Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odeliah přikývla na jeho slova. Bylo to jasné. Ani jeden z nich tu nechtěl zůstat déle, než bylo nutné. Cítila, jak jí ledový vítr prochází až na kůži, ale zároveň jí těšilo, že i v takovém nehostinném místě našla někoho, s kým mohla sdílet alespoň pár okamžiků. "Ráda bych tě provedla tam, kde je tepleji," řekla s nádechem rozhodnosti v hlase a zlehka se pousmála, jakoby se rozhodla přijmout tuto neplánovanou úlohu průvodkyně. Opět se ohlédla po krajině, kde kromě nich a několika racků nebylo vidět nic živého. Jeho přiznání, že je zvyklý na teplejší vody, jí přišlo sympatické. Sdíleli nejen touhu dostat se z chladné pustiny, ale i jakousi nostalgii po domově, který byl teplejší a útulnější. "Ryba," zopakovala tázavě ale zárověň zamyšleně jeho jméno a přikývla, jakoby to bylo přirozené označení pro někoho, kdo sem evidentně nepatří. "Já jsem Odeliah," představila se na oplátku, přičemž zachovala klidný tón. Oči jí na moment zabloudily k zamrzlému horizontu, který se zdál být nekonečný a neprostupný. "Ale asi ti bude stačit Oddie." Pousmála se tiše a mrkla směrem k nížíně hojnosti, kterou už tak nějak znala. Možná by tu mohlo být lépe. Pomaličku se přiblížila k němu. Přejela přes jeho záda jemně ocáskem. Snad jako nějaké přátelské gesto, možná nějaké popohnání, aby byli už co nejdříve na cestě pryč. Decentně se otřepala a začala dělat malé krůčky směrem z tohoto ledového království, směrem, kterým aspoň myslela že se dostane pryč. Občas se jen mlčky otočila, snad aby si zkontrolovala že se jí její společník neztratil někde v tom sněhu.

Odeliah se pousmála nad jeho neobvyklým loučením s kloboukem, jehož osud se zdál zpečetěn v chladném náručí tundry. Všimla si, jak si na okamžik sklání hlavu, jako by skutečně vzdával poctu ztracenému kousku své osobnosti. Odeliah se také mírně otřásla, když k ní dolehly jeho další slova. “No, není to tu zrovna přívětivé,” přikývla souhlasně a podívala se na nebe, které se teď zdálo být ještě nehostinnější než před chvílí. Vítr nabíral na síle, jeho poryvy byly chladné jako samotné ledové pláně, které se kdesi v dálce táhly za obzorem. Přitáhla si ocas blíž k tělu, jako by jí to mohlo ochránit před stále sílícím mrazem. "Abych pravdu řekla, objevila jsem se zde také ještě poněkud nedávno, a co já vím. Ale je tu teda spousta hezčích míst, než zrovna tohle." odpověděla, očima zabloudila po široké, zasněžené krajině, kde neexistoval žádný pevný bod, žádná známka života kromě nich dvou. Chvíli jen tak stála a dívala se na něj, jak se snaží dostat zpět na nohy. Sledovala jeho pohyby, každé zaváhání, jak znovu získává jistotu a sílu. Vítr se zvedal, foukal do srsti, jako by se snažil je oba odfouknout pryč, dál do širé pustiny. "Možná bychom se mohli vydat trochu dál, tahle zimní krajina ti moc neprospívá, jak vidím." Uchechtla se a poznamenala. I ona sama by už radši byla někde jinde. Ačkoliv se zdálo, že dnes počasí nepřálo prostě nikde.

Nadále tam tak postávala. Normálně by si asi udělala pohodlí, ale teď vážně netoužila po tom, aby se na ní nalepilo ještě víc sněhu, nebo se jednoduše ještě víc ušpinila. Čímkoliv, jakkoliv. Stála kousek od něj a pobaveně ho sledovala. Asi ji zaujalo, jak rychle se vlk oklepal z tohoto... tranzu? Nebo jak se to dalo vůbec nazvat. V odpověď se jen pousmála a kývla hlavou, aby ještě potvrdila svůj pozdrav. Cizincova radostná reakce byla nezvyklá, nečekala, že v tomto nehostinném prostředí narazí na někoho tak vstřícného. Její pohled se stočil na jeho tvář, na chvilku s tím držela oční kontakt. S drobným úšklebkem se zasmála jeho dotazu. "Klobouk? No ten jsem fakt neviděla, a jestli si ho ztratil tady, tak mám takovej drobnej pocit, že už ho v životě neuvidíš." Pronesla klidně. Otřepala se a olízla si čumáček. Očima zamyšleně bloudí po okolí, než se zastaví opět na vlku stojící před ní. Zaujatě ho sledovala, přece jen, jak často potkáte vlka v takovémhle prostředí, za takových podmínek.

