Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pršelo a pršelo.. Arne a Vločka se bavili, já jsem se do konverzace přidala, že bych chtěla dělat ty zajímavější věci, které nám předtím slíbila s Espenem. Jenže jak se ukázalo, už vlastně nevěděla co slíbila a už začala házet nějaké alternativy. Mrskla jsem několikrát ocáskem. Chtěla jsem vlastně s nimi být? Chtěla jsem s někým vůbec být? Určitě, určitě jsem s někým chtěla být, ale přesto jsem se cítila pořád tak sama a opuštěně. Proč tomu tak bylo?
Pohlédla jsem na bratra a potom zase na Vločku, ''Tak já jdu dovnitř.'' Chtěla tam stejně jít, ne? Možná jakmile odejdu tak se nebude muset bát se mnou strávit čas. Byla jsem taky outsider. Aspoň tak jsem se cítila, vždy jako někdo kdo svému okolí vadí. Pohlédla jsem zpětně na ně a pak jsem zapadla dovnitř úkrytu.

-> Úkryt Alatey

<- Úkryt

Držela jsem se, stále velmi tiše, u Vločky a sledovala jsem jak táta s ostatními položili vlčici na jedno místo. Postupně začala mizet v zemi, skoro každý k ní chtěl promluvit.. Naklonila jsem hlavu, když jeden vlk tu vrhnul ven svojí večeři, další vlčice začala brečet.. A ta další.. Hanka nejspíše, ta neřekla vůbec nic. Mlčela jako samotný hrob, který tu vznikl. Co jsem však sledovala celkem fascinujíc, tak to, že z té země, v místě kde vlčici uložili, tak vyrostl strom.
Byla to ještě nějaká chvíle, ale.. Táta odešel spolu s jinými vlčicemi. Máma stála opodál a já tu byla.. Rozhlédla jsem se znovu. Stále s Vločkou a sourozenci. Vzdychla jsem si tiše a podívala jsem se upřeně přímo na Vločku. Tak co vymyslíš chůvo? Déšť nepřestával. Ale jít zase dovnitř? ''Slíbené zajímavější věci.'' Dostala jsem ze sebe. Až podezřele.. S tak málo emocemi. Slíbila jsi to Vločko, pamatuješ? Něco zajímavějšího, než naši sourozenci. Než se našel Arryn.

Ticho. To jsem byla už pak celou tu dobu. Možná až nezvykle ticho na to, kolik toho jsem jindy dokázala říct. Došla mi slovní zásoba? Možná.. Následujíc Vločku ven spolu s ostatními. Cesta z přítmí byla možná až příliš dlouhá, ale..
Měla jsem pocit, že už to tu nebude takové jako dřív, táta bude mít věčně plno práce, máma ta také. Nesměli jsme nikomu rozkazovat, byly jsme míň než jiní členi.
Tiara se sice jala mi předtím vysvětlit koncept života, ještě předtím se o to snažila i Vločka, ale měla jsem prostě.. omezenou mozkovou kapacitu na to, abych zcela dokázala poznat co tím dospělé vlčice mysleli. Byla jsem prostě.. vlče!
S tím jsme však už vystoupili ven, ven na déšť. To se mi nelíbilo.. Chtěla jsem si to rozmyslet a vrátit se zpět, zpátky alespoň Sierre, ale.. Nakonec jsem teda následovala Vločku ven,

-> Území

Vlčata group, Einar
Všechny otázky postupně byly zodpovězeny. Cítila jsem na sobě propalující pohledy své sestry, ale pokoušela jsem se ji zcela a úplně ignorovat. Co mi zbývá? Když mě nesnáší, tak prosím. Jako bych ji někdy v, našem doposud krátkém životě, ublížila, pf.
Sindri pak reagoval na to, že jsem jej zmínila jménem. ''Tiara se ptala.'' Taková byla pravda. Jen jsem to tedy pak dále odbila rameny. Pak přišel táta a nemohla jsem si nevšimnout rozjářeného pohledu Solveig. Přesto jsem mlčela. Táta nám dával na výběr. Mohli jsme jít také ven, mohli jsme se celé té věci účastnit také. Solveig i Arne už vyjádřili zájem jít, Vločka se na to také pak ptala, chtěla si to upřesnit. Sindri se vyptával dospělých, můj pohled po nich také střelil. ''Já bych šla...'' Žbleptla jsem a připravila jsem se k tomu odchodu mezitím co se čekalo na vyjádření ostatních.

