Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odeliah kráčela dál, její tlapy tichounce dopadaly na měkkou zem, která s každým krokem působila chladněji a vlhčeji. Vůně lesa se změnila, voněla po jehličí a mokré hlíně, která se v přítmí barvila do tmavých odstínů. Stromy kolem ní začaly růst hustěji a jejich větve se proplétaly jako prsty, které se natahují, aby jí zastavily. Vstoupila do temného lesa, místa, kde světlo jen stěží pronikalo mlhou která obklopovala celou oblast.
Bylo ticho. Ticho tak hluboké, že slyšela vlastní dech, který se jemně odrážel od kůry stromů. Její oči se přizpůsobily šeru, sledovaly každý pohyb stínů, které kolem ní tančily v nepředvídatelných vzorcích. Na okamžik se zastavila, uši nastražené, oči široce otevřené. Vnímala, jak les kolem ní žije svým vlastním, skrytým životem. Bylo to místo, kde se příroda zdála být na pokraji snu a skutečnosti, kde každý zvuk nesl ozvěnu něčeho neznámého, tajemného.
Odeliah cítila, jak jí chlupy na šíji lehce vstávají. Nebyl to strach, spíš opatrnost, kterou v sobě měla zakořeněnou hluboko uvnitř. Temný les ji neodpuzoval, ale přesto zůstávala ve střehu. Byla připravena čelit čemukoliv, co by na ni mohlo vynořit z těchto hlubokých stínů.
Postupně se její dech zpomaloval, stával se klidnějším, jak se nořila dál do lesa. Její kroky se zlehka dotýkaly země, jako kdyby se bála narušit klid, který tu panoval. Každý její pohyb byl promyšlený, vedený instinktem, který ji vedl tímto tajemným územím. Vnímala energii lesa, jak se měnila s každým krokem, jak se kolem ní zhušťovala, nabírala na síle.
Stromy, vysoké a staré, jako by byly svědky tisíců příběhů, o nichž mlčely. Odeliah měla pocit, že kráčí po místě, které bylo starší než ona sama, možná starší než cokoliv, co kdy poznala. Přesto ji něco neznámého táhlo dál, jakoby podvědomě věděla, že tady, v hloubi temného lesa, nalezne odpovědi, které dosud unikaly jejímu pochopení.

→ Prokleté jezero

Odeliah sledovala Fausta, jak se zvedal a odcházel, jeho poslední slova se jí zarývala hluboko pod kůži. Jeho křivý úsměv a náhlá změna chování ji nijak nepřekvapila, ale přesto v ní vzbudila smutek. Věděla, že jeho reakce nebyla nic víc než obranný mechanismus, jakýsi štít, který si kolem sebe vybudoval, aby se chránil před tím, co ho bolelo. Aspoň v to doufala. Že to bylo ono.
"Doufej, že už mě znova nepotkáš!" křikla jeho směrem i když ji už ani neslyšel, Tiše si zavrčela, teď už jen pro sebe. Odeliah se konečně otočila zpět k řece, nechala svůj pohled sklouznout po hladině, která se nyní leskla pod světlem posledních slunečních paprsků. Přestože její slova byla nyní jen součástí minulosti, nebyla zbytečná. Věděla, že každé setkání má svůj smysl, ať už je jeho výsledek jakýkoli. S hlubokým nádechem se zklidnila, vnímala chladný večerní vzduch, který jí přinášel nový pocit klidu. Pomalu se posadila na okraj řeky, její tlapy lehce omývala chladná voda. Pozorovala, jak proud klidně plynul, nesoucí s sebou listí a drobné úlomky větviček. Voda jí připomínala tok času, neustálý pohyb vpřed, který nelze zastavit ani vrátit. Vnímala, jak se hladina jemně čeří kolem jejích tlap, a pocítila, jak se její mysl postupně uklidňuje.
Ještě chvíli zůstala na místě, naslouchala zvukům nočního lesa, šumění větru v korunách stromů a vzdáleným hlasům nočních tvorů. Potřebovala ten okamžik ticha, aby si urovnala myšlenky a uzavřela to, co se právě stalo. Cítila, jak se v ní pomalu usazuje klid, a věděla, že je připravena pokračovat. Naposledy pohlédla na hladinu, která odrážela třpyt hvězd, a pomalu se zvedla. Protáhla se, její svaly uvolněně plynuly pod srstí. Odeliah se rozhlédla kolem, nasála čerstvý vzduch a rozhodně se vydala svou cestou. Věděla, že před ní leží další úkoly, další výzvy a nové příběhy, které čekaly, až je naplní.
Otočila se a pomalým krokem se vydala svou vlastní cestou. Nechala za sebou místo, kde zůstaly jejich rozhovory, ale v srdci si nesla vědomí, že pravda, kterou sdílela, byla silnější než jakýkoli okamžitý odpor. A že jednoho dne, možná, až bude Faust připraven, najde v těch slovech směr, který nyní postrádal.

