Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Odeliah zůstala nehybně stát, když se vlk přiblížil, jeho oči ji propalovaly pohledem, který nesl stopy zvířecí dravosti. Srdce jí bušilo jako o závod, ale navenek zůstávala klidná, její tělo bylo napnuté jako struna, připravené na cokoli. Když se přiblížil natolik, že ucítila jeho dech na své srsti, náhle se po něm rychle ohnala.
Nebyla to bezmyšlenkovitá reakce – Odeliah si potřebovala vybojovat svůj prostor. Varovně zavrčela, hlubokým a výhružným tónem, který měl vlkovi dát najevo, že s ní nebude jen tak manipulovat. Jeho pohled se nezměnil, ale ona věděla, že její náhlý pohyb nezůstal bez odezvy. Vzduch byl těžký, plný dusna a nevyřčených slov, a Odeliah, navzdory své vnější ostražitosti, nemohla ignorovat pach kovu a krve, který se kolem něj stále ještě trochu vznášel.
„Nejsem místní. Nevyznám se v těchto krajinách a tak nemám zrovna na výběr,“ pronesla nakonec s ledovým klidem, její hlas byl pevný, bez sebemenšího náznaku slabosti. Snažila se mu dát najevo, že jí nezáleží na jeho výhružném postoji, že jeho snaha ji zastrašit bude marná. Nehodlala se poddat strachu, který cítila v hloubi duše.
Couvla o pár kroků dozadu, její pohyb byl pomalý a kontrolovaný. Potřebovala si vytvořit větší vzdálenost mezi nimi, vymezit si prostor, ve kterém by mohla volně dýchat. A pak, s úšklebkem na rtech, řekla: „Bát se takového roztomilého vlčka jako jsi ty? Ach, prosím tě.“ Její hlas byl lehce posměšný, chtěla ho vyvést z míry, ukázat mu, že se jeho drsného výrazu nebojí.
„Žádný váš chaos mě nezajímá,“ pokračovala. „Ocitla jsem se zde náhodou a nemám za lubem nic špatného, pokud mě k tomu nedonutíš, tak bych poprosila trochu respektu.“ Její oči zůstaly pevně upřené na jeho tvář, ve snaze odhadnout, jak zareaguje. V každém slově cítila svůj vzdor, svou snahu postavit se za sebe, i když věděla, že situace může být nebezpečnější, než se na první pohled zdá. Tiše zůstala na místě, a snažila se ho prohlédnout skrz na skrz. Uvědomovala si, že si pravděpodobně hraje s ohněm, ale nemohla jinak.

Odeliah cukla hlavou. Jeden by řekl že to vypadalo to dokonce až jakoby se neznámého hlasu lekla. Cosi narušilo ten dokonalý soulad mezi ní a přírodou. Její zasnění. Pomalu otevřela oči a její pohled padl na statného vlka, který stál na okraji planiny, částečně skrytý mezi vysokými stébly trávy. Jeho srst měla zvláštní odstín bílé a zrzavé, který se v odpoledním slunci třpytil jako zlaté plameny.
Vlk na ni upíral své pronikavé oči, ve kterých se mísilo něco mezi zvědavostí a podezřením. Na tváři se mu rýsovala křivá grimasa, která mohla být varováním stejně jako prostou otázkou. Jeho postoj byl pevný, vyzařoval z něj autoritu a odhodlání, jaké měla možnost spatřit jen u těch nejsilnějších jedinců.
Odeliah na okamžik strnula, její srdce začalo bít rychleji. Ucítila, jak se jí napjala svalovina pod srstí, připravena na jakýkoli nečekaný pohyb. Přece jen, stále moc netušila kde ani proč se zde nachází. Přesto se v ní objevilo něco jiného než jen prostý strach. Ten vlk ji fascinoval svou silou a jeho přítomnost v ní vzbuzovala směsici úcty a odvahy. Nebyla si jistá, jak na něj reagovat, ale instinkt jí velel zachovat klid. Pomalu zvedla hlavu ještě víc směrem k němu, aby si ho mohla ještě o něco lépe prohlédnout. Její oči zůstaly upřené na něm, hledajíc v jeho výrazu jakýkoli náznak toho, co může následovat. "Nemám v úmyslu tě ohrozit," Pronesla tiše a chvilku ztichla úplně. Tento vlk si držel vážnou tvář. Byl naprosto jiný, od toho kterého potkala před chvíli, nedaleko, v lesíku plném sladkých plodů. Rychle si ale uvědomila, že by měla zůstat klidná. Nebo aspoň klidně vypadat. Pousmála se, a už pronesla o něco jistěji. "Tahle planina mě přitáhla svou krásou... chtěla jsem jen na chvíli spočinout." V rychlosti se zamyslela. Proč se tady vlastně zpovídá neznámému vlku? Sice nevypadá na první pohled příliš přívětivě, ale přece to nemůže být tak strašné.
Její hlas byl teď klidnější, jako by se jí podařilo nalézt rovnováhu mezi obavami a odvahou. Cítila, jak se její dech postupně zpomaluje a uklidňuje, zatímco čekala na jeho reakci. V té chvíli si uvědomila, že bez ohledu na to, co přijde, musí být věrná sobě. Nezáleželo na tom, jak moc byl ten vlk statný a silný, nezáleželo na jeho drsné grimase – Odeliah byla připravena čelit tomu, co jí osud přinese.

