Příspěvky uživatele

< návrat zpět

9

Nadšení z toho, že se vlčeti otevřel nový svět, a to svět pachů, neustávalo. Opravdu to bylo něco jiného, něco o čem sice věděl, ale neuměl toho využít. Teď už to uměl. Přemýšlel o tom, kolik překvapení ho ještě v životě čeká. Bude víc takových schopností, které byl schopen používat? To by bylo skvělé! Vlče přemohla zvědavost. Uvědomovalo si, že svět je veliký a on se má co učit, a o to víc byl rád, že na to všechno má přátelského učitele, který mu na vše rád odpoví. Když se vlk zeptal na jeho otce, Rhaaxin zrovna vytáhl čumák ze země, protože zkoušel, jak voní. Měl teď po dlouhém spánku doslova energie na rozdávání a běhal od jedné věci k druhé, jen aby si zapamatoval jejich pach. "Táta je Navin. A máma se prý už nikdy nevrátí. Prý umřela," odpověděl a ačkoli s tím už byl smířený, stále musel dusit ten smutek v sobě. Uvědomil si, že matku už nikdy neuvidí. Věděl, že má tátu, ale tomu příliš nevěřil. Ne tolik, jako teď věřil Marcosovi. Zvedl však statečně hlavu a soustředil se na to, že lov zanedlouho začne. Jeho první.
První lov je velká událost a Rhaax si to myslel taky. Líbil se mu adrenalin, líbilo se mu, když mohl s tím vyděšeným zvířetem manipulovat. Úplně při tom zapomněl na smutný odchod své vlastní matky a věnoval se jen přítomnosti. Jakmile však přišlo na poslední kousanec a on poprvé ucítil nepatrný elektrický kontakt mezi dvěmi těly, který zaznamenal díky své skryté magii, donutilo ho to k pochybám. "Lov mě baví! A co jsou to ty lesní plody?" Zeptal se a rozhlédl se kolem. Nevěděl, jak taková věc vypadá, ale věděl, že se to dá jíst. Pak však pozorně poslouchal, jak dále velky vlk vysvětluje a díval se na červenou tekutinu. "Takše když tu čevenou krev ztratíme, tak umřeme jako on?" Zeptal se zvědavě. Nemyslel si, že jeho matku by zrovna někdo šel lovit, takovou silnou vlčici, ale nevěděl, jak to bylo. Nehodlal nad tím přemýšlet. Tohle je větší zábava! Dal se do jídla a jedl a jedl, dokud z úlovku nezbylo maso a kosti. Bylo to lepší maso, než to, které mu dříve nosili ostatní. Tohle bylo čerstvé a doprovázel to pocit dobře odvedené práce.
Po obědě se spokojeně olízl. "Bylo to dobré!" Pochválil si a ještě se olizoval. Na vlče toho dokázal sníst hodně, o tom žádná. Pak mu Marcos povídal o tření. Chápavě přikyvoval, ale stejně se mu na tom něco nezdálo. Zvědavě proto udělal několik kroků k vlkovi a natáhl k jeho tlapě svou tlapku. Sledoval, co se bude dít. Když ucítil štípání a uviděl tenkou čárku a jiskřičku, která se u místa kontaktu objevila, překvapeně vyskočil. "Elektřina!" První vypadal, že je z toho vyděšený, ale vlastně ho to hrozně zajímalo a přišlo mu to úžasné. Nic moc mu to neudělalo, a tak se nebál.

