, když hladina stoupá? Zajímavá volba.
„Zamyslel? Tak to tě musely být pěkně hluboké myšlenky,“ pronesla trochu sarkasticky, ale ne nepřátelsky. V tomhle nečase by ale taky klidně mohla začít bloumat po smyslu existence. Když si všimla, jak se hladina vody neustále zvedá, souhlasně přikývla. „Jo, máš pravdu. Jestli tu nechceme skončit jako promočené ryby, asi by nebylo od věci se odtud vypakovat.“ S tichým povzdechem se podívala kolem, hledajíc nějakou cestu, která by vedla pryč od jezírka. Voda se už valila k jejím tlapkám, které se jí okamžitě začaly bořit do rozmáčené půdy. Vlk se mezitím rozhodl vzít situaci do vlastních rukou a rozejít se směrem, kde snad mohl být nějaký úkryt. Oddie se trochu protáhla a následovala ho. „Takže... máš vůbec tušení, kam jdeš? Nebo se spoléháme na magii?“ zeptala se s jemným náznakem humoru, ale v jejím hlase bylo i trochu napětí. Déšť sílil, vítr se zvedal, a ona neměla vůbec náladu na to, aby skončila promočená až na kost v bouři bez úkrytu. „Jestli něco víš, tak to je skvělý,“ pokračovala, když došlapovala na mokrou zem, která čvachtala pod každým krokem. „Ale vážně bych teď dala přednost nějakému suchému místu. Jinak se možná fakt budeme muset spolehnout na to, že se nám ten tvůj Wu zjeví a vykouzlí deštník.“ Sledovala jeho kroky a pořád se snažila vnímat okolí, jestli nezaslechne nějaký zvuk nebo nezachytí pach něčeho, co by mohlo znamenat bezpečný úkryt. „No tak, doufám, že to tu znáš líp než já,“ zamumlala trochu pod vousy a zrychlila krok, aby s ním držela tempo, zatímco déšť bubnoval na jejich hřbety a stromy kolem nich se hrozivě kývaly pod silou větru.

→ Kvetoucí Louka