→ Temný les

Odeliah zůstala chvíli tichá, její jantarové oči se pomalu přesunuly k místu, kde se Faustův pohled ztrácel mezi stromy. Viděla, jak se jeho vnitřní bouře odráží na povrchu, jak se jeho mysl zmítá v nejistotě a zmatku. Když promluvila, její hlas byl měkký, klidný, jako jemný vánek, který se proplétal mezi větvemi. „Odpor k rodině...“ zopakovala jeho otázku s nádechem melancholie. "Nejde o odpor, minimálně o něj nešlo vždycky, svou matku a bratra budu vždycky milovat, ale se zbytkem rodiny je to prostě těžké" Zamyslela se. Proč mu říká? Proč se mu podařilo dostat se k ní a jejím trápením tak jednodušše? Proč? Nelíbilo se jí to. Ale zárověn byla ráda, že tady, neznámo kde, když se sama nevyzná, má nějakou společnost. I když asi ne úplně správnou.
Náhle se zastavila, jako by si uvědomila, že možná říká příliš mnoho, že by mohla Fausta zahltit tím množstvím slov. Jemně sklonila hlavu, její oči se na okamžik zavřely, jak se snažila zklidnit své myšlenky, než znovu vzhlédla. „Jestli cítíš, že nemáš budoucnost, Fauste... pamatuj si, že budoucnost je něco, co si sami vytváříme. Každý den, každým rozhodnutím, každým činem. A máš sílu ji utvářet tak, jak chceš. Není to snadné, ale nikdy nejsi úplně sám.“
Nechala své poslední slova doznít v tichu, které je obklopovalo, nechávajíc Fausta, aby je vstřebal, aby našel v nich, co potřeboval. A pak se tiše vrátila do pozice vedle něj, připravená být jeho průvodcem, pokud by potřeboval, ale zároveň respektující jeho vlastní cestu, jeho vlastní tempo, na které si musel přijít sám.

Odeliah si všimla změny ve Faustově výrazu, když zmiňoval svou matku a otce, a jak se jeho šedé oči začaly lesknout pod tíhou emocí, které v sobě dusil. Cítila, že ten prázdný pohled, který v něm dříve viděla, se nyní naplňuje touhou po něčem, co nikdy neměl možnost poznat. Něco, co ho stále pronásleduje, aniž by si to plně uvědomoval. Jeho slova ji přiměla zastavit se a přemýšlet nad tím, co říkal. „Osud se opravdu neustále mění,“ přitakala tichým hlasem. Když zmínil svou neznámou matku a otce, Odeliah cítila bodnutí soucitu. Přestože její vlastní minulost byla také plná stínů, vždy věděla, odkud pochází, kdo ji vychoval, a kdo jí předal své učení. „Je to těžké, nevědět, kdo jsou tví rodiče,“ řekla tiše, její pohled se obrátil na stromy kolem nich, jako kdyby v jejich korunách hledala odpovědi na otázky, které Faust vyslovil. „Ale to, že je neznáš, neznamená, že nemáš své místo na tomto světě. Možná tvou pravou rodinou nejsou ti, kdo tě zplodili, ale ti, kteří tě obklopují nyní...“
Stála tam chvíli mlčky, sledujíc, jak se slunce pomalu sklání za obzor a jeho poslední paprsky tančí mezi stromy, malujíc zlatavé stíny na jejich kožešinách. Její oči, hluboké a tiché jako jezero v klidné noci, se dívaly na Fausta, jak se jeho postava v těchto paprscích pomalu ztrácela. „Je to jako být duší bez kotvy,“promluvila nakonec tiše. Odeliah se dívala na Fausta s porozuměním a empatií, které se zračily v jejích očích. Bylo to, jako kdyby mu nabízela nejen své rady, ale i kus své vlastní síly, něco, co mu možná mohlo pomoci najít tu jeho. Věděla, že slova nemohou vyřešit vše, ale mohla být prvním krokem k uzdravení duše, která byla tak dlouho ztracená.
"Blízké...," Zastavila se a bylo vidět jak tiše přemítá. "No, pár mých sourozenců také ze smečky odešlo, nevím co s nimi je teď, ale je dost možné že tu někde pobývají. Je tu krásně" Tlapičkami si hrála s vodou a vytvářela v ní různé obrázky. Už se smrákalo. To samotné ji rozrušovalo. Vlkovi nedaleko od ní už téměř důvěřovala, ale stále si dávala pozor. Bůh ví co od něj čekat. Aspoň už přestal klábosit o svém milovaném Chaosu, pousmála se. "Ale nemyslím si že by mě rádi viděli, a já je asi též ne.." Snažila se stále působit silně, statně, nedosažitelně, no to si už dávno pokazila.

