Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tichá zátoka

Ta malá koule chlupů se dál toulala světem. Jakmile však Rhaaxin vstoupil do lesa, byl ostražitější. Čekal, že na takovém místě by mohl najít maminku, nebo alespoň někoho jiného z rodiny. Ale běda. Byl daleko od domova, nepamatoval si ani cestu zpět, jak si ještě před chvílí jen hrál se sněhem a nedával pozor na cestu. A byl tu sám. Malé vlče bylo úplně samo takhle v lese, daleko od domova. Kdyby se něco stalo, kdo by ho zachránil? Na to on nemyslel, on jen zoufale hledal matku. Běhal sněhem, nahlížel za kmeny stromů a k tomu si ještě stíhal bezstarostně hrát a smát se, když čumáčkem rozhazoval sníh kolem. Musel skákat jako jelen, aby se mohl pohybovat dopředu, protože sníh byl měkký a bylo ho hodně. "Mami, kde si!" Zavolal do ticha a zastavil se. Čekal odpověď, ale žádná nepřišla.Kde je máma? Kam šla? Stále byl poblázněný snem, díky kterému se vydal pryč z doupěte. Musel zjistit, kam zmizela maminka.
Brzy ucítil pach. Vlčí. Jeho srdíčko vesele poskočilo a on se za pachem rozběhl, nechávajíc za sebou výrazné stopy vlčecích tlapek. Byl už z cesty sněhem unavený, ale hnala ho kupředu víra, že konečně našel maminku. Když však jak pometlo vyletěl z křoví, které se mu postavilo do cesty, a uviděl cizího vlka, nevěděl, co si má myslet. "Ty ne maminka, že? Nevidel si ji tu? Taková tmavě růžová vlčice," kladl otáku za otázkou, žluo-bílá očka zvědavě kulil na flekatého. Tvářil se naprosto nevinně.

// Ignorujte, jen procházím

<< Zlatá smečka (přes Zlatý les)

Mrňous dále směle poskakoval sněhem a hrál si s ním, netušíc, že se nikým neviděn vytratil z území smečky a lesem dorazil až k zátoce. Nezajímalo ho okolí, našel si jinou zábavu, která odpoutala pozornost od toho, že je mu zima. Válel si cestou kuličku sněhu, kterou sežmoulal cestou, skákal, bořil se do sněhu a zase zvědavě vykukoval ven. Sice to bylo poprvé, co neměl společnost, ale nějak ho to netrápilo. Sníh se mu lepil na srst a brzy byl díky skopičinám tak bílý, že se sněhem téměř splýval.
Nevšímal si cesty. Nevšiml si ani toho, že míří na sever, a vzal to přes led na kraji zátoky. A drama, které tu probíhalo, sice zaznamenal, ale nijak se nesnažil zjišťovat více, protože měl důležitou úlohu - musí najít matku! A s touhle odvážnou myšlenkou se dral dopředu a čekal, že díky jeho odvážnosti si z něj matka přestane dělat prču a vrátí se.

>> Zauberwald

Minci k Dor, kuju :)

PŘIDÁNO

<< Úkryt

Ten malý neohrožený špunt vyběhl z úkrytu a hned se dal do hledání matky. Cítil pachy sourozenců a otce, dokonce i té černé vlčice Barnatt, ale nechtěl za nimi chodit. Na chvíli se však zastavil a hleděl tam, kam vedly hlubokým sněhem jejich skoro zaváté stopy stopy. Mám za nimi jít? Třeba našli maminku! Ne nenašli, to bych cítil její pach. Oni ji ani nehledají. Musím já! A tak si štěně dalo důležitý úkol a neznámou bílou peřinou se rozešlo na druhou stranu, než se vydali ostatní. Cítil, že zima je ukrutná, umrzaly mu snad i kosti, ale nechtěl to dát najevo. Musí být silný muž! Vždyť ho nechali samotného v úkrytu! Určitě chtěli, aby se naučil vystačit si sám a on hodlal tyto myšlenky vyslechnout. Skákal sněhem podél vysokých stromů, vesele rozhazoval svým béžovým tělem, které téměř splývalo s okolím, sníh na všechny strany. Možná nevěděl, jak se ta věc nazývá, ale líbila se mu. Dobře se v ní dělaly blbosti a ty on rád. A ty otisky všude kolem! Moc zajímavé. Jediné, čeho se trochu bál bylo to, že je tu sám. Neslyšel nic jiného, než praskání sněhu pod svými tlapami, a to bylo znepokojující. Ještě víc ho děsily cizí stopy ve sněhu, podivného tvaru, které po cestě potkával. Vždycky je však překročil a zvědavě kráčel dál, nevšímajíc si hranic smečky.

