Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odeliah ho sledovala s očima mírně přimhouřenýma, zatímco se Rodion pokoušel působit, že mu je všechno jedno, a přesto se snažil o konstruktivní rozhovor. Jeho otrávený tón, když ukázal tlapou směrem, kde tušil nějaký les, jí neunikl. Skoro jí to připadalo, jako kdyby se tenhle chlápek chtěl někam uklidit a co nejrychleji ztratit z dosahu vlčích očí. „Tam?“ Oddie se podívala směrem, kam ukázal, a pak se uchechtla. „No, kam to vede? Možná tam najdeme další popel a uhlíky. Nebo se dostaneme na nějaké ještě horší místo, kde bude sucho akorát tak na to, aby ses tam usadil a promyslel si... co vlastně? Životní plán?“ Oddie na chvíli zamrkala, když zaslechla Rodovu otázku o tom, jestli náhodou ony mají všechno pod kontrolou. Ta drzost jí vykouzlila úsměv na tváři. „Pod kontrolou?“ zopakovala a potřásla hlavou. „Kdybychom něco měly pod kontrolou, tak tu nejspíš nestojíme uprostřed deště a nehádáme se, kam jít, ne? Ale tobě aspoň řeknu jednu věc.“ Zvedla hlavu, aby se podívala přímo na něj. „Já aspoň vím, co hledám. Vím, že to není jen suchý kout na přemýšlení, ale něco... víc.“
Pak se otočila k Sonore, která dosud mlčky sledovala jejich výměnu slov. „Co ty na to, písková krásko? Máme tu rozumnou volbu, nebo je všechno kolem nás jen jedna velká náhoda?“ Její tón byl hravý, ale za tím vším bylo cítit, že Oddie se snaží udržet náladu nahoře, ať už se situace zdála sebehorší.

Odeliah zvedla obočí, když viděla, jak udýchaný Rodion vpadl do jejich rozhovoru. Na okamžik se otočila zpátky k Sonore, která stále působila jaksi... majestátně, přestože po ní dál bez lítosti bušily dešťové kapky. Potom se podívala na Roda, který si zjevně nebyl jistý, kam patří. Skoro to vypadalo, jako by se pořád ještě divil, že je naživu. Ten les, ze kterého přišel, mohl klidně být pro něj noční můrou. Oddie se zazubila. "Úkryt, říkáš?" Pronesla s úšklebkem, jako by to byla nejvtipnější věc, kterou za celý den slyšela. "Taky bychom nějaký uvítaly," dodala a pohledem znovu přejela na Sonoru, jejíž výraz byl jako vždy neuvěřitelně hrdý. "Ale pokud doufáš, že tady narazíš na něco víc než jen pár spálených stromů, tak tě asi zklamu."Věnovala Sonore rychlý pohled, aby zkontrolovala, jak reaguje na to, že teď mají dalšího společníka. Zatímco čekala na její reakci, udělala krok blíž k Rodionovi a přimhouřila oči. "Takže ty jsi tady jen tak náhodou? Cestuješ sám?" Přitom její oči sjely po jeho srsti, která byla napůl promáčená a napůl zablácená, jako kdyby se prohrabal celým lesem. "Nevypadáš jako někdo, kdo by to měl všechno pod kontrolou," pronesla s určitou drzostí.