Oddie se pomalu přiblížila k Tundře, kde se před ní otevřel zcela nový svět. Večer se začínal pomalu plížit nad horizontem, Tundra se pomalu začala měnit v modrošedou mozaiku, která se v chladném podvečeru zdála ještě bezútěšnější. Sníh pokrýval krajinu jako jemná, třpytivá deka, a každý její krůček v něm zanechávaly jemné stopy. Foukalo. Studený vítr, který se zdál být zdrojem všech zimních příběhů, se proháněl mezi sněhovými závějemi a zvedal malé vlny sněhu do vzduchu. Odeliah se s každým krokem snažila co nejvíce chránit svůj čumák před ostrým větrem, házela hlavou, pak ji zas sklonila k zemi, no nijak extra ji to nepomohlo. Její srst byla zatížená vlhkým sněhem, který se přichytával ke kožíšku, a tak už se jí ani nešlapalo pohodlně. Kdyby v dálce brzo nezahlédla siluetu vlka, asi by se otočila na podpatku a našla si nějaké příjemnější místo, ke svému pobytu. No teď ji poháněla zvědavost. Přece jen, byla tu ještě poměrně nová, moc toho nevěděla a netušila co a jak. Taky tady skoro nikoho neznala. Možná by jí tam ten vlk, či vlčice mohl být nápomocný? No i kdyby ne, asi by se mu mohla představit. Pomalu ťapkala blíž. Občas zvedla libovolnou tlapku a pokusila se setřepat trochu toho sněhu. Jak se přiblížila, škodolibě se ušklíbla nad pohledem na toho nešťastníka. Ten teda aspoň na pohled vypadal dost zmateně. "Zdravím," Uchechtla se a pečlivě si ho prohlížela.

Jak Odeliah vkročila na území Hraničního pohoří, pocítila okamžitou změnu. Chlad, který vnikal do její srsti, byl intenzivní a osvěžující, jakoby ji příroda sama varovala před nehostinnými podmínkami, které ji čekaly. Když postupovala dál, rychle si všimla, jak se krajina mění. Na severních svazích se stále nacházelo pár hustých jehličnatých stromků, které se zvedaly až do výšin, kde jejich větve nesly podvědomou hrozbu zimy. Oddie se na chvilku zastavila, olízla si čumáček a pocuchala si část srsti na boku. Jakoby si chtěla zajistit ještě o trošku víc tepla než se jí dosud dostávalo. A díky její husté načechrané srsti, se zdálo že už tak to bylo docela dost. Pohled na vrcholky pohoří byl impozantní. Sněhové pokrývky ustupovaly a kameny, pokryté trávou a lišejníky, se stávaly častějšími. Skalnatý terén byl obtížně přístupný, ale Odeliah byla zvyklá na náročné cesty a její kroky byly opatrné a rozvážné. Musela být obezřetná, aby se vyhnula kluzkým místům a nebezpečným srázům. Zaujata tímto jedinečným prostředím, pokračovala dál. Každý krok v tomto rozmanitém pohoří byl dobrodružstvím, které jí nabízelo nové pohledy a vjemy. Přestože neznala všechny tajemství této krajiny, její intuice jí říkala, že každý krok, který učinila, ji přibližoval k novým objevům.