8

Velký vlk potvrdil jeho domněnku, no nevypadal zrovna jistě. Rhaax střihl oušky a mírně naklonil hlavu na stranu v otázce, co si o tom velký vlk myslí a co říká na to, že on má v úkrytu taky svůj látkový ohos, pak mu však bylo řečeno, že vlk mu věří. Z toho byl prcek šťastný. Byla to slova důvěry, která mu ještě nikdo neřekl. Požádal proto o radu a dostalo se mu vysvětlení v jeho prozatím ne příliš rozvitém slovníčku. Zvedl nos k obloze a zhluboka se nadechl. Chvíli měl zavřené oči a nosem nasával okolní vzduch. Nevěděl, co má tak úplně hledat, ale pak zjistil, že větřík k nim přivává pachy, které mají různé vůně. Rozdílné a přesto stejné. Zjistil, že někde dál od nich, možná na druhé straně lesa, byl jeho otec a bratr. Před sebou však rozeznal i jiné. Už tento pach cítil... někde... v úkrytu! Jídlo! Ano, vzpomněl si. To maso divného tvaru. A byl z toho tak nadšený, že se o svůj úspěch musel podělit s Marcosem. "Už to cítím! Cítím ty pachy! Cítím strom, bráchu, tátu, to vlče alf i bratra! Tam, myslím,"
kývl hlavou směrem tam, odkud mu pachy přivál větřík. Tohle bylo tak zajímavé! Hned jak seženou jídlo, musí se o tom naučit víc. Slovo pach už si bude pamatovat.
Po úžasném objevu světa pachů Rhaaxin přiskočil blízko k Marcosovi. Čuchal k jeho bundě. "A ta deka smrdí trochu jako tohle. Já se o ni ale musím dělit s bratry, ale je to poslední, co nám tu maminka nechala...," řekl smutně, ale pak zaznamenal, že pach zajíce sílí. Bylo to podivné, ale on tušil, že to znamená, že jsou blízko. Proto už byl ticho. Zeptá se možná až po lovu, jak tomu říkali dospělí.
Když uviděl to stvoření a nevěděl, jak se má v jeho přítomnosti chovat, povzbudil ho jeho aktuální učitel. A tak se dal do díla. Věděl, že teď má cenu se snažit, když mu někdo věří, že to dokáže. Těšil se na moment, kdy budou spolu úlovek jíst. Jestli lov obnáší jídlo, určitě ho bude mít rád! A taky že jo. Už když vlče uvidělo poprvé kořist tváří v tvář a živou, vědělo, že to je ten správný adrenalin, který se mu líbí. Když proti němu vyrazil, cítil se mocně. Jako někdo, kdo má právo ta zvířata děsit. Poslušně a zvědavě pak sledoval, jak jeho spolulovec kořist uchopil za krk a skolil ji na zem. Když se Marcos s tím zvíretem překulil a dotýkal se ho srst na srst, ucítil něco úplně nového. Cítil... jako kdyby mu brnělo v hlavě a mezi těly těch dvou srstnatců někdo natáhl na rozeklanou šňůru milion miniaturních bzučících ptáků. Byl to pocit, který ho znepokojoval, ale dával mu nové obzory. "Cítils to?
To to... když si bral toho králíka... to... napětí mezi vámi!" Hledal správná slova. Přiběhl k lovci a pokořené kořisti. Zvědavá očka během chvilky vystřídal úžas, když si uvědomil, co udělali. "To bylo úžasné! Tak tohle je lov! Líbí se mi!" Vrtěl vesele oháňkou a jen tak z té čiré radosti a energie svého učitele dvakrát oběhl. Pak si spokojeně sedl k zajíci a pozoroval zkušeného vlka, jak si bere maso. První byl zmatený. "A proč už se nehýbe?" Zeptal se. Tlapkou do něj strčil a kupodivu nezjistil jen, že se to zvíře nehýbe, ale opět ucítil to tření. Pak dostal slaboučkou jiskřivou ránu a zděšeně odskočil, nezapomenul vyjeknout. Zlatou srst měl samým překvapením zježenou. "Zase! Co to je? T-to-to mě bouchlo!" Zakoktal, vyděšenost však rychle odezněla a vystřídal ji hlad. Opatrně se ke kořisti přiblížil a opět natáhl tlapku, zjistil však, že už ho to bouchat nechce, a tak si utrhl kus masa, jako to dělali velcí vlci v úkrytu.