Odeliah se zahleděla na Fausta, jak zvedá hlavu a pozoruje světlo, které se začíná lámat mezi stromy. Jeho slova, plná zmatku a nejistoty, ji zasáhla hlouběji, než by si byla kdy připustila. Cítila, jak se v něm něco probouzí, jak se snaží pochopit sebe sama, a to v ní vzbuzovalo soucit, který byl tak silný, že ho musela na okamžik potlačit, aby nezahltil její vlastní myšlenky.
„Mít jinou cestu,“ začala pomalu, „je dar i prokletí. Je to jako kráčet po cestě, která se před tebou stále mění, bez jasného cíle, ale zároveň s neomezenými možnostmi. Možná právě v té nejistotě leží tvá síla. To, že nevíš, co přijde dál, ti dává svobodu tvořit si vlastní osud.“ Její pohled se znovu střetl s jeho, a v jejích očích se zrcadlila empatie, pochopení a tiché povzbuzení. "Já? Vlastně bych i řekla že jsem sama sebe zatím nepoznala," zasmála se a ponořila do vody i druhou tlapku, udělala pár kroků vpřed do vody. "Žiju- Přežívám ze svých zkušeností, co jsem za ty leta nasbírala, z toho co mi dala má smečka ve které jsem vyrostla," Opět se odlmlčela. Nebyla si jistá jestli je připravená o tom takhle víc mluvit. Odemykalo to spousto starých vzpomínek. Zatřepala hlavou a snažila se zůstat klidná. "Také mě toho dost naučíla má moudrá matka, to je vše." Nejistě se usmála jeho směrem a pokračovala ještě kousek do vody, pomalými kroky, která teď sahalo zhruba po její plece. Zhluboka dýchala a snažila se to vše smýt. Sklonila hlavu a napila se.

Odeliah opět vstala a přiťapkala za ním, její oči sledovaly Fausta, jak vstoupil do toku a jeho tlapy rozvířily vodu, která se okamžitě rozeběhla zpět do klidu. Jeho slova, ta tichá přiznání, zněla jako ozvěny, které se odrážely od stěn její vlastní mysli. Pozorovala ho, jak se sklání nad hladinou a hledí na svůj vlastní odraz, jako by tam hledal odpovědi na otázky, které ho sužovaly.
Když stála u okraje, sklonila se a dotkla se hladiny prsty. Jemně rozčeřila vodu a její odraz se rozpadl na tisíce drobných střípků, které se rychle spojily zpět do neklidného obrazu. „Nemít schopnosti jako ostatní... možná to není slabost. Možná je to jen jiná cesta, která tě vede tam, kam oni nemohou.“ Její hlas byl tichý, ale jistý. Odeliah vždy věřila v to, že každý má svou vlastní sílu, i když ji ještě nezná. "Nejsi jen tvá magie, není to tak důležité. S dobrým tréninkem budeš určitě schopný vyhrát i nad vlkem s ní..." Na chvíli zamkla. Teď úplně zapomněla na Faustova trápení. Myslela jen na to jak jednodušše ji srazil k zemi, a kdyby chtěl, mohl by si s ní dělat cokoliv co by se mu jen zachtělo. Vážně je tak slabá? Plnilo ji to vztekem. Vzpomínala také na svoji matku, která by na ní teď taky nebyla úplně pyšná. To jí možná štvalo ještě víc.
Odeliah se narovnala a otočila pohled zpět k řece. Voda se leskla v zapadajícím slunci, které pomalu mizelo za obzorem, a ona cítila, jak ji naplňuje klid. „Pít z této vody... je jako pít z pramene, který tě očistí. Možná bys měl zkusit nechat ten starý obraz zmizet a najít si nový, takový, jaký si sám zvolíš.“ řekla po dlouhé odmlce. Přiblížila se blíž k vodě a jednou tlapkou do ní i kompletně vkročila. Přitom mrskala ocáskem, a hladila ním Fausta po boku.

