Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oddie stála u jezírka, oči přimhouřené proti dešti, který ji neustále bičoval do tváře. Kapky se jí vsakovaly do srsti, která už byla skoro durch mokrá. Oči upřeně vpřed na hnědobílého vlka, který stál u břehu, a podle jeho výrazu nebyl zrovna nadšený z toho, co ho sem přivedlo. Odeliah si ho chvíli mlčky prohlížela, odhadovala, jestli bude mít smysl se s ním vůbec bavit. Měla už dost prázdných řečí a ztracených nadějí. „To je něco jako... no, chvíle, kdy se nemusíš starat, jestli tě něco nesežere nebo nehodí do ledové vody.“ Pokrčila rameny, aniž by přestala sledovat, jak hladina jezírka stoupá. Déšť se nezdál, že by měl v nejbližší době ustat, a ona si byla moc dobře vědoma, že bude brzy vyčerpaná, mohla by se nachladit, a vlastně už teď nevypadala úplně k světu. Její srst byla splyhlá a né přílíš pěkně načechraná, jako obvykle. Zazubila se a po chvíli zavrtěla hlavou. „Wua, jo? Tak to je mi novinka. Vypadá to, že jsem zaspala nějakou pohádku. S kožichem se přece narodíš! To není možný.“ Ušklíbla se ale ulítl jí i kousek úsměvu. Toho opravdového. Vlk se jí vcelku zamlouval a neměla v plánu se s někým dalším dnes seznámit po zlém. Avšak všechna její slova byla jedna velká hra a bylo jen na něm, jaký bude její konec. „A jestli je teda tady někde ten tvůj Wu, co umí všechno od zlepšení nálady po vylepšení srsti... No, mám pocit, že si dává dovolenou, protože tady to vypadá spíš na povodeň než na wellness.“ Znovu se ušklíbla a pak se rozhlédla kolem, jako by pátrala, jestli někde nenajde nějaký zázrak nebo aspoň lepší místo, kde se schovat. Místo toho viděla jen šedivou vodu, rozmáčené bahno a nekonečný proud kapek, které bubnovaly do povrchu jezírka. Zamračila se a zavrtěla hlavou, když zkontrolovala okolí. „No, jak říkáš, začíná to tu vypadat dost mizerně,“ přiznala, ačkoli nerada. „A pokud nechceme plavat nebo se stát součástí téhle bažiny, možná bychom měli pohnout a najít něco, co nám poskytne aspoň trochu stínu před touhle ledovou sprchou.“ Zvedla packu a trochu podrážděně ji setřásla, když jí po ní stekla ledová voda.. „Nebo snad myslíš, že ten tvůj Wu přijde, jen co se tu rozmočíme? Protože pokud jo, tak bych možná měla začít pořizovat gumáky. Fakt mi to tu na wellness nepřijde, spíš na takovou tu past, kdy se dočkáš jen bahna po kotníky.“ Lišácky se pousmála se a udělala pár drobných krůčků blíž.

Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

→ Přes Nížinu hojnosti

Oddie se blížila k jezírku, které se teď za neustávajícího deště proměnilo v kalnou, bouřící masu vody. Kapky se rozbíjely o hladinu s takovou silou, že vypadalo, jakoby jezírko kvílelo, což možná vysvětlovalo jeho název. Oddie si nejdřív ani nevšimla, že tu někdo je. Zamyšleně se blížila k břehu, zatímco jí hustý déšť šlehal do tváře. Voda jí stékala po tlapách a při každém kroku cítila, jak se boří do promočené půdy. Jak se přiblížila k jezírku, konečně si všimla postavy na druhé straně. Byla tam. Stál tam vlk, výrazně větší než ona, s hnědo-bílou srstí, která se v dešti leskla. Zastavila se a zaměřila na něj pohled, očima si ho prohlížela od tlap až po uši. Vypadal jako samec, a to jí trochu zaujalo. Jeho postoj se zdál pevný, nevypadal zmatený nebo unavený, spíš ostražitý, jakoby si byl vědom svého okolí. „Taky si tu užíváš ten luxusní wellness?“ prohodila směrem k němu, když se konečně zastavila na dostřel konverzace. Snažila se udržet lehký tón, ale déšť jí ztěžoval hlas a vítr jí házel slova zpátky. Snažila se i přes tu nepohodu zachovat svůj obvyklý, sarkastický klid. Chvíli na něj dál jen tak civěla, čekajíc, zda se konečně rozhoupe a promluví. „Teda,“ pokračovala, „jestli jsi taky hledal zázemí a našel jsi tohle, musím říct, že tě musela opustit vlčí štěstěna.“ Zvedla obočí a ukázala pohledem na vodní hladinu, která se kvůli dešti dál vzdouvala. Přišlo jí skoro legrační, že se oba setkali právě tady, na místě, kde rozhodně nešlo mluvit o pohodlí. Přesto, i když se snažila působit sebevědomě, v hlavě jí proběhla myšlenka, že by nebylo tak špatné najít nějaký úkryt. Přece jen, celý den už byla v dešti, a jestli to bude trvat dál, její hustá srst ztratí svou výhodu. Možná by se tento neznámý vlk dal využít jako průvodce, pokud tu znal nějaké lepší místo.