>> Tichá zátoka přes Zlatý les

Béžová chlupatá koule se utápěla ve své bolesti, že ani nevnímala svět. Rhaaxin hlasitě kňučel a plakal, nemohl se vzpamatovat z toho šoku. Nechal se ale přemístit do pelechu a snažil se usnout, ale nešlo to. Zahrabal se pod dečku od jeho mámy, vlezl si k Naxinovi a pak teprve usnul.
Zdál se mu nepěkný sen. Byl doma, jeho sourozenci spali na pohodlném měkkém polštářsku a on viděl Risu, jak seděla u svého stolu a něco psala. Vypadala velmi uboze, téměř jako troska bez života, ale on to neviděl, protože na sobě měla ten plášť, který s nimi odcestoval pryč z Yaloru. "Mama!" Zavolal na ni a rychle vstal. Matka ztuhla. Jako cihla spadla na zem a zmizela. Rozplynula se a plášť spadl na zem. Rhaaxin se zaraženě zastavil. Byl v půlce cesty k ní, a ona si jen tak zmizí? "Mami!" Zakvílel. Nikde necítil její pach. Nebyla tu. Začal bulet.
A s tím se i probudil. Ze snu kopal a byl neklidný, ale černá se postarala o to, aby zůstal v teple. Vyskočil na nohy. Kde byli bratři, kde byl otec? Taky zmizeli? Bál se. Musel najít mámu. Zmateně se rozhlížel. Byl tu sám už dlouho. "Mami!" Měl na krajíčku, ale už nebrečel. Jen byl vyděšený. Prozkoumal každý úkryt a když zjistil, že tu opravdu nikdo není, zaměřil svůj pohled k východu. Byla tu zima a venku ještě větší mráz, ale musel najít mámu za každou cenu. Dozvědět se pravdu. A tak po chvíli váhání opravdu zamířil k východu a vyběhl ven.

>> Zlatá smečka

"To nerlíkala mně!" Ještě pořádně neuměl vyslovit písmenko r, a tak byla jeho jinak (na vlče) bohatá slovní zásoba trochu pokroucená tímto nedostatkem. Zašklebil se a dál se pracně držel tlapky. Černá se ho snažila zbavit, ale on se přilepil doslova jako klíště a s každým pohybem, kterým se mu snažili upřít jeho kořist, stiskl ještě víc. Když však stejně byl od kořisti odtržen, vyškubl alespoň několik černých chlupů. Podlomily se mu tlapky a spadl, překulil se a zůstal ležet. Hrál, že je mrtvý, aby na něj ta černá obludka nemohla. Když však slyšel zlá slova mezi těma dvěma, rozhodl se opět pustit se do boje. Musí chránit Modráka, přece nechce, aby ho Barnatt spapala! V tu chvíli opět vyskočil na všechny čtyři a zakousl se do první černé věci, kterou viděl - do tlapky, kterou černá dala pohlavek tátovi. Tou tentokrát kromě bojovného vrčení ještě trhal pryč od táty, ve snaze vlčici z táty sundat. Viděl, že i bratři podporují tyto způsoby "chytni tlapu" a zakousli se do pohyblivých částí těla černé, aby jí zabránili pohybu a pomohli tátovi. To se však do něj opřel vzduch, protože stál těsně vedle Barnatt a samozřejmě odletěl s ní, a tak byl závažím na tlapce asi jako cihla na anténě. Krátce vyděšeně kvůli náhlému letu zapištěl, což však nejspíše nebylo slyšet kvůli síle Navinova větru. Ani ve vzduchu se však nezapomněl tesáky držet tlapky, ale stisk trochu povolil a když se cesta zase stáčela k zemi, pustil se úplně a tvrdě dopadl na zem. Nešika? Jo, to sedí. Ale on za to nemohl. První se z prudkého nárazu vzpamatoval, ale jakmile se dostavila bolest, začal kňučet a z očí se mu valily velké slzy bolesti. Před tímhle ho nikdo nevaroval!