7

Zlaté vlče pozorovalo velkého vlka a s očima zvědavě vykulenýma dopředu čekalo, než mu budou sděleny odpovědi na jeho otázky. Vrtěl ocasem ze strany na stranu ze samého nadšení, že si našel dalšího kamaráda a čekal na pokyny. Vlk odpověděl, že se s někým popral. Rhaaxin ten pojem znal, rval se s bratry, ale nikdy přitom nepřišel o oko a nechápal, jak tenhle milý vlk mohl. Nepídil však po dalších informacích o onom zranění a přesunul se k bundě. První na ní koukal jako na nepřítele, který vlkovi sedí na zádech, a to zejména kvůli nepřirozené barvě a kožichu. "Takže je to něco jako deka od naší mámy," vyřkl svůj závěr a pokýval důležitě hlavou. Nevěděl, že takový kus podivné kůže se dá vzít a ten živočich v ní vás bude v zimě zahřívat. To bude muset někdy zkusit! Teď se však debata přetočila na jídlo. Vlče bavilo se dělit o své vzpomínky a poznatky. Samozřejmě. Konečně ho někdo po dlouhé době poslouchal! "Já jsem si jistý, že ne! Ta myš tam byla a s bráškou jsme pro ni běželi a já jsem ji chytil do zubů ale když jsem mrkl už tam nebyla!" Řekl napůl ohromeně, napůl nejistě. Pak vlče dostalo radu. Chvíli nechápavě koukalo, pak se rozhodlo dát vědět, že tak nějak nepobírá. "A kde najdu pach? Co to je?" Kňourl a rozhlédl se kolem, jakoby tušil, že za nimi někdo jde. Naštěstí nikoho nezahlédl.
Když vlk přikázal schovat se, Rhaax se poslušně skrčil a snažil se pozorovat to, na co se Marcos díval. Chvíli bloudil pohledem a nemohl nic najít, pak však narazil na to, co už jednou viděl. Mrtvé. Jenže teď se to hýbalo a bylo to živé. Živé jako on. Rhaax zpanikařil. Nevěděl, jak se to dělá a snažil se pamatovat si to, že musí být zticha a postupovat proti větru, aby ho kořist neucítila. Alespoň tak to pochopil. Ačkoli nevěděl, co má přesně dělat, v tuhle chvíli zapracovaly prosté vlčí instinkty a rady dospělého. Zlatý vlček beze slova poslechl a plížil se obloukem ke kořisti, jak nejtiššeji to dokázal. Snažil se držet za stromy a z dohledu, zajíc se ale otočil jeho směrem. To už byl ale těsně u křoví, odkud ho měl nahnat k Marcosovi. Chvíli se navzájem hypnotizovali pohledem bez jakéhokoli pohybu. Dospělý zajíc však očividně malé vlče nebral jako hrozbu a odhopsal o pár metrů opačným směrem a opět se pustil do jídla. Rhaaxovi už se sbíhaly sliny a chtěl vyrazit, ale nechtěl nic pokazit. Opatrně našlápl směrem k zajíci, který se k němu otočil. Jakmile zlatá očka uviděla Marcose na správném místě, udělalo zlaté vlče prudký výpad vpřed a zajíc se rozběhl pryč.

6

Zvědavě sledoval Marcose svýma zlatýma očima a čekal, co zajímavého se od něj dozví. Nevypadal zrovna jako někdo, kdo by byl zlý, malého děsilo jen jedno. Při pohledu na vlkovu pravou tvář zaznamenal, že vlk má něco s okem. "Co se ti stalo? Proč je šedé?" Zajímal se starostlivě Rhaax a tlapkou ukázal na slepé oko. Vlk k němu pak přistoupil a podrbal ho na hlavě. Nevěděl, co to znamená a co si o tom má myslet, ale ten vlk si ho asi neočuchával, protože to by si z něj asi chtěl udělat večeři. A jíst šel teď přece on! Při té chvíli si všiml, že na tom vlkovi je ještě něco jiného. Jakmile dospělák zvedl hlavu, přiskočil k jeho boku a ráčil se tázat na to, co nosil Marcos na sobě. "A co je tohle?" Ten předmět neznal, ale byl mu něčím povědomý. Neviděl ho už někde? Asi ne. Pak ale potvrdil jeho myšlenku o jídle a lovu, zase mu to zvedlo náladu. "Tata nám ukázal myš a lovili jsme ji s bratry, ale pak zmizela," podělil se o jedinou svou zkušenost s lovem. Pak dostal první radu. "Tak joo... á jak to poznám?" Optal se jako věrný učeň a jakmile ho učitel vyzval, odložil dalších mnoho otázek pryč a snažil se potichu jít vedle vlka.

5

"Děkuju ty taky," usmál se vesele. Sice tohohle vlka ještě neznal, ale dobře si pamatoval, že Ru'yah mu také neublížil a byl na něj milý, a tak nečekql, že to bude u tohohle jinak. Proto nedůvěra k tomu vlkovi rychle pominula. Malé vlče si moc rádo hrálo na velikého vlka, obvzlášť když onen Marcos poznamenal, že ho jeho situace mrzí. Bylo dobré vědět, že někdo umí soucítit s jeho maličkostí a není na světě sám. Rhaaxin měl za to, že tak nějak ten vlk musel přijít na to, že mu každá podpora bude dobrá. Vlče bylo nadšené však ještě z něčeho jiného. Ano, opravdu, měl pocit, jako kdyby mu ten vlk četl myšlenky. Chtěl na lov! Moc! A dal to najevo veselým vrtěním oháňky a naprosto odevzdaným nadšeným výrazem v tváři. "Jo! To by bylo super!" Dal svou radost najevo i slovy, ale pak znejistěl. "Ale jak se loví? Já to neumim." Samozřejmě, že se to chtěl naučit, ale jako každé vlče se bál neznámého. Ne sice tolik, jako ostatní, protože yalorská krev mu v žilách nekoluje nadarmo, ale má i svoje vlčí instinkty. I tenhle strach však teď potlačoval hlad a on se moc a moc chtěl naučit lovit a chtěl vědět, kde se to jídlo bere. "Cokoliv, co bude blízko," odpověděl na otázku. Neměl moc z čeho vybírat, protože ani jednoho tvora, kterého Marcos pojmenoval, neznal. To bylo možná poznat z jeho nechápavého výrazu.