→ Tundra

Odeliah opustila Začarovaný les a před ní se rozprostřela tajga, divoká a rozlehlá, kde husté jehličnaté stromy vystřídaly řídké, rozložité borovice a jedle. Chladnější vzduch ji uvítal jemným poryvem větru, který se proháněl mezi stromy, šeptal něco o dávných časech a neklidných duších, které tu zůstaly ztracené. Na každém kroku se ozývalo křupání sněhu, který už tady ležel v jemné vrstvě, připomínka blížící se zimy.
Všude kolem byla cítit zemitá vůně mechu, jehličí a vlhkosti, které tajga ukrývala pod svým pláštěm. Odeliah si uvědomovala, že tohle místo je jiné než Začarovaný les. Surovější, přímější a méně okouzlující na první pohled, ale zároveň nádherně ryzí a upřímné. Vysoké stromy se tyčily do nebe jako němí strážci, jejich tmavé větve se křížily nad její hlavou a tvořily spletitou síť, kterou tu a tam prosvítaly paprsky pomalu přicházejícího měsíce, jenž zůstával jejím jediným průvodcem.
Při cestě se občas zastavila, naslouchala vzdáleným zvukům, skřípění větví, houkání sovy, šustění zvířat prchajících do bezpečí podrostu. Její kroky byly opatrné, ale jisté, jako by i ona sama byla součástí tohoto tichého orchestru noci. V dálce zahlédla záblesk srnčího paroží, jak srnci opatrně přecházeli přes zasněženou mýtinu. Odeliah se na okamžik zastavila a pozorovala je, jejich elegantní pohyby a pozornost věnovanou každému zvuku v okolí.
Myšlenky jí těkaly mezi minulostí a přítomností, hledala nějaký směr nebo snad znamení, které by jí napovědělo, co ji čeká dál. Tajga pro ni byla symbolem přechodu, mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde. Stejně jako tato nehostinná krajina, i ona hledala své místo, kousek země, který by mohla nazvat svým.
Odeliah pokračovala vpřed, její dech se mísil s chladným vzduchem, tvořil před ní malé obláčky páry, než se rozplynul v nočním vzduchu.

→ Hraniční Pohoří

Odeliah stála ještě chvíli mezi stromy, oči upřené na neznámého vlka. Chvíli jen mlčky přemýšlela, co by měla říct, ale uvědomovala si, že snad ani slova nejsou potřeba. Byl to zvláštní okamžik, dva cizinci v Začarovaném lese, každý pohlcený svým světem. „Měj se,“ dodala Odeliah s mírným úsměvem, který byl spíše formální než opravdový, a otočila se k odchodu. Kroky měla lehké, jakoby ztratila část své tíhy, která ji v lese svírala. Nečekala na odpověď a ani ji nezajímalo, jestli nějaká přijde. Její mysl už byla nasměrována na další cestu, na svět mimo hustý porost Začarovaného lesa. Před odchodem se ještě jednou ohlédla, jen aby se ujistila, že opravdu odchází. Zaměřila se na siluetu vlka v dálce a chvilinku zabředla do svých vlastních myšlenek. Možná že si ani nevšiml že odešla, stejně jako ji prvně nevnímal ani když přišla. Odeliah se s povzdechem otočila zpět a vykročila vpřed, zanechávajíc za sebou temné stíny lesa a pocit, že to, co se zde stalo, bude jen dalším útržkem v jejím spletitém příběhu. Šla dál, tiše a odhodlaně, s vědomím, že každý krok ji přibližuje k novému začátku, a že všechny lesní stíny nakonec nechá za sebou.

→ Tajga

Tak já poprosím jednoduše za odeliah jen tlapku, děkuji moc. <3

Zapsáno

Hlásím se za Odeliah, jako nekreslíř. :o

Odeliah sledovala, jak se vlk bezstarostně posadil, jeho pohyby uvolněné, jako by na tomto místě našel svůj vlastní kousek světa. Viděla, jak jeho pohled těká mezi ní a okolím, ale i přes jeho očividný nezájem o její přítomnost cítila, že jeho vášeň pro rostliny nebyla jen povrchním zájmem.
„Zajímavé, jak něco tak jemného a tichého může přitahovat tolik pozornosti,“ pronesla Odeliah tiše, aniž by čekala na odpověď. Tlapkami přejela jemně ještě po pár dalších kytičkách. Byla teď pravděpodobně moc unavená na svojí typickou rýpavou povahu. Sama se posadila vedle něj, respektujíc jeho prostor, ale současně se nevnucovala. Chtěla jen chvíli sdílet ten okamžik ticha a klidu, který les nabízel. Její oči taktéž bloudily po okolí, jako by chtěla vstřebat každou barvu, každý tvar a každou vůni, kterou jí začarovaný les mohl nabídnout. Její dech se uklidnil a s ním i tlukot srdce. Na chvíli zapomněla na své starosti, na pochybnosti a na celý zbytek světa. Byla to jen ona, les, květiny a neznámý vlk, který s ní tiše posedával. A v tom prostém okamžiku měla pocit, že přesně tohle místo, a tento tichý moment, je vše, co teď potřebuje.