Odeliah se pomalu zvedla z vlhké půdy, její tělo bylo napjaté a připravené na další možný útok. Faustův náhlý obrat, jeho zranitelné přiznání, ji zaskočilo. Vše, co před chvílí říkal, znělo jako špatně nacvičená hra, a teď se od něj linula upřímnost, kterou by od něj nečekala. Hněv, který v ní probudil, se pomalu začal měnit v něco jiného, zvědavost.
„Nemáš potřebu mi ubližovat, a přesto jsi to zkusil,“ pronesla tvrdohlavě, její hlas byl klidný, ale zároveň tvrdý. Bylo v něm odhodlání nenechat se znovu tak snadno zastrašit. Udělala krok směrem k Faustovi, aby mu ukázala, že strach, který se v ní pokusil zasít, nepustí své kořeny tak snadno.
„Ztracený,“ zopakovala jeho slova, jako by je ochutnávala na jazyku. Její oči se na chvíli zaleskly, když se podívala na Fausta, jako by se snažila proniknout pod povrch jeho zmatené duše. „Chceš být někým jiným, než kým jsi teď. Chápu to. Ale cesta, kterou sis vybral, tě jen dál utápí ve vlastních pochybách.“ V jejím hlase bylo něco mateřského, něco, co nečekala, že by kdy použila proti někomu, kdo ji před chvílí srazil k zemi.
Odeliah se od něj pomalu odvrátila a pohlédla směrem k řece, jejíž chladný tok se zdál být tak blízko, ale přesto tak vzdálený. Cítila, jak jí po těle stéká chladná vlhkost země, která ji uzemňovala v tomto okamžiku. "Takže jsi se mě snažil naverbovat do své smečky jen aby o tobě ostatní měli lepší mínění?" Protočila svá zelená očka a uchechtla se. "To je to po čem tak toužíš?" Vlčice si hajnula na vlhkou trávu blízko říčky. Zapomněla na všechny své instinkty a to, že před ní stojí o dost silnější vlk. Mrskala ocasem hlasitě o zem a sledovala ho.

Odeliah cítila, jak se napětí mezi nimi stupňuje, jako když se před bouří hromadí těžká, dusivá oblaka. Faustova přítomnost, která jí zprvu připadala zvláštní, nyní v ní vzbuzovala nepokoj. Každý jeho krok, každý tichý nádech či slovo, které šeptal, se jí zarývalo pod kůži. Když začal mluvit o chaosu jako o rodině, jeho hlas zněl tvrději, naléhavěji. Slyšela v něm cosi temného, něco, co bylo mnohem více než jen prosté pozvání. Bylo to varování. Začínala si ním být opět nejistá.
Jeho slova jí probodávala jako chladné ostří. 'Bratři a sestry by se o tvou maličkost postarali vřele,' šeptal a Odeliah měla pocit, že každé jeho slovo je dalším kamenem přitlačeným na její hruď. Cítila, jak se Faust přibližuje, jak se jejich prostory zmenšují, až byla jeho tlama nebezpečně blízko jejího ucha. Jeho dech byl teplý, horký, téměř pálivý. Odeliah se napjala, její instinkty byly připravené k akci, ale v tom okamžiku nevěděla, zda by jí odpor mohl pomoci.
Když se k ní přitiskl, nutil ji cítit tíhu své síly, přestože se pokoušel působit jemně. Snažil se ji ovládnout, donutit ji podřídit se. To mu nehodlala darovat.
Odeliah pocítila chladnou vlhkost půdy na své kůži, jak na ni dopadla. Bylo to ponižující, ale zároveň... bylo to probuzení. V tom okamžiku, když ležela pod jeho váhou, cítila, jak se v ní zvedá vlna odporu, vnitřní síly, která odmítala být zlomena. Zvedla hlavu, její oči se zabodly do jeho pohledu, který nyní postrádal jakýkoli náznak soucitu. „Myslíš, že mě můžeš zastrašit?“ zašeptala , hlasem, který zněl jako ozvěna oceli třené o kámen. "Stačilo!" Křikla po něm, a snažila se hned co ji pustil vstát. Couvla pár kroků zpět a stále ho bedlivě sledovala. Teď se ho pokoušela zastrašit zase ona, svým výkřikem a připraveným postojem.

