Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Území

Teplo v úkrytu vítal. Po trajdání a boji v dešti to představovalo příjemnou změnu. Vidět tu ovšem celou smečku, to bylo nezvyklé. Našel si místo na sezení u bratrů a jak všichni ztichli, i on poslouchal. Co tak důležitého mohl Aetas chtít? Potkal svého dlouho ztraceného bratra? Athai vlastně neumřela? Někdo má narozeniny? No, rozhodně nečekal, že hnědý alfa bude mluvit o něčem skutečně důležitém, a jeho výraz se zaleskl zájmem, jak zmínil novou alfu. Jeho dcera, a dokonce ta, se kterou si rozuměl, měla smečce vládnout. Rhaaxin se na Aetasovu dceru zkoumavě podíval, pozorně sledujíc řeč jejího těla. Bylo to její přání vždy, vést Zlatou? Zvláštní, jak byla budoucnost najednou tak blízko, tak... Tak neznámá. Přál jí to místo, přál jí uznání, ale věděl, že na změnu si bude chvíli zvykat. Alyanna byla jeho kamarádka, možná i víc - a teď měla být šéfem tohoto podniku? Nová éra, uvědomoval si, ale nedokázal popsat rozpolcení, co cítil. Souhlasil, bylo to důležité. Toto totiž měnilo pravidla hry. Věnoval nové alfě povzbudivý úsměv a sledoval Barnatt, která vystoupila, aby jí vyjádřila svou podporu. I on to chtěl udělat, ale Renbli byla rychlejší.
A nevytasila se zrovna podporou. Rhaaxinovi se spokojený výraz z tváře vytratil a podíval se na svou nevlastí sestru. "Uhhh," zamručel a protočil očima, snad dostatečně tiše, aby si toho nevšimla. Tohle bylo tak otravné! Proč nemohli projednou všichni souhlasit, když se zrovna dělo něco, co benefitovalo Rhaaxina? On si totiž byl téměř jistý, že s Alyannou na trůně... Budou jeho gesta a zásluhy konečně více uznávány. Že smečka rozpozná, že i on si zaslouží všechnu slávu, důvěru a zodpovědnost. Že možná stoupne. Na jednu stranu se mu nelíbilo, že někdo musel mít námitky - a že zrovna někdo z jeho rodiny, typické! - na druhou... Souhlasil. Byl respekt přirozený a respekt zasloužený, a přestože Alyanna měla jeho respekt, protože spolu čas už trávili, Renbli nejspíš tu možnost neměla. Jseš tak dlouho pryč, a kritizuješ vlčici, kterou ani neznáš? Myslíš si, že bys to zvládla líp? Probodl Renbli pohledem. Nádech, výdech, nebude křičet, bude poslouchat cizí názory. Dnes už měl křiku dost. Zlatý udělal krok vpřed. "Co smečce dáš, Alyanno?" Jeho výraz byl... Neutrální. Žlutýma očima probodával nově jmenovanou alfu. Věděl, že k tomu bude mít co říct, že bude mít jak se obhájit, nebo si aspoň myslel, že by měla. On k tomu měl plno co říct! Ale zatím vyčkával na lepší čas a nechal mluvit alfy.

Aetas, dav (přímá řeč), zmínka Renbli, Ahva a Theron
Sledoval reakce členů Zlaté na jeho horlivé oznámení, a překvapovalo ho, jak málo v nich je rozčarování. Kde bylo zaujetí? Viděl ho jen od několika jedinců, no pohled otočil zpět na hnědého alfu a těkl pohledem i po Alyanně, přestože věděl, že s tou v tomto názoru budou na stejné lodi. "Tihle dva si říkali o problémy, Renbli je mi svědkem." Vyšvihl i svou sestru - ona tam přeci byla taky. Nehodlal ji ale nechat promluvit, aby náhodou neměla hloupé řeči, a tak se na ni ani nepodíval a pokračoval. "Postarám se o to. Neni přeci možný, aby smečka nedokázala takovým vetřelcům ukázat, že po sobě nenechá šlapat! A hlídky smečky jim to jistě rády ukážou taky." Bočním pohledem zpražil dav, obzvláště samce, protože tohle byla jejich práce. Ne u každého věděl, jakou má funkci, takže necílil na konkrétního jedince. Ačkoli... Zastavil se u Ahvaryana a Therona. Otec a syn - jak ale byli užiteční?

Atray, Haedus, Taylor, zmínka Angee
Vyjádřil své a cítil hrdost za úkol, co mu byl udělen. Teď mohl chvíli poslouchat okolí. Vrátil se k prohlížení Háda a Taylora, a taky Iony, Minkara a Angee. Její zmínka Aetasovi ho zaujala. Nemotivovaný člen? Sjel ji pohledem, ale neřešil to. Určit, zda si jedinec členství ve smečce zaslouží, byla práce alfy, a Rhaaxin si i přes veškeré své přesvědčení Aetase vážil. Právě hnědý alfa brzy nařídil přesun do úkrytu, a Rhaaxin se podíval nad sebe a zase zpět na Aetase. "Huh," hlesl téměř neslyšeně, vlastně netušíc, co na to říct. Pak ho ovšem napadlo, co dělat, zatímco se všichni sáčkovali dovnitř... "Atrayi a... Vy dva, noví," podíval se po synovi Aetase i po Hádesovi a Taylorovi. "Vemte ty úlovky dovnitř." Naznačil k jezevci a dvěma bobrům, co přinesl a zatím se jich nikdo nedotkl. Ze všeho toho povídání, ze kterého se mu myšlenky rozbíhaly do všech stran se o ně nějak... Už nechtěl starat. Už jsem udělal dost, přesvědčil sám sebe. Teď to mohl být problém někoho dalšího, přinesl to přeci jim - navíc, ať jsou nováčci užiteční! Ať prokáží, že chtějí makat! Rhaaxin se choval se svou božskou grácií, ale na smečce mu velmi záleželo, a za jeho rozkazem byl dobrý úmysl.