Oddie sledovala, jak se Rodion ztrácí v mlze a dešti, jeho silueta mizela mezi popelavými zbytky kdysi majestátního lesa. Nemohla si pomoct, ale na rtech se jí objevil lehký úšklebek. Působilo to, jako kdyby snad v tomhle prostředí našla něco uspokojivého. „Ten byl dobrej, že?“ prohodila a obrátila se zpět k Sonoře. „Dokonce snad lepší než tvoje středověký nářečí, a to už je co říct.“ V jejích očích se blýsklo cosi hravého, jako kdyby se bavila na cizí účet. Přece jen, když už byla v tomhle nehostinném kraji, mohla si to alespoň trochu zpestřit. I když to byla jen zábava na účet těch, které potkala. Oddie si pobaveně odfrkla. „No nic, princezno, já asi taky vyrazím hledat jinam,“ dodala, ale tentokrát její tón zněl upřímněji. Opravdu se chystala pohnout dál. Její srdce, ačkoliv se zdálo nyní lehčí, se přece jen nespokojilo se stáním na jednom místě. Představa, že by se tu zdržela déle, než bylo nutné, jí byla cizí. Byla zvyklá být v pohybu, v akci. „Měj se tu pěkně. A kdyby ses rozhodla najít nějaké lepší místo, než je tahle spálená pustina, dej mi vědět. Já jdu zjistit, jestli tam za tou mlhou něco je. Pán bůh s tebou.“ Řekla nakonec, neodpustila si drobné uchechtnutí. Oddie kývla hlavou směrem, kam se Rodion předtím vydal. Ještě jednou se otočila, aby na Sonoru naposledy zamávala ocasem, a pak se pustila do husté mlhy a deště, co jí bičoval do kožichu. Každý krok byl obtížný, ačkoliv její hustá srst jí poskytovala dostatečnou ochranu. Kroupy dopadaly a štípaly, ale to ji jen víc povzbuzovalo. Déšť se měnil v průtrž, ale ona držela směr a ani se neohlédla.

→ Nížina hojnosti přes temný les

Odeliah ho sledovala s očima mírně přimhouřenýma, zatímco se Rodion pokoušel působit, že mu je všechno jedno, a přesto se snažil o konstruktivní rozhovor. Jeho otrávený tón, když ukázal tlapou směrem, kde tušil nějaký les, jí neunikl. Skoro jí to připadalo, jako kdyby se tenhle chlápek chtěl někam uklidit a co nejrychleji ztratit z dosahu vlčích očí. „Tam?“ Oddie se podívala směrem, kam ukázal, a pak se uchechtla. „No, kam to vede? Možná tam najdeme další popel a uhlíky. Nebo se dostaneme na nějaké ještě horší místo, kde bude sucho akorát tak na to, aby ses tam usadil a promyslel si... co vlastně? Životní plán?“ Oddie na chvíli zamrkala, když zaslechla Rodovu otázku o tom, jestli náhodou ony mají všechno pod kontrolou. Ta drzost jí vykouzlila úsměv na tváři. „Pod kontrolou?“ zopakovala a potřásla hlavou. „Kdybychom něco měly pod kontrolou, tak tu nejspíš nestojíme uprostřed deště a nehádáme se, kam jít, ne? Ale tobě aspoň řeknu jednu věc.“ Zvedla hlavu, aby se podívala přímo na něj. „Já aspoň vím, co hledám. Vím, že to není jen suchý kout na přemýšlení, ale něco... víc.“
Pak se otočila k Sonore, která dosud mlčky sledovala jejich výměnu slov. „Co ty na to, písková krásko? Máme tu rozumnou volbu, nebo je všechno kolem nás jen jedna velká náhoda?“ Její tón byl hravý, ale za tím vším bylo cítit, že Oddie se snaží udržet náladu nahoře, ať už se situace zdála sebehorší.

