Příspěvky uživatele

< návrat zpět

« Ostříž

Na louce jsem nic k snědku nenašla a tlapky mě dovedly zas o kus dál. Tady jsem zachytila pach lasice. Sice to nebylo moc, ale alespoň něco, no ne? Možná by to chtělo dvě, aby se najedl i Segin. Každopádně jsem šla po stopě té první. Nebyla jsem nejzdatnější lovec, ale k zahození jsem také nebyla, ač po tom všem jsem nebyla v nejlepší formě. Přesto se mi po chvíli povedlo lasičku ulovit. Sklouzla jsem po sněhu, chňapla po ni a zvedla se. Na mé vlnité srsti utkvělo mnoho sněhových vloček. Pustila jsem lasičku do sněhu a po pár vločkách vesele chňapla. Zima tady mi připomínala můj domov na severu. Ač jsem na něj neměla jen samé pěkné vzpomínky.
Olízla jsem si čenich a vzala lasičku do tlamy. Chtěla jsem se vrátit, ale byla jsem kousek u jezera. Dostala jsem žízeň a rozhodla se ještě napojit. Ovšem to jsem u jezera viděla černého vlka. Zpozorněla jsem a s odstupem jsem šla ke břehu a začal pít. Stále jsem byla v pozoru, kdyby černý vlk chtěl zaútočit.

« Sněžné Tesáky přes Červenou louku

Vyplivlo mě to kdesi na zasněžené louce. Nechápavě jsem se rozhlížela a mírně se mi dělalo šoufl. Co to sakra bylo? Co to mělo znamenat? Projíždělo mi hlavou a já vůbec neměla tucha, co se to vlastně teď právě stalo. Zavrtěla jsem hlavou a dezorientovaně se rozhlížela. Byla přede mnou vysoká hora, ale rozhodně to nebyly ty hory, ve kterých jsem byla se Seginem.
Rozešla jsem se po louce a snažila se přijít na to, kde to vlastně jsem. Dostala jsem se snad zas do jiné krajiny? Těžko říct. Nehodlala jsem ale tady sedět jako pecka a rozhodla se to tu prozkoumat. Rozešla jsem se po louce a dostala se na jinou. Nepoznávala jsem to tu. Bylo to tu jiné. Zvláštní. Ovšem chtěla jsem se vrátit k lovu, kvůli kterému jsem prvně odešla. Zdálo se že ta divná věc tam pořád byla, tak jsem se nemusela strachovat, že bych se nedostala zpět. Snad.

» Němé údolí

Myslela jsem, jak jsem se prospala a bude to dobré. Jenže na mě něco vlezlo, což mě nepřekvapilo vzhledem k tomu, jak jsem byla promočená a předtím vyvržená mořem na břeh. Musela jsem tedy usnout brzy zas. Nemoc mě skolila a já prospala snad celý den.
Po několika hodinách, ne-li dnech jsem se probudila a zamrkala kolem sebe. Zazívala jsem a rozlepila oči. Pohlédla jsem vedle, kde nejspíše spal nebo odpočíval Segin. Protáhla jsem se a cítila se opět zas dobře. Výborně. Měla jsem i dost energie.
Jakmile jsem se rozhlédla více, všimla jsem si, že stihl napadnout sníh a začalo mrznout. Pousmála jsem se. Sníh a zima mi byl blízká z mého rodného domova. Mávla jsem ocasem a rozhodla se nám něco ulovit k jídlu. "Půjdu pro nějakého ušáka," broukla jsem k Seginovi a aniž bych čekala na odpověď, vydala jsem se níže.
V dálce jsem zahlédla cosi blyštivého. Zastříhala jsem ušima a opatrně jsem se k tomu vydala. Bylo to zvláštní a neměla jsem tušení, co to vlastně je. Ovšem přiblížila jsem se víc, než jsem asi měla a to cosi mě vcuclo do sebe.