Atrox, Renbli + ti co píšou přechod až po mně
Bratr ho oslovil, a tak mu věnoval podobně lišácký úsměv, než protočil očima nad významem jeho slov. "Hej, fakt nemáte zač," řekl s ironickým úsměvem nahlas a oči upřel před sebe. Nemyslel to proti bratrovi. Ve výsledku byl ale vlastně rád, že nemusí štít držet déle, než musí. Sice už si zvykl na podivné proudění energie ve vlastním těle, ale to neznamenalo, že to nemá vedlejší účinky. No, snad aby demonstroval, jak moc svými schopnostmi vlkům Zlaté ulevil během jejich stání venku, štít blokující déšť nad hlavami zase zmizel, jakmile Rhaaxin vešel do úkrytu. Všichni, kdo šli za ním, dostali tedy ještě krásnou spršku těžkého deště a krup. Ovšem jakmile chlapec vykročil do úkrytu, nachomýtla se před ním Renbli. Pohotově uhnul jejím tesákům - nahoru, samozřejmě, tam kam mladší sestry nemůžou - a oplatil jí to hbitým výpadem po srsti na ocase. Stále si na ten exotický tvar nezvykl, ale bavil ho. Plácačka na mouchy. Pozornost už měl však jinde, a to u bratra. Na jeho zbarvení, konkrétně. "Jsem rád, že aspoň ty ses vrátil ke kořenům." Šťouchl do něj ramenem.

>> Úkryt

<< Zlatý les

Atray, Renbli
Špatný pro tebe, pomyslel si na odpověď své sestry a s úsměvem zavrtěl hlavou. Rád ji viděl. A ještě radši viděl, že jí ani jeden z těch vetřelců neublížil. Co by dělal, kdyby jo? Měl takové tušení, že by ztratil sebeovládání docela, asi jako tehdy v horách. Hůř. No, tady ani bouři přivolávat nemusel, přišla sama. Na moment pohlédl k obloze, snad s otázkou, zda to je jeho práce. Ale nemohla být, protože déšť. Kdo by dobrovolně svolával i déšť? "Nápodobně. Rhaaxin, syn bohyně Risy a Navina." Odvětil Atrayovi s jakousi mužskou vážností. On už si jako smečky jeho totožnost znát zasloužil, ačkoli předpokládal, že už ji zná. "Tahle e moe nevlaštní seštra," sdělil pak ještě hnědému, když se vraceli ke zbytku smečky. Zakřenil se na Renbli, když ho švihla ocasem. Vlastně mu chybělo sourozenecké hašteření. I to bylo na jeho to-do listu, snažit se trávit více času s rodinou.

Všichni (hlavně podtržené a přímá řeč)
Na srazu se to o účastníky zase rozrostlo, všiml si. Rhaaxin mezi ně vstoupil sebejistě, snad dokonce s arogantní pýchou, zračící se v jeho očích. Z jeho kožichu se kouřilo a pobíhaly jím malé výboje, tlamu měl zakrvácenou a nesl dva pěkné bobry s ranami od ledové dýky, co mu visela za náhrdelníkem. Za náhrdelníkem měl oproti normálu zastrčené i zrzavé pírko. Žhnoucí oči mu hned padly na Angee, kterou neznal, s přirozenou nedůvěřivostí vůči cizákům, ale přešel ji bez většího zájmu. Přejel pohledem po davu a zastavil se na Aetasovi. Chtěl mu předtím říct důležité věci, ale nestíhal to. No, aspoň to teď řekne před celou smečkou. Nejdřív ale aktuality. Rhaaxin popošel doprostřed dění a odhodil dva bobry k z části snězenému jezevci, co už tu ležel. Kdokoli si mohl nabídnout svačinu. "Na hranicích byli ňácí idioti, co tam drze zanechávali svoje značky. Prej že území smeče je záchod. ZÁCHOD!! Poslal jsem je do háje, a jestli nechtějí skončit na popel, už se tu neukážou." Prohlásil to hlasitě a v tónu se mu zračily intenzivní emoce - vztek a hrdost na to, že jim dal nafrak. Při onom na popel jeho záda intenzivněji zajiskřila. Rhaaxin se na moment podíval k nebi. Chtěl pokračovat, ale fakt ho štval déšť, který... Začal bolet? Vycenil zuby, když na něj dopadly první kroupy, a tak nějak hádal, že tohle neni dobrý počasí pro smečkový sraz. Nad hlavami všem vlkům se se zablikáním objevil oválný, naoranžovělý štít, takže déšť a kroupy nad jejich hlavami náhle ustal. Rhaaxin odmítal moknout, a jestli na to měl spotřebovat ještě něco ze své šťávy, tak budiž. Podíval se na Aetase, že stát venku je fakt blbý nápad, ale neprotestoval nahlas a pokračoval, kde skončil. "Nenesli pach žádný smečky. Jeden z nich byl černý se světlým vzorovaným hřbetem a něco měl na pravym voku. Vládce země. Druhý měl bílý xicht a světle flekatý hřbet, šedé oči. Nejspíš cizák. Ani jeden neřekl svoje jméno, měli jen hloupý kecy." Musel si postěžovat, když už o tom mluvil. "Ten přístup! To tuláci neznají žádná pravidla? Absolutně nemožný, aby se k nám chovali bez špetky respektu!" Teď už o tom zlatý asi domlel, a dal to najevo tím, že švihl ocasem a oklepal se. Čekal pochvalu.
"Kořist si nabídněte, kdo chcete," utrousil ještě. Zase se rozhlédl po davu a potěšilo ho, že vidí Atroxe. Hned za ním zamířil. Zastavil se pohledem i u Barnatt, které věnoval úsměv. O něco ošklivěji se zatvářil na modrého vlka. Toho znal! Z nějaký mise! A vůbec se mu nelíbilo, že tu je, ale co nadělat. Zatím si nespojil, že to je ten slavný Taylor, kterého si jeho adoptivní máma oblíbila.