Odeliah zvedla obočí, když viděla, jak udýchaný Rodion vpadl do jejich rozhovoru. Na okamžik se otočila zpátky k Sonore, která stále působila jaksi... majestátně, přestože po ní dál bez lítosti bušily dešťové kapky. Potom se podívala na Roda, který si zjevně nebyl jistý, kam patří. Skoro to vypadalo, jako by se pořád ještě divil, že je naživu. Ten les, ze kterého přišel, mohl klidně být pro něj noční můrou. Oddie se zazubila. "Úkryt, říkáš?" Pronesla s úšklebkem, jako by to byla nejvtipnější věc, kterou za celý den slyšela. "Taky bychom nějaký uvítaly," dodala a pohledem znovu přejela na Sonoru, jejíž výraz byl jako vždy neuvěřitelně hrdý. "Ale pokud doufáš, že tady narazíš na něco víc než jen pár spálených stromů, tak tě asi zklamu."Věnovala Sonore rychlý pohled, aby zkontrolovala, jak reaguje na to, že teď mají dalšího společníka. Zatímco čekala na její reakci, udělala krok blíž k Rodionovi a přimhouřila oči. "Takže ty jsi tady jen tak náhodou? Cestuješ sám?" Přitom její oči sjely po jeho srsti, která byla napůl promáčená a napůl zablácená, jako kdyby se prohrabal celým lesem. "Nevypadáš jako někdo, kdo by to měl všechno pod kontrolou," pronesla s určitou drzostí.

Odeliah si sotva všimla, jak Sonora zareagovala na její rýpnutí, když na její hrdé tváři přistála jedna z kroup, která padala stále hustěji z oblohy. Pobaveně si odfrkla. Možná si to ani Sonora neuvědomovala, ale její dramatické vystupování se v takovém počasí zdálo skoro absurdní. "Bůh, co?" Protočila očima a tázavě protočila pronesla, zatímco sledovala, jak písková vlčice pokračuje ve své výřečnosti, jakoby měla potřebu každé slovo zformulovat tak, aby znělo jako proroctví.
Oddie se narovnala a s ironickým úsměvem pohlédla na Sonoru. "Promiň, drahá," pronesla s hranou omluvou a přitom lehce zvedla tlapku, jako by chtěla ukázat, že jí tenhle tón vůbec neznepokojuje. "Možná jsem jen zapomněla, že mám k Bohu pokleknout, než začnu konverzaci s někým tak... vznešeným," dodala a uchechtla se, zlehka natáhla slovo "vznešeným", jako by ochutnávala, jak komicky zní.
Odeliah vzhlédla k bouřivé obloze a jí věnovala další kritický pohled, přičemž se záměrně zaměřila na tu kroupu, která právě přistála na její srsti. "Jestli je tohle znamení od Boha, možná ti právě posílá vzkaz, že bys měla ubrat," dodala tiše, jen tak pro sebe, ale dost hlasitě, aby to Sonora mohla zaslechnout. Sama se otřepala, protože na ní taktéž pár kroupů dopadlo.
"Nicméně," pokračovala Odeliah hlasitěji, teď už docela vřele, "co se té cesty týče..." Lehce se ohlédla přes rameno na vypálenou pustinu, která se kolem nich rozkládala. Místo působilo jako z pekla, to bylo jasné. Zčernalé kmeny stromů a spálené větve kolem nich připomínaly, že tahle oblast už dávno neměla co nabídnout. "Cestu, kde by ses mohla schovat? No, podívej se kolem," Oddie se rozhlédla dramaticky, jakoby chtěla zdůraznit, jak prázdné to místo je. "Myslím, že najít nějaký přístřešek tady bude docela oříšek. Pokud nepřebýváš v žádné z místních smeček, asi uděláš nejlépe když se schováš do některého z hustých lesů. To mám v plánu i já." Promluvila rozhodně o svém plánu.
Zahlédla koutkem oka, že se k nim připojila další postava, tmavý vlk, který se přibližoval. Vypadalo to, že ani on nebyl v náladě na nějaké dlouhé pozdravy, protože zkrátka zastavil kousek od nich a čekal. Odeliah ho přejela pohledem a přimhouřila oči. Další cizinec v téhle temné krajině, další ztracenec, co hledá cestu? Skoro to vypadalo, jako by byli všichni přitahováni nějakým zvláštním magnetem, co je táhl přímo sem, doprostřed ničeho. "Takže... možná bys mohla přestat doufat, že tě tu bůh povede přímo k přístřeší, hm?" pokračovala Odeliah směrem k Sonoře. I kdyby božstva existovali, rozhodně je nezajímá existence nás, pouhých vlčků, pomyslela Odeliah.