Odeliah si sotva všimla, jak Sonora zareagovala na její rýpnutí, když na její hrdé tváři přistála jedna z kroup, která padala stále hustěji z oblohy. Pobaveně si odfrkla. Možná si to ani Sonora neuvědomovala, ale její dramatické vystupování se v takovém počasí zdálo skoro absurdní. "Bůh, co?" Protočila očima a tázavě protočila pronesla, zatímco sledovala, jak písková vlčice pokračuje ve své výřečnosti, jakoby měla potřebu každé slovo zformulovat tak, aby znělo jako proroctví.
Oddie se narovnala a s ironickým úsměvem pohlédla na Sonoru. "Promiň, drahá," pronesla s hranou omluvou a přitom lehce zvedla tlapku, jako by chtěla ukázat, že jí tenhle tón vůbec neznepokojuje. "Možná jsem jen zapomněla, že mám k Bohu pokleknout, než začnu konverzaci s někým tak... vznešeným," dodala a uchechtla se, zlehka natáhla slovo "vznešeným", jako by ochutnávala, jak komicky zní.
Odeliah vzhlédla k bouřivé obloze a jí věnovala další kritický pohled, přičemž se záměrně zaměřila na tu kroupu, která právě přistála na její srsti. "Jestli je tohle znamení od Boha, možná ti právě posílá vzkaz, že bys měla ubrat," dodala tiše, jen tak pro sebe, ale dost hlasitě, aby to Sonora mohla zaslechnout. Sama se otřepala, protože na ní taktéž pár kroupů dopadlo.
"Nicméně," pokračovala Odeliah hlasitěji, teď už docela vřele, "co se té cesty týče..." Lehce se ohlédla přes rameno na vypálenou pustinu, která se kolem nich rozkládala. Místo působilo jako z pekla, to bylo jasné. Zčernalé kmeny stromů a spálené větve kolem nich připomínaly, že tahle oblast už dávno neměla co nabídnout. "Cestu, kde by ses mohla schovat? No, podívej se kolem," Oddie se rozhlédla dramaticky, jakoby chtěla zdůraznit, jak prázdné to místo je. "Myslím, že najít nějaký přístřešek tady bude docela oříšek. Pokud nepřebýváš v žádné z místních smeček, asi uděláš nejlépe když se schováš do některého z hustých lesů. To mám v plánu i já." Promluvila rozhodně o svém plánu.
Zahlédla koutkem oka, že se k nim připojila další postava, tmavý vlk, který se přibližoval. Vypadalo to, že ani on nebyl v náladě na nějaké dlouhé pozdravy, protože zkrátka zastavil kousek od nich a čekal. Odeliah ho přejela pohledem a přimhouřila oči. Další cizinec v téhle temné krajině, další ztracenec, co hledá cestu? Skoro to vypadalo, jako by byli všichni přitahováni nějakým zvláštním magnetem, co je táhl přímo sem, doprostřed ničeho. "Takže... možná bys mohla přestat doufat, že tě tu bůh povede přímo k přístřeší, hm?" pokračovala Odeliah směrem k Sonoře. I kdyby božstva existovali, rozhodně je nezajímá existence nás, pouhých vlčků, pomyslela Odeliah.

Odeliah stála na okraji spáleniště, sledujíc okolí očima, které již dávno přivykly nehostinnému prostředí. Byla zvyklá být sama, putovat krajinou, kde zbylo jen minimum života. Vítr se opíral do její husté srsti a chladné dešťové kapky dopadaly na její hlavu, stékaly po čele a usazovaly se na špičkách jejích uší, ale ona tomu nevěnovala přílišnou pozornost. Vítr byl ostrý, ale ne nepříjemný. Náhle zaznamenala pohyb v dálce. Přicházela k ní vlčice, jejíž stavba těla byla jiná než její vlastní, působila, jako by přišla z úplně jiného světa. I přesto však její přítomnost Odeliah nijak neznervózňovala, byla zvědavá. Vnímala, jak se nově příchozí pohybuje, jak se nese s neobyčejnou elegancí, která jí samotné chyběla. Odeliah se zastavila, když uslyšela hluboký hlas vlčice, která ji oslovila. Ta slova nesla zvláštní podtext – "Bůh donáší ti radosti" – neobvyklý pozdrav, jaký Odeliah neslyšela už dlouho. Možná nikdy. Její pohled se střetl se Sonoriným a chvíli mlčky přemýšlela nad tím, jak odpovědět. Než však mohla promluvit, vlčice už pokračovala dál ve své otázce, jako by měla nutkavou potřebu najít něco, co ji vedlo, a co jí možná unikalo. Odeliah nechala její slova znít ve vzduchu, dešťové kapky padaly mezi nimi, jako by i samy kapky byly součástí toho rozhovoru. „Bůh donáší radosti, hm?“ zopakovala Sonorina předchozí slova, její hlas mírně zabarvený pobavením. „To zní, jako by ses právě vynořila z nějaké staré legendy. Jen mi tu chybí doprovodný orchestr,“ uchechtla se, a pak mávla hlavou směrem k jejím nohám. „A ještě ten elegantní krok! Málem jsem si tě spletla s nějakým urozeným hřebcem.“ Na chvilku se odmlčela a pohodila hlavou, než pokračovala ve svém proslovu. "Místní?..." zamyslela se, pohlédla kolem sebe na spálenou krajinu. Její domov to rozhodně nebyl. "Místní nejsem," začala pomalu, hlasem tichým, ale pevně znějícím proti větru. "Ale znám cestu... aspoň takovou, která vede dál." Pokrčila rameny, jakoby s vědomím, že někdy je jedinou správnou odpovědí prostě pokračovat kupředu. Než však mohla pokračovat, další pohyb ji přiměl zbystřit. Z lesa se vynořila další postava, tentokrát se daný vlk nezdál tak sebejistý. Jeho dech byl zrychlený, jako by byl na útěku. Odeliah ho pozorovala, jak zastavuje, očividně překvapený přítomností dvou cizích vlčic. Vypadalo to, že si jich všiml až na poslední chvíli.
Odeliah na něj nepřátelsky nepohlížela, ale zůstala opatrná. Byla připravená na cokoliv, protože v této krajině už nic nebylo jisté. "Další poutník?" pronesla tiše k Sonore, aniž by spustila oči z nově příchozího vlka.