Odeliah se ohlédla, když neznámý hlas protnul ticho Začarovaného lesa. Překvapením ucukla, když spatřila vlka, jak se dívá přímo na její tlapu. Jeho přítomnost si doteď neuvědomila, stejně jako on ignoroval její volání. Bylo něco zvláštního na jeho přístupu. Když vzhlédla a setkala se s jeho pohledem, mohla si všimnout, že jeho oči byly jasné, ale bez zájmu, jakoby hleděl skrze ni. Jeho tón byl spíše věcný než nepřátelský, jakoby mluvil sám k sobě.
"Fialka?" Zopakovala, zatímco se podívala dolů na své tlapy a na rostlinu, kterou zmiňoval. "Asi jsem si jí nevšimla." Přiznala klidným hlasem, trochu zaskočená jeho nečekanou reakcí. Už nebyla tak naježená. Vlk nevypadal že by jí chtěl ublížit. "Taky tě láká ticho lesa?" Zeptala se a pohlédla zpět na květiny kolem nich. "Já sem přišla, abych našla klid... ale vidím, že les má i jiná překvapení," Dodala s mírným úsměvem, snažíc se prolomit tu zvláštní atmosféru, která mezi nimi visela jako tenká mlha. Vzpomněla si na své vlastní kroky sem, na všechny cesty, které zvažovala, než se rozhodla pokračovat dál na ostrovy. Nebylo pro ni obvyklé potkávat někoho, kdo by se toulal takhle bez zjevného cíle. Jeho přítomnost byla jako nečekaná vlna v klidném jezeře, znepokojující, ale zároveň zajímavá. Ačkoli netušila, kdo je nebo proč zde je, něco ji nutilo zůstat, jako by tenhle náhodný střet mohl odhalit něco víc než jen náhodnou shodu okolností. Pohlédla zpět na květinu pod svou tlapou a jemně ji uvolnila zpod svého doteku, jakoby napravovala malý prohřešek. "Někdy se tu objevím jen proto, abych si připomněla, že i v tichu a samotě je hodně krásy... a překvapení." Její pohled opět spočinul na cizinci. Mlčky pozorovala každý jeho pohyb.

← Začarovaný les (Přes Tajgu)

Noc v Začarovaném lese byla jiná než všechny ostatní noci, které Odeliah zažila. Když dorazila k okraji hustých stromů, obloha nad ní už dávno potemněla a hvězdy vykreslily slabou, třpytivou mapu nad korunami stromů. Měsíc vrhal stříbrné světlo, které se prodíralo mezi větvemi jako jemné doteky nějakého kouzelníka. Les kolem ní byl tichý, ale zároveň živý, jako by dýchal v rytmu nočního světa. Bylo to zvláštně uklidňující a zároveň tajemné. I když tušila, že toto místo je magické, nebyla si jistá, co všechno by zde mohla potkat. Její tlapky tiše našlapovaly na měkkou půdu pokrytou vlhkým listím. Les kolem ní šuměl nočním životem, sem tam se ozvalo zašustění listí, tikání datla, nebo krátký zvuk, který rychle zmizel v hlubinách temnoty. Noc však dodávala těmto běžným zvukům nový rozměr, jako by každé šustnutí mělo své skryté tajemství. Když dorazila k pramenu sladké vody, usadila se vedle něj a sklonila hlavu k hladině. Měsíční světlo se odráželo na vodě a vytvářelo třpytivý povrch, který lákal k doteku. Voda byla studená a osvěžující, když se napila, a v jejím odrazu spatřila své vlastní oči, které v měsíčním světle zářily jako dvě stříbrné mince. Na chvíli se ztratila v tom pohledu, jako by i ona byla součástí toho magického světa kolem ní.
Ale něco ji vyrušilo. Zvedla hlavu, uši nastražené, každé svalstvo v jejím těle napjaté. Byl to jen slabý pohyb, tichý zvuk v dálce, možná jen další zvíře, které se pohybovalo nocí. Pomalu se postavila na všechny čtyři a pohledem prozkoumala okolí. Dýchala klidně, ale byla připravena na jakýkoliv další pohyb. "Kdo tam je?" zašeptala do noci, její hlas se ztratil v šumění listí a zurčení vody. Odeliah zůstala ještě chvíli na místě, její oči bedlivě sledovaly každý pohyb kolem.