Odeliah stála na okraji spáleniště, sledujíc okolí očima, které již dávno přivykly nehostinnému prostředí. Byla zvyklá být sama, putovat krajinou, kde zbylo jen minimum života. Vítr se opíral do její husté srsti a chladné dešťové kapky dopadaly na její hlavu, stékaly po čele a usazovaly se na špičkách jejích uší, ale ona tomu nevěnovala přílišnou pozornost. Vítr byl ostrý, ale ne nepříjemný. Náhle zaznamenala pohyb v dálce. Přicházela k ní vlčice, jejíž stavba těla byla jiná než její vlastní, působila, jako by přišla z úplně jiného světa. I přesto však její přítomnost Odeliah nijak neznervózňovala, byla zvědavá. Vnímala, jak se nově příchozí pohybuje, jak se nese s neobyčejnou elegancí, která jí samotné chyběla. Odeliah se zastavila, když uslyšela hluboký hlas vlčice, která ji oslovila. Ta slova nesla zvláštní podtext – "Bůh donáší ti radosti" – neobvyklý pozdrav, jaký Odeliah neslyšela už dlouho. Možná nikdy. Její pohled se střetl se Sonoriným a chvíli mlčky přemýšlela nad tím, jak odpovědět. Než však mohla promluvit, vlčice už pokračovala dál ve své otázce, jako by měla nutkavou potřebu najít něco, co ji vedlo, a co jí možná unikalo. Odeliah nechala její slova znít ve vzduchu, dešťové kapky padaly mezi nimi, jako by i samy kapky byly součástí toho rozhovoru. „Bůh donáší radosti, hm?“ zopakovala Sonorina předchozí slova, její hlas mírně zabarvený pobavením. „To zní, jako by ses právě vynořila z nějaké staré legendy. Jen mi tu chybí doprovodný orchestr,“ uchechtla se, a pak mávla hlavou směrem k jejím nohám. „A ještě ten elegantní krok! Málem jsem si tě spletla s nějakým urozeným hřebcem.“ Na chvilku se odmlčela a pohodila hlavou, než pokračovala ve svém proslovu. "Místní?..." zamyslela se, pohlédla kolem sebe na spálenou krajinu. Její domov to rozhodně nebyl. "Místní nejsem," začala pomalu, hlasem tichým, ale pevně znějícím proti větru. "Ale znám cestu... aspoň takovou, která vede dál." Pokrčila rameny, jakoby s vědomím, že někdy je jedinou správnou odpovědí prostě pokračovat kupředu. Než však mohla pokračovat, další pohyb ji přiměl zbystřit. Z lesa se vynořila další postava, tentokrát se daný vlk nezdál tak sebejistý. Jeho dech byl zrychlený, jako by byl na útěku. Odeliah ho pozorovala, jak zastavuje, očividně překvapený přítomností dvou cizích vlčic. Vypadalo to, že si jich všiml až na poslední chvíli.
Odeliah na něj nepřátelsky nepohlížela, ale zůstala opatrná. Byla připravená na cokoliv, protože v této krajině už nic nebylo jisté. "Další poutník?" pronesla tiše k Sonore, aniž by spustila oči z nově příchozího vlka.