4

V klidu si hrál v lese. Mohl vypadat osaměle, protože byl ještě pořád vlčetem, ačkoli docela vyrostl, a taková vlčata, co si hrají sama se sebou v lese asi nejsou zrovna chtěná. Nebo se tak alespoň cítil Rhaaxin. Nechtěně. Přesto byl rád, že má pokoj od všech těch keců, má pokoj od pravidel a věčného stání v pozadí. Byl teď šťastný, pobíhal po trávě, občas spadl a jen tak se válel. Ale vyhovovalo mu to. Samota mu vyhovovala. Alespoň pro teď. Nikdo ho nerušil. Ale i tahle zábava musí jednou přestat. A jak už je to v klasické povaze vlčecí, i jeho to po chvíli přestalo bavit. Zatoužil po společnosti, zatoužil po akci. A po mase. Když se proto objevil nový vlk, přivítal ho veselým vrtěním ocasu. Sice se mu nelíbilo, že mu někdo říká prcku, byl už přece velký kluk, alespoň se tak cítil, ale ve výsledku byl rád za každou tlapu, co přišla. Ne otec. Ne bratři. Jen další nové tváře, které ho tak zajímaly. "Ahoj! Jsem Rhaaxin. Ostatní si se mnou nechtěli hrát," přivítal černo-bílého vlka vesele a přestože mluvil o nešťastné věci, bylo poznat, že nechce odrazovat pozornost, kterou tak hrozně hledal. "Ale mně to nevadí. Měl jsem hlad a jídlo už nezbylo, tak jsem chtěl jít néco najít," dokončil svou výmluvu a rozhlédl se pod kořeny stromů, snad jakoby odtamtud vystartovat jeho večeře. Pořád měl takový hlad!

3

<< Úkryt

Hlavně nenápadně, pomyslel si v duchu a opravdu se snažil své tlapky řídit tak, aby nedělaly moc rámusu. Docela mu to šlo. Když uviděl, co se venku děje, zježila se mu srst na zádech. Všechna ta bílá věc je pryč! Nevěděl, co si o tom má myslet. Nejdříve se rozhodl dostat se pryč z dosahu potenciálního nebezpečí jménem ostatní vlci ještě před tím, než se i oni stihli pokochat přicházejícím jarem. Rychle zahl za roh a dal se do vratkého běhu čerstvou trávou. Nevydržel však běžet dlouho. Zpomalil, jakmile si byl jistý, že je dost daleko. V tu chvíli se začal rozhlížet po okolí a prohlížel si každý kmen stromu, každou květinu a každé vysoké stéblo trávy. Tenhle svět byl tak zajímavý! A to se celou tu dobu ukrýval pod bílou sněhovou přikrývkou. Rhaaxin trochu znejistěl, když mu jeho mladý čumáček dal vědět, že někde tu je Navin, jeho bratr a ta malá, ale jelikož je neviděl, pustil se opět do prozkoumávání. Cítil je kvůli proudu vzduchu mířícímu jeho směrem, proto oni teď nemohli cítit jeho. Chvíli čekal za kmenem stromu, jestli se ho přece jen někdo pokusí najít, čekání ho však nebavilo a tak bezstarostně vyskočil a dal se na cestu hlouběji do lesa.