Docela očekával, že utrpí nějaká zranění, a byl připraven jim čelit i ze své znevýhodněné pozice nad bobry, ale nakonec se do větší blízkosti dostal jen flekáč, jehož mokrý kožich na sebe stáhl většinu blesků. Rhaaxin otevřel oči a podíval se jeho směrem, zuby vyceněné, ocas dominantně nahoře. Z jakéhosi důvodu... Mu dělalo dobře, vidět vlka, co se mu ještě před chvílí posmíval, krčit se na zemi a zápolit s následky elektřiny. Kdo se směje teď! Ha! Nelitoval ho ani trošku. Otočil se zkontrolovat i druhého nájezdníka, který se zdál na tom být o mnoho lépe. Jelikož po úderu hromu jeho uši chvíli neslyšely nic, většinu řeči, co Noir hrdinně pronesl, slyšel nezřetelně a tlumeně. "UŽ SE NEVRACEJTE!" Skočil mu do řeči s výhružkou a jakmile se bělohřbetý otočil k odchodu, ještě mu poslal do zádi slabší výboj. Malé upozornění, ať si od hranic smečky pospíší, a ať se neodvažují otáčet se k němu zády.
Z kožichu bleskovce se kouřilo. Pikachu útok z něj vypařil vodu, ale vzhledem k tomu, že pršet nepřestalo a on se stále ještě nenaučil bleskům spolehlivě zavelit odchod, když byl pod silnými emocemi, drobné výboje stále pobíhaly jeho srstí a štípaly. S cuknutím se podíval po sestře, která se náhle spawnula vedle. Neslyšel ji přicházet a její slova slyšel i s odezníváním ohlušení tlumeně, ale jak křičela, tak tomu rozuměl jasně. "Oh," hlesl, vlastně docela lhostejně. Když byla takhle blízko, výboje se asi pustily i k ní - teď už to ale byly vcelku neškodné blesčíky, statická elektřina. Teprve teď se Rhaaxin mohl hodit trochu do klidu a pořádně si ji prohlédnout. Byla větší! A úplně jiná! Stejná, ale... Jiná. Fešná. Neuměl to popsat líp. "LÍBÍ SE MI TVŮJ NOVEJ STYL," komentoval hlasitě nazpět a snad i menší úsměv se zakrvácenou tlamou jí věnoval.
Došel si pro svou ledovou dýku, kterou musel vymanit z kořenů a strčit zpátky za náhrdelník, a pak ještě přiskočil k jednomu ze stromů, kde narušitelé zanechali své značky. Poctivě tam zvedl zadní nohu, aby to napravil. Absolutní nezájem, že je tu vlčice. Mohl se svou sestrou mít neshody, ale byla rodina a tohle byla práce. Nebo tomu snad naschvál chtěl dát korunu? Prohlédl si u toho vlky, co sem nejspíš přišli v reakci na vytí. Já jsem totálně nepotřeboval pomoc, ale dík, pomyslel si mírně ironicky a položil nohu na zem. Aspoň jste viděli, co dokážu. "Vy dva ste kteří?" Pronesl ledabyle k dvěma hnědým vlkům, stále docela rázným hlasem. Oba poznával, dokázal si je přiřadit k minulosti ve Zlaté, ale jména si nepamatoval. Přijal poklonu syna Aetase letmým přikývnutím.
Po připomenutí o srazu neváhal, popadl své dva bobry a rozklusal se za ostatními. Samozřejmě viděl, jak se hnědý zařadil vedle Renbli, a tak se sprostě a se vší hrdostí nacpal mezi ně. Jeho sestra. Jeho. Nejspíš přeskočila i nějaká ta statická elektřina. Zbytek cesty už Rhaaxin nemluvil, protože měl plnou tlamu a měl co dělat aby se neošíval, jak cítil novou, ledovou energii v žilách.