→ Temný les

Odeliah opustila stín temného lesa a pomalu vstoupila na místo, které už na první pohled působilo snad ještě víc mrtvě. Krajina před ní byla zničená, jako by ji kdysi dávno pohltil ohromný oheň. Všude kolem ní se rozprostíralo spáleniště, země byla suchá a popraskaná, stromy už neexistovaly. Jen ohořelé pahýly připomínaly, že tu někdy dávno stál hustý les, takový, jakým Odeliah před chvílí prošla. Nebe bylo šedivé a těžké mraky se táhly jako závoj nad krajinou. Vítr skučel kolem ní a přinášel s sebou chladný déšť, který smáčel zemi i její kožich. Kapky deště byly studené a ostré, ale hustá srst Oddie chránila před tím nejhorším. Přesto však cítila, jak jí voda stéká po tváři a po hřbetě, když se rozhlížela po tomto nehostinném místě. Každý její krok na popraskané zemi byl provázen tichým křupnutím pod jejími tlapami, které narušovalo jinak absolutní ticho, jen přerušované svištěním větru. Tento kraj nebyl jen zničený. Byl opuštěný a mrtvý. Nebyl tu žádný život, žádné stopy po ostatních zvířatech, žádné vůně, které by jí naznačily přítomnost jiných tvorů. Dokonce i stíny, které ji sledovaly v lese, teď zmizely. Na spáleništi nebylo nic kromě prázdnoty. Odeliah zvedla hlavu a dívala se směrem, odkud vítr přicházel. Viditelnost byla omezená, protože dešťové mraky visely nízko nad zemí a tvořily téměř neproniknutelnou mlhu. Věděla, že tudy musí projít. Neměla jinou možnost. Vítr se neustále měnil a déšť padal ve vlnách, bičující její boky a zanechávající pocit chladu, který se jí snažil dostat pod kůži. Naštěstí byla zvyklá na těžké podmínky, na nekonečné toulky divočinou. Její hustá srst byla jako štít, chránila ji před nejhoršími přírodními živly, a její mysl byla soustředěná, nezlomná. Zastavila se na chvíli, aby se rozhlédla po této nehostinné krajině. Místa jako toto v sobě nesla jakousi tragickou krásu. Bylo to varování přírody, ukázka její síly a zároveň slabosti. Možná to tu kdysi oplývalo životem, a teď... teď tu nebylo nic. Jen prázdnota a vzpomínky na něco, co bylo ztraceno. Přemýšlela o tom, co tu asi způsobilo zkázu. Byl to jen přírodní oheň, nebo tu kdysi vládli nějací tvorové, kteří způsobili takovou zkázu? Byla to jen další z mnoha záhad, které tento svět skrýval. Posadila se na tvrdou zeminu, a tiše sledovala oblohu která se doslova zlobila.