→ Temný les

Odeliah opustila stín temného lesa a pomalu vstoupila na místo, které už na první pohled působilo snad ještě víc mrtvě. Krajina před ní byla zničená, jako by ji kdysi dávno pohltil ohromný oheň. Všude kolem ní se rozprostíralo spáleniště, země byla suchá a popraskaná, stromy už neexistovaly. Jen ohořelé pahýly připomínaly, že tu někdy dávno stál hustý les, takový, jakým Odeliah před chvílí prošla. Nebe bylo šedivé a těžké mraky se táhly jako závoj nad krajinou. Vítr skučel kolem ní a přinášel s sebou chladný déšť, který smáčel zemi i její kožich. Kapky deště byly studené a ostré, ale hustá srst Oddie chránila před tím nejhorším. Přesto však cítila, jak jí voda stéká po tváři a po hřbetě, když se rozhlížela po tomto nehostinném místě. Každý její krok na popraskané zemi byl provázen tichým křupnutím pod jejími tlapami, které narušovalo jinak absolutní ticho, jen přerušované svištěním větru. Tento kraj nebyl jen zničený. Byl opuštěný a mrtvý. Nebyl tu žádný život, žádné stopy po ostatních zvířatech, žádné vůně, které by jí naznačily přítomnost jiných tvorů. Dokonce i stíny, které ji sledovaly v lese, teď zmizely. Na spáleništi nebylo nic kromě prázdnoty. Odeliah zvedla hlavu a dívala se směrem, odkud vítr přicházel. Viditelnost byla omezená, protože dešťové mraky visely nízko nad zemí a tvořily téměř neproniknutelnou mlhu. Věděla, že tudy musí projít. Neměla jinou možnost. Vítr se neustále měnil a déšť padal ve vlnách, bičující její boky a zanechávající pocit chladu, který se jí snažil dostat pod kůži. Naštěstí byla zvyklá na těžké podmínky, na nekonečné toulky divočinou. Její hustá srst byla jako štít, chránila ji před nejhoršími přírodními živly, a její mysl byla soustředěná, nezlomná. Zastavila se na chvíli, aby se rozhlédla po této nehostinné krajině. Místa jako toto v sobě nesla jakousi tragickou krásu. Bylo to varování přírody, ukázka její síly a zároveň slabosti. Možná to tu kdysi oplývalo životem, a teď... teď tu nebylo nic. Jen prázdnota a vzpomínky na něco, co bylo ztraceno. Přemýšlela o tom, co tu asi způsobilo zkázu. Byl to jen přírodní oheň, nebo tu kdysi vládli nějací tvorové, kteří způsobili takovou zkázu? Byla to jen další z mnoha záhad, které tento svět skrýval. Posadila se na tvrdou zeminu, a tiše sledovala oblohu která se doslova zlobila.

Les, do kterého Odeliah nyní vkročila, byl naprosto odlišný od otevřených planin a říčních břehů, které dříve míjela. Stromy zde stály hustě u sebe, jejich holé větve splétaly neproniknutelnou síť nad její hlavou, a temnota lesa se zdála hlubší s každým krokem, který udělala. Listí, i když pokryté námrazou, pod jejíma tlapama tiše šustilo, a kolem ní panovalo ticho, které by snad rušil jen vzdálený šepot větru. Vzduch byl studený a osvěžující, ale Odeliah cítila, jak jí mráz prostupuje tělem, což ji nabádalo k opatrnosti. V její mysli se mísily vzpomínky na doby, kdy byla součástí smečky. Vždy byl někdo, kdo jí kryl záda, někdo, kdo jí pomáhal orientovat se v neznámých územích. Její rozhovor s rybou jí toho nepochybně dost v hlavě zamíchal. Ale nyní byla sama, ačkoliv v její duši bylo stále silné spojení s ostatními. Odloučenost od smečky byla tíživá, ale zároveň ji to nutilo být silnější a nezávislejší. Každý krok byl pro ni testem, zkouškou jejího odhodlání a schopnosti přežít. Les byl živý, neklidný. Oddie slyšela vzdálené zvuky, které ji upozorňovaly na přítomnost jiných zvířat. Občas zpozorovala stín, který se rychle mihnul mezi stromy, nebo zrak, který ji sledoval z temnoty. Děsilo ji to, ale zároveň to probouzelo její instinkty, posilovalo její smysly. Doma ve smečce by se nyní smála, že tohle je přece jen součástí lovu. Hrála hru, ve které musela být opatrná, ale i odvážná. Na chvilku se zastavila a naslouchala. V tom tichu, které obklopovalo les, byla schopná slyšet tlukot vlastního srdce. Zhluboka se nadechla, vychutnávajíc si vůni mokré země a nasládlé aroma jehličí. Pamatovala si, jak její matka říkávala, že lesy mají svou vlastní duši, a ona si nyní uvědomovala, co tím myslela. Každý stín, každý šelest byl důkazem života, který se tu ukrýval. Začala se posunovat dál, krok za krokem, když jí myšlenky opět přivedly k jejímu cíli.