A Tiara se dala do vyprávění. Každý jednou umře. Nemusel za to nikdo, a přesto nás jednou čekalo že zavřeme oči a už je nikdy neotevřeme a to i v podobě toho, že to nemusí zavinit nikdo, ''Tak proč žít, když se to jednoho dne ukáže vlastně... zbytečné? Žít, učit se.. poslouchat. A jednou to všechno bude pryč.'' Velmi filosofická otázka pro malé vlče, že? Ale když ono to teda nedávalo smysl! Ne mojí malinké hlavičce!
Začala mluvit o tom co táta nejspíš všechno budě dělat. To už šlo zase mimo mě. Podívala jsem se na Solveig, ale.. pak jsem to zase vzdala. Nene, to nemá smysl. Proč bych s ní měla mluvit? Stejně bude zase protivná, pf. ''Hm, a my taky budeme hlídat hranice?'' I když jsme na to pořád byly ještě hodně malí. ''Sindri.'' Zakřenila jsem se, když jsem viděla jak se snaží uhádnout jméno posledního sourozence, který byl spíš v tuhle chvíli zahleděný do sebe, než aby se snažil o konverzaci.

Představila se. Tiara. Zajímavé jméno, ale ty věci na jejím těle! Jo, rozhodně vypadala vlčice zajímavěji jak naše chůva! Ale chtěla jsem být hodná holka a tak jsem si to nechala pro sebe, hm.
Už-už jsem se chystala k odpovědi po jejich dalších slovech, ale v tom se zase z ničeho nic zjevila Solveig. Aha, aha! Tak já vidím houby a jsem tupá? Zamračila jsem se na ní. Celý život mě nesnáší a já vlastně ani nevím proč! Už-už jsem se ji to chystala všechno pěkně vytmavit, ale Tiara se ozvala, že by neměla tak ke mě mluvit.. Na Tiaru jsem se usmála jako andílek. Někdo.. někdo se mě prvně zastal a nebylo to jenom všechno o té dokonalé zrzavé dceři!
Ale.. pro jistotu jsem to nechala být, a tedy jsem ani na to nereagovala. Prostě jsem si vyslechla jak jak nám narovinu řekla, že už se vlčice neprobudí nikdy.. Zemřela. To už však nadhodil dotazy Espen, úplně mi je vzal z tlamy! Gr.. Já jsem si Tiaru ulovila, proč mi to zase všichni berete? ''Rannei.'' Ukázala jsem prve na sebe, bo ačkoliv to Espen pojmenoval, nějak zapomněl ukázat na to, která z nás je která.
Ňufla jsem pak rychlé naštvané pohledy po sourozencích a pak se opět podívala na Tiáru, ''A když se táta s mámou vrátí, myslíš že už bude klid?'' Naklonila jsem hlavičku.

Tiara
Nikdo.. Od nikoho se mi nedostalo odpovědi! Byly jsme zatlačení pouze do hlubší části jeskyně. Cukala jsem ocáskem, začínala jsem se cítit jako to přehlížené dítě. Nejdřív nás nechali na krku chůvě, pak táta prohlásil, že co si sami neulovíme, to jsme o hladu a teď tu jsme zase úplně přehlížení! Minimálně já! Podívala jsem se po šedivé vlčici, ta která zrovna mluvila na Vločku a tu tmavou vlčici, které tu s námi zrovna zůstali. Snažila se nás spočítat? ''Kdo si? Ještě jsem tě neviděla.'' Postavila jsem se před ní jak se mezi námi, nejspíše, snažila chodit. Jakoby, tu tmavou jsem viděla jen jak jim táta předhodil Solveig, ona byla pro mě úplně nová a tak se stala mou novou obětí. ''Proč jsme museli tady? To není fér, že nemůžeme jít taky ven, když všichni šli ven. Co se stalo té vlčici, proč všichni brečí? Jen spí?'' Jak zubožené tělo Cinder bylo, to jsem neviděla úplně a tak Tiara schytá všechny ty otravné vlčecí dotazy, ha!

Králík+Cinderdrama
Lov se začal stupňovat, ale řekněme že se nám poměrně se sourozenci dařilo postupně králíka uštvat, ale následující slet událostí se stal tak rychle, že brzy každý na králíky zcela zapomněl. I naše hladovějící žaludky. Alespoň prozatím..
Situace byla příliš rychlá, všichni se shromáždili okolo nějaké vlčice.. Vypadala stejně bezmocně jako předtím ten Arryn. Že by byla zraněná? Tak to potřebuje určitě zase pomoct a teď před otcem jsem se chtěla vyhoupnout jako vzorná dcerka! Snažila jsem se přes vlky dostat...