Les, do kterého Odeliah nyní vkročila, byl naprosto odlišný od otevřených planin a říčních břehů, které dříve míjela. Stromy zde stály hustě u sebe, jejich holé větve splétaly neproniknutelnou síť nad její hlavou, a temnota lesa se zdála hlubší s každým krokem, který udělala. Listí, i když pokryté námrazou, pod jejíma tlapama tiše šustilo, a kolem ní panovalo ticho, které by snad rušil jen vzdálený šepot větru. Vzduch byl studený a osvěžující, ale Odeliah cítila, jak jí mráz prostupuje tělem, což ji nabádalo k opatrnosti. V její mysli se mísily vzpomínky na doby, kdy byla součástí smečky. Vždy byl někdo, kdo jí kryl záda, někdo, kdo jí pomáhal orientovat se v neznámých územích. Její rozhovor s rybou jí toho nepochybně dost v hlavě zamíchal. Ale nyní byla sama, ačkoliv v její duši bylo stále silné spojení s ostatními. Odloučenost od smečky byla tíživá, ale zároveň ji to nutilo být silnější a nezávislejší. Každý krok byl pro ni testem, zkouškou jejího odhodlání a schopnosti přežít. Les byl živý, neklidný. Oddie slyšela vzdálené zvuky, které ji upozorňovaly na přítomnost jiných zvířat. Občas zpozorovala stín, který se rychle mihnul mezi stromy, nebo zrak, který ji sledoval z temnoty. Děsilo ji to, ale zároveň to probouzelo její instinkty, posilovalo její smysly. Doma ve smečce by se nyní smála, že tohle je přece jen součástí lovu. Hrála hru, ve které musela být opatrná, ale i odvážná. Na chvilku se zastavila a naslouchala. V tom tichu, které obklopovalo les, byla schopná slyšet tlukot vlastního srdce. Zhluboka se nadechla, vychutnávajíc si vůni mokré země a nasládlé aroma jehličí. Pamatovala si, jak její matka říkávala, že lesy mají svou vlastní duši, a ona si nyní uvědomovala, co tím myslela. Každý stín, každý šelest byl důkazem života, který se tu ukrýval. Začala se posunovat dál, krok za krokem, když jí myšlenky opět přivedly k jejímu cíli.

→ Spáleniště

Odeliah poslouchala Rybu a pomalu přikývla. „Je to tak,“ odpověděla, zamyšleně. „Hnát se za cílem, který možná ani neexistuje… je to vyčerpávající. Ale možná je to taky to jediné, co nás žene vpřed. Touha něco najít, něco, co nám chybí, i když třeba nevíme, co to přesně je.“ Podívala se na horizont, kde se slunce začínalo prokousávat mezi štíty hor. Opravdu to vypadalo, že je nový den před nimi, a ona cítila, že i když její cesta byla nejistá, v tomto okamžiku to nevadilo.„Domov je tam, kde si ho uděláš,“ zopakovala po něm tiše, a v tom okamžiku se jí ta slova zdála mnohem pravdivější než dřív. „Možná máš pravdu. Možná celý svět může být naším domovem, pokud se rozhodneme, že ho tak budeme brát.“ Uvědomila si, že Ryba byl moudřejší, než by se na první pohled mohlo zdát. Přestože jeho láska k rybaření mohla někomu připadat jako obyčejná zábava, on z ní čerpal hlubší pochopení života. A to bylo něco, co ji fascinovalo.Usmála se, když zmínil radosti jako dobrá společnost a ryby. Bylo to jednoduché a přitom tak podstatné. Opravdu to stačilo k tomu, aby byl život naplněný? Možná. Možná hledala něco příliš složitého, něco, co už měla po celou dobu přímo před sebou.Když Ryba zmínil, že se chystá vydat na jih, Odeliah na něj krátce pohlédla. Byla to chvíle, kdy se jejich cesty mohly rozejít, ale necítila z toho tíhu. Bylo to přirozené, jakoby každý z nich měl svou vlastní cestu, a přesto ten krátký čas, který spolu strávili, měl svůj význam. „Možná bych měla jít taky,“ řekla, i když věděla, že její kroky nebudou směřovat stejným směrem jako ty jeho. „Svět je velký, a já mám ještě spoustu míst, která jsem neviděla.“ Zvedla se na nohy, protáhla se a na chvíli se zadívala na Rybu s tichým respektem. „Ale doufám, že se ještě někdy potkáme, rybo,“ dodala s jemným úsměvem, jako by to byla samozřejmost. Ve světě, kde se cesty křížily a znovu rozcházely, to bylo vždycky možné.
Ještě jednou na něj tiše pokývla hlavou a zahleděla se na něj. Pak už jen lehce přešlápla, protáhla se v zádech a poklidně vyrazila svým směrem.