→ Spáleniště

Odeliah poslouchala Rybu a pomalu přikývla. „Je to tak,“ odpověděla, zamyšleně. „Hnát se za cílem, který možná ani neexistuje… je to vyčerpávající. Ale možná je to taky to jediné, co nás žene vpřed. Touha něco najít, něco, co nám chybí, i když třeba nevíme, co to přesně je.“ Podívala se na horizont, kde se slunce začínalo prokousávat mezi štíty hor. Opravdu to vypadalo, že je nový den před nimi, a ona cítila, že i když její cesta byla nejistá, v tomto okamžiku to nevadilo.„Domov je tam, kde si ho uděláš,“ zopakovala po něm tiše, a v tom okamžiku se jí ta slova zdála mnohem pravdivější než dřív. „Možná máš pravdu. Možná celý svět může být naším domovem, pokud se rozhodneme, že ho tak budeme brát.“ Uvědomila si, že Ryba byl moudřejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Přestože jeho láska k rybaření mohla někomu připadat jako obyčejná zábava, on z ní čerpal hlubší pochopení života. A to bylo něco, co ji fascinovalo.Usmála se, když zmínil radosti jako dobrá společnost a ryby. Bylo to jednoduché a přitom tak podstatné. Opravdu to stačilo k tomu, aby byl život naplněný? Možná. Možná hledala něco příliš složitého, něco, co už měla po celou dobu přímo před sebou.Když Ryba zmínil, že se chystá vydat na jih, Odeliah na něj krátce pohlédla. Byla to chvíle, kdy se jejich cesty mohly rozejít, ale necítila z toho tíhu. Bylo to přirozené, jakoby každý z nich měl svou vlastní cestu, a přesto ten krátký čas, který spolu strávili, měl svůj význam. „Možná bych měla jít taky,“ řekla, i když věděla, že její kroky nebudou směřovat stejným směrem jako ty jeho. „Svět je velký, a já mám ještě spoustu míst, která jsem neviděla.“ Zvedla se na nohy, protáhla se a na chvíli se zadívala na Rybu s tichým respektem. „Ale doufám, že se ještě někdy potkáme, rybo,“ dodala s jemným úsměvem, jako by to byla samozřejmost. Ve světě, kde se cesty křížily a znovu rozcházely, to bylo vždycky možné.
Ještě jednou na něj tiše pokývla hlavou a zahleděla se na něj. Pak už jen lehce přešlápla, protáhla se v zádech a poklidně vyrazila svým směrem.

→ Temný les

Odeliah sledovala Rybu, jak s chutí jí a zamyšleně přitom rozvádí svou filozofii o životě, rodině a svobodě. Bylo v něm něco klidného, co v ní rezonovalo. Nebyl to typ vlka, co by se nechal pohltit emocemi nebo trablemi světa, a právě to na něm shledávala zajímavým. Snílek, ale praktický. Vyvážený, a přesto plný touhy. Uvědomila si, že si ho v duchu začíná vážit, i když se znali teprve krátce. Možná to byla jeho schopnost mluvit bez tlaku na odpovědi, nebo to, jak vnímavě poslouchal, aniž by tlačil na její příběhy. „V mé smečce, kde jsem vyrostla jsem měla nějaké rozpory a tak jsem nakonec odešla, zbytek rodiny je bůh ví kde , a myslím, že jsem hledala domov už dlouho,“ řekla tiše, její hlas se nesl ve větru, jak se noční mrazivý vzduch kolem nich usazoval. „Už ani nevím, jestli ho někdy vůbec najdu. Ne v tom smyslu, v jakém jsem ho kdysi měla.“ Zhluboka se nadechla, jako by se potřebovala zbavit tíhy, která jí ležela na srdci. „Mám pocit, že je svět příliš velký, aby mě držel na jednom místě.“ Zadívala se na hvězdy. Tiché, vzdálené svědky jejího putování. Byly vždy tam, kam se vydala, vždy na stejném místě, i když ona se pohybovala. Ta stálost v nich jí nabízela trochu útěchy. „Ale asi se prostě řídím tím, kam mě nohy zanesou. Nemám konkrétní cíl. Možná jen hledám odpovědi, které ani nevím, že hledám.“ Na chvíli se odmlčela, nechala své myšlenky splývat s tichem noci. Věděla, že Ryba bude chápat její slova. Možná zcela jinak, protože jejich cesty byly odlišné, ale něco jí říkalo, že on, stejně jako ona, přijímá život takový, jaký je, bez očekávání, bez zklamání. Mlčky ležela nedaleko od něj, a teď už jen poslouchala, s čím se jí zase pro změnu svěří on. Ouška jí trčely vysoko do vzduchu.