Vločka, Sierra
To už však mi byla cesta zastavena. Měli jsme se dostat hlouběji.. Ale proč? Chci přece pomoct! Když jednou nepomůžu, může se Vločka zbláznit a teď mě k ní nechcou pustit? Co se to děje?! ''Alee...'' Nestihla jsem nijak namítat a ucítila jsem tlak na svém těle, kdy mě tmavá vlčice(Sierra) popohnala od ostatních dospělých a zraněné vlčice a vedla mě hlouběji do úkrytu za Vločkou a sourozenci.. ''Ale já chci pomoct.'' Namítala jsem nabručeně a vůbec se mi nelíbilo že musím od místa dění pryč. Chtěla jsem vědět víc! Ale nezdálo se že by dospělí se mnou nějak chtěli diskutovat a tak... jsem prostě s dospělými vlčicemi a ostatními sourozenci mířila hlouběji do úkrytu... ''A co se stalo? Proč se musíme jít schovat?'' Zeptala jsem se po chvíli Vločky. Vždyť nedávalo smysl, že jednou jsme pomoct museli a po druhé ne!

<- Území

Před srazem (Arryn, Vločka, Espen, Xander, Einar, Šalvěj)
Pomáhala jsem Vločce a tomu hnědému seč mi síly stačili. To bylo obdivuhodné, ne? Já si myslím že jo! To už nás chtěla Vločka vyslat, abychom našli někoho silného, kdo by taky pomohl, ale jako na zavolanou se objevil hnědej vlk a prostě sám nás s Espenem vyměnil a podepřel ho z druhé strany. Jo, jo, tak to má být, přesně takto. Makat za mě!
Ale hledat léčitele... Kdo byl léčitel? Jak jsem to asi měla vědět? No, sporadicky jsem se po úkrytu rozhlédla, ale to taky jak na zavolanou přišlo skoro samo. Arryn byl odvlečen do koutku a pak se objevil i táta.
Espen okamžitě se snažil získat jeho pozornost, no.. já taky. Ale, prozatím jsem mlčela. Táta ten nám nařídil donést nějaké kožešiny. Opět se mám s něčím tahat, ach jej.. Vzdychla jsem tiše, snad tak, aby to táta neslyšel. Ptal se ještě na mámu, ''Ne, nevím kde je máma.'' Vždyť jste nás nechali tadyhle s Vločkou a všichni jste odešli.
No pak jsem se vydala s Espenem, pro nějakou tu kožešinu. Kterou jsme pak dotáhli do koutku k Šalvěji. Ta za tu dobu stihla už úkolovat fialovou. Táta ten svolával smečku. Já se teda poctivě, ačkoliv jsem ve své mysli remcala, snažila úkol zadaný tátou splnit. Možná to trvalo, ale nakonec se kožešina po nějaké chvíli k Arrynovi a vlčicím dostala. ''Tu.'' Hlesla jsem. No, pak už jsme byly z léčitelského koutku vyhnáni.

Reakce tak písemná okolo, pak především teda sourozenci a lov králíka
To už se postupně začali objevovat jedna hlava na druhou. Úkryt se začal plnit nejrůznějšími tvářemi. Některé jsem již od pohledu znala, plno z nich však nikoliv. Mlčela jsem a jen si prohlížela.
Zaregistrovala jsem plno mrtvé zvěře, kterou přinesli dospělí vlci. Lovci. Ale byl tu i jeden živý, o dost menší.
Táta ho vypustil z Mercerovi tlamy a nařídil že jsem měla mu naběhnout spolu se Solveig. Kdy se ta tu objevila?! Ani jsem ji nepostřehla, no.. rozhodně tohle vypadalo na větší zábavu, než dospělácké věci kterým jsem skoro houby rozuměla. Nu což! Rozběhla jsem se za králíkem, aniž bych vlastně úplně přesně tušila co dělám! Vždyť mi to nikdy nikdo nevysvětlil a netušila jsem co znamenalo nadběhnout mu! A tak jsem prostě za ním kličkovala, běžela a divila se že po chvíli jsem začala popadat dechu a bylo mi tak těžko! Tož, možná jsem to kazila ostatním sourozencům, ale to mě asi nějak netrápilo, mohli mi taky říct, žejo!

