Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Němé údolí přes Ostříž

Šla jsem po boku Ostna a nasávala okolní pachy, zda neucítím kamzíka, na kterého jsme se vydali. Cítila jsem toho hodně. Zajíce, myšky, přicházející jaro a i kamzíky! Zhoupl se mi ocas a zastříhala jsem ušima. „Tímhle směrem jsou,“ prohlásila jsem k černému vlku a přilepila čumáček k zemi a šla po jejich stopě. Docela jsem se do toho dala, až jsem nevnímala nic jiného než pachovou stopu kamzíků a nevšimla si, že jdu pryč od Ostna a ještě podél hor a ne do nich. Nejspíše kamzíci sešli níž na čerstvou zeleň.
Zarazila jsem se až na pláni, kde se mi pachová stopa vytratila. Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. Ostna jsem neviděla a netušila jsem, kde to vlastně jsem. Vážně bych si to tu měla projít, abych se neztrácela a orientovala se tady. Zamručela jsem a do toho se mi ozval žaludek. Opět jsem nasála pachy a v jednom jsem rozpoznala zajíce. „Výborně,“ špitla jsem pro sebe a chvíli čekala na Ostna, jenže ten ne a ne přijít a začínala jsem mít pocit, že se ztratil nebo se prostě otočil a nechal mě to být. Tak či tak jsem už dýl čekat nechtěla a vydala se za zajícem, který mě zavedl do rokle, respektive jeho pach.

Olízla jsem si čenich a ještě jednou nasála okolní pachy, ale tady jsem horské kozy necítila. Nejspíše se držely hlavně v horách, kterých kolem bylo dost, tudíž jsem se neobávala, že bychom žádné nenašli. Na Ostna jsem se jen mírně pousmála a rozhýbala tělo, které by jistě nějaký pohyb už ocenilo. Konečně jsem se cítila zase dobře, energii jsem měla taky. Jen zasytit žaludek a bude to perfektní.
Vzhlédla jsem hlavu k obloze, která se začínala krásně zbarvovat do všech možných barev. „To je krásný,“ vydechla jsem polohlasem a mávla ocasem. Zdálo se, že jaro se pomalu a jistě blížilo. Docela jsem se těšila, chtěla jsem poznat ostrovy i v tomto období. Přeci jen jsem se sem dostala docela v nevhodnou dobu.
Stočila jsem k černému vlkovi hlavu. „Tak pojďme na ně,“ zvesela jsem hlesla a vydala se za ním. Zdálo se, že ví kam vlastně jdeme, což bylo dobře, já bych nevěděla, kam přesně mám jít.

» Furijské hory
EDIT: Rokle přes Ostříž

Mlčky jsem přikývla. Nebylo k tomu moc co dodat. "To máš pravdu," přikývla jsem. Sama jsem toho byla důkazem. Můj život v mé rodné smečce, kde jsem byla bastard, a tak se ke mně chovali a dívali se. Nezabilo mě to, určitě ne, ale rozhodně mě to dost posílilo a za to jsem na konci dne ráda.
Hlad jsme měli oba a já se těšila, až něco sním. Třeba potkáme Segina, kterému jsem zmizela a šla pro něco k jídlu. Dost možná v horách už ani nebude, přeci jen to to už nějaká chvíle. "Jo, koza by byla fajn. Mají chutné maso, alespoň mě chutná," pousmála jsem se a rozhlédla se kolem a přitom nasávala pachy čumáčkem.
Zastříhala jsem ušima a pohlédla na černého vlka. Pousmála jsem se. Líbilo se mi, jak moje jméno bral. "Děkuju. No... dá se to tak říct, ano," zazubila jsem se. Houževnatá jsem byla, byla jsem vlčice ze severu z ne příznivých podmínek smečky. Přikývla jsem a očima pátrala kolem, zda něco neuvidím, přičemž mi čumáček jel jako zběsilý, aby zaznamenal nějaký pach jídla.