Odeliah naslouchala Rybovi s výrazem, který naznačoval, že se zamýšlí nad jeho slovy. V jeho očích se zrcadlily vzpomínky na moře, a ona vnímala, jak hluboké byly jeho city k rybaření. Její pohled se zpomalil, když si vzpomněla na vlastní cestu a to, co jí život dal a vzal. Když Ryba mluvil o rybaření jako o životním stylu, pochopila, že se dívá na něco víc než na pouhé zacházení s nástroji; viděl v tom své místo na světě, způsob, jakým se spojoval s přírodou a se svými kořeny. "Možná máš pravdu," začala, její hlas byl klidný a zamyšlený. „Někdy si vlk musí najít svou vlastní cestu k tomu, co mu dává smysl." Dívala se na Rybu, jak si užívá další sousto lososa. To, že jí nabídl, ačkoliv ho sám dost možná hlad, svědčilo o jeho charakteru. Odeliah vděčně vzala další kousek, jehož chuť jí připomněla, jak důležité je mít chvíli klidu a dostatek energie, i když je to vše, co mají. „Na cestách jsem se naučila, že každý krok, každé rozhodnutí, které udělám, je důležitý. Jak najít cestu tam, kde by ji jiní hledali marně. Ale také jsem se naučila, že i když je svoboda nádherná, může být také osamělá. Víš, časy kdy jsem bývala s rodinou mi moc chybí..." Na chvilku se odmlčela a zhluboka se nadechla. "Ale to je minulost, a nad tou nemá cenu přemítat." Pohodila hlavou a střihla ušima. Oddie si lehla nedaleko ryby, vnímajíc teplý pocit od plného žaludku. „Takže co teď? Co máš teď v plánu dělat? Budeš hledat domov, nebo?“ Její hlas zněl neobvykle jemně a její pohled byl zvědavý, skenujíc každý záhyb jeho tváře.

Odeliah sledovala Rybu, jak si dává svůj podíl, aniž by se hned do úlovku pustila. Chápala, že si potřebuje po náročném lovu ulevit a zahnání hladu bylo tou nejlepší odměnou. Ušklíbla se, když se zmínil o mořských rybách, a krátce přikývla. "Zní to jako docela výzva," přiznala a při představě tuňáka většího než ona sama se trochu otřásla. Nebylo to ze strachu, spíš z uznání k obtížnosti takového lovu. „Hejno dvakrát větších ryb, co mají rozum a sílu... Nedivím se, že na to máš takový grif.“ Když k ní lososa přisunul, chvíli zaváhala. Bylo zvláštní, jak se teď v ní probudil pocit jisté slušnosti nebo snad ohleduplnosti. Ale pak její žaludek zaprotestoval proti těmto rozpakům, připomínajíc, že potřebují oba doplnit energii. Nakonec se sklonila k rybě a zakousla se. „Děkuju,“ řekla mezi sousty, což byla od ní jistá forma pochvaly. Jak jedla, její oči nepřestávaly sledovat okolí. Vnímala každé zašumění, každý stín, jak se tma stále více snášela na krajinu. Bylo to tu stále příliš otevřené, a chlad se pomalu, ale jistě vtíral do kostí. Věděla, že s jídlem jim na chvíli bude tepleji, ale noc bude dlouhá a bez úkrytu mohla být ještě delší. „Máme štěstí, že jsi tak zdatný rybář,“ poznamenala po chvíli, olízla si z tlamy zbytky krve a znovu pohlédla na něj. "To tě naučili doma?" Mlčky se posadila, ještě chvilku přežvykovala a bedlivě naslouchala. Byla zvědavá. Čekala co dalšího by se tak mohla dozvědět. Jeho domovina pro ni byla fascinující. Totiž, jak často narazíte na vlka rybáře, od vody, jménem ryba?