→ Tajné ostrovy

Odeliah cítila, jak se atmosféra kolem nich začíná měnit. Les sám o sobě ji dost uklidnil. Cítila se bezpečněji, mezi těmi stromy a keříky. Dá se říct že ji trochu přípomínal domov. Ale opravdu jen trochu. Její milované lesy po kterých se za mlada toulala, jí nic nemohlo nahradit. Přesto, líbilo se jí tu. Něco nového, nové možnosti, nová dobrodružství, nové známosti. Vzduch zde byl chladnější, pronikal její srstí a přinášel jí nečekanou úlevu po dlouhé cestě pod spalujícím sluncem. Vnímala každý jejich krok, každý zvuk, který se v lese ozval, praskání větví, šustění listí, tiché šeptání větru. Byl to jiný svět, než ten, ze kterého přišla, a přesto jí byl něčím povědomý, jako by na ni čekal, aby ho objevila.
Viděla, jak se jeho výraz na moment proměnil, jakoby i on sám nacházel v tomto lese něco, co dlouho hledal. Byl to pohled, který ji znepokojil a zároveň fascinoval. Kdo vlastně byl tento vlk, který ji vedl k vodě, k útočišti, které jí nabízel s takovou lehkostí? Jeho slova se jí vrývala do mysli, zvláště když mluvil o chaosu. "Není to ani o tom, že bych spojence v nových uzemích nechtěla, nechtěla mít nějaké zázemí a poznat více vlků. Ani o nic podobného. Spíš si nejsem zcela jistá zda jsem na nějakou smečku teď připravená." Přiznala tiše. Začínala pomalu cítit, že by mu mohla věnovat více své důvěry. Bylo ještě milion dalších důvodů, ale na to teď neměla chuť rozebírat. Přesto ji něco lákálo, k jeho nabídce. Něco co nedokázala přesně identifikovat.
Svoboda. To slovo v sobě neslo tolik významů. Byla svobodná, když bloudila sama lesy, když si vybírala vlastní cestu bez ohledu na to, co jí kdo nabízel? Nebo ji pravá svoboda čekala v chaosu, který jí Faust předkládal jako možnost, jako nový domov? Odeliah nebyla naivní, věděla, že v každém zázemí je vždy něco, co ztrácí – část sebe, část své nezávislosti.
Pomalu přikývla, její myšlenky byly však daleko od toho, aby se rozhodla okamžitě. Byla opatrná, její duše byla napjatá jako struna, připravená kdykoli prasknout. Zvedla hlavu a podívala se do Fausta, do jeho očí, které teď na ni hleděly s podivným třpytem, který odrážel vzdálenou vodní hladinu. "Možná," pronesla nakonec tiše, jakoby mluvila spíše k sobě než k němu. "Ale ten Chaos, o kterém mluvíš, mě musí nejprve přesvědčit, že za to stojí." vyzívavě se usmála, trošku drze. Takový neúspěšný pokus si do nich rýpnout. Přišla blíž k vodě. Sklonila hlavu a pořádně se napila. Po chvilce hlavu zvedla a otřepala hlavu, kterou si přitom omylem namočila také.

→ Luka Odeliah zůstala stát na místě, kde se Faust na okamžik zastavil. Slova, která pronesl, se jí zaryla hluboko do mysli. 'Chaos tě přivítá jako jednu z sester.' Ta věta v ní zněla jako ozvěna, doznívající v hlubinách jejího vědomí. Její srdce se rozbušilo, ale její tvář zůstala klidná, jako hladina jezera před bouří. Nebyla si jistá, zda v těch slovech nalezla útěchu, nebo spíše něco temného, co se jí nechtělo poznávat. Myšlenka na to, že by se stala součástí něčeho takového, ji současně přitahovala a odpuzovala. Dále to ale už nerozmazávala a zůstala zticha. Na tuhle konverzaci budou mít ještě spoustu času.
Když se Faust podíval na ni svýma prázdnýma očima, měla pocit, že se dívá do hluboké propasti. Bylo to, jako by ji něco z jeho pohledu volalo, aby se ponořila do tmy a nechala se tím pohltit. Ale Odeliah byla vlčice, která nikdy neustoupila před výzvou. Pocit nejistoty ji rozrušoval, ale současně posiloval její odhodlání. Faust byl záhadou, která jí nedala spát.
Její oči bloudily po krajině, po kopcích, které se táhly před nimi, a po vlcích, kteří se shromažďovali na blízkém území. Pachy se jí mísily v čumáku, naplňovaly její smysly až po okraj, ale žádný z nich nebyl známý. Cizí pachy, cizí vlci. Bylo to jako stát na pokraji jiného světa, světa, který ji lákal, ale zároveň odrazoval svou nevyzpytatelností.
Když Faust náhle změnil směr a zamířil k lesu, který se rýsoval na obzoru, Odeliah chvíli zaváhala. Přesto ho následovala, její kroky byly lehké, téměř neslyšné, jak se pomalu blížila k něčemu, co tušila, že bude dalším zkouškou na její cestě.
Les před ní vypadal temně, stíny stromů se táhly jako dlouhé prsty, které se natahovaly po světle. Připomínal jí lesy jejího dětství, kde se kdysi učila, co znamená boj o přežití. Cítila, jak se jí napjaly svaly, připravené na jakoukoli situaci. Ale teď, uprostřed toho všeho, nebyla jen bojovnicí. Byla cizinkou v cizí zemi, která se musela spoléhat na vlastní intuici, na vlastní smysly, které ji zatím nikdy nezradily.
Pomalu se vydala za Faustem, její mysl byla zaměřená na každý jeho krok, na každé jeho slovo, které by mohlo odhalit jeho skutečné úmysly. Ale její srdce, přestože bilo o závod, bylo připravené čelit tomu, co přijde. Ať už ji čeká v lesích jakýkoli osud, Odeliah věděla, že musí být silná, musí zůstat věrná sama sobě.
S pohledem upřeným vpřed, na temné lesy, se Odeliah nechala vést, ale její duše zůstala svobodná. Věděla, že ať už ji Faust zavede kamkoli, její cesta ještě zdaleka nekončí.