>> Území

Už nemohl předstírat, že ho to neštve. Zvláštní, vyměnit si takhle pozice - obvykle byl on tím otravným. Nerajcoval ho fakt, že na něj byli dva kvůli síle, ale kvůli slovům... Ano, to ho dopalovalo. "Moje máma je mrtvá, ale i tak toho za života udělala víc jak vy dva dohromady," zavrčel. Referoval samozřejmě o své biologické matce, o bohyni Rise. Jak rád by jim fakt, že je boží krve, vlepil do tváře, ale neviděl vhodnou příležitost. Nezasloužili si v jeho očích ani znát jeho jméno, a to ho syn Zlaté říkal s hrdostí snad každému, koho potkal. Ano, NÁŠ záchod, ne tvůj, ty lůzo špinavá!! Bleskový běsnil a brzy měl svůj vztek vypustit.
Že se tmavší vlk stihl před bleskem o rychlosti světla i s mokrým kožichem jakýmsi záhadným způsobem vykrýt svou magií, toho si Rhaaxin nevšiml. Flekatý se totiž přiblížil z druhé strany a on sotva stihl instinktivně cuknout krkem, aby zabránil zásahu čelistí do svých krčních tepen. Pokud tedy Faust pokračoval v útoku i přes simulovanou bolest, jistě měl šanci zakousnout se do vlka, který... Stále jiskřil. Z druhé strany už na Rhaaxina skočil tmavší, a vzhledem k tomu, že ho chlapec neviděl, uspěl. Jenže jakmile se kterýkoli z vlků k bleskovému přiblížil nebo dokonce dotkl, ucítil... Asi to, co by ucítili kdyby se dotkli elektrického vedení, násobeno faktem, že v kožichu měli vodu, která vodí. Okolí třech vlků se přitom zablesklo oslňujícím světlem, a hned na to se ozval ohlušující hrom. Nikoli nad hlavami, ale na zemi. Rhaaxin se vztekal, a svou silou tedy na vlky rozhodně nešetřil. Chtěl nepřátele spálit, uvařit jim krev zaživa a darovat jim popáleniny, na které nezapomenou. Tady už si totiž nehráli jen s hranicemi smečky, ale s Rhaaxinem samotným. Výboje na chvíli pohltily i okolí, takže pokud se někdo přiblížil blíže, než měl, byl zasažen také, leč slabším kalibrem.
Očekávajíc, že je tímto setřásl, vlk odskočil dozadu. "Běžte nebo chcípněte, bastardi! ZABIJU VÁS!" Řval, protože na moment neslyšel. Zlatý dočista zapomněl, že má společnost, kterou by toto gesto nemuselo úplně oslovit. Stále agresivně jiskřil, a pokud by se snad vetřelci pokusili zaútočit znovu nebo ukrást jednoho z bobrů, co zůstali ležet na zemi, usmažil by je výboji bez milosti znovu.

Jméno vlka: Rhaaxin
Počet postů: 10 + 3
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: Dovedl svého bratra zpět do smečky, donesl kořist, obnovil hranice, zjistil něco o Chaosu, nese další dva úlovky pro smečku a zastavil na hranicích cizince, co ochcávají území!!
Krátké shrnutí: Rhaax se znovushledal s Naxinem, který utrpěl ztrátu paměti, a pomohl mu se vzpomínáním na domov. Dovedl ho na území, kde se začala scházet smečka, a ještě zaběhl obnovit hranici a něco ulovit. Setkal se s Althyrou, které doporučil Zlatou a získal nějaké info (rychlohra), ulovil dva bobry. Teď se i s nimi při cestě zpět setkal s Faustem a Noirem na hranici.
Smečková minihra:
- 3 smečkové posty, 6 normal postů -> 15 listů
- plnění smečkové funkce (lov) -> 3 listy

Vztekal se a vztekal se velmi. Poznal, že dva narušitelé nemají v plánu nic dobrého, a co on by se s tím stresoval, když je mohl snadno smést z oblohy? Vyčkával na správnou chvíli, aby si vychutnal výrazy překvapení a strachu? Ignorovat provokativní poznámky bylo pro něj velmi těžké, a tak cenil zuby. "Hm. A odkud jste, chlapci? Doma vás nechtěli? Asi vím proč," odvětil ironicky milým tónem. Očima při tom přeměřoval kořeny, které chytily ledovou dýku, snad jakoby z nich měl vykoukat úroveň magie, kterou jeden z těch vlků vládl. Nemyslel si, že to byl ten flekáč, kvůli šedým očím. Do dvou počítat uměl a zelené oči to potvrzovaly.
Dal vlkům varování, a odpověď, co dostal, ho spíš namíchla. Cítil, jak mu začíná vřít krev. Cítil energii v žilách, neuhasitelné nutkání jim teď oběma rozervat krky. I nadále oba vlky sledoval, tyčíc se nad svou kořistí. "Takže volíte násilí. Fajn," procedil... S úsměvem. Jeho oči se zlomyslně leskly, a už se téměř pustil do útoku, když ho přerušil známý hlásek. Překvapeně se otočil, a přeměřil si Renbli pohledem. Jeho výraz bylo zaskočené co tu děláš? Mohl ty vlky usmažit i před jejíma očima, když byla propagátorem nenásilných konců i posledně, nebo by si tím navždy utnul její přízeň? Jestli ještě ňáká existuje. Bleskový zaváhal, ale hloupá narážka bělohřbetého vlka ho dostala z mikrotransu. Já nepotřebuju žádnou pomoc! Všechno je pod kontrolou! "Tahle ženská by ti nakopala zadnici," rýpl si nazpět, zubatý úsměv na tváři. Ne, nenakopala, myslel si ve skutečnosti, ale viděl v tom jak šanci si šplhnout u sestry svým předstíraným míněním, tak trochu vykolejit cizince. Vlastně se ale jen strachoval o svou sestru. Prosím, jdi pryč, Renbli! Pamatoval si, co se stalo s Lokimu. Zůstaň v bezpečné vzdálenosti. Nahlas to ovšem neřekl - nemohl přeci vyjádřit svou slabinu, ne? Zůstal tedy doufat, že skutečně bude chtít zachovat pacifismus.
Žlutooký však během sekundy zase zvážněl a přikrčil se. Nad hlavami zazněl hrom. "Už mě nebavíte," protočil očima, přikrčil se a jeho srst se v mžiku rozzářila intenzivní elektřinou. Divokou a jiskřící, vzhledem k mokrosti jeho kožichu. Cítil, jak neovladatelně pálí, ale nesměl se pozastavit a přemýšlet nad tím. Ne zrovna slabým výbojem Rhaaxin ihned zacílil vládce země. Chtěl nejdříve spolehlivě vyřadit jeho, kvůli magii. Ochromit svaly, vystrašit ho, poslat ho do bezvědomí, cokoli - chtěl poslat zprávu. Chtěl dostát slovům, co řekl Thyře. "Zlatá smečka je pod mou ochranou!" Křikl směle, zatímco zrak otočil na flekatého nájezdníka. Utíkej, pomyslel si, utíkej, nebo tě rozpůlím ve dví.