» Ostříží zrak přes Červenou louku

× Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti (herní den)*

Nakonec se nám podařilo najít římsu, pod kterou jsme se mohli schovat před deštěm a chvíli si odpočinout a že jsem to potřebovala. Vydechla jsem a schovala se pro ní vedle Segina. Zdálo se, že potopy tu nebyly normální. Přikývla jsem. Snad se tedy tohle už nestane, minimálně v blízké době. Stočila jsem se do klubka vedle šedého a také zívla. Potřebovala jsem se pořádně prospat, ty poslední dny mě vyčerpaly dostatečně. Jakmile nastalo ticho a byl jen slyšet déšť, usnula jsem.
Probudila jsem se po nějaké době a cítila mnohem více energie, ač tedy jsme čekala, že jí bude ještě víc. Zakašlala jsem a zastříhala ušima. Pohlédla jsem na Segina, který byl již vzhůru. "Vypadá to tak. Konečně ostrovy poznám i jinak," pousmála jsem se a mávla ocasem. Déšť ustal, voda opadala a před námi byla krásná duha, která zabarvila celou oblohu. Páni. Bylo to nádherné.
Opět jsem zakašlala. To se mi nelíbilo. Snad z toho nebudu nemocná. Projelo mi hlavou. Ovšem upřímně by mě to ani nepřekvapilo vzhledem k tomu, že jsem se tu ocitla ve vodě a nestihla ani uschnout a začaly potopy.

« tichá zátoka přes mlžnou

Úkryt jsme museli najít co nejdříve. Jednak akorát potřebuji stále pomoc, a to jsem nechtěla a za druhé vody stále přibývalo a to nebylo moc dobré. Zavrtím hlavou a mířím po šťouchnutí za Seginem, který třeba věděl více, kam vlastně jdeme. Alespoň v to jsem moc doufala.
Ovšem to jsme se dostali do zamlžené části, kde nebylo vůbec ale vůbec nic vidět. Odfrkla jsem si a doufala, že se brzy z té mlhy dostaneme pryč. To jsem se sem dostala za opravdu pěkných podmínek, nebo tohle se tu dělo každou chvíli? Doufala jsem že ne, to by se mi tu moc nelíbilo.
Dostali jsme se k horám. Ulevilo se mi a na nic jsem nečekala. Přišlo mi, že s každým krokem hladina stoupá výš a výš a vážně jsem se nechtěla znovu ponořit do vody. To pro poslední dny vážně stačilo. Vycupitala jsem do vyšších míst a pohlédla na Segina. "To se tu děje často? Ty potopy?" zeptala jsem se a očima pátrala po nějaké jeskyni, do které bychom mohli zaplout a přečkat tuhle pohromu.

× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Zamiř do bezpečí 1

Segin ostrovy moc neznal, jak sám řekl. Přikývla jsem. Od něj se tedy moc věcí nedozvím. Znal rostliny. Já moc vlastně ne a jeden by to jistě čekal s tím, jaké mám jméno, ale léčitelství mě nikdo moc nakonec nezaujalo. Kráčela jsem dál a dál šedého poslouchala až...až jsem zahučela do vody. Samozřejmě jsem se pokoušela plavat, ale vzhledem k tomu, že jsem ještě vlastně nespala od té doby, co jsem se tu ocitla, nebylo divu, že jsem neměla tolik fyzické síly na to, abych se z té vody dostala sama.
Doufala jsem, že mě vlk nenechá na holičkách. Naštěstí nenechal a připravoval se na to, jak mě z vody vytáhne. Jakmile mě vlna donesla k němu, čapl mě za srst na krku. Já se mu snažila pomoci, aby to neoddřel celé sám a už jsem byla zablácená na břehu. Vydechla jsem a chvíli na něj mlčky koukala. "Já... děkuji. Moc se omlouvám, že mě pořád musíš zachraňovat," řekla jsem k šedému vlkovi a už se stavěla na nohy. Potřebovala bych se vážně vyspat. "Vážně by to chtělo najít bezpečný úkryt, jsem zesláblá a pak to dopadá takhle." Rozhlížela jsem se a tady rozhodně úkryt nenajdeme. Místo bylo zaplavené snad už celé. Brodila jsem se tedy pryč.