→ Les u Mostu

Odeliah stála na místě, její oči upřené na vlka před ní, zatímco jeho slova se jí pomalu vpíjela do mysli. 'Cizinka.' Slovo znělo zvláštně, mělo hořkosladkou příchuť, kterou neznala. Jaký význam pro něj to slovo mělo? Sledovala ho, jak přemítá, jak se jeho oči na chvíli zahleděly do dáli, a pak zpět na ni. Když zvedl hlavu a nabídl jí doprovod k vodě, v jeho hlase zazněla podivná směsice zvědavosti a jistoty, která ji na okamžik zneklidnila. Nebylo to jen slibné, bylo to téměř výzva.
Jeho zmínka o Chaosu ji však přiměla lehce zvednout obočí. "Chaos? Zní to spíš jako nějaký kult, když o tom mluvíš takhle" ušklíbla se, a řekla si spíš jen pro sebe zatímco sledovala, jak se vlk narovnal a připravil k odchodu. Slovo samo o sobě ji pálilo na jazyku. Nebyla si jistá, jestli je to pro ni lákavé nebo děsivé, ale něco v ní se pohnulo, jakoby dotykem neviditelné ruky - tlapky. Možná to byla právě ta nejistota, co ji přimělo se vydat na cestu. Chtěla pochopit, proč to slovo používal s takovou samozřejmostí, a zjistit víc, přece jen by se jí to možná někdy mohlo hodit.
Když se vlk obrátil a začal se prodírat vysokou trávou, Odeliah jej následovala. Jeho pohyby byly jisté, krok za krokem si klestil cestu, a přestože v jeho chování stále přetrvávala určitá opatrnost, byl to on, kdo jí teď ukázal svou slabinu. Jeho hřbet, odhalený před jejími zraky, byl gestem důvěry, které ji překvapilo. Měla by tu důvěru oplatit? Byla vcelku v šoku. Ještě před chvílí narušoval její osobní prostor, popichoval ji, a teď se k ní otáčí zády. Nechápala to.
Odeliah ztišila své kroky, když se k němu přiblížila. Její mysl však zůstala bdělá, vnímala každý závan větru, každý stín, který padal přes jejich cestu. Myšlenky jí bloudily, zatímco hleděla na vlka před sebou. Proč jí ukázal své zranitelné místo? Byl to záměr nebo pouhá neopatrnost? A co vlastně čekal, že uvidí, když dorazí k těmto vodním tokům, které popsal s náznakem tajemství? V jeho hlase slyšela víc než jen nabídku. Slyšela záblesk něčeho, co jí připomínalo její vlastní touhu po objevování, po pochopení.
Ale pak, jako tichý šepot, se jí vkradla do mysli jiná myšlenka. Co když je to všechno jen iluze? Co když je tenhle vlk nebezpečnější, než si dokáže představit? Past? Léčka? Nemohla si být jistá, ale přesto ji něco nutilo pokračovat. Možná to byla zvědavost, možná něco hlubšího. Ale jedno věděla jistě, nemohla se jen tak otočit zády. A tak, s očima stále upřenýma na jeho hřbet, pokračovala v chůzi, připravená čelit čemukoli, co by se na této cestě mohlo objevit.