2

Ačkoli mladý vlček nechtěl teďka otce ani bratry vidět, hodně ho uráželo, že si jej nevšímá. Možná sám po pozornosti netoužil, ale uraženost a nenávist k okolí se tímhle jen prohlubovala. Jen mě ignorujte, když jsem vám ukradený! Já jsem se přece nikoho neprosil a prosit nechci. Jen si všichni všímejte jen těch, kteří jsou zajímaví! Malý pídě Rhaaxin si vaši pozornost přece nezaslouží! Všimnete si vůbec, že jsem znovu pryč? Ano. Mladý chlapec se zlobil na celý svět. Nebyl tu nikdo, komu by se mohl svěřit, kromě bratra, toho ale nechtěl obtěžovat. Stejně se za chvíli zvedne a poběží si za otcem a jeho partou. A tak se rozhodl postavit se na vlastní nohy. Rozhodl se znovu vyrazit ven, vykašlat se na pravidla i na tyhle vlky, na které byl naštvaný. Zároveň se v něm dusil velký smutek, že je nechtěný. Že ho odstrčili. Všichni. Nehodlal však svůj smutek dát najevo nahlas. Dvou vlků a jejich chlupatých koulí si sice všímal, ale jako správný drsňák dělal, že to jde úplně mimo něj. Ohlodal zbytky masa z kostí oné kořisti. Byla to skvělá chuť, protože dlouho nejedl. A proto ho ani zbytky nenasytily.
Až několik chvil po tom, co zmizel jeho otec s dvěmi vlčaty na krku, se vydal ven i on sám. Rozhodl se dělat problémy, když to bude nutné. Je to jeho rozhodnutí. A nejhorší na tom je, že to rozhodnutí očividně nikdo neměl v plánu změnit. Ani pohledem o něj nezavadili! Tím líp pro něj, pro teď. Jakmile si byl jistý, že se cizí oči nedívají, opět rychle vyrazil a vyklouzl z úkrytu.

>> Zlatá smečka

1

Nikdo mu nevěřil. Jak jinak. Nevěděl ale proč. Vždyť to řekl tak pěkně, i když to bylo smutné, tak jak mu mohli nevěřit? I jeho vlastní bratr mu nevěřil. "Nelžu! Byl jsem venku a hledal mámu, ale potkal sem cizího vlka. Úplně jiného, než táta! Byl hnědý a flekatý. Navin ale přiběhl pro mě a řekl mu do očí, že máma už není! Že už není naživu!" Zakňoural zklamaně Atroxovi do očí. Alespoň on ho poslouchal. Když modrý vlk opět přišel do úkrytu, Rhaaxin jenom sklopil zrak a nakráčel si to k dece, kterou jim tu matka nechala. Snad jako kdyby se mu vyhýbal, zalezl do kouta hlavou ke zdi a uraženě přemítal o tom, jak ku nikdo nevěří. Ale horší na tom bylo, že neví, co za tím je. Neví, co se stalo. Vlastně ani neví, proč by to jeho tatínek povídal, kdyby to nebyla pravda.
Nespal. Poslouchal zvuky, které vycházely z jiného kouta úkrytu. Rhaaxinovi se už z té vší šedé dělalo špatně a chtěl ven, zároveň však zvědavě pozoroval, co se děje. Viděl jiná vlčata. Malá. Vůbec nevěděl, o co jde, ale chtěl to zjistit. Opatrně se jejich směrem otočil a jako kočka číhající na myš je sledoval. Jinak se ovšem nepohl, a tak mohl působit jako spáč. Když se věci trochu změnily, pozoroval, jak si nové tlapky hrají a otec s bratrem rozmlouvají. Chtěli jít ven a taky to udělali. Jakmile ohon modrého vlka zmizel z dohledu, nejmladší Rhaaxin jako gepard vyrazil k tomu, co zbylo z kořisti. Měl takový hlad!

// Zlatý les (přes území smečky)