» sněžné tesáky

« začarovaný les

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Pokus se plavat

"Těší mě, Segine," pousmála jsem se na šedého a málomluvného vlčka. Respektovala jsem, že je takový mrzutější a nepitvala to, ani jeden z nás to neměl za potřebí a už vůbec ne v tomhle počasí. Kráčela jsem tedy kupředu, aniž bych věděla, kam jdu a Segin buď taky nevěděl, kam jdeme, nebo mě od toho neodrazoval. Těžko říct. "Znáš to tu hodně?" zeptala jsem se tedy.
To už jsme došli do zátoky, kde se toho dělo hodně. Všude voda, která se vylila z moře. Cítila jsem a viděla i poměrně dost vlků, což jsem moc nechápala. Proč se tu zdržovali, když tu bylo tak moc vody a jeden se mohl utopit? Nešlo mi to do hlavy. "Je tohle nějaké místo, kde se schází celé ostrovy?" otočila jsem se na Segina, který toho mohl vědět víc.
Snažila jsem se vyhnout té vodě, které tu bylo vážně dost. A já vody měla taky dost, když vzpomenu, jak jsem se sem dostala. Jenže terén mi známý nebyl a když jsem sledovala okraj, tak jsem myslela, že to zvládnu, jenže mi podklouzla v tom bahně nohy a já zahučela do vody. Samozřejmě jsem se ihned pokusila plavat, ale stále jsem byla docela unavená a jaksi mi to nešlo tak moc dobře, jako za normálních okolností. "Segine!" křikla jsem na šedivého a doufala, že mě opět zachrání.

« Průliv

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) 1/5

Na výrazu vlka bylo vidět, že mu to počasí vadí. Já na tom nebyla o moc jinak. Chtělo to ideálně suchý úkryt, kde tohle budeme moci přečkat. "Prší příliš dlouho a nevypadá to, že by mělo brzy přestat," zhodnotila jsem situaci a pohlédla na šedého. "A vypadá to, že ty stromy nás nakonec moc nezachrání," zkonstatovala jsem ve chvíli, když už jsme byli mezi stromy a stále na nás pršelo. Nebyl to tedy zrovna ideální úkryt před deštěm.
"Jak se vlastně jmenuješ? Po rostlině to nebude," zeptala jsem se ho. Kdyby se jmenoval jako nějaké rostliny, jistě by ho mé jméno nezaujalo natolik.
Zajímala jsem se, zda není blízko ostrovů nějaká pevnina. Ovšem zdálo se, že jsem tu opravdu uvězněná a ještě na místě, kde prší a nevypadá to, že by v blízké době mělo přestat. "Mhm, takže tady navždy. Dobrá," prohodila jsem spíše pro sebe a vzhlédla k nebi, které bylo velice zatažené. "Pojďme najít nějaký lepší úkryt, kde na nás nebude pršet," nadhodila jsem k vlkovi a rozhlížela se kolem sebe. Doufala jsem, že se nám něco podaří najít. Tedy alespoň mně, netušila jsem, zda vlk s mým plánem bude souhlasit. Stále jsem se cítila dost unaveně a vyčerpaně, ale naštěstí jsem mohla už nějak fungovat. Očima jsem pátrala po nějaké jeskyňce, kam bychom mohli zaplout.

»Tichá zátoka

Každou chvílí jsem se cítila lépe a lépe. Tedy ne že by mi neprospěl pořádný šlofík, ale i tohle bylo něco, co mi pomohlo se postavit jakž takž na nohy. Mávla jsem ocasem a pohlédla na šedého vlka, kterého zaujalo moje jméno. "Um, ano. Stejně jako moji sourozenci," pousmála jsem se na něj. Mně to nepřišlo nic zvláštního vzhledem k tomu, že jsem na to byla zvyklá, ale asi někoho to zaujmout mohlo.
Dle jeho odpovědi se z ostrovů vlastně nedalo dostat. Povzdechla jsem si. Moc se mi to nelíbilo, ale život v mé smečce nebyl kdoví jaká výhra. Bylo to spravedlivé tu být uvězněna? Rozhodně ne. To se mi na to nelíbilo, když jsem chtěla pryč, nemohla jsem. Švihla jsem ocasem. "To je divné... Není blízko ostrovů nějaká pevnina?" zeptala jsem se s nadějí v hlase. Že by to vlk mohl přeplavat. Jenže když jsem se nad tím zamyslela... Moře očividně nebylo přívětivé, stačilo se podívat na mě.
Vlk nedával najevo moc emoce a když už, tak jsem z jeho výrazu vyčetla nezájem. Naklonila jsem mírně hlavu na stranu. Každý byl nějaký, ne? "Jo, to určitě," pousmála jsem se a jakous takous chůzí jsem se rozešla k lesu, který mi vlk ukázal.