→ Temný les

Odeliah sledovala Rybu, jak s chutí jí a zamyšleně přitom rozvádí svou filozofii o životě, rodině a svobodě. Bylo v něm něco klidného, co v ní rezonovalo. Nebyl to typ vlka, co by se nechal pohltit emocemi nebo trablemi světa, a právě to na něm shledávala zajímavým. Snílek, ale praktický. Vyvážený, a přesto plný touhy. Uvědomila si, že si ho v duchu začíná vážit, i když se znali teprve krátce. Možná to byla jeho schopnost mluvit bez tlaku na odpovědi, nebo to, jak vnímavě poslouchal, aniž by tlačil na její příběhy. „V mé smečce, kde jsem vyrostla jsem měla nějaké rozpory a tak jsem nakonec odešla, zbytek rodiny je bůh ví kde , a myslím, že jsem hledala domov už dlouho,“ řekla tiše, její hlas se nesl ve větru, jak se noční mrazivý vzduch kolem nich usazoval. „Už ani nevím, jestli ho někdy vůbec najdu. Ne v tom smyslu, v jakém jsem ho kdysi měla.“ Zhluboka se nadechla, jako by se potřebovala zbavit tíhy, která jí ležela na srdci. „Mám pocit, že je svět příliš velký, aby mě držel na jednom místě.“ Zadívala se na hvězdy. Tiché, vzdálené svědky jejího putování. Byly vždy tam, kam se vydala, vždy na stejném místě, i když ona se pohybovala. Ta stálost v nich jí nabízela trochu útěchy. „Ale asi se prostě řídím tím, kam mě nohy zanesou. Nemám konkrétní cíl. Možná jen hledám odpovědi, které ani nevím, že hledám.“ Na chvíli se odmlčela, nechala své myšlenky splývat s tichem noci. Věděla, že Ryba bude chápat její slova. Možná zcela jinak, protože jejich cesty byly odlišné, ale něco jí říkalo, že on, stejně jako ona, přijímá život takový, jaký je, bez očekávání, bez zklamání. Mlčky ležela nedaleko od něj, a teď už jen poslouchala, s čím se jí zase pro změnu svěří on. Ouška jí trčely vysoko do vzduchu.

Odeliah naslouchala Rybovi s výrazem, který naznačoval, že se zamýšlí nad jeho slovy. V jeho očích se zrcadlily vzpomínky na moře, a ona vnímala, jak hluboké byly jeho city k rybaření. Její pohled se zpomalil, když si vzpomněla na vlastní cestu a to, co jí život dal a vzal. Když Ryba mluvil o rybaření jako o životním stylu, pochopila, že se dívá na něco víc než na pouhé zacházení s nástroji; viděl v tom své místo na světě, způsob, jakým se spojoval s přírodou a se svými kořeny. "Možná máš pravdu," začala, její hlas byl klidný a zamyšlený. „Někdy si vlk musí najít svou vlastní cestu k tomu, co mu dává smysl." Dívala se na Rybu, jak si užívá další sousto lososa. To, že jí nabídl, ačkoliv ho sám dost možná hlad, svědčilo o jeho charakteru. Odeliah vděčně vzala další kousek, jehož chuť jí připomněla, jak důležité je mít chvíli klidu a dostatek energie, i když je to vše, co mají. „Na cestách jsem se naučila, že každý krok, každé rozhodnutí, které udělám, je důležitý. Jak najít cestu tam, kde by ji jiní hledali marně. Ale také jsem se naučila, že i když je svoboda nádherná, může být také osamělá. Víš, časy kdy jsem bývala s rodinou mi moc chybí..." Na chvilku se odmlčela a zhluboka se nadechla. "Ale to je minulost, a nad tou nemá cenu přemítat." Pohodila hlavou a střihla ušima. Oddie si lehla nedaleko ryby, vnímajíc teplý pocit od plného žaludku. „Takže co teď? Co máš teď v plánu dělat? Budeš hledat domov, nebo?“ Její hlas zněl neobvykle jemně a její pohled byl zvědavý, skenujíc každý záhyb jeho tváře.