Slunce bylo vysoko na obloze, jeho paprsky prosvěcovaly mezi větvemi stromů, které lemovaly okraj lesa. Odeliah cítila, jak jí tlapky unaveně spočívají na měkké lesní půdě, zatímco se prodírala houštím a pátrala po cestě ven z hustého porostu. Dusno bylo téměř nesnesitelné; teplota se pohybovala kolem osmadvaceti stupňů a vzduch byl těžký a vlhký, jako by se s každým nádechem propadala hlouběji do teplého objetí lesa.
Náhle les zřídnul a před ní se otevřel pohled, který jí na okamžik zastavil dech. "Páni..!" Vychrlila fascinovaně. Vyšla z lesa a ocitla se na rozlehlé planině, která se rozprostírala před ní jako nekonečné moře lučního kvítí. Jemné květy v různých odstínech fialové, žluté a bílé se skláněly pod lehkým vánkem, který přinášel svěží vůni trávy a nektaru. Bylo to, jako by se náhle ocitla v jiném světě, plném klidu a tichého štěstí.
Odeliah udělala pár kroků vpřed a nechala se unášet tímto novým prostředím. Cítila, jak se její unavené tělo uvolňuje, když její tlapky našly oporu na měkké půdě poseté květy. Každý krok v ní vyvolával pocit lehkosti, jako by z ní spadla veškerá tíha, kterou na sobě nesla. Zastavila se a zhluboka se nadechla, naplnila své plíce svěžím vzduchem, který byl prosycen vůní léta.
Zvedla hlavu k obloze a nechala se unášet tou chvílí. Byla tady sama, obklopena přírodou, která jí nabízela svou náruč. Cítila, jak jí po těle stéká jemný pot, ale v tento moment to bylo to poslední, co by ji mohlo zajímat. Zavřela oči a nechala se pohltit tímto okamžikem – tichým, poklidným odpolednem na neznámé planině plné příjemných pachů.

→ Luka

Zamrskala ocasem po trávě. Pečlivě studovala každý jeho pohyb. Ušklíbla se, když viděla, že se zase trochu zlobí. Opět se ale po chvilce uvolnila. Tak nějak cítila, že teď potřebuje spíš pochopení, a její klasické narážky nejsou úplně na místě. I když ji to trochu mrzelo. "Prosímtě, tebe toho ještě čeká." zamrmlala trochu odtažitě. Vlček ji přišel trochu naivní, po tom co jí všechno tohle odvykládal. Vůbec mu to ale nevyčítala. "Času máš dost. A už jen to že nějaké plány a cíle máš, potvrzuje to že jsi na správné cestě" zasmála se, přišlo jí velmi vtipné,jak si byl vším tak nějak nejistý , i když na něj byl celkem roztomilý pohled. Takové malé tintítko, i když vlastně nebyl až tak malý, ona to tak viděla. "A přestaň mi vykat, snad nejsem tak stará" Zvýšila trochu tón a už poněkolikáté protočila oči. "Nápodobně, nevidíme se naposled" Pousmála se když pohodil hlavou dolů, připomínajíc jakousi poklonu. Pomaličku vstala, ještě jednou ho propíchla jejíma výrazně zelenýma očima. Chvilku na něj ještě takhle zírala, jakoby se mu tím pohledem snažila něco říct. Otočila se na podpatku a zmizela mezi stromy a keříky které je obklopovali.

Vlčice se zasmála a protočila oči nad jeho reakcí. "Ale notak, klid, nevztekej se, vlčátko" opět si do něj lehce rýpla. Ohromně se bavila tím, jak podrážděný byl už jen kvůli takové malé poznámce. Aspoň pro ni malé. Vlastně to chápala, mladý vlk, netušící kde se nachází, a pokud si nevymýšlí, právě mu někdo asi zemřel. Sama si toho zažila dost a tak z jeho rozčilení byla i tak lehce nešťastná. Přesto si ale neodpustila si do něj rýpnout. To by prostě nebyla ona. Zamrskala ouškama a hleděla na něj dál. "Určitě to má nějaký důvod. Obecně, řekla bych že všechno má důvod, vše je k něčemu špatné, ale i dobré." Promluvila klidně a střetla se s ním očima. Stále ji nemohly opustit myšlenky na jeho historku o pohřbu.
Vlčice ho chvíli pozorovala, sledovala, jak se v jeho očích odehrává vnitřní boj. Bylo to zvláštní, jak ji ten mladý vlk zaujal. Přestože si do něj neustále rýpala, cítila k němu jakousi sympatii, snad proto, že jí připomínal ji samotnou v mladších letech. Ten vzdor, touha po boji, hledání smyslu – to všechno zažila i ona.
"Víš, drobku," začala opatrně, "někdy ztráty, které zažijeme, otevřou dveře k něčemu novému. Neříkám, že to není těžké, ale možná, že to, co teď cítíš, ti jednou pomůže vidět svět z jiné perspektivy." Ztežka se nadechla a v klidu ho sledovala.