Odeliah ho s neskrývaným zájmem sledovala, když se připravoval na lov. Bylo zjevné, že ví, co dělá, a jeho jistota byla nakažlivá. Když vstoupil do ledové vody, zlehka povytáhla obočí, ale neřekla nic. Už jen to, že byl ochotný se ponořit do mrazivé řeky, ukazovalo na jeho odhodlání a zkušenosti. Vlk jako on musel mít v žilách rybaření od narození. Pobaveně se ušklíbla nad jeho otázkou o mořských rybách. „Pravé mořské ryby? Tím chceš říct že losos není pravá mořská ryba? Jako co já vím...ale?“ opakovala pobaveně, jako by to byla otázka na tělo. Pohodlně se usadila, když Ryba začal s vysvětlováním, a poslouchala jeho slova jako žák naslouchá mistru. Nejenže to byl pro ni nový pohled na lov, ale také to přinášelo určitou zvědavost o způsobech, kterými lze přežít v divočině. „Pravda, nikdy jsem si takové věci nevšímala,“ přiznala tiše, když popisoval výhody brodů pro rybolov. Všimla si, jak pečlivě si vybírá místo, kde stoupnout, a přemýšlela, kolikrát musel tuhle scénu zopakovat, než se to stalo pro něj instinktivní záležitostí. Když náhle vystřelil, zatajila dech. Sledovala, jak se kolem něj voda rozprskla a jak se záblesk stříbrné ryby vynořil nad hladinu. Chvíli to vypadalo jako boj, který Ryba může prohrát. Losos byl ohromný a bojoval s neuvěřitelnou silou, která se zdála být v rozporu s jeho elegantním vzhledem. Oddie cítila napětí v každém svalovém vláknu svého těla, jako by sama byla v té vodě s ním, bojující o přežití. Když viděla, jak se Ryba svalil do vody, nemohla si pomoct a v duchu se pobaveně uchechtla. Naštěstí to nevypadalo, že by to bylo zranění hodné starostí."No podívejme se," pousmála se a tiše sledovala jeho vyčerpání. "V pořádku?" Ušklíbla se.

Odeliah zvolnila krok, když se blížili k místu, kde měla ležet řeka. Vítr už nebyl tak krutý, ale vzduch byl stále mrazivý a obloha se začínala barvit do tmavších odstínů, což jim připomínalo, že tma se blíží rychle. "Tady někde by to mělo být..." zamumlala spíše pro sebe a naklonila hlavu, naslouchala tichému šepotu řeky. Bylo to jen sotva slyšitelné, ale nakonec to její poměrně citlivé uši zachytily.
Pomalu klesala dolů po mírném svahu, půda pod ní byla tvrdá a zmrzlá, ale v dálce už byla patrná tichá řeka, která se zvolna klikatila mezi kamenitými břehy. „Tamhle,“ ukázala tlamou. Řeka vypadala chladně a nepřístupně, její vody byly temné a leskly se pod slabým světlem, které ještě pronikalo skrz těžké mraky.
„Brod bude trochu níž, myslím,“ pronesla, když si všimla, že řeka se v některých místech rozšiřuje a její proud je pomalejší. S tím, jak se blížili, její tlapy křupaly po ztvrdlé trávě, a už cítila, jak chlad vody proudící řekou se smísí s ledovým větrem, který se stáčel kolem jejich těl. „Dala bych si třeba Losos,“ olízla si tlamu a pronesla zamyšleně, když se blížili k vodě. Sama nebyla žádný expert na rybolov, ale pokud bylo něco, co se dalo lovit bez velké námahy, byla ochotná to zkusit. Navíc jí připadalo, že Ryba vypadá, že si se svým řemeslem ví rady. A jídlo? To byla vítaná odměna po jejich cestě. Zastavila se u břehu, sledovala proud vody, který se pomalu sunul kolem kamenů. „Tak co? Jak to teď děláš? Skočíš tam, nebo počkáš, až něco uvidíš?“ Ušklíbla se a posadila se do trávou porostlé hlíny, opatrná, aby si neušpinila kožich víc, než bylo nutné. Oči měla přilepené na vodní hladinu, kde se tu a tam mihla bublinka nebo malé vlnky, naznačující pohyb pod hladinou. „Je tu aspoň ticho,“ poznamenala po chvíli, když si užívala ten krátký klid. „A doufám, že ty ryby za to budou stát.“ Prohlásila s letmo škodolibým úsměvem.