Odeliah sledovala Rybu, jak si dává svůj podíl, aniž by se hned do úlovku pustila. Chápala, že si potřebuje po náročném lovu ulevit a zahnání hladu bylo tou nejlepší odměnou. Ušklíbla se, když se zmínil o mořských rybách, a krátce přikývla. "Zní to jako docela výzva," přiznala a při představě tuňáka většího než ona sama se trochu otřásla. Nebylo to ze strachu, spíš z uznání k obtížnosti takového lovu. „Hejno dvakrát větších ryb, co mají rozum a sílu... Nedivím se, že na to máš takový grif.“ Když k ní lososa přisunul, chvíli zaváhala. Bylo zvláštní, jak se teď v ní probudil pocit jisté slušnosti nebo snad ohleduplnosti. Ale pak její žaludek zaprotestoval proti těmto rozpakům, připomínajíc, že potřebují oba doplnit energii. Nakonec se sklonila k rybě a zakousla se. „Děkuju,“ řekla mezi sousty, což byla od ní jistá forma pochvaly. Jak jedla, její oči nepřestávaly sledovat okolí. Vnímala každé zašumění, každý stín, jak se tma stále více snášela na krajinu. Bylo to tu stále příliš otevřené, a chlad se pomalu, ale jistě vtíral do kostí. Věděla, že s jídlem jim na chvíli bude tepleji, ale noc bude dlouhá a bez úkrytu mohla být ještě delší. „Máme štěstí, že jsi tak zdatný rybář,“ poznamenala po chvíli, olízla si z tlamy zbytky krve a znovu pohlédla na něj. "To tě naučili doma?" Mlčky se posadila, ještě chvilku přežvykovala a bedlivě naslouchala. Byla zvědavá. Čekala co dalšího by se tak mohla dozvědět. Jeho domovina pro ni byla fascinující. Totiž, jak často narazíte na vlka rybáře, od vody, jménem ryba?

Odeliah ho s neskrývaným zájmem sledovala, když se připravoval na lov. Bylo zjevné, že ví, co dělá, a jeho jistota byla nakažlivá. Když vstoupil do ledové vody, zlehka povytáhla obočí, ale neřekla nic. Už jen to, že byl ochotný se ponořit do mrazivé řeky, ukazovalo na jeho odhodlání a zkušenosti. Vlk jako on musel mít v žilách rybaření od narození. Pobaveně se ušklíbla nad jeho otázkou o mořských rybách. „Pravé mořské ryby? Tím chceš říct že losos není pravá mořská ryba? Jako co já vím...ale?“ opakovala pobaveně, jako by to byla otázka na tělo. Pohodlně se usadila, když Ryba začal s vysvětlováním, a poslouchala jeho slova jako žák naslouchá mistru. Nejenže to byl pro ni nový pohled na lov, ale také to přinášelo určitou zvědavost o způsobech, kterými lze přežít v divočině. „Pravda, nikdy jsem si takové věci nevšímala,“ přiznala tiše, když popisoval výhody brodů pro rybolov. Všimla si, jak pečlivě si vybírá místo, kde stoupnout, a přemýšlela, kolikrát musel tuhle scénu zopakovat, než se to stalo pro něj instinktivní záležitostí. Když náhle vystřelil, zatajila dech. Sledovala, jak se kolem něj voda rozprskla a jak se záblesk stříbrné ryby vynořil nad hladinu. Chvíli to vypadalo jako boj, který Ryba může prohrát. Losos byl ohromný a bojoval s neuvěřitelnou silou, která se zdála být v rozporu s jeho elegantním vzhledem. Oddie cítila napětí v každém svalovém vláknu svého těla, jako by sama byla v té vodě s ním, bojující o přežití. Když viděla, jak se Ryba svalil do vody, nemohla si pomoct a v duchu se pobaveně uchechtla. Naštěstí to nevypadalo, že by to bylo zranění hodné starostí."No podívejme se," pousmála se a tiše sledovala jeho vyčerpání. "V pořádku?" Ušklíbla se.