Rhaaxin měl sebevědomí až někde v korunách stromů, že ho ani nenapadlo, že by mohl případný souboj i se dvěma vlky prohrát. Už od pohledu mu byli nesympatičtí - sebejistí, lstiví, drzí - možná trochu jako on - ale nejdůležitěji, jejich reakce na téměř mírumilovné oznámení o hranicích byla totožná. Nebylo to však nevinné "oh pardon, my nevěděli," nýbrž "jo voe, my víme." Zlatý měl hrdost a nulovou trpělivost, což znamenalo, že si v žádném případě do písečku lézt nenechá. "Haha, vtipné, asi jsem se zapomněl smát," řekl jak nejironičtěji mohl starý dobrý fór. Viděl zájem o jeho úlovky v očích flekatého, a odpověděl ceněním zubů. Stál nad oběma bobry. Stejně jako chránil smečku, chránil i své - smečky - žrádlo. Tohle byl jeho dárek na společnou párty, ještě aby mu ji někdo vzal! "Kámo, mě to ale fakt hrozně nezajímá, co si myslíš o smečkách. Vypadněte z hranice Zlaté smečky, břídilové, nebo poznáte proč sou mý voči žlutý." Během mžiku oka vzduchem prosvištěla dlouhá dýka, co Rhaaxinovi ještě před chvílí čouhala zpoza náhrdelníku, a zastavila se až před Faustem v úrovni jeho krku. Byla ještě od krve. Měla mu zabránit v postupu - a taky říct, že to absolutně myslí vážně, a že je nenechá kolem kroužit jako supy. Druhého vlka prozatím sledoval pohledem, ale pakliže by se kterýkoli z nich přiblížil, byl připraven vypustit páru. Nebyl milosrdný jako Renbli, Ingrid nebo Aetas - stejně jako by tehdy pohřbil toho medvěda zaživa, i dnes byl připraven použít vše nejnutnější, aby ubránil sebe, smečku i své dva pracně dobité bobry. A nejlépe u toho ani nehnout brvou a nechat magii konat, jaký to život! Vlastně ho docela zajímalo, co elektřina udělá s takhle namočeným kožichem. Zlatý byl nakrknutý - měl už být dávno jinde, a co hůř, mokl mu kožich. Nemohl si nechat ujít myšlenku, že mohlo jít o cizáky kvůli šedým očím jednoho z nich, ale zase ji rychle zavrhl. Neměli přívěšky. Kdo další na ostrovech se pyšnil neláskou k hranicím a byl problémem?

<< Zubří pláň

Lovec se vracel z lovu a pyšně si v zakrvácené tlamě nesl hned dva bobry. Nevrle klel za to, že neexistuje lepší způsob přepravy, protože ho začínalo bolet za krkem. A ještě horší a otravnější byl ten déšť, co Rhaaxovi máčil srst. Jako hater vody číslo jedna si nemohl pomoct a ošívat se, a jakmile zaznamenal Zlatý les, vděčně zahnul pod koruny stromů ve vidině, že se trochu schová. Otřepal se, aby ze sebe nějakou vodu dostal, a svižně kráčel vpřed, zpět na sraz. Kolik vlků asi přibylo od té doby, co se vydal pro tuhle svačinku? Bude to stačit aspoň jako zákusek? Nebyl si jist, že pro obživu smečky udělal dost, ale zpátky pod sprchu už se za žádnou cenu nevracel, takže ano, udělal co mohl. Ew voda. Ew ew.
I přes vytrvalé bubnování deště, co začínal rozpíjet pachové značky, ho na něco v nepořádku u hranic upozornil jiný smysl. Uviděl cizí kožichy, a o chvíli ho udeřil i pach, co Zlaté smečce nepatřil. Rhaaxin otráveně zavrčel. Chtěl jít do tepla a sucha, ne řešit tohle! Kdo to byl? Další zájemci o smečku? Zamířil směrem dvou neznámých vlků bez jakéhokoli strachu, neskrývajíc svou špatnou náladu. "Hhhj!" Procedil varovné HEJ přes své úlovky, aby na sebe upozornil. Pravděpodobně tu cizinci našli i právě Rhaaxinův pach, protože když před chvílí odcházel na lov, hranice přeznačoval. Chlapec dokráčel až k cizincům, ocas nahoře. Vyplivl své úlovky a zakrvácelé dásně i s tesáky hezky vycenil. "Co děláte na cizí hranici?" Změřil si je pohledem.

<< Zlatý les

Po řádném označení hranic smečky šel splnit to, s čím se prve vůbec vydal z území smečky - lovit. Zastavil a zavětřil a nespokojeně přitom pohlédl na mraky, co se táhly široko daleko. Copak nemohli mít aspoň jeden pěkný podzim? Suchý podzim? Musel si pospíšit.

