Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mamrala jsem vlastně pořád, ale nakonec jsem se přece zapojila, ne? Pf. Ještě aby po mě někdo chtěl manuální práci! Prej se jmenoval Arryn a patřil ke smečce. Proč se nechal zavalit, v tátově smečce jsou takoví slabí vlci? Ale to jsem už nahlas nařekla. Místo toho jsem odevzdaně, teď už opravdu bez nějakých námitek, či dalšího trucu, pokračovala před Vločkou, která tahala Arryna směrem do úkrytu. Když jsem občas zaváhala, tak mi řekla kterým směrem jít.
Po pár minutách jsem se na ní podívala, celá umořená, asi byl těžkej, chudinka... Protočila jsem očima a pokusila se hnědého vlka taky trochu opřít. Doslova jsem dala pod sebe asi jenom jeho mohutnou tlapu.. Byly mi čtyři měsíce, co jsem asi víc měla zvládnout, než pro její dobrý pocit, že jsem mu aspoň podepřela tlapu a snažila jsem se jít stejnou rychlostí jako oni? Pf...
Nakonec jsme postupně k úkrytu dorazili. A tolik k tomu velkému dobrodružství. Vyšli jsme ven, chvíli byly venku, zůstali s cizí vlčicí, do toho ten Arryn, a teď znovu zase domů. Jestli tohle měl být můj domov, zatím se mi tu moc nelíbilo... ~Ale to jsem ještě netušila, jaké kázání ještě dostanu od svých rodičů..

-> Úkryt

Zcela vůbec jsem nejevila zájem o to Vločce nějak pomoct s kameny. To už se ozval celkem blbě Espen, oba seřváno od Vločky. Nakvašeně jsem šlehla ocáskem. To už se z pod kamenní ozval hlas, takžtéž slova Vločky, že kdo z našich sourozenců se pak mohl chlubit záchranou života.
A tak jsem se prve podívala lhostejně ke svému bratrovi, ''Proč bych měla hnout byť jen jediným drápkem na své tlapě, když to za mě udělají ostatní?'' Zasmála jsem se a v očích se mi zaleskla zlost. Pak jsem se podívala na Vločku a nakonec na nehybné tělo hnědého vlka. Člen smečky? Tak proč se nechal zavalit, ha? Střihla jsem ouškem a podívala se na Vločku. Pak na neznámého člena smečky a bratra jsem začala úmyslně přehlížet, ač můj zrak přes něj přejížděl.
Nakonec jsem udělala pár kroků k vlkovi a lehce odsunula jeden menší pod kterým měl ocas. Byl malý, ne o moc větší, než já a tak když jsem se o něj zapřela, posunul se. Ale velkou práci jsem si s tím nedala, je jasné, že taková Vločka toho stihla a zvládla mnohem víc. ''Kdo je to.'' Procedila jsem pak k Vločce, když jsem posunula pak ještě jeden malej balvánek.

Představila se.. Já jsem Vločka. Jo? A koho to přece zajímá? Hodlám tu sedět do chvíle, než se vrátí naši rodiče! A to že jim ještě pěkně ukážu, že nás tu nechali s nějakou chůvou a oni si rozebrali zbytek sourozenců! To přece nebylo fér, ha?
Snažila se nás zaujmout... Ač její slova zněla zajímavé a na druhou stranu.. chtěla jsem se podívat na nějaké nové místo, tak si jistě mohla všimnout, že jsem zaujatě cukala oušky jejím směrem, když jsem se snažila dále hrát na slečnu uraženou.
Ještě chvíli jsem pak zůstávala sedět zády, abych ji trochu potrápila, když v tom. ''Uhh'' Zaúpěla jsem, když jsem pocítila dotyk na krku za kůži a už jsem najednou neseděla na zemi, ale nesla se ve vzduchu. Zamávala jsem tlapkami ve vzduchu a snažila jsem se ji vykroutit, ''Půjdu sama, půjdu!'' Zakvílela jsem a jakmile jsem opět pocítila pevnou zemi pod tlapkami, ještě jsem po ní hodila vážnej pohled. Jakože, Tohle se mi vůbec nelíbilo!
Ale to už se neusmívala a najednou se zastavila u kamení. Švihla jsem nakvašeně ocáskem a pak... uh.. Začala ty kameny posouvat a chtěla ať se přidáme. ''Vždyť je to těžký!'' Fňukala jsem ještě jsem se jich nedotkla. Snad nechtěla po nás ještě abychom uklízeli, ne!? Žel jsem, asi zatím vůbec neviděla to, co ona viděla z výšky.