Mamrala jsem vlastně pořád, ale nakonec jsem se přece zapojila, ne? Pf. Ještě aby po mě někdo chtěl manuální práci! Prej se jmenoval Arryn a patřil ke smečce. Proč se nechal zavalit, v tátově smečce jsou takoví slabí vlci? Ale to jsem už nahlas nařekla. Místo toho jsem odevzdaně, teď už opravdu bez nějakých námitek, či dalšího trucu, pokračovala před Vločkou, která tahala Arryna směrem do úkrytu. Když jsem občas zaváhala, tak mi řekla kterým směrem jít.
Po pár minutách jsem se na ní podívala, celá umořená, asi byl těžkej, chudinka... Protočila jsem očima a pokusila se hnědého vlka taky trochu opřít. Doslova jsem dala pod sebe asi jenom jeho mohutnou tlapu.. Byly mi čtyři měsíce, co jsem asi víc měla zvládnout, než pro její dobrý pocit, že jsem mu aspoň podepřela tlapu a snažila jsem se jít stejnou rychlostí jako oni? Pf...
Nakonec jsme postupně k úkrytu dorazili. A tolik k tomu velkému dobrodružství. Vyšli jsme ven, chvíli byly venku, zůstali s cizí vlčicí, do toho ten Arryn, a teď znovu zase domů. Jestli tohle měl být můj domov, zatím se mi tu moc nelíbilo... ~Ale to jsem ještě netušila, jaké kázání ještě dostanu od svých rodičů..

-> Úkryt

Zcela vůbec jsem nejevila zájem o to Vločce nějak pomoct s kameny. To už se ozval celkem blbě Espen, oba seřváno od Vločky. Nakvašeně jsem šlehla ocáskem. To už se z pod kamenní ozval hlas, takžtéž slova Vločky, že kdo z našich sourozenců se pak mohl chlubit záchranou života.
A tak jsem se prve podívala lhostejně ke svému bratrovi, ''Proč bych měla hnout byť jen jediným drápkem na své tlapě, když to za mě udělají ostatní?'' Zasmála jsem se a v očích se mi zaleskla zlost. Pak jsem se podívala na Vločku a nakonec na nehybné tělo hnědého vlka. Člen smečky? Tak proč se nechal zavalit, ha? Střihla jsem ouškem a podívala se na Vločku. Pak na neznámého člena smečky a bratra jsem začala úmyslně přehlížet, ač můj zrak přes něj přejížděl.
Nakonec jsem udělala pár kroků k vlkovi a lehce odsunula jeden menší pod kterým měl ocas. Byl malý, ne o moc větší, než já a tak když jsem se o něj zapřela, posunul se. Ale velkou práci jsem si s tím nedala, je jasné, že taková Vločka toho stihla a zvládla mnohem víc. ''Kdo je to.'' Procedila jsem pak k Vločce, když jsem posunula pak ještě jeden malej balvánek.

Představila se.. Já jsem Vločka. Jo? A koho to přece zajímá? Hodlám tu sedět do chvíle, než se vrátí naši rodiče! A to že jim ještě pěkně ukážu, že nás tu nechali s nějakou chůvou a oni si rozebrali zbytek sourozenců! To přece nebylo fér, ha?
Snažila se nás zaujmout... Ač její slova zněla zajímavé a na druhou stranu.. chtěla jsem se podívat na nějaké nové místo, tak si jistě mohla všimnout, že jsem zaujatě cukala oušky jejím směrem, když jsem se snažila dále hrát na slečnu uraženou.
Ještě chvíli jsem pak zůstávala sedět zády, abych ji trochu potrápila, když v tom. ''Uhh'' Zaúpěla jsem, když jsem pocítila dotyk na krku za kůži a už jsem najednou neseděla na zemi, ale nesla se ve vzduchu. Zamávala jsem tlapkami ve vzduchu a snažila jsem se ji vykroutit, ''Půjdu sama, půjdu!'' Zakvílela jsem a jakmile jsem opět pocítila pevnou zemi pod tlapkami, ještě jsem po ní hodila vážnej pohled. Jakože, Tohle se mi vůbec nelíbilo!
Ale to už se neusmívala a najednou se zastavila u kamení. Švihla jsem nakvašeně ocáskem a pak... uh.. Začala ty kameny posouvat a chtěla ať se přidáme. ''Vždyť je to těžký!'' Fňukala jsem ještě jsem se jich nedotkla. Snad nechtěla po nás ještě abychom uklízeli, ne!? Žel jsem, asi zatím vůbec neviděla to, co ona viděla z výšky.