Zápis rychlohry | Althyra | 3 posty
Rhaaxin se dostal k řece a číhal na kořist v podobě dvou bobrů stavících své doupě, no všiml si vlčice, co se přiblížila a lovila ryby. Původně plánovat použít magii při lovu nebezpečných velkých hlodavců, aby si snad po tom jezevci znovu nenechal pokousat kotníček a nemusel se vody ani dotknout, ale to přeci v přítomnosti ženský nemohl! Po krátkém seznámení, ze kterého zjistil, že Althyra je vcelku odměřená a chladná jako led, ale taky používá k lovu magii, se své skrývané obavě vymanil. Ve vzpomínce na Lokiho, kočičáka Noramského, si vytvořil ledovou dýku, kterou si pomohl k tomu bobry usmrtit. Párek hlodavců si asi při jeho ne zrovna šetrném lovu asi prošel peklem, zatímco bleskový v klidu rozmlouval s Thyrou, vlčicí ze smečky z Ledových hor, co na ostrovech hledala nový domov. Trochu se před ní chvástal jako polobůh a samozřejmě zmínil Zlatou smečku, o které jí ochotně řekl víc. Skoro doufal, že se přidá, už jen aby se na srazu mohl taky ukázat s nováčkem, když i Alyanna! Ha! Ale to bylo na ní. On všechny ochrání, zapamatoval si. S Thyrou se shodli i na ideálu, že svoboda jim je nejbližší. Rozkecali se natolik, že s vlčicí sdílel i svou zkušenost s alfou Alatey a šířil vědění o cizácích, zatímco nazpátek získat také cenné informace: Společenstvo Chaosu mělo v řadách jakéhosi Ostna a také měli sraz u jezera na druhém ostrově.
Při lovu bobrů si dobře procvičil své ovládání ledu, a po krveprolití mu ležely dva úlovky pod nohama. Thyra byla zvědavá, a tak jí ochotně ukázal i to, proč má žluté oči - vyvolal pár blesků. Na závěr si slíbili, že se ještě setkají.

Rhaax si ledovou napodobeninu Lokiho dýky strčil za náhrdelník. "Tak zatim sbohem, Althyro z Ledových hor," kývl vlčici na rozloučenou a pobral své dva bobry. "Ještě se uvidíme." A třeba si do té doby rozmyslí, zda nechce patřit ke smečce, kde sídlí i polobozi. No, zlatý urychleně zamířil zase zpátky ke smečce, protože počasí se rychle kazilo. Ew, ew!

>> Zlatý les

<< Zlatá smečka

Kde byla s tím cizím? Má divný voči, co to je za element? Kdyby to byl nebezpečný cizák, má nějaké přívěšky... Rhaaxovy konspirační mozkové buňky se rozjely natolik, že zvažoval, jak vůbec před smečkou zprávu o nezániku cizáků hovořit. Ještěže teď byl na cestě pryč. Sužovalo ho hned několik věcí - panika z toho, že ztratil pozvánku na pokec s alfou Alatey, že snad žárlil na toho náhodného maníka, co přišel s Alyannou a že opět nebude moct se starým alfou mluvit jen mezi čtyřma očima. Byl z toho naštvaný! A tak běžel, a až z dohledu hloučku se začal mračit a cenit zuby, jak chtěl.
Prošel trasu, kusy s bratrem šli, a měl ohromné štěstí, protože Einarovo pírko se sklouzlo mezi kořeny a nemohlo uletět dál. Nevšiml si ho na první pohled, ale o pár sekund se vrátil. "Fuh," oddechl si a sebral ho. Tentokrát ho provlíkl jedním z korálků na svém náhrdelníku, aby nemohlo jen tak vypadnout. Zajištěno - skvělé, mohl pokračovat.
Bohužel pro něj už slíbil, že naloví, a tak to taky hodlal dodržet. Aby ale nebyl užitečný málo, zastavil se ještě u hranic. Cítil tam čerstvý pach Atroxe - hurá, tak on je taky živ! - a jedné z sester Alyanny. Rozhodl se to po nich ještě řádně přečůrat, jak se říká. I na několika stromech se otřel a zanechal pár svých blonďatých chlupů. Aby bylo jasné, že Zlatá je živá a plně schopná obrany, že? Ještě aby se sem odvážili přijít další narušitelé a tentokrát oddělat Aetase! Vzhledem k tomu, kolik vlků bylo teď na území, tak se toho Rhaaxin zrovna nebál. Poprvé si byl skoro jist, že smečka žije a onen pocit pýchy nebyl jen pocit. Bleskový se měl za vlastence. Chvíli pobíhal po hranicích a značkoval, prohlížel okolí a sledoval stopy zvěře, než zakončil někde na východě lesa. Odtud viděl na planině řeku. Kde je voda, tam je život, že? Tam se hodlal vydat na lov.

>> Zubří pláň

Musel Ahvovi věnovat lišácký úsměv na jeho poznámku k dudkovi. To je ale správný přístup! Ten pták nebyl cvičená veverka, ale příležitostná svačinka. Nejpraktičtější využití, ne? "Mi povídej," komentoval i jeho poznámku k dění minulých měsíců. Pochyboval, že někdo mohl trumfnout jeho příběh, ale teď ho vlastně začalo zajímat, co teda těch pár měsíců Ahva dělal. Nestihl se zeptat, věnoval se bratrovi.
A pak se během chvíle počet vlků v hloučku víc než zdvojnásobil. Rhaaxin zamrkal, když se připojila Mireldis, kterou z doby své slepoty poznával hlavně po hlase, a pak přišla i Alyanna v doprovodu cizího vlka. Bleskový se ani nestihl usmát na svou kamarádku, jak by zaujat nedůvěřivým čuměním na Hádese. Tak zájemce o smečku! To tak věřil. Přesměroval zrak na Aetase. Proč se tu všichni scházeli tak zničehonic? Byl to jeho plán? Používal nějakou magii? Ač Rhaaxin viděl smečku rád pohromadě, měl svědivý pocit, že mu je upírána pozornost, kterou si velmi pracně vydobil. A jakože on nebyl zajatcem pravidel a řádu, musel dokázat, že nějaké svolávací čáry poslechne jen když chce, ne? Otevřel pusu, že bude mluvit o svých objevech i navzdory příchozím, když mu došlo, že něco postrádá. Čumákem si rychle prohrábl srst na krku, aby zjistil... Že Einarovo pírko tam už nebylo. "Do háje," procedil a posbíral se na nohy, "něco jsem ztratil." Bez dalšího slova se rozběhl pryč, než mu došlo, že to je poměrně nevysvětlené. Všímal si ale, že vlci stále přicházejí, takže pokus se mělo něco dít... Ještě se asi bude čekat. Prudce se zastavil jen po několika skocích. "Jdu sehnat nějakou svačinu, budu hned zpátky," prohlásil důležitě. Usoudil, že z části sežraný jezevec, který ještě ležel na zemi, celé smečce ani jako prostý zákusek nebude dost. "Jo a Alyanno," otočil se ještě na vlčici. Všiml si, že je na ní něco jinak. "Ten novej vohoz je cool." Věnoval pohled i Hádesovi - snad varování? - a už skutečně běžel pryč.