Rhaaxin nevnímal svět. Po cestě mu byla zima a trvalo dlouho, než ho Navinův běh uspal, a i pak nevypadal zrovna zdravě. Byl hubený, měl hlad, ale když ho otec odnesl do úkrytu a nechal ho v pelíšku s pláštíkem od jeho matky, neprobral se. Vypadalo to, že kvůli zimě a únavě upadl do komatu, protože spal dlouho a nevyrušily ho ani cizí pachy a zvuky kolem. Klidně ležel, hrudník se mu zvedal, jak ho otec položil, tak vlče zůstalo.
---
Probudil se za dlouho. Nejspíše to byly zlé sny, které ho probraly. Byla pravda, že nejmladší vlče bylo zoufalé ze svých vlastních myšlenek, nevědělo, co si má myslet, a vědělo něco, co jeho bratři dost možná nevěděli. To ho děsilo. Když přišel k sobě, první zaznamenal okolní zvuky. Pak o sobě dalo znát jeho břicho a ten nesnesitelný hlad, který měl. Nebyl to příjemný pocit, a tak ještě stihl zoufale tiše zakňučet, než otevřel oči. Jakmile tak učinil, vlilo se mu do nich několik slz. Přemýšlel nad matkou a nad tím, jak se to mohlo stát. Párkrát zamrkal, aby slzy zmizely a on mohl statečně, jako jeho otec, oznámit to, co měl na srdci. Když se pokusil vstát, otřásl se zimou a opět klesl k zemi. Tlapkou si utřel nos a oči. Postavil se na nohy pomalu. Otočil hlavu a rozhlédl se po úkrytu. Byli tu jeho bratři, ale nebyli tu sami. Zaznamenal několik dalších vlků, kteří tu byli, těch si nějak moc nevšímal, ale ať hledal, jak hledal, nemohl najít ani svého otce, ani tetu Barnatt. Možná to bylo lepší, protože potřeboval klid na to, aby si utřídil myšlenky v hlavě a soustředil se na další úkol, který si dal. Byl smutný, a taky to bylo z jeho výrazu poznat. Ještě chvíli stál na místě, pak otevřel tlamu, a zase ji zavřel. Slova tak nějak nepřicházela. Povzdechl si a podíval se za sebe na bratra, který ležel v pelechu. "Bráchové," hlesl důležitě, ale smutně. Slzy měl na krajíčku, snažil se je zadržet. "Máma... Ona už nepřijde, táta Navin ríkal, že... že... že je máma mrtvá," v tu chvíli se sám rozbrečel. Nevěděl, proč tak náhle. Byl ještě tak mladý, proč se to dozvěděl tak brzo? Nebo si jen špatně přebral informaci? Ne, určitě ne. Byl si tou informací jistý, ale prostě ho to ničilo. Znamenalo to, že mámu už nikdy neuvidí, už nikdy neuslyší její chraplavý hlas, nebude moci doprošovat její pozornosti, ani neucítí její jazyk na své hlavě. Nešlo mu to do hlavy, byl zdrcený. Nešťastně dřepěl na kamenné podlaze před pelechem, hlavu skloněnou, pohled zabodnutý na vlastních tlapách a oči zalité slzami. Žaludek mu opět oznámil, že má strašný hlad, ale on ho ignoroval.

<< Zauberwald (přes Tichou zátoku)

Brzy si na cestu v Navinově tlamě zvykl. Zvědavě poulil oči kolem a žasl nad tím, jak najednou ubíhá cesta rychle, když se sám nebrodil sněhem. Už... mu byla zima. To bylo dobrodružství! Měl by si to někdy zopakovat, třeba potká další zajímavé vlky. Opravdu jsou všichni vlci tak pěkně zbarvení jako jeho otec a strýček Ru'yah? Nebo mají černou srst, žluté oči a modré znaky jako tetička Barnatt? Nevěděl. O to větší byla jeho zvědavost. No pro tentokrát situaci zachránilo Navina od dalších otázek to, že malý Rhaaxin už byl unavený z toho všeho, co dneska zažil. Pěkný den. Proto zavřel oči a usnul jako kus kamene, visic se ve vzduchu z modrákovy tlamy.

>> Úkryt Zlaté přes území smečky

Proč chce tatínek pryč? Proč říká věci, které nechci slyšet? A kde je máma! Podívá se uraženě na tátu, pak se však opět pustí do vyhrabování děr ve sněhu. Tse. Už je to nuda. A proto stále poslouchá slova dospěláků. Když však začal modrák mluvit o tom, že jeho maminka už není, vystrašeně se zamračil. Vo zo znamenalo, pořádně nevěděl, a tak musel trochu přemýšlet. "Mama... mrtvá?" Tak taková je pravda. Nenašel by mámu. Ale vždyť ji viděl, když spal! Jak to? Ne, modrý vlk přece nemůže mít pravdu. Kecl si na zadek a podival se na Ru'yaha. Už se mu tu nelíbilo! Táta narušil zábavu. Ještě k tomu ho vzal do tlamy. "Ja nejsem k jidlu!" Zakňoural, přemýšlíc nad tím, co se muselo stát mámě. Chvíli sebou naštvaně trhal, nelíbilo se mu místo v tlamě, pak se ale uklidnil. Vždyť letěl!

>> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

"A čo to děláš?" Kladl neohroženě další otázku, tentokrát zvědav, proč má velký vlk čumák u toho studeného sněhu. Co tam hledal? Béžový se ho pokusil napodobit. Ale ať dělal, co dělal, ve sněhu nic zajímavého nenašel. Zato oháňka skvrnitého vlka byla víc než zajímavá. Hlavně teď, když nemělo vlče do čeho rýpnout. Když se velký vlk zastavil, byl Rhaaxin plně zaneprázdněný válkou s dospělákovým ocasem, takže se nešikovně ocitl mezi zadními nohami vlka. Být trochu větší, narazil by do zadnice. Když zjistil, že dál to nejde, zaskočeně udělal zase pár kroků zpět. Že nemá chytat jeho oháňku? Ale jemu se líbila! Měl to v tlamě, tak to bylo jeho, né? Omluvně tedy zavrtěl vlastním ocáskem ze strany na stranu a roztomila očka upíral na dospěláka, předstírajíc to, že nezná význam slov. Oháňku však nepustil do té doby, než mu byla navrhnuta další hra. Konečně něco akčního! Podíval se tedy dozadu na svůj malý béžový ocásek, a když se náhle zavrtěl zvědavostí, malá tlamička se po něm vrhla. To byl hon! Ta chlupatá věc, co vyrůstala z jeho zadnice, byla rychlejší, než si myslel. Zuřivě se točil, dokonce bojovně vrčel, a ne a ne ji chytit! Až z té rychlosti zakopl o vlastní tlapy, vyděšeně zapištěl a dopadl do sněhu hned vedle zadních nohou svrnitého. Stejně se však nehodlal vzdát. Vyskočil na nohy, celý od sněhu, podběhl velkého vlka pod břichem a opět se dal do chytání ocásku. Po další chvíli chytání ocásku však ucítil v blízkosti známý pach. Rychle chňapl po své oháňce a držel ji za delší srst na jeho konci, jako kdyby si celou dobu jen hrál, že mu chytání nejde. A pak se vynořil modrý vlk, o kterém povídal. "Tata!" Zaradoval se a vyskočil k němu, nechávajíc ocas ocasem. "Já hvedám maminku, já sem ji viděl! Kpyž jste odešli! A stvejda Luyaah hledá papú, protoše já mám velký hvad, pšš!" Odpověděl rychle tatínkovi a už se k němu hrnul, dožadujíc se vřelého objetí. Čekal, že skvrnitý mu dá jídlo teď hned, jako to udělala Barnatt ještě v jeskyni, ale vypadalo to, že si budou chtít spíš povídat, než hledat jeho jídlo. Když se táta postavil před něj, tak nějak se cítil odstrčený. Proč zakrýváš obraz?
Dej pryč tlusté sklo! Postěžoval si mrňous v duchu a vyběhl z úkrytu, který mu modrý vlk dělal. Chránit ho? Vždyť strejda Ru'yah přece není zlý, vždyť mu to vysvětloval! A on se ani necítil ohrožený. Udělal ve sněhu kotoul a zase se zvedl, hravě vybízejíc dospěláky k pohybu. Naták, já jsem tu taky, dejte mi mé jídlo!