→ Tajné ostrovy

Odeliah sledovala, jak se výraz vlka mění. Pomalu ale jistě. No snad to nebyla past. Jeho napjaté tělo se začalo uvolňovat, a ona v jeho očích zahlédla něco, co tam předtím nebylo – snad náznak pochopení, nebo dokonce zvědavosti. Když k ní promluvil, jeho hlas už nezněl tak ostře, jako předtím.
Odeliah zůstala chvíli mlčky stát, zvažujíc jeho slova. Přestože se v jeho tónu neobjevil žádný záměr ji oklamat nebo jí ublížit, její instinkty zůstávaly ve střehu. Byla zvyklá spoléhat se jen na sebe, a myšlenka na to, že by se měla vydat neznámou cestou s vlkem, kterého sotva znala, ji naplňovala neklidem. Bylo moudré se s ním vydat dál? Sama si nedokázala odpovědět. Ale co jí zbývalo? Když se zde sama ani nevyznala a nevěděla co se sebou.
„Možná jsi všímavější, než vypadáš,“ odpověděla nakonec s náznakem úsměvu v hlase, ale její oči zůstaly opatrné, pozorně sledovaly každou jeho reakci. „Jsem cizinka. Už nějakou dobu toulám světem, a tohle místo je pro mě stejně neznámé, jako já pro tebe.“
Pomalu přistoupila blíž, přesto si udržovala bezpečnou vzdálenost, a v jejím pohledu se objevila stopa vděčnosti za jeho nabídku. „Pokud víš o řece, mohla bych tam najít trochu klidu. A voda by mi přišla vhod.“ Její slova byla upřímná, ale stále obalená ostražitostí, kterou nechtěla ani nemohla zcela opustit.
„Ale nečekej, že ti budu věřit jen tak.“ V jejím hlase znělo varování, neústupnost, která byla pro ni tak typická. „Tahle cesta pro mě možná bude nová, ale já sama nejsem naivní. A přesto... pokud jsi ochotný jít se mnou, nechám se vést.“ Olízla si čumáček a tiše vyčkávala na jeho odpověď.

Odeliah zůstala nehybně stát, když se vlk přiblížil, jeho oči ji propalovaly pohledem, který nesl stopy zvířecí dravosti. Srdce jí bušilo jako o závod, ale navenek zůstávala klidná, její tělo bylo napnuté jako struna, připravené na cokoli. Když se přiblížil natolik, že ucítila jeho dech na své srsti, náhle se po něm rychle ohnala.
Nebyla to bezmyšlenkovitá reakce – Odeliah si potřebovala vybojovat svůj prostor. Varovně zavrčela, hlubokým a výhružným tónem, který měl vlkovi dát najevo, že s ní nebude jen tak manipulovat. Jeho pohled se nezměnil, ale ona věděla, že její náhlý pohyb nezůstal bez odezvy. Vzduch byl těžký, plný dusna a nevyřčených slov, a Odeliah, navzdory své vnější ostražitosti, nemohla ignorovat pach kovu a krve, který se kolem něj stále ještě trochu vznášel.
„Nejsem místní. Nevyznám se v těchto krajinách a tak nemám zrovna na výběr,“ pronesla nakonec s ledovým klidem, její hlas byl pevný, bez sebemenšího náznaku slabosti. Snažila se mu dát najevo, že jí nezáleží na jeho výhružném postoji, že jeho snaha ji zastrašit bude marná. Nehodlala se poddat strachu, který cítila v hloubi duše.
Couvla o pár kroků dozadu, její pohyb byl pomalý a kontrolovaný. Potřebovala si vytvořit větší vzdálenost mezi nimi, vymezit si prostor, ve kterém by mohla volně dýchat. A pak, s úšklebkem na rtech, řekla: „Bát se takového roztomilého vlčka jako jsi ty? Ach, prosím tě.“ Její hlas byl lehce posměšný, chtěla ho vyvést z míry, ukázat mu, že se jeho drsného výrazu nebojí.
„Žádný váš chaos mě nezajímá,“ pokračovala. „Ocitla jsem se zde náhodou a nemám za lubem nic špatného, pokud mě k tomu nedonutíš, tak bych poprosila trochu respektu.“ Její oči zůstaly pevně upřené na jeho tvář, ve snaze odhadnout, jak zareaguje. V každém slově cítila svůj vzdor, svou snahu postavit se za sebe, i když věděla, že situace může být nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Tiše zůstala na místě, a snažila se ho prohlédnout skrz na skrz. Uvědomovala si, že si pravděpodobně hraje s ohněm, ale nemohla jinak.