Odeliah na něj upřeně hleděla, jakoby se snažila proniknout jeho nitrem, odhalit každý záhyb jeho duše, kterou si tak zoufale přála pochopit. Její oči byly jako dvě tiché hlubiny, které neprozrazovaly, co se v nich ukrývá, jen se v nich zrcadlil jemný odlesk slunce ztrácejícího se za vysokými stromy. "Pohřeb? Sám? Někdo tě honil? Co sis dal, Proboha?" Vychrlila zmateně, ale pousmála se nad tím, až jí to přišlo totiž trochu vtipné, a trochu jako by si vlk sedící před ní vymýšlel.
Zhluboka se nadechla a otočila hlavu k straně, aby si od něj na okamžik odpočinula, a přitom si s tichým vděkem uvědomovala, jak nádherné je místo, kde právě stáli. Vůně borovicového lesa se mísila se sladkou vůní rozkvetlých květin, kterou vánek jemně přinášel k jejím nozdrám. "Mé jméno je Odeliah" povzdechla. Poslední dobou na své činy spíš nebyla hrdá a tak se v ní něco trochu bilo, a bylo jí vcelku nepříjemné se ještě někomu představovat. Olízla si čumák a pokračovala. "Inu, cestovala jsem dlouho, bez jídla a pití, poslední co si pamatuji bylo jak jsem omdlela... Nemám ponětí, co se stalo mezitím, možná jsem sem došla i sama, to ti vážně nedokážu vysvětlit, a možná to sama radši ani vědět nechci."
Na krátký okamžik zavřela oči a nechala své myšlenky volně plynout, v tichém souznění s okolní krásou. Cítila se jako součást něčeho většího, něčeho, co nemůže být vyjádřeno slovy, jen prožito v mlčenlivém obdivu. Až takhle magické místo to pro ni bylo. I přes to že právě seděla s neznámým vlkem, kterým si nebyla vůbec jistá, přesto zde byly pomyslné sady plné štavnatých chutných plodů, stín, příjemné pachy, a celkové pohodlí.

Vlčice protočila oči, co to má znamenat? Opět vstala a začala pomaličku, vlastně jen tak z nudy, přešlapovat kolem. Za chvíli jí ale i to přestalo bavit. Sedla si zpátky, párkrát mrskla ocasem o zem a zamyslela se. "Tak to jsme mysleli stejně..." znova si sjela vlka před ní od hlavy až k patě. Možná by pro ni mohl být užitečný? Přece jen, sama byla ztracena. I přes její zkušenosti, výpravy z minulosti a mnoho dalšího, si byla jednoduše nejistá. Nejistá sama sebou, nejistá novou oblastí, a celkově vším, co se na ni teď navalilo. Sice chvíli seděla tiše, a bylo vidět, že nad něčím hodně přemýšlí, ale nedovolila by si - nebo se aspoň minimálně snažila tuhle nejistotu skrýt.
"Jak se jmenuješ?" Povzdechla si po chvilce, a pokračovala. "No... Já dost cestuji, nemám stálý domov a pořád jsem víceméně někde pryč. Ale naposled se mi to nějak vymklo z rukou a já se vzbudila zde. I když, musím přiznat, že to tu není tak špatné." Lehce se pousmála nad pohledem na čerstvé plody, třpytící se nad jejich hlavami. Byly to plody, jaké ještě nikdy neviděla, zářily v paprscích slunce jako malé drahokamy, svým leskem připomínaly rubíny a safíry.
Odeliah zatřásla hlavou, a pokusila se opět soustředit. Nasadila zpátky svůj vypočítaný úšklebek, a pokračovala ve svém proslovu. "Co tady dělá takový mladý vlček jako ty, úplně sám?" lehce se zasmála a stále ho bedlivě sledovala.