>> Zlatý les

"Tak to je dobře, to je nejdůležitější," komentoval bratrovu poznámku k původu. Opakování matka moudrosti - jak měl vědět, jak velký damage jeho mozek obdržel při ztrátě paměti tentokrát? Už si říkal, že je to celkem dobrý, když se Naxin vzepřel jeho hovorovému oznámení o smrti otce. Rhaaxin první překvapeně odtáhl hlavu, ale pak se mu na tváři objevil nespokojený, zaražený výraz. Kde vzal takové nadšení do otce, když si ho nepamatoval? A do správného slovníku? Kdo jsi, abys mě káral? Moje máma? Nechal si podrážděnou poznámku pro sebe a vyslovil jinou. "Tohle je můj slovník, brácho, a asi seš fakt mimo, jestli si myslíš, že náš fotr byl nějakým svatouškem." Přestože jeho slova měla ráz, v hlase i očích se mu zračil smutek a možná i určitá forma lítosti nad Naxinovou... Nevědomostí. Rhaax se snadno vracel ke svému teenejdžerskému beefu, co s otcem měl, ale byla pravda, že ke konci jeho života... Ho měl i rád. Možná byl jen naštvaný, že odešel, a žertování o tom... Pomáhalo. Proč nebyl Naxin na stejné vlně? "No, vítej doma, Naxine." Pousmál se, jak čekali, než někdo ze smečky přijde. Skoro by mu řekl i jsem rád, že tu jsi, ale nehodlal opakovat tu chybu, co nedávno s Mielei. Ta totiž pak... Zmizela.

Rhaax hodil na zem svého pracně vydobitého jezevce, ze kterého s bratrem už trochu ujedli. Byl to docela macek a Rhaaxe kvůli němu ještě pobolíval pokousaný kotník. Nečekali dlouho - v ranním světle žluté oči zaznamenaly hnědou srst mezi stromy i pach toho, koho hledal. "Zdraví, zdraví i tobě, Aetasi," pokývl mu živě, ale vlastně vcelku s úctou. Vypadáš, že to zdraví potřebuješ. Seriózně, hnědý alfa vypadal jako dlouholetý senior, a bleskovci se to úplně nelíbilo. Takhle měl reprezentovat smečku? Viděl vlastně na vlky, které přijímal? A co hůř - jak dlouho tu ještě bude? Vlci umírali i přirozeně, bylo to tak? Naplnilo ho to určitou nejistotou. Co budou dělat, až- "Hej,-" nedořekl směrem na bratra, který se rozhodl vzít čáru... Někam. Pryč. Měl se vydat za ním? Prožíval si nějakou krizi? Usoudil, že má důležité věci na práci, protože kdoví, jak často se mu podaří narazit na Aetase.
A dokonce i dalšího vlka, který zastával vyšší pozici ve smečce. Rhaaxin nepovolil svůj sebejistý postoj ani když se přiblížil Ahva. "Čauky, jojo. A tys Ahvaryan, hlavní lovec, že," zopakoval trochu jeho postup a věnoval svému loveckému šéfovi úsměv. Už jsem si myslel, že tě neuvidim, a budu mít tvoje místo, pomyslel si kysele. Byl ale spokojen - když odtud odcházel za svým posledním dobrodružstvím, na území našel celého jednoho vlka, a tím byla Barnatt. Tohle byl už trojnásobek. "A neseš i svačinu?" Pohled mu padl na ptáka, co Ahvovi seděl na zádech. Řekl to spíše v humoru, sám při tom totiž kopl do jezevce, aby ho přisunul blíž Aetasovi i Ahvovi. "Já nesu svačinu. Nabídněte si, jestli máte hlad." Dělal svoji práci, a vlastně byl spokojen, že to mohl rovnou dokázat jak alfovi, tak nadřízenému lovci. Už už Rhaaxinova tvář zvážněla a otevíral pusu, když se bratr vrátil. Prve o něj jen zavadil pohledem, než se na něj podíval znovu a pořádně soudícím pohledem si ho prohlédl. Ze samého šoku nad jeho novým zbarvením chvíli mlčel, a rozhodně neměl v tváři příliš radosti. Spíš směsici překvapení, uražení a toho výrazu, který se tázá, jeslti se zbláznil. "Jak jako chtělo změnu?" Zanaříkal skoro ublíženě, vůbec ne potichu, jak možná chtěl a měl. Všichni chodili a měnili si kožichy jak se jim zlíbilo. Rhaaxin neměl rád neohlášené změny, jak ho učil každý nový zážitek se smečkou. Pro další větu už se k Naxinovi naklonil. "Však to bylo cool, když jsme měli stejný kožich! Všichni tři." A Naxin si zdrhl k otcově hnědé! Aby Rhaaxin řekl pravdu, ani si nepamatoval, že by takovou barvu Navin někdy měl. Pamatoval si jeho modré zbarvení. Tak buď jsi blázen ty nebo ty. "Snažíš se glorifikovat Navina? Budeš stejně nepřítomný jako on?" Musel si rýpnout, už tišeji, ale bez zájmu, že to sledovali asi i Aetas s Ahvaryanem. Bleskový na to měl svůj názor, a cítil lítost, že bratr nechtěl být stejný jako on s Atroxem.
"Nesu smečce zprávy. Důležité, řekl bych. O cizácích, vlcích Noramu a vzkazu od alfy Alatey." Stále s trošku zamračeným, zcela vážným výrazem se Rhaaxin podíval na Aetase. Věřil, že tohle musí slyšet.