Odeliah zvolnila krok, když se blížili k místu, kde měla ležet řeka. Vítr už nebyl tak krutý, ale vzduch byl stále mrazivý a obloha se začínala barvit do tmavších odstínů, což jim připomínalo, že tma se blíží rychle. "Tady někde by to mělo být..." zamumlala spíše pro sebe a naklonila hlavu, naslouchala tichému šepotu řeky. Bylo to jen sotva slyšitelné, ale nakonec to její poměrně citlivé uši zachytily.
Pomalu klesala dolů po mírném svahu, půda pod ní byla tvrdá a zmrzlá, ale v dálce už byla patrná tichá řeka, která se zvolna klikatila mezi kamenitými břehy. „Tamhle,“ ukázala tlamou. Řeka vypadala chladně a nepřístupně, její vody byly temné a leskly se pod slabým světlem, které ještě pronikalo skrz těžké mraky.
„Brod bude trochu níž, myslím,“ pronesla, když si všimla, že řeka se v některých místech rozšiřuje a její proud je pomalejší. S tím, jak se blížili, její tlapy křupaly po ztvrdlé trávě, a už cítila, jak chlad vody proudící řekou se smísí s ledovým větrem, který se stáčel kolem jejich těl. „Dala bych si třeba Losos,“ olízla si tlamu a pronesla zamyšleně, když se blížili k vodě. Sama nebyla žádný expert na rybolov, ale pokud bylo něco, co se dalo lovit bez velké námahy, byla ochotná to zkusit. Navíc jí připadalo, že Ryba vypadá, že si se svým řemeslem ví rady. A jídlo? To byla vítaná odměna po jejich cestě. Zastavila se u břehu, sledovala proud vody, který se pomalu sunul kolem kamenů. „Tak co? Jak to teď děláš? Skočíš tam, nebo počkáš, až něco uvidíš?“ Ušklíbla se a posadila se do trávou porostlé hlíny, opatrná, aby si neušpinila kožich víc, než bylo nutné. Oči měla přilepené na vodní hladinu, kde se tu a tam mihla bublinka nebo malé vlnky, naznačující pohyb pod hladinou. „Je tu aspoň ticho,“ poznamenala po chvíli, když si užívala ten krátký klid. „A doufám, že ty ryby za to budou stát.“ Prohlásila s letmo škodolibým úsměvem.

Odeliah se zvědavě rozhížela po krajině, poslouchajíc jeho nadšené vyprávění. Cítila, jak jí vítr cuchá srst a jak se její tlapy konečně dotýkají pevné, zmrzlé půdy místo sněhu, a to bylo znamení, že se blíží něco lepšího. "Řeka?" zopakovala jeho otázku a zadívala se směrem, kam se Ryba díval. Přešla pár kroků a zlehka naklonila hlavu. "Myslím, že by se tu mohla jedna nacházet. Už jsem tudy procházela před nějakým časem. Na téhle planině jsou vody, co pramení hlouběji ve skalách, ale musíš je najít. Mám pocit, že směrem tam," ukázala tlapou do dálky, kde nížina klesala k hustším stromům a keřům, "by mohla být voda." Zamračila se, trochu přemýšlivě, jakoby vážila slova. Zase ten zvědavý pohled. "Říkal jsi, že jsi z pobřeží, že? Možná jsi zabloudil daleko od svého domova. Na takovéhle cestě bych byla taky ztracená," dodala s mírnou dávkou soucitu. "Ale stejně, říkají ti Ryba, tak ať už jsi kdekoli, voda tě přece vždycky zavede tam, kam patříš." Jemně mrskla ocasem o tvrdou zem a pokračovala. "Smečka, jo? To by mě docela zajímalo, já v nějaké byla, už ani nepamatuju." Přiznala a pobaveně po něm mrkla. Odeliah se na chvíli odmlčela, zatímco dál sledovala vzdálený horizont. Vítr kolem ní jemně čeřil trávu, která se na této části planiny začínala objevovat, i když byla stále přimrzlá a tvrdá. Bylo to lepší než ledová pláň, odkud přišli, ale stále to nebylo místo, kde by se chtěla zdržovat déle, než bude nutné.

