Příspěvky uživatele

→ Luka

Zamrskala ocasem po trávě. Pečlivě studovala každý jeho pohyb. Ušklíbla se, když viděla, že se zase trochu zlobí. Opět se ale po chvilce uvolnila. Tak nějak cítila, že teď potřebuje spíš pochopení, a její klasické narážky nejsou úplně na místě. I když ji to trochu mrzelo. "Prosímtě, tebe toho ještě čeká." zamrmlala trochu odtažitě. Vlček ji přišel trochu naivní, po tom co jí všechno tohle odvykládal. Vůbec mu to ale nevyčítala. "Času máš dost. A už jen to že nějaké plány a cíle máš, potvrzuje to že jsi na správné cestě" zasmála se, přišlo jí velmi vtipné,jak si byl vším tak nějak nejistý , i když na něj byl celkem roztomilý pohled. Takové malé tintítko, i když vlastně nebyl až tak malý, ona to tak viděla. "A přestaň mi vykat, snad nejsem tak stará" Zvýšila trochu tón a už poněkolikáté protočila oči. "Nápodobně, nevidíme se naposled" Pousmála se když pohodil hlavou dolů, připomínajíc jakousi poklonu. Pomaličku vstala, ještě jednou ho propíchla jejíma výrazně zelenýma očima. Chvilku na něj ještě takhle zírala, jakoby se mu tím pohledem snažila něco říct. Otočila se na podpatku a zmizela mezi stromy a keříky které je obklopovali.

Vlčice se zasmála a protočila oči nad jeho reakcí. "Ale notak, klid, nevztekej se, vlčátko" opět si do něj lehce rýpla. Ohromně se bavila tím, jak podrážděný byl už jen kvůli takové malé poznámce. Aspoň pro ni malé. Vlastně to chápala, mladý vlk, netušící kde se nachází, a pokud si nevymýšlí, právě mu někdo asi zemřel. Sama si toho zažila dost a tak z jeho rozčilení byla i tak lehce nešťastná. Přesto si ale neodpustila si do něj rýpnout. To by prostě nebyla ona. Zamrskala ouškama a hleděla na něj dál. "Určitě to má nějaký důvod. Obecně, řekla bych že všechno má důvod, vše je k něčemu špatné, ale i dobré." Promluvila klidně a střetla se s ním očima. Stále ji nemohly opustit myšlenky na jeho historku o pohřbu.
Vlčice ho chvíli pozorovala, sledovala, jak se v jeho očích odehrává vnitřní boj. Bylo to zvláštní, jak ji ten mladý vlk zaujal. Přestože si do něj neustále rýpala, cítila k němu jakousi sympatii, snad proto, že jí připomínal ji samotnou v mladších letech. Ten vzdor, touha po boji, hledání smyslu – to všechno zažila i ona.
"Víš, drobku," začala opatrně, "někdy ztráty, které zažijeme, otevřou dveře k něčemu novému. Neříkám, že to není těžké, ale možná, že to, co teď cítíš, ti jednou pomůže vidět svět z jiné perspektivy." Ztežka se nadechla a v klidu ho sledovala.