"Čo je žlý?" Natočil tázavě hlavu na stranu a dál poskakoval ve sněhu poblíž velkého vlka. Samozřejmě, že si nemyslel, že by se ho máma lekla, když se ho nelekl on. A máma je přece velká bojovnice a špatnému vlku by vyprášila kožich! Ale švanda, chápete. "Něvypadáš! Máš pekňý košíšek!" Vesele poskoči a rázuje si to k nejbližšímu keři. Tenhle svět... Byl zajímavý. Bylo tu tolik věcí, které neznal, a nikdo mu o nich nic neřekl. Jako třeba větvička, která se mu postavila do cesty. A zrovna byla řeč o jídle! "A co to?" Položil další otravnou otázku a během mrknutí oka už větvička měla na krku béžovou malou piraňu, která se ji snažila urvat. Možná se tím snažil vyhnout tomu, že by slíbil, že nebude kousat vlky. Vždyť kousat okolí je taková zábava! Hlavně, když to ostatní vyprovokuje ke hře. A když si ostatní nehrajou, musí si hrát sám, žejo. A proto teď bojoval s větvičkou, protože ji chtěl potrestat za to, že se mu postavila do cesty, a taky za to, že mu nedala jídlo. Zuřivě vrčel a lomcoval s ní, dokonce si k tomu i stoupl na zadní, díky čemuž spadl do hlubokého sněhu, když vétvička konečně praskla. Ten sníh byl... Studenější, než myslel. Když byl zavrtaný v něm, byla mu opravdová zima. Musí se hýbat. Vyskočil do vzduchu a jako jelen opět skákal zpátky k skvrnitému s větvičkou v tlamě a vítězným výrazem v tváři. Co chtěl? Možná pochvalu. Ale spíše jídlo by potřeboval. Když se velký vlk hnul z místa, béžový začal vrtět ocasem. Kam jde? Naklonil hlavu na stranu. Klasická nechápavost, u vlčat nic zvláštního. Aby však Rhaaxin vyjádřil starost o tlapy velkého vlka, ještě k němu přiskočil a očichal je. Studené. Ale koho to zajímá? Slova jsou důležitější, ne? Věřil mu, možná až moc. "Jo! Lhaaxin a Luyaah pujdou hledat maminku! Mami! Už deme!" Zareagoval vesele na jeho slova a už se eozhlížel kolem. Hledal směr, kterým by se mohli vydat. "Chjůva Bajnatt pjinešla jíďlo, ale ťo ďávňoo," sklopil ouška. Teď tu nebyla žádná černá vlčice, která by mu přinesla jídlo. Bude si o něj muset říct. Proto nasadil ten nejroztomilejší pohled, kterého je malé vlče schopné. Když Ru'yah dovolil a zavelel k odchodu, béžový poskočil a zprvu statečně skákal vedle něj, nestačil však velkému vlku a tlapky byly pořád ještě momenty vratké, a tak se zařadil do šlépějí, jak skvrnitý nakázal. "Mám dva blášky, Atroxe a Nakšina. Muj asi papa je modrý vlk, ale je podivný, zapalil papú a zmizel myš!" Odpoví dramaticky na otáku ohledně rodiny. Nešlo mu to do hlavy. Když však uviděl chlupatou věc přímo před svým čumákem, v mysli mu přeplo na 'mašo'! Neuvědomil si, že jde o tu končetinu, kterou si v úkrytu černá vlčice velmi chránila před jejich ostrými tesáčky. A tak i béžový povyskočil nahoru a chytl se konce ocasu. Zdaleka se nechytl tak, jak myslel, že svou kořist skolí, ale rozhodně nemínil pustit. Všechny čtyři měl na zemi, jen tlamičku nataženou nahoru, v tlamě držel srst z vlkovy oháňky. Bylo by vtipné se na to koukat - možná by se to dalo přirovnat k tomu, jak se slůně chobotem chytá ocasu své maminky a tak snáze jde, tady však malé vlče zapojovalo své tesáčky. Co tím říkalo? To je přece jasné: "Já mám takový hlad, že bych snědl i chlupy!"

Toho jsem si asi nevšiml, ušklíbl se v duchu. Potřeboval však pomoc s hledáním, protože věděl, že sám toho moc nezmůže, ne takhle mrňavý. Tenhle divný svět byl tak velký! A nelíbil se mu. Ten cizí vlk se mu však zamlouval, choval se... dospěle, a dospěláci pro něj byla cizí a velmi zajímavá stvoření, i když šlo o vlky. Když skvrnitého prozkoumal pohledem a usoudil, že nebezpečí mu nehrozí, vesele přiskákal hlubokým sněhem blíže. "Pomůžeš mi? To je super, budeme ji hledat spolu. Snad se tě nelekne" Zamával vesele ocáskem. "Já nebýt dobrý na papú, já mám tvldý maso. A kdo by mě chtěl papat? Já bych spapal je!" Prohlásil bojovně. Tvrdohlavost a odvahu, jo, to zdědil po matce. Kdyby maličký věděl, co byla ta mrcha zač, byl by asi úplně jiný. Teď však vesele poskakoval okolo vlka, naprosto bezstarostně, protože byl přesvědčený, že flekatý je kamarád a ochrání ho před vším zlým, pokud nenajde mámu. Pevně však věřil, že velká postava jeho silné mámy se však každou chvílí objeví. Přece nemohla své potomky opustit! Ona by na ně snad dala pozor, na všechny, ona by přece byla zodpovědným rodičem! Nebo ne? Prozatím byla pro plavého však stále důležitější, než modrák, který o sobě tvrdil, že je jeho otec. "Tobě zamrzly tlapky?" Zeptá se udiveně a už koulí oči, ve kterých je starost. Je udivený, že vlk stále stojí na stejném místě. Ze samého udivení ani nezaznamená fakt, že v lese nejsou sami. "Jsem Rhaaxin! A máma je... já nevím, nerekla nám to. Něco od r, to jo. Něco jakooo... Ryba. Ne, lyba ne! Ry, ry... nevím, plomiň," zuřivě přemýšlí, ale stejně nakonec dojde k názoru, že si jméno své matky nepamatuje. Naneštěstí se hned po těch slovech ozve kručení v břiše a vlče hned obrátí hladový pohled na skvrnitého. Znamenal jediné. Mám hlad, sežeň něco!