Všechno se stalo tak rychle. Chvíli jsme tu byly všichni a najednou... Jsme tu postupně zůstali jen Espen, já a.. nějaká bílá vlčice. Ve shonu toho všeho mi uteklo její jméno, ale rozhodně jsem se na ní mračila. Stejně jako měla před pár vteřinami můj zamračený pohled v zádech Solveig, která odešla s matku spolu se Sindrim. Následujíc Arne s Taiclarou zase spolu s otcem.. Zašvihala jsem naštvaně ocáskem a podívala se na Espena, ''Nechali nás tu s cizí vlčicí.'' Zlověstně jsem zašeptala a podívala se na bílou vlčici. Ač to rozhodl především otec.. No, líbit se mi to přece nemuselo.
Zastřihla jsem ouškem a uraženě se otočila zády k bílé a kecla si na zadek. No přece po mě nemůžou chtít, abych se tu teď vesele usmívala na naprosto cizí vlčici! Nosánek jsem namířila směrem nahoru. Jo, Vločko, asi mě budeš muset nějak zaujmout, abych přešla uraženost toho, že nás tu s Espenem rodiče nechali.

Hlouček kolem nás se postupně neustále zvětšoval. Začínala jsem být z toho značně nervózní a přestalo se mi to líbit. Kolem mámy a táty začínal být chaos. Nejdřív nějaký Yaro, toho jsem nestihla ani pozdravit jak jsem byla zaujatá svou sestrou a tím že si ji táta vybral na krátký výlet k vlkům samotnou, když jsem seděla rovnou u ní.
Pak zase nějaká Taiclara, to jméno jsem zaregistrovala tedy až jej vyslovil káravě táta a nakonec vlčice, která přišla s otcem. Jaina. Naklonila jsem postupně hlavu, abych si všechny nové tváře dokázala pořádně prohlédnout, to se už přidala ke mě opět má drahá sestra s dotazem. Na to jsem pokrčila rameny, ''Nemám nejmenšího tucha.'' Odpověděla jsem ji a pak se hrdým krokem rozhodla k Jaině vydat a očichat ji. To už máma se jala vysvětlování, že Taiclara byla naše sestra a Jaina teta. Poté jsem se přiblížila k Taiclaře. Kterou jsem taktéž se jala očichat. Pachy teda zrovna jsem dvakrát ještě zařadit nedokázala, že jo. Pak jsem se přesunula k matce a před dvěma vlčicemi hrdě vytyčila hrudičku, ''Já jsem Rannei!'' Houkla jsem a dala si na svém jméně záležet, určitě jsem chtěla být víc vidět teď! Pak jsem se teda malinko nechápavým pohledem podívala na mámu, ''Co znamená že je naše sestra? Vždyť není stejně velká jako my a proč jsme ji doposud neviděli? A teta? My nemáme jen mámu a tátu?'' Povytáhla jsem velmi vážně jedno obočí. Koneckonců vše to byly novinky, zmatení a já potřebovala velkou vysvětlenou! Informace doposud řečené byly prostě... nedostatečné!

Už-už jsem něco na svou milou sestřičku chtěla něco namítat, ale přišel táta a odvedl si ji. Naštvaně jsem zamrskala ocasem a zamračeně jsem se jejich směrem dívala. To není fér. Ocásek mi třískal do všech stran kolem mě. Neslyšela jsem co řešil táta se Solveig a těmi dvěmi neznámými, ale zároveň jsem si neodvažovala jít blíž, neboť jsem vnímala matčin pohled v zádech a tušila jsem že by se táta taky asi pěkně nahněval.
To už se pak Solveig vracela, ale zamířila si to rovnou za matkou. Stále jsem se mračila, cítila jsem se odstrčená, ale já to tak nenechám. Ne, ne. To už Solveig kráčela zase blíž. Snad se chystala mě vyhodit? Ne, znovu ne. ''To se ti líbí, co? Krást si všecku pozornost pro sebe.'' Mručela jsem, ale kdo ví proč k ostatním sourozencům jsem necítila takovou potřebu do nich rejt, jako právě do své o pár minut starší sestry.