Odeliah na něj upřeně hleděla, jakoby se snažila proniknout jeho nitrem, odhalit každý záhyb jeho duše, kterou si tak zoufale přála pochopit. Její oči byly jako dvě tiché hlubiny, které neprozrazovaly, co se v nich ukrývá, jen se v nich zrcadlil jemný odlesk slunce ztrácejícího se za vysokými stromy. "Pohřeb? Sám? Někdo tě honil? Co sis dal, Proboha?" Vychrlila zmateně, ale pousmála se nad tím, až jí to přišlo totiž trochu vtipné, a trochu jako by si vlk sedící před ní vymýšlel.
Zhluboka se nadechla a otočila hlavu k straně, aby si od něj na okamžik odpočinula, a přitom si s tichým vděkem uvědomovala, jak nádherné je místo, kde právě stáli. Vůně borovicového lesa se mísila se sladkou vůní rozkvetlých květin, kterou vánek jemně přinášel k jejím nozdrám. "Mé jméno je Odeliah" povzdechla. Poslední dobou na své činy spíš nebyla hrdá a tak se v ní něco trochu bilo, a bylo jí vcelku nepříjemné se ještě někomu představovat. Olízla si čumák a pokračovala. "Inu, cestovala jsem dlouho, bez jídla a pití, poslední co si pamatuji bylo jak jsem omdlela... Nemám ponětí, co se stalo mezitím, možná jsem sem došla i sama, to ti vážně nedokážu vysvětlit, a možná to sama radši ani vědět nechci."
Na krátký okamžik zavřela oči a nechala své myšlenky volně plynout, v tichém souznění s okolní krásou. Cítila se jako součást něčeho většího, něčeho, co nemůže být vyjádřeno slovy, jen prožito v mlčenlivém obdivu. Až takhle magické místo to pro ni bylo. I přes to že právě seděla s neznámým vlkem, kterým si nebyla vůbec jistá, přesto zde byly pomyslné sady plné štavnatých chutných plodů, stín, příjemné pachy, a celkové pohodlí.

Vlčice protočila oči, co to má znamenat? Opět vstala a začala pomaličku, vlastně jen tak z nudy, přešlapovat kolem. Za chvíli jí ale i to přestalo bavit. Sedla si zpátky, párkrát mrskla ocasem o zem a zamyslela se. "Tak to jsme mysleli stejně..." znova si sjela vlka před ní od hlavy až k patě. Možná by pro ni mohl být užitečný? Přece jen, sama byla ztracena. I přes její zkušenosti, výpravy z minulosti a mnoho dalšího, si byla jednoduše nejistá. Nejistá sama sebou, nejistá novou oblastí, a celkově vším, co se na ni teď navalilo. Sice chvíli seděla tiše, a bylo vidět, že nad něčím hodně přemýšlí, ale nedovolila by si - nebo se aspoň minimálně snažila tuhle nejistotu skrýt.
"Jak se jmenuješ?" Povzdechla si po chvilce, a pokračovala. "No... Já dost cestuji, nemám stálý domov a pořád jsem víceméně někde pryč. Ale naposled se mi to nějak vymklo z rukou a já se vzbudila zde. I když, musím přiznat, že to tu není tak špatné." Lehce se pousmála nad pohledem na čerstvé plody, třpytící se nad jejich hlavami. Byly to plody, jaké ještě nikdy neviděla, zářily v paprscích slunce jako malé drahokamy, svým leskem připomínaly rubíny a safíry.
Odeliah zatřásla hlavou, a pokusila se opět soustředit. Nasadila zpátky svůj vypočítaný úšklebek, a pokračovala ve svém proslovu. "Co tady dělá takový mladý vlček jako ty, úplně sám?" lehce se zasmála a stále ho bedlivě sledovala.

Opatrně udělala několik kroků vpřed, snažíc se nevydat žádný zvuk. Její oči byly upřené na neznámého vlka, který stále ležel pod již zmíněným Ořešákem. Přibližovala se pomalu a v podstatě na vlka číhala, aby byla schopná po něm vyběhnout, pokud by nebyl zrovna nejvíc přátelský. "Kdo jsi?" zamrmlala si pod vousy, i když věděla, že odpověď pravděpodobně nedostane. Její tlapky našlapovaly měkce na zem pokrytou spadaným listím a trávou. Odeliah pocítila, jak jí srdce bije rychleji, ale zároveň se v ní rozhostil podivný pocit klidu. Když už byla dostatečně blízko aby na vlka viděla, posadila se na trávu pod velkou jabloň, a tiše hleděla po vlčkovi. Vypadal mladě, ale jeho srst vypadala dost neudržovaně. Hned z té myšlenky se Odeliah udělalo poněkud špatně. V rychlosti si prohlédla své tlapičky a ocásek, jestli vypadají přijatelně a nejsou náhodou špinavé, zacuchané."Copak ? Ty neumíš mluvit?" Odeliah se škodolibě zašklebila.