Všechno se stalo tak rychle. Chvíli jsme tu byly všichni a najednou... Jsme tu postupně zůstali jen Espen, já a.. nějaká bílá vlčice. Ve shonu toho všeho mi uteklo její jméno, ale rozhodně jsem se na ní mračila. Stejně jako měla před pár vteřinami můj zamračený pohled v zádech Solveig, která odešla s matku spolu se Sindrim. Následujíc Arne s Taiclarou zase spolu s otcem.. Zašvihala jsem naštvaně ocáskem a podívala se na Espena, ''Nechali nás tu s cizí vlčicí.'' Zlověstně jsem zašeptala a podívala se na bílou vlčici. Ač to rozhodl především otec.. No, líbit se mi to přece nemuselo.
Zastřihla jsem ouškem a uraženě se otočila zády k bílé a kecla si na zadek. No přece po mě nemůžou chtít, abych se tu teď vesele usmívala na naprosto cizí vlčici! Nosánek jsem namířila směrem nahoru. Jo, Vločko, asi mě budeš muset nějak zaujmout, abych přešla uraženost toho, že nás tu s Espenem rodiče nechali.

Hlouček kolem nás se postupně neustále zvětšoval. Začínala jsem být z toho značně nervózní a přestalo se mi to líbit. Kolem mámy a táty začínal být chaos. Nejdřív nějaký Yaro, toho jsem nestihla ani pozdravit jak jsem byla zaujatá svou sestrou a tím že si ji táta vybral na krátký výlet k vlkům samotnou, když jsem seděla rovnou u ní.
Pak zase nějaká Taiclara, to jméno jsem zaregistrovala tedy až jej vyslovil káravě táta a nakonec vlčice, která přišla s otcem. Jaina. Naklonila jsem postupně hlavu, abych si všechny nové tváře dokázala pořádně prohlédnout, to se už přidala ke mě opět má drahá sestra s dotazem. Na to jsem pokrčila rameny, ''Nemám nejmenšího tucha.'' Odpověděla jsem ji a pak se hrdým krokem rozhodla k Jaině vydat a očichat ji. To už máma se jala vysvětlování, že Taiclara byla naše sestra a Jaina teta. Poté jsem se přiblížila k Taiclaře. Kterou jsem taktéž se jala očichat. Pachy teda zrovna jsem dvakrát ještě zařadit nedokázala, že jo. Pak jsem se přesunula k matce a před dvěma vlčicemi hrdě vytyčila hrudičku, ''Já jsem Rannei!'' Houkla jsem a dala si na svém jméně záležet, určitě jsem chtěla být víc vidět teď! Pak jsem se teda malinko nechápavým pohledem podívala na mámu, ''Co znamená že je naše sestra? Vždyť není stejně velká jako my a proč jsme ji doposud neviděli? A teta? My nemáme jen mámu a tátu?'' Povytáhla jsem velmi vážně jedno obočí. Koneckonců vše to byly novinky, zmatení a já potřebovala velkou vysvětlenou! Informace doposud řečené byly prostě... nedostatečné!

Už-už jsem něco na svou milou sestřičku chtěla něco namítat, ale přišel táta a odvedl si ji. Naštvaně jsem zamrskala ocasem a zamračeně jsem se jejich směrem dívala. To není fér. Ocásek mi třískal do všech stran kolem mě. Neslyšela jsem co řešil táta se Solveig a těmi dvěmi neznámými, ale zároveň jsem si neodvažovala jít blíž, neboť jsem vnímala matčin pohled v zádech a tušila jsem že by se táta taky asi pěkně nahněval.
To už se pak Solveig vracela, ale zamířila si to rovnou za matkou. Stále jsem se mračila, cítila jsem se odstrčená, ale já to tak nenechám. Ne, ne. To už Solveig kráčela zase blíž. Snad se chystala mě vyhodit? Ne, znovu ne. ''To se ti líbí, co? Krást si všecku pozornost pro sebe.'' Mručela jsem, ale kdo ví proč k ostatním sourozencům jsem necítila takovou potřebu do nich rejt, jako právě do své o pár minut starší sestry.