Na jeho slova jsem jen mlčky souhlasně přikývla, neměla jsem k tomu co dodat. Chtěla jsem být jen opatrná, neznám tom to pořádně, tak je lepší být opatrná a získávat informace k tom, jak to tu vlastně chodí.
Přikývla jsem. "To máš pravdu. Bohužel někteří asi doslova," zavrtěla jsem hlavou. Věřila jsem, že straší vlci nebo nemocní jedinci potopy nezvládli a voda si je odnesla. Byla jsem ráda, že se nejednalo o mě a stále jsem tu byla. Živá a zdravá. Ač to zdraví nebylo nejlepší, rozhodně jsem se již cítila lépe.
"Uvidíme asi na co narazíme," dodala jsem nakonec. Můžeme chtít něco, ale najdeme něco jiného, jeden nevěděl. "Těší mě Ostne, jsem Přeslička z Kvítkova," představila jsem se na zpět a pousmála jsem se. "No tak asi pojďme na to," řekla jsem rozhodně a nasála okolní pachy, zda necítím něco k snědku.

Vlk si zřejmě na první pohled lasice nevšiml. No nebylo divu, zrovna velká nebyla. "Mazlíček? Mrtvá lasice? To bych ji mohla tak akorát tahat v tlamě," zasmála jsem se. "A myslím, že naše potrava by nám dobrovolně mazlíčka nedělala," dodala jsem a mávla ocasem. Ovšem vlk mluvil tak, jako kdyby to tak mělo být. Divné.
Pokývala jsem hlavou. Byla jsem ráda, že si nemyslel, že jsem nezdvořák, co takhle zírá na cizince. "Jo to máš asi pravdu. Ale přeci jen by mě asi nepřekvapilo, kdyby tady něco chodilo jinak. Každá část světa má asi jinou kulturu," pokročila jsem rameny.
Oči jsem sklopila k lasici. Z té se jeden moc nenažere a ulovit k tomu ještě něco většího nebylo od věci. "Tak jo. Jen nebudu zrovna v té nejlepší formě," upozornila jsem vlka a mávla ocasem. Stále jsem na sobě cítila pozůstatky nemoci, ovšem nedávala jsem to na sobě znát. "Co chceš lovit?" optala jsem se černého.

Úspěšně jsem uhasila svou žízeň a zvedla hlavu. Lasici jsem měla u nohou a mé zraky přešli opět na černého vlka, který můj pohled rozhodně pocítil. Zastříhala jsem ušima a mírně se pousmála. Neměla bych být pro něj žádnou hrozbou a on pro mě snad také ne. Nerada bych přišla o lasici nebo dokonce o život.
Zavrtěla jsem hlavou. "To ne. Omlouvám se, ale přeci jen sis všiml lasice a nerada bych, abys mi ji ukradl," zazubila jsem se na něj a mávla oháňkou. "Normálně na vlky takhle nezírám, ale jsem tu chvíli, neznám místní ostrovany," dovysvětlila jsem. Také jsem byla po nemoci, ale to jsem mu říkat nechtěla, mohl by té slabiny využít a napadnout mě. Na druhou stranu se nezdálo, že by to vážně chtěl udělat. Kdyby chtěl, tak to dávno udělal, ne? Snad jsem se tedy nepletla, to bych nerada. Pak by mě Segin nemusel najít. Ač jsem si popravdě nemyslela, že by mě šel vůbec hledat.

« Ostříž

Na louce jsem nic k snědku nenašla a tlapky mě dovedly zas o kus dál. Tady jsem zachytila pach lasice. Sice to nebylo moc, ale alespoň něco, no ne? Možná by to chtělo dvě, aby se najedl i Segin. Každopádně jsem šla po stopě té první. Nebyla jsem nejzdatnější lovec, ale k zahození jsem také nebyla, ač po tom všem jsem nebyla v nejlepší formě. Přesto se mi po chvíli povedlo lasičku ulovit. Sklouzla jsem po sněhu, chňapla po ni a zvedla se. Na mé vlnité srsti utkvělo mnoho sněhových vloček. Pustila jsem lasičku do sněhu a po pár vločkách vesele chňapla. Zima tady mi připomínala můj domov na severu. Ač jsem na něj neměla jen samé pěkné vzpomínky.
Olízla jsem si čenich a vzala lasičku do tlamy. Chtěla jsem se vrátit, ale byla jsem kousek u jezera. Dostala jsem žízeň a rozhodla se ještě napojit. Ovšem to jsem u jezera viděla černého vlka. Zpozorněla jsem a s odstupem jsem šla ke břehu a začal pít. Stále jsem byla v pozoru, kdyby černý vlk chtěl zaútočit.