Odeliah cukla hlavou. Jeden by řekl že to vypadalo to dokonce až jakoby se neznámého hlasu lekla. Cosi narušilo ten dokonalý soulad mezi ní a přírodou. Její zasnění. Pomalu otevřela oči a její pohled padl na statného vlka, který stál na okraji planiny, částečně skrytý mezi vysokými stébly trávy. Jeho srst měla zvláštní odstín bílé a zrzavé, který se v odpoledním slunci třpytil jako zlaté plameny.
Vlk na ni upíral své pronikavé oči, ve kterých se mísilo něco mezi zvědavostí a podezřením. Na tváři se mu rýsovala křivá grimasa, která mohla být varováním stejně jako prostou otázkou. Jeho postoj byl pevný, vyzařoval z něj autoritu a odhodlání, jaké měla možnost spatřit jen u těch nejsilnějších jedinců.
Odeliah na okamžik strnula, její srdce začalo bít rychleji. Ucítila, jak se jí napjala svalovina pod srstí, připravena na jakýkoli nečekaný pohyb. Přece jen, stále moc netušila kde ani proč se zde nachází. Přesto se v ní objevilo něco jiného než jen prostý strach. Ten vlk ji fascinoval svou silou a jeho přítomnost v ní vzbuzovala směsici úcty a odvahy. Nebyla si jistá, jak na něj reagovat, ale instinkt jí velel zachovat klid. Pomalu zvedla hlavu ještě víc směrem k němu, aby si ho mohla ještě o něco lépe prohlédnout. Její oči zůstaly upřené na něm, hledajíc v jeho výrazu jakýkoli náznak toho, co může následovat. "Nemám v úmyslu tě ohrozit," Pronesla tiše a chvilku ztichla úplně. Tento vlk si držel vážnou tvář. Byl naprosto jiný, od toho kterého potkala před chvíli, nedaleko, v lesíku plném sladkých plodů. Rychle si ale uvědomila, že by měla zůstat klidná. Nebo aspoň klidně vypadat. Pousmála se, a už pronesla o něco jistěji. "Tahle planina mě přitáhla svou krásou... chtěla jsem jen na chvíli spočinout." V rychlosti se zamyslela. Proč se tady vlastně zpovídá neznámému vlku? Sice nevypadá na první pohled příliš přívětivě, ale přece to nemůže být tak strašné.
Její hlas byl teď klidnější, jako by se jí podařilo nalézt rovnováhu mezi obavami a odvahou. Cítila, jak se její dech postupně zpomaluje a uklidňuje, zatímco čekala na jeho reakci. V té chvíli si uvědomila, že bez ohledu na to, co přijde, musí být věrná sobě. Nezáleželo na tom, jak moc byl ten vlk statný a silný, nezáleželo na jeho drsné grimase – Odeliah byla připravena čelit tomu, co jí osud přinese.

Slunce bylo vysoko na obloze, jeho paprsky prosvěcovaly mezi větvemi stromů, které lemovaly okraj lesa. Odeliah cítila, jak jí tlapky unaveně spočívají na měkké lesní půdě, zatímco se prodírala houštím a pátrala po cestě ven z hustého porostu. Dusno bylo téměř nesnesitelné; teplota se pohybovala kolem osmadvaceti stupňů a vzduch byl těžký a vlhký, jako by se s každým nádechem propadala hlouběji do teplého objetí lesa.
Náhle les zřídnul a před ní se otevřel pohled, který jí na okamžik zastavil dech. "Páni..!" Vychrlila fascinovaně. Vyšla z lesa a ocitla se na rozlehlé planině, která se rozprostírala před ní jako nekonečné moře lučního kvítí. Jemné květy v různých odstínech fialové, žluté a bílé se skláněly pod lehkým vánkem, který přinášel svěží vůni trávy a nektaru. Bylo to, jako by se náhle ocitla v jiném světě, plném klidu a tichého štěstí.
Odeliah udělala pár kroků vpřed a nechala se unášet tímto novým prostředím. Cítila, jak se její unavené tělo uvolňuje, když její tlapky našly oporu na měkké půdě poseté květy. Každý krok v ní vyvolával pocit lehkosti, jako by z ní spadla veškerá tíha, kterou na sobě nesla. Zastavila se a zhluboka se nadechla, naplnila své plíce svěžím vzduchem, který byl prosycen vůní léta.
Zvedla hlavu k obloze a nechala se unášet tou chvílí. Byla tady sama, obklopena přírodou, která jí nabízela svou náruč. Cítila, jak jí po těle stéká jemný pot, ale v tento moment to bylo to poslední, co by ji mohlo zajímat. Zavřela oči a nechala se pohltit tímto okamžikem – tichým, poklidným odpolednem na neznámé planině plné příjemných pachů.