<< Zlatý les

"Uh," hlesl trochu zaraženě, když se jeho bratr ptal na všechny ty věci. Jak mu vysvětlit, že otec už nebyl, obzvlášť, když se Naxin koukal, jakože ho skutečně chtěl vidět? Rhaaxin se kousl do jazyka a vysvětlil zatím to, co bylo jednodušší. "Renbli a Ingrid jsou naši nevlastní sourozenci. Táta je měl s Barnatt, která adoptovala i nás. My pocházíme z Yaloru a jsme synové bohyně Risy." To byly důležité informace, aby si uvědomoval, že je vzácného, božského, původu. Cítil se divně, že bratrovi říká o něm samém, ale donutil se k trpělivosti. "Jo, tátu už neuvidíš, brácho," vyslovil nakonec litovně a věnoval mu upřímný pohled. Nedělal si srandu. Bylo to smutné, ale byla to realita. Rhaaxin už si prošel procesem akceptování této pravdy. "Navin už není mezi námi. Chcípnul, už pár let zpátky." Nebylo mu jasné, kolik přesně to bylo času, to nedovedl říct, ale rozhodně to byla doba. "Máme ale jeden druhého, Barnatt a smečku." Věnoval mu povzbudivý úsměv.
Naxin o svém zapomínání překvapivě věděl víc, než se Rhaax obával. Byl to začátek, a trochu si oddychl. Možná bude mít trochu práce, aby z něj udělal sebejistého vlka, ale to byl ochoten podstoupit. Kde je vlastně Atrox? "Jo, o tom příběhu ti řekne víc Aetas," komentoval jeho jizvy. "Ale Athai před ním nezmiňuj. I ta je mrtvá. Zavražděná... Někým." Značně ho znepokojovalo, že nevěděli, kdo to byl. Měli podezření na cizáky a na chaos. Už zahučeli mezi zlaté stromy a vstoupili na území smečky. Rhaaxin zvedl hlavu k obloze, aby krátkým zavytím oznámil svůj příchod. Chtěl mluvit s alfou co nejdřív. Přidal na tempu. "Já taky nemam tušení, kdo teď ve smečce zrovna je," zasmál se trochu. Nějaké tušení měl, ale když odsud odcházel posledně, na území nebylo ani stopy života. "Ale určitě ti kontakt s nimi pomůže si vzpomenout." Povzbudivě do bratra drkl. Přehmátl si zabitého jezevce v tlamě a při chůzi skenoval okolí, aby jakýkoli přicházející tvory zachytil co nejdříve.

// Kvetoucí louka přes zátoku

Bratrova reakce nebyla zrovna tou, kterou si od něj představoval. Chtěl slyšet ou jé, čus brácho, to je dobrý že můžeme dát catch up, ale dostal spíše otázky zmateného starce. Rhaaxin po něm vrhl podezíravý pohled. Co se mu stalo? Stařecká demence? "Ve Zlaté smečce je náš domov, tam kde je Barnatt, Atrox, Ingrid a Renbli? A Aetas je tvůj alfa, tvůj vůdce, starej hněděj vlk." Připomněl mu. Měl pro zmatení pochopení, obzvlášť po dlouhém spánku, ale vzhledem k tomu, že už jednou na Naxina bez nejmenší vzpomínky narazil, přišlo mu to podezřelé. Možná to ale nebylo tak zlé - jak viděl, aspoň si pamatoval, že jsou bratři. Nějaký pokrok tam byl. Nechtěl být na bratra zlý, stále ho miloval a byl mu ochoten pomoci, ale začínal se domnívat, že má nějakou mozkovou nemoc. "Podle listů těch stromů, ano. Zlatý les, jediný svého druhu na ostrovech," doplnil ho.
Pousmál se na jeho apetit. Jemu maso šelmy tolik nejelo, ale byl rád, že aspoň Naxinovi přivodilo lepší náladu. "Jezevec. Porval jsem se s nim támhle v lese." Že to bylo při příležitosti lovení s vlčicí, to nezmínil. Naxin mu neodpověděl na jeho předchozí otázku ohledně jeho předchozí společnosti, a tak hádal, že to téma prozatím může opustit.
A bratři mohli cestovat domů. Rhaaxin se cítil spokojeně za všechno, co od posledního odchodu z území zažil, a těšil se, až o tom všem řekne. Zatím ten čas ale hodlal využít na rozmluvu s bratrem, když už sdíleli cestu. "Hej to se ti děje nějak často, že zapomínáš, ne? Naposled jsem tě našel uprostřed Rokle a byl jsi úplně zmatený... Co si pamatuješ teď?" Bude mu muset připomenout i jejich honosný původ? No, to ho zrovna vůbec neobtěžovalo. Sledoval, jak se zvedá vítr, a když zahučeli pod stromy a kráčeli k hranicím, žluté oči pozorovaly večerní paprsky zapadajícího slunce.

// Zlatá smečka