« Sněžné Tesáky přes Červenou louku

Vyplivlo mě to kdesi na zasněžené louce. Nechápavě jsem se rozhlížela a mírně se mi dělalo šoufl. Co to sakra bylo? Co to mělo znamenat? Projíždělo mi hlavou a já vůbec neměla tucha, co se to vlastně teď právě stalo. Zavrtěla jsem hlavou a dezorientovaně se rozhlížela. Byla přede mnou vysoká hora, ale rozhodně to nebyly ty hory, ve kterých jsem byla se Seginem.
Rozešla jsem se po louce a snažila se přijít na to, kde to vlastně jsem. Dostala jsem se snad zas do jiné krajiny? Těžko říct. Nehodlala jsem ale tady sedět jako pecka a rozhodla se to tu prozkoumat. Rozešla jsem se po louce a dostala se na jinou. Nepoznávala jsem to tu. Bylo to tu jiné. Zvláštní. Ovšem chtěla jsem se vrátit k lovu, kvůli kterému jsem prvně odešla. Zdálo se že ta divná věc tam pořád byla, tak jsem se nemusela strachovat, že bych se nedostala zpět. Snad.

» Němé údolí

Myslela jsem, jak jsem se prospala a bude to dobré. Jenže na mě něco vlezlo, což mě nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak jsem byla promočená a předtím vyvržená mořem na břeh. Musela jsem tedy usnout brzy zas. Nemoc mě skolila a já prospala snad celý den.
Po několika hodinách, ne-li dnech jsem se probudila a zamrkala kolem sebe. Zazívala jsem a rozlepila oči. Pohlédla jsem vedle, kde nejspíše spal nebo odpočíval Segin. Protáhla jsem se a cítila se opět zas dobře. Výborně. Měla jsem i dost energie.
Jakmile jsem se rozhlédla více, všimla jsem si, že stihl napadnout sníh a začalo mrznout. Pousmála jsem se. Sníh a zima mi byl blízká z mého rodného domova. Mávla jsem ocasem a rozhodla se nám něco ulovit k jídlu. "Půjdu pro nějakého ušáka," broukla jsem k Seginovi a aniž bych čekala na odpověď, vydala jsem se níže.
V dálce jsem zahlédla cosi blyštivého. Zastříhala jsem ušima a opatrně jsem se k tomu vydala. Bylo to zvláštní a neměla jsem tušení, co to vlastně je. Ovšem přiblížila jsem se víc, než jsem asi měla a to cosi mě vcuclo do sebe.

» Ostříží zrak přes Červenou louku

× Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (herní den)*

Nakonec se nám podařilo najít římsu, pod kterou jsme se mohli schovat před deštěm a chvíli si odpočinout a že jsem to potřebovala. Vydechla jsem a schovala se pro ní vedle Segina. Zdálo se, že potopy tu nebyly normální. Přikývla jsem. Snad se tedy tohle už nestane, minimálně v blízké době. Stočila jsem se do klubka vedle šedého a také zívla. Potřebovala jsem se pořádně prospat, ty poslední dny mě vyčerpaly dostatečně. Jakmile nastalo ticho a byl jen slyšet déšť, usnula jsem.
Probudila jsem se po nějaké době a cítila mnohem více energie, ač tedy jsme čekala, že jí bude ještě víc. Zakašlala jsem a zastříhala ušima. Pohlédla jsem na Segina, který byl již vzhůru. "Vypadá to tak. Konečně ostrovy poznám i jinak," pousmála jsem se a mávla ocasem. Déšť ustal, voda opadala a před námi byla krásná duha, která zabarvila celou oblohu. Páni. Bylo to nádherné.
Opět jsem zakašlala. To se mi nelíbilo. Snad z toho nebudu nemocná. Projelo mi hlavou. Ovšem upřímně by mě to ani nepřekvapilo vzhledem k tomu, že jsem se tu ocitla ve vodě a nestihla ani uschnout a začaly potopy.