<- Úkryt

Vyšla jsem ven v závěsu za tátou, ale ten se pro teď uchýlil jiným směrem a já jsem samozřejmě nepřeslechla vyhrůžku mámy a její pohled v zádech. Vůbec jsem tomuto pocitu nerozuměla a tak jsem se zastavila a jako poslušné štěně se vrátila k matce, ta mezitím stihla odpovědět na otázku ohledně našich postavení. Naklonila jsem hlavu na stranu a dívala se na ní trochu nechápavě, ''A jaký má význam to, že i když jsme se narodili tobě a tátovi, ale přesto si to musíme zasloužit. Neměli bychom logicky být na tom lépe, než ostatní Oni by měli poslouchat nás a ne my je!'' Zašlehala jsem ocáskem a v očku mi poskočila jiskřička během čekání na odpověď matky. Máma je přece moudrá a musí znát odpověď na všechno.
Poté co jsem asi dozvěděla co jsem chtěla, tak jsem zahlédla Solveig jak se dala malinko stranou, ne moc, ale přece a tak jsem samozřejmě nevynechala to, že jsem ji prostě nehodlala dát pokoj. A tak jsem se k ní vydala, ''Solve, ty se mi vyhejbáš!'' Teď už jsem se na ní nejen hodlala nalepit, mezi námi už takové ticho nebude, sestřičko.

Ač jsem byla na Solveig nalepená, netrvalo to dlouho a ona mi utekla k bratrovi! Zamračila jsem se, ač to byl spíš takový škleb, a také jsem párkrát zamrskala ocasem, ''To ne, mě si budeš všímat!'' Naposledy jsem šlehla ocasem, jako bych se k tomu prostě rozhodla, že takto to bude!
To už mamka souhlasila s tím, že Espen zlobí a já jsem cítila osten hrdosti, měla jsem pravdu! Ušklíbla jsem se na bratra a vyplázla jsem na něj jazyk. To už pak máma měla dlouhou rozpravu o rodině a smečce. Pochytila jsem asi každé druhé slovo, ale když Solveig se ptala zda je máma taky Alfa, opět jsem k sestře přicupitala a drcla do ní jak jsem se chtěla dostat před ní, aby se máma zaměřila zase na mě, ''A my jsme co?'' Dodala jsem, my jsme určitě taky Alfy, když je táta Alfa! To dá přece rozum, ne? Podívala jsem se po očku na tátu, který zatím mluvil s nějakou vlčicí, ale tím mi stihli zatím všichni vyklouznout ven, ale jakmile prošel táta tak hned za jeho ohonem jsem ven vyskočila také a opět se přidala k matce a sourozencům.

-> Území smečky

Po všech těch bojích jsem převážně spala, nebo jedla. Naše dny provázelo pořád to samé. Přes den hraní si a jezení, pokoušeli jsme vlastní síly, v noci mazlení a usínání jednou u matky, jednou u otce. Dokonce i štěbetání jsme měli postupně za sebou.
*
Nakonec mě takhle jednou probudil zrovna aktuální vřískot, který zrovna začal. Otevřela jsem oči a máma zrovna bratrovi začala vysvětlovat pravidla toho jak se chovat. I když na půl rozespalá, tak jsem si z poloviny začala tyto informace ukládat do své malé hlavinky. Rozhodně jsem chtěla jít příkladem všem ostatním!
Nakonec jsem se probudila pořádně a popošla jsem také k mámě, přičemž jsem se nalepila na Solveig, viděla jsem jak na ní máma kouká a chtěla jsem aby tak koukala i na mě! A taky jsem se chtěla přidat k sourozenců, když jsme měli jako rodina držet pohromadě. ''Mami, pr-rosím.'' Vyhrkla jsem, ano-ano. Poslouchala jsem a teda vím jak se chovat! ''Pro-sím, vezmeš nás v-ven?'' Vykoktala jsem pomalu celou větu.. Na bratra jsem se dívala zamračeně. ''Espen.. zlobí..'' Zareagovala jsem na celou tu scénu a jala ji ohodnotit.