» Začarovaný les

Ryba mi rozhodně dodala sílu a já už nějak stabilně seděla a udržela se v té poloze. Olízla jsem si tlamu a pohlédla na šedého, který mi vlastně nakonec pomohl a nevrhl se po mně. "Děkuji ti..? Jsem Přeslička z Kvítkova," představila jsem se, když jsem se konečně cítila o něco silněji a stabilněji.
Přirozeně mě zajímalo, kde to vlastně jsem, protože doma to rozhodně nebylo, tam to vypadalo jinak. "Mhm. Mois Gris. Dobrá a ty ostrovy, dá se z nich dostat? Neměla jsem úplně v plánu se topit v moři a nechat se tady vyplavit," řekla jsem k šedému vlkovi a vzhlédla k nebi, ze kterého lilo jako z konve. Stáhla jsem mírně uši a rozhlížela se po úkrytu, naštěstí sem zasahovalo pár stromů, ale úkryt to rozhodně nebyl.
Pousmála jsem se na vlka. "Já... Omlouvám se, že jsem se takhle chovala, takhle se normálně nechovám, ale jaksi mě semlela celá ta situace," omluvila jsem se vlkovi. Věděla jsem, že tohle nejsem já, tudíž jsem měla svědomí čisté. Jak to ale vezme on, je už na něm. "Nějak mě to moře a všechno vykolejilo a najednou jsi tu byl ty a... no instinkt," dodala jsem ještě a rozhlédla se kolem. "Nechceš se jít schovat před tím deštěm?" navrhla jsem mu.

Stále jsem vyčerpaně ležela na břehu. Neměla jsem vůbec sílu na to se zvednout. Kdo ví, jak dlouho jsem v té vodě byla předtím, než mě vlny zanesly sem. Nejspíše hodiny, kdyby to bylo méně, jistě bych té energie měla víc.
Bezvládně jsem tam ležela ještě dalších pár minut. Rozhodně jsem nepřestala bojovat, to nebyl můj styl, ale bylo náročné se hnout, když to nešlo. Tiše jsem zavrčela. Ovšem brzy jsem zaslechla kroky. Očima jsem loupla tím směrem. Viděla jsme šedého vlka, co na mě chvíli mlčky čuměl. Odhalila jsem tesáky. Nakonec ale šel do vody a po chvíli mi dal rybu před čumák. Zakašlala jsem a beze slova se do ryby pustila. Měla jsem fakt hlad. Netrvalo tedy dlouho a bylo pro rybě. Unaveně jsem zvedla hlavu a vlka si prohlédla. "Kde... Kde to jsem?" vysoukala jsem ze sebe. Pokusila jsem se vstát, ovšem švihla jsem sebou k zemi. Opět jsem zavrčela. S roztřesenými tlapkami jsem se alespoň zvládla nějak posadit a cítit se o něco víc v bezpečí než když jsem ležela. Jenže kdyby vlk chtěl, bylo by nejspíše po mně.

« neznámo

Šplouch sem, šplouch tam. Voda mě unášela a já sotva dýchala. Netušila jsem, co se s mým tělem děje, kde to jsem, a jak jsem se do vody dostala. Jen jsem cítila, že jsem příliš slabá a moc okolí nevnímám. S další vlnkou jsem cítila břeh, na kterém mě řeka nakonec zanechala. Pootevřela jsem modrá očka, abych se rozhlédla. Bezvládně jsem ležela na zemi a snažila se zorientovat v prostoru. Prostředí jsem nepoznávala a nedokázala si vybavit, jak jsem se do vody vůbec dostala. Byla jsem příliš mimo na to, abych začala panikařit nebo šla zjišťovat, kde to vlastně jsem.
Neměla jsem tušení, jak dlouho jsem tu ležela, ale když jsem opět otevřela oči, byla tma. Střihla jsem uchem a mávla tlapou. Cítila jsem na sobě písek, měla jsem mokrou srst. Ovšem zima mi nebyla, na tu jsem byla až moc dobře zvyklá. Očima jsem si prohlížela místo, kde jsem a na nic jsem nemohla přijít. Zvedla jsem hlavu, která mi brzy padla zas k zemi. Byla jsem vyčerpaná a nedokázala se zvednout z místa. A jak moc jsem chtěla, a jak moc mě to štvalo.