« tichá zátoka přes mlžnou

Úkryt jsme museli najít co nejdříve. Jednak akorát potřebuji stále pomoc, a to jsem nechtěla a za druhé vody stále přibývalo a to nebylo moc dobré. Zavrtím hlavou a mířím po šťouchnutí za Seginem, který třeba věděl více, kam vlastně jdeme. Alespoň v to jsem moc doufala.
Ovšem to jsme se dostali do zamlžené části, kde nebylo vůbec ale vůbec nic vidět. Odfrkla jsem si a doufala, že se brzy z té mlhy dostaneme pryč. To jsem se sem dostala za opravdu pěkných podmínek, nebo tohle se tu dělo každou chvíli? Doufala jsem že ne, to by se mi tu moc nelíbilo.
Dostali jsme se k horám. Ulevilo se mi a na nic jsem nečekala. Přišlo mi, že s každým krokem hladina stoupá výš a výš a vážně jsem se nechtěla znovu ponořit do vody. To pro poslední dny vážně stačilo. Vycupitala jsem do vyšších míst a pohlédla na Segina. "To se tu děje často? Ty potopy?" zeptala jsem se a očima pátrala po nějaké jeskyni, do které bychom mohli zaplout a přečkat tuhle pohromu.

× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Zamiř do bezpečí 1

Segin ostrovy moc neznal, jak sám řekl. Přikývla jsem. Od něj se tedy moc věcí nedozvím. Znal rostliny. Já moc vlastně ne a jeden by to jistě čekal s tím, jaké mám jméno, ale léčitelství mě nikdo moc nakonec nezaujalo. Kráčela jsem dál a dál šedého poslouchala až...až jsem zahučela do vody. Samozřejmě jsem se pokoušela plavat, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě vlastně nespala od té doby, co jsem se tu ocitla, nebylo divu, že jsem neměla tolik fyzické síly na to, abych se z té vody dostala sama.
Doufala jsem, že mě vlk nenechá na holičkách. Naštěstí nenechal a připravoval se na to, jak mě z vody vytáhne. Jakmile mě vlna donesla k němu, čapl mě za srst na krku. Já se mu snažila pomoci, aby to neoddřel celé sám a už jsem byla zablácená na břehu. Vydechla jsem a chvíli na něj mlčky koukala. "Já... děkuji. Moc se omlouvám, že mě pořád musíš zachraňovat," řekla jsem k šedému vlkovi a už se stavěla na nohy. Potřebovala bych se vážně vyspat. "Vážně by to chtělo najít bezpečný úkryt, jsem zesláblá a pak to dopadá takhle." Rozhlížela jsem se a tady rozhodně úkryt nenajdeme. Místo bylo zaplavené snad už celé. Brodila jsem se tedy pryč.