Já se nedala. Útok jsem prostě vrátila. Jenže to už se má jediná sestra vmísila mezi nás. Zašlehala jsem ocáskem, ale to už sestra letěla a padla přímo mezi nás. Nadšeně, ale zároveň naštvaně jsem k jejímu směru štěkla a vybulila se přímo na její záda, abych ji pěkně přilehla, přičemž následoval hned další můj velký a mocný útok! Kotníčky mě nějak nelákali, mým cílem byly ouška sourozenců a tedy poté co jsem ochutnala uši Espena se i ty od Solveig stali mým cílem a tím, že by měla být mnou pěkně zalehnutá, tak to mělo být v tuhle chvíli celkem jednoduché ji pěkně uši ožužlat.
Koukala jsem na ní a u toho švihala ocáskem. Tak jsem na ní chtěla útočit, hrát si a zároveň ukázat že i když nejmladší z vrhu, rozhodně se nehodlám vzdát! Vítězně jsem pak koukla na taťku i mamku, ale tím jsem taky ztratila pozornost o tom se bránit.

Bylo teplo, to jsem cítila. Převážně. A že jsem se snažila pořád dostat k matčině struku. Do chvíle, než jsem poprvé spatřila denní světlo. I když teda toho světla zase tolik nebylo.
Zkoumala jsem s pootevřenou tlamičkou vše okolo sebe. Zrzavo, černo bylo kolem nás spoustu. Zrzavý velký odešel a tak z jedné strany najednou přišel pěkný chládek! Ale netrvalo to dlouho a zase se vrátil.
Něco položil a mě to celkem zajímalo a tak jsem se snažila pomalu doplazit k tomu. Jenže druhý stejně velký jako já, tam byl dřív. Svalil se s tím na zem. Jenže moje chůze ještě nebyla tak dokonalá a proto jsem se spíš plazila a jen se tak lehce pozvedávala.
Ale co jeden nechtěl, než jsem se k té zajímavé věci stihla doplazit, tak ''ÁÁÁÁ.'' Vyjekla jsem! Netušila jsem jak, ale rozhodně pěkně nahlas. Prudce jsem sebou otočila, až jsem se vyvalila na bok a jen těžko jsem se zase na všechny čtyři překulila a spatřila původce, černobílý kožich. Espen. A tak jsem se k němu taky nahnula a začala jsem klapat pomalu rostoucími zoubky, abych mu jeho útok oplatila. Ke kotníčkům jsem se teda nedostala, ale zaútočila jsem výhradně po jeho uchu. Mě kousat nikdo nebude, vracím!
Rodiče něco vykládali, ale ještě jsem jim pořádně nerozuměla a tak mělo pro mě přednost vrátit bratrovi útok.

A tak se na svět dostala i nejmladší z vrhu. Stále nepojmenovaná většinu času hlavně prospala. Byla několik prvních dní méně průbojná, než ostatní, ale to se po několika dnech o dost zlepšilo. Když poprvé otevřela oči, ačkoliv svět byl rozmazaný a poprvé se jej zalekla.
Teplo rodičů ji však dodávalo jistoty a když si povšimla kolik stejně malých koulí bylo okolo ní, byla to její spása! Tolik společníků, které bude moct prostě... ukázat že je lepší!
Nakonec chtěla dokázat něco víc, než jen spát a pít mléko s matčina cecíku a prostě se chtěla zvednout, prohlédnout si to všechno. Mocně strkala tlapky pod bříško, ale ne a ne se zvednout. Měla tlapičky ještě příliš slabounké, ale místo toho se odhodlaně začala plazit ke stroků a hlava nehlava vrážela do svých sourozenců, aby se úspěšně doplazila a umrčené bříško utišila. Únavou usnula.
A kdykoliv se však probudila tak se pokaždé snažila postavit, ale tlapky ji stále neposlouchali tak, jak by si ona přála. Jediný co, tak se možná každý pokus lepšil, ale přesto ještě zatím ne dostatečně.