→ Tundra

Odeliah se pousmála. Pohled na krajinu, čistou od sněhu ji momentálně asi dost potěšil. Foukal sice stále studený vítr, ale už to nebyla ta drsná, řezavá zima, která jim ještě před chvíli brala dech a pálila kožichy. "Nějaké pěkné jezero se tu určitě najde, a menší říčky jsou tu skoro všude," Promluvila klidným tonem. Sama na tyto vodní zdroje nepohlížela s takovou vášní jako Ryba, ale zároveň to asi docela chápala. Jeho komentář o samotě ji přiměl krátce zaváhat. Sama na tohle nikdy moc nemyslela. Samota pro ni byla spíš přirozeným stavem než něčím, co by vnímala jako dobrovolnou volbu. Žila tak, jak musela, a bylo to pro ni přirozené. Přesto se na chvilku zamyslela, než odpověděla. "Nevadí mi, jsem zvyklá," přiznala po chvíli přemýšlení, "ale občas je dobré mít společnost. Jako teď." Mrkla na něj s náznakem úsměvu a pokračovala v chůzi. "Volnost má svoje kouzlo," odpověděla zamyšleně, zatímco jí ledový vítr zafoukal do srsti. "Nemáš zodpovědnost vůči nikomu kromě sebe. Kdykoliv můžeš jít, kam tě tlapy zavedou, bez omezení." Nechala větu na chvíli viset ve vzduchu, než dodala s lehkým úšklebkem "Ale není to pro každého. Někteří by se z té svobody zbláznili." Tiše se uchechtla. Asi uprostřed krajiny se zastavila, a posadila se. "Korálové útesy," zopakovala po něm zamyšleně. "Zní to exoticky. Odtud asi pochází tvoje láska k vodě, co?" dodala pobaveně.

Odeliah se zlehka zasmála jeho otázce. Byla ráda, že se Ryba rozhodl následovat její vedení, i když sama neměla úplně jasno, kudy přesně je dovede cesta. Znalosti, které měla o okolních krajinách, nebyly bezedné, ale něco málo věděla, a to něco jí stačilo, aby vypadala jistě a klidně. "Je tu spousta plání, luk, lesů, jak říkám, spousta krásných míst, a mnohem víc, což jsem ještě ale neprozkoumala." Pronesla rozhodně a hrdě našlapovala dál tou příšernou vánicí. Cítila, jak se vítr opírá do jejího těla, a sníh jí křupe pod tlapami, ale její kroky zůstávaly pevné. Přítomnost Rybího po jejím boku jí dodávala zvláštní klid. Bylo to jiné, než kdyby šla sama. Před ním by si asi ani nedovolila zaváhat, jako víceméně před jakýmkoli jiným vlkem. "Výzvědy? No pardon?" odpoveděla pobaveně a uchechtla se. Na tváři se jí opět vyjímal drobný úšklebek. Krátce se ohlédla přes rameno. „Nebo spíš jen toulání. Nezůstávám na jednom místě dlouho. Nemám úkryt, smečku.“ Dodala tiše, klidně a věcně. Ačkoliv s drobným nádechem melancholie. Oddie se zhluboka nadechla chladného vzduchu a pokračovala ve své chůzi. Vítr jí házel sníh do očí, ale ona pevně hleděla vpřed, jako by ji vůbec nic nemohlo zastavit. Její srst, přestože byla na některých místech přelepená sněhem, stále zářila hnědými odstíny, které se zdály vzdorovat okolnímu bílému světu. "Máš ty nějaký plán, Rybo? Odkud vůbec jsi?" nadhodila nakonec a otočila k němu pohled. Byla zvědavá, co by mohl tento neobvyklý společník hledat, nebo jestli se stejně jako ona prostě jen nechává unášet proudem svého vlastního putování. "Anebo prostě jdeš, kam tě tlapy vedou?"

→ Nížina Hojnosti