» sněžné tesáky

« začarovaný les

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat

"Těší mě, Segine," pousmála jsem se na šedého a málomluvného vlčka. Respektovala jsem, že je takový mrzutější a nepitvala to, ani jeden z nás to neměl za potřebí a už vůbec ne v tomhle počasí. Kráčela jsem tedy kupředu, aniž bych věděla, kam jdu a Segin buď taky nevěděl, kam jdeme, nebo mě od toho neodrazoval. Těžko říct. "Znáš to tu hodně?" zeptala jsem se tedy.
To už jsme došli do zátoky, kde se toho dělo hodně. Všude voda, která se vylila z moře. Cítila jsem a viděla i poměrně dost vlků, což jsem moc nechápala. Proč se tu zdržovali, když tu bylo tak moc vody a jeden se mohl utopit? Nešlo mi to do hlavy. "Je tohle nějaké místo, kde se schází celé ostrovy?" otočila jsem se na Segina, který toho mohl vědět víc.
Snažila jsem se vyhnout té vodě, které tu bylo vážně dost. A já vody měla taky dost, když vzpomenu, jak jsem se sem dostala. Jenže terén mi známý nebyl a když jsem sledovala okraj, tak jsem myslela, že to zvládnu, jenže mi podklouzla v tom bahně nohy a já zahučela do vody. Samozřejmě jsem se ihned pokusila plavat, ale stále jsem byla docela unavená a jaksi mi to nešlo tak moc dobře, jako za normálních okolností. "Segine!" křikla jsem na šedivého a doufala, že mě opět zachrání.

« Průliv

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) 1/5

Na výrazu vlka bylo vidět, že mu to počasí vadí. Já na tom nebyla o moc jinak. Chtělo to ideálně suchý úkryt, kde tohle budeme moci přečkat. "Prší příliš dlouho a nevypadá to, že by mělo brzy přestat," zhodnotila jsem situaci a pohlédla na šedého. "A vypadá to, že ty stromy nás nakonec moc nezachrání," zkonstatovala jsem ve chvíli, když už jsme byli mezi stromy a stále na nás pršelo. Nebyl to tedy zrovna ideální úkryt před deštěm.
"Jak se vlastně jmenuješ? Po rostlině to nebude," zeptala jsem se ho. Kdyby se jmenoval jako nějaké rostliny, jistě by ho mé jméno nezaujalo natolik.
Zajímala jsem se, zda není blízko ostrovů nějaká pevnina. Ovšem zdálo se, že jsem tu opravdu uvězněná a ještě na místě, kde prší a nevypadá to, že by v blízké době mělo přestat. "Mhm, takže tady navždy. Dobrá," prohodila jsem spíše pro sebe a vzhlédla k nebi, které bylo velice zatažené. "Pojďme najít nějaký lepší úkryt, kde na nás nebude pršet," nadhodila jsem k vlkovi a rozhlížela se kolem sebe. Doufala jsem, že se nám něco podaří najít. Tedy alespoň mně, netušila jsem, zda vlk s mým plánem bude souhlasit. Stále jsem se cítila dost unaveně a vyčerpaně, ale naštěstí jsem mohla už nějak fungovat. Očima jsem pátrala po nějaké jeskyňce, kam bychom mohli zaplout.

»Tichá zátoka

Každou chvílí jsem se cítila lépe a lépe. Tedy ne že by mi neprospěl pořádný šlofík, ale i tohle bylo něco, co mi pomohlo se postavit jakž takž na nohy. Mávla jsem ocasem a pohlédla na šedého vlka, kterého zaujalo moje jméno. "Um, ano. Stejně jako moji sourozenci," pousmála jsem se na něj. Mně to nepřišlo nic zvláštního vzhledem k tomu, že jsem na to byla zvyklá, ale asi někoho to zaujmout mohlo.
Dle jeho odpovědi se z ostrovů vlastně nedalo dostat. Povzdechla jsem si. Moc se mi to nelíbilo, ale život v mé smečce nebyl kdoví jaká výhra. Bylo to spravedlivé tu být uvězněna? Rozhodně ne. To se mi na to nelíbilo, když jsem chtěla pryč, nemohla jsem. Švihla jsem ocasem. "To je divné... Není blízko ostrovů nějaká pevnina?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Že by to vlk mohl přeplavat. Jenže když jsem se nad tím zamyslela... Moře očividně nebylo přívětivé, stačilo se podívat na mě.
Vlk nedával najevo moc emoce a když už, tak jsem z jeho výrazu vyčetla nezájem. Naklonila jsem mírně hlavu na stranu. Každý byl nějaký, ne? "Jo, to určitě," pousmála jsem se a jakous takous chůzí jsem se rozešla k lesu, který mi vlk ukázal.

» Začarovaný les