//příchod; //mimo Mois Gris; //minulost
Odeliah putovala lesy sama, v tichu, které bylo narušováno jen šelestem listí a zpěvem ptáků. Každý krok ji vedl hlouběji do neznámých končin, kde se mísila vůně borovic, mechu a květin. Její cesta byla dlouhá a klikatá, plná nečekaných objevů a tajemství. Les byl pro ni útočištěm, ale i zkouškou. Pokaždé, když našlapovala na měkký koberec z jehličí, cítila, jak se pod ní půda mírně propadá, jako by ji les vítal a přijímal do svého náručí. Ne vždy její výpravy ale byly tak růžové. Odeliah si tiše zafňukala."Kdy už konečně najdu nějakou vodu?" pronesla zoufale do prázdna. Bylo to už několik dní, co naposled spatřila nějakou tůňku či jezírko. Sužovalo ji velké sucho v tlamě, únava a slábnoucí naděje. Její kroky se zpomalovaly, každý pohyb byl náročnější než ten předchozí. V hustém podrostu cítila, jak jí svaly těžknou, a každé nadechnutí bylo obtížnější. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho paprsky se nemilosrdně prodíraly skrz koruny stromů, ozařující její cestu. Vzduch byl dusný, nasycený vlhkostí, která ji tížila jako neviditelný plášť. Každé nadechnutí ji pálilo v hrdle, a přesto se nevzdávala, stále pokračovala vyšlapanou lesní cestičkou dál. Jednoho odpoledne, když slunce pálilo nejvíc a les se zdál být nehybný, Odeliah zaslechla vzdálený zvuk šplouchající vody. Její srdce poskočilo nadějí a nabralo nový rytmus. S posledními zbytky sil se vydala směrem k zvuku, který se ozýval jako sladký slib úlevy. Každý krok byl boj, ale zvuk vody ji táhl vpřed jako magnet. Po několika minutách, které se zdály být věčností, se před ní otevřela malá mýtina. Uprostřed mýtiny se třpytil malý potok, jehož voda proudila klidně a jasně. Odeliah cítila, jak jí oči zvlhly úlevou a vděčností. Pomalu se přiblížila k vodě, opatrně našlapovala, jako by se bála, že to vše je jen sen, který by se mohl rozplynout. Když se konečně sklonila k potoku, pocítila první dotyk chladivé vody na svém jazyku. Hltala vodu s takovou vděčností, že každý doušek byl jako balzám na její vyprahlé hrdlo. Srdce jí bilo rychleji, cítila, jak se jí vrací síla. Ale i když pila, uvědomovala si, jak ji tělo zrazuje. Vyčerpání a dusno si vybraly svou daň. Najednou ji zaplavila vlna nevolnosti a svět kolem ní se začal rozmazávat. Pokusila se udělat krok zpět, ale nohy ji neposlechly. Mýtina kolem ní se točila, a ona se začala ztrácet...

Odeliah se probudila v odpoledním žáru, když slunce stálo vysoko na obloze a jeho paprsky neúprosně hřály její srst. Chvilku jěstě mžourala a snažila se relaxovat, vzhledem k tomu že byla stále v celku vyčerpaná. Jakmile se ale trochu víc probrala, zděsila se."Co-cože?" Zakňourala. Už dávno nebyla na mýtině s potůčkem a vůní po mechu. Místo toho teď cítila sladkou vůni plodů místních stromů. Zatřásla hlavou a začala studovat místo, na kterém se objevila. Ten pohled se jí docela líbil, bylo tam krásně, ale stejně byla pořád vyděšená a tak nějak nechápala co se to právě stalo. Po chvilce zaznamenala i jiného vlka, rozvalujícího se nedaleko od ní, za pár keři. Zježila se jí srst na zádech, částečně ze strachu a částečně také ze vzrušení, zjistit kde to vlastně je.