Příspěvky uživatele

Ryba mi rozhodně dodala sílu a já už nějak stabilně seděla a udržela se v té poloze. Olízla jsem si tlamu a pohlédla na šedého, který mi vlastně nakonec pomohl a nevrhl se po mně. "Děkuji ti..? Jsem Přeslička z Kvítkova," představila jsem se, když jsem se konečně cítila o něco silněji a stabilněji.
Přirozeně mě zajímalo, kde to vlastně jsem, protože doma to rozhodně nebylo, tam to vypadalo jinak. "Mhm. Mois Gris. Dobrá a ty ostrovy, dá se z nich dostat? Neměla jsem úplně v plánu se topit v moři a nechat se tady vyplavit," řekla jsem k šedému vlkovi a vzhlédla k nebi, ze kterého lilo jako z konve. Stáhla jsem mírně uši a rozhlížela se po úkrytu, naštěstí sem zasahovalo pár stromů, ale úkryt to rozhodně nebyl.
Pousmála jsem se na vlka. "Já... Omlouvám se, že jsem se takhle chovala, takhle se normálně nechovám, ale jaksi mě semlela celá ta situace," omluvila jsem se vlkovi. Věděla jsem, že tohle nejsem já, tudíž jsem měla svědomí čisté. Jak to ale vezme on, je už na něm. "Nějak mě to moře a všechno vykolejilo a najednou jsi tu byl ty a... no instinkt," dodala jsem ještě a rozhlédla se kolem. "Nechceš se jít schovat před tím deštěm?" navrhla jsem mu.

Stále jsem vyčerpaně ležela na břehu. Neměla jsem vůbec sílu na to se zvednout. Kdo ví, jak dlouho jsem v té vodě byla předtím, než mě vlny zanesly sem. Nejspíše hodiny, kdyby to bylo méně, jistě bych té energie měla víc.
Bezvládně jsem tam ležela ještě dalších pár minut. Rozhodně jsem nepřestala bojovat, to nebyl můj styl, ale bylo náročné se hnout, když to nešlo. Tiše jsem zavrčela. Ovšem brzy jsem zaslechla kroky. Očima jsem loupla tím směrem. Viděla jsme šedého vlka, co na mě chvíli mlčky čuměl. Odhalila jsem tesáky. Nakonec ale šel do vody a po chvíli mi dal rybu před čumák. Zakašlala jsem a beze slova se do ryby pustila. Měla jsem fakt hlad. Netrvalo tedy dlouho a bylo pro rybě. Unaveně jsem zvedla hlavu a vlka si prohlédla. "Kde... Kde to jsem?" vysoukala jsem ze sebe. Pokusila jsem se vstát, ovšem švihla jsem sebou k zemi. Opět jsem zavrčela. S roztřesenými tlapkami jsem se alespoň zvládla nějak posadit a cítit se o něco víc v bezpečí než když jsem ležela. Jenže kdyby vlk chtěl, bylo by nejspíše po mně.

« neznámo

Šplouch sem, šplouch tam. Voda mě unášela a já sotva dýchala. Netušila jsem, co se s mým tělem děje, kde to jsem, a jak jsem se do vody dostala. Jen jsem cítila, že jsem příliš slabá a moc okolí nevnímám. S další vlnkou jsem cítila břeh, na kterém mě řeka nakonec zanechala. Pootevřela jsem modrá očka, abych se rozhlédla. Bezvládně jsem ležela na zemi a snažila se zorientovat v prostoru. Prostředí jsem nepoznávala a nedokázala si vybavit, jak jsem se do vody vůbec dostala. Byla jsem příliš mimo na to, abych začala panikařit nebo šla zjišťovat, kde to vlastně jsem.
Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tu ležela, ale když jsem opět otevřela oči, byla tma. Střihla jsem uchem a mávla tlapou. Cítila jsem na sobě písek, měla jsem mokrou srst. Ovšem zima mi nebyla, na tu jsem byla až moc dobře zvyklá. Očima jsem si prohlížela místo, kde jsem a na nic jsem nemohla přijít. Zvedla jsem hlavu, která mi brzy padla zas k zemi. Byla jsem vyčerpaná a nedokázala se zvednout z místa. A jak moc jsem chtěla, a jak moc mě to štvalo.