"Já jsem..." Přemýšlel. Jakže ho to táta nazýval? Nějak na něj volal... ale volal to vůbec na něj? Ale ano, vždyť on chytil tu myšku! "Sem Lhaaxin! Lr... Lrhaaxin!" Byl rád, že mu černá alespoň ukázala význam takových slov. Zasmál se a zavrtěl ocasem. Začínala se mu líbit, uměla hrát jeho hru, i když nepřistupovala na pravidla jeho bráchy. Vlastně ani ta její další slova se mu nelíbila, a tak se uraženě zakabonil. "Ale my malí! My přednost! A neci spát!" Hned na to se pustil do další hry. Kličkoval, div že neupadl, jednou přeskočil tatínka a šlápl mu při tom na hlavu, jakoby tatínek nebyl už obložený vlčaty dost. Nejmladší špunt si užíval hru, protože už cítil větší jistotu ve svých tlapách. Brzy však byl přepaden a spadl na zem. Tím zábava skončila. Uraženě se otočil na černou, v očích však měl obdiv. Byla tak rychlá! "Ty lychlá! Kde to vzít? Já ci taky!" Přetočil se však na záda a začal s vlčicí statečně bojovat i teď, když už byl dopaden - předními tlapkami s malinkými drápky máchal po jejím čumáku, jakoby ještě neskončil s hrou, což ještě doprovázelo bojovné vrčení. Měl z toho velkou zábavu, že nevnímal Naxinovo naříkání ani otcovy připomínky - on měl přece svou hračku! Teda... Byla jen jeho, dokud se nepřihnal otec a nesebral mu ji. Ukázal mu tím však, že se také umí bavit a Atrox vlastně dělal správně, když papal její ocas. A tak Rhaaxin rychle vstal a pustil se za tatínkem jako jeho ocas. Narozdíl od něj však nepochopil, že kousání jen naznačuje, a tak se mladými tesáčky zakousl do její přední tlapky, protože byla nejblíž. "Teď já vyhjál!" Zasmál se a vrčel, lomcujíc s tlapou - asi se ji snažil zakouskout, aby se nehýbala a padla jako mrtvá kořist.

Naxin byl tak nějak mimo pravý děj, ale to nebyl Rhaaxinův problém - on se zajímal svou kořistí a bráška zřejmě spolupracoval, i když ne přesně podle jeho plánu. "Ne, já plvní! Ty teď prišla!" Bojovně poskočil k vlčici, i když ji už nebral jako hrozbu. Když však dostal odpověď na jednu ze svých otázek, trochu o útoku zapochyboval. Takže kamarádka táty? Ale...To bychom ji neměli zlobit. Přinesla jídlo! Nerozhodně zamával ocasem. Co si o tomhle má myslet? Ale je chůva! Ne rodina! Já nepotřebuju hlídat! Já chci mámu, proč je pryč tak dlouho a nepřišla? "Balnat? Co to je? Meno?" Natoči hlavu na stranu. Když ho vlčice olízne, opět neví, jak má zareagovat. Ochutnávala ho snad? To musí zkusit taky, to bude určitě nějaký rituál přátelství! Rychle proto přešlápne tlapičkama a využije toho, že černá má čumák dole, a podrží si ho. A to jen kvůli tomu, aby ji taky mohl olíznout na čumáku, protože ta černá borůvka vypadala zajímavě. Nic zajímavého to však ve skutečnosti nebylo, a tak se podíval do jejích očí. Když viděl, že jsou žluté, překvapilo ho to. "Jů!
Hezký oči!" . Očička mu však už zlomyslně sjížděla k Atroxovi, který už vezl krutý boj s černým ocasem. Když viděl, že jde do nejhoršího, pustil čumák a zase přistál na všech čtyřech. Musí odlákat šelmu, aby se bráška neutopil! Proběhl tedy vlčici mezi nohama s veselým povykem: "Máš ji!"

Spokojeně trhal maso z mrtvolky zajíce a samozřejmě u toho nezapomněl spokojeně mlaskat. Když viděl, že zajíc asi není jen jeho, začal oždibovat masíčko rychleji - bál se, že by zmizelo, nebo že by bratři měli větší hlad než on a nárokovali si víc. Obrátil proto do sebe docela slušnou část zajíce a hled na to hledal modré oči otce, protože očekával, že se na něj bude pyšně dívat. Když ho však nenašel na svém místě, zpanikařil a přestal jíst, aby se lépe rozhlédl. Modrý v koutě podřimoval. Byli pro něj snad nudní? Tak to ne! Směle se vydal za ním. Možná tím přenechal poslední kusy masa bratrům, ale co? Najedl se už dost a hlad byl na chvíli pryč. Pak si ale všiml té černé - působila na něj strašidelně, jenže jeho nevyvinutý mozeček mu tu hrůzu ještě znásoboval. Neviděl tedy jen prostou černou vlčici s přátelskýma žlutýma očima, ale viděl velkou černou kreaturu s rozcuchanou srstí, nepřátelskýma očima bez zorniček a ještě k tomu všemu jí odkapávaly sliny z tlamy. "Fuj! Di plyč!" Zavrčel a přikrčil se k zemi s oušky na zátylku, ocas však výhružně vztyčeným. Byl připraven skočit. Když však viděl, že nejstarsí brácha to stvoření bere spíš jako hračku, polevil od nedůvéry a narovnal se. Tázavě naklonil hlavu na stranu, zkoumajíc, o co se brácha snaží. "A kto si?" Zeptal se mírně nejistě s podíval se do očí jejich provozorní chůvy. Neodpověděli mu na otázku, kterou možná nevyslovil, ale přece každý musí vědět, co má zrovna na mysli, nebo ne? Přiskočil před vlčici a postavil se na zadní, předními tlapami se opřel o její hruď. Zajímala ho ta borůvka, kterou měla na konci čumáku a chtěl její pozornost, aby brácha mohl realizovat svůj ďábelský plán. Jestli se tomu tak dalo říkat...

Ano! Opravdu se to povedlo a dokonce byl i pochválen. Nebo... Byl to on? Význam toho slova nechápal, ale s každým vyslovením toho slova přicházel víc a víc na jeho význam. Ale kam zmizela ta šedá potvora? "Kde je!" Vykřikl a zmateně se rozhlížel kolem, jestli mu náhodou přeci jen nefrnkla. Kkukl se pod své tělo, nadzvedl všechny tlapičky a i se podíval na své bratry, jestli mu ji náhodou nevzali, ale nic. Nešlo mu to do hlavy. Jak mohla tak rychle zmizet? Mami! Tohle se mi nelíbí! Já mám hlad! Zanaříkal si v duchu, když mu žaludek opět sevřel hlad. A jídlo nikde. Utrápeně se kouknul na otce, který měl co dělat s Atroxem a Naxinem. Když bratry viděl, samozřejmě si usmyslel, že to musí být zábava, do něčeho kousat - a tak přiběhl na pomoc, protože viděl, že modrý vlk se chystá sníst Naxina. "Vrr!" Štěknul a chňapl po modráskovém uchu. Nedržel ho pevně ani dlouho, protože zpozoroval další pohyb. Pustil ucho a šokovaně pozoroval černou kreaturu, která se vynořila z otvoru, z kterého sem proudilo světlo. Nechápavě se na ni díval, trochu vystrašeně, protože ji nikdy neviděl. "A kdo ty! Vrr!" Vypískl a odhodlaně vyskočil na všechny čtyři, že vypadal, že chce bránit to modré stvoření a své bratry - měl je totiž všechny moc rád. Když však uviděl, že černé vlčici trčí néco z tlamy, polevil. Do nosu se mu dostal pach masa. "Mašo! Ďobá Blaša!" Zamával vesele ocáskem. Vydal se k ní - jídlo bylo teď jediné, co ho zajímalo. Navíc měl slíbený nejvétší kus masa! Když však viděl, že maso pohltily horké plameny ohně, vystrašeně se přikrčil. "Čo to! Moje mašo, ty nepapej, holčo!" Zakvílel a hrnul se dál. Cítil spáleninu - a sliny mu div neodkapavaly od tlamičky. Rychle se zakousl do upečeného králíka a ostrými zoubky si ukradl celé stehno, ale nebyl schopen ho odkousnout od těla, a tak spokojeně ohlodával maso přímo z kosti. Tohle potřeboval!

Běžel za myškou, ale začal zrychlovat, když viděl, že se k němu přidal i Atrox. V mysli mu přeplo na konkurence a snažil se být ještě lepší, než byl. To se mu ale moc nedařilo. Přešel do rychlosti, kterou nebyl schopen zvládnout, a tak mu v další zatáčce nešikovně podklouzly tlapky a dopadl bokem na kamenou podlahu úkrytu. Samozřejmě ho to bolelo, a tak začal utrápeně kňučel a chvíli ležel, čímž dal šanci druhému lovci, aby měl více prostoru u myšky. Jenže Rhaaxin to tak nechtěl nechat. Tu myš si přece přivlastnil! Okamžitě peoto přestal brečet, opět se zvedl a dlouhými skoky, na které se soustřexil, a proto neupadl, bratra opět dohnal. Myš zrovna začala zpomalovat, protože táta už zřejmě nechtěl mrňata trápit, když viděl, že tak rychlí zase nebudou. Rhaaxe tohle ale opravdu bavilo. Tlapami chňapal po kořisti a se snažil myš zašlápnout do země. "Moje!" Vykřikl náhle nahlas s účelem vyvést spolulovce alespoň trochu ze soustředění, aby toho mohl využít. V ten moment se odrazil a šedou potvůrku skočil tak, že by ji teď, kdyby byla reálná, věznil pod svými předními tlapami. Poznal však, že něco není v pořádku - vždyť to potom nemohl vzít do tlamičky a nemohl to ochutnat!

Tázavě natočil hlavu na stranu, když modrý vlk vypustil něco s tlamičky. "Coco? Laxin?" Střihl ušima a sledoval, jak se zakřivil tatíkův obličej do úsměvu. Nechápal to. "Papa?" Snažil se věci opakovat, aby mu je jeho mozeček přehodnotil a vysvětlil jejich význam, no raději pak zavřel tlamičku a obrátil se na bratry, kteří ho přišli přivítat. Zavrtěním ocasu jim pozdravy oplatil. Stále byl z přesunu na nové místo ponékud hodně zmatený, ale když viděl, že bráchové jsou úplně v pořádku, také odhodil zbytek opatrnosti stranou. Seděl na zadku a sledoval bratry, jako kdyby čekal odpovědi na své otázky. Nebylo však divu, že mnoho odpovědí nepřišlo, a tak se jeho pozornost opět přesměrovala k modrému. Ten mluvil a byl zajímavý, a tak se ho žluťásek rozhodl poslouchat. "Ulovit!" Zamával vesele ocasem a vstal na všechny čtyři pomalu, aby nespadl, když viděl, že Naxin má padavku - a on ji taky přece nechce dostat. V tu chvíli však našel u táty jakousi zajímavou zářící věc, která se začala hýbat - tím pro něj začala být zajímavá, ale nevěděl, co má dělat.
Brzy však dostal instrukce. "Mašo? Já!" Vypískl a hravě se pustil vpřed. Odrazil se od zadních a tlapkami se snažil ve skoku najít cíl, ale když dopadl, klopýtl, ale naštěstí se k zemi nesesunul. Těměř okamžitě se z toho vzpamatoval a rozbrhl se za svým cílem s tlamičkou připravenou zasáhnout, který byl teď jedinou věcí, která ho zajímala. Opravdu měl zájem o to maso.

//Příchod z Yaloru

Malé vlče nic necítilo, i když kolem už se dělo spoustu věcí, co by ho normálně zajímaly. Ani všechna ta slova a zvuky s ním nepohly, a tak jen tiše ležel a podřimival, přikryt pláštěm, který ho bránil před chladem kolem. Teprve když si jeden ze sourozenců přikrývku přivlastnil, čapl po ní a držel si ji jehličkami, ze kterých se dříve nebo později stanou velké zdravé zuby šelmy. Tahal si ji pro sebe, a když mu opět byla dána, schoval pod ni hlavu a dál předstíral spánek. Ve skutečnosti však otevřel žluťoučké oči a jeho sluch už zkoumal, co se děje venku. Zvedl hlavu, když uviděl světlo - to zrovna cizí vlk projevil o nejmladší vlče zájem. Jeho vyděšený nedůvéřivý pohled se setkal s tím, co patřil modrému vlku, a ten malý špunt vystřelil na tlapky, zavrávoral a spadl, a pak se zase postavil, aby se rozhlédl po mamince. Zjistil, že není v doupěti. A mama nikde. Ten vlk ji musel zkrást! "Kdo ty! Kde máma!" Vypískl a zavrčel. Odvaha mu očividně nechyběla. Když uviděl oheň, který plál v dostatečné vzdálenosti od nich, zavrčel znovu - nebo alespoň mělo být vrčení, i když to od malého vlčete znělo dosti komicky. Udělal krok zpět a uši přitiskl k zátylku, pohledem se vrátil k vlkovi, který tu byl s nimi. "Čo to?" Zněl poněkud uraženě, že ho někdo probudil, ale bylo vidět, že zvědavost hraje hlavní roli. Zvedl tlapku a pomalu došel k nejbližšímu bratru, u kterého se posadil. "Kde... my?" Vypadal nejistě. Nevěřil tomuto světu. Znovu si prohlížel modrého vlka se zmatkem v očích. Nevěděl, co si má myslet, a tak zůstal sedět. Zaujala ho peříčka, která měl velký vlk na krku. Bylo vtipné, jak mu skákala do obličeje. Náhle mu však zakručelo v břiše. "Hlad!" Vypískl.