Opatrně udělala několik kroků vpřed, snažíc se nevydat žádný zvuk. Její oči byly upřené na neznámého vlka, který stále ležel pod již zmíněným Ořešákem. Přibližovala se pomalu a v podstatě na vlka číhala, aby byla schopná po něm vyběhnout, pokud by nebyl zrovna nejvíc přátelský. "Kdo jsi?" zamrmlala si pod vousy, i když věděla, že odpověď pravděpodobně nedostane. Její tlapky našlapovaly měkce na zem pokrytou spadaným listím a trávou. Odeliah pocítila, jak jí srdce bije rychleji, ale zároveň se v ní rozhostil podivný pocit klidu. Když už byla dostatečně blízko aby na vlka viděla, posadila se na trávu pod velkou jabloň, a tiše hleděla po vlčkovi. Vypadal mladě, ale jeho srst vypadala dost neudržovaně. Hned z té myšlenky se Odeliah udělalo poněkud špatně. V rychlosti si prohlédla své tlapičky a ocásek, jestli vypadají přijatelně a nejsou náhodou špinavé, zacuchané."Copak ? Ty neumíš mluvit?" Odeliah se škodolibě zašklebila.

//příchod; //mimo Mois Gris; //minulost
Odeliah putovala lesy sama, v tichu, které bylo narušováno jen šelestem listí a zpěvem ptáků. Každý krok ji vedl hlouběji do neznámých končin, kde se mísila vůně borovic, mechu a květin. Její cesta byla dlouhá a klikatá, plná nečekaných objevů a tajemství. Les byl pro ni útočištěm, ale i zkouškou. Pokaždé, když našlapovala na měkký koberec z jehličí, cítila, jak se pod ní půda mírně propadá, jako by ji les vítal a přijímal do svého náručí. Ne vždy její výpravy ale byly tak růžové. Odeliah si tiše zafňukala."Kdy už konečně najdu nějakou vodu?" pronesla zoufale do prázdna. Bylo to už několik dní, co naposled spatřila nějakou tůňku či jezírko. Sužovalo ji velké sucho v tlamě, únava a slábnoucí naděje. Její kroky se zpomalovaly, každý pohyb byl náročnější než ten předchozí. V hustém podrostu cítila, jak jí svaly těžknou, a každé nadechnutí bylo obtížnější. Slunce stálo vysoko na obloze a jeho paprsky se nemilosrdně prodíraly skrz koruny stromů, ozařující její cestu. Vzduch byl dusný, nasycený vlhkostí, která ji tížila jako neviditelný plášť. Každé nadechnutí ji pálilo v hrdle, a přesto se nevzdávala, stále pokračovala vyšlapanou lesní cestičkou dál. Jednoho odpoledne, když slunce pálilo nejvíc a les se zdál být nehybný, Odeliah zaslechla vzdálený zvuk šplouchající vody. Její srdce poskočilo nadějí a nabralo nový rytmus. S posledními zbytky sil se vydala směrem k zvuku, který se ozýval jako sladký slib úlevy. Každý krok byl boj, ale zvuk vody ji táhl vpřed jako magnet. Po několika minutách, které se zdály být věčností, se před ní otevřela malá mýtina. Uprostřed mýtiny se třpytil malý potok, jehož voda proudila klidně a jasně. Odeliah cítila, jak jí oči zvlhly úlevou a vděčností. Pomalu se přiblížila k vodě, opatrně našlapovala, jako by se bála, že to vše je jen sen, který by se mohl rozplynout. Když se konečně sklonila k potoku, pocítila první dotyk chladivé vody na svém jazyku. Hltala vodu s takovou vděčností, že každý doušek byl jako balzám na její vyprahlé hrdlo. Srdce jí bilo rychleji, cítila, jak se jí vrací síla. Ale i když pila, uvědomovala si, jak ji tělo zrazuje. Vyčerpání a dusno si vybraly svou daň. Najednou ji zaplavila vlna nevolnosti a svět kolem ní se začal rozmazávat. Pokusila se udělat krok zpět, ale nohy ji neposlechly. Mýtina kolem ní se točila, a ona se začala ztrácet...

Odeliah se probudila v odpoledním žáru, když slunce stálo vysoko na obloze a jeho paprsky neúprosně hřály její srst. Chvilku jěstě mžourala a snažila se relaxovat, vzhledem k tomu že byla stále v celku vyčerpaná. Jakmile se ale trochu víc probrala, zděsila se."Co-cože?" Zakňourala. Už dávno nebyla na mýtině s potůčkem a vůní po mechu. Místo toho teď cítila sladkou vůni plodů místních stromů. Zatřásla hlavou a začala studovat místo, na kterém se objevila. Ten pohled se jí docela líbil, bylo tam krásně, ale stejně byla pořád vyděšená a tak nějak nechápala co se to právě stalo. Po chvilce zaznamenala i jiného vlka, rozvalujícího se nedaleko od ní, za pár keři. Zježila se jí srst na zádech, částečně ze strachu a částečně také ze vzrušení, zjistit kde to vlastně je.