Odeliah tiše ťapkala dál v její cestě. Před ní se otevřela nekonečná zeleň Nížiny hojnosti, táhnoucí se až k obzoru. Rozsáhlá pláň jí připomínala moře, byla tichá, klidná a přesto plná života. Jakmile udělala několik kroků do vysoké trávy, pocítila jinou energii, odlišnou od té, která se vznášela nad Prokletým jezerem a Temným lesem. Nížina byla otevřená, svěží a živá. Odeliah se na chvíli zastavila, aby se rozhlédla a mohla se lépe zorientovat. "Tohle místo..." zašeptala Odeliah a nadechla se hluboce svěžího vzduchu. Bylo v něm něco povznášejícího. Řeka, která protékala touto plání, se leskla v dálce jako stříbrná stuha odrážejíc noční oblohu, rozdvojující se a táhnoucí se přes celé území. Její proudy byly klidné a pomalé, ale Odeliah věděla, že jsou dostatečně hluboké a silné, aby uhasily žízeň každému, kdo se k nim přiblíží. Ve vzduchu voněly byliny a květiny, tráva se vlnila ve vánku. "Tady se děje tolik věcí, a přesto... je tu klid," Zamumlala si pro sebe. Nížina byla jako křižovatka mezi různými světy, lesy, horami a jezery, které ji obklopovaly.
Přistoupila blíž k řece a sklonila hlavu k vodě. Byla čistá a chladná, tekoucí rychle, ale jemně. Pila z ní pomalu, užívala si každý doušek. Na chvíli zůstala stát, naslouchala šumění vody a větru, cítila, jak její tělo nabírá sílu z tohoto místa. Voda byla osvěžující, a když se od ní odtáhla, ještě chvíli sledovala, jak proudy pokračují svou cestou dál do neznáma. Nakonec zvedla hlavu a obrátila svůj pohled směrem k pahorkům hor. Cesta stále pokračovala dál a Odeliah věděla, že nemůže dlouho zůstat na jednom místě. Její kroky se brzy opět rozběhly směrem k údolí, kde tušila další odpovědi na otázky, které ji tížily. Nížina jí však dodala pocit klidu a síly, jako by tohle místo dokázalo zahojit i nejhlubší rány na duši.

→ Hraniční pohoří

Odeliah kráčela lesem dál, každý krok ji vedl hlouběji do temného podhoubí lesa, kde vzduch byl těžký a plný zvláštní vlhkosti. Stíny kolem ní se pohybovaly, jako by žily vlastním životem, ale Odeliah byla neochvějná, její tlapy jemně našlapovaly na měkký mech, který pokrýval zem. Cítila, jak se něco mění...vzduch byl jiný, napjatý a těžký, jako kdyby les kolem ní věděl, že se blíží k místu, které se liší od ostatních. A pak ho spatřila, jezero. Bylo to tiché, tajemné místo, jehož hladina byla klidná jako zrcadlo, odrážející černé nebe poseté jen několika bledými hvězdami. Voda byla tmavá, téměř inkoustově černá, a okolní světlo zde ztratilo svůj jas. Všechno kolem jezera bylo podivně tiché, ani ptáci nezpívali, ani vítr nešeptal mezi stromy. Jen ticho, jako by toto místo bylo odříznuté od zbytku světa, ponořené do svého vlastního světa zatracení a zapomnění.
Odeliah stála na břehu a dívala se na hladinu. Něco ji sem přitáhlo, ale nebyla si jistá, co to bylo. Nebyl to strach, spíše jakýsi podivný klid, který prostupoval její tělo, jakoby ji temnota jezera přitahovala svou záhadou. Voda se nehýbala, ani když k ní přistoupila blíž. Na malou chvíli zůstala Odeliah nehybně stát. Její oči zůstaly upřené na tu tichou vodu, jakoby očekávala, že se vynoří něco z hlubin. Ale nic se nestalo. Jen ticho a temnota. Nakonec sklonila hlavu a věděla, že tady nemá co najít.
Pomalu se otočila a pokračovala dál, pryč od jezera, kdovíkam.

→ Nížina hojnosti

“And those who were seen dancing were thought to be